Rok 2017 je u konce. Pro celosvětové klima i klimatické hnutí byl opět velmi významný. Jak již napověděl rok 2016, který byl nejteplejším v zaznamenaných dějinách, změny klimatu pokračují i nadále. A i v letošním roce měly devastující účinky. Množství uhlíku v atmosféře překonalo nový rekord, konkrétně hranici 403,3 částic na miliontinu (ppm). Oproti předchozímu roku vzrostla nezvykle o 3,3 ppm, což je nebývale vysoký nárůst. Přitom překročení hranice 400 ppm bylo vědci vnímáno jako historický okamžik.

I letos množství uhlíku v atmosféře způsobovalo vážné problémy v různých koutech Zeměkoule. A stejně jako v předchozích letech klimatické problémy prohlubovaly rozdíly mezi bohatým severem a chudým jihem, mezi bohatými a chudými. V Indii, Nepálu, Bangladéši a na Srí Lance zemřely tisíce lidí kvůli rekordním záplavám způsobeným silnějšími monzunovými dešti, které rozvrátily tamní zemědělství. Sucho v Indii má na svědomí podle studie Kalifornské univerzity v Berkeley desetitisíce sebevražd místních zemědělců, při sezónním zvýšení průměrné teploty o jeden stupeň narůstá počet sebevražd mezi zemědělci až o sedmašedesát procent denně.

Sucha na východě Afriky způsobují hladomory. Nejvýraznější zhoršení zaznamenali lidé v Jižním Súdánu, který oficiálně vyhlásil na části území hladomor, či v Keni, kde hlad ohrožuje necelé tři miliony lidí. Výkyvy ve stálosti a větší četnost extrémního počasí podle analýzy Met Office výrazně zkomplikují již v blízké budoucnosti pěstování hlavních zemědělských plodin: kukuřice, rýže a pšenice, které podle Organizace pro výživu a zemědělství při OSN (FAO) odpovídají za jednapadesát procent celosvětově přijímaných kalorií. Berlínský think-tank Adelphi navíc prokázal, jak měnící se klima a s tím spojený úbytek zdrojů napomáhá růstu teroristických organizací, jako jsou například Daeš, Boko Haram nebo Al-Kajdá na Blízkém východě.

Drastické přírodní podmínky způsobené změnami klimatu se však ani letos netýkaly pouze globálního jihu, kde napáchaly největší škody. Nedostatek vody v létě postihl obyvatele Říma a Barcelony, dvě významné evropské metropole. Obyvatelům hlavního města Itálie dokonce v jednu chvíli hrozil přídělový systém vody. Kalifornské pobřeží poslední měsíce v roce sužovaly největší požáry v historii, způsobené obzvlášť vážným suchem a ostrými větry. Východní pobřeží Spojených států postihly hurikány Maria a Harvey, které patřily k největším naměřeným v historii. Stejné hurikány pak totálně zpustošily karibské ostrovy, zejména Portoriko se z letošní sezóny hurikánů bude vzpamatovávat ještě dlouho.

Změny klimatu tak již dávno nejsou pouhým varováním vědců, co by mohlo nastat. Žijeme ve světě klimatických extrémů, na planetě oteplené o jeden stupeň Celsia. Nemine měsíc, aby vědci nepřišli s šokujícím překvapením nečekaných zpětných vazeb změn klimatu, jako například uvolňování antraxu a jiných středověkých nemocí z tajícího permafrostu na severu Ruska. Žijeme v realitě, před kterou vědci varují už skoro půl století. Neměníme klima, už jsme ho dávno rozvrátili a žijeme na Zeemi, jak napsal před sedmi lety ve stejnojmenné knize mentor amerického klimatického hnutí Bill McKibben.

Hnutí za klimatickou spravedlnost na vzestupu

Rok 2017 byl však i velmi významný pro růst a rozvoj evropského hnutí za klimatickou spravedlnost. Jak je v posledních letech běžné, nejvíce pozornosti na sebe dokázalo strhnout Německo. Místní radikální organizace Ende Gelande bojující proti fosilnímu kapitalismu už čtyři roky dokázalo opět zorganizovat dvě povedené přímé akce v německém Porýní. Na konci srpna, v rámci tradičního porýnského klimatického kempu, se pomocí blokád kolejí a jiné uhelné infrastruktury podařilo zbrzdit provoz dvou obřích uhelných elektráren Neurath a Niederaussem.

Obě elektrárny se pravidelně objevují na předních místech v množství vypouštěných emisí CO2 v celé Evropě. V roce 2007 jim podle studie organizace WWF patřilo druhé a třetí místo ve vypouštěných emisích. I přes masivní nasazení policie se podařilo obří Neurath odříznout na devět hodin od přísunu topiva. Do akcí se zapojilo více než dva tisíce lidí. O mnoho úspěšnější pak byla podobná akce v listopadu, kdy téměř čtyři tisíce lidí na celé odpoledne zablokovali nejhlubší evropský uhelný důl Hambach. Listopadová akce se konala jen den před začátkem tradiční klimatické konference, kterou v loňském roce hostil německý Bonn.

Před začátkem konference se konal i klimatický pochod, do kterého se zapojilo pětadvacet tisíc lidí, což je německý rekord. Právě z Německa se taktika klimatických kempů a přímých akcí začala šířit i do jiných evropských států. Na začátku června uspořádala klimatický kemp a přímou akci na vídeňském letišti rakouská organizace System change not climate change. V sobotu 24. června se pak masové akce občanské neposlušnosti konaly na dvou místech Evropy, v České republice a Nizozemsku. V Nizozemsku několik stovek lidí zablokovalo největší evropský uhelný přístav v hlavním městě Amsterdamu. V České republice zase přibližně sto čtyřicet lidí vstoupilo do dolu Bílina, na kterém vláda v roce 2015 prolomila limity těžby, a na několik hodin přerušilo jeho provoz.

Hnutí za klimatickou spravedlnost však neroste pouze v Evropě. Ve Spojených státech se vzmáhají různé lokální aliance proti fosilní politice amerického prezidenta Donalda Trumpa, který slíbil odchod od pařížské dohody. Protesty Siouxů proti ropovodu Dakota Access inspirovaly desítky podobných radikálních iniciativ po celé zemi. Do boje o klima se mnohem aktivněji vložila odborná veřejnost. A v reakci na odchod z pařížské dohody slíbily emise aktivněji snižovat desítky měst i států.

Úspěchy slaví ekologické hnutí i v Indii, kde se tamější vláda vede celosvětovou solární alianci, uhlí nahrazuje sluncem a zavírá uhelné elektrárny. Za změny v indické energetice mohou zejména desítky let trvající lokální grassrootové boje malých a chudých vesničanů, či případně místních rolníků. Mobilizaci chudých rolníků umocňují i projevy změn klimatu, které rozvrací místní zemědělství. I proto farmáři protestují. Například drobní zemědělci ze státu Tamilnádu sesbírali kosti a lebky svých mrtvých kolegů a manifestačně je vyskládali nedaleko budovy parlamentu v Novém Dillí.

Pokroky lze vidět i v Číně, kde tamní vláda investuje stamiliardy do obnovitelných zdrojů, postupně (možná však zbytečně pomalu) odstupuje od uhlí a staví obří solární elektrárny ve tvaru pandy. I zde za postupnými kroky k ochraně klimatu stojí zejména práce malých, v Číně mnohdy podzemních, ekologických iniciativ bojujících zejména proti znečištění ovzduší ve velkých městech.

Navíc k tomu můžeme přidat druhý ročník celosvětové akce Break free from fossil fuels, které se opět podařilo zmobilizovat lidi z celého světa k akcím proti fosilnímu průmyslu. V jejím rámci se konala v České republice akce proti prodloužení životnosti uhelné elektrárny Chvaletice, masová cyklojízda v chorvatském Záhřebu nebo velká demonstrace na Filipínách. Menší akce se konaly i v Chile, Thajsku nebo Jihoafrické Republice.

Hnutí za klimatickou spravedlnost tak oslovuje čím díl více lidí a jeho ambice nejsou malé. Cílem je proměnit fungování ekonomiky směrem ke spravedlivější a ekologičtější společnosti založené na solidaritě, rovnosti a bezuhlíkové ekonomice.

Protiváha kapitálu

Hnutí za klimatickou spravedlnost se jako každý rok potýkalo zejména s mocí fosilních firem a velkých korporací. Jednou z nejsilnějších protiváh je hnutí klimaskeptiků, které je vedeno neoliberálními a ultrakonzervativními think-tanky jako jsou Cato institute nebo Heartland institute. Tyto organizace byly v minulosti financovány právě majiteli fosilních firem a jinými giganty kapitálu. V posledních letech se však struktura financování proměňuje a podle studie Drexlerovy univerzity se většina financování přesunuje do nedohledatelných aktiv. Je vysoce pravděpodobné, že klimaskeptické think-tanky nadále sponzorují ti stejní lidé, avšak vzhledem k posunům v debatě o klimatu to nyní dělají nepřiznaně.

Dlouhodobí sponzoři klimaskeptického hnutí bratři Kochové, majitelé (nejen) fosilního gigantu Koch Industries, tak svůj přiznaný kapitál investují jinde. V prosinci loňského roku překvapili investicí do mediálního domu Time Inc., který provozuje společenské časopisy jako Time, Fortune nebo People. Podle komentátorů tím chtějí získat větší politický vliv a mnozí bývalí i současní redaktoři časopisů se bojí, že skrze ně budou chtít šířit klima skeptickou propagandu. Největší zastání pak v současnosti mají fosilní korporace v postavě amerického prezidenta Donalda Trumpa, který chce pod příslibem pracovních míst a rozvoje americké ekonomiky pokračovat v devastaci planety uhlím a ropou.

Nicméně miliardy vynaložené na balamutění veřejnosti v posledních letech přestávají být účinné. Čím dál více lidí po světě si začíná uvědomovat, že se s naší planetou dějí nenávratné změny, které způsobuje člověk. Viditelné projevy změn klimatu, které jsem popsal na začátku článku, mají dopad i na mínění lidí a to i v trumpově Americe v současné době masírované fosilní propagandou. Realitu a vážnost změn klimatu si podle jarních průzkumů uvědomuje rekordní podíl američanů (čtyřicet pět procent) a nejvíc v historii jich rovněž chápe, že je způsobuje lidská aktivita (osmašedesát procent). Dokonce i guru středoevropského antiekologického myšlení Václav Klaus, který shodou okolností většinu svých “znalostí“ o klimatu nabyl díky spolupráci s Cato a Heartland Institute, přiznal na sjezdu německé protofašistické Alternativy pro Německo (AFD), že spor o změny klimatu jeho strana prohrála.

Na veřejnost začínají probublávat informace o zamlčování informací ze strany velkých firem. V březnu vyšlo najevo, že ropná společnost Shell natočila o změnách klimatu film už v roce 1991. Kvůli ohrožení vlastního byznysu jej však ihned zavřela do archivu a namísto toho začala lobbovat za potlačení environmentálních regulací. Problémy má i Exxon Mobile, kterou v současnosti vyšetřuje Americká vládní bezpečnostní komise a generální prokurátor. Korporace podle obvinění už od sedmdesátých let věděla o destabilizačním účinku skleníkových plynů na klima, avšak rozhodla se informace zatajit nejen před veřejností, ale i vlastními akcionáři. Informace navíc využila k posílení vlastního byznysu, jak poznamenal George Monbiot, jejich ropné plošiny stály v roce 1940 dvanáct metrů nad hladinou. V devadesátých letech to bylo dvacet. A dnes – skoro třicet.

Díky posunům v celospolečenské debatě je pro fosilní firmy neustále těžší potvrdit svou společenskou legitimitu a některé dokonce začínají svůj příběh přizpůsobovat změněným podmínkám. Lze to vidět například při našich debatách s PR oddělením Severní energetické, která těží a spaluje uhlí na severu Čech a je vlastněná oligarchy Tykačem a Dienstlem, se tato změnená taktika již začíná projevovat. Severní energetická se čím dál víc inspiruje od svých německých kolegů z RWE, kteří již nehovoří o obecné prospěšnosti uhelného průmyslu, ale o stabilním partnerství pro obnovitelné zdroje. Může to být jeden z příznaků zatlačování fosilního kapitálu do defenzivy, jakož i snahu o ospravedlnění vlastní existence.

Každopádně jak je vidět z výše řečeného, jednou z největších překážek pro spravedlivé a účinné řešení klimatických změn je v současné době moc fosilních korporací, který se snaží za každou cenu přežít v měnící se době.

Výhled do budoucna

Klimatické hnutí tak v novém roce stojí před několika výzvami. Klíčovým je udržet nastolený trend vzrůstající mobilizace veřejnosti proti fosilnímu kapitálu. Taktika klimatických kempů a přímých akcí by v evropských podmínkách měla vzkvétat i v letošním roce. Další ročníky kempů se již plánují v Rakousku, Nizozemsku, České republice a samozřejmě v Německu. Nově se k vlně chtějí přidat i ekologičtí aktivisté v Polsku, které je z hlediska těžby uhlí jedním z největších problémů Evropy. Pro evropský kontext bude důležitá i mobilizace týkající se příští klimatické konference, která se bude odehrávat na podzim v polském Krakově.

Další výzvou, o kterou se pokouší velké ekologické organizace jako například 350.org, je oddělit fosilní firmy od zdrojů financování. Takzvané divestiční hnutí se zaměřuje na snahu o přesun toku kapitálu velkých bank směrem pryč od fosilního průmyslu.

I v České republice se proti fosilnímu průmyslu dá vykonat mnoho. Přestože patříme k největším exportérům elektrické energie, naše vláda stále provozuje flotilu starých uhelných elektráren, které do ovzduší vypouštějí zbytečně velké množství oxidu uhlíku. Aniž bychom museli dělat závažné změny ve fungování naší energetiky, můžeme z fleku uzavřít pět nejstarších elektráren, mezi které patří například Počerady či Chvaletice. Pro divestiční hnutí se otevírá příležitost i u nás. Banka ČSOB, vlastněná belgickým gigantem KBC, se svými investicemi podílí na retrofitech uhelné elektrárny Chvaletice vlastněné Severní energetickou. Pokud by Tykač s Dienstlem někdy získali elektrárnu Počerady, jak se o to pokoušeli v loňském roce, téma financování fosilních projektů českými bankami by se znovu stalo aktuální.

Na fosilní kapitál je potřeba útočit ze všech možných front. Trpělivě vyvracet lži, které se snaží propagovat do veřejného prostoru. Ukazovat jeho zdrcující dopady na celosvětové klima. Připomínat, že změny klimatu nejvíce dopadají na chudé lidi, lidi jiné než bílé barvy pleti a ženy. Ukazovat souvislosti mezi změnami klimatu a válkami, prohlubováním chudoby, nárůstem terorismu či vymíráním živočišných druhů. Ukazovat alternativy k současnému systému založené na decentralizovaných obnovitelných zdrojích energie, pod správou komunit, družstev či obcí. Propagovat a zakládat možnosti alternativních cest v zemědělství. Prosazovat legislativní změny směrem k podvázání moci fosilního kapitálu, ať již formou zdanění uhlíku, účinnými regulacemi či přímo vyvlastněním velkých hráčů.

Další možnou taktikou je separování fosilních firem od toku kapitálu, jako se o to pokouší divestiční hnutí. Je potřeba účinně a efektivně využít naše omezené finanční i lidské kapacity k snižování společenské legitimity fosilních korporací, pomocí přímých i nepřímých akcí, legálních i nelegálních intervencí, demonstrací, přednášek, změnou našich individuálních životních stylů. Budoucnost planety je v našich rukou, na volené zástupce či velké firmy se nedá spolehnout. Výsledek je nejistý, stejně jako vývoj planety v příštích desetiletích. Ostatně ale, co jiného se dá dělat.

Autor je ekologický aktivista a člen hnutí Limity jsme my