Předčasné volby, které Theresa May vyvolala, mohou někteří lidé pociťovat jako dýku do zad. Jsou navržené tak, aby způsobily co největší škodu Labouristické straně Jeremyho Corbyna. Ale výsledek není předem jasný, píše Sally Campbell. Corbyn se rozhodl bojovat, a to je nejlepší způsob, jak porazit konzervativce.
Když vyvolala Theresa May předčasné volby jen se sedmi týdny na vedení kampaně, přišlo to jak blesk z čistého nebe. Od své „korunovace” za šéfku strany po odstoupení Davida Camerona kladla důraz na to, že nevyvolá předčasné volby a raději bude v klidu až do roku 2020 vyjednávat o Brexitu.
Ale existuje samozřejmě několik dobrých důvodů, aby volby v současné době vyvolala – minimálně, ačkoli to nezmiňuje, náskok, který mají podle nedávných průzkumů konzervativci před labouristy. Pro May je také výhodnější, když vyhlásí volby rychle, před tím, než bude třeba učinit sporná rozhodnutí vyplývající z Brexitu. Předpokládá také, že volby povedou k nárůstu parlamentní převahy konzervativců. A konzervativci počítají s tím, že nyní mohou z voleb profitovat, což jim dá čas prosadit další škrty ve sociálních službách a systému, a odloží rozhodnutí voličů na rok 2022.
Ale drtivé vítězství konzervativců není předem jasné. Události několika posledních let ukázaly, že v období charakterizovaném polarizací a deziluzí z politických elit můžeme očekávat neočekávané.
Konzervativci se dosud drželi při zdi, zůstávali potichu a doufali, že udrží své vedení v průzkumech. Theresa May od ohlášení voleb skoro nebyla vidět. Ale tato netečnost pravděpodobně nebude pokračovat. Pravicový bulvár se již pokoušel vystrašit konzervativní voliče, když plakal v souvislosti s nesplněnými sliby o zvyšování daní. Strach z nízké účasti, který konzervativce pronásleduje, je oprávněný.
Naděje
Pro socialisty existuje naděje, že entuziasmus, který přinesl Jeremy Corbynovi vítězství v bitvách o vedení Labour Party, a který vzešel ze skutečné popularity jeho postoje proti škrtům, proti rasismu a proti válce, se může proměnit ve volbě proti konzervativcům 8. června.
Corbynovi je nutno připočíst k dobru, že začal bojovat. Jeho první projev po vyhlášení voleb Theresou May povzbudil sebevědomí aktivistů, když prohlásil, že tyto volby mají charakter „establishment versus lidé,“ a dodal, že „toto je zkorumpovaný systém, vytvořený uzurpátory bohatství pro uzurpátory bohatství.“ Politika, kterou labouristé zatím ohlašovali, manifest má být formálně vydán 15. května, souzní se vztekem pracujících nad politikou škrtů.
Zahrnuje ukončení privatizace NHS (systém státního zdravotnictví v Británii – pozn. překl.) odstraněním Soukromé finanční iniciativy (způsob financování veřejných staveb soukromým kapitálem v projektech partnerství veřejného a soukromého sektoru – pozn. překl.) a neprodlužovatelných smluv v soukromém sektoru zdravotního systému; obnovení stipendií pro studující sestry, garanci existujících práv pro občany Evropské unie žijících v Británii; zvýšení korporátní daně a nejvyšší hladiny daně z příjmu; zvýšení minimální mzdy na 10 liber za hodinu, opětné zestátnění železnic a pošty, zákaz frakování a investice do nízkouhlíkových energetických zdrojů, stavbu miliónu domů během pěti let.
George Monbiot v článku pro Guardian poukázal na průzkum ComRes, který ukazuje, jak moc jsou některá z těchto opatření populární: 71 procent respondentů podporuje minimální mzdu 10 liber a 62 procent podporuje zvýšení míry zdanění pro ty, kteří vydělávají více než 150 000 liber.
Ale Corbyn je pod palbou ze všech stran. Pravicová média, nikoliv překvapivě, jej odsuzují jakožto extremistu. Na jeho oslabení ale cílí také liberální média. V týdnu, kdy byly vyvolány volby, věnoval Observer několik stránek šéfovi liberálních demokratů Timovi Farronovi a jeho pokusu změnit volby v nové referendum o EU, zatímco naprosto ignoroval Corbynova početná a otevřená politická prohlášení. Guardian je plný článků a sloupků lamentujících nad Corbynovým „slabým vedením“ a „nekompetencí“ a prosazujících taktickou volbu, než aby přímo vyzýval k volbě labouristů, aby byli konzervativci poraženi.
Tyto útoky nepramení z mediálního spiknutí, pocházejí z pravicového křídla Labour Party.
Tony Blair je extrémním příkladem tohoto jevu. V případě člověka, který následováním George W. Bushe zavedl Británii do dvou katastrofálních válek, a pod jehož vedením strana ztratila mezi lety 1997 a 2005 milióny hlasů, je více než hanebné, když vyzývá voliče, aby zvolili jakéhokoliv kandidáta, „který nepodporuje tvrdý Brexit“. Dokonce i když to je konzervativec. Zatím může takové názory šířit, aniž by byl vykázán do patřičných mezí.
Limity
Ale za toxickým Blairem je širší argumentace, často prosazovaná dobrými levičáky, že Corbynova Labouristická strana nemůže zvítězit a je potřeba, aby hledala „progresivní alianci“. To ovšem v praxi představuje tendenci, která může vést k přeskupení, jinými slovy, k odchodu z labouristické strany a vytvoření nějakého typu síly pro EU. To může vést pouze k odsouzení Británie k desítkám let konzervativní vlády.
Corbyn a jeho schopnost vést volební kampaň na své vlastní platformě má své limity. Stranický aparát Labour Party je stále v rukou pravice. To se pravděpodobně projeví v manifestu, který bude zveřejněn krátce poté, co půjdeme do tisku.
Pendlování okolo obnovení Tridentu je příklad toho, jak to může vypadat. Corbyn je celoživotním oponentem jaderných zbraní a vždy, i před tím, než byl zvolen předsedou, obhajoval jednostranné odzbrojení a zbavení se jaderného „odstrašujícího efektu“. Ale politika Labour Party, částečně kvůli vlivu odborů Unite, které reprezentují pracující v tomto průmyslu, je pro obnovení Tridentu.
Když v show Andrewa Marra Corbyn odmítl obnovit Trident, byl konzervativci okamžitě obviněn z toho, že je „bezpečnostní hrozbou“. Ministr obrany, konzervativec Michael Fallon, nás rychle ujistil o tom, že by v jaderném konfliktu neváhal udeřit jako první. A Corbyn byl rychle zadupán mluvčím Labour Party, který potvrdil politiku strany.
Ohledně otázky obrany svobody pohybu po Evropě jsme byli také svědky kompromisů. Keir Starmer, stínový ministr labouristů pro Brexit, zdá se, ustoupil ohledně konce svobody pohybu, pokud Británie opustí EU, zatímco Corbyn a Diane Abbott, věrná bojovnice proti rasismu, zjevně s těmito ústupky souhlasili.
Je nezbytné, aby levice trvala na svém antirasismu, obzvláště pokud je manažerem kampaně Theresy May Lynton Crosby, muž, který minulý rok organizoval nechvalně známou, rasistickou (a neúspěšnou) kampaň Zaca Goldsmithe na post starosty Londýna.
Místní a komunální volby, již vyhlášené na 4. května, mohou také ztížit Corbynovu kampaň. Některé předpovědi naznačují, že labouristé mohou ztratit 75 obecních křesel, zatímco konzervativci jich mohou přes 100 získat. Vyhlídky labouristů ve Skotsku jsou obzvláště chmurné, tam kompletně dominuje Skotská národní strana.
Jakýkoliv náznak špatných výsledků v místních volbách bude využit pravicí. A útoky konzervativců a labouristické pravice na Corbyna se, jak se blíží parlamentní volby, jen zintenzivní. To vše může podkopat sebevědomí stovek tisíců lidí, kteří se během minulých dvou let připojili k labouristům, aby podpořili Corbyna, a další milióny, které chtějí alternativu ke konzervativcům.
Z tohoto důvodu je jasné, že v těchto volbách není možné zvítězit pouze tím, že aktivisté labouristické strany budou chodit ode dveří ke dveřím a mluvit s jednotlivci. Podpora Corbyna je zakořeněna v principiálním odmítnutí neoliberální politiky škrtů, ve stejném postoji, který přinesl socialistovi Jean-Lucovi Mélenchonovi v prvním kole prezidentských voleb 7 miliónů hlasů, nebo který inspiroval desítky tisíc aktivistů Bernieho Sanderse v prezidentských primárkách demokratů.
Během příštího měsíce socialisté a aktivisté, kteří chtějí, aby Corbyn zvítězil, ať už jsou členy Labour Party nebo ne, potřebují vytvořit atmosféru v ulicích, na pracovištích a na univerzitách, která ukáže, že můžeme bojovat a můžeme věci změnit. Můžeme bránit naše evropské kolegy před nejistotou situace po Brexitu; můžeme budovat hnutí, abychom zachránili NHS, lokálně a na národní úrovni; můžeme čelit rasismu, kdekoliv vztyčí hlavu, a bojovat za jeho vyloučení z volební kampaně.
Několik dalších týdnů jsou příležitostí vystoupit a budovat hnutí proti škrtům konzervativců, a to posílí Corbynovu kampaň. Takže je nešťastné, že některé odbory tvrdily, že demonstrace proti škrtům nebo protesty v příštích týdnech by mohly odvést pozornost od volební kampaně, místo toho, aby povzbuzovaly své členy, aby využily svůj čas k získávání hlasů pro labouristy.
Corbyn může zvítězit, protože žijeme ve světě, kde osm lidí vlastní tolik bohatství, jako chudší polovina světové populace a on reprezentuje alternativu k tomuto stavu.
Škrty konzervativců znamenají, že výdaje na služby místní vlády v Anglii poklesly během minulých pěti let o 3 miliardy liber, a nejchudší oblasti byly zasaženy nejvíce. Některé čelily celkovému poklesu výdajů o 20 procent nebo i více. Podle aktuálního šetření je okolo 3 miliónů dětí v Británii během prázdnin, kdy nemají přístup ke školním obědům, ohroženo hladem.
Odmítnutí
To je svět, který vybudovali konzervativci, a který miliony lidí odmítají.
Týdny, které zbývají do 8. června, jsou příležitostí hlásat socialistické myšlenky na každém rohu a pořádat politické debaty na každém pracovišti. Jsou příležitostí vykopat konzervativce, nebo je minimálně nakopat.
Volby nemají jen dva možné výsledky, totiž že Corbyn zvítězí nebo prohraje. Existuje možnost, že Theresa May rozšíří svou většinu, ale jen o málo, což je pravděpodobné, pokud bude účast nízká. To může znamenat několik nových konzervativních poslanců, kteří budou cítit, že dluží svá křesla voličům UKIPu nebo LibDem a nebudou nutně loajální během hlasování o Brexitu.
Pokud Corbyn prohraje těsně, bude se ho přesto labouristická pravice pokoušet zbavit? I když se jí to podaří, erozi, které Labouristická strana čelí, to z dlouhodobého hlediska nevyřeší. Jak přiznal Polly Toynbee v truchlivém článku v Guardianu, „hluboká averze k labouristům jde daleko před období Corbyna.“
A pokud Corbyn zvítězí, jeho problémy budou pouze počátkem. Stačí se podívat na zkušenost levicové vlády Syrizy v letech 2014-2015, která je jasným varováním před tím, že to, co se odehrává v parlamentu, nemá rozhodující vliv. To je dalším důvodem, proč je boj za tyto volby v ulicích, pracovištích a školách zásadní. Corbyn pravděpodobně nezvítězí, pokud nebude existovat sebevědomé hnutí zdola; ale také proto, že pokud zvítězí, bude to síla hnutí mimo parlament, která rozhodne, zda nastane skutečná změna.
Corbynovo vítězství by bylo ohromnou podporou názoru, že existuje alternativa vůči škrtům a rasismu. Se vzestupem Le Pen ve Francii, Trumpovým vítězstvím v USA a výkladem volby pro opuštění EU, který ji chápe jako vyloženě rasistickou, tu existuje tendence vidět ve společnosti pouze posun doprava. Je zásadní klást důraz na polarizaci, která ve skutečnosti charakterizuje toto období. Na každého Trumpa existuje Sanders; na každou Le Penovou existuje Mélenchon. V Británii je hlavní postavou anti-establishmentových levicových nálad Jeremy Corbyn.
Musíme využít příležitostí této volební kampaně a všichni vyjít do ulic šířit náladu proti konzervativcům. Učiňme červen koncem Theresy May.
Článek z časopisu Socialist Review, květen 2017, přeložil Martin Šaffek. Originál zde.
