1968: dlouhé stíny velkého třesku

Dějiny roku 1968 jsou dnes především dějinami jeho velmi různých a protichůdných interpretací. Oloupat bezpočet interpretačních slupek této cibule, jejíž jádro se právě proto dosud patřičně nevylouplo, je stále aktuálním úkolem pro všechny, kdož jsou – jako miliony lidí celého světa před padesáti lety – přesvědčeni, že jiný svět je nejen nutný, ale i možný.

Naděje a katastrofa

Vytěžování zkušeností ze žhavých „soudobých dějin“ osmašedesátého ztěžuje skutečnost, že šlo o jakýsi komplexní simultánní infarkt, který napadl způsoby vládnutí po celém světě, v jeho centru i periferii, na „demokratickém“ Západě, „totalitním“ Východě a rovněž na „rozvojovém“ Jihu. Tenkrát se mu ještě říkalo „třetí svět“, protože soupeření dvou geopolitických bloků se zdálo být věčné.

Analytikům padají ruce, mají-li označit společný jmenovatel protiválečné mobilizace v amerických kampusech, tamního černošské hnutí, Pražského jara 1968 a řádění Rudých gard čínské „kulturní revoluce“. Jak souvisí polský březen (Cała Polska czeka na swego Dubczeka), jenž vyústil v oficiání antisemitismus, a zástupy demonstrujících studentů, zmasakrované na náměstí Tří kultur v Ciudad de Mexico? Podobnější jsou bitvy studentů s policií v ulicích Milána,  brazilského Ria, Západního Berlína, v Karáčí či Rávalpindí v Pakistánu, v indonésské Djakartě, v Tokiu anebo v pařížské Latinské čtvrti v „noci barikád“. Mnozí historikové stojí v mlčenlivých rozpacích nad obrovskou generální stávkou až deseti milionů dělníků, která vtiskla stále smazávanou, ale nesmazatelnou pečeť Květnu 1968 ve Francii.

Hlavním terčem byl ve všeobecném diskursu kapitalismus, imperialismus – především americký, ale i sovětský – stejně jako byrokratické aparáty tradičních stran a jejich odborů. Terčem byly nejen diktatury, ale veškeré autoritářství a pokrytecká morálka pod atomovým deštníkem supervelmocí, které šest let předtím (karibská krize v říjnu 1962) zatáhly svět na samotný práh jaderné války. Přitom se masy lidí v pohybu vzájemně ovlivňovaly, často ovšem bez hlubších znalostí kontextu„bratrských“ lokálních bojů. Všichni rebelové světa jako by reálně stáli na návsi „globální vesnice“ Marshalla McLuhana[1]. Na všechny tam blikaly televizní obrazovky a chrčela tranzistorová rádia s týmž šokujícím zpravodajstvím o válce Vietnamu a také ovšem o probíhající celosvětové vzpouře.

Srozumitelnost celkového obrazu komplikuje fakt, že eruptivní dění prolomilo úzký rámec ročního kalendáře. Italský „osmašedesátý“ nastal vlastně až za „horkého podzimu“ 1969, na nějž navázala dekáda dělnických třídních bojů se studentskými štáby teoretiků operaismo (Toni Negri) a nakonec i teroristické praxe, rudé i hnědé.[2] Od roku 1968 nelze oddělit ani chilský levicový experiment (1971-1973), jeho globální reflexe a dopady. Natož „karafiátovou revoluci v Portugalsku (1974) či demontáž režimů španělského diktátora Franka a řeckých plukovníků v polovině sedmdesátých let.

Mnoho revolučních socialistů, kteří vedli dlouhodobý spor s mechanickým pseudomarxismem II. Internacionály a stalinistických „ústavů maxismu-leninismu“, jimiž jen málo otřásla Chruščovova povýtce ornamentální destalinizace, příjemně překvapilo, za jakých okolností k revolučnímu zdvihu došlo: po mimořádném, v dějinách kapitalismu historicky bezprecedentním ekonomickém boomu padesátých a šedesátých let. V těchto „šťastných letech“ se zvýšenou produktivitou práce neustále rostly reálné mzdy, zvětšoval se objem konzumu a „stát blahobytu“ ve vyspělém světě zručně kočíroval „sociální kompromis“. Je dobré si tohle zapamatovat. Stejně jako plné žaludky a tuny oceli nevytvořily materiální základnu komunismu, skok do říše svobody dnes nezařídí ani vysokorychlostní internet, ani všeobecná uberizace. Naděje čerpaná z událostí, které se minuly s logikou ryze materiálního zbídačení, je tedy v určité míře aktuální i dnes, v roce 2018. Už letos v únoru nám přece oznámili, že tento rok konečně „přináší dobré zprávy“: světový růst HDP se loni zrychlil z 3,2 % na 3,6 % a letos bude „ještě větší“.[3]

Nadčasovou smysl eruptivní síly v její zaskakující a zároveň úlevné neočekávanosti již před deseti lety přesně popsal Joel Geier: „Rok 1968 byl rokem revoluční naděje. Většinou lidé mají malou naději. Přijmou nebo se přizpůsobí stávajícím podmínkám, dokonce i těm mizerným. Cítí se bezmocní; nemyslí si, že dokážou něco změnit. Revolucionáři jsou jen malá marginalizovaná menšina, považovaná za nerealistickou a utopickou. Revoluce je pokládána za nemožnost; lidé, jsou příliš apatičtí nebo nevědomí – nikdy nebudou bojovat. Pracovní třída se nechala koupit, je ztučnělá a spokojená; a tak zapomeňte, relaxujte, vychutnejte si své vlastní životy, to je to nejlepší, v co můžete doufat. A pak najednou, neočekávaně, z ničeho nic dojde k obrovskému vzepětí zdola, kdy se miliony lidí hrdinně zapojují do radikálních bojů, jimiž zcela mění svět, politiku i sebe samotné.“[4]

Proč se ale tato naděje zcela nenaplnila a její potenciál by promrhán, ba z valné části převzat nepřítelem? Mnozí neoliberálové poukazují na rok 1968 jako na základní kámen další expanze kapitalismu. Když se v průběhu své prezidentské volební kampaně v roce 2007 Nicolas Sarkozy rozhodl „skoncovat s hodnotami roku 1968“, byl promptně poučen mediálním establishmentem, že bez osmašedesátého by on sám – potomek maďarského imigranta – nemohl na funkci hlavy státu ani pomyslet. Vysvětlili mu, že „kapitalismus s jeho schopností změny a liberální pravice byly hlavními příjemci roku 1968“. Neboť právě v tomto roce „byly položeny základy naší současné společnosti individualismu a autonomie subjektu“.

Shrňme si to, jde o důležitý bod, který se stále vrací na stůl: Sarkozy se zprava snažil populisticky oslovit neoliberalismem drcený lid a zalovil ve voličském rybníku populistické extrémní pravice. Šel na to tak, že osmašedátníky obvinil z rozšíření „etického relativismu“ oslabujícím morálku kapitalistů, kteří pak začali podvádět, zavedli divoký kapitalismus a způsobili finanční krizi. Načež byl zleva – levicově liberálním španělským deníkem El País – pohoršeně usměrněn, že přeci „toto dědictví osmašedesátého sám [Sarkozy] uznává, jestliže obviňuje Květen 1968 ze zplození divokého kapitalismu, který charakterizuje neoliberální současnost.“[5]  Kritika této „neoliberání současnosti“ při edukování „poctivého“ Sarkozyho zleva nezazněla. Vypadá to, že levice vlastně stojí na straně neoliberálního establishmentu, že bývalí revolucionáři se stali elitáři, kteří si libují v „autonomii subjektu“. Proti liberální pravici nakonec nemají nic, zatímco pravice čím dál extrémnější se snaží alespoň předstírat, že reprezentuje lid. Nemálo voličů Donalda Trumpa tomu uvěřilo.

Toto je možná klíčové dědictví roku 1968. Zde máme v kostce jádro tragické cesty od krátké revoluční naděje ke kontrarevoluční plísni všech barev, cestu od záblesku k dlouhým stínům, kterou poslední půlstoletí procházíme. Odtud plyne trvající úkol levice zjistit, proč pod dlažebními kostkami nebyla pláž, ale Pinochet.

Osudová (ne)konvergence bojů

Ale vraťme se k počátkům labyrintu. Když Vladimir Lenin zvažoval v celé řadě svých spisů definiční znaky revoluční krize, uváděl „zesílenou aktivitu mas“ čelících degradaci a útlaku („bídě a vykořisťování“). Vládnoucí třídy zároveň podle Lenina „nemohou již dosavadní nadvládu uplatňovat nezměněným způsobem“. Zkrátka a dobře, ti „dole“ už nechtějí být ovládáni jako doposud, ti „nahoře“ už většinu společnosti dosavadním způsobem ovládat nemohou.[6]

V jakémkoli typu kapitalismu je smyslem ovládání společnosti optimální akumulace kapitálu, kterou jeho vlastníci především vnímají v ukazatelích míry zisku. A snaží se průběžně odstranit různé překážky této akumulace. Právě ve druhé polovině šedesátých let poprvé od války míra zisku začala klesat a pracovní síly i byrokratické aparáty, zajišťující dosud dostatečný profit i systémovou stabilitu, se těm „nahoře“ čím dál víc jevily jako příliš nákladné, jako ohrožující návratnost produktivních investic i konkurenceschopnost. Zároveň Spojené státy, jádro světového systému, ztratily regulační moc nad obchodováním s velkým množstvím tzv. eurodolarů, které v roce 1968 již fakticky likvidovaly mezinárodní měnový systém ustavený ještě za války v Breton-Woods (1944). Systém byl USA oficiálně demontován opuštěním konvertibility dolaru se zlatem v roce 1971 a brzy nato (1973) zaveden plovoucí kurz. Šlo o první kroky cesty jinam (dalšími byly dvě vlny ropných šoků v letech 1973 a 1979, kdy také došlo k drastickému zvýšení sazeb centrální bankou USA), cesty z „fordistického“ kapitalismu do současné „tekuté modernity“ (v níž se ovšem počet fordistických mučíren světa od té doby výrazně zvětšil a nárůst pracovníků ve službách stále ještě nepřevýšil – přes všechny ty řeči o „postindustriální společnosti“ – růst pracovníků v průmyslu). Tohle – a nikoliv osmašedesátníci – otevřelo dveře pro návrat ekonomických cyklů, nezaměstnanost, cynismus a jiné nástroje zkázňování a demoralizace pracující třídy divokým kapitalismem. Rebelové roku 68 jsou vinni „jen“ tím, že po své porážce bezděčně i vědomě do rozjetého vlaku naskočili, halíce tvrdou realitu do postmoderních bajek.

Dělníkům vyspělých zemí nelze vyčítat, že těmto nedozírným (teoreticky adekvátně neuchopeným) změnám koncem šedesátých let nevědomky vykročili vstříc, když se pod impulsem studentské revolty pustili do boje za sociální transformaci dle vlastních představ a upozornili tak majitele kapitálu na nejzávažnější hrozbu zdola. Bylo to nebezpečné. Konzervativci, kteří kritizují „ducha 1968“, nemyslí ve skutečnosti na „divoký kapitalismus“ a „nepoctivost“. Myslí na to, že 500 ve stávce obsazených továren po celé Francii v Květnu 1968 mohlo pro represivní aparát státu představovat zcela jiný oříšek, než zdolání 20 barikád v Latinské čtvrti. Prožívají znovu a znovu prastarou hrůzu všech strážců třídních pořádků, že se pod nimi přeci jen náhle otevře země a pohltí je.

Lidé práce nebyli sociálním státem nijak „zhýčkaní“ a většinou ani „zkorumpovaní“, jak je jim dodnes předhazováno v „autonomních zónách“ radikálně puncovaných intelektuálů, zvláště pozorných čtenářů Herberta Marcuseho, jenž pracující třídu jako revoluční subjekt zásadně zpochybnil ve prospěch marginálních vrstev. Ale poměrné bezpečí před nahou bídou a škála dosažitelných konzumních lákadel ještě nepředstavují opuštění proletářské situace. Francouzské, italské, ba celoevropské (a ovšem i americké) taylorizované továrny, v nichž se pracovalo až na tři směny 45 hodin týdně, byly peklem i pro „specializované pracovníky“, otroky výrobních linek, ujařmené bezduchými úkony v rytmu běžících pásů. Opravdový archetyp „specialistů“! Slogan „metro, práce, spánek“, který se v Květnu ve Francii rozšířil, byl přesnou definicí úmorného odcizení, v němž se za páté republiky generála de Gaulla ocitlo zhruba osm milionu lidí.

Postavení dělnické třídy ve Spojených státech se v zásadě nelišilo. Ale bílí američtí muži pracující v podobných fordistických továrnách, těžili z nemalého podílu na nejbohatší ekonomice světa. Organizovaní v odborech, prodchnutých studenoválečnickou tradicí „zatlačování komunismu“, tonuli v sexismu či soutěživém rasismu s černochy a jinými menšinami, „kazícími cenu práce“. Jejich odborové svazy mezitím téměř zcela zničily třídní vědomí třicátých let. Materiální i ideová „korupce“ znemožnila masivní konvergenci bojů mezi tímto chrámem dobře placeného dělnictva a revoltou univerzitních kampusů. Znemožnila ji tím snadněji, čím více američtí dělníci podporovali angažmá US Army ve Vietnamu. Tato válka byla přitom všude důležitou roznětkou a tmelem odporu roku 1968. Psychická nálož explodovala zvláště po zničující „ofenzívě Tet“, provedené Vietcongem na lunární Nový rok, který tehdy připadl na 31. ledna; král – nejsilnější vojenská mocnost světa – byl ze dne na den nahý. Velké pozdvižení zdola ve Spojených státech, ono svébytné „americké levičáctví“, se proto obrátilo k pasivnímu dělnickému prostředí zády a inspirovalo se spíše černošským aktivismem, hnutím za občanská práva, emancipací žen, gayů a lesbiček, alternativním životním stylem a kontrakulturou. Tento model se po porážkách roku 1968 ujal i v evropské „společnosti spektáklu“ (Guy Debord), v níž byli rockeři a revolucionáři záhy zaměnitelní jako jejich koncerty s koncepty, slova s činy a happeningy s heroismem. Do popředí se od té doby derou societální otázky, moralizující přístup, politická korektnost a autentické subjektivní výpovědi. S důrazem, který hraničí až s posedlostí, je v těchto referenčních systémech striktně odmítán ekonomický, třídní a politický slovník.

Mladá garda jako předvoj

Letos zazněl rozčílený menšinový názor bloggera vlivného francouzského webu, že osmašedesátý je dnes nazírán jakoby logikou dystopie George Orwella. Celý příběh roku 1968, jehož ohniskem nesporně byl francouzský Květen, je totiž líčen takto: Studenti v čele s Danielem Cohn-Benditem (tehdy zvaným „rudý Dany“ a dnes plně podporujícím Emmanuela Macrona coby „jediného Evropana“), a další skvělí lidé udělali revoluci v univerzitní Latinské čtvrti v Paříži. Jsme jim zavázáni za mnoho dobrého: za sexuální revoluci, feminismus, antiautoritářství, toleranci k homosexualitě a kulturní otevřenost. A litujeme – jako dnes ostatně i oni sami – všeho špatného: přílišné uvolněnosti a negace jakékoliv autority, bezbřehé anarchie, relativismu, barikád a drog. Jeden televizní pořad shrnul rok 1968 obrazem, jenž divákům vnucoval propletenou nahotu mladých těl. Stručně řečeno, několik týdnů byl slastný nepořádek, až generál de Gaulle odpískal konec, vypsav všeobecné volby, v nichž velkou většinu získala pravice. V celém příběhu – pokračuje tato ojedinělá stížnost – chybí jediné: největší generální stávka dělnické třídy na světě, která ve Francii započala 13. května 1968, trvala několik týdnů a přerostla v objektivní hrozbu destrukce celého systému.[7]

V tomto příběhu i v rozhořčení nad ním toho ovšem chybí víc. Nelze totiž podceňovat inovační potenciál generace z poválečného baby boomu, generace, která zaujímala významné místo v demografickém stromu, a už jen proto měla společenskou váhu. Běžná „juvenilní neofilie“ (Konrad Lorenz), jejímž nezbytným prvkem je kulturní sebevyjádření, životní styl a jiné diference mladé generační kohorty, vždy takřka automaticky napadá etablované obyčeje a morálku v jejím jádru, ve sféře „samozřejmostí“, ve všeobecně internalizované ideologii. Hnutí 22. března v čele s Danielem Cohn-Benditem stálo na počátku přelomových událostí ve Francii zdánlivě banální kauzou: požadovalo, aby dívky měly právo navštěvovat část kolejního areálu, v němž byli ubytováni chlapci (opačně to univerzitní reglementy připouštěly, protože jen mladé ženy nesměly být viditelně „do větru“). Konflikt obnažil bezpočet podobných „samozřejmostí“ (např. skutečnost, že žena si nesměla otevřít bankovní konto bez povolení manžela) a ve střetu s „barony“ univerzitní správy i brutalitou policie se rychle politizoval. Italští studenti se teprve při projednávaní ryze materiálních problémů předimenzovaných kampusů (v dekádě 1960-1970 se počet studujících v rámci „modernizace“ zhruba zdvonásobil) dozvěděli, že jsou jen pěšáky na nástupišti kapitalistické akumulace. Naštvalo je to.

Kromě „banální“ roznětky potřebuje každá juvenilní revoluce dostatečně vážný kontext. Tím byl naprosto všude Vietnam, jenž byl pociťován jako naléhavý nejen v přímo zapletených Spojených státech, ale i ve Francii, koloniální mocnosti, která měla za sebou vlastní krvavou válku v Indočíně a – z pohledu roku 1968 docela nedávno – v Alžírsku. V Japonsku zase domácí průmysl, vyrabějící pro „americké agresory“ ve Vietnamu napalm, vadil zmobilizované mládeži naprosto stejně, jako krvavý fetiš domácího císařství, které z geostrategických důvodů „svobodného světa“ politicky přežilo japonské imperiální zločiny druhé světové války v Tichomoří. Němečtí radikální studenti, vedení Rudi Dutschkem, jedním dechem se skandováním „Ho-Ho-Ho-Či-Min!“ kladli doma zásadní otázku šmízové denacifikaci své země: „Co jsi dělal za války, tati?“

Je samozřejmě pravda, že studentská „mladá garda“ v roli „revolučního předvoje“ osmašedesátého patřila k sociální vrstvě, kterou nejen stalinisté, ale i třeba i sociolog Pierre Bourdieu – sympatizant osmašedsátnického radikalismu a pozdější guru alterglobalistů z přelomu tisíciletí – nazývali „novou maloburžoazií“; nelze zapomínat, že koncem šedesátých let byly vysoké školy mnohem elitnější než dnes (jen necelých 6 % studentů ve Francii pocházelo z dělnických rodin). Nelze však rovněž pominout, že juvenilní radikalismus byl vlastní i mladým dělníkům přicházejícím z venkova (a z italského jihu na sever, kde byly bráni jako „přistěhovalci“). Charakterizovala je slabá odborová organizovanost, nesvázanost s disciplinovanými „převodovými pákami“ politických stran, včetně IKS. Bez této dělnické generační kohorty, která se aktivně zúčastnila třídních bojů v Itálii v letech 1969-1978, při nichž vládnoucí třída zvažovala pinochetovský protitah, nebylo by společného hájení barikád ani v Latinské čtvrti a dokonce snad i velkého střetu s policí v rámci amerických primárek při nominačním sjezdu Demokratické strany v Chicagu. Bez mladých dělníků by nejspíš nebylo ani třítýdenní generální stávky ve Francii, nad níž komunisté (PCF) a odboroví byrokraté CGT ztratili 29. května jakoukoli kontrolu; teprve tehdy propadl generál de Gaulle nakrátko panice, uchýlil se k francouzským jednotkám v Německu, pravice se zmobilizovala do milionové demonstrace a na pařížská předměstí byly přisunuty tanky.[8] A konečně: bez volebního zákona, který vylučoval mladé lidi ze základního aktu parlamentní demokracie, nebylo by zřejmě – po rozpuštění francouzského Národního shromáždění vzpamatovavším se prezidentem – tak drtivého volebního vítězství francouzské pravice (23. června), zděšené samotnými událostmi i propagandou skloňující ve všech pádech hrozbu „komunistické diktatury“. Mládež je užitečným sudem prachu.

Kocovina z porážky

Takzvané „dohody z Rue de Grenelle“ 25. května, v nichž odbory dojednaly významné sociální zlepšení (zvýšení příjmů, prodloužení dovolených, zkrácení pracovní doby apod.), předkládají dodnes levicoví intelektuálové autonomistické provenience jako důkaz konzumní povrchnosti a zkorumpovanosti dělnické třídy. A hlavně jako důkaz neplatnosti marxistické teze o proletariátu coby klíčovém subjektu dějin při pohřbívání kapitalismu. V tomto dalším orwellovském příběhu ovšem zase chybí, že tak velké ústupky establishmentu, jichž bylo dosaženo, mohla vyvolat jenom hrozba revoluce. A že dělníci hromadně dohody z Grenelle 27. května odmítli jako nedostatečné. V příběhu chybí, že režim v té době ztratil kontrolu i nad veřejnoprávními médii a že zkoušet reálnou věrnost armády v případném rozhodujícím střetu považovaly mocenské aparáty za krajně riskantní.

Této fatální zkoušce zabránil až – velmi pomalu se prosazující – tradiční vliv stalinské komunistické strany a jejích odborů. A zároveň také nízká kredibilita maoistických, trockistických a anarchistických alternativ, předkládaných studentskými radikály, disponujícími jinak nepochybným teoretickým potenciálem i akční dynamikou. Svoji roli v nedůvěře k nim ovšem sehrály i generační a třídní bariéry. Docela stejně jako generál de Gaulle a jeho „hodný policajt“ a nástupce, tehdejší premiér Georges Pompidou, také komunisté Waldecka Rocheta a později (od roku 1972) Georgese Marchaise vtěsnali osmašedesátnické hnutí zdola do systémově neškodného žebroví buržoazní demokracie a stranické politiky. Jali se rychle budovat společné programy a předvolební i vládní koalice se socialistickými reformisty Françoisee Mitterranda, který od hesla „Rozchod s kapitalismem!“ (1971) dospěl až k roli bezmocného dveřníka při vstupu neoliberalismu do Francie (1983). Komunisté se pak ve vládě socialistického premiéra Lionela Jospina (1997-2002) stali spolupachateli mnohem rozsáhlejší vlny privatizací, než jakou předtím prosadila pravicová vláda Alaina Juppé (1995-1997).

Úloha (post)stalinských komunistických stran v revolučním poryvu roku 1968 i mnohem později je dodnes pro revoluční socialisty zásadním mementem. Stojí za samostatnou studii jejich vývoj po roce 1968 k pravému (sociálně demokratickému) i levému eurokomunismu (radikální levice), jehož nejnovějšími reinkarnacemi byli po roce 1989 italská Rifondazione comunista či řecká Syriza. Prskavky, které doprskaly. Jako ve Francii sehrály (post)stalinské strany v krizích revoluční povahy a/nebo v řízených tranzitech k demokracii povýtce reakční roli systémové záchranné brzdy. Stalo se tak v Portugalsku, Španělsku, Itálii i Řecku, kde bylo jejich vyhlášenou prioritou odvrácení„hrozby občanské války“, tedy zabránit rozvinutí třídních bojů. Tváří v tvář této možnosti panovalo všude zděšení. Allendova vláda Lidové jednoty v Chile byla v roce 1973 explozí spontánních dělnických samospráv (cordonés), zaštiťovaných radikálními lídry vládních socialistů i nevládního Hnutí revoluční levice (MIR), zděšena stejně, jako italští komunisté autonomním hnutím Dělnická moc (Potere Operaio), jako mnozí vůdci Pražského jara 1968 ustavováním samospráv v národních podnicích, jako Mao Ce-tung na podzim 1968, kdy mu jím odstartovaná „kulturní revoluce“ přerostla přes hlavu. Byli zděšeni jako celý východní blok – a nejen polská monopolní byrokracie – vyhlášením programu „Samosprávná republika“ na sjezdu Solidarity v Oliwie (1981), jehož hlavním prvkem byl předpoklad „zespolečenštění státní ekonomiky prostřednictvím odborových svazů a podnikových samospráv“.[9] 

Samospráva byla jedním z důležitých obrazů světa, kterou alternativní levice kladla jako východisko z tenat tradičních stran a utlačivých poměrů „světového kondominia“ Washingtonu i Moskvy. Je obraz správný a stále platný. Avšak na rozdíl od hlubokých sond, mezi nimiž čestné místo patří Dopisu straně, vyčerpávajícímu dílu dvou mladých polských trockistů Jacka Kurońe a Karola Modzelewského, které se rozšířilo v roce 1968 s velkým ohlasem i na Západě[10], byly obrazy světa mladých „levičáků“ většinou příliš symbolické – a i to je vzdalovalo pragmatičtější orientaci dělnického prostředí.

V podstatě šlo o soustavu autentických programových projekcí bojovníků proti kapitalismu a imperialismu do fenoménů, které byly všeobecně známy takříkajíc z televize a jevily se jako alternativy k oběma „měšťáckým“ zbyrokratizovaným blokům , k jejich „technostrukturám“ (Daniel Bell) či nomenklaturám, prostupujícím teriroriálně i strukturálně celý „starý svět“. A tak byly vkládány naděje do maršála Josipa Broze Tita (neangažovanost v blocích, jugoslávská samospráva), Alexandra Dubčeka („socialismus s lidskou tváří“), v čínského vůdce Maa (antibyrokratická „kulturní revoluce“ vedená pod heslem „útoku na štáby“) nebo ve vietnamského „strýčka Ho“ (bojovná emancipace „třetího světa“). Neděje byla vložena na bedra mučedníka partyzánské revoluce Ernesta Che Guevary („vytvořit dva tři Vietnamy“) a na neúnavného rétora Ostrova svobody Fidela Castra. V Americe pak na Martina Luthera Kinga a Roberta Kennedyho (oba zavražděni v roce 1968), ale i na šediny protiválečného kandidáta amerických primárek, demokratického senátora Eugena McCarthyho. Takových projekčních pláten bylo mnohem víc. Spousta iluzí a účelových mobilizačních ikonografií, provázené i podnětnými rozbory „světového systému“, nemohly zformovat pevné a dostatečně široké koalice a v delší perspektivě politicky obstát.

Ani tak nevadilo, že padly poslední iluze o možnosti reformního samovývoje obou bloků, když v srpnu 1968 – krátce poté, co Brežněv poslal na Prahu pět tisíc tanků – poslala Demokratická strana do prezidentského klání namísto „holubice“ McCarthyho „jestřába“ Huberta Humphreyho a proti demonstrantům v Chicagu policii. Tyto iluze značná část Nové levice dávno nechovala, nejpozději od maděrské revoluce 1956. Ale schválení vpádu do Československa Fidelem Castrem i plejádou „rozvojových“ komunistických stran naznačilo mnohem závažnější chybu v úsudku. A brzy měli všichni radikálové zjistit, že maoismus je jen variantou stalinismu, která v polpotovské Kambodži dospěje k třímilionové genocidě (1975-1979), že rozehnání Rudých gard a použití armády k disciplinaci rozhořčených dělníků v továrnách nařídil sám Mao[11] a že se studentské hnutí v samosprávné Jugoslávii zřejmě nepomátlo, když v bouřlivém roce 1968 žádalo na „rudé buržoazii“ skutečnou „samosprávu zdola“, kterou maršál Tito a meritokratické „tržní ukazatele“, zavedené od roku 1965, trvale vyprazdňovali. Dodatečná reflexe těchto přešlapů přispěla ke kocovině z porážky a politické reorientaci radikálních osmšedesátníků v sedmdesátých letech. Kocovina ještě neskončila.

Zcela zásadní otázka moci zůstala stranou, i když se politická moc ve Francii – a jedině v této zemi – válela 29. května na ulici a stačilo se jen pro ni sehnout. Komunisté to udělat nechtěli, mladí radikálové nemohli a masy „maloburžoazních“ studentů „za sklem“, jak pojmenoval jejich sociální skleník Robert Merle v názvu populárním románu[12] o dění roku 1968 v Nanterre, takový tah na branku vlastně ani nebrali vážně. Rovněž pojetí organizace vzpoury stavělo na povrchních protikladech k byrokratickým strukturám PCF a CGT, na antitezi veškerého řízení, to vše ve jménu hlubší demokracie, spontaneity – a faktické nemohoucnosti. Dětsky nevinný demokratický centralismus, nezbytná podmínka jakékoholi revolučního postupu, byl vylit s vaničkou centralismu byrokratického. Všechen „avantgardismus“ byl tehdy odmítnut dokonce i mladými maoisty, kteří si vypomohli teorií, že nastala doba „obklíčení buržoazie proletariátem“, a proto stačí kreativitu pracující třídy pouze koordinovat.[13] Paradoxně dnes, v době obklíčení proletariátu buržoazií, byla v praxi tato teze dovedena do extrému v hnutích Occupy, Nuit debout apod.; neexistuje žádná hierarchie, nejsou určeni ani mluvčí a každý je „sám za sebe“.

Jenže „staré struktury“ – od buržazního státu až po stalinský a reformistický aparát – jednoduše zavelely zcela jiným směrem: kapitalistický stát k „osvobození iniciativy“ neoliberalismem a k obratu společnosti do „divokého kapitalismu“, zatímco nominálně levicová „opozice Jejího Veličenstva“ vplula do rutinní role neškodných tribunů lidu stále oligarchičtějšího systému. Teprve v naší době se toto institucionalizované a ideologizované divadlo ocitá v troskách a rychle se uvolňuje cesta pro hybridní populistické projekty, které neříkají své jméno, svůj pravý obsah. Krajní pravice má více větru v plachtách, protože se jí podařilo oddělit pracující třídy od progresivních intelektuálů i akční mládeže mnohem hermetičtěji, než se v roce 1968 zdařilo stalinistům. Útok na někdejší revolucionáře jako na dnešní elitáře funguje bezvadně, potože interferuje s realitou.

Neboť to, co se dělo v běhu času s „avantagrdou“ roku 1968, která samotnou avantgardnost odmítla jako přežilý, ba nebezpečný nápad, je racionalizace porážky, vlastního sociálního vzestupu a kariér „symbolických analytiků“, politických lídrů, vydavatelů, teoretiků, profesorů a všudypřítomných mluvících hlav ve „společnosti sítí“ a flexibilizované prekérní práce. Kdejaký asistent katedry se stále ještě cítí být „ohniskem odporu“ podle Michela Foucaulta, objevitele všeprostupující „biomoci“ a „plurality vzdorů“. Někdejší hrdý osmšedesátník Toni Negri se cítí být součástí globálního „množství“ (multitude) ve vítezném tažení proti Imperiu. Náš hrdina se mrská v síti identit a kultur, bezpočtu útlaků a privilegií, které nemají žádné sociální jádro, „osobní je politické“ a revoluční změny je možné a nutné docílit „bez převzetí moci“.[14] Revoluce plápolá z každého výstupu genderových či postkoloniálních studií a z každé polemiky a transgenderového WC rodí se denně nový svět.

Svět je však stejný a čím dál horší. Mimo jiné proto, že nezmizela akumulace kapitálu a tudíž nezmizel ani proletariát, jemuž progresivní ideolog roku 1968 dal již před osmatřiceti lety výslovně sbohem.[15] Naopak, námezdní práce se dnes ve vyspělých zemích týká nejméně 80 % (a ve světě 50 %) populace.[16] Rozpor kapitál versus práce je mezi námi a takřka bez boje sílí.. Nezmizeli dělníci v širokém smyslu, zmizelo dělnické hnutí – „zásluhou“ reformistů, stalinistů a osmašedesátníků.

Třaskavý záblesk naděje v roce 1968 byl oslňující. Stíny však vrhá dlouhé.


[1]                     Marshal McLuhan, War and Peace in the Global Village, 1968.

[2]                     V letech 1974-1980 bylo v Itálii oficiálně napočítáno 293 mrtvých a 171 zraněných z politických důvodů. Z toho 104 úmrtí a 106 zranění bylo připsáno levicovému terorismu.

[3]                     Alternatives economique, hors-série č. 114, únor 2018.

[4]                     Joel Geier, „1968: Year of revolutionary hope“, International Socialist Review, č. 83, květen 2012. Projev na University of Illinois 26. března 2008.

[5]                     Josep Ramoneda, „Sans Mai 1968, Sarkozy n’existerait pas“, El País, cit. z Courrier international, 13. června 2007.

[6]                     Shrnutí Daniela Bensaida v „La notion de crise révolutionnaire chez Lénine“, Inprecor č. 642-643, srpen-září 2017.

[7]                     Jean-Pierre Boudine, „1968 pour les nuls“, Mediapart.fr, 17. února 2018.

[8]                     „The May events in France“, Socialism Today, č. 118, květen 2008.

[9]                     Witold Morawski, Ekonomická sociologie, Praha, SLON 2005, str. 138.

[10]                   Viz Chris Harman, 1968 and the historic Open Letter to the Polish Communist Party, International Socialism 158/2018.

[11]                   Ahmed Shawki, China: From Mao to Deng, International Socialist Review, č. 1, léto 1997.

[12]                   Robert Merle, Derrière la vitre (1970), česky Za sklem (1981, 1993).

[13]                   Inprecor 642/643, srpen-září 2017.

[14]                   John Holloway, Change the World Without Taking Power: The Meaning of Revolution Today (2002).

[15]                   Agré Gorz, Adieux au prolétariat (1980).

[16]                   Údaje Mezinárodní organizace práce (MOP). In Inprecor, č. 694/650, březen-květen 2018.

Sdílejte
  • 7
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
    7
    Shares