Letošní prezidentské volby nenabídly velký výběr: kandidovali pouze představitelé pravice – tu neoliberální, tu konzervativní, tu havlovského střihu, tu nacionalistické -, ale stále pravice. Navíc za každým z kandidátů stála ta či ona skupina kapitálu.
Prezidentské volby mohou být využitelné pro společenskou změnu pouze jako tribuna k prezentaci radikálních myšlenek. Ty letošní takovou tribunou rozhodně nebyly, a tokvůli neschopnosti levice postavit kandidáta, který by tuhle „normalizační“ selanku dokázal narušit.
Nepřesvědčivý, a sám o sobě zcela nezajímavý kandidát pravice byl poražen, zvítězil kandidát ultrapravice. Drahošova pozice vůči migrantům byla nepřijatelná a vzhledem k jeho poradcům je snad i lépe, že se k ekonomice příliš nevyjadřoval. Fráze o našem „západním ukotvení“ – což je fakticky schvalování imperiální politiky mocnějších spojenců ČR pod záminkou nutné obrany před „východním nepřítelem“ – jsou navíc tím posledním, co by z něho v našich očích dělalo lepší alternativu.
Příznačné ale je – krom vlastně celé Zemanovy činnosti během jeho funkčního období -, že to byl Zemanův štáb, do kterého dorazil bývalý ministr vnitra za ČSSD MilanChovanec a předseda SPD Tomio Okamura. Chyběl už snad jen islamobijec Martin Konvička.
Zeman zvítězil díky úspěšně šířenému mýtu, že je zastáncem „dolních 10 milionů“ – vždyť to byl „levicový“ premiér. Tento optický klam je možný jen díky tomu, že proti němu nestál protikandidát, který by se za „dolních deset milionů“ skutečně bral.
Zemanovo štvaní proti muslimům, Romům, lidem v exekučním řízení nebo chudým důchodcům, stejně jako další jeho provokace, slouží pouze k rozdělování nás, pracujících. V případě potřeby se mu postavme, ale nepřikládejme mu větší význam, než má: už té taškařice bylo dost. Opravdová politika se dělá jinde.
Uvidíme se v ulicích a na pracovištích.