Stávkující italští kurýři ukázali tzv. platformovým kapitalistům, že to se svými pracovními právy myslí vážně.
Na začátku října 2016 protestovali v italském Turíně místní kurýři, kteří pracují pro německou společnost Foodora. Ta se zabývá zprostředkováním objednávek jídel. Italské sdělovací prostředky o protestech rozsáhle informovaly. Proč přitáhla tolik pozornosti stávka pouhých padesáti pracujících v zemi s poměrně častými protestními akcemi ? Odpověď je jednoduchá. Jedná se o první zaznamenaný případ organizace pracujících v italské tzv. platformové ekonomice (nebo např. gig ekonomika).
Foodora, stejně jako Deliveroo nebo UberEats, vlastní internetovou platformu využívající „crowd flotilu“ cyklistů, kteří roznášejí jídlo z místních restaurací. Stejně jako jiné „rozvozové“ aplikace nevlastní Foodora kola, ani nezaměstnává žádné kurýry. Její zisky plynou ze zprostředkovávání služby mezi zákazníky a pracujícími.
Funguje to tak, že vybrané restaurační zařízení pokrývá náklady na rozvoz a platí Foodoře provizi (přibližně 30% hodnoty prodaného jídla) za to, že se na její platformě objeví. Kurýři se pak přihlašují do mobilní aplikace, která jim automaticky přiděluje zakázky podle jejich polohy.
V Turíně pak Foodora investuje nemalé částky do vlastní reklamy a její charakteristické růžové plakáty jsou ve vozidlech turínské veřejné dopravy vidět všude. Když ale 8. října ve městě zorganizovala skupina zhruba padesáti pracujících první veřejný protest, narazila její do té doby snadná expanze na italský trh na překážku. Protestující volali po bojkotu služby a po podpoře restaurací, které Foodoru využívají.
Jejich mobilizace silně připoměla stávku kurýrů v Londýně v létě roku 2016. Společně tyto protesty ukazují, jak technologie obnovují staré formy vykořisťování a nutí nás hledat nové způsoby boje. Pokud dokáží pracující v prekarizované tzv. platformové ekonomice propojit svůj boj se snahami v jiných odvětvích, mohl by to být pro mezinárodní hnutí pracujících povzbuzující krok vpřed.
Stávka
Kurýři se dožadovali lepších pracovních podmínek už od dubna 2016, ale jejich požadavky byly vedením společnosti v podstatě ignorovány. S vedením vedli diskuze o údržbu kol a náklady na internetové připojení (které si pracující zajišťují zcela sami), ale spor se rychle rozrostl i na neshody ohledně mezd, o klasifikaci pracovních míst a „odvetné“ diskriminace pracujících, kteří se domáhali svých práv.
Ale tím, co zažehlo protesty, byla říjnová změna podoby smluv. Podobně jako u letních stávek v Londýně odmítli pracující Foodory přechod od placení od hodiny (celkem 5,40 €/h, tj. 145 Kč/h – k tématu mizerně placené práce viz. článek „Boj s levnou prací“, pozn. redakce) k systému placení od dodávky (2,70 €, tj. 72 Kč za jednu). Tento systém úkolové mzdy byl zaveden pro nově najaté a firma poté oznámila, že ho v listopadu rozšíří i na všechny zaměstnance.
Takový scénář je mezi start-upy běžný. Ze začátku nabízí pracujícím relativně vysoké mzdy, aby si firma vybudovala dostatečnou zásobu pracovní síly, jen aby pak podmínky změnila, jakmile se počet zaměstnanců rozroste na přijatelnou rezervní armádu. Kurýři Foodory tento model odmítli a místo něj požadovali důstojnou odměnu 7,50 €/h plus provize 1 € za dodávku (v přepočtu 202 Kč/h plus 27 Kč za dodávku, pozn. redakce).
Kurýři ve Foodoře také, stejně jako jiní pracující v tzv. platformové ekonomice, protestovali proti nastavení pracovních smluv. Z nich vyplývá, že nejsou zaměstnanci se všemi výhodami z toho pracovně-právního stavu, ale tzv. nezávislými dodavateli. Nedostávají tak nemocenskou, placenou dovolenou, ani jiné standardní součásti ochrany zaměstnanců.
Z vyprávění pracujících ale plyne, že na ně firma klade takové požadavky, jako by byli skutečnými zaměstnanci. Řidiči si berou týdenní směny, čekají na objednávky na předem určených stanovištích, dostávají mzdu, kterou určuje firma, a nosí označené uniformy. Na základě toho kurýři žádají, aby byli správně klasifikování jako zaměstnanci a byli tak kryti národní kolektivní smlouvou.
Dva dny po prvním protestu byly nakonec dvě organizátorky obviněné z účasti na shromáždění pracujících ještě před stávkou, a přišly o svá místa. Pracující se dožadovali jejich opětovného najmutí a konce odvetných taktik ve formě odpírání pracovních směn, které firma často používala proti domnělým „buřičům“.
Sympatizující média
Nezvykle velké pokrytí, které věnovala protestům italská média, vyznívalo pro pracujícími převážně příznivě. Nízké mzdy a špatné pracovní podmínky kurýrů veřejnost pobouřily. Částečně díky dobře vedené komunikační strategii získali pracující Foodory v této kampani veřejné mínění na svou stranu, včetně médií, která jsou normálně vůči úsilí pracujících nepřátelská.
Tím se z aféry, která mohla zůstat jen malým pracovním sporem, stala PR katastrofa, ještě zesilovaná neobratným chováním firmy Foodora. Při obraně nízkých platů zástupci společnosti tvrdili, že Foodora je „příležitost zajezdit si na kole a zároveň si trochu vydělat.“ V podstatě stěží víc než koníček.
Tento argument se často objevuje v debatách o tzv. platformové ekonomice. Firmy jím brání nižší než minimální mzdy tvrzením, že tyto mikrozakázky nejsou určeny jako hlavní zdroj obživy. Často vyzdvihovaná flexibilita umožňuje pracujícím na částečný úvazek přivydělávat si mezi jinými závazky, například ježděním pro Uber nebo rozvozem pro Foodoru.
Tento úhel pohledu zakrývá jednu zásadní skutečnost. Jde na každý pád o práci a ta si zaslouží uznání a spravedlivou odměnu. Pokud plat na vyžití nestačí, měsíční příjmy z Foodory sotva kdy přesáhnou 500 € (cca 13 000 Kč), znamená to, že se jedná o špatnou práci: prekarizovanou, s nízkou mzdou a špatnými pracovními podmínkami.
Argument, že si pracující mohou vybrat, jestli se do tzv. platformové ekonomiky zapojit, v zemi jako je Itálie s nezaměstnaností mladých
(v roce 2015 byla 40%) raketově stoupající vzhůru a s rapidním poklesem standartních pracovních míst, moc podpory nenachází. Pro většinu kurýrů byla Foodora jedinou možností, jak mít alespoň nějakou práci.
Tzv. platformový kapitalismus samozřejmě nemá na prekarizovanou a špatně placenou práci v Itálii monopol. Po deregulaci italského pracovního trhu na konci 90. let se smlouvy na dobu určitou a jiné druhy podvodného systému samostatně výdělečné činnosti staly čím dál tím častější. V roce 2015 například rozšířila reforma středopravicové vlády Mattea Renziho využívání tzv. poukázek. Pro představu, jsou to hodinové lístky, které se vydávají pracujícím po splnění příležitostné práce. Frekvence jejich využívání firmami za poslední dva roky prudce vzrostla. Pracující, kteří jsou placeni těmito poukázkami, mohou být kdykoli vyhozeni a nemají právo na dovolenou nebo nemocenskou. Poukázky původně neměly sloužit k výplatě odměny za práci v pracovně-právním vztahu, ale měly poskytnout transparentnější způsob platby „na ruku“. Jejich oblíbenost však vzrostla a v důsledku znamená, že nyní tyto poukázky nahrazují smlouvy, které nabízely více pracovních práv.
Protesty proti Foodoře se tak dotýkají systémových problémů, které trápí italskou ekonomiku, a ty jsou již mediálně vděčné. Taktika společnosti Foodora totiž připomíná model vykořisťování 4.0., kterou umožňují technologie a algoritmy zodpovědné za rozdělování práce a řízení pracovního procesu. Zatímco tzv. platformová ekonomika neustále a prudce roste, jen málo lidí skutečně chápe, co vlastně obnáší. Foodora je tak často spojována s přátelštěji znějícími tzv. sdílecími platformami, jako je Airbnb nebo BlaBlaCar.
Díky pracovníkům Foodory si italská veřejnost náhle uvědomila, že pod lesklým povrchem digitální inovace a start-upového podnikání leží staré známé vykořisťování. Tato domnělá novost boje o pracovní práva kurýrů Foodory přitáhla širší pozornost veřejnosti. Ačkoli problémy, na které upozorňují, neplatí jen pro tzv. platformovou ekonomiku, jsou její funkční logikou vyhnány do extrémů.
Nová tvář vykořisťování
Používání aplikace k zprostředkování pracovní nabídky a poptávky vyhrocuje zavedený trend k individualizaci a fragmentaci zaměstnaneckých vztahů. Logika, na které je management platforem jako Foodora založen, je v podstatě neo-tayloristická. Práce je rozdělena na konkrétní úkoly, které mohou být měřeny a odosobněny, díky čemuž jsou všichni pracující zaměnitelní; pracující ztrácejí kontrolu nad pracovním procesem a časováním práce, což aplikace snadno sleduje. Algoritmický management tak jakoby znovu oživil principy vědeckého managementu, které se datují až do 19. století.
Tím nechceme říct, že by platformová ekonomika nebyla inovativní. To firmy vytvořily nové způsoby, jak odpírat pracovní práva, zvyšovat zisk a přilákat investory.
Struktura algoritmů a jednotlivě placených mikro-úkolů maskuje klasický zaměstnanecký vztah, což umožňuje zaměstnavatelům obcházet základní pravidla ochrany zaměstnanců. Tím, že pracující uvádějí jako dodavatele, mohou také zaměstnavatelé ospravedlnit to, že jim nedovolí kolektivně vyjednávat skrz odbory.
Interakce s aplikací také práci prakticky zneviditelňuje. Klient si objedná, jídlo dorazí a nikoho nezajímá, jak se to tak rychle a levně stalo. Pracovní podmínky se tak často posouvají až za hranice toho, co je v klasickém pracovně-právním vztahu legální.
A konečně, tyto společnosti jsou pro kapitál atraktivnější, protože se prezentují jako technologické start-upy místo zprostředkovatelů, kteří vytěžují zisky starými dobrými způsoby jako jsou intenzifikace práce a tlak na snižování platů.
Z perspektivy pracujících vytvořil algoritmus nové disciplinační praktiky. Aplikace monitoruje pracovní dobu, čímž vyhání management výkonnosti do extrémů. Hodnocení zákazníků pak slouží k další kontrole pracujících. Disciplinaci v tomto systému provádí za managera přímo zákazník, který si ani nemusí být vědom toho, k čemu se jeho komentáře využívají. Hrozba deaktivace účtu z důvodů nedostatečného výkonu nebo nepohodlnosti visí pracujícím neustále nad hlavou. Vedení v podstatě může svým zaměstnancům jediným kliknutím odepřít přístup k produkčním prostředkům. V klasickém pracovním vztahu by toto mohlo být považováno za šikanu, ale v platformovém micro-managementu je to možné.
Šířící se mobilizace
Jak jsme poznamenali dříve, připomíná stávka ve firmě Foodora mobilizaci kolem společností Deliveroo a UberEats, která v létě proběhla v Londýně. V obou případech se firmy pokusily přejít z hodinové mzdy k placení za jednotlivé zakázky. Obchodní model takovýchto platforem závisí na hyper-flexibilní pracovní síle, která může být mobilizována podle poptávky zákazníků, platbě za jednotlivé dodávky nikoli za hodinu práce, čímž drží dole náklady, a přesouváním rizika malé poptávky na pracující. Touto logikou se také řídí celé logistické odvětví; zvyšování zisků pochází prvotně ze snižování nákladů na práci a zintenzivnění pracovního rytmu.
Přesto to ale vypadá, že se tito údajně atomizovaní a neorganizovatelní pracující stali zdrojem nové vlny boje za práva pracujících.
Zdá se, že se kurýři Foodory inspirovali u britských protějšků. Obě skupiny využily doby čekání na objednávku k tomu, aby se domlouvali s dalšími poslíčky, k výměně letáků a organizaci setkání. Je příznačné, že se takovéto stávky zatím podařily hlavně ve službách, ve kterých zůstala zachována fyzická blízkost pracujících.
Stejně jako v Londýně i kurýři Foodory věnovali úsilí budování povědomí a vztahu s veřejností. Protestovali v centru města, nosili své uniformy, aby tím poškodili značku společnosti, narušovali ústředí firmy hlučnými blokádami a rozdávali zákazníkům a zapojeným restauracím letáky. Takovou taktikou zviditelnili jinak pro veřejnost neviditelnou práci, která leží v srdci tzv. platformové ekonomiky.
Tím, že zvali své zákazníky a zapojené restaurace k solidárnímu bojkotu platformy, osvětlili stávkující zákazníkům jejich tichou roli v tomto procesu vykořisťování. Je však zatím těžké posoudit, zda měly protesty nějaký vliv na zisk firmy Foodora, a to i přesto, že v návaznosti na ně přestalo několik slavných turínských restaurací aplikaci používat.
Stávkující, stejně jako jejich protějšky z Deliveroo a UberEats, byli bezpochyby obzvlášť úspěšní v boji s firmou na jejím vlastním území, v oblasti vztahů s veřejností. Přisvojením si hashtagu, který společnost využívala ke své propagaci, přilákali za jiných okolností nemyslitelnou míru pozornosti.
A co je nejdůležitější, jak v Londýně, tak v Turíně se mobilizace dočkaly silné podpory od klasických odborů. V Londýně se neautorizovaných stávek a vyjednávání účastnily odbory United Voices of the World (UVW) a Independent Workers Union of Great Britain (IWGB). V Turíně se začali kurýři organizovat sami, ale pak jim poskytly podporu odbory Sindacato Intercategoriale Cobas Lavoratori Autorganizzati (SI-COBAS), které spolu s Unione Sindacale di Base (USB) vedly mnoho protestních akcí v logistickém odvětví.
To není náhoda. Mainstreamové italské odborové svazy, stejně jako jejich britské protějšky, zatím nedokázaly zorganizovat pracující v těchto rostoucích odvětvích. Za selháním tradičních metod stojí hned několik faktorů: jedná o převážně mladé, přistěhovalecké pracující, s nestandardními modely zaměstnání nebo chybějícími možnostmi reprezentace a kolektivního vyjednávání. Naproti tomu je zjevné, že jsou horizontálně řízené odbory lépe vybavené na to podpořit více kreativní mobilizace pracujících.
Pohled do budoucnosti
Přináší tak stávka ve Foodoře naději na rozsáhlou vlnu protestních akcí italských prekarizovaných pracujících? Poté, co týdny odmítala jakoukoli možnost vyjednávání se stávkujícími, byla společnost Foodora v reakci na mediální rozruch, který protest kurýrů vyvolal, nucena se sejít s několika jejich zástupci. Většina požadavků pracujících je stále nenaplněna. Firma zvýšila částku placenou za jednu dodávku z 2,70 € na 3,60 € (tj. z cca 72 na 97 Kč) a nabídla speciální slevy na opravy kol.
Firma se ale odmítla vrátit se k hodinové mzdě a také nepřiznala kurýrům status zaměstnance. Navíc neobnovila místo vyhozeným pracujícím a některé protestující potrestala tím, že jim nepřidělila žádné další směny. Dostupnost velké záložní armády pracujících z početných řad mladých nezaměstnaných Italů také firmě umožnila lehce najmout mnoho nových kurýrů, což rozředilo původní jednotné jádro protestujících.
Foodora musela po protestech investovat značný obnos do nové reklamní kampaně, aby se vzpamatovala z PR katastrofy, jakou pro ni byla říjnová stávka. Úspěšná se také jeví strategie počkat, až se bouře uklidní. Ta alespoň z krátkodobého hlediska oslabila intenzitu protestů.
Pracující se nyní snaží Foodoru zažalovat s odůvodněním, že jejich smlouva jakožto osob samostatně výdělečně činných je protiprávní. Tato žaloba může uspět, jelikož mnoho argumentů, díky kterým Londýnský pracovní soud rozhodl, že se řidiči Uberu nedají považovat za samostatně výdělečně činné, lze použít i v tomto případě. Kurýři pokračují ve svých snahách organizovat se, v Turíně, Miláně i jiných italských městech, a propojovat své úsilí s dalšími pracujícími v oboru rozvážení jídla a zvyšovat povědomí o zákeřných zaměstnavatelských praktikách firem nové platformové ekonomiky v rozvozovém odvětví jako celku.
Zatímco se tyto boje rozvíjí, měli bychom se soustředit na jeden zásadní prvek, a tím je rigidita logistického sektoru jako celku. Věci se nyní mají tak, že společnosti jako Deliveroo a Foodora stále ještě potřebují lidské pracující, kteří rozvážejí zboží a realizují tak jeho hodnotu. S tímto vědomím investují JustEat a Uber, uvedeme-li jen dva příklady, do technologií, které jim umožní automatizovat své rozvozové operace. Podporovat dnes kolektivní organizaci pracujících a překonávání atomizace a individualizace, které tyto nové formy zaměstnání využívají, bude dávat mobilizacím dlouhodobý význam.
Veřejné rozhořčení z praktik Foodory by možná mohlo otevřít diskuzi o italském modelu zaměstnanosti jako celku. Vykořisťování a prekarizace jsou běžné i bez řízení smartphonem.
Stejné noviny hlavního proudu, které rozhněvaně píší o Foodoře, běžně zaměstnávají novináře jako dodavatele. A zatímco to vypadá, že vykořisťování a úkolování algoritmem je v kolektivních představách Italů přes čáru, boj přistěhovaleckých pracujících, kteří dřou v otrockých podmínkách při sbírání rajčat v jihovýchodní Itálii nebo jsou zabíjeni při protestu ve skladišti, je stále z velké části ignorován. Možná proto, že se nejedná o bílé, mladé a vzdělané pracující, kteří by mohli být syny nebo dcerami průměrných Italů.
Stávka ve Foodoře možná inspiruje další prekarizované pracující, jejichž životy se potácejí mezi nízkými platy a nejistotou. Ale aby jejich odpor měl širší dopad, musí se jejich boj spojit se všemi pracujícími, i mimo tzv. platformovou ekonomiku, kteří trpí vykořisťováním svých šéfů. Budování takovéto solidarity a jednoty pracující třídy není malý úkol, ale podaří-li se, mohl by mít opravdové důsledky na osud hnutí pracujících (nejen) v Itálii.
Z anglického originálu magazínu Jacobin přeložila Iva Hammerbauerová.