Koloniální feminismus: O úzkosti, konzumerismu a emancipaci žen

Tu a tam můžete slyšet smutné zaúpění: Nemáme žádné „opravdové feministky”, nemají žádné jasné a srozumitelné požadavky, jsou hrozně vzdálené lidem. Situace s veřejnými požadavky feminismu v Rusku opravdu není nejlepší. Ve viditelném politickém spektru ženy jako utlačovaná skupina v podstatě neexistují a místo nich sedí v úřadě kolektivní Valentina Matvijenko[1] v kostýmu. Alternativou k ní jsou liberální feministky typu Marie Arbatové,[2] které kolem sebe šíří misogynii, třídní pohrdání a rasismus.

Situace se zdá být zoufalá. Za posledních 10 let se tón ruských médií stal ostře sexistickým, stále více zákonů se snaží omezovat možnosti ženy řídit svůj život a je stále těžší tomu odolávat. Obracet se k západnímu feminismu, jako k pokračování klasického vzájemného boje „prozápadních“ a „slavjanofilních“ směrů, se zdá být naprosto adekvátní odpovědí, vždyť na požehnaném Západě je „opravdový“ feminismus v čele s Emmou Watson a filmem Krotitelé duchů. Právě takto se totiž snaží vykreslovat západní feminismus ruská bulvární media, jejichž financování stojí na příjmech z reklamy. A stejně jako nás úzkost nutí konzumovat sladkosti, oblečení a masovou kulturu, tak úzkost žen ze své politické budoucnosti je nutí konzumovat komerční koloniální feminismus.

Takový konzum není nebezpečný sám o sobě, ale politické důsledky nebezpečné jsou, a ty lze pozorovat v zemích s již „rozvinutým feminismem“. Porážka Hillary Clintonové je přirozeným výsledkem této cynické politiky prodeje identity potlačovaných skupin a alergická reakce na „feminismus“, kterou předvádí bílé ženy ze střední třídy. V Rusku se může situace zdát ještě těžší, v podstatě veškerá feministická rétorika, kterou tady máme, je exportovaná rétorika časopisu Wonderzine[3] a jemu podobných. Jeho nevýhodou není to, že se protiví vlasteneckým pocitům, ale v tom, že je postaven na základech neoliberální ekonomie a nabízí několik mimořádně toxických vlastnosti: konzumerismus, esencialismus a nevykořenitelnou třídní stratifikací.

Jen občas dojde k přenosu zkušeností z boje za práva žen na primární úrovni, od aktivistek k aktivistkám, prostřednictvím časopisů a mezinárodních organizací. Častěji je taková výměna nahrazována produkty masové kultury, seriály, reklamami a filmy, pouhými stíny na stěnách jeskyní, podle kterých se můžeme dohadovat o míře rovnosti žen a mužů v západní společnosti. Tyto produkty jsou ovšem dokonale přizpůsobeny potřebám trhu například tím, že se změní v reakci na globální hospodářskou krizi a přesunou se z vyšší třídy na střední, stále však zůstávají manifestem bující spotřeby. Například televizní seriál Sex ve městě, bývalá pseudofeministická reklama na okouzlení krásnými věcmi začátku tisíciletí (slavné boty Manolo dosahují ceny ve výši průměrného platu v Moskvě) se přesunula do střední třídy prostřednictvím devalvace a je převtělena v seriál Girls, jehož hrdinky již samozřejmě nežijí v horní vrstvě dam s okouzlující módou, jsou o něco chudší, stále však chodí do kavárny, nakupují šaty na večírky a platí za služby psychoanalytika.

To, že se způsoby boje za ženskou svobodu mění podle globální finanční situace, je jen důkazem jejich absolutní komercializace. Ano, střevíčky, které teď radí nakupovat časopis Wonderzine, stojí  7 – 9 tisíc rublů (3 – 4 tisíc korun) a všudypřítomná Arina Cholina[4] v každém druhém sloupci volá po nákupu dalšího cool oblečení z H & M a nikoliv z Prady, ale to se děje v zemi, kde je životní minimum 9489 rublů (3985 korun). To je jeden z problémů koloniálního feminismu, s takovým kurzem dolaru si prostě nemůže dovolit příležitost být feministickou za americké ceny. Potom se tato zábava automaticky stává dostupná pouze pro zástupce střední a vyšší třídy a odřízne od feministických myšlenek právě ty, které je skutečně potřebují, chudé ženy, migrující pracovnice, studentky a svobodné matky.

Tato past na nespokojené ženy se připravovala dlouhou dobu. Neexistuje jednodušší způsob, jak usměrňovat jejich hněv a nespokojenost s politickou situací, než jim nastavit krásné, ale lživé zrcadlo, ve kterém mohou vidět sebe jako jiné bytosti, silné ve své ženskosti, neobyčejné a nezávislé. Takovýto nátlak na ryze ženskou image a zkušenosti ženské emancipace, jako pozitivní příklad životní cesty v určitý moment znemožňují organizaci s dalšími ženami, obzvláště s těmi, které si ještě neuvědomily sebe jako silnou osobnost. Kromě toho kvůli reklamě a manipulaci s obrazem ženy je tato emancipace ohraničena úzkými mantinely přijatelnými ve světě buržoazního sociálního chování.

Iluze, že došlo k realizace práva žen na respekt, umožňuje výrazně posilovat prodej. O novém fenoménu zvaném „feminvesting“ se na Západě mluví již delší dobu. Po „ochočení“ ženské práce bylo potřeba ještě ochočit si ženskou spotřebu. Podle dat zveřejněných časopisem Busines Harward Review, ženy ve světě představují perspektivněji se rozvíjející trh než Čína a Indie dohromady a utrácejí více než 20 bilionů dolarů ročně za spotřební zboží (od roku 2009 tato čísla rostou). Časopis Forbes vyzývá investory, aby svojí pozornost zaměřili na ženské publikum, které rozhoduje o 70 – 80% všech nákupů domácností. Gender je vážná věc a nadnárodní korporace se o problematiku zajímají ne méně než Simone de Beauvoir. Přitom strategie „obarvíme to na růžovo“, to jest obarvit produkt růžovou barvou a tím ho udělat přitažlivějším pro ženy, je věcí minulosti. Teď prodává strategie postavená na módním slově „empowerment“, které vnucuje ženám iluzi síly a kontroly a pomáhá prodávat zboží a služby pod značkou feminismu.

„Feministické“ produkty apelují na sebevědomí. Například kampaň šamponů Pantene jakoby nedělá reklamu na přípravek na vlasy, ale nabízí naprosté rozbití genderových stereotypů. Prodejci vložek Always také využívají feministický úhel pohledu a dobře si uvědomují, že publikum je potřeba zvykat na značku už od dětství. To nejdůležitější, čím se liší tato rétorika proti genderové nerovnosti, je přesvědčení, že feministická revoluce začíná osobním osvobozením. Stačí jenom uvěřit v sebe a, samozřejmě, koupit si výborný šampon. To není jenom marketingová past, je to past politická. V zemích, kde je genderová rovnost sen budoucnosti (jako například u nás v Rusku), je dokonce takováto reklama na šampon vnímaná jako obrovský krok kupředu. Problém je ten, že je to krok do slepé uličky.

Okolo ideje osobního osvobození vznikl za posledních deset let celý systém konzumu a antikonzumu. Od článků „Proč jsme vyměnili podpatky za tenisky“ až po feministické spolky za etickou výrobu. Idea, že konzumentka může být „feministická“ nebo „nefeministická“ (tenisky proti podpatkům, obyčejná kosmetika proti té bez krutosti, u které se testované látky stejně lijí laboratorním myším od očí, jenom to dělají outsourceované společnosti), mění samotný feminismus z filosofie osvobození v ideologii, kterou je možné použít k různým účelům. Díky tomu, že se feminismus stal známou značkou, dostávají ženy možnost přidat se k genderové revoluci, aniž by se zvedly z gauče, a to jenom tím, že kupují určité značky tenisek nebo kabelek. Nedávná novinka v podobě „feministických“ potisků na tričkách, které produkuje největší textilní koncern, v jehož továrnách pracují převážně ženy v hrozných podmínkách, velice dobře ukazuje do očí bijící pokrytectví tržního feminismu.

Pokud průmysl přeměnil ideu feministického osvobození v hostinu individuálního konzumerismu, potom představitelky liberálního feminismu mění samotnou osobnost žen. Klasickým příkladem je takzvaný Beyoncé-feminismus amerických populárních interpretek, sbírajících popularitu na tom, že vyzdvihují téma genderové nerovnosti. Nejvyšší metou pro tyto pop-hvězdy je postavit svoji tvorbu na výpovědi o své osobní zkušenosti, s fascinací vyprávějí ve svých písních o násilí ve vztazích a společnosti, která nepřijímá sebevědomé ženy. V Rusku není tato taktika příliš běžná, přesto i zde jsou jistá specifika, například vlna „vlasteneckého feminismu“, kupříkladu řada filmů o ženách ve válce (bitva o Sevastopol, Batalion, remake Jitra jsou zde tichá) nebo produkce pop-star Poliny Gagarinové, která také využívá obrazu silné ženy.

Feminismus jako značka se aktivně využíval v předvolební kampani Hillary Clintonové, která postavila velkou část své agitační činnosti na ideji genderové rovnosti. Neúspěch této kampaně vypovídá o tom, že feminismus nemůže být tržní nebo se stát předvolební strategií. Obyčejné ženy se skepticky dívají dokonce i na ty nejupřímnější feministické ideje, když jsou prezentovány z obrazovek televizí pop-hvězdami a profesionálními ženami-političkami, a to se dá velice snadno pochopit. Kvůli tomuto efektu komercializace jsou všechny aktuální a upřímné požadavky feministických aktivistek (socialistek, anarchistek) otráveny a nikdo už nechce kousat do jablka, kterým je před tím zkoušela otrávit nějaká VIP-čarodějnice.

Když feministická idea funguje v rámci marketingové strategie, velice usnadňuje veškerou logiku genderového systému. Díky jednoduchým a vizuálně příjemným produktům, ve kterých ženy-hrdinky bojují proti silám zla, se příběhy reálného násilí také stávají součástí mediálního prostoru, nabízející divákovi ne opravdovou tragédii, ale jakýsi vzrušující zážitek, úplně jako v klipu od Lady Gaga, jenomže doopravdy. V klipu, kde zpěvačka vypráví příběh sexuálního násilí, je skromné a velice obecné zřeknutí se odpovědnost: „každá pátá žena bude na univerzitě znásilněna, pokud se něco nezmění.“ Nikdo z těch, kdo se tak úspěšně zviditelňují s pomocí ženských tragédií, nenabízí odpověď na otázku, co se má změnit. Nemají totiž žádný politický program, pouze marketingovou strategii.

Heslo „osobní je politické“ projevilo svojí temnou stranou. Z feminismu postaveného na práci s uvědoměním každé jednotlivé ženy bylo odstraněno vše politické, jakákoli myšlenka o možnostech kolektivních akcí. Při pohledu na Západ našly ruské feministky pouze ty možnosti účasti ve feministickém boji, které jsou schváleny a ozkoušeny trhem. Sledování progresivních kreslených filmů o sebevědomých princeznách a debaty o osvobozujících způsobech líčení. Hlubší problémy jako domácí násilí nebo nerovné mzdy se řeší v rámci osobní iniciativy.

V takovém případě koloniální „ochočený“ feminismus nemluví o změně politického systému, jediné věci, která může přinést opravdové výsledky. Proto stát se feministkou znamená vymýšlet nový jazyk. Ten však zatím neexistuje, vždyť „národ“ úplně odmítá mluvit o feminismu a ruská inteligence je spokojená s „koloniální“ verzí, která spočívá ve čtení výborných západních textů a konzumaci výborných osvobozujících produktů. Cesta ven z této situace bude dlouhá a bolestivá. Teoretická genderová sociologie v Rusku již nasbírala dostatečnou zásobu faktů, bohužel praxe feministického aktivismu stále ještě bazíruje na prodeji a nákupu konkrétního způsobu života a ne na práci zaměřenou na uvědomění společných ženských zájmů.

Invazivní reklama má obyčejně obrácený efekt, dokonce i ta nejvíce progresivní myšlenka se zasekne a mění s v hadr na podlahu. Komerční feminismus nejenom že nepřibližuje progresivnější budoucnost (stejně jako tílko s Che Gevarou nepřibližuje socialismus), on jí oddaluje a vyvolává dávicí reflex nejen u přesvědčených sexistů (ti ať si shoří v pekle), ale i u žen, které tento feminismus nejvíce potřebují. Tyto ženy potřebují feminismus pro chudé, který nabízí ne osobní osvobození, ale rovnou účast v politice pro všechny. Text Lenina o kuchařce, která řídí stát, se už vůbec nezdá směšný, když jediné ženy, které mají možnost „měnit dějiny“, jsou profesionální političky. Obrat směrem „ke kuchařkám“ (myšleno k demokracii zdola) je nevyhnutelný, ovšem těžké opojení sliby liberálního feminismu ho může výrazně zpomalit.

 Anna Ivanova filoložka, aktivistka Ruského socialistického hnutí a LeftFem.
Z ruského originálu přeložil Arťom Korjagin

[1] Členka Putinovo strany Jediné Rusko, pravoslavná, konzervativní, profesí farmaceutka, stará garda v politice od roku 1972, od roku 2011 předsedkyně federativní rady, 3. nejvýše postavený politik v zemi.
[2] Žurnalistka, spisovatelka a občanskoprávní aktivistka, podporovatelka Borise Jelcina.
[3] Ruský časopis o ženském stylu, zdraví, módě apod., takové Elle.
[4] Ruská spisovatelka a feministická blogerka, vegetariánka a propagátorka etické mody.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •