Minulý měsíc byl ve Francii zvolen prezidentem Emmanuel Macron. Jeho zvolení změnilo politickou scénu víc než cokoliv jiného za posledních třicet let. Co se pravděpodobně nezmění: kdo bude mít reálný vliv a jaký směr bude chtít udávat zbytku společnosti.
Prezidentské volby ve Francii přinesly to, co se ještě před půl rokem zdálo nemožné: kandidáti obou velkých stran (socialistů a „Republikánů“), které udávaly takt francouzské politice už přes padesát let, byli již v prvním kole vyřazeni a do prezidentského křesla usedl politik, který svou kampaň postavil na překonání zděděných pořádků a zejména na odmítání dělení na pravici a levici. Se ziskem tří set padesáti křesel z 577 v parlamentních volbách minulého týdne jeho nové „hnutí“ staré strany téměř vymetlo. Vysvětlovat to jako vzpouru voličů proti elitám by ovšem bylo mimo mísu: to jistě platilo u postupu kandidátky krajní pravice Marine Le Pen (s 21,43 %) do druhého kola, stejně jako u dobrého výsledku, kterého dosáhl vůdce „radikální“ levice Jean–Luc Mélenchon (s 19,62 % skončil jako čtvrtý těsně za kandidátem pravice). Naopak liberál Emmanuel Macron (23,86 % v prvním a přes 65 % v druhém kole) sice na řadu voličů zapůsobil svými výpady proti zkostnatělosti politické scény, drtivá podpora ze strany úřednických, ekonomických, novinářských a kulturních elit však ukazovala, odkud vítr vane. Můžeme zajít ještě dál: ve skutečnosti jde o vzpouru elit a systému proti voličům, jejichž chování napravo i nalevo neodpovídá tomu, co by si elity přály. Začněme tím, co se dělo na pravici.
Marine Le Pen: vzestup a normalizace krajní pravice
Krajně pravicová Národní fronta (FN), založená v roce 1972, se jako významná síla začala prosazovat od roku 1983, se jí poprvé podařil průlom v komunálních volbách. U jejího vzniku stáli lidé, kteří nepřenesli přes srdce nezávislost kolonií po roce 1960, což bylo v prvních letech strany její hlavní volební téma, na konci sedmdesátých let ale postupně převedli řeč na stěhování obyvatel bývalých kolonií do Francie. V době úpadku průmyslu, zvyšování nezaměstnanosti a ztráty jistot to byl pro část voličů vděčný námět.
Národní fronta a její předseda Jean–Marie Le Pen se nijak nesnažili skrývat, na jaké tradice navazují: ve straně se angažovali mimo jiné i bývalí kolaboranti z dob německé okupace (je k nevíře, že v ní dokázali působit bok po boku s bývalými odbojáři), kladná vyjádření o tehdejším kolaborantském režimu v ní nebyly vzácností, stejně jako antisemitská rétorika: sám Le Pen pravidelně mluvil o světové konspiraci sledující oslabení Francie, v níž měly židovské organizace hrát prvořadou úlohu, a velký skandál způsobil roku 1986 výrokem, že netuší, zda plynové komory skutečně existovaly, a že to považuje za pouhý „historický detail“. Připočteme-li k tomu jeho vyznání, že věří v biologickou nerovnost ras (což dokládal úspěchy černochů v některých sportovních disciplínách), nebo bod stranického programu, který předpokládal založení státního úřadu pro dohled nad médii a nad dodržováním novinářské etiky, bylo jasné, kam Národní frontu zařadit.
Pro ostatní politické strany z toho plynulo, že s Národní frontou se za žádných okolností nevyjednává. Ti pravicoví politici, kteří s ní v regionální politice uzavřeli dohodu, byli zpravidla svými stranami vylučováni, a odezva veřejnosti bývala taková, že beztak většinou stačila k odrazení od takového kroku. Národní fronta se však v devadesátých letech prosadila jako protestní strana sbírající ve volbách stabilních cca 15 %, často aniž by vůbec vedla kampaň. V roce 2002 se Le Pen se 17 % k všeobecnému překvapení dostal do druhého kola prezidentských voleb. Velká výhra to nakonec nebyla, neboť v důsledku toho se pozornost soustředila na jeho ekonomický program, přesněji řečeno na to, že reálně žádný nemá. V dalších volbách roku 2007 ho kandidát pravice Nicolas Sarkozy zdánlivě odrovnal jeho vlastními zbraněmi, když přejal jeho důraz na národní identitu ohrožovanou kulturní odlišností přistěhovalců, o okázale tvrdém přístupu ke kriminalitě ani nemluvě. Krátkodobě tak Le Penovi přetáhl dva voliče z pěti, zároveň s tím ale rétoriku Národní fronty uvedl do hlavního proudu a otupil tak odpor proti ní. Tím spíš, že Národní fronta krátce na to začala své vystupování měnit.
Jean–Marie Le Pen je narozen roku 1928. Po překročení osmdesátky začal postupně předávat žezlo své nejmladší dceři Marine. Ta už dlouho plnila úlohu přívětivější tváře strany, a po jejím definitivním převzetí jí začala vtiskávat pro veřejnost přijatelnější podobu. Tytam jsou dnes někdejší antisemitské narážky (největší rasisté dnes ostatně ve jménu „střetu civilizací“ vášnivě podporují Izrael a pro část mediálního establishmentu teprve antisemitismus posouvá jinak celkem tolerované rasistické postoje za hranici přijatelnosti), stejně jako výslovná řeč o rasách, i když tvrdé jádro strany tyto názory zastává pořád. Jean–Marie Le Pen nesl tento posun tak těžce, že se s dcerou před několika lety rozešel ve zlém a v roce 2015 byl ze strany vyloučen. Svádění viny za problémy země na přistěhovalce, řeči o hrozícím odnárodňování a vystupování proti cizincům, kteří prý místním berou práci, odmítají se integrovat a zvyšují kriminalitu, ovšem zůstaly. V tom se dnes Národní fronta moc neliší od klasické pravice, ba ani od socialistů, kteří v xenofobii často nezůstávají za pravicí pozadu.
Rozdíl je v něčem jiném: v přístupu k Evropské unii a ke globalizaci. Obojí Národní fronta, na rozdíl od „demokratické“ pravice, odmítá ve jménu národní suverenity, evropské instituce odsuzuje coby podkopávání demokracie (pro velkou část francouzských komentátorů je tento euroskepticismus, v první řadě zpochybňování jednotného trhu, ze kterého mají elity takový prospěch, mnohem větším problémem než kopání do diskriminovaných menšin). I tento způsob argumentace je u Národní Fronty posun: před dvaceti lety se k termínům jako „republika“ nebo „demokracie“ stavěla chladně až nepřátelsky. Marine Le Pen dnes také často mluví o prohlubování nerovností a prekarizaci nejchudších. Výsledek: i její voličská základna se částečně proměnila. Za jejího otce sbírala Národní fronta největší podporu v konzervativních částech středních vrstev (např. řemeslníků) především ve východní Francii (těch, které se ve dvacátém století s demokratickou republikou smířily jen neochotně). V tomto prostředí od té doby podpora krajní pravice poklesla, zato výrazně stoupla mezi lidovými vrstvami v severní Francii, které ještě před třiceti lety volily komunisty. Jinými slovy: Národní fronta vyšla z ghetta a má vyhlídky k dalšímu růstu.
Pohybuje se ovšem na tenkém ledě: své rovnostářství totiž Národní fronta pouze předstírá. Názory většiny kádrů strany jsou v zásadě pravicové a její ekonomický program je vysloveně propodnikatelský a namířený proti odborům i zaměstnancům. Národní fronta se snaží vyvolat dojem, že uzavření hranic, zastavení přistěhovalectví a ochrana domácího trhu před konkurencí jako mávnutí kouzelného proutku vyřeší všechny hospodářské potíže, a otázce protichůdnosti zájmů podnikatelů a zaměstnanců se vyhýbá. Jakýkoliv podíl na vládnutí a konfrontace s realitou by tak mohly být pro Národní frontu smrtící.
Podíl na vládě jí však zatím nehrozí, a tak se její volební výsledky již pět let drží mezi pětinou a čtvrtinou hlasů. To mělo letos i další, nečekaný důsledek. Návod na volební úspěch býval kdysi takový, že se pravice i levice snažily představit program dost vyhraněný na to, aby dostaly jádro svých stoupenců k volebním urnám, zároveň však ne natolik, aby vystrašily nerozhodnuté a středové voliče, které potřebovaly pro druhé kolo. Vzhledem k jistotě, že se v druhém kole ocitne s kandidátkou Národní fronty, si nyní pravice spočítala, že tentokrát postačí první krok, neboť proti „extrémistům“ ji aspoň část levicových voličů stejně podpoří coby menší zlo, ať bude její kampaň sebepravicovější. Její další postup tomu odpovídal.
François Fillon: vzlet a pád pravice
Na konci roku 2016 se zdálo, že kdo vyhraje pravicové primárky, bude najisto příštím prezidentem (primárky na americký způsob přejali ve Francii před šesti lety jako první socialisté, pravice je loni pořádala poprvé). Výsledek nebyl ten, který se předpokládal: většinu z čtyř milionů voličů, kteří hodili v primárkách hlas, nezískal nakonec favorit průzkumů, stranického establishmentu i médií, expremiér (1995–97) Alain Juppé, nýbrž další bývalý premiér (2007–12) François Fillon.
Ze všech kandidátů na pravicovou nominaci byl Fillon nejkonzervativnější a ekonomicky nejradikálnější. Jeho ekonomický program místy působil, jakoby opisoval od Miroslava Kalouska, ve skutečnosti zacházel ještě dál. Sliboval mezi jinými zrušení zákonem dané maximální pracovní doby (což by mimo jiné znamenalo, že za dosavadní práci přesčas by již nebyl nárok na příplatky, v praxi by to pro řadu lidí obnášelo propad mzdy o několik procent), faktické umožnění propuštění bez udání důvodu (stačilo by v pracovní smlouvě stanovit možnost výpovědi např. z důvodu „reorganizace produkce“), zastropování odškodného, které by soudy byly oprávněné přiřknout v případě neoprávněné výpovědi (o to se ovšem pokoušeli už socialisté), přijetí opatření, která by zaměstnavatelům usnadnila zakládání žluťáckých odborů, zvýšení věku odchodu do důchodu na pětašedesát let, zavedení povinného druhého důchodového pilíře, škrty v podporách v nezaměstnanosti a v sociálních dávkách, zato však rozšíření rodinných přídavků na bohaté rodiny, tedy právě na úkor nejchudších… Všechny tyto reformy chtěl urychleně prosadit již v průběhu letošního léta.
V rozpočtové politice hodlal výrazně snížit zdanění kapitálu a nejvyšších příjmů, což plánoval kompenzovat navýšením DPH. Veřejné výdaje navrhoval snížit o sto miliard, počet státních zaměstnanců pak o půl milionu, přičemž sliboval, že se snížení nedotkne policie, obrany a školství – koho se tedy dotkne, neupřesňoval, bylo však snadné uhodnout, že půjde především o zdravotnictví, sociální práci, kulturu, ochranu životního prostředí…
Ostrý byl i Fillonův konzervatismus v neekonomických otázkách: podpora tradiční rodiny jako základu společnosti (v otázce potratů tváří v tvář otázkám novinářů lavíroval), zdůrazňování hrdosti na národní tradice a dějiny, zrušení automatického udělování francouzského občanství dětem cizinců narozeným ve Francii i v případě, že v zemi prožily celý život, neustálé obviňování z neochoty k integraci a z komunitarismu…
Fillonovo zdánlivě neodvratné tažení k moci nakonec překazily skandály, které znenadání propukly ke konci ledna. Informace o tom, že tento bohatý politik, který mimo jiné vlastní bývalý šlechtický zámek ve své rodné západní Francii, všemi možnými prostředky navyšoval z „eráru“ rodinný rozpočet zaměstnáváním manželky jako (pravděpodobně fiktivní) poslanecké asistentky, objednáváním odborných posudků od vlastních dětí v době, kdy ještě ani neměly dostudovanou vysokou školu, zprostředkováním schůzek podnikatelů s vysokými ruskými politiky, možným kupčením se státními vyznamenáními, atd., vrhaly dost trapné světlo na člověka, který sliboval zatočit s lidmi údajně zneužívajícími sociální systém.
To však byl jen jeden z důvodů, proč se od něho pravice dva měsíce před volbami nakonec odvrátila. Splnění Fillonova sociálního programu by fakticky znamenalo návrat do doby před druhou světovou válkou (nebo i do devatenáctého století, jak podotýkali levicoví ekonomové). Přes sedmdesát let si nikdo netroufl přijít s tak vyhrocenými návrhy. Nejen vedoucí činitelé pravice, ale i podnikatelské špičky se začaly obávat, že tak radikální třídní boj shora se vymstí buď již ve volbách, nebo v podobě nevídaného protivládního hnutí v případě, že by Fillon dostal možnost své záměry uskutečňovat – na rozdíl od české pravice za Kalouska a Nečase měla ta francouzská určitý pud sebezáchovy. A všechno tomu nasvědčovalo. Fillon se těšil (a stále těší) výrazné podpoře pouze ve dvou skupinách: mezi dobře zajištěnými důchodci (ve volbách nakonec získal jen 19,94 %, u voličů starších pětašedesáti let však dvakrát tolik) a mezi katolickými tradicionalisty. K výhře v primárkách mu pomohla aktivistická katolická mládež z organizace Sens commun („Selský rozum“), vzniklé před několika lety během protestů proti uzákonění manželství pro stejnopohlavní páry, a jejíž zhruba devět tisíc členů, kombinujících konzervativní katolicismus s nacionalismem, se snaží ovlivňovat pravici podobně, jako to v USA dělala tzv. Tea party. Omezit se na takové tvrdé jádro a odradit všechny ostatní by ovšem dlouhodobě bylo pro pravici smrtící. Proto přišly pro její představitele Fillonovy skandály jako na zavolanou a oni ochotně přesedlali na jiného, méně rizikového kandidáta.
Emmanuel Macron aneb vzpoura elit
Před třemi lety byl Emmanuel Macron veřejnosti neznámý. Už delší dobu se nicméně pohyboval ve vysokých mocenských patrech – jak je ve Francii obvyklé, putoval přitom mezi veřejným a soukromým sektorem. Abychom jeho dráhu pochopili, musíme chvíli odbočit a popsat, jak se rekrutuje a jak funguje francouzská úřednická a manažerská elita.
K proniknutí mezi úřednické a ekonomické špičky vede ve Francii jedna hlavní cesta: studium na Vysoké škole státní správy (ENA) či na Báňské škole (École des mines, což je tradiční název z osmnáctého století, který už dávno nevypovídá o širokém záběru studijního plánu). Jedná se o vysoce prestižní školy, na které se hlásí pouze lidé, kteří už nejméně jednu vysokou školu vystudovanou mají a kam je obtížné se skrze přijímací zkoušky dostat. Hrstka absolventů s nejlepším studijním prospěchem se pak může přihlásit do konkurzu k přijetí do Generální finanční inspekce (IGF) v případě bývalých žáků ENA, v případě absolventů Báňské školy pak do Báňského sboru (Corps des mines, jehož příslušníci se podílejí na tvorbě státní průmyslové politiky, podpoře a regulaci nových technologií atd.). Jedině kariérou v těchto dvou sborech je možné dostat se jednou na vedoucí posty v kabinetech prezidenta republiky, premiéra, ministra financí a několika dalších institucí. Po několika letech kariéry ve státní správě tito vyvolenci často přecházejí do funkcí ředitelů či členů správních a dozorčích rad velkých bank, pojišťoven i jiných významných podniků. Tvoří tedy uzavřenou skupinu, jejíž příslušníci jsou vládou pravidelně pověřováni tvorbou návrhů, koncepcí a analýz, drží pevně při sobě a dokáží si ve státě i v podnikatelské sféře prosadit svou. Někteří sympatizují s pravicí, jiní s levicí (někdy i sami vstupují do politiky – řada prezidentů a premiérů z tohoto prostředí vzešla), v hospodářské oblasti se však celkem shodují: nepřejí si zásahy státu do podnikání, na druhé straně ho nechtějí ani vyřadit ze hry a deregulovat ekonomiku na anglosaský způsob. Jejich zájmy tak nemusejí být zcela totožné se zájmy akcionářů, které v čele velkých firem zastupují (více o tom všem zde, případně v anglickém překladu zde).
Takové je tedy prostředí, v němž se zrodil Emmanuel Macron, absolvent ENA, úředník finanční inspekce, několik let člen různých ministerských kabinetů, poté v letech 2006–2012 manažer v bance Rotschild. Po celou tu dobu udržoval kontakty s vedením Socialistické strany, ačkoliv z ní časem vystoupil, a v roce 2012 ho právě zvolený prezident Hollande (který těsně předtím během volební kampaně rozčeřil vody mimo jiné svým prohlášením, že jeho hlavním nepřítelem je finanční kapitál) jmenoval náměstkem ředitele svého kabinetu. O dva roky později z něho udělal svého ministra hospodářství.
Jako ministr se Macron ihned začal prezentovat jako „modernizátor“ společnosti, čímž se má na mysli provádění liberálních ekonomických reforem. Jeho oblíbeným heslem bylo „libérer et protéger“ – „uvolňovat a chránit“. To první – uvolňování regulací – plnil beze zbytku, druhé – ochrana slabší strany – je v jeho činnosti naopak těžké najít. Zákon prosazený v roce 2015, který nesl jeho jméno, například výrazně dereguloval nedělní provoz v obchodech (ve jménu tvorby nových pracovních míst). Zákon z roku 2016, pojmenovaný po ministryni práce Myriam El Khomri, jehož však byl Macron inspirátorem, pak výrazně zhoršoval pozici zaměstnanců vůči zaměstnavateli (uzákonění možnosti sjednat kolektivní smlouvu zajišťující zaměstnancům nižší standard než zákoník práce, usnadnění propouštění i čachrování s proplácením přesčasů, možnost pro zaměstnavatele vyhlásit vnitropodnikové referendum i přes nesouhlas odborů, což v případě vyhrožování ukončením provozu otevírá široký prostor k vydírání…). Socialistická vláda zákon umíněně prosadila i přes protesty odborů a širší veřejnosti (včetně známého hnutí „Nuit debout“) a s konečnou platností tak dala najevo, že nechce mít s levicovou tradicí nic společného. Nepřekvapuje, že někteří socialisté, s premiérem Vallsem v čele, uvažovali v době sjezdu roku 2015 o změně názvu strany (pravděpodobně na něco ve stylu „Demokratická strana“, jako to udělala italská levice v roce 2008, aby dala najevo svůj příklon k americkému liberalismu, a jako to v témže roce 2015 udělala i francouzská pravice, která přejmenováním na „Republikány“ dala najevo svou orientaci na americký konzervatismus).
Macron však už v té době hrál vlastní hru. Socialisté brzy s nelibostí zpozorovali, že své vládní působení využívá k intenzivní sebepropagaci a že se mu u určité části veřejného mínění daří budovat popularitu v ostrém kontrastu s neoblíbeností vlády. Jeho častá vyjádření k tématům nepatřícím do jeho ministerské kompetence naznačovala jeho ambice, které posléze potvrdil založením vlastního politického hnutí nazvaného „En marche!“ („Vpřed“ nebo „Pochodem vchod“). V létě 2016 ho proto prezident Hollande a premiér Valls donutili z vlády odejít, což ho vzhledem k jejímu úpadku nijak nedrásalo. Macron mířil vysoko, a od samého začátku, tj. od chvíle, kdy se roku 2014 stal ministrem, mu v tom pomáhala mediální bublina, kterou kolem něho cílevědomě nafukovali spřátelení novináři.
Macron a média
Krátce po svém jmenování se Emmanuel Macron začal objevovat na titulních stránkách všech deníků a časopisů – otázkou, kterou všechny řešily, přitom bylo ani ne tak to, co hodlá ve své nové funkci prosazovat, jako spíš to, jaké jsou jeho osobní vyhlídky a kam to může dotáhnout. Nechyběly případy, kdy určitý časopis poté, co se několik týdnů obsesivně věnoval Macronovi, zcela vážně a bez náznaku sebekritiky nastolil otázku, čím to je, že se média tolik věnují Macronovi, a záplavu článků o něm tak ještě více prodloužil. Pro francouzská média, která politické zpravodajství běžně pojímají jako sledování celebrit, to nebylo nic nového: předcházející dva roky stejným způsobem propagovala ministra vnitra Manuela Vallse (který ale po jmenování premiérem svou popularitu rychle ztratil), stejně jako o patnáct let dříve dalšího ministra vnitra, budoucího prezidenta Sarkozyho.
Velká promacronovská marketingová kampaň zdarma od té doby pokračuje, tu okatěji, tu zase diskrétněji. Svého vrcholu dosáhla v posledních předvolebních měsících letošního roku, kdy se horečka přestala omezovat na politické zpravodajství a zasáhla i nepolitické tituly, u kterých bychom volební propagandu teoreticky nečekali. Co říci například na to, že na jaře otiskl rozsáhlý rozhovor s Macronem (a také svou obálku) vinařský měsíčník Terre et vins („Země a víno“), který dal velký prostor jak jeho frázím typu, že „víno je duší Francie“, tak jeho slibům, co všechno plánuje pro francouzské vinařství udělat? Žádnému jinému kandidátovi se od tohoto časopisu pozornosti nedostalo. Macronova spanilá jízda stránkami „nepolitických“ médií tím nekončila. Brzy na to pro něho začal horovat ekonomický týdeník Challenges, trochu překvapivěji mu však sotva skrývanou reklamu ve svém posledním čísle před volbami udělal měsíčník Histoire (obdoba našich „Dějin a současnosti“), který čtenářům vnutil jeho úvahy o francouzských dějinách, a nakonec i populárně vědecký měsíčník Science et avenir (srovnatelný s našim „Vesmírem“), jenž v týchž dnech obšťastnil své čtenáře dlouhým článkem, ve kterém Macron v diskusi s půl tuctem nejznámějších (tj. mediálně nejviditelnějších) vědců představuje svou „vizi francouzské vědy“ (dodejme jen tak na okraj, že jeden z těchto vědců, matematik Cédric Villani, který ve francouzských médiích dostává podobný prostor jako u nás kupříkladu astrofyzik Jiří Grygar, nyní kandiduje za Macronovo „hnutí“ En marche! do parlamentu). V tomto posledním případě bylo nadbíhání Macronovi tak nápadné, že redakce pro jistotu doprovodila článek oznámením, že ve svém příštím čísle nechá představit své vize i ostatní kandidáty – což ale v praxi znamenalo, že všichni dohromady dostanou stejný prostor, jaký dostal Macron sám pro sebe, navíc v čísle, které mělo vyjít několik dní před prvním kolem, a které se tedy mělo řadě čtenářů dostat do rukou až poté, co hodí svůj hlas do urny.
Kde se vzalo takové nadšení pro Macrona? U řady novinářů může hrát roli, že sami sebe počítají mezi „vzdělané a úspěšné“, na které Macronova kampaň od začátku cílila a kteří tvoří jádro jeho stoupenců. Bez takové cílové skupiny by byla promacronovská propaganda bezzubá. Všechno se však začne jevit v trochu jiném světle, když si uvědomíme, že majitelem týdeníku Challenges i měsíčníků Histoire a Science et avenir je velkoprůmyslník a mediální magnát Claude Perdriel, který se svou podporou Macronovi nijak netají a o němž je známo, že do práce redakcí svých titulů běžně zasahuje (vlastníkem časopisu Terre et vins je pro změnu další průmyslník, jinak zároveň majitel největšího regionálního deníku Ouest France). Velká většina francouzských médií je dnes koncentrována v rukách několika oligarchů a jejich pluralismus je pouze zdánlivý. Politické, podnikatelské, novinářské i akademické struktury jsou ve Francii úzce propojené – a nyní se shodly na společném kandidátovi.
Macronův tábor se šikuje
Macronovi se totiž sice dostávalo silné podpory elit od samého začátku, teprve od ledna 2017 se však stal jejich oficiózním kandidátem, poté co se jak na pravici, tak na levici situace vyvinula jinak, než předpokládaly. Viděli jsme už, že v listopadu 2016 k všeobecnému překvapení nevybrali pravicoví voliči v primárkách za kandidáta Alaina Juppého, faktického mluvčího liberální pravice, který jako elitní úředník pocházel ze stejného prostředí jako Macron (pouze byl o třiačtyřicet let starší). Vítězný François Fillon na rozdíl od laskavě se tvářícího Juppého volil cestu přímého útoku na většinu obyvatel. Jeho agresivní styl a program nejen že odpuzoval velkoměstské liberály, ale ukázalo se, že není ani taktikou, na niž by chtěla sázet společenská smetánka – té se konfrontace dvou vyhraněných táborů aspoň prozatím nehodila a k tomu nestála o kandidáta, jehož vystupování promlouvalo zejména ke konzervativním důchodcům, frustrovaným drobným podnikatelům a fanatickým křesťanům, což se za určitých okolností může obrátit i proti elitě samotné. Řada velkých podnikatelů, špičkových manažerů a vysoce postavených novinářů, kteří původně horovali pro Juppého, tak začala pomalu přesedlávat na Macrona, a když se od ledna začala hromadit odhalení o tom, jak kandidát úspor a boje proti zneužívání sociálních výdajů káže vodu a sám pije víno, začali k němu hromadně přebíhat i pravicoví politici.
Věci nešly podle plánu ani v Socialistické straně, kde byl za favorita považován expremiér Manuel Valls, Hollandeova pravá ruka v prosazování liberálních reforem. Nominován byl místo něho poslanec Benoît Hamon, jeden z těch, kteří posouvání strany doprava v uplynulých pěti letech kritizovali, často hlasovali proti zákonům navrhovaným Vallsovou vládou a několikrát neúspěšně (a víceméně jen pro formu) iniciovali hlasování o nedůvěře vládě. Hamon nikdy nebyl žádný radikál: jak radikální asi mohou být návrhy jako nepodmíněný základní příjem, který, pokud je „vhodně“ nastaven, může skvěle sloužit jako státní příspěvek zaměstnavatelům a náhražka sociální dávky, nebo zdanění robotů, se kterým původně v USA přišel miliardář Bill Gates? Ihned dal také svým spolustraníkům najevo, že se nemusí obávat změny kurzu oproti dosavadní vládní politice: například od svého slibu zrušit nedávnou novelu zákoníku práce se rychle potichu distancoval (nyní mluvil pouze o „úpravách“). Přesto byl i tento drobný obrat doleva pro stranické kádry nesnesitelný – a tím více pro „levicově“ orientovanou část společenských špiček, která se již chystala vrhnout své síly na podporu Vallse. I tady se nabízelo snadné východisko: Macron byl koneckonců jedním z hlavních architektů Vallsovy a Hollandeovy politiky a jeho případné zvolení zaručovalo její pokračování.
Není tedy divu, že od jara letošního roku začala dlouhodobá macronovská mediální masáž nabývat na vtíravosti a všudypřítomnosti.
„Hnutí“ jako fanklub
Uspět mohla taková masáž samozřejmě jen díky tomu, že velká část liberálních „vyšších středních vrstev“ se s Macronovou představou individualistické společnosti orientované na výkon ztotožňovala, někdy i nadšeně. A do jeho „hnutí“ En marche! vstupují střední vrstvy masově – počet členů již před volbami pohodlně přesáhl dvě stě tisíc. Přihlášku totiž stačí vyplnit na internetu, a kromě virtuální podpory Macronovi členství žádné velké osobní nasazení nevyžaduje. Navenek se En marche! tváří jako kolektiv, který si na lokální úrovni nepotrpí na strukturu a hierarchii, podobně jako start–up, v němž jsou všichni zaměstnanci navzájem kamarádi a každý je manažerem něčeho. Členové místních výborů En marche! ostatně stavějí okázale na odiv svou inspiraci kulturou drobné firmy v oboru rozvíjející se internetové ekonomiky – například až křečovitým hromaděním anglických výrazů. Ale stejně jako má ve start–upu tato sebeprezentace zastřít skutečný stav věcí, je i v „hnutí“ En marche! realita jiná.
Předně tvrdit, že „hnutí“ Vpřed! je novým uskupením, které se nepokouší o napodobování struktur zavedených politických stran, odpovídá pravdě jen částečně. V En marche! skutečně nenajdeme hierarchizovaný stranický aparát, který je pro politické strany typický – vyzvedává to ostatně jako svou přednost. To ale neznamená, že Macron neměl během své volební kampaně takový aparát pohotově po ruce, když ho zrovna potřeboval, tj. tam, kde nebylo jeho „hnutí“ organizačně na výši úkolu. Jak ukázal jeden pozorovatel, sáhl v takovém případě k službám místního aparátu Socialistické strany, jejíž pravé křídlo svého oficiálního kandidáta Hamona hromadně opouštělo. V některých regionech přecházely neformálně k Macronovi celé okresní organizace, které jeho kampani v terénu dodávaly své konexe a organizační kapacity (byl to jev tak masový, že strana ani nemohla pomyslet na uplatňování sankcí, zvlášť když i nejvyšší vedení mělo od vlastního kandidáta odstup). Zkrátka, Macron zdůrazňoval, že nechce mít se starou politikou socialistů nic společného, mimo kameru však ze strany vyzobával všechno, co mu přišlo k užitku.
Když velkou část práce v „hnutí“ odvádí struktury, které nejsou formálně jeho součástí, vypovídá to něco o vnitřní demokracii v takovém „hnutí“. V nových hnutích (často protestních), která se v posledních deseti letech objevují po celé Evropě (za všechny jmenujme jen španělské Podemos), se vliv členů na jejich směřování uplatňuje mimo jiné skrze účast v internetových diskusích. Ty bývají oslavovány jako nástroj demokratizace politiky, neboť umožňují názoru každého člena dojít sluchu všech. A skutečně mohou takovou roli hrát (přes všechna úskalí, kontraproduktivní účinky a možné manipulace), pokud si organizace zároveň zdola dosazuje své vedení. A právě o tom nemůže být v „hnutí“ En marche! ani řeči. „Hnutí“ si Macrona nevybralo, jeho členové se pouze přidali k zájmovému klubu založenému hrstkou lidí ve vysokých pozicích. Jejich vliv na něj tak v praxi není o moc větší, než vliv členů fanouškovského klubu na rockovou celebritu: vyměnit ji nemohou, pouze zůstat nebo odejít. V diskusích za obrazovkou tak sice mohou všem sdělit svůj názor, je však pouze na vedení, zda si ho vezme k srdci. Členové nakonec neměli jak ovlivnit ani výběr kandidátů do parlamentních voleb (ten probíhal tak, že zájemci zasílali vyplněný internetový formulář s přiloženým životopisem a motivačním dopisem ústřední komisi jmenovanou Macronem, která posléze zvala vybrané osoby na pohovor podobně jako uchazeče o zaměstnání – zkrátka, Macron řídí „hnutí“ jako firmu). Je úsměvné, že se tím „hnutí“ Vpřed! nejvíc blíží italskému „populistickému“ Hnutí pěti hvězd, ačkoliv se Macron hlasitě vymezuje proti všem tzv. „populismům“ (v budoucnu se vrátíme k trapné skutečnosti, že přesně stejně, tj. jako celebrita promlouvající k fanouškům, postupuje na francouzské levici Jean–Luc Mélenchon).
Jak se to má s „kampaní budovanou zdola“, odhaluje i její financování. Vedení En marche! dokládalo masovost hnutí zdůrazňováním vysokého počtu (kolem pětatřiceti tisíc) finančních dárců k dubnu 2017, z nichž třetina přispěla částkou do třiceti euro, další třetina mezi třiceti a pětašedesáti a pouze 1,7 % dárců věnovala kampani víc než pět tisíc (celkové příjmy činily zruba deset milionů). Medián darované částky se pohyboval kolem padesáti euro. To byla možná snaha navodit pocit podobnosti s loňskou kampaní Bernieho Sanderse, kde průměrný příspěvek činil dvacet sedm dolarů. Pozorný čtenář si jistě povšiml, že v posledně jmenovaném případě byla řeč o „průměrném příspěvku“, zatímco Macronův štáb hovořil o „mediánu“ – jinými slovy, vybíral si ta čísla, která se mu hodila. Ve skutečnosti byla Macronova kampaň od začátku do konce postavena na velkých dárcích. Od té doby, co těsně před druhým kolem voleb neznámí hackeři zveřejnili desetitisíce mailů Macronova volebního týmu, jsou relevantnější čísla k dispozici jako na dlani: z pěti milionů, které kampaň získala ke konci roku 2016, 70 % (3,482 milionu) věnovalo pouhých 669 osob, z nichž čtyři stovky přispěly více než pěti tisíci. Zcizené maily dovolují nahlédnout do kolotoče usilovné honby za příspěvky, pokud možno v maximální zákonem povolené výši sedmi a půl tisíc euro, horečného shánění kontaktů na bankéře, finanční investory a vysoké manažery, kteří by byli ochotni buď sami přispět, nebo zprostředkovat kontakt na jiné potenciální dárce, a soukromých recepcí pro VIP, na nichž se během jednoho večera někdy nasbíraly deseti– až statisíce eur. Drobné dárce potřeboval Macron v podstatě jen z estetických důvodů. Není tedy těžké odhadnout, čí zájmy budou novému prezidentovi ležet na srdci.
Program, aneb co Francii čeká
Jako ministr i jako kandidát o sobě Emmanuel Macron rád říkal, že není „ani pravicový, ani levicový“, nebo také že je „současně pravicový i levicový“. Jeho kampaň se snažila navodit představu, že starý protiklad pravice a levice ztratil význam ve srovnání s bojem mezi „otevřeností“ (vůči globalizaci, modernitě atd.) a „uzavřeností“ (v podobě národovectví, provinčnosti, rasismu, lpění na svých právech a vymoženostech…). U mnoha Francouzů to rezonovalo. A podrobnosti jeho programu? Macron se celkem bez váhání hlásí k levici, pokud je řeč o „kulturních“ otázkách – rovnoprávnosti pohlaví, uznání rovnocennosti partnerství osob stejného pohlaví, boji proti rasismu a jiným diskriminacím, odsuzování zločinů spáchaných v rámci kolonizace. V některých věcech si dokonce mohl dovolit luxus postavit se nalevo od socialistů (někteří přeběhlíci odůvodnili svůj odchod ze strany tím, že socialisté svým hysterickým lpěním na sekulárnosti dělají ze sekularismu nové náboženství), což nebylo tak těžké: vzhledem k tomu, jak Valls a Hollande jménem pokroku, emancipace a boji proti náboženskému fundamentalismu zběsile kopali do jedné z nejchudších a nejdiskriminovanějších menšin v zemi, mohl nalevo od nich stát téměř kdokoliv. Ne vždy také praxe odpovídá proklamacím. Macron například oznámil záměr zrušit výjimečný stav, který vláda zavedla po teroristických atentátech listopadu 2015 a který jí umožňoval komplikovat nejrůznější demonstrace a protesty proti její politice, zároveň se však chystá část jeho opatření vtělit do běžných zákonů – z výjimečného stavu se tak stane stav normální.
Ve společenských otázkách se Macron možná hlásil k levici, v těch ekonomických se však nechtěl označovat za pravicového. Rád naopak tvrdil, že si přeje, aby bylo uvolnění prostoru osobní iniciativě vyvažováno ochranou nejslabších. Rozbor jeho ekonomického programu to nicméně vyvrací. Jeho hlavní pilíře v něm rychle prosvitnou: deregulace a škrty. Macronův program jistě není formulován tak tvrdě jako ten Fillonův. Klíčové věci jsou v něm totiž vyjádřeny spíš nepřímo: škrty v rozpočtových výdajích tu například vyplývají ze slibu přísného dodržování kritérií Evropské unie, které předpokládají každoroční snižování rozpočtového schodku o 0,5 % HDP. Což Macronovi nijak nebránilo v plánech na další snižování daní firmám, které pomáhal prosadit už jako ministr. Ve vztahu k EU sliboval prosazení sladění daňových sazeb členských států a vytvoření úřadu evropského ministra financí s vydatným rozpočtem, který by v podobě investic vyrovnával ekonomické rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Tento evropský úředník by také měl právo dohlížet nad národními rozpočty a nařídit v případě jejich nesouladu s evropskými pravidly jejich úpravu. Vzhledem k tomu, že by takové změny vyžadovaly souhlas všech sedmadvaceti členských zemí, podotýkali k tomu levicoví kritikové, by jediná cesta k jejich uskutečnění vedla přes přizpůsobení se celé EU poměrům ve státech s nejlaxnějšími regulacemi a nejnižším zdaněním korporací. Kruhům, z nichž Macron vzešel, by to jistě nevadilo – v tom je pro ně koneckonců smysl celé EU.
Ve svých návrzích pro vnitřní hospodářství Macron fakticky hlásal pokračování politiky dosavadní vlády, od které se jinak snažil distancovat. Některé body, jako zastropování kompenzací za neoprávněnou výpověď (tedy snaha, aby se porušování zákona firmám finančně vyplatilo), ho spojovaly s Fillonem. Obecně se v jeho programu podle výše zmíněných kritiků projevují dvě tendence: zaprvé nechuť k demokratické diskusi a samosprávě (přesouvání řady rozhodnutí z úrovně jednání tripartity do kompetence vládních nařízení – např. přeměnou některých pojistných sociálních dávek na dávky daňové – omezení finanční autonomie obcí ve prospěch státu,…), zadruhé útoky na držitele „privilegií“ a nespravedlivých rent, což ovšem v Macronově pojetí nikdy nejsou korporace zvýhodněné nižší daní z kapitálu oproti dani z práce, řadou daňových úlev, umožňováním daňových úniků a v případě krize záchrannými balíčky od státu, nýbrž zaměstnanci s pracovní dobou na dobu neurčitou, o nichž liberálové tvrdí, že jejich ochrana je příčinou prekarizace těch ostatních, a tak usilují o prekarizaci všech. Od Fillona se liší hlavně tím, že stejné cíle prosazuje v zastřenější formě a v dlouhodobější rovině.
Macronovo úsilí bylo korunováno úspěchem. Byl v tom kromě drtivé podpory od establishmentu i kousek štěstí: jeho pravicový konkurent se v závěru kampaně odkopal (a i tak mu k postupu do druhého kola chyběla jen tři procenta…), zatímco socialista Hamon byl přes své „alternativní“ pozérství jen prázdným aparátčíkem, který nemohl nadchnout nikoho. Už v prvním kole ho mnoho lidí volilo jen jako menší zlo, nemluvě už o souboji s fašistkou v kole druhém. Nešlo tedy o žádnou nezadržitelnou vlnu. Co od jeho prezidentství čekat, je jasné: to nejhorší. Méně jasné je, co teď čekat od zdecimované levice, jejíž situaci se bude nutno věnovat zvlášť.
