Jednou z mála otřásajících pravd, kterou si bylo možné v našich současných médiích přečíst, je ohlédnutí Jaromíra Blažejovského za sklizní českých filmů v loňské sezóně. Blažejovský v článku pro časopis Film a doba, v němž si dovolím podtrhávat, napsal:

„Filmy o letech nacismu a socialismu vypadají už mnoho let jako poslední svého druhu: ještě natočíme tenhle příběh a pak už se budeme věnovat současnosti. V tom se česká audiovizuální produkce podobá svému stavu v normalizačních sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy se vyráběla spousta filmů i seriálů o životě za první republiky, o protifašistickém odboji a poválečných střetech; mimo jiné proto, že to bylo ideově žádoucí a bezpečné a že to byl čas dětství a mládí tehdy plodných autorů. Podobně jako za normalizace se i dnes má za to, že ideologizované obrazy minulosti jsou užitečné pro výchovu mládeže.“ Blažejovský na filmu režiséra Davida Mrnky Milada, líčícího – s mnoha až stupidními chybami – odbojářský život a justiční vraždu Milady Horákové, odporuje zavedeným frázím o tom, že podobné filmy jsou sice špatné, ale pro osvětu užitečné. A dodává: „Zde musíme vzít školní mládež v ochranu: film, který zobrazuje dějiny natolik nepřesně jako Milada, nemá ve vzdělávacím procesu co dělat.“[1]

Člověk by si myslel, že nad takovým textem by v éře svobody měla vypuknout celospolečenská diskuse. A někdo by ji měl snad dokonce i shrnout a vyvodit z ní závěry. Vždyť pod Husákovou normalizací, k níž jsou v článku přirovnány poměry ve svobodné liberální společnosti, která brzy již oslaví třicet let svého trvání, úpěli Češi (a o něco méně Slováci) po dobu o dobrou jednu dekádu kratší. I to je ovšem nepřesné, protože po útoku půlmilionové armády na Pražské jaro 1968 zkonsolidovali normalizátoři svoji absolutní moc až v roce 1971. Necky jejich režimu měly pak od počátku bezpočet děr v podobě českých redakcí zahraničních rádií, exilových časopisů pašovaných do země (Svědectví, Listy) a knih z řady vydavatelství (Index, Konfrontace, Sixty-Eight Publishers), lidskoprávního „třetího koše“ Helsinské konference (1975), kaskády prohlášení a informačních bulletinů Charty 77 a vposled Gorbačovovy „perestrojky“ (1985), která záhy (1987) nabrala na dynamice a z vrcholu naší státostrany smetla samotného Gustáva Husáka dlouho před Listopadem 1989.

Adaptace Orwella

Dobový septik přetéká potenciálními otázkami. Jak je možné, že třicet let po zásadním průlomu ke svobodě je nucen příčetný autor mimo hlavní mediální proud ve specializovaném periodiku o filmu konstatovat normalizační stav, „ideově žádoucí a bezpečné“ produkty uměleckého ducha, jakož i „ideologizované obrazy minulosti“, které nutně musí evokovat dystopii George Orwella? Jak je možné, že nejsilnější protiváhou této naší nynější normalizace je jenom internetová změť xenofobních fake news, nacionálně suverenistických, ba až nacionálně socialistických stupidit a nepříliš skrytých rasistických ataků, do nichž rychle zabředají levicoví politici i různé intelektuální celebrity, zaštítění z Hradu sebestředným hulvátem?

Tyto a podobné otázky si rozhodně nekladou mediální ústřední orgány našeho normalizovaného kapitalismu, v nějž plebejský instinkt masově ztrácí důvěru. Místo toho opakují již třicet let stále stejnou normalizační mantru také tváří v tvář aktuální situaci, ve vichru jakoby zešílevší doby, kdy miliardář štrykuje vládu se sociálními demokraty s podporou komunistů. Proč? Jak se něco takového semlelo? Nikdo se doopravdy neptá. Šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery nevymyslel nic jiného, než strašení veřejnosti vnitřním nepřítelem, politickou stranou „nostalgických bolševiků, kteří sledují stejně jako při svém vzniku v roce 1921 jediný cíl: dostat se nějak k moci a potom pracovat na oslabování systému“. V jedné spontánní promluvě premiéra Andreje Babiše, v níž označil své odpůrce za „zfanatizované lidi“ a svěřil se, že by moc rád měl „klid na práci“, našel náš nový nedůtklivý Kojzar s opačným znaménkem „téměř bolševickou dikci“ a v komunistických zásazích do zahraniční politiky nade vší pochybnost Kreml.[2]

Konformní vzpoura dějepisářů

Obraz domácích rozvracečů, spojených s cizí mocí, je v této zemi stará normalizační vesta. Transformační doby, v nichž cirkulují a reprodukují se elity, majetky, moc a vliv, formují zkrátka analogické aktivisty. Kdyby dnešní – tak dramaticky gestikulující – modří svazáci, kteří kalili ocel (a vodu) kapitalismu v devadesátých letech, žili v letech padesátých, jistě by vyrazili bez pardonu do polí sbírat „amerického brouka“ a odhalovat jiné formy kontrarevolučních sabotáží a imperialistických rejdů. A v letech sedmdesátých by ďáblův chlup „pravicového oportunismu“ dozajista našli pod každou redakční židlí.

Podobnou verbální svalovinu současnosti – a to svalovinu veškerou, „kavárenskou“ i hradní, plebejskou i intelektuálskou – bychom asi dnes nemuseli ze všech stran inhalovat, kdyby pro nás historie vskutku byla učitelkou. Podle všeho ale není. Respekt se v tomtéž čísle, ozdobeném normalizačními bláboly svého šéfredaktora, vydal zjišťovat, na čem vázne výuka moderní historie. V podstatě zjistil, že se nejnovější doba (tzv. soudobé dějiny) nestihne ve třídách probrat, protože se příliš času věnuje starším obdobím lidských dějin. Naštěstí jsou mezi námi učitelé dějepisu, dozvídáme se takřka otevřeně, kteří dějepis de facto jednoduše pominou a věnují se přesně tomu, čemu Blažejovský říká „ideologizované obrazy (nedávné) minulosti“.

Už na obálce čísla s uhrančivou kresbou Leonida Brežněva a Gustáva Husáka, veleznámých to padouchů, čteme: „Vzpoura v hodině dějepisu. Přibývá učitelů, které normalizace vzrušuje víc než pravěk.“ A za příklad takto vzrušeného hrdiny naší doby je investigativně vylíčen studenty milovaný učitel dějepisu Radek Aubrecht z pražského Gymnázia Na Zatlance, který „úplně přestal učit o pravěku a starověk zestručnil na minimum“. Uvolněný prostor může věnovat době, kterou pamatují rodiče či prarodiče studentů, a využívat přitom třeba i Wikipedie, ovšemže kriticky. Respekt vehementně doporučuje – zcela nekriticky – produkty nevládní organizace Člověk v tísni (Příběhy bezpráví), orální historické neziskovky Post Bellum alias Paměť národa, „výukové materiály a školení pedagogů“, které obstarává vykřičený Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), epicentrum současné ideologické indoktrinace, a mediálně paběrkovací i dokumentační web Moderní-dějiny.cz, který je prý pro učitele „zásadním zdrojem materiálů“.[3]

Doba temna 

Tohle je katastrofa. Jak naznačuje výčet zdrojů, zaměňuje se dějepis za soubory vytržených faktů a faktíčků, samozřejmě selektivních, z „nevhodných“ kontextů umně – a někdy i dryáčnicky – vytržených. Historie je podávána jako soubor subjektivních vyprávění, pocitů a morálních soudů. Moralizování je charakteristický znak inkvizičních tribunálů, nikoli badatelských týmů. Vynechat pravěk, znamená vůbec pominout problém, co je člověk, jediný aktér historie. Je to zásadní otázka celých dějin, základ, podloží a sokl všech – jistě kontroverzních – interpretací toho, co se kdy odehrálo, co se děje a k čemu pravděpodobně směřujeme. A ještě hůř: zredukovat starověk na minimum, znamená nejen pominout období, které je podstatně delší než středověk s novověkem dohromady, nýbrž také složitý – sám o sobě objasňující – proces formování všeho, v čem žijeme dodnes; znamená to pominout genezi civilizace, sociálních tříd, vykořisťování, státu a práva, byrokracie, stálých armád, obrazů nepřítele, válek, daní, záměrně zpitomovaných mas a arogance hulvátů v královských palácích. Takto je vymazán základ jakékoliv filozofie dějin, která jedině může přispět alespoň k částečnému pochopení člověka, společnosti a kultury. Takto je připravena ve vědomí mladých lidí tabula rasa pro libovolnou manipulaci, jejíž výsledky se nemohou neprojevit v jednorozměrném fanatismu. Kdykoliv je výklad nahrazován popisným komiksem, smysl bezvědomím a rozum emoční masturbací („vzrušení“ nad dobou normalizace), nastává normalizace nová a důsažnější, skutečná doba temna.

Staří lektoři „marxismu-leninismu“ mohou ideologickým jezuitům dneška jenom závidět. Oni si na školení učitelů nosili v brašnách oficiální filozofii dějin, která je ve skutečnosti tížila. Museli ji pracně mrzačit, schematizovat a zdogmatizovávat do fosilní, zcela neškodné a vposled všeobecně nenáviděné ikony, aby ji nebylo možné použít proti nim. Systematicky proměňovali poklad v popel. A posloužili tak velmi významně – naprosto zásadním způsobem – štábům normalizace současné, jejíž kormidelníci se už ani nemusejí namáhat. Vystačí si s historickými pošetilostmi, které by neobstály ani před dva tisíce let starými Letopisy Cornelia Tacita. Také proto ta naše nynější normalizace trvá tak dlouho.

[1] Jaromír Blažejovský, „Aby nás nesežral parazit. Ohlédnutí za českými filmy uplynulé sezóny“, Film a doba 1/2018, str. 58.

[2] Erik Tabery, „Konec politiky. Přichází vláda konzumu a absence hodnot“, Respekt 25, 18.-24. června 2018, str. 10-11.

[3] Petr Horký, „Vzpoura v hodině dějepisu. Přibývá učitelů, kteří raději než pravěk učí moderní dějiny“, Respekt 25, 18.-24. června 2018, str. 16-19.