V poslední době jsme mohli pozorovat zvýšený zájem médií o vývoj na realitním trhu. Je to dáno tím, že ceny nemovitostí v současnosti rostou mimořádně rychlým tempem, což má významný dopad na celou společnost. V tomto článku se proto budu věnovat především rostoucím cenám nájmů a nemovitostí, které budu porovnávat s běžnými příjmy obyvatelstva. Pokusím se na základě dat i vlastních zkušeností popsat, jakým způsobem dopadají zvyšující se ceny za bydlení na jednotlivé segmenty společnosti. V příštím článku se budu věnovat analýze příčin tohoto vývoje a pokusím se nastínit principiální řešení současné bytové situace.
5. března letošního roku proběhla v Událostech ČT zpráva, podle které vydají Češi za nájem v průměru 80 % svého příjmu, a to jen mimo centra měst, neboť v centrech velkých měst je to zhruba 101 %. Průměrný nájem se zde porovnává s průměrnou čistou mzdou. Ještě hůře jsou na tom Poláci (87 % příjmů mimo centra měst, 107 % v centrech) nebo Slováci (95% a 122%). [1]
Tab 1: Průměrná výška nájmů v ČR [1]
Obzvláště neutěšená je situace v Praze. Průměrný čistý nájem bytu (bez poplatků) o velikosti 60 m2, čili menšího rodinného bytu, vyjde v průměru na 19 722 Kč [2]. Čistý pronájem garsonky nebo bytu 1+1, tedy nejmenšího a nejméně kvalitního bytu, jaký lze vůbec sehnat, stojí v Praze zhruba 12 000 Kč měsíčně. K tomu je pak třeba připočítat 3 až 4 tisíce Kč na poplatcích za elektřinu, vodu, plyn, úklid společných prostor, ap. Přitom chudší polovina zaměstnanců v Praze pobírá hrubé mzdy menší než 27 784 Kč (tedy 21 202 Kč čistého), nejchudší čtvrtina pobírá hrubou mzdu do 18 651 Kč (tj. do 14 919 Kč čistého) a nejchudší desetina do 11 859 Kč (tj. do 10 240 Kč čistého) [3]. Více než čtvrtině obyvatel Prahy tak nestačí mzda na zaplacení ani toho nejubožejšího bytu.
| Město | Průměrný nájem za byt o 60 m2 | Zvýšení nájmu za poslední rok (byt o 60 m2) |
| Praha | 19 722 Kč | 15 % |
| Brno | 12 943 Kč | 7,5 % |
| Liberec | 9 356 Kč | 26,5 % |
| Plzeň | 11 067 Kč | 20 % |
| Jihlava | 9 411 Kč | 11, 7 % |
Velikost nájmů a rychlost jeho zvyšování v jednotlivých městech [2]
Ceny bytů
Průměrné ceny bytů se, stejně jako nájemné, silně liší podle krajů. V Praze stojí byt o rozloze 60 m2 v průměru přes 6 milionů Kč. V Brně dáme za stejný byt necelé 4 miliony, v dalších městech pak o něco méně. Takovéto ceny však představují běžně 12-ti, 15-ti a leckdy i 20-ti násobky běžných čistých příjmů. I relativně skromné byty se tak prodávají za cenu, která je ekvivalentem celoživotních úspor partnerské dvojice. Pro mnoho párů jsou pak byty finančně zcela nedostupné.
| Město | Průměrná cena bytu o 60 mě | Zvýšení ceny za poslední rok | Násobek roční čisté průměrné mzdy | Násobek roční čisté mediánové mzdy |
| Praha | 6 322 507 Kč | 4,6 % | 19 x | 25 x |
| Brno | 3 911 196 Kč | – 1,9 % | 16 x | 18,5 x |
| Liberec | 2 142 124 Kč | 7,8 % | 9 x | 10 x |
| Plzeň | 2 830 072 Kč | 1,4 % | 11,5 x | 13 x |
| Jihlava | 2 092 719 Kč | 28 % | 9 x | 10 x |
Průměrné ceny bytu o rozloze 60 m2 v jednotlivých městech [2] , [3]
Ceny bytů, stejně jako nájmů, ustavičně stoupají. Výjimkou bylo pouze krátké období po krizi roku 2008. Jak však vidíme na grafu 2, tento pokles byl jen dočasný. Dnes již ceny nemovitostí znovu dramaticky rostou.
Někteří lidé rádi říkají: „Kdo nechce platit nájem, má si koupit byt.“ Splácení hypotéky oproti nájemnému bydlení dává člověku perspektivu, že se alespoň na sklonku života dočká chvíle, kdy bude mít celý dluh splacený. Co se však týče měsíčních výdajů za bydlení, pak to žádnou úsporu nepřináší, neboť hypoteční splátky se obvykle příliš neliší od velikosti nájmu. Lidé s nízkými příjmy navíc často nesplňují podmínky nutné na získání hypotéky, a jsou tak odsouzeni k doživotnímu placení nájmu.
Dopady vysokých nájmů na životy nájemníků
Neustálé zvyšování cen bydlení nutí nájemníky, aby se s touto situací nějak vypořádali. Na základě vlastních zkušeností mohu říci, že nájemníci reagují v zásadě třemi způsoby:
- Přibíráním brigád či dalších pracovních úvazků. To je často případ důchodců, kteří již ze své penze nedokáží zaplatit nájem. Někdy se však k tomuto řešení uchylují i zaměstnanci, např. matky samoživitelky, kteří pak tráví v práci téměř veškerý svůj čas.
- Snižováním výdajů na potraviny. Výdaje za jídlo představují jednu z mála položek, kterou je vůbec možné nějak regulovat. Zatímco u vyšší střední třídy můžeme pozorovat zvyšující se zájem o zdravou stravu, většina nájemníků se orientuje jen na ty nejlevnější a zpravidla nejméně kvalitní potraviny. To se odráží i v celkové spotřebě potravin v zemi. Vedle trendu zvyšování spotřeby kvalitních farmářských produktů a biopotravin můžeme sledovat souběžný trend nárůstu spotřeby těch nejlevnějších potravin nejnižší jakosti. Ty jsou do ČR zpravidla dováženy ze zahraničí, typicky z Polska [4].
- Sdílením bytu. Jednou z nejběžnějších reakcí na astronomickou výši nájmů je společné bydlení více lidí v jednom bytě.
Sdílení bytu
Sdílení bytu je dnes stále běžnějším jevem, ke kterému se uchylují především mladí lidé. Mylnou, ale poměrně rozšířenou představou je, že tento způsob bydlení využívají typicky studenti. Romantická představa studentského „privátu“ však dostává značné trhliny v případě, že se ve třech pokojích tísní tři pracující páry. I malé byty jsou dnes běžně obývány osmi či více lidmi a výjimečné nejsou ani případy, kdy jedinou místnost obývá celá rodina.
Sdílením bytu je možné vyřešit finanční tíseň, avšak pouze za předpokladu, že spolubydlící tvoří opravdu „dobrou partu“. Nadměrný počet lidí v jednom bytě však často vede k velice vypjatým vztahům mezi nájemníky a ze spolubydlení se tak rázem může stát noční můra. Na základě vlastní zkušenosti mohu vyjmenovat několik typických problémů, se kterými se spolubydlící často potýkají.
Protože majitel bytu se zřídka kdy obtěžuje pronajmout jednotlivé pokoje jednotlivým nájemníkům, uzavírá zpravidla s majitelem smlouvu jen jeden nájemník. Ostatní nájemníci bydlí v bytě beze smlouvy a často i tajně, neboť majitelé bytů stále častěji zakazují, aby v bytě bydlel větší počet lidí.
Spolubydlící se většinou dohodnou na tom, že se o nájem budou dělit. Problém však nastane tehdy, když přijde nějaký nečekaný výdaj. Pro ilustraci uvádím několik typických sporů, které často vedou ke konfliktům:
Kdo má zaplatit nedoplatek za elektřinu či za plyn? Všichni rovným dílem? Má platit stejně ten, kdo s elektřinou šetří jako ten, kdo si vytápí pokoj s otevřenými okny? A jak donutit viníka, aby zaplatil více?
Jeden ze spolubydlících zdemoluje pokoj, a nakonec uteče bez zaplacení. Kdo má po něm zaplatit nezaplacený nájem a kdo má dát pokoj do pořádku? Všichni dohromady? Jen ten nájemník, který má podepsanou smlouvu s majitelem? Ten, kdo navrhl, aby byl dotyčný nájemník přijat mezi spolubydlící? A jak má nájemník, který za byt nese zodpovědnost, dotlačit ostatní k tomu, aby přispěli?
Kdo má umýt nádobí a uklidit kuchyň? Ten na kterého vyšla řada? Ten, kdo si pozval do bytu kamarády? Má uklízet kuchyň i ten, kdo doma téměř nevaří?
Nejzranitelnější skupinou nájemníků bývají velmi mladí lidé, kteří se teprve osamostatňují. S uzavíráním smluv a se společným bydlením často nemají žádné zkušenosti, mnoho věcí nedokáží předvídat a často se dostávají do situací, které nezvládají řešit. Právě to často vede k velice emotivním hádkám, jež mnohdy přecházejí až k fyzickým konfrontacím.
Ze spolubydlení se tak snadno může stát peklo, z něhož prakticky není úniku. Lidé, kteří žijí v takto stresujícím prostředí, a kteří čelí problémům, s nimiž si nedokáží poradit, často propadají alkoholismu a drogám, které jim alespoň na chvilku umožňují uniknout z neutěšeného reálného světa. Je asi zbytečné dodávat, že se tím jejich skutečné problémy ještě prohloubí.
Vliv na partnerský život
Sdílení bytu má velký vliv i na partnerský život. Jednotlivé páry spolu často musejí žít v jediném pokoji, čímž nesmírně vzrůstá četnost a intenzita hádek, kdy ani jeden z partnerů nemá kam utéct. A pokud si pár pronajme celý byt či garsonku pro sebe, utáhnou nájem jen za předpokladu, že oba vydělávají. Pokud však jeden z partnerů přijde o práci, nebo musí zaplatit nečekaný výdaj, pár se snadno dostane do krize. To vede leckdy k zadlužování a odráží se to rovněž v partnerských vztazích. Finanční tíseň také často nutí partnery žít pohromadě, i když si přejí rozchod či rozvod. To vede ke vzrůstajícímu napětí a někdy až k domácímu násilí.
V ještě horší situaci se pak ocitají rodiny s dětmi, které jsou často nuceny obývat jednu nebo dvě místnosti. Protože děti a rodiče obvykle vstávají a chodí spát v jiný čas, vzájemně se budí. Děti nemají žádné soukromí ani prostor k učení či psaní úkolů. Malý prostor podněcuje neustálé hádky, a tak se každý snaží pobývat doma co nejméně. Rozvoji osobnosti dítěte v takovýchto podmínkách nikdo nevěnuje velkou pozornost. A když je dítěti 15 let, jeho největší motivací je dostat se z domu. Vyučení či studium je zcela vedlejší záležitostí.
Realitní agentury
Ohromný převis poptávky nad nabídkou, který na trhu nemovitostí panuje, umožňuje řadě firem či jednotlivců přijít si takřka bezpracně k velmi tučným ziskům. Realitní agentury nabízejí majitelům nemovitostí zcela zdarma kompletní servis při hledání nájemníků. Nabízejí portál, kde nabídky bytů zdarma propagují, jednají s nájemníky, provádějí prohlídky bytů, a především majitelům sestavují „neprůstřelné“ nájemní smlouvy.
Přestože realitní agentury slouží výhradně majitelům nemovitostí o jejichž přízeň se vehementně ucházejí, veškeré náklady nese, v rozporu se vší logikou, nájemník. Ve chvíli, kdy nájemník uzavře smlouvu s majitelem bytu, musí kromě prvního nájmu a kauce (která často činí až několikanásobek měsíčního nájmu!) zaplatit rovněž provizi, zpravidla ve výši měsíčního nájmu.
Když nájemník hledá volný byt, najde na internetu širokou škálu nejrůznějších nabídek. Háček je však v tom, že u žádné z těchto nabídek nenalezne ani adresu, ani kontakt na majitele bytu. Jediné, co nalezne, je kontakt na realitní kancelář. Realitní agentury zásadně odmítají prozradit zájemci adresu nemovitosti po telefonu. Tomu pak nezbývá než se sejít se zástupcem agentury, který ho dovede k dané nemovitosti. A to je také jediná služba, kterou nájemník od realitní agentury obdrží, a za kterou musí utratit dvě třetiny výplaty!
Existují sice i webové portály, které inzerují nabídky volných bytů i bez realitních agentur (např. bezrealitky.cz), avšak zájemců o tyto nabídky je tolik, že se to podobá snaze vyhrát v loterii.
Nestoudné provize realitním agenturám představují jednu z nejvážnějších překážek, které znemožňují nájemníkům opustit společné bydlení a najít si vlastní byt. Stejně tak znemožňují partnerům, aby se při rozchodu mohli odstěhovat. Podle mého osobního názoru se jedná o vůbec nejhanebnější formu vykořisťování již tak odíraných nájemníků.
Sociální systém
Nabízí se argument, že nájemníkům s nízkými příjmy přeci pomáhá stát. Nemám přímou zkušenost s tím, do jaké míry využívají sociální systém starší lidé, či rodiny s dětmi. Avšak mladí nájemníci, bydlící často ve sdílených bytech, nevyužívají sociální systém prakticky vůbec. Snad s výjimkou podpory v nezaměstnanosti, pokud zrovna přijdou o práci.
Příčin je zde několik. Na jedné straně je to ohromná neinformovanost nájemníků, kteří zpravidla vůbec netuší, na jakou sociální podporu by měli nárok a na jakou instituci se mají obrátit. Na druhé straně je tu stud před kamarády, neboť pobírání sociálních dávek představuje v dnešní společnosti značné stigma. Většina mladých nájemníků se tak o získání podpory ani nesnaží a mnohdy se raději zadlužují u známých. Další příčinou nízkého využívání sociálního systému je však zřejmě také negativní zkušenost těch, kteří se o to někdy pokusili.
Navzdory tomu, že se jedná o stále běžnější formu bydlení, české právo dosud nezná pojem „sdílený byt“ či „spolubydlení“ a spolubydlící považuje automaticky za členy rodiny. Velikost mnoha sociálních dávek se tak vypočítává na základě počtu „společně posuzovaných osob“, žijících v jedné domácnosti a z výše jejich společných příjmů. Pro spolubydlící sdílející jeden byt je však toto kritérium zcela nesmyslné, neboť se společným příjmem pochopitelně nehospodaří.
Paradoxem je, že většina lidí, žijících ve sdíleném bytě, vůbec nemá právo na příspěvek na bydlení. Příspěvek na bydlení totiž může získat jen majitel bytu (!) nebo nájemce, který má s majitelem bytu uzavřenou platnou nájemní smlouvu [5]. Pokud je tedy člověk pouze spolubydlícím či podnájemníkem, což je častý případ právě těch nejchudších lidí, na příspěvek na bydlení může rovnou zapomenout! A nepomůže mu ani to, když s nájemníkem uzavře smlouvu o podnájmu. Kritérium příspěvku na bydlení striktně vyžaduje nájemní smlouvu. Takovýto člověk může teoreticky získat doplatek na bydlení, pokud ovšem prokáže, že se nachází ve hmotné nouzi. Vyžaduje to však mimo jiné platnou smlouvu o podnájmu, kterou většina nájemníků nemá uzavřenou.
Důvodem, proč spolubydlící většinou nemají mezi sebou uzavřené smlouvy, je jednak ten, že se většina nájemníků neorientuje v právní problematice, ale důležité je také to, že spolubydlící zpravidla chápou svůj vztah odlišně, než jak jej definuje občanský zákoník. Zákoník rozlišuje nájemní vztah (vztah mezi majitelem bytu a nájemcem) a podnájemní vztah (vztah mezi nájemcem a podnájemníkem). Veškerou odpovědnost za pronajatý byt a za placení nájmu majiteli tak nese nájemník, který má s majitelem uzavřenou nájemní smlouvu. Nájemník pak může jednotlivé pokoje v bytě (na své riziko) pronajmout podnájemníkům, kteří jsou odpovědní přímo jemu. Když se však parta lidí rozhodne, že bude společně sdílet byt, pak zpravidla vychází z toho, že za byt a placení nájmů ponesou odpovědnost všichni společně. Protože majitel bytu však je obvykle ochoten pronajmout pouze celý byt, a to jen jedinému nájemci, tak se jeden ze spolubydlících musí „obětovat“ a podepsat za ostatní smlouvu. A tím vzniká zárodek mnoha pozdějších problémů.
Chtěl bych se ještě zmínit o tom, že když už se člověk opravdu dostane do finanční tísně, pak se i na první pohled nepatrné překážky mohou stát nepřekonatelnými. Teoreticky by člověk, nacházející se v hmotné nouzi, mohl dosáhnout na příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. Avšak pokud by se nájemník rozhodl těchto možností využít, postaví se mu do cesty ohromné překážky. Pro ilustraci uvádím několik z nich:
U většiny žádostí je nutné dostavit se na pracovní úřad v místě svého trvalého bydliště. To však má většina mladých nájemníků u rodičů, a to zpravidla velmi daleko od svého skutečného bydliště. Už jen výdaje za cestu do příslušného okresu jsou pro člověka v nouzi neúnosné.
Aby člověk mohl prokázat, že se skutečně nachází v hmotné nouzi, musí si změnit trvalé bydliště, protože v opačném případě bude úřad posuzovat společné příjmy všech členů domácnosti, ve které má člověk trvalé bydliště nahlášeno. Trvalé bydliště v dané obci je také jedním z kritérií pro získání jak příspěvku, tak doplatku na bydlení. Změna trvalého bydliště je však nesmírně složitý byrokratický proces, kdy člověk musí absolvovat úmorné byrokratické kolečko. To je spojeno s dalšími poplatky, promarněným časem a s dojížděním. Ani v případě, že zde trvalý pobyt získal, ještě zdaleka nemá vyhráno. Pokud následně zjistí, že v pronajatém bytě je k trvalému pobytu nahlášen i sám pronajímatel, byl boj s úředním šimlem zbytečný – společně s pronajímatelem jako se společně posuzovanou osobou jistě nebude v hmotné nouzi!
Když si chce nájemník zařídit trvalé bydliště v místě, kde právě bydlí, naráží často na odpor majitele bytu. Ten sice nemá právo v tomto nájemníkovi bránit, řada majitelů jim však přesto vyhrožuje výpovědí či tvrdí že k tomu nájemník potřebuje jeho souhlas. Mnoho nájemníků se příliš nevyzná v zákonech, a tak tomuto tlaku většinou podlehnou.
Hypotéky
Vysoké ceny bydlení však zdaleka nepředstavují problém jen pro lidi, nacházející se na společenském dně. Průzkum společnosti Ipsos, zpracovaný roku 2016 pro finančně poradenskou společnost Fincentrum, ukazuje, že polovina českých domácností vydá na hypoteční splátky a další výdaje na bydlení více než 50 % svých příjmů. Desetina českých domácností pak vydá za splátky celé tři čtvrtiny svých příjmů [6].
Průměrné české domácnosti tak nestačí na splátky ani celá jedna výplata. Díky tomu často balancují na hranici bankrotu i střední příjmové vrstvy, které mají jinak (např. v porovnání s cenami potravin) relativně slušné příjmy. Rodiny s dětmi pak zvládají svou finanční situaci často jen díky pomoci ze strany prarodičů či jiných příbuzných.
Pokud rodina vydává na splátky více než jednu výplatu, stačí, když jeden z partnerů přijde o práci, a rodina může záhy skončit na ulici. Ke stejné situaci může vést i nečekaný výdaj, neboť velká část domácností nedokáže generovat žádné úspory. Hrozba, že vám vaši nemovitost sebere exekutor, je v ČR neobyčejně vysoká. Připomeňme, že jen roku 2016 bylo zahájeno 680 000 nových exekucí, přičemž celkový počet běžících exekučních řízení dosahoval téhož roku 4,5 milionu [7]. Většina domácností tak žije v nejistotě a ve stresu, což se pochopitelně také odráží na vztazích a náladě v rodině.
Vlastnictví nemovitostí
Ať už žijete v pronájmu, nebo splácíte hypotéku, vaše realita je taková, že většinu svých příjmů musíte vynakládat na bydlení. Pokud však patříte ke šťastlivcům, kteří nějakou nemovitost vlastní suverénně (tj. bez zatížení hypotékou), vaše situace bude diametrálně odlišná.
Počátkem 90. let si člověk snadno mohl pořídit byt v centru města za několik desítek tisíc Kč. Ten, kdo tak učinil, vlastní dnes majetek, jehož tržní hodnota odpovídá třeba 50násobku někdejší pořizovací ceny. A 50násobně se zvětšila také měsíční a roční renta, kterou tento majetek vynáší.
Pokud člověk vlastní byt v Praze, v Brně, či v jiném velkém městě, příjmy z nájmu budou zřejmě větší než běžná místní mzda. Ale i v případě, že člověk v tomto bytě sám bydlí, znamená vlastnictví bytu ohromné zvýšení životní úrovně. Pokud člověk nemusí platit nájem, znamená to, že si může ponechat pro sebe celou výplatu. Může tak snadno generovat úspory, zvýšit svůj životní standard, nebo si zkrátit pracovní úvazek, aniž by měl problém se uživit.
Dědictví
Pokud cena nemovitosti představuje ekvivalent celoživotních příjmů jedince, znamená to také, že se nesmírně zvyšuje význam dědictví a darů. Pokud někdo v mladém věku zdědí byt, nebo dostane-li byt od svých rodičů či prarodičů (objem darů je ve vyspělých zemích podobný jako objem dědictví [8]), nachází se ve stejné pozici, k jaké se většina lidí propracuje až na sklonku svého života.
To, jestli zdědíme či nezdědíme nemovitost, je tedy z hlediska naší životní úrovně významnější faktor než to, jak moc budeme úspěšní v kariérním životě. Řada osobností, zejména liberálů, do nedávna popisovala naši společnost jako „meritokratickou“. Tedy společnost, ve které sice existují velké majetkové a příjmové nerovnosti, avšak tyto nerovnosti jsou dány rozdílnými schopnostmi a zásluhami jednotlivců.
Dnes je již však zřejmé, že naše společnost patří spíše dědicům než úspěšným jedincům.
Nemovitosti jako způsob ukládání majetku
Neustálý růst ceny nemovitostí vede k tomu, že se z nemovitostí stává ideální prostředek pro uchovávání majetku. Pokud někdo vlastní velké jmění a bude jej uchovávat ve formě úspor v bance, při současných úrokových mírách mu tuto sumu bude spíše ohlodávat inflace, než že by na tom vydělával. Pokud si však za tuto sumu pořídí nemovitost, má zaručeno, že se její cena bude zvyšovat přinejmenším tak rychle, jako inflace, zpravidla však mnohem rychleji.
Lidé proto nemovitosti obecně neradi prodávají, a to i v případě, že je nepotřebují. To vede k paradoxu, kdy uprostřed bytové krize narůstá počet bytů a domů, v nichž nikdo nebydlí.
Podle posledního sčítání lidu v roce 2011 je v ČR celkem 2 158 119 domů, z čehož je 358 044 domů neobydlených [9]. To znamená, že neobydlených je téměř 17 % všech domů. Celkový počet bytů dosahuje 4 756 572, z čehož je neobydlených 651 937, tedy téměř 14 % [10]. Počet neobydlených bytů je vysoký dokonce i ve velkých městech. Např. v Praze je z celkového počtu 587 832 bytů trvale neobydleno 45 664 bytů, tedy téměř 8 % [10].
Vysoký počet neobydlených bytů samozřejmě bydlení prodražuje, a ještě více tím prohlubuje jeho nedostupnost. Neexistují přitom žádná zákonná opatření, která by takovémuto nakládání s nemovitostmi bránila nebo jej znevýhodňovala.
Polarizace společnosti
Trvale vzrůstající ceny nájmů a nemovitostí vedou k prohlubující se polarizaci společnosti. Na jedné straně jsou tu široké vrstvy lidí, kteří jsou nuceni odevzdávat stále větší část svých celoživotních příjmů majitelům nemovitostí – buďto průběžně ve formě nájmu, nebo jednorázově koupí nemovitosti. Stále větší počet lidí se tak propadá do absolutní chudoby a je nucen bydlet v naprosto nedůstojných podmínkách. I středním příjmovým vrstvám činí stále větší potíže zvládat splácet hypotéku a uživit přitom rodinu. A i ti, co to zvládají, prožijí celý produktivní život v hrozbě z možné exekuce.
Na druhé straně je tu menší počet suverénních vlastníků nemovitostí, kteří svou nemovitost zdědili, dostali či levně koupili během bouřlivých let ekonomické transformace. Těm jejich nemovitosti vynášejí stále větší rentu, což jim umožňuje nadmíru zvyšovat svůj životní standard. Ačkoli se tito vlastníci nechávají vydržovat zbytkem společnosti, není vůbec zřejmé, co vlastně této společnosti vrací, či jaké zvláštní zásluhy na svém kontě mají.
Tato polarizace se přitom neustále prohlubuje a má za následek sílící společenské napětí. Je tedy zřejmé, že současný vývoj není trvale udržitelný. Pokud nedojde k nějakému zásadnímu politickému zvratu, můžeme v blízké budoucnosti očekávat zásadní společenské otřesy. Je jen otázkou času, kdy mezi lidmi převáží názor, že si vydržování tak náročných rentiérů nemůže společnost dovolit.
[1] Češi za pronájem dají až 80 procent svého příjmu [online]. ČT24, 2017 [cit. 2017-05-28]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/2050058-cesi-za-pronajem-daji-az-80-procent-sveho-prijmu
[2] Průměrná cena pronájmu – měsíc/byt 60 m² [online]. Realitymix.cz, 2017 [cit. 2017-05-28]. Dostupné z: http://realitymix.centrum.cz/statistika-nemovitosti/byty-pronajem-prumerna-cena-pronajmu-mesic-byt-60m2.html
[3] CR_154_MZS: Mzdová sféra. ISPV Informační systém o průměrném výdělku [online]. Tr. T.Bati 299, 764 21 Zlín-Louky: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2016 [cit. 2017-02-27].
[4] Pohled z Polska: Češi chtějí extrémně levné potraviny [online]. Praha: Aktuálně.cz, 2017 [cit. 2017-05-28]. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/ceska-ekonomika/pohled-z-polska-cesi-chteji-extremne-levne-potraviny/r~i:article:782114/?redirected=1495725781
[5] Zákon č. 117/1995 Sb. Zákon o státní sociální podpoře. Část 3., Hlava III., § 24
[6] Splátky hypoték podle průzkumu často překračují polovinu příjmu domácnosti [online]. Český rozhlas, 2017 [cit. 2017-05-28]. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/node/5460091
[7] Tisková zpráva – Čtyři a více exekucí má již 413 tisíc občanů České republiky [online]. Praha: Exekutorská komora, 2017 [cit. 2017-05-28]. Dostupné z: http://ekcr.cz/1/aktuality-pro-media/2289-tiskova-zprava-ctyri-a-vice-exekuci-ma-jiz-413-tisic-obcanu-ceske-republiky-v-roce-2016-klesl-pocet-nove-narizenych-exekuci-narostl-vsak-celkovy-pocet-bezicich-pripadu?w=
[8] PIKETTY, Thomas. Kapitál v 21. století. Praha 5: Euromedia Group, 2015. ISBN 978-80-242-4870-7.
[9] Tab. 15 Domy podle obydlenosti a druhu a osoby v obydlených domech podle velikostních skupin obcí a krajů [online]. Praha: ČSÚ, 2011 [cit. 2017-05-28]. Dostupné z: https://vdb.czso.cz/vdbvo2/faces/index.jsf?page=vystup-objekt&pvo=ZVCR015&pvokc=&katalog=30630&z=T
[10] Tab. 21 Byty podle jejich obydlenosti a druhu domu a osoby v bytech podle velikostních skupin obcí a krajů [online]. Praha: ČSÚ, 2011 [cit. 2017-05-28]. Dostupné z: https://vdb.czso.cz/vdbvo2/faces/index.jsf?page=vystup-objekt&pvo=ZVCR021&pvokc=&katalog=30631&z=T#w=
[11] Graf1 Nabídkové ceny bytů [online]. Český statistický úřad, 2017 [cit. 2017-06-09]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/ceny_bytu
