Sto let od Ruské revoluce nám nabízí příležitost prozkoumat důležité otázky. Sally Campbell tvrdí, že v jádru revoluce se nacházel hluboký demokratický impuls.
Podle Davida Remnicka, autora knihy nazvané Lenin’s Tomb (Leninova hrobka) a šéfredaktora časopisu New Yorker, zastával Lenin, přední osobnost Ruské revoluce 1917, „názor, že člověk je modelářskou hlínou a snažil se vytvořit nový model lidské přirozenosti a chování za pomoci sociálního inženýrství.“ Remnick cituje Richarda Pipese, pravicového historika a kritika Ruské revoluce, který ji vidí jako pokus „podřídit celý život země hlavnímu plánu.“ Oba přiživují běžný pohled na revoluci jako pevně řízené spiknutí zrozené v Leninově hlavě a nevyhnutelně vedoucí k diktatuře.
Leninova z roku 1918 nám nabízí ale jinou verzi: „A proto není nic směšnějšího než řeči o tom, že další vývoj revoluce, nové pobouření mas vyvolala nějaká jednotlivá strana, jednotlivá osoba anebo, jak vykřikují, ,vůle diktátora‘. Požár revoluce vzplanul jedině následkem nesmírného utrpení Ruska a vlivem všech okolností vytvořených válkou, která tak tvrdě a jednoznačně dala pracujícímu lid na vybranou: buď udělat odvážný, zoufalý a neohrožený krok, anebo zahynout, zemřít hladem.“[1]
Během stoletého výročí možná uslyšíme opakující se tvrzení, že Lenin a bolševici zorganizovali puč, který vedl k násilnému povstání, a že zardousil rodící se parlamentní demokracii, která se nastupovat po únorovém svržení carského samoděržaví. A přitom se ze spontánního vypuknutí masových stávek přerůstajících v politickou revoluci v únoru až k organizovanému povstání v říjnu, které zajistilo moc pracujícím, zrodila forma přímé demokracie, jakou svět doposud neznal.
To znamenalo, že Rusko mohlo přeskočit omezenou zastupitelskou parlamentní demokracii. Pro Lenina znamenala revoluce „nesmírné rozšíření demokratismu, jenž se poprvé stává demokratismem pro chudé, demokratismem pro lid, a ne demokratismem pro boháče…“[2]
Groteskní spektákl prezidentských voleb loni v USA ukazuje na to, jak je to důležité dnes. Nyní demokracie znamená jít k volební urně a vybrat si mezi zástupci vládnoucí třídy. Navzdory Trumpově rétorice je tento člověk ztělesněním „boháčů“. A pokud by zvítězila Hillary Clinton, stala by se představitelkou pokračování beze změny a zůstala by členkou jedné ze dvou politických dynastií, které držely úřad prezidenta 21 z 28 let.
Nejedná se o anomálii. Navzdory nadějím mnoha socialistů a lidem z řad pracující třídy, kteří před sto lety dosáhli rozšíření volebního práva alespoň na širší vrstvu mužů, nepřinesla zastupitelská demokracie zásadní proměnu kapitalistické společnosti. Skutečnou moc stále drží kapitalistická třída. Tlak zdola je přinutil nabídnout širší hlasovací právo, ale nikoliv předat moc. Jak napsal britský marxista Ralph Miliband: „Přivlastnění si ,demokracie‘ politiky neznamená, že na ni přistoupili. Právě naopak, jednalo se spíše o pokus vymýtit její účinky… pečlivě omezená a náležitě kontrolovaná demokratická opatření byla přijatelná, a dokonce v některých aspektech žádoucí. Ale cokoliv, co šlo dál, žádoucí nebylo.“
Vydírání
Dokonce když si voliči zvolí zástupce, kteří chtějí změnit status quo, jsou zklamáni. Když byla v lednu 2015 v Řecku zvolena levicová, protiškrtová vláda Syrizy jako odmítnutí nechat se vydírat ze strany Trojky, očekávalo se, že EU musí poslechnout vůli lidu. Vice prezident Evropské komise Jyrki Katatinen se nicméně vyjádřil jasně: „neměníme svou politiku na základě voleb.“ A vskutku tak neučinili. Dohoda s věřiteli byla uzavřena a vláda Syrizy se musela pod dusivým tlakem přizpůsobit.
Když byl Jeremy Corbyn zvolen vůdcem Labouristické strany, nejmenovaný vyšší armádní generál temně podotknul, že pokud se Corbyn stane premiérem a pokusí se „omezit britské vojenské schopnosti“, vojsko „to nepřipustí.“
Ačkoli by socialisté měli bránit parlamentní demokracii, měli bychom porozumět tomu, že svobody, jež nabízí, jsou omezené a vládnoucí třída je potlačí, pokud bude jejich vláda vážně ohrožena. To byla zkušenost Chile z roku 1973, kdy puč generála Pinocheta rozbil moc masového hnutí zdola, které ohrožovalo chilský kapitalismus. Ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století byly vládnoucí třídy v Itálii a Německu připraveny nabídnout moc fašistickým hnutím, aby rozbily povstalecké hnutí pracujících.
Některé z nejjasnějších marxistických spisů o demokracii mají svůj původ v Leninových zkušenostech z roku 1917. V předvečer Říjnové revoluce publikoval jedno ze svých nejdůležitějších děl, Stát a revoluci. V něm se vrací k tomu, co ohledně státu napsali Marx a Engels: „Podle Marxe je stát orgánem třídního panství, orgánem utlačování jedné třídy druhou, vytvořením ,pořádku‘, který tento útlak legalizuje a utvrzuje, a přitom krotí konflikt tříd.“[3]
Někteří socialisté tuto analýzu překroutili, aby mohli tvrdit, že stát může usmířit, a dokonce překonat konflikt mezi třídami. To ale přehlíží dvě zásadní skutečnosti kapitalistické společnosti. Za prvé, kapitalistické ekonomické moci je většinou jedno, kdo tvoří v parlamentu většinu. Nejsou pořádány žádné volby, které by rozhodly, kdo povede banky nebo velké korporace, které dominují naší společnosti. Za druhé, jádro státu je složeno z nevolených hierarchií, z policie, armády, soudní moci a státní správy, jejichž vůdčí členové znovu a znovu dokazují svou oddanost kapitalistickým zájmům.
Správné čtení Marxe vede k závěrům, že jedinou možností, jak osvobodit utlačované třídy je svrhnout a zničit „aparát státní moci, která byla vytvořena vládnoucí třídou“ a nahradit jej demokratičtějším způsobem správy společnosti.
Šokující zpráva
Po Únorové revoluci a odstoupení cara byla pro vládu v Rusku ustanovena provizorní vláda. Poprvé se objevily politické strany a perspektiva voleb. Ti, kdo v únoru vyšli do ulic, pokrok v ruském volebním systému oslavovali. Nicméně provizorní vláda nereprezentovala moc, spočívající v masách. Třídní vláda stále panovala. Účast v první světové válce pokračovala a přinášela utrpení, hladovění a smrt. Lenin se v dubnu vrátil z exilu do Ruska, aby tvrdil, že revoluce musí pokročit dále. Jeho „Dubnové teze“ byly šokující zprávou. Prakticky prohlásil: ukončete poplácávání se po rameni a pokračujte k socialismu; liberálně demokratická práva nedostačují. „Jaká svoboda projevu, když veškeré tiskařské stroje jsou v rukou buržoasie a jsou chráněny buržoazní vládou!“[4]
Ale v průběhu Únorové revoluce vyvstaly jiné formy demokratické organizace: sověty, nebo-li rady pracujících a vojáků. Ty představovaly mnohem přímější formu demokracie, odpovědnou požadavkům zdola, jejich předlohou byly instituce vytvořené pracujícími během dřívější revoluce roku 1905. Byly založené na pracovištích, komunitách a městech a staly se prostředky, skrze něž se prováděla rozhodnutí v průběhu zápasu. Dokonce i když byla vytvořena prozatímní vláda, zůstávaly sověty v revolučním Rusku skutečným centrem moci. Dělníci a vojáci často odmítli vykonat příkaz prozatímní vlády, dokud jej nepodepsaly sověty.
Uprostřed zmatku mezi únorem a říjnem se v květnu a červnu konaly první svobodné místní volby. Kolem 40 procent lidí nevolilo. Historik Marc Ferro tvrdí, že to byl výraz upřednostnění přímější demokracie sovětů místo zastupitelské demokracie prozatímní vlády: „Otázka nestála, aby lidem vládl někdo lépe, nebo aby si lidé zvolili jinou formu vlády. Otázka stála, jak si vládnout sami. Jakákoli delegace moci byla ostře kritizována, jakákoliv autorita nesnesitelná.“
Svědci revoluce popisují, jaká změna se za rok udála. John Reed, americký novinář, napsal ve svém díle Deset dnů, které otřásly světem: „Každý roh na ulici se stal veřejnou tribunou. Ve vlacích, tramvajích, všude improvizované debaty, všude.“ A masová účast v politické debatě překonala cokoliv k vidění v parlamentu: „Jaký nádherný pohled vidět vyvalit se z Putilovovy továrny 40.000 lidí, aby poslouchali sociální demokraty, socialisty-revolucionáře, anarchisty, kohokoliv, cokoliv chtěl říci, tak dlouho, jak kdo chtěl mluvit!“
Revoluční zápas osvobodil něco z lidí, kteří byli dříve ponižováni, utlačováni a vykořisťováni po celý svůj život. A otevřel možnost dokonce větší změny jen pokud by byla vyřešena otázka státu a třídní nadvlády.
Kritici bolševiků poukazují na zlověstnou frázi „diktatura proletariátu“, jakožto varování před nedemokratickou povahou revoluce. Ale šlo o pravý opak: nadvládu velké většiny nad starými kapitalistickými diktátory. Lenin to shrnuje takto: „Demokracie pro obrovskou většinu lidí a násilné potlačení vykořisťovatelů, utlačovatelů lidu, tj. jejich vyloučení z demokracie…“[5]
Vykořisťování
To Lenin považoval za přechodnou, ale nutnou fázi zrodu společnosti, která měla úplně zrušit třídy. Jakmile budou třídy a vykořisťování vykořeněny, stát „zmizí“. „Pokud existuje stát, není svobody. Až bude svoboda, nebude stát.“[6] To, že tohoto bodu nebylo dosaženo, bylo následkem mezinárodní izolace revoluce, invaze vnějších mocností a následné občanské války, která zničila mladé demokratické instituce, vytvořené v roce 1917 a, v posledku, kontrarevoluce vedené Stalinem v pozdních dvacátých letech dvacátého století.
Změna, o které Lenin mluvil, byla protikladem stalinistické diktatury, protože přímo vycházela ze sebeemancipace: „Avšak sílu odporu proletářů a chudého rolnictva jsme ještě nezažili, neboť tato síla vyvstane v celé své mohutnosti teprve tehdy, až bude moc v rukou proletariátu, až desítky milionů lidí zdeptaných bídou a kapitalistickým otroctvím se na základě vlastních zkušeností přesvědčí a pocítí, že moc ve státě přešla na utlačované třídy…“
Tento duch je přítomen také mezi těmi, kteří nedávno demonstrovali za sesazení prezidentky Park v Jižní Koreji, nebo těch, kdo svrhli Mubáraka v Egyptě před šesti lety. Ale v Ruské revoluci můžeme vidět dokonce více: počátky nové společnosti, založené na demokratickém zápasu většiny.
Z časopisu Socialist Review, leden 2017, přeložil Martin Šaffek. Originál zde: http://socialistreview.org.uk/420/democracy-people-not-money-bags
[1] Projev o rozpuštění Ústavodárného shromáždění přednesený na zasedání Celoruského ústředního výkonného výboru 6. (19.) ledna 1918 in Lenin, V.I., Sebrané spisy 35, str. 266, Nakladatelství Svoboda, Praha, 1987
[2] Lenin, V.I.: Stát a revoluce, str. 105, Otakar II., 2000
[3] Tamtéž, str. 45
[4] Suchanov, N.N.: The Russian Revolution 1917, Princeton University Press, 2014
[5] Lenin, V.I.: Stát a revoluce, str. 105, Otakar II., 2000
[6] Tamtéž, str. 110