Výraz „nové technologie“ je v naších myslích tak silně propojený s představou o pokroku, že je složité si jenom představit, že technologický pokrok může mít negativní následky. Pokud necháme stranou moralizování typu „naše dítě prosedí celé dny u počítače a nebaví se s kamarády“, není pochyb, že digitální technologie dělají náš život jednodušším a zajímavějším a naší práci efektivnější.
Otázkou ale je, jaká je dostupnost plodům tohoto pokroku, a to jak v rámci celého světa a jednotlivých států. Můžou tržní principy maximalizace zisku napomáhat využívaní technologických možností v zájmu každého člověka? Kdo, když ne obyvatelé zemí bývalého Sovětského svazu, kteří si ještě dlouho počkají na vlaky bez strojvedoucích a továrny bez dělníků, může velice snadno pocítit výběrovost přístupu k pokroku? V čem jsou strukturální příčiny takové to světové nespravedlnosti analyzuje ve své stati „Nové technologie a globální nerovnost“ ukrajinská socioložka Viktorie Muljavka.
Ve své stati popisuje autorka nepříliš radostný obrázek toho, jak funguje automatizace práce v prostředí nerovného postavení zemí a tržní ekonomiky. „Automatizace má sloužit k tomu, aby otevřela nové možnosti a rozšiřovala demokracii, snižovala pracovní dobu a šetřila lidem čas, který mohou využít na tvůrčí činnost,“ píše Muljavka. „Ovšem v prostředí tržní ekonomiky je přístup k výhodám nových technologií, stejně jako přístup k jakýmkoli jiným zdrojům, nerovnoměrná. 60% obyvatelstva planety stále nemá přístup k internetu a proto se nemůže účastnit digitální ekonomiky. „K tomu všemu se o nové technologie svádí konkurenční boj, podobný boji o přežití, který naplno využívá hierarchii starého světa.“
Ve svém pozorování Viktorie Muljavka zdůrazňuje, že v současném systému globální ekonomiky výhody pramenící z automatizace průmyslu připadají rozvinutým zemím „zlaté miliardy“. V těchto zemích automatizace podporuje vznik pracovních míst. Pozorování ukazují, že na každé pracovní místo, které vznikne díky nové technologii, vzniká dalších pět přidružených pozic! Podporuje to získávání vzdělání, zvýšení kvalifikace a díky odborářské lobby nemusí znamenat méně možností, jakou práci si vybrat, ale kratší pracovní dobu. Například Švédsko již začalo experimentovat s 6 hodinovou pracovní dobou.
Automatizace a digitalizace zásadně mění celou strukturu ekonomiky. Jako příklad si uveďme USA. V zemědělství tam v dnešní době pracuje přibližně 1,4 % obyvatelstva, ale ještě před sto lety to bylo 40 % a zemědělské plodiny byly hlavním hlavní komoditou ekonomiky. Ale takovýto na první pohled líbivý obrázek technologického pokroku vůbec neznamená, že stejným způsobem se vyřeší negativní důsledky tržních mechanizmů v celé globální ekonomice.
Pojďme si trochu zvětšit měřítko a podívejme se na situaci z pohledu globální ekonomiky. Jsou tu vyspělé zemně, které relativně jednoduše mohou používat nejnovější technologie a automatizovat svojí ekonomiku a pak tu jsou zemně na periferii. Země, které nestihly nastřádat dostatečný kapitál a zdroje v době přechodu na „postindustriální“ ekonomiku. Mezi těmito zeměmi se samozřejmě nachází i Ukrajina. Tyto země stále ještě intenzivně zvyšují množství průmyslu. A do klasické průmyslové výroby je dost obtížné „napasovat“ automatizaci. Zároveň je pracovní síla v těchto zemích relativně levná a lidé jsou ochotni si mezi sebou konkurovat i za relativně nízké mzdy.
Proto se automatizace ve vyspělých zemích nevyvíjí tak rychle, protože vždy existuje možnost najmout si levnou pracovní sílu ze zemí na periferii. Z ní je možné „vyždímat“ více práce při minimálních mzdových nákladech a v podstatě bez sociálního zajištění. Je to jednoduchá logika: minimální mzdy, maximální zisk. Kapitalismus nepotřebuje pokrok, stačí mu pouze zisk. U nás na Ukrajině se děje to samé, jako když farmář najímá na sezonní práce nezaměstnané za minimální mzdu, místo toho, aby si kupoval drahý specializovaný stroj. Proč platit více?
Zároveň se rozdíly v příjmech jednotlivých zemí stále rozšiřují. Pokud na začátku průmyslové revoluce (polovina devatenáctého století) byl rozdíl mezd mezi „západními“ zeměmi a těmi ostatními přibližně 1,9násobek, tak v roce 2000 se tento ukazatel zvýšil na 7,2násobek. Tyto čísla uvádí Viktorie Muljavka ve svém výzkumu a mluví o tom, že v perspektivě 10 let od začátku robotizace a automatizace výroby budou vítězit konkrétní sféry vlivu: Německo, Švýcarsko a Čína. Předpokládá, že se zvětší procento automatizované výroby až na 50 % (oproti dnešním 10%). Dohnat je bude pro země na periferii jako třeba Ukrajina v podstatě nemožné. A proto se bude propast mezi rozvinutými a těmi na okraji nadále prohlubovat.
Ovšem nemyslete si, že se země jako Ukrajina nebudou účastnit robotizované výroby. Díky fragmentaci produkce a možnosti rozbít výrobní proces do mnoha zemí bude i u nás místečko robotizovaného světa. Ukrajinský průmysl může například produkovat ocel na výrobu robotů a superstrojů (aspoň do té doby, dokaď je v dolech ruda). Zde je potřeba upozornit na povahu investic v ukrajinské ekonomice. Větší část investorů pochází ze zahraničí. Právě jim patří doly a továrny těžkého průmyslu kde pracují Ukrajinci, samozřejmě za mizernou výplatu. Veškerý zisk odchází do zahraničí mávaje naší ekonomice na rozloučenou. A pro ukrajinské pracující samozřejmě neexistují žádné záruky a ochrana. „Zatím co v ekonomicky rozvinutých zemích existují mechanizmy, které zajišťují nízkou míru nezaměstnanosti, v zemích na okraji s nízkou úrovní sociálního zabezpečení a vysokou závislostí na zahraničních investicích se nebude nikdo zabývat rekvalifikací pracujících nebo zachovávání pracovních pozic a mezd tím, že by snižoval pracovní dobu,“ říká Viktorie Muljavka.
Od výroby, kterou se lidstvo snaží mechanizovat od nepaměti, se přesuňme k tomu, co se může stát s lidmi tvůrčích profesí, s těmi, jejichž práce není rutina a mohlo by se zdát, že se jich automatizace netýká. Pokud jste si mysleli, že práce kreativních „bílých límečků“ je v bezpečí a outsourcovaná práce pro nějakou společnost ze západu je skvělý zdroj příjmu, tak zpozorněte. Outsourcing je mazaná věc. Tím, že vykonáváte malé části nerutinní tvůrčí práce, sami učíte počítačové programy, které vás později nahradí. „Společnosti jako Work Fusion nabízejí softwarová řešení pro automatizaci nerutinních úkonů, které dřív vykonávali zaměstnanci v kancelářích. V dnešní době je tento software schopen rozdělovat úkoly na dílčí kroky, automatizovat ty, které se opakují a na ty kreativní sám najímat freelancery přes outsourcingové platformy,“ popisuje Muljavka. Program se tak učí od vás, aby vás mohl v co nejdříve nahradit. Takže pokud jste ukrajinský outsourcer-tester a dostáváte na ukrajinské poměry relativně slušnou výplatu, tak si užívejte života, dokaď to jde.
Co má Ukrajina dělat ve světě možné intenzivní automatizace výroby a nízké úrovně sociálního zabezpečení vlastních obyvatel (nás žádné odbory před propouštění nezachrání tím, že by vyjednávali kratší pracovní den), když se „právo na práci“ stalo pouze prázdným pojmem? Vzdělání a komplexní změna ekonomického systému je to, co nás může zachránit. Mozaika ekonomického růstu se může stát pro Ukrajinu přívětivou, pouze pokud budou všechny její části na správném místě.
Co radí chudým zemím v této situaci odborníci ekonomických výzkumných středisek? Více investovat do vzdělání a domácí poptávky. Podle slov ekonomů z Oxfordské univerzity jsou pracovní místa vyžadující vyšší kvalifikaci méně náchylná k automatizaci. Nadějí každé rozvojové země je právě zvyšovaní kvalifikace svých pracujících.
Podobné jsou i závěry Viktorie Muljavky. „Pro většinu rozvojových zemí včetně Ukrajiny je model orientace na západní investory vnímán jako optimální cesta k úspěchu. Ve srovnání s tím je dostupné vysokoškolské vzdělání na Ukrajině považováno za mrhání veřejnými prostředky a za největší úspěch při uplatnění na trhu práce je považováno pracovat pro zahraniční společnost. Takový to směr nevytváří příznivé podmínky pro ekonomický rozvoj a zvýšení životní úrovně obyvatelstva a pouze konzervuje nerovnost mezi vyspělými a chudými zeměmi.“ Samozřejmě reformované školství musí jít ruku v ruce s komplexní změnou ve struktuře ekonomiky, na co se snaží dávat Viktorie Muljavka největší důraz.
Je čas přejít k závěrům, které bude velice stručné. Všichni jsme na palubě letadla jménem Ukrajina, které se řítí k zemi. Někdo sedí v business class, někdo je blíž kabině a někdo blíž ocasu, ale nebezpečí nám hrozí všem stejné. Ve světě, kde sociální nerovnost je určována ekonomickými pohyby, jsou v nebezpečí v podstatě všichni. Zaměstnanec továrny i outsourcer-programátor. Bez automatizace a modernizace výroby, stejně jako bez přístupu ke kvalitnímu vysokoškolskému vzdělání to Ukrajina nezvládne a čeká nás nezáviděníhodný osud levné pracovní síly.
Z ruského originálu na stránkách portálu September přeložil Arťom Korjagin