Milan Chovanec ve svém projevu na sjezdu ČSSD vyhlásil boj proti elitám. Koho takovými elitami myslel? Jsou to elity ekonomické, konkrétně Andrej Babiš, či politické, ke kterým patří i on sám? Sociální demokracie strávila čtyři roky ve vládě s Andrejem Babišem. Může se dnes tvářit, že neměla podíl na moci? Co stojí za úpadkem jejich volebních preferencí a jak se mu snaží čelit?
Sjezd sociálních demokratů v Brně pokračoval v zajeté linii strany a nepřinesl velké překvapení. Znovu však ukázal neschopnost strany odpovídat na problémy současného světa. Sjezd byl až na výjimky přehlídkou levicově konzervativní ideologie, což ukazuje, jak se strana snaží čelit poklesu svých volebních preferencí a na kterou část voličů bude ve volbách cílit.
Pokud se podíváme na veřejné projevy zástupců právě konzervativně levicového proudu v sociální demokracii, Milana Chovance nebo Jaroslava Foldyny zjistíme jeden z důvodů proč strana ztrácí voliče. Milan Chovanec na sjezdu ve svém kandidátském projevu na post místopředsedy strany řekl: „My dnes pokračujeme v souboji, který je tu velmi dlouhou dobu. V souboji s elitami, s elitami, které hájí své zájmy, své podnikatelské zájmy.“ Po čtyřech letech ve vládě s Andrejem Babišem by si měl Milan Chovance a sociální demokracie uvědomit, že si vůči němu nemohou ponechat radikálně kritickou rétoriku a tvářit se, že s ním vlastně nevládli. Taková rétorika dělá stranu pouze nedůvěryhodnou. Netvrdím, že by sociální demokracie neměla kritizovat Andreje Babiše, ale neměl by to být její hlavní program. Ten již předvádí pravicová opozice, sociální demokracie musí přijít s pozitivním sociálním a humanistickým programem. To znamená důsledné hájení zájmů neprivilegovaných skupin obyvatel, tedy těch, kteří v současném systému dlouhodobě prohrávají, zaměstnanců a zaměstnankyň, studentů a studentek, lidí žijících na ulici, rodin s dětmi, stejně jako migrantů a migrantek. Podobně nedůvěryhodná je pozice, do které se Milan Chovanec stylizuje, tedy bojovníka v zájmech lidu proti elitám. Nehledě na to, jak se poslední dobou ukazuje, pojem elita je, pokud není konkretizován, značně vágní. S rétorikou boje proti elitám se setkáváme například i v otázce migrace, kdy je právě pojem elity rozšířen na větší skupinu lidí, kteří nesouhlasí s antiislámskými postoji. Na stejnou stranu se tak dostávají lidé z odlišného sociálně-ekonomického prostředí.
S konzervativně levicovou rétorikou se ztotožnil i Lubomír Zaorálek, když v rozhovoru pro Deník Referendum souhlasil s Robertem Ficem na tom, že levice opustila boj o sociální konflikt v zájmu „identitárního liberalismu“. Zaorálkova tragédie, stejně jako celé sociální demokracie je v tom, že nedokáže rozpoznat, že sociální, lidskoprávní nebo postmateriální oblasti politického boje nejsou protikladné a je potřeba se je pokusit propojit, což se povedlo v nedávné době například B. Sandersovi. Jeho podpora však vzešla také z jeho autentičnosti a čitelnosti jeho politiky. To se o současné české sociální demokracii říci nedá. Jak čitelná může být politika B. Sobotky, který v jedné chvíli chce cílit na městské liberální voliče, přičemž po krátké době obrací a chce zdůrazňovat zájmy tradičních levicových voličů? Jaroslav Foldyna ve svém projevu na post místopředsedy ČSSD sice na jedné straně mluví o potřebě zdůrazňování levicových sociálních témat, na druhé straně je však tento posun k levicovým tématům pro něj spojen s příklonem k levicovému konzervatismu. Přesto, že nebyl zvolen na post místopředsedy strany stále se snaží vystupovat jako mluvčí levicové části ČSSD. Za hlavní problém ČSSD v předchozích letech vnímá posun strany k tématům New Labour za Tonyho Blaira. Jeho řešením je však lidová rétorika a orientace na voliče, jejichž nejvěrnějším zástupcem má být Miloš Zeman. Problém u Jaroslava Foldyny je to, na koho ve svém populistickém apelu cílí. Tím, že se Foldyna v podstatě pokouší o konstrukci homogenního lidu, ze kterého budou vyloučeni ti odlišní, se tak blíží pravicovému populismu. Levicový konzervatismus tak brání sociální demokracii ve formulování autenticky levicového populistického apelu, do něhož by zahrnula různé občany, s odlišnými požadavky. Zdá se, že v tomto bodě se sociální demokracie dostává na hranice své představivosti.
Dalším tématem, které se skrze vyjádření některých politiků z konzervativní části sociální demokracie znovu dostala na veřejnost je jejich podpora Miloši Zemanovi. Toho vnímají jako levicového politika, kterého podporuje nemalá část společnosti. Je otázkou, zda chtějí jeho podporou získat některé své bývalé voliče, kteří se přesunuli k ANO. Jiří Ovčáček tvrdí, že Zeman sice na jedné straně podporuje sociální demokracii v její ekonomické politice, na druhé straně se však přiklání k Andrejovi Babišovi například v otázkách migrace. Je ČSSD ochotna podporovat kandidáta, který nevyjadřuje plně sociálně demokratické hodnoty, stranu dlouhodobě poškozuje a v současnosti vytváří mocenské spojenectví s jejím největším konkurentem?
Miloš Zeman, ať už „lánským pučem“ nebo podporou konzervativní politiky urychlil proces rozdělení sociální demokracie na odlišné frakce. Na jedné straně tak stojí lidé jako Jeroným Tejc, Milan Cohvanec, Jaroslav Foldyna podporující Zemana. Přičemž Tejc, na sjezdu ČSSD tvrdil, že Zeman dokáže v současné době nejlépe oslovit levicové voliče. Za touto skupinou samozřejmě stojí i značná část členů strany. Na druhé straně je Jiří Dienstbier, či skupina kolem Idealistů. Do této skupiny však nelze počítat Bohuslava Sobotku, který se snaží lavírovat mezi těmito skupinami. Právě v otázce další Zemanovy kandidatury se odráží nekoncepčnost a neexistence dlouhodobé vize sociální demokracie. Koho sociální demokracie nakonec podpoří se rozhodne ve stranickém referendu, Miloš Zeman tedy jistě není bez šance.
Jaká řešení se pro ČSSD objevuje pro to, aby znovu získala větší podporu občanů? Opuštění levicově konzervativních postojů v současné situaci nevypadá reálně. Jedním z prvních kroků by mohlo být nalezení autenticky levicového kandidáta na prezidenta, který bude mít šanci porazit Miloše Zemana. Dlouhodobějším problémem je úbytek členů strany, ten je spojen s pochybným fungováním místních organizací sociální demokracie například na severu Čech. Bez politiků, kteří se do jejího čela dostanou skrze dlouhodobé politické vystupování, prosazování autentické levicové politiky a konzistentní přístup strana znovu ztracené voliče nezíská. To, co může ČSSD dělat již dnes je návrat k sociální a humanistické politice, kterou vyhlašuje i její dlouhodobý program. Populistický apel, který přináší Jaroslav Foldyna by tak neměl stranu posouvat doprava, ale k progresivní levicové politice. Abych parafrázoval heslo Varoufakisova hnutí DIEM25, sociální demokracie bude humanistická nebo nebude vůbec.
