Boj s levnou prací

„Pondělí je stav mysli,“ hlásí plakáty v pražském metru. Firma zajišťující pracovní příležitosti tak nabádá kolemjdoucí zmořené  vstáváním na ranní šichtu k jasnému kroku: „Je to na vás, pokud máte úmornou práci, jste tak trochu hlupci. Stačí se snažit a hledat.“ Nic není vzdálenější realitě. Depresivní pracovní podmínky nepramení z jakéhosi nedostatečného idealismu a malověrnosti ve vztahu k „individuálním schopnostem“. Na vině jsou bědné materiální podmínky a impotence politických partají při jejich zlepšování. Pondělí je neoliberalismus.

Naopak snahy odborů v uplynulém roce v lecčems předčily výsledky levicových stran. Kampaň Konec levné práce útočí přesně na ty neduhy, jimž česká parlamentní levice mnohdy jen rétoricky okopává kotníky: pracující chudoba, směšná úroveň minimální mzdy, opomíjení práv zaměstnanců. Josef Středula, předseda ČMKOS, dodává celému projektu živost a charisma, schopnost vyjednávat střídá s ochotou podstoupit konflikt. Mluví věcně, srozumitelně a nevyužívá diplomatické ptydepe, které nikoho neurazí a nic nevyřeší.

Kampaň byla odstartována na podzim roku 2015. Na pražském mítinku 16. září se tehdy sešlo patnáct set odborářů, směřování projektu vyznačovaly konkrétní požadavky a odborné studie. Například dokument „Vize změny hospodářské strategie České republiky“ z roku 2015 pojmenovává českou ekonomickou situaci a její slepé skrvny.

Pohrobci transformace

Začali jsme takzvanými transformačními polštáři, tedy levnou prací a výrazně podhodnoceným vývozem. Ty nás měly dostat do čela peletonu těch států, které si začaly přivykat na tržní hospodářství. Místo toho se cynicky účastníme závodů ke dnu a tyhle devadesátkové duchny nás dusí dodnes.

Dostali jsme se do postavení kolonie, matláme se v závislosti na dodávání komponent jiným ekonomikám. Pravicové vlády navíc s oblibou ordinují škrtací politiku, jako by stále čekaly, kdy už to konečně zabere. V letech 2007 až 2015 došlo vůči Německu k propadu tuzemské výkonnosti o více než čtyři procentní body, pokles nastal i vůči Rakousku. V roce 2013 k tomu Česká národní banka dodala devalvaci koruny, kteréžto škrcení chce tlačit až do roku 2017. Na rozdíl od Polska, Slovenka a států Pobaltí česká ekonomika spíše šlape vodu. Po propadech se horko těžko došolíchá zpět, aby očekávala další pád.

Například v roce 2014 se výše hodinové hrubé mzdy v České republice vydrápala na trapných 29 procent úrovně zmíněného Rakouska a 28 procent Německa. To vše je paradoxně doprovázeno vzlyky nad tím, jak si tu žijeme nad poměry a mzdová drahota odrazuje chudáky investory. Mainstreamová média tedy s nadšením vytrubují každé vzedmutí ekonomiky a ponoukají k nákupu bytů a apartmánů. Expertní šamani zároveň bez únavy varují před zvyšováním mezd, protože „zas tak dobře na tom nejsme“.

Při současném zmatení velké části levice, kdy se ČSSD posouvá doprava a do Číny, komunisté jsou neviditelní nebo chtějí trestat chudé za jejich chudobu, a zeleným se nedaří vystoupit za hranice facebooku, je činnost odborů v podobě kampaně „Konec levné práce“ vysoce důležitá. Po vzoru německých a rakouských odborů začala ČMKOS aktivizovat týmy pro vyjednávání kolektivních smluv. Zaměřila se i na upozornění veřejnosti na zaostalý vývoj mezd. Nezapomíná ani význam reálné mzdy, to znamená na opravdovou koupěschopnost zaměstnanců. Spotřeba domácností totiž tvoří více než polovinu HDP. A ten bude stěží stoupat jen díky investicím a exportu, klasickému šiboletu neoliberálních projektantů.

Bitvy ve válce s chudobou

Co se ale za rok „koncování s levnou prací“ podařilo? V polovině roku 2016 vrcholilo vyjednávání o minimální mzdě. Čistá minimální mzda totiž činila necelých devět tisíc, přičemž hranice chudoby je 10 200 korun. „Čili rozdíl je tak obrovský, že kdo jde za tuto částku pracovat, je za to v podstatě potrestán. Jsme přesvědčeni, že lidé by měli za poctivou práci dostat odměnu nad touto hranicí,“ argumentoval Josef Středula. Odbory proto žádaly 11 500 korun, čímž ale vyděsily zástupce obchodu, samozřejmě. Vždyť už na začátku roku museli platit zaměstnancům s minimální mzdou necelých 59 korun za hodinu, ó hrůzo!

Ministryně Marksová tedy na červencové jednání tripartity přinesla návrh na zvýšení ze stávajících 9 900 korun na jedenáct tisíc. Druhá varianta by minimální mzdu zvýšila na 10 600 korun a až v červenci na zmíněných jedenáct tisíc. Ve středu 5. října bylo nicméně schváleno navýšení od začátku roku 2017 na rovných jedenáct tisíc. To znamená 66 korun za hodinu práce. Mimochodem: stejný měsíc byla slovenská minimální mzda navýšena v přepočtu na 11 745 korun.

Zároveň se tímto zákonem zruší zvláštní sazba minimálním mzdy pro zaměstnance s invalidním důchodem, která ostatně spadala do kategorie „jak to, že to vůbec existovalo?“ Celkově se jedná o třetí navýšení minimálním mzdy za dobu Sobotkova premiérování.

Spolu s ní byla zvýšena i nejnižší mzda pro řidiče linkových autobusů – na 98,10 korun za hodinu. Jedná se o odpověď na požadavky Odborového svazu dopravy a řidičů, kteří na konci léta zvažovali stávku kvůli mizerně odměňované práci a úmorně dlouhým šichtám. Poslanci schválili také vyrovnání horníkům, kterým hrozí propouštění kvůli útlumu těžby uhlí a uranu.

Svět byznysu se chytá za hlavu, vesmír se ale bude točit dál. Ostatně současný vývoj ekonomiky podporuje takové „hýření“. Reálná mzda se totiž v poslední době staví na nohy, které ji podrazily škrtací vlády Topolánka a Nečase, když v letech 2008 až 2013 vzrostla jen o 2,9 procenta. Oproti tomu za rok 2014 a 2015 poskočila skoro o pět procent. A v tomto roce naroste odhadem o další 3,5 až 4 procenta.

Spravedlivějšího ohodnocení se dočkají také učitelé, jejichž platy by měly od září růst o 8 procent. Snad to alespoň částečně zachrání sborovny od kolektivního vyhoření. O 5 procent by měly stoupnout rovněž platy státních zaměstnanců a o 10 procent zaměstnanců ve zdravotníctví.

Na podzim tohoto roku se rozjelo i domlouvání vyšších mzdy pro zaměstnance obchodů. Prodavači ve velkých řetězcích by podle odborů měli dostávat o 5,5 procenta víc a dojednat by chtěli také štědřejší rozsah dovolené. Velkých obchodů je v České republice kolem 135 tisíc a průměrná mzda jejich zaměstnanců se plácá mezi 13 a 14 tisíci hrubého. Zástupci obchodu nicméně nevidí příliš reálně, aby například pokladní dostávaly 18 tisíc měsíčně. Řetězce se přitom potýkají s nedostatkem personálu a lepší výdělek by byl potřebným lákadlem. Vyjednávání bude tedy pokračovat i letos.

Přilepšení zaměstnancům naopak plánují automobilky. Škoda Auto už teď odměňuje pracovníky nadprůměrnou mzdou a v dalších dvou letech by měla růst až o 11 procent. V oblastech s nízkou nezaměstnaností hrozí některým podnikům odchod zaměstnanců, takže se vedení chytlo za nos a peněženky a například královédvorská textilka chce zvýšit mzdy celkově alespoň o 8 procent průměrného výdělku. Také jihočeská Madeta by ráda nalákala nové pracanty, což se jí s nuznými odměnami příliš nedařilo. Od září proto zvýšila mzdy až o 10 procent a bude v tom prý pokračovat i v následujícím roce. Doufejme.

Volno a odbory: apokalypsa

Na konci podzimu 2016 chtělo Ministerstvo práce a sociálních věcí navíc dokončit návrh, který by prosadil „sick days“. Firmy podle něj měly povinně nabízely svým zaměstnancům plně hrazené volné dny na zotavení z nemoci. Více než tři čtvrtiny firem tyto dny neproplácí, zbývající čtvrtina hradí nanejvýš tři dny. Podle návrhu by celé čtyři miliony zaměstnanců mohlo požadovat až pět dní zdravotního volna. Firmy se samozřejmě cukaly, na což Středula reagoval celkem neprůstřelným argumentem: „Náš cíl je zřejmý, aby se zaměstnanci, kteří jsou nemocní, mohli léčit.“ Oproti tomu Andrej Babiš i v tomto případě potvrdil svůj houževnatý odpor k pochopení smyslu politiky: „Nechceme, aby stát diktoval firmám, co mají dělat.“ Pochopitelně, Babišovým cílem je opak: aby firmy diktovaly státu.

Obchodní klaku zarmoutil také zákon o zavření prodejen o svátcích. Ten se vztahuje na obchody s rozlohou nad 200 metrů čtverečních a poprvé zapůsobil 28. října. Firmy proto brblaly kvůli děsu ze ztraceného zisku, přestože se zákon týká pouhopouhých sedmi dní v roce. Podle některých je navíc takový zákon něco jako „krádež přesčasů“, a zaměstnanci si tak nebudou moci přilepšit dobrovolně podstoupeným hákováním v době volna. Jenže cílem odborů je mít dobrou mzdu za řádnou pracovní dobu. Dělat přesčas by mělo být jen výjimečné a vůebec by to nemělo sloužit jako způsob, jak si vydělat alespoň trochu přijatelné peníze.

Někteří koumáci se nicméně snaží tenhle „totalitní diktát“ obejít: hračkářství Hamleys prodělává metamorfózu z prodejny na „zábavní centrum“ a například Albert se pustil do dopravářského slovíčkaření. Metro je prý železnice, prodejny kolem podzemky tedy nechá otevřené. Proti takovým legislativním kreativcům ale podal Odborový svaz obchodu oznámení na Českou obchodní inspekci. A dobře udělal. O podobné obcházení zákona se pokoušely i další firmy a podle informací v době psaní tohoto článku je stihne minimálně pokuta.

Průběh roku ale přinesl také místní úspěchy. Pracovníkům z Kovosvit MAS ze Sezimova Ústí se po dýchavičné krizi podniku znovu začaly vracet benefity. Kromě proplácení obědů byl obnoven například i příspěvek na penzijní připojištění a opakovat se snad nebude situace ze srpna, kdy lidé poprvé v historii nedostali včas zaplaceno.

Dramatičtější přetahovaná probíhá ve společnosti Mayr-Melnhof Holz Paskov, největší tuzemské pile, která zaměstnává tři stovky lidí. Ti zde před rokem založili odborovou organizaci a předložili vedení návrhy kolektivních smluv. Požadovali například růst mezd o tři až šest procent a odměnu za splnění plánu. Firmu ale nejspíš překvapila samotná existence odborů a výzvu k vyjednávání chápala „jako souboj“. Zaměstnavateli tedy odboráři navrhli jednání pod záštitou zprostředkovatele, kterého jmenovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Dvakrát vznesený návrh firma ignorovala. Odborová organizace je proto připravena stát v čele stávkové pohotovosti. Během října trvala také stávková pohotovost u jihomoravské záchranky. Odboráři tak reagovali na neshody s vedením. Kvůli nim odchází lékaři a omezuje se provoz výjezdových základen.

Všechno je v pořádku a nikdo není šťastný

Odbory chtějí pokračovat ve vytyčené trase i v letošním roce. Ekonomice se podle nich daří a firmy by se neměly ostýchat a svým zaměstnancům přilepšit. Například už v roce 2014 dosahoval hrubý domácí produkt na osobu 84 procent evropského průměru.

Jenže mzdy odpovídaly pouze 62 procentům unijního průměru. Tento rozdíl byl nejvyšší v EU. To vypovídá především o tom, jak je „přidaná hodnota vytvořená v dané ekonomice rozdělována mezi práci (zaměstnanci), firemní zisky a daně,“ přibližuje ekonom David Marek. Na řadové české zaměstnance toho zkrátka příliš nezbyde a nejvíce vydělávají manažeři a zástupci zahraničních vlastníků, a pak samozřejmě mateřské společnosti jako takové. Ty často většinu zisku odvedou do zahraničí a tím vytvářejí další tlak na nezvyšování mezd.

Česká republika patří mezi nejprůmyslovější země Evropy. Kvůli tomu je vázána na stroje, budovy a další nezbytnosti a zisky jdou ve velké míře majitelům takového kapitálu. Dalším z důvodů nerovnoměrného přerozdělení je právě nízká účast zaměstnanců v odborech. Ve zmíněném roce k nim patřilo jen 13,4 procenta. Oproti tomu v Belgii bylo členem odborů 55 procent pracovníků, ve Finsku, Dánsku a Švédsku více než 67 procent.

Odbory přitom nenabízejí jen pevnější vyjednávací pozici pro zaměstnance. Zastávají také roli víceméně jediného ochotného spojence pracujících. Vždyť i ČSSD sekunduje podkuřování čínskému kapitálu, flirtuje s městskými liberály a ve volných chvílích do země vnadí molochy typu Amazon, proslavené šikanou zaměstnanců. Na bedra odborů tak spadá úkol vytvářet politickou sílu, která potřeby lidí zakotví v zákonech a systému. Liberálně naladěná společnost totiž trpí tendencí nejen přehlížet práva pracujících, ale také vynechávat ze škály možností cestu kolektivního vyjednávání a omezování všemohoucnosti firem. Práva šéfů jsou přece nedotknutelná. Neviditelná ruka trhu musí laskat nejvyšší manažery a ujišťovat vedení, že pod postelí nečíhají žádná komoušská strašidla, ať je to poctivě oceněná práce „dělňasů“ nebo třeba nemocenská.

Nezbývá tak, než získávat důvěru veřejnosti v oprávněnost nároků, které odbory vznáší, a zároveň oslovovat co nejširší spektrum zaměstnanců. Však také jedním z nejvíce dynamických odborových svazů minulosti byl newyorský District 65: propojoval pracovníky z drobnějších odvětví, jež mohutnější odborové organizace pomíjely, a důslednou osvětovou kampaní nabíral členy z řad imigrantů, menšin a sdružoval také ženy. Takový přístup není veteší z odborářských letáčků, ale smysluplnou inspirací. Už třeba jen kvůli zahanbujícímu postavení žen na současném trhu práce.

Podle průzkumu Světového ekonomického fóra budou při zachování současného stavu ženy vydělávat tolik co muži až za 170 let. Vyplývá to z šetření, zda ženy za stejnou práci dostávají souměřitelnou výplatu. Česká republika nicméně v této katastrofě vyhloubila ještě další dno a umístila se na 110. místě z celkově 144 zemí.  Právě na problém genderové nerovnosti poukázal říjnový protest v Reykjavíku: místní odbory a ženské organizace vyzvaly ženy, aby odešly z práce dřív a připojily se k demonstraci. Čas odchodu byl přitom pevně stanoven na 14:38, aby alespoň v dotyčný den odpracovaly jen tolik hodin, za které jsou reálně placeny.

S takovou komplexní odborovou strategií se samozřejmě pojí tlak na omezení daňových rájů a odtoku kapitálu do „výhodnějších“ destinací, připomínání kšeftů skrytých pod pláštěm šedé ekonomiky nebo ochrana jedinců z nuzných regionů před predátorskými půjčkami a exekutorským klanem.

Časem by snad mohly odbory zařadit do palety svých témat také návrhy, na které ve vysokých patrech nezbývá odvaha ani politická představivost. Přitom průzkumy pořízené v nedávných letech například prokázaly, že proti nárazům krize se jako jedny z nejodolnějších ukázaly lokálně zakotvené podniky kontrolované zaměstnanci. Zatímco tedy v české kotlině dovzlínává antikomunismus, v doporučení Evropského parlamentu figurují výzvy k družstevnictví: „V období krize se družstva ukázala jako odolnější v porovnání s řadou konvenčních podniků, a to jak z hlediska zaměstnanosti, tak i počtu uzavřených podniků; navzdory krizi byla zřízena mnohá družstva v nových a inovativních odvětvích a tuto odolnost dokládá značné množství důkazů.“  A pokud bychom se neupínali jen na úmírněné návrhy Evropského parlamentu, tak můžeme hovořit o tom, co je klíčové, a to je přímá kontrola pracoviště pracujícími.

Stejně tak zkracování pracovního týdne je nevyhnutelným tématem. Krom jiného by mohlo být i jednou z odpovědí na šířící se frustrace, v níž mnohdy ani dvě zaměstnání nestačí k vydření si důstojné životní úrovně. A to přesto, že jsou zprávy zahlceny analýzami o tom, jak skvěle se daří na burze. Americký komik Louis CK to lakonicky shrnul: „Všechno je v pořádku a nikdo není šťastný.“

Lidská práce jako politické téma

Samozřejmě, bez spojenců na vládní úrovni se žádné návrhy ke schválení neprobijí. Nicméně právě v době „levicového vakua“ mohou odbory o to výrazněji zaujmout pozici toho, kdo odpovídá na pociťované nerovnosti a existenční křehkost. Vize, jak tlumit nárazy neoliberálních čachrů, navíc mohou s konkrétními lidmi probírat osobně a přímo, nemusí hřímat zpoza pultíků politických stran. Například protest chicagských učitelů proti privatizaci školství uspěl také díky trpělivému budování hnutí, které bylo schopné vzdělávat a orgnizovat další a další členy odborů.

Strategie českých odborů se proto nemůže omezovat na technické protlačování zákonů, ale měla by působit také na ideologickou stránku věci. Veřejnost se mnohdy dívá na odbory spíše skrz prsty, jako na pátou kolonu podrývající snahy slušných velkopodnikatelů, kteří tak milostivě „dávají práci“ vděčným robotníkům.

Nesmysl. Lidé naopak dávají svou práci zaměstnavatelům. Odbory tak hájí veřejný zájem a potřeby většiny. A veřejnost to musí vědět. Měly by proto dbát i na změnu celkové perspektivy, která zatím v tržní společnosti převládá: práce je prý záležitost jedince, individuální rozhodnutí, čirý akt svobody a do smlouvy mezi pracantem a zaměstnavatelem nemá nikdo kecat. „Nechceš tuhle práci? Tak si nestěžuj a táhni, protože svoboda a protože volnost.“ Tahle optika nechává osiřet jedince v náruči tržní převahy kapitálu. Jako jediné možnosti tak zůstávají buď existenční krach, nebo pohunkování vždy silnějším zaměstnavatelům.

Práce proto musí být vysvětlována jako ryze společenské a politické téma. A právě odbory nabízí možnost pracovní vztahy obnažit, rýpat do jejich nastavení a v české pustině levicové, lidové politiky prosazovat jejich kultivaci. Lidská práce zkrátka nesmí být laciný šmuk vydaný všanc bezmeznému kupčení.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •