V neděli 18.2. 2018 se Hradci Králové sešla první část 40. mimořádného sjezdu ČSSD. Její účastníci měli za cíl odpovědět na příčiny volební prohry z loňského podzimu, zvolit si nové vedení a začít diskusi nad úpravami stanov. Podařila se alespoň volba a část diskuse. Obojí ukázalo, v jakém stavu ČSSD je, a následující týdny potvrdily, že tato strana sdílí neblahý osud svých sester po světě.
Jednodenní mimořádný sjezd byl od samého začátku plný emocí. Mnozí delegáti zapomínali, že jsou na jednání a moderátoři sjezdu museli opakovaně vyzývat ke klidu. Na první pohled to působilo až trapně. Zejména vystupující řečníci a řečnice museli několikrát přestat mluvit, než byl v sále zjednán klid. Jenže tato hlučná atmosféra odrážela zejména rozhořčení nad výsledkem voleb a fakt, že se ve straně o příčinách této porážky nediskutuje, a že vlastně není jasné, kdo a kam stranu povede.
Ne, že by se o to část straníků nesnažila. Už před sjezdem vzniklo několik platforem, které chtěly prosazovat tu nebo onu změnu v politickém směřování strany. ČSSD si dokonce nechala zpracovat analýzu své prohry od straně nakloněných politologů Pavla Šaradína a Daniely Vašátkové.[1] V ní autoři zevrubně popisují, jaká data a analýzy měla strana během svého vládnutí i v průběhu volební kampaně k dispozici, a jak je naprosto ignorovala. „Sociální demokracie disponovala daty jak z kvantitativních, tak kvalitativních průzkumů. Tedy těmi, které se dělají na velkých vzorcích lidí (výzkumy veřejného mínění), a těmi, které pracují s malými skupinami a díky tomu jsou schopny jít více do hloubky,“ uvádějí autoři. Z těchto dat a výzkumů pak vycházela i řada opatření, které mohla straně pomoci v souboji s ANO jiným způsobem, než jen vymezováním, které splývalo s rétorikou pravicové opozice. „Pokud by strana šla touto cestou, je možné, že by získala novou dynamiku a mohla tím umocnit pocity občanů, že jde o stranu s potřebnou hybnou silou a energií a zároveň dlouholetou tradicí a zkušenostmi s vládnutím. ČSSD tak však neučinila,“ uzavírají Vašátková s Šaradínem jednu z podkapitol studie, ve které poukazují na nevyužité šance sociálních demokratů.
Organizační neschopnost vstřebávat a používat výstupy ale pramení z dlouhodobé ideologické krize, kterou sociální demokracie prožívá. Na jedné straně jsou součástí ČSSD místní kmotři a podnikatelé, kteří využívají stranických struktur pro posilování svého podnikání, na druhé straně pak ti, co chtějí spravedlivější společnost. A tradičně někde uprostřed je nevyhraněné bahno, které doufá, že bude lépe a přikloní se na stranu těch, kteří vypadají jako budoucí vítězové. To nakonec ukázaly i projevy delegátů. Na jedné straně zde byly bojovné projevy volající po zestátnění klíčových odvětví, zavedení sektorové daně, důrazném zvyšování minimální mzdy, na straně druhé tu byly prázdné fráze o otevření se, naslouchání lidem a nejhůře, v podání Jiřího Zimoly, také o řeči o nemakačenkách a zneužívačích sociálního systému. Jinak jsme se nedozvěděli nic zásadně nového. To zejména proto, že sjezd byl přerušen, aby nové vedení mohlo vyjednávat o vládní spolupráci s hnutím ANO.
Tandem
Nejsledovanější část programu, tedy volba předsedy a místopředsedy strany, skončila těsným vítězstvím Jana Hamáčka nad již zmíněným Jiřím Zimolou, který se ale stal 1. místopředsedou. Hamáček sliboval ve svém kandidátském projevu, že otevře Lidový dům, a že zde straníci i sympatizanti najdou moderní a funkční infocentrum. Mluvit o zrušení karenční doby tak, jak to bezprostředně po svém zvolení Hamáček udělal, je samozřejmě správný krok. Jenže ten nepřišel od Hamáčka, ale od českých odborů, které o něm mluví už řadu let. A nyní ho přijalo i hnutí ANO a navrhne ho jako bod na jednání Tripartity.
Programově stál Jan Hamáček vždycky spíše ve středu ČSSD. Byl neochvějným zastáncem členství v NATO, podporoval a podporuje zahraniční vojenské mise a dostal „za podporu rozvoje rezortu“ od ministra obrany Martina Bartáka v Topolánkově vlády záslužný kříž III. stupně.
Po jeho boku stane Jiří Zimola, který čelí podezření z neoprávněného nakládání s veřejnými prostředky a z toho, že v jeho okolí spřátelení podnikatelé rychle zbohatli. Programově se Zimola tváří jako „klasický“ sociální demokrat s důrazem na zvyšování mezd a práv pracujících. Neštítí se ale nejrůznějších útoků na ony zmíněné „nemakačenka“ a prazity v sociálním systému. Povinnou výbavou tohoto klasického socdemáka pak je samozřejmě útok na kvóty a feminismus.
Společně Hamáček se Zimolou vyjadřují povahu dnešní sociální demokracie v České republice. Mají totiž všechno: sociální liberalismus s jen ostýchavou regulací dravého globálního kapitalismu, rasismus a sexismus, nezpochybnitelnou úlohu NATO a EU i rétorickou obranu práv pracujících. Ironicky by se dalo konstatovat, že tím tento tandem pokrývá klasickou politickou definici catch-all party, tedy strany pro všechny, neboť si v ní každý najde něco. Jenže to nestačí, zejména, pokud zde existuje někdo, kdo je v tom ještě mnohem lepší.
Nahradit sociální demokracii
Právě hnutí ANO dokázalo vstřebat značnou část voličů ČSSD. Stalo se tak díky kombinaci profesionálního týmu, jednoduché a jasné komunikaci a tomu, co Andrej Babiš několikrát vmetl do tváře svým protivníkům: „To vy jste mě stvořili“. Zkorumpovanost a prohnilost politiků, jejich neustálé hašteření, které je více divadlem než skutečným ideovým zápasem a odborná i lidská nekompetentnost (jen si vzpomeňme na ty opakované rezignace ministrů v Nečasově vládě, neschopné vedení státních podniků atd.) vytvořily potřebu, aby do hry vstoupil nový subjekt politického boje. Podobný postup nacházíme i jinde v Evropě. Proti „tradičním politickým stranám“ vystupovaly a vystupují tak rozdílné politické strany a hnutí, jako jsou španělští Podemos, italské hnutí Pěti hvězd, hnutí francouzského prezidenta Macrona En Marche!, rasistická a xenofobní AfD v Německu. Zavedená politická vrstva je zkrátka čím dál tím více nedůvěryhodná jak u nás, tak v Evropě. Stále více lidí totiž zakouší skutečnost, že ať zvolíte ty či ony, výsledek je stále stejný. Hnutí ANO, jehož název je zkratkou Akce nespokojených občanů, odpovědělo na tuto poptávku. Řídit stát jako firmu je samozřejmě užití nemilosrdné kapitalistické logiky zisku na kapitalistický stát. Nejvíce zastánce této logiky dráždí plýtvání času a penězi, ke kterým v politicky zkorumpovaném státním aparátu dochází. Kapitánům velkého průmyslu je nakonec jedno, zda se korumpuje nebo ne, ale musí to mít svá jasná pravidla. Ona „stabilita podnikatelského prostředí“ je to, co je nejvíce zajímá. Kapitalistický stát musí fungovat předvídatelně, ať už to znamená rozsáhlou represi, nebo třeba (v dobách dávno minulých) rozsáhlé přerozdělování bohatství.
Andrej Babiš a jeho politická divize Agrofertu stále slibují, že věci začnou fungovat tak, jak mají a bude se „makat“. Pokud je cenou za stabilitu nějaké to přerozdělování, nemá s tím miliardář Babiš problém. Rád bude dělat sociální opatření, která zajistí jeho vládnutí (a jeho podnikání) stabilitu, ať už se jedná o karenční dobu nebo o zvyšování důchodů. Jeho hospodářská politika se však nikdy nevymaní z logiky neoliberalismu. Je to přeci jen podnikatel a vždy bude poslouchat především podnikatele a jejich argumenty. Přesvědčit nás o tom může klasická pravicová mantra, kterou nedávno zopakovala ministryně financí Schillerová, že zvyšování daní nepřipadá v úvahu, včetně zavádění sektorové daně. Vzdor pravicové hospodářské politice může hnutí ANO vypadat jako efektivnější a smysluplnější sociálnědemokratická alternativa než kterou představuje ČSSD. Je to veliký paradox, ale nejstarší politická strana je za tento výsledek spoluzodpovědná tím, že nikdy nebyla schopna překročit úzký rámec „rozumné a racionální“ politiky, tj. té, která jde na ruku podnikatelským svazům a jejich spojencům.
Obnova levice
Ve stejném duchu se nese i sociálně demokratický návrh zákona o obecném referendu. V reakci na představu ultrapravicové SPD řekl nově zvolený předseda ČSSD Jan Hamáček, že „je tam velmi nízký počet lidí, kteří by mohli iniciovat referendum. Je tady riziko, že bychom měli jedno referendum za druhým.“[2] Abychom byli takového neštěstí ušetřeni, navrhují poslanci sociální demokracie, aby pro vyvolání referenda bylo nutných 850 000 podpisů pod peticí. Jak absurdní je to návrh ví každý, kdo se někdy účastnil nějakého sběru podpisů – a je tedy jasné, proč to poslanci ČSSD nevědí. V jedné z nejintenzivnějších politických debat poslední doby, debatě o umístění americké základny v ČR, která trvala tři roky, a byla téměř každý týden ve všech mediích hlavního proudu, se podařilo sesbírat na 300 000 podpisů pod petici žádající referendum o této základně. Další, mediálně silně podporované akci, proti tzv. opoziční smlouvě mezi ČSSD a ODS „Děkujeme, odejděte“ se podařilo sesbírat na 200 000 podpisů. Zákon vyžadující podpisů 850 000 je tou nejlepší pojistkou proti referendu, jaká může být. Sociální demokraté tak fakticky stojí na straně těch, kteří upírají lidem možnost rozhodovat častěji a o více věcech, tj. stojí na straně konzervativní pravice, které považuje lid v zásadě za hloupé a manipulovatelné stádo. Pomyslný politický kompas v ČSSD by se musel otočit o 180 stupňů, aby nejen v otázkách sociálních, ale také šířeji demokratických, byla tato strana něco jiného než neumětelským obhájcem zavedených pořádků.
Pokud pro tuto chvíli necháme stranou KSČM, která by si zasloužila svou vlastní obsáhlou analýzu, je cesta k obnově levice zřejmá: musí vzniknout nová volební alternativa, která by dokázala získat dostatečnou podporu a vstoupila do parlamentu a zde působila jako systémová opozice podporující nejrůznější sociální hnutí, a jako nástroj, kterým lze legislativně podporovat progresivní změny. Zrodit se tato alternativa může z nejrůznějších bojů. Ať už to bude tlak na dostupné bydlení, protiválečné protesty nebo solidární akce na podporu stávkujících. Na této alternativě je nutné spolupracovat se všemi, kteří chtějí skutečnou levicovou politiku, byť jsou dnes členy nějaké jiné strany, nebo dosud o takové členství nestojí.
[1] Trochu příznačné je, že analýza se dá stáhnout, jen pokud znáte přesnou adresu: http://www.cssd.cz/analyza
