Pokud Vás vždy fascinoval zapálený optimismus, který vyjadřuje několik svébytných českých osobností ve vztahu ke změnám klimatu, je kniha Oteplí se a bude líp právě pro Vás. Na základě několika svých předchozích výzkumů v ní sociolog Petr Vidomus pečlivě analyzuje aktivní české klimaskeptiky za posledních 15 let. Ačkoliv autor využívá tématu hlavně jako ověření konkrétního sociologického konceptu kontrahnutí, přispívá v širším kontextu zajímavým impulsem k uvažování nad formováním české společenské debaty o změnách klimatu.
Podle ukazatele Eurobarometr patří Češi k nejskeptičtějším skupinám, co se závažnosti změny klimatu týče. Zdaleka ne každý přijímá vědecký konsenzus konstatující oteplování planety, s velkou pravděpodobností (hraničící s jistotou) zaviněné člověkem a také katastrofální dopady změny klimatu. Jednou z příčin takového znejistění se ve srovnání s ostatními zeměmi zdá být aktivita zdejšího klimatického kontrahnutí. Pro srovnání nemusíme chodit daleko, na Slovensku, kde byla debata klimaskeptiky ovlivněna výrazně méně, si je veřejnost nebezpečnosti klimatických změn vědomější.
Motivace klimaskeptiků se zdá být dvojího typu, i když ji leccos spojuje. Nezanedbatelným vlivem, který poháněl českou klimaskepsi, byli nepochybně peníze ČEZu a dalších energetických společností, které na znejistění konsenzu o klimatu měli zájem z hlediska svého byznysu. Po vzoru zahraničních fosilních korporací dotovali think-tanky s klimaskeptickou agendou jako například Centrum pro ekonomiku a politiku, Liberální institut nebo konzervativní Občanský institut. Ty zajistily díky tučným peněžním tokům české klimaskepsi dobré organizační zázemí, zajišťující překlady zahraničních textů i seriózně vyhlížející konference „heretických“ vědců.
Jedním z nových impulzů Vidomusovy knihy však je poznatek, že ve vzedmutí klimaskepse nehrál hlavní roli placený vliv, ale naopak osobní přesvědčení mnoha klimaskeptiků, kteří neváhali v boji s „alarmisty“ mobilizovat vlastní zdroje. Bylo by tedy chybou odbýt klimaskepsi jako peněžními vlivy zmanipulovaný fenomén. Je zajímavé sledovat osobní motivace jednotlivých skeptiků. Pokud odhlédneme od obecně protivědeckých a specifickými přírodovědnými obory ovlivněných názorů, spojuje klimaskeptiky hlavně libertariánské vidění světa, které nehodlá připustit, že některé problémy nelze vyřešit pouze soukromě a pracuje s představou dokonalého trhu optimálně regulujícího vztahy mezi jednotlivci. Zdá se, že klimaskeptikům je podvědomě velmi proti srsti pojetí změny klimatu jako největšího a historicky bezprecedentního tržního selhání. Oba typy motivace klimaskemptiků se tedy veskrze dotýkají slabin fungování kapitalismu.
Přínos Vidomusovi knihy lze také nalézt v analýze měnící se dynamiky a intenzity klimaskeptického hnutí. Nejsilnější vzedmutí můžeme zpětně pozorovat okolo roku 2007, kdy o tématu klimatické změny vycházelo i nejvíce článků v českých médiích. Nejcitovanějším aktérem společenské debaty byl očekávatelně Václav Klaus, který v této době obhajoval svůj prezidentský mandát a klimaskeptici i environmentalisté mu shodně v debatě přisuzují centrální roli. Vojtěch Kotecký v recenzi na knihu dodává, že zdůraznění tématu klimatické změny mohlo mít u Klause i pragmatický důvod, používal jej totiž jako vrážení klínu do tehdejší vládní koalice ODS a Strany zelených. Nebyl to však pouze tehdejší prezident, koncem nultých let se podle Vidomusova strašidelně obsáhlého seznamu odehrálo vůbec nejvíc veřejných akcí s klimaskeptickým motivem. Od té doby (s výjimkou pseudoaféry Climategate v roce 2009, za kterou pravděpodobně stály opět finanční tlaky fosilních korporací a která demoralizovala klimatické hnutí) téma klimatické změny v českém mediálním prostoru spíše upadá. Počet lidí, kteří považují klimatickou změnu za závažnou hrozbu začíná se zpožděním opět pomalu narůstat a projevy klimaskepse se z agendy velkých think-tanků přesouvají spíše do blogosféry a na konspirační weby.
V závěru se autor dívá na klimaskeptické hnutí pomocí konceptu postnormální vědy. Podle výpovědí klimatologů lze jejich obor charakterizovat jako postnormální vědu, protože v něm panují velké nejistoty, vysoká rizika a hodnotové rozepře. Zároveň však klimatologové (minimálně ti čeští) svůj obor brání postnormální praxi – nechtějí být vystaveni širší hodnotící komunitě a vykročit z uzavřeného kruhu vědy. To by pro ně znamenalo vystavit se otevřeněji kritice klimaskeptiků, ale i například více spolupracovat s neziskovými organizacemi nebo vystupovat ve veřejném prostoru. Podle Vidomuse je právě tohle věc, která české debatě o změnách klimatu chybí. Opakujeme prý stejné nešvary jako při debatě s Václavem Klausem, v debatách o změnách klimatu se utápíme v technických detailech a ztrácíme schopnost oslovit širší publikum. Stačí však takovéto informování a otevírání se veřejnosti?
Jednou z hlavních tezí, kterou rozvádí Andrew J. Hoffman ve své nedávno přeložené knize Jak kultura utváří diskuzi o klimatické změně je idea, že pro přijetí klimatické změny veřejností je nutné vycházet z ideového, hodnotového a kulturního zázemí individuálních jedinců a poselství o klimatické změně jim přizpůsobit. O klimatické změně bychom podle Hoffmana měli mluvit bez ideologie. Když mluvíme se zastánci volného obchodu zdůraznit ohrožení ekonomické konkurenceschopnosti.
Není to ovšem tak trochu nesmysl? Co když se v problému přijetí změny klimatu promítá právě zásadní konflikt hodnot a střet ideologií? Je otázkou, zda reflexivní obrana libertariánů a konzervativců proti změně klimatu není poměrně pochopitelná. Celé politické vyjednávání o změně klimatu ukazuje, že pro její zmírnění potřebujeme zásadní společenské změny a důslednou regulaci a omezení trhu. Tohle se jednoduše nebude libartariánům ani konzervativcům líbit.
Rozhodně má smysl snažit se klimatickou změnu lépe komunikovat, aktivně a srozumitelně vyvracet mýty klimaskeptiků a zapojit do debaty odborníky – klimatology. Měli bychom se také vyvarovat pojetí změny klimatu jako potvrzení vlastní pravdy a pohlazení vlastní identity, před čímž varují odborníci zabývající se komunikací klimatické změny. Zároveň je ale nutné klimatickou změnu věcně a přímočaře prosadit jako zásadní argument do debaty o politických otázkách a ovlivnit tak hlavní proud. Musíme odhalovat a diskutovat důsledky, které z fenoménu klimatické změny plynou, jako je zásadní zpochybnění fungování volného trhu nebo ekonomického růstu. Pomůže nám to delegitimizovat a odsunout konzervativní a libertariánské proudy.
Mimo to bychom neměli zůstat jen u komunikace. Lze si těžko představit, že klimatickou změnu přijme jako reálnou hrozbu celá společnost a pokud ano, není to dosažitelné v přijatelném časovém horizontu. I kdyby klimatickou změnu za reálnou hrozbu celá společnost považovala, neznamená to, že proti ní bude něco podnikat. Měli bychom se proto více než doposud soustředit na provedení sociální změny, spíše než na ambici přesvědčit o závažnosti klimatické změny nepřesvědčitelné. Jedna analýza popisuje typologii aktérů sociální změny jako „advokáty“ prosazující myšlenky na odborné a politické úrovni, „helpry“ v podobě neziskovek, „rebely“ kteří podnikají radikální akce a „organizátory“ kteří první tři skupiny spojují dohromady. Je chvályhodné, že se nám díky Vidomusově knize dostává dalšího materiálu pro „advokáty“ a „helpry.“ Posílit však potřebují především dvě poslední skupiny.
To už je každopádně překročení obzoru, který si kniha ani neklade za cíl. Každopádně jí můžeme být vděční, že nám svou analýzou poskytuje cenné podklady pro promýšlení nutné systémové změny. Klimaskeptiky bychom se rozhodně neměli nechat znejistit.
Petr Vidomus, 2018. Oteplí se a bude líp. Praha: Sociologické nakladatelství
