Připravme se, že letošní parlamentní volby dopadnou příšerně. Sice jsme si za necelých 30 let zářivé kapitalistické demokracie mohli vícekrát užít zářivá vítězství fiskálně odpovědné pravice (1992, 2010) a plody jejího následného vládnutí, zatím jsme se ale nedobrali k takové situaci jako tento rok, kdy průzkumům veřejného mínění v součtu dominují více či méně otevřená pravicová seskupení, zatímco strany více či méně levicové mají bezprecedentně marginalizované postavení.
Nejde však jen o jejich bídné preference. Mnohem zásadnější je otázka, jestli něco autenticky levicového ještě představují. A už zvlášť marné je se tázat, zda některá z nich dokáže aspirovat na to být stranou radikálně levicovou (a tudíž i radikálně demokratickou a antiautoritářskou), nabízející program alternativy vůči stávajícímu kapitalistickému systému.
Ne že by tzv. česká levice na tom v minulých letech byla kvalitativně lépe. Tenkrát se však její fundamentální nedostatky příliš nereflektovaly, neboť tématem číslo jedna byl boj proti pravicovým vládám a času na diskuze o problémech české levice mnoho nezbývalo (marxužel). Dnes už je vše jinak. Právě i díky migrační hysterii, přinášející s sebou vlnu xenofobie, nacionalismu či slavjanofilství, vyhřezla hnědá střeva z těla kdejakého údajného levičáka. To se však netýká pouze jednotlivých figurek, ale poměrně širokého okruhu lidí, co ještě před pár lety působili tak mile svými protikalouskovskými výstupy.
Pro pořádek si projděme, co v těchto volbách prezentují relevantní strany, které se buď za levici přímo označují (ČSSD, KSČM), nebo jsou s ní z různých důvodů spojovány (Zelení, Piráti). Fašizoidní spolky typu SPO, byť někdy rovněž dávající na odiv svou údajnou „levicovost“ a zaštiťující se podporou „levicového“ prezidenta, nechme na nějakou odlehčenější debatu.
ČSSD může svůj pád k 10 % preferencí sebevíc svádět na bezohledné tažení oligarchy Babiše, vysávajícího hlasy zprava i zleva, v prvé řadě ale sklízí, co si sama zasela. Svou neschopností modernizovat přístup k členské i voličské základně, nezájmem reflektovat nová programová témata a v neposlední řadě i přítulností k hnědému politickému proudu v rámci uprchlické krize, který jí však žádné voličské body nepřihrál. Je úplně fuk, jestli mluvíme o nacionalisticko-konzervativním křídlu kolem Chovance nebo o údajných „modernizátorech“ z okruhu Sobotky a Zaorálka. Za to, v jakém stavu se strana nachází, jsou zodpovědní všichni vlivní představitelé, třebaže ti „idealističtí“ se nám mohou jevit jako přece jen standardnější zástupci evropského sociálnědemokratického proudu, co nejsou tolik nasáklí národoveckými zlozvyky. To ovšem neznamená, že by znali ten pravý lék na bolesti společnosti i sociální demokracie jako takové.
Někdejší vůdce ČSSD Paroubek se stával terčem vtipů za to, jak se neustále odvolával na často pofidérní průzkumy veřejného mínění. Současné vedení strany představuje druhý extrém. Nejen že neumí, ale snad ani nechce pracovat s analýzami voličských nálad. Jinak by prezentace strany navenek nebyla tak neuvěřitelně chaotická a bezkoncepční. Tu strana vyhlásí boj o „městské liberální voliče“, tu zase její předáci podepíší patolízalský dopis čínským velkokapitalistům a plošně útočí na drobné živnostníky. Tu s velkou pompou přijde s relativně krotkým návrhem progresivního zdanění, jehož cílem bylo získat zpět levicové voliče, nakonec však celou kampaň raději odpískává kvůli strachu z odlivu „středových voličů“. Tu Sobotka adoruje dobrovolníky v uprchlických táborech coby „naději levice“, přestože sám vždy toleroval Chovancův ostudný xenofobní kurz. Tu se Sobotka rozhodně na sjezdu „jít znovu do boje“, aby po pár měsících rezignoval. O jeho Pyrrhově vítězství v květnové vládní krizi nemluvě. Nesvádějme ale všechno na Sobotku. Problém je v celém zkostnatělém aparátu strany.
A výměna lídra pár měsíců před volbami? Tragikomické. Ministr Zaorálek je oproti sucharskému byrokratovi Sobotkovi jistě energický řečník. Přes atraktivní formu se však nezdá, že by obsah jeho projevů měl větší hloubku, naopak, svou banalitou občas připomíná dialogy z normalizačního seriálu Velké sedlo, jehož byl Zaorálek spoluautorem.
K Zaorálkově kladům je často přikládán jeho lví podíl na tvorbě programu, což z něj má činit racionálního vizionáře, a nikoliv šedivého technokrata. Jako kdyby se právě tady měl čím chlubit! Program ČSSD patří jednoznačně mezi její největší slabiny. Zcela v něm absentuje propracovanější strategická vize budoucnosti. Což je zvláště pikantní v době, kdy i Babiš, zosobněná bezprogramovost, přišel se svou „snovou vizí“, která sice v lepším případě vyvolává úsměv a v horším případě znepokojivé obavy, ale aspoň si na cosi jako je vize hraje. To program ČSSD je jen neinvenčním katalogem líbivých slibů (tyto dávky navýšit a tyto ještě víc), kde se však nedočkáme ani hrubé představy sociálně a ekologicky modernizace společnosti. Družstevnictví zde má tak jako v dřívějších dobách ubohý odstaveček, jako se svou prioritou s ním strana ani nepočítá. Co také čekat, když její národohospodářskou koncepci formují korporátní lobbisté typu Mládka.
A co věčně živená témata jako je přímá demokracie nebo řádění soukromých exekutorů? Nezdá se, že by se ČSSD jimi vůbec zabývala, ostatně za dlouhou řadu let svého vládnutí zde vůbec nic neudělala. Na levici ovšem není sama, i proto si z nich udělala svou vlajkovou loď okamurovská ultrapravice.
Takže – jakou zárukou vzestupu může Zaorálek být? Jistěže program není vše, mnohé voliče často zajímá jen osobnost lídra, pokud ovšem disponuje chytlavými slogany ideálně protestního antiestabslihmentového rázu a rázným, byť třeba dosti mlhavým řešením problémů. Babiš ohnivě křičí o zlodějích v tradičních stranách a coby alternativu nabízí „stát jako firmu“, což voliči žerou stejně jako jeho koblihy. Co jim však může pozitivnější nabídnout Zaorálek, když reprezentuje stranu pevně zakotvenou v prohnilém establishmentu, a navíc bez jakékoliv politické imaginace?
O stavu členské základny ČSSD vypovídá i neexistence názorového proudu (osamělé jedince nepočítejme), který by se snažil stranu posunout alespoň na corbynovské pozice radikálnější socdem levice, krotkými postupy se pokoušející se o víc než jen reformu kapitalismu. Foldynovské Doleva! k dobré pověsti všech levých frakcí naštěstí zmizelo v propadlišti dějin, zatímco Idealisté sice mírně získávají na síle, pořád se však jedná spíše o aktivistický fan club sobotkovsko-zaorálkovského vedení než o důslednou levou frakci, zabývající se intenzivněji tím, co hlásali někdejší socialní demokraté počínaje Rosou Luxemburgovou, popravenou „socialistickými“ Chovanci tehdejší doby.
Přiznejme si však, zda je vůbec možné, aby se ze sociální demokracie, která se ani ve svých nejlepších případech nikdy nezmohla na víc než na socialistické okořenění kapitalistických výpečků, stala antikapitalistická strana? A i kdyby ne, pořád si lze s přívlastky „sociální“ a „demokratická“ představit důstojnější subjekt, než je naše ČSSD.
To KSČM už za tak dlouhý rozbor ani nestojí. Její kauza je totiž ještě tragičtější. Strana s dominantním zastoupením osob v důchodovém věku jako by už sama připomínala pacienta v posledním tažení, kterému je jedno, co po sobě zanechá. Těžko lze věřit faktu, že jde o nejsilnější opoziční stranu, čehož Filip a spol. samozřejmě nedokázali nijak využít. V tomto volebním období víceméně jen nabobtnávají veškerá negativa, která si s sebou léta vláčí. Jestliže ale dřív byl problém jí vnímat coby radikální levici, dnes už je problém jí vůbec řadit mezi levici.
To, s jakým zápalem se snaží chopit protiuprchlických témat, jí zřejmě definitivně posouvá kamsi mezi nacionálně-konzervativní (ultra)pravici. Přitom je jí to houby platné. Ani fašoidní výroky výrazného poslance Ondráčka, ani pokusy resuscitovat zákony z dob stalinismu (trest příživnctví), ani exhibice Olívie Žižkové na jednom volebním mítinku nezabránily tomu, že strana v posledních krajských volbách ztratila téměř 100 mandátů. Odrbaná normalizační image strany začíná odrazovat i frustrované protestní voliče, kteří dávají přednost navoněným kovářům (Okamura, Babiš) před tesilovým kováříčkem z ulice Politických vězňů.
Ani tato strana nedisponuje silným obrodným proudem, rovným dílem odmítajícím stalinismus, xenofobii i kapitalismus. Zvláště ošidné by bylo k němu řadit poslance Dolejše, oblíbence mnohých levicových intelektuálů, jenž sice naoko odmítá stalinismus i xenofobní předsudky, svými neskrývaně neoliberálními ekonomickými názory však není o nic menším zlem než Filipovi „pragmatici“ a Semelové „stalinisté“. O tragických mládežnických figurkách úrovně „Klády“ Klána, které mají být budoucností strany, se už raději nebavit, zvláště ne před 22. hodinou.
KSČM je zkrátka spolek, který kauze české levice pouze škodí. Svých minimálně 10 % bude mít i tak jistých. Všeho ale do času. Buď jim zbytek hlasů pohltí nějaký normální levicový subjekt nebo naopak subjekt ještě nenormálnější.
O Zelených bychom ještě před pár lety v souvislosti s tématem české levice ještě sotva hovořili. Doba se však mírně změnila. Zelení již nejsou takoví bursíkovští neoliberálové jako dřív, stále však platí velké „ale“.
Svým způsobem je situace u Zelených v lecčems analogická situaci v ČSSD, snad jen s tím rozdílem, že v tomto případě jde o stranu bojující o překročení 3% hranice a nemající v plánu vyměnit svého lídra v průběhu volební kampaně.
I zde máme předsedu, jenž reprezentuje nikoliv radikální, ale standardní evropský proud, kam by měla jeho strana přirozeně patřit, ale pořád se jí to z různých příčin nedaří. I proti němu stojí agresivní oponentní křídlo, navíc s dominantním zastoupením ve vedení strany, usilovně sabotující jakýkoliv výraznější posun zelených doleva (tedy do normálu). V této sklíčení situaci mu nezbývá než neustále taktizovat a navzdory svým původním levicovým ideálům stranu prezentovat v beztvarém duchu „ani ryba ani rak“. Tato taktika má až ostudně tragikomické konsekvence, jak dokazuje stranický zákaz hovořit o „elitářských tématech“ typu genderu a migrace. Jako by byl snad velký problém je prodat většinové společnosti, aby pochopila, že se jich bezprostředně dotýkají. Nebo snad nízké platy žen nesouvisí s genderem? Navíc jde právě o témata, ve kterých Zelení vždy zastávali jednoznačně kompetentní progresivní názory jako jedna z mála stran u nás, ne-li jako jediná!
Pokud jde o migraci, mnoho liberálně i radikálně levicových intelektuálů Zeleným fandí za jejích nekompromisní postoj vůči xenofobním společenským náladám. O tom jistě není sporu. Je ovšem nutné si i přiznat, že sami Zelení k tématu nedokázali zformulovat ucelenější alternativní pohled. Je sice hezké dokola tvrdit, že „uprchlíci nemohou za naše posrané životy“, ovšem je to poněkud bezzubý výkřik, pokud nedodáme, že za ně jednoznačně nese odpovědnost kapitalismus. Tedy systém, ve kterém se v zájmu velkého kapitálu konají nesmyslné války, jejichž důsledkem jsou právě i trápení běženci, co si ani v „západních státech blahobytu“ nemohou dovolit důstojné pracovní podmínky a sociální zajištění. To ovšem od Zelených neslyšíme. Jak by také ne, když v jejích řadách stále převládá kult osobnosti Václava Havla a z něho vyplývající studenoválečný pohled na zahraniční politiku včetně nekritického přístupu k NATO, jednoho z pachatelů současné globální krize.
Stejně tak nepoučitelně špatný je i přístup Zelených k Babišovi. Namísto toho, aby Babiše demaskovali coby asociálního oligarchu a jeden z výtvorů českého kapitalismu (na kterém má svou zásluhu, ehm, i velký Havel), jsou ochotní (slovy samotného Stropnického) se zapojit do kýčovité antibabišovské koalice na ochranu „liberální demokracie“, jejíž součástí by mohla být, držte se pevně, i Kalouskova TOP 09.
Tato nevýrazná, oportunistická a v lecčems i dost scestná forma kampaně ale těžko může být funkční. Je sice pravda, že i díky skutečně seriózní a především silně levicové frakci se Zeleným podařilo do programu dostat spoustu progresivních bodů (od základního příjmu přes minimální důchod po legalizaci squattingu), stále to není i z výše uvedených důvodů dost na to, aby byli Zelení vnímáni jako autentická levice. A raději teď neodhadovat, jakým směrem Zelení zamíří, pokud po potenciálním volebním neúspěchu „levicového“ Stropnického posílí „upozaděné“ (ve skutečnosti zákeřně intrikující) pravicové křídlo.
Piráti by vlastně v tomto seznamu neměli být. Nikdy se za levici oficiálně neoznačili („Nejsme napravo, ani nalevo!“), ovšem nelze opomenout, že jejich programová agenda počínaje svobodou stahovat data by správně měla být přímo v rozporu s neoliberální ideologii. Jenže opak je pravdou. Strana do svého programu zařadila dokonce i rovnou daň, „snižování zdanění práce“ a další pravicové stupidity, evidentně pod vlivem „poradenských setkání“ s veteránem pravice Vlastimilem Tlustým. Je sice hezké, že Piráti stále trvají na základním příjmu a přímé demokracii, ovšem to bychom se pak mohli zkusit vnímat i pozitiva programu Svobodných, který tyto sliby rovněž obsahuje.
Na rozdíl od Zelených nemají Piráti žádnou zřetelnější levicovou frakci. Přesto strana disponuje lidmi, kteří většinou názorově stojí nalevo od středu. Nevěnují se však dostatečně socioekonomickým otázkám, proto se silně kariéristickému stranickému vedení daří protlačovat takovéto programové nesmysly a ukolébat všechny pěkně znějícími frázemi ve stylu nejohranějšího politického kýče o „transparentnosti“ a „boji proti korupci“. Platí tedy, že Piráti v případě volebního mohou jít stejnou cestou jako Zelení za Bursíkova vedení.
Taková je tedy situace v české (pseudo)levici. Je trpké, že se nepodařilo vytvořit žádnou antikapitalistickou (či alespoň zásadově levicovou) volební alternativu na způsob Corbynových labouristů, španělských Podemos, polských Razem či Melénchonova hnutí navzdory tomu, že se v posledních letech podařilo získat i značný pozitivní mediální ohlas mnoha ušlechtilými projekty jako je žižkovská Klinika, sdružujícími kolem sebe poměrně široký okruh progresivně smýšlejících lidí. V politických stranách však k žádnému ideovému posunu nedošlo, levicové nevyjímaje. Zvláště pikantní je pak fakt, že se v takto tragické situaci ocitá přesně 100 let od konání říjnové socialistické revoluce.
Co si ale má počít volič(ka), trvající na překonání kapitalismu, přitom požadující na všech úrovních demokratické společenské uspořádání, kde nebude dáván žádný prostor vykořisťování, militarismu, rasismu a xenofobii ve všech podobách? Musí se smířit s tím, že politický subjekt, který by vážně bral v úvahu tyto požadavky, v ČR neexistuje. Zatím. Přesto ale má smysl ze současné otřesné „levicové“ nabídky kriticky volit takovou stranu, která alespoň zaručí, že volební výsledky budou o něco méně příšerné, než jaké by být mohly (Babišova většinová vláda nebo pohodlná pravicová koalice). A co nás nezabije, to nás posílí. 100. výročí Října nemusí být koncem levice, ale jejím novým začátkem.
