Varufakisovo DiEM25 jako záchrana pro EU?

Každý, kdo se trochu zamýšlí nad tím, jak bude za pár let vypadat Česká republika i Evropa, musí nutně narazit na otázku Evropské unie. Její instituce i politika totiž zásadně selhávají.

ilustrace Ladislava Gažiová

ilustrace Ladislava Gažiová

Evropská unie (EU) nedokáže řešit řadu podstatných otázek. Jako příklady si vezměme uprchlickou humanitární krizi, nedemokratické instituce EU a situaci na Ukrajině. To, co se dnes v Evropě děje, by se dalo shrnout slovy marxistického klasika a italského revolucionáře Antonia Gramsciho, že krize se skládá právě z toho, že staré umírá a nové se stále nerodí; v tomto mezidobí se objevuje řada mrtvolných znaků. Máme v Evropě opravdu na výběr pouze mezi stáhnutím se do ulity národního státu, nebo bezpodmínečnou poslušností vůči nevoleným byrokratům?

Humanitární uprchlická krize

Když se na přelomu loňského roku naplno projevila uprchlická krize, přišla Evropská komise v květnu s návrhem tzv. kvót v rámci „Nové agendy v migraci”.1 Systém kvót byl však nedostatečný a stále platí, že kvóty jsou jen částečným řešením. Po nějakém systému přerozdělování přitom volaly země EU nejméně dva roky. Krátce po tragédii u italského ostrovu Lampedusa v roce 2013, kde se utopilo na 300 uprchlíků z Afriky, se starosta sicilské Katánie nechal slyšet, že „pokud něco neuděláme, bude to katastrofa… Buď něco zásadního udělá italská vláda a EU, nebo se budeme potýkat s opravdovou katastrofou kolosálních rozměrů. Pokud máme problémy s příchodem 50 000 lidí, představte si, co se stane, pokud jich bude 500 000-600 000.“2 Tak zvané Nařízení o zahájení azylového řízení v první zemi EU, známé jako Dublin III, není ve skutečnosti vůbec na rozsah současného příchodu uprchlíků připraveno a Itálie a Řecko nemohou samy takový počet lidí zvládnout, i kdyby měly sebevětší politickou vůli. Proto jsou tedy kvóty řešením nedostatečným. A ještě velmi opožděným, jak ukazuje již zmiňované vyjádření italského starosty.

Z čistě politického zoufalství bylo na začátku února tohoto roku rozhodnuto o vyslání lodí NATO do Středozemního moře, aby tam pomohly s „monitorováním“ situace. Český ministr obrany Martin Stropnický (ANO) se snažil rozhodnutí hájit jako boj proti pašerákům. Jde o to se hlavně postavit pašerákům. Aby byl tento byznys narušen, aby dostal podstatného protivníka,“ řekl ministr.3 Pašeráctví lidí je samozřejmě problém, ale ten se nedá řešit tím, že ke každému řeckému ostrůvku postavíme dělový člun NATO. Jednak je to fyzicky nemožné a jednak to příjezdu lidí stejně nezabrání. Místo represivních řešení je potřeba hledat příčiny pašeráctví. Ty tkví v neexistujícím celoevropském systému bezpečného průchodu uprchlíků do Evropy.4 Dokud bude nějaká skupina lidí označena za ilegální jen proto, kde se narodila, budou existovat podmínky pro pašeráky a jejich byznys.

Evropští politici, včetně těch českých, se nicméně místo pomoci běžencům rozhodli nadále stupňovat jejich útlak. To není nic nového. Jak připomíná britský novinář, spisovatel a rozhlasový redaktor Kenan Malik, přijala EU už v devadesátých letech třísložkový přístup k problému: kriminalizaci migrantů, militarizaci hraničních kontrol a outsourcing hraniční ochrany na jiné země, například bývalou Libyi Muammara Kaddáfího, která dostávala obrovské množství peněz a sloužila jako evropská imigrační policie.5 Problém měl být přesunut za hranice Evropy, kde bylo možné se tvářit, že vůbec neexistuje.

Stejnou roli má dnes hrát Turecko. To si za spolupráci řeklo o pokračování v rozhovorech o členství v EU, o bezvízový styk se zeměmi Schengenu a o finanční kompenzaci ve výši 6 miliard euro. Na to vše přistoupili političtí představitelé Evropy navzdory tomu, že současný turecký režim čelí kritice z opakovaného porušování lidských práv. Organizátoři protestů na náměstí Taksim jsou obviněni ze zločinného spolčení, bezpečnostní složky útočí na politické, kulturní a jiné společenské představitele kurdské menšiny6 a opoziční noviny musejí snášet represi jako v případě jednoho z nejčtenějších novin „Zeman“.7

Řecko a puč Trojky

Zatímco politici rozhodli, že si za evropské peníze budou špinit ruce turečtí policisté a vojáci, zůstává pomoc uprchlíkům na bedrech evropských občanů. Za více jak dva roky krize jich tisíce nabídly pomoc. Nejen v táborech a na cestách, ale také v místě nového domova.

Na prvním místě jsou to Řekové, kteří se ocitli v pasti, když Makedonie a Albánie uzavřely své hranice a na řeckém území začaly zůstávat tisíce uprchlíků, o které se nemá kdo postarat. Vzdor hospodářské situaci této země, která si za posledních osm let prošla peklem jedněch z nejtvrdších rozpočtových škrtů, se obyvatelé této země postavili k uprchlíkům s nebývalou vlnou solidarity a porozumění.

V lednu 2015 vyhrála s přehledem řecké volby SYRIZA, radikálně levicové strana, která se ve volebním Soluňském programu přihlásila k odmítnutí politiky úsporných opatření a škrtů, jež od vypuknutí krize na konci roku 2009 prosazoval tu sociálně demokratický PASOK, tu pravicová Nová demokracie. Jak už bylo zmíněno, jejich rozsah byl obrovský, hluboký a tragický. Jeden příklad za všechny. Tajemník odborového svazu jednoho z řeckých ministerstev Kostas Pittas popsal situaci na svém pracovišti takto: „Mnoha lidem (tu) škrtli 35 % mzdy, a někdy i víc. Já sám jsem jako inženýr ztratil 48 % mzdy.“8 SYRIZA také mluvila o potravinové pomoci nejchudším obyvatelům, protože ony ekonomické reformy přivedly desítky tisíc lidí na úplné dno. Podle článku Financial Times, by „na to, aby mohlo Řecko obsluhovat svůj dluh, muselo přejít na polootrokářskou ekonomiku.“9

Proti tomuto ekonomickému dogmatismu předchozích vlád se spolu s řadou organizací a odborů postavila právě SYRIZA. Byla pro jistotu již předem označována za hrozbu pro stabilitu eurozóny. Co však následovalo po jejím zvolení, nemá obdoby. Na jednání skupiny ministrů financí zemí eurozóny, tzv. euroskupiny, se nově jmenovaný ministr financí Řecka Janis Varufakis dozvěděl z úst svého německého protějška Wolfganga Schäubleho, že „volby nemohou měnit zavedenou hospodářskou politiku.“10 Obdobně prohlásil předseda Evropské komise Jean-Claude Junker, že „proti evropským smlouvám neexistuje žádná demokratická volba. Nemůžete vystoupit z eura, aniž byste vystoupili z EU.“11 Vláda SYRIZY pak byla postavena před volbu: buď přijmout podmínky euroskupiny, nebo se rozloučit s dalšími financemi. Jejich fyzické vydávání totiž kontroluje Evropská centrální banka (ECB), která je součástí oné nechvalně známé Trojky. Už během vyjednávání o řeckém dluhu však ECB zastavila dodávky peněz a vláda SYRIZY byla donucena omezit výši výběru hotovosti z bankomatů a stáhnout likviditu z regionů pro potřeby centrální vlády. Tváří v tvář tomuto vydírání uspořádala Tsiprasova vláda referendum, ve kterém se zeptala svých občanů, zda má vláda přijmout podmínky věřitelů a začít provádět další škrty. Více než 60 % lidí řeklo „NE“. Stalo se tak i poté, co většina medií a všechny opoziční strany vedly kampaň za „ANO“ a strašily tím, že pokud by zvítězil názor opačný, bude to pro Řecko katastrofa.

Den po výsledcích referenda rezignoval Janis Varufakis z pozice ministra financí. Tsipras totiž kapituloval a rozhodl se přijmout všechny podmínky věřitelů. Jako už mnohokrát v dějinách se ukázalo politické vedení slabší a méně odvážnější než lidé, kteří by tíhu rozhodnutí vzepřít se Trojce pocítili jako první. Řecký příklad je ukázkou hluboké nedemokratičnosti současného nastavení EU a eurozóny a jejich svázání s jednou ekonomickou doktrínou – s neoliberalismem.

Ukrajinská tragédie

Evropská unie ale mezitím dokázala svou politikou destabilizovat i svoje nejbližší okolí. Příkladem je Ukrajina. Obyvatelé této země byli zataženi do geopolitické hry, jejímž výsledkem je válka na východě země a prohlubující se ekonomická krize v jejím ve zbytku.

Pokud si někdo klade otázku, zda je lepší být se Západem, nebo s Ruskem, musím ho zklamat. Takto otázka nikdy nestála. Při rozložení sil byla otázka na Ukrajině vždy o tom, zda budou vládnout političtí představitelé prozápadních, nebo promoskevských oligarchů.

Politika EU od května 2008 s rozvojem tzv. Východního partnerství znamenala snahu více připoutat země sousedící s EU k unii. Tento nápad se zrodil v hlavě tehdejšího polského ministra zahraničních věcí Radosława Sikorskeho. Ten společně se svým švédským protějškem Carlem Bildtem přesvědčil další představitele EU o nutnosti tohoto přístupu. Místo toho, aby se hledaly cesty, jak překonat nové prohlubující se dělení na kontinentu, zajistila tato politika naopak jejich institucionální upevnění. Předchozí politicko-ekonomický rámec byl doplněn o tzv. asociační dohody, na které měly navázat zóny volného obchodu (DCFTA). Ty měly a mají na bilaterální úrovni připoutávat ekonomiky sousedních zemí k EU. Sikorského snaha prosadit tuto politiku vedla jednoho komentátora k poznámce, že Sikorski je „skutečně další východoevropské překvapení… Zjevně si myslí, že je rok 1939 a že Putin a Merkelová jsou Stalin a Hitler a domlouvají se na tom, jak si znovu rozdělit Polsko.“12 V případě Ukrajiny mělo dojít k jednoznačnému připoutání této země k Západu a jejímu oddělení od vlivu Moskvy. Ačkoli je politika Východního partnerství zkrátka tlakem na to si vybrat mezi Západem a Východem, její zastánci trvají na tom, že jde o suverénní volbu každé země vybrat si systém, který se jí líbí více. V případě Ukrajiny to však znamenalo přijetí ideologického stanoviska „Západ dobrý, Východ zlý“, které bylo namířeno proti všem, již zastávají názor, že Ukrajina má své specifické historické i geografické postavení a že volba by měla brát v potaz také reakce ostatních států v regionu. To není žádná cynická reálpolitika, ale prostý zdravý rozum, který v případě Ukrajiny a evropských politiků úplně chybí. EU tak provádí politiku moderního imperialismu, která je jen jinou variantou imperialismu ruského nebo amerického.13

Dnešní hospodářská situace Ukrajiny vypadá tragicky. Podle údajů ze zprávy Ukrajinského statistického úřadu z března tohoto roku klesá hospodářská aktivita ve všech oblastech. Ve finančnictví a pojišťovnictví o 27,7 %, v maloobchodě o 16,8 %, ve službách o 24,4 %. Aktualizovaná předpověď růstu HDP pro tento rok je kolem 1 % a i to je spíše přání. Od roku 2014 ztratila ukrajinská hřivna proti americkému dolaru 2/3 své hodnoty.14 Míra nezaměstnanosti na konci roku 2015 stoupla na téměř 10 % a mzdy i přes drobný nárůst dramaticky klesly.15 Spolu se zklamanými nadějemi z majdanských protestů jsou ekonomické důvody hlavní motivací pro stěhování Ukrajinců na Západ. V dubnu by měl také začít platit bezvízový styk s EU. Zejména pro Českou republiku, Slovensko a Polsko bude souhra těchto událostí znamenat příliv levné pracovní síly, kterou budou zneužívat jednak místní podnikatelé, jednak organizovaný zločin. Při současném islamofobním běsnění se můžeme brzy dočkat také útoků proti chudým Ukrajincům, kteří k nám přijdou za lepším životem.

DiEM25 a Plán B

Výše uvedené příklady a řada dalších jsou pro evropskou levici už dlouho velkou výzvou. Nejblíže řešení se dostala řecká SYRIZA. Přes svou slabost danou hlavně naivní politickou strategií, kterou chtěla vůči EU prosazovat, čelila i skutečnosti, že neměla pro svůj program rozchodu s neoliberalismem nikde po Evropě rovnocenného partnera. Navíc problém nebyl pouze ve spojencích, ale v samotných institucích působících v Evropě, jako jsou Trojka, ECB, rada ministrů zemí eurozóny – tzv. euroskupina, která nemá oporu v žádné ze smluv o EU, atd. Stejně tak ona politika bloků, jakou předvádí EU v případě Ukrajiny, ji staví do pozice konfrontace místo spolupráce.

Abychom se dalším podobným postupům vyhnuli, uskutečnilo se v lednu 2016 v Paříži první setkání konference Plánu B pro Evropu. Tuto „permanentní konferenci“ tvoří řada stran a iniciativ napříč evropskou levicí. Mezi hlavní iniciátory patří Oskar Lafontaine (Die Linke), Jean-Luc Mélenchon (Parti de Gauche) či výrazné postavy řeckého odporu proti Trojce Zoe Konstantopoulou a Janis Varufakis.

Cílem konference je přicházet s alternativními programovými řešeními pro oblast obchodu, dluhu, hospodářské politiky a evropské měny. Tím má vzniknout program, který umožní evropské levici postavit se současným byrokratickým a neoliberalismem prosáklým evropským institucím přímo.

Zatímco pařížská konference byla spíše komorní a zahajovací, druhé setkání Plánu B v Madridu bylo o mnoho větší jak do počtu účastníků, tak do počtu organizací, které se zapojily. Hlavním organizátorem byli španělští Podemos, ale různé debaty vedli lidé z protiválečných iniciativ nebo za lidovou revizi suverénního dluhu.16 Hlavní organizační silou jsou strany sdružené v evropské frakci GUE/NGL, ale i někteří levicoví zelení. Organizační struktura a linky, po kterých se jedná, jsou úzce spjaty právě se stranami zmíněné frakce Evropského parlamentu a jejich spojenci v jednotlivých zemích.

Rozdílnou iniciativu představuje Democracy in Europe Movement 2025 (DiEM25), které vzniklo v Berlíně v únoru 2016 z popudu Janise Varufakise. Cíle má podobné jako Plán B a i hlavní tváře se překrývají. Akce Plánu B navštěvuje jak Varoufakis, tak Konstantopoulou, na akcích DiEM25 jsou zase představitelé Podemos i Die Linke.

Nicméně na rozdíl od Plánu B představuje DiEM25 především apel na evropské občany, aby sami vytvořili místní pobočku tohoto hnutí a začali s vlastní formulací evropského programu.

Obě iniciativy spojuje důraz na rozchod s dosavadní hospodářskou politikou EU, důraz na nutnost demokratizace evropských institucí a snaha zapojit do programové debaty a jejího praktického naplňování co nejvíce lidí.

Program DiEM25 je v obecné rovině vypsán v manifestu,17 ve kterém se píše: Přes všechny starosti o globální konkurenceschopnost, migraci a terorismus existuje jen jedna vyhlídka, která opravdu děsí evropské mocnosti: Demokracie! Hovoří jménem demokracie, ale jen proto, aby ji v praxi popíraly, vymítaly a potlačovaly. Snaží se demokracii kooptovat, obcházet, korumpovat, mystifikovat, uzurpovat a manipulovat, aby zkrotily její energii a zadusily její možnosti.18

Kromě identifikace byrokratického založení a důrazu na neoliberální ekonomickou politiku navrhuje Manifest také řešení, a to v těchto třech krocích: Za prvé, realismus vyžaduje, abychom pracovali na dosažení pokroku v realistickém časovém rámci. To je důvod, proč bude DiEM25 usilovat o čtyři průlomy v pravidelných intervalech, aby bylo dosaženo plně demokratické a funkční Evropy do roku 2025.”19

Prvním požadavkem, za které začalo DiEM25 kampaň, je transparentnost institucí EU. Petice na podporu tohoto požadavku získala od 24. března 2016 do uzávěrky tohoto článku přes 18 tisíc podpisů.

Druhým krokem má být do dvanácti měsíců vytvoření detailních návrhů, jak řešit krizi v oblasti veřejného dluhu, bankovnictví, nedostatečných investic, migrace a rostoucí chudoby. Ty mají být předloženy jednotlivým vládám a jejich řešení má proběhnout v rámci současných smluv o EU.

Třetím krokem má být svolání Ústavodárného shromáždění za dva roky, na kterém by měly být položeny základy nové autenticky demokratické EU a jehož delegáti by měli být zvoleni na nadnárodních evropských kandidátkách.

Čtvrtým a zároveň závěrečným krokem je do roku 2025 uzákonit rozhodnutí Ústavodárného shromáždění. 20

Kromě základního programového rámce začalo hnutí dále rozvíjet i svou vnitřní organizační strukturu. Každý, kdo se přihlásí na jeho stránkách, získá přístup do internetového fóra, kde může ve své jazykové sekci začít rozvíjet diskuzi o politických otázkách, které považuje za důležité.

Demokracie

Co se DiEM25 rozhodně nedá upřít, je víra v internetovou komunikaci, protože diskuse na tomto fóru má být základem alternativních programových požadavků. To vzbuzuje velká očekávání, ale také velké pochybnosti. Zkušenosti s vnitřním fungováním španělských Podemos ukazují, že diskuzi na fórech často dominují v praxi nejméně aktivní jedinci, dále část bez další politické zkušenosti. To často znemožňuje dohodu, nejaktivnější členové jsou tak drženi zkrátka a jejich iniciativa je omezována. Na druhé straně to vede ke vzniku neformálních vedoucích kruhů, které rozhodují o zásadních věcech bez možnosti zapojit řadové členy. Podobná zkušenost z internetovým fórem byla učiněna i v iniciativě ProAlt. Fórum bylo využíváno minimem členů a často se na něm vedly neplodné debaty, které odváděly pozornost od skutečné práce.

O fungování a politickém cílení DiEM25 se vedla nedávno polemika na portálu LeftEast. Na polemiku George Souvlise a Samuele Mazzolini21 odpovídal Janis Varufakis.22 Jejich debata se vedla o dva navzájem propojené problémy. Tím prvním je otázka, co to vlastně znamená skutečná demokracie? Souvils a Mazzolini vyjadřují pochybnosti o to, že je možné mít nějaký smysluplný projekt, pokud jsou k němu zváni všichni bez ohledu na jejich politickou příslušnost. Názory na to, co je a jak má fungovat demokracie se rozhodně liší u liberálů, socialistů nebo zelených. Oběma autorům nejde o omezování se na už přesvědčené kritiky globálního kapitalismu. Správně ale poukazují na skutečnost, že pouhé volání po demokracii nestačí.

Druhou jejich kritikou DiEM25 pak je samotná struktura hnutí. Už jsem výše zmínil onu problematickou technooptimistickou stránku. Autoři se pak ptají, proč je to jen a pouze Varufakis, který za hnutí mluví, a zda nehrozí, že se zopakuje nedemokratické jednání vedení SYRIZY, která se odstřihla v průběhu vládnutí od všech demokratických institucí a zůstala jen skupina Tsiprasových věrných, kteří rozhodovali o všem?

Varufakisova odpověď se snaží o vymezení toho, co je demokracie podle DiEM25, hledáním zejména v citovaném manifestu a v něm také nachází jasný osten proti neoliberalismu i současnému uspořádání evropských institucí. Volání po demokracii je podle něj základní postup, který je dnes potřeba zvolit, protože situace až příliš připomíná 30. léta minulého století, resp. dnešek je jejich postmoderní variantou.

Výtce o nejasné struktuře rozhodování a fungování hnutí čelí Varufakis poukazem na relativní mládí hnutí, ale také na to, že bude záležet na jednotlivých místních představitelích DiEM25, jak bude hnutí vypadat. Zatím bylo rozhodnuto (Varufakis nepíše kým a kde), že bude existovat síť národních zástupců a koordinační celoevropská rada. Kdy jak bude vytvořena, také není známo.

Pro radikální levici můžou být iniciativy jako DiEM25 příležitostí jak zahájit ve svém okolí nanovo debatu o Evropě a EU. Zejména v zemích střední a východní Evropy hraje dnes otázka „demokratizace“ důležitou roli. Nejen kvůli tomu, že v Maďarsku a Polsku nastupují, nebo už nějakou dobu fungují neliberální demokracie. Jde také o to, že od revolucí v roce 1989 byla představa nových režimů utvářena vždy jako naplnění snu o volném trhu, vládě dravých a úspěšných. Liberální demokracie byla představována jako jednovaječné dvojče ekonomického liberalismu. Jenže toto ideologické spojení se dnes hroutí. Jak ve svém komentáři pro A2 shrnul Tomáš Samek: Vinou různých krizí, z nichž se Evropě nedaří vymanit, sílí volání socioekonomicky frustrovaných voličů po alternativě k dosavadnímu systému, v kterém vidí svého ožebračovatele. Mnozí by neváhali obětovat ani ty nejzákladnější liberální parametry současného režimu, neboť se v našem veřejném prostoru téměř nesetkali s levicovým liberalismem, který je citlivější k sociální otázce a třídním rozdílům (…) kdyby tento proces nebyl tak děsivý, skoro by se chtělo říct našim pravicovým liberálům v médiích i v politice: Čemu se divíte? Nechtěli jste třídu, budete mít národ.23 Pokud se nemají demokracie stát národními a konzervativními demokraciemi, musí být Evropa opět sociální, solidární a rovnostářská. Demokracie musí opět získat svůj lidový rozměr a ten ji může přinést jen radikální levice, ať už to bude v podobě DiEM25, Plánu B, nebo něčeho jiného.

Jan Májíček
Vyšlo v Solidaritě č. 106 / 2016


5 http://www.aljazeera.com/indepth/opinion/2016/03/dark-side-eu-turkey-refugee-deal-160309080433064.html

7 http://www.bbc.com/news/world-europe-35730041

8 https://socialistworker.co.uk/art/39804/Eyewitness+in+Athens+-+workers+and+anti-capitalists+discuss+fighting+austerity

9 http://www.ft.com/intl/cms/s/0/8a4c3f54-a55a-11e4-bf11-00144feab7de.html#axzz3RqR8BSB5

10 http://yanisvaroufakis.eu/2016/01/29/why-a-pan-european-democracy-movement-interviewed-by-nick-buxton/

11 http://www.bbc.com/news/world-europe-31082656

12 http://turcopolier.typepad.com/sic_semper_tyrannis/2014/07/the-rise-of-novorossiya-ttg.html

13 Více k tématu EU – Ukrajina viz. Sakwa, R.: Frontline Ukraine: Crisis in Borderlands, I.B.Tauris, 2015

14 http://www.france24.com/en/20160321-ukraines-economy-shrinks-10-still-better-expected

15 http://www.tradingeconomics.com/ukraine/unemployment-rate

16 Suverénní dluh je například dluh nějakého státu, suveréna – pozn. autora.

17 http://diem25.org/wp-content/uploads/2016/02/diem25_czech_long.pdf

18 Tamtéž

19 Tamtéž

20 https://www.youtube.com/watch?v=99ImAyYGLgs

21 http://www.criticatac.ro/lefteast/an-open-letter-to-yanis-varoufakis/

22 http://www.criticatac.ro/lefteast/varoufakis-reply-to-souvlis-mazzolini/

23 http://www.advojka.cz/archiv/2016/4/nechteli-jste-tridu-budete-mit-narod

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •