Egypt: Proč Sísí nenávidí odbory

Útoky egyptského státu na dělníky jsou otevřeným pokusem o potlačení síly, která stála za revolucí na Tahrirském náměstí.

Protesty během 1.Máje 2013, Káhira. Foto: Hossam el-Hamalawy

Jedné noci během Arabského jara, po cestě přes dálnici spojující Alexandrii a Káhiru, jsme já a můj známý, novinář, dorazili do zelené káhirské čtvrti Zamaleku, kde jsme byli ubytováni. Právě jsme strávili den s dělnickými aktivisty v Sadat City, jedné z mnoha průmyslových zón v deltě Nilu, kde je dělníků plno, pracovní právo je rozvolněné a zahraniční společnosti s radostí této kombinace využívají.

O šest měsíců dříve odstoupil po masivních protestech letitý diktátor Husní Mubárak a organizátoři nezávislých odborů byli optimističtí. Po desetiletí měla vláda kontrolu nad egyptskými odbory skrze její spojení s Egyptskou federací odborů. V euforii po Mubárakově pádu doufali aktivisté v budoucí reformy, které by odborům umožnily se rozrůst. Nicméně jejich obava z represe ze strany vlády stále přetrvávala.

Tu noc, nad několika sklenicemi piva, se jeden z mých společníků zeptal našeho kolegy, egyptsko-kanadského novináře Mohameda Fámyho, jaká je šance, že do skupiny dělníků, se kterými jsme mluvili o zakládání odborů, infiltrovali vládní informátoři? „Sto procent,“ odpověděl.

O dva roky později byli Mohamed Fámy a dva další zaměstnanci Al-Džazíry zatčeni novou vojenskou vládou vedenou Abd al-Fattáh as-Sísím (a podporovanou USA). Když jsem ve Státech sledoval v televizi scénu, kde byl Fámy, oblečený v bílém oděvu, souzený ve zmanipulovaném procesu, bylo mi jasné, jak nebezpečným se stal Egypt pro každého, kdo by chtěl vystoupit proti převládajícímu řádu nebo se spojit s lidmi označovanými za disidenty.

Začaly se objevovat zprávy o dalších a dalších tvrdých zásazích, stovky zabitých a uvězněných, mnozí z nich byli reportéři a prominentní aktivisté. Jeden z fotografů, se kterým jsme spolupracovali, byl bezpečnostními složkami postřelen do nohy.

Vojenská vláda, která svrhla prvního demokraticky zvoleného představitele, Muhammada Mursího, bránila stejnému typu protestů, které svrhly Mubáraka.

Pracující se bouří

Pro obyčejného zahraničního pozorovatele mělo povstání proti Mubárakovi málo společného s třídním bojem nebo bojem za práva pracujících. Přesto byli pracující nenahraditelní pro úspěch v počátcích povstání. Díky své minulosti spočívající na boji proti státně-kapitalistické klice dokázali dělníci zastavit výrobu a poskytli organizační know-how pro vynucení Mubárakovy rezignace. Revoluce na Tahrirském náměstí byla ve svém základu dělnickou revolucí.

Los Angeles Times ve své reportáži z města El Mahalla el Kubra v době revoluce napsaly: „Bouře otřásající Káhirou zde nezačala. Začala v tomto městě textilních továren a znečistěného vzduchu, posazeném uprostřed bavlněných a zeleninových polí v deltě Nilu.“ Socioložka Nada Matta také zdůraznila dělnické boje jako důležitý impuls, když napsala do The Bullet v únoru 2011:

„Skutečnost, že dělníci z Mahally stávkovali od roku 2006 a byli schopní získat ústupky od státu v letech 2006 a 2007, přitáhlo pozornost egyptstých liberálních hnutí a mladých aktivistů. Po stávce v Mahalle během roku 2006, se do protestů zapojilo celkem 300 000 dělníků v různých průmyslových odvětvích, čímž dalo vzniknout nejdůležitějšímu boji pracujících od 40. let 20.století. Mahalla se stala symbolem revolty a hrozbou pro režim. Dělnické požadavky se zradikalizovaly.“

A jak se zdá, nedávná smrt novináře Gulia Regeniho, zabývajícího se situací pracujících, ukazuje, že Sísího vláda na toto nezapomněla.

Regeni, osmadvacetiletý italský univerzitní student, se minulý rok přestěhoval do Egypta, aby zde zkoumal egyptské nezávislé odbory. Svůj volný čas trávil podáváním zpráv o dělnickém hnutí pro levicové publikace, setkával se s vůdci opozice a odboráři.

Jeho tělo bylo v únoru 2016 objeveno na krajnici alexandrijské dálnice, zmlácené tak, že ho vlastní matka mohla identifikovat pouze podle špičky nosu. Zatímco egyptská vláda odmítá odpovědnost za jeho smrt, představitelé bezpečnostních složek loni v létě pro Reuters připustili, že Regeni byl sledován kvůli spojení s dělnickými aktivisty.

Regeni v posledním článku, publikovaném v italském deníku Il Manifesto, psal o pokusech Center for Trade Unions and Workers Service (CTUWS, Centrum odborů a dělnických služeb) sjednotit okolo padesáti dělnických organizací k výzvě za ukončení útoků na nezávislé odbory. Nedávná historie CTUWS je důkazem, jaký strach má stát z organizované pracující třídy. V roce 2012 byl tehdejší lídr CTUWS Kamal Abbas odsouzen na šest měsíců vězení za urážku ministra vlády.

Někteří analytici předpokládali, že vojenská vláda bude nucena povolit nezávislé odbory, aby zmenšila nespokojenost dělníků pracujících ve špatných podmínkách za nízké platy a navíc při obrovské nezaměstnanosti.

Vláda však v roce 2016 udělala přesný opak. Za použití pochybného právních principu „odborové plurality“ zneplatnila status nezávislých odborů.[ „Žádná z federací nezávislých odborů nebyla schopná vydržet tlak Sísího režimu,“ říká historik Joel Beinin.

Ne, že by se nesnažily. Odbory bojují proti novému zákazu u soudů a pracující protestují v ulicích. Do napsání tohoto článku (srpen 2016 – pozn. redakce) se uskutečnilo už pět set dělnických protestů.

Ve snaze pomoci napsal šéf Mezinárodní odborové organizace v dubnu Sísímu dopis, v němž žádá zrušení zákazu nezávislých odborů.

Není moc překvapivé, že to s generálem nepohnulo.

Odpor proti represi

Bohužel an mezinárodní pozornost po Reginiho smrti pravděpodobně Sísího neumravní. S pokračujícím zhoršováním státní ekonomiky se bude vojenský diktátor uchylovat k daším represím.

Turistický průmysl upadá, inflace a nezaměstnanost jsou na vzestupu a zahraniční pomoci ubývá. Aktivisté, novináři a organizátoři stávek mohou očekávat v nadcházejících měsících další zatýkání a násilí.

V roce 2011, po vypuknutí protestů v Egyptě, chápalo mnoho zahraničních pozorovatelů tento pohyb jako nestranický: jako akci lidu, který jednoduše touží po svobodě, jako jednotu proti nedotknutelnému diktátorovi. Ale liberální protesty v ulicích vzešly z protestů v továrnách.

Pokud má Sísí padnout, což bude těžký úkol, budou muset organizovaní pracující opět posktynou nezbytný impuls.

 

Z originálu na Jacobin přeložil Jaroslav Chramosta.

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •