Před sto lety se odehrála ruská revoluce. Byl to v dějinách první vážný pokus svrhnout v celostátním, potažmo celosvětovém měřítku kapitalismus a nastolit místo něj dělnický stát.
Tři měsíce po dobytí moci v revolučním převratu 25. října (7. listopadu) 1917 měli bolševici (a jejich spojenci, zejména leví eseři) situaci zdánlivě pevně v rukou. Protivníci se až na výjimky nevzmohli na vážnější odpor, dělnické vrstvy ve své převážné většině změnu poměrů aktivně podporovaly (a samy prováděly), kladně se k nové moci stavěli i rolníci, zejména díky vlivu levých eserů. Široké lidové vrstvy se nenechaly příliš vyvést z míry ani když 6. (19.) ledna 1918 nová moc násilně rozpustila Ústavodárné shromáždění, jehož zvolení tři týdny po revoluci sama organizovala a k němuž se ještě během roku 1917 všichni upínali jako k instituci, která vyřeší všechny problémy a sporné otázky. Ještě víc než vlastním schopnostem mohli radikálové za tento vývoj děkovat neschopnosti svých nepřátel, kteří nedokázali využít řady trumfů, které měli v tu chvíli v rukou.
Ve skutečnosti to byl klid před bouří. Celý rok odsuzovali radikálové liberály a umírněné socialisty za neschopnost či spíše neochotu vyvést zemi z první světové války. Nyní bylo na nich, aby s Německem a Rakouskem–Uherskem dojednali uspokojivou mírovou dohodu. Nejenže tvrdě pocítili hranice svých možností, ale ke všemu se brzy ukázalo, že otázka války a míru není tím nejhorším problémem.
Brest–Litevský mír
Den po převzetí vlády zveřejnili bolševici své proslulé říjnové dekrety. V nich vyhlašovali nahrazení prozatímní vlády „Radou lidových komisařů“ (zastupující pouze dělnické a rolnické vrstvy, nikoliv tedy „celý národ“ jako dosud), přerozdělení vší půdy mezi rolníky, a také požadavek spravedlivého míru, tedy takového, který nebude jen zástěrkou imperiální expanze vítězů na úkor poražených, naopak umožní všem národům sebeurčení včetně nezávislosti. K tomu připojili i doprovodný požadavek, aby byla od nynějška veškerá diplomatická jednání vedena veřejně, nikoliv za zavřenými dveřmi. Aby dali tomuto požadavku patřičnou váhu, zveřejnili tajné dokumenty svrženého carského režimu zachycující jednání a dohody se spojenci (v první řadě Francií, Británií a Itálií) od roku 1914, které jasně ukazovaly, jak málo měly cíle, kterými vlády svým občanům vstup do války zdůvodňovaly, společného s těmi skutečnými. Tyto dokumenty vyvolaly na Západě pozdvižení a silně místním vládám zkomplikovaly jejich pozici u veřejného mínění, které už také mělo války dost.
K vyvolání světové revoluce to nestačilo. V Západní (a ani Střední) Evropě nebyly státní a společenské instituce v očích lidí tak široce zdiskreditovány jako v Rusku, a to ani mezi dělníky. Nedošlo ani k vypovídání poslušnosti německými vojáky na východní frontě a k jejich sbratřování s Rusy, což by byl ideální vývoj, v nějž bolševici vždy tak trochu doufali. A už vůbec nepohnul spád událostí s německou vládou, která ho od začátku byla odhodlána využít tak jako vždycky, tj. vytřískat ze situace vše, co jen půjde.
2. (15.) prosince 1917 bylo uzavřeno příměří a mohla započít mírová jednání v Brestu Litevském (dnešním Brestu v Bělorusku u polských hranic). Pro Němce to bylo velmi výhodné: všechny své vojenské síly mohli vrhnout na západní frontu proti Francii a Anglii. Návrhy sovětských zástupců (mír bez územních anexí i finančních kompenzací, možnost pro Poláky, Litevce, Ukrajince a další menšinové národy Ruska, Německa a Rakouska rozhodnout o svém osudu) od začátku nebrali vážně, a jak byla vojenská slabost revolučního Ruska z týdne na týden zjevnější, jejich požadavky na územní ústupky se stupňovaly. Přitom německé vládní kruhy využívaly sovětskou rétoriku o národním sebeurčení proti sovětům a požadovaly postoupení mimo jiné Polska, Litvy a Lotyšska, z nichž se měly stát formálně samostatné, fakticky ovšem loutkové státy zcela pod německým vlivem (když uvážíme, že například v Lotyšsku probíhalo stejně jako v samotném Rusku až do nedávné německé okupace revoluční hnutí a že Lotyšové tvořili významnou součást „ruské sociální demokracie – bolševiků“, pochopíme, proč bylo takové řešení pro bolševiky těžko stravitelné). V tomto smyslu vyznívala ultimativní „mírová nabídka“ předložená Německem na samém konci roku.
To vše nebylo nijak překvapivé, a to ani pro bolševiky. Trockij, který jako národní komisař pro zahraniční věci vyjednávání v Brestu vedl, jednání od začátku využíval jako tribunu pro hlásání postoje revolučního Ruska k válce do celého světa, s cílem podnítit hnutí podpory v ostatních válčících státech. Jeho snahy ovšem neměly kýžený výsledek, a na začátku ledna byli ruští revolucionáři postaveni před nutnost se rozhodnout.
Když Lenin na jaře 1917 ještě v emigraci formuloval svůj přístup k otázce války (k němuž mu pak dalo práci většinu bolševiků přesvědčit), vymezoval se proti „revolučnímu obranářství“ umírněných socialistů, tedy proti názoru, že i když byla válka vyvolána z nečestných pohnutek, vítězství revoluce v Rusku z ní nyní dělalo válku na obranu revolučních výdobytků a tudíž válku spravedlivou. Považoval tento argument za nepravdivý už proto, že nový revoluční režim byl ve skutečnosti kompromisem dělnictva s kapitalistickými třídami, v němž se jakákoliv zahraniční politika bude dostávat do vleku imperiálních zájmů vyšších vrstev. Zároveň už tenkrát dodával, že v případě nastolení skutečně revoluční vlády by otázka „revolučního obranářství“ stála zcela jinak: vyslovoval požadavek všeobecného míru s možností sebeurčení pro všechny podmaněné národy, tedy nejen pro národy podmaněné jednou z válečných stran – výslovně zahrnoval i mimoevropské kolonie. „Za takový program jsme i my ochotni vést revoluční válku!“, psal v těch měsících opakovaně.
V lednu 1918 se ukazovalo, že ruské revoluční masy mají války do takové míry po krk, že nejsou ochotny jít ani do války „revoluční“, ať už skutečné či nikoliv. Ještě před uzavřením příměří začali vojáci hromadně opouštět frontu a vraceli se domů, nejčastěji na vesnici, kde si nechtěli nechat ujít bolševiky ohlášené rozdělení velkostatkářské půdy.
Bolševici, a ještě více pak leví eseři, menševici–internacionalisté a anarchisté, brali tuto realitu na vědomí obtížně. Když se 8. (21.) ledna k posouzení německé nabídky sešla rozšířená schůze ústředního výboru bolševiků, hlasovala těsná většina přítomných za její odmítnutí a za vyhlášení revoluční války – pro podepsání mírové smlouvy bylo pouze patnáct hlasů, dalších šestnáct podporovalo jednostranné ukončení bojů a demobilizaci, ale bez podepsání formálního míru. O tři dny později se sešel ústřední výbor ve svém obvyklém užším složení. Na něm byla nálada již o poznání zdrženlivější. Lenin (stejně jako Stalin) se jako jeden z mála stavěl za podepsání. Argumentoval tím, že kdyby byla v Západní Evropě na obzoru revoluce, jejímuž vypuknutí by ruská revoluční válka mohla napomoci, dávalo by smysl do takové války jít i za cenu toho, že by revoluce v samotném Rusku tváří v tvář německé armádě sama sebe obětovala. Evropská revoluce však na obzoru není, a tak nezbývá, než udržet to, čeho bylo dosud dosaženo (fakticky tedy podle zásady, že „lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“). Lenin zjevně přehodnotil svůj názor z podzimu 1917 (což mu také bylo některými přítomnými vytknuto), kdy úporně bolševiky přesvědčoval k přípravě revolučního převratu mimo jiné argumentem, že právě to podnítí revoluci v světovém měřítku, což se zpětně jasně ukazovalo jako omyl.
Proti tomu stoupenci revoluční války uváděli, že teprve jasné odmítnutí spravedlivého míru Německem a odpor sovětského Ruska proti jeho imperialistické politice vyvolá to, čeho se dosud nedostávalo: velkého vzepětí lidových mas v Rusku i na Západě. Nakonec devíti hlasy proti sedmi převážila třetí varianta, prosazovaná Trockým: ve válce nepokračovat, ale mír nepodepsat (návrh zvolit cestu revoluční války byl zamítnut jedenácti hlasy proti jednomu a dvěma zdržením se). Zároveň bylo rozhodnuto o dalším jednání za účelem získání času.
Rozhodnutí, které bylo šířeno interními stranickými kanály, vyvolalo ve straně silné nesouhlasné ozvuky. Ostře se proti ústřednímu výboru kromě přehlasované menšiny jeho členů a části členů Rady lidových komisařů (vlády) ozvaly mimo jiné petrohradská a moskevská organizace, které požadovaly jasné odmítnutí „imperialistického“ míru a vytýkaly stranickému vedení nedodržení dříve přijatého rozhodnutí – moskevští bolševici dokonce požadovali odvolání a novou volbu ústředního výboru strany. Ten se proto 19. ledna (1. února) shodl na co nejrychlejším svolání širší stranické konference za účelem vyjasnění názorů, dále pak na přípravu stranického sjezdu (stanoveného předběžně na únor), který měl ukázat, nakolik odráží protestní rezoluce vedení místních organizací názory řadových členů, do jejichž rukou měl sjezd vložit konečné rozhodnutí.
Diskuse pokračovaly téměř celý měsíc. Skupina kolem Lenina dál stála za názorem, že je lépe přistoupit na německé podmínky, jakkoliv jsou vyděračské, nedokázala však přesvědčit své oponenty, zejména Trockého a ještě více Bucharina. V polovině ledna (podle západního kalendáře) nabral ostatně vývoj v Německu a Rakousku–Uhersku spád, který zdánlivě jejich postoj potvrzoval: v obou státech (včetně Českých zemí) vypukla vlna masových stávek, které byly mnohde doprovázeny zakládáním dělnických rad (obdobou ruských sovětů) a v jejichž rámci zaznívaly kromě hospodářských i politické požadavky (mimo jiné požadavek sjednání spravedlivého míru s Ruskem). Světová revoluce tak na několik dní nabyla reálných obrysů.
Jak se nakonec ukázalo, Střední Evropa nebyla Rusko: stát i společenské poměry v ní byly stabilnější a odcizení lidových vrstev od stávajících pořádků o poznání menší. Stávkové hnutí bylo potlačeno a Rusko tak zůstávalo i nadále osamoceno. A co bylo horší, 16. února (Rusko v té době z rozhodnutí sovětů přešlo na západní kalendář: po 31. lednu tak v úředním datování následoval rovnou 14. únor) oznámilo Německo, že pokud ruská strana mírové podmínky ihned nepřijme, zahájí do dvou dnů znovu bojové operace. Svou hrozbu také vyplnilo, a jeho vojska začala na všech frontách postupovat, což bylo o to snazší, že ruská armáda už několik týdnů prakticky neexistovala. Němci se převalili přes Estonsko a během několika dnů obsadili Pskov, cca 280 kilometrů od hlavního města Petrohradu, kde následně vypukla všeobecná panika a sověty začaly narychlo a chaoticky řešit (slovo „řešit“ je tu ve skutečnosti poněkud nadnesené) přesun klíčových průmyslových podniků do vnitrozemí. Z původních tří možností (podepsat mírovou smlouvu, znovu zahájit válku, nebo nepodepsat, boj však neobnovovat) tak zbývaly jen dvě, a rozhodnutí už nebylo možno odkládat.
Přitom oproti začátku roku německá strana své podmínky citelně přitvrdila: požadovala nyní odstoupení celého Pobaltí (Litvy, Lotyšska i Estonska), části dnešního Běloruska i některých gruzínských území (ve prospěch německého spojence Turecka), uznání nezávislosti Ukrajiny (vyhlášené Ukrajinskou ústřední radou v lednu po rozehnání Ústavodárného shromáždění), nevměšování se do finských záležitostí (finskou nezávislost sovětské Rusko oficiálně uznalo, podporovalo však pokus finských komunistů o nastolení revoluční vlády, s čímž nyní muselo přestat a nečinně přihlížet jejich fyzické likvidaci finskou pravicí za německé asistence), konec revoluční agitace na všech územích ovládaných Německem a jeho spojenci, a také dodávku uhlí a jiných surovin do Německa v době, kdy je Rusko nutně potřebovalo na překonání vlastní hospodářské krize.
Ústřední výbor bolševiků s konečnou platností rozhodl o svém stanovisku 23. února, na schůzi, která představovala hotové psychodrama. Lenin vyhrožoval odstoupením ze všech funkcí, pokud strana na německé podmínky nepřistoupí – argumentoval jednak tím, že revoluce v Německu není na obzoru, jednak tím, že ruské rolnictvo obnovení války nepřijme, a bez jeho podpory je vedení války nemožné. Bucharinovi stoupenci trvali na svém stanovisku a výslovně proklamovali svou ochotu pokračovat ve válce i v revoluci třeba bez Lenina. Jazýčkem na váhách se stalo několik dalších odpůrců předkládané smlouvy včetně Trockého, kteří prohlásili, že ačkoliv jsou proti míru v podobě, v jaké ho Německo vnucuje, odpor proti němu by vyžadoval jednotu, která ve straně zjevně chybí. Výsledek: sedm hlasů za podepsání míru, čtyři proti, čtyři se zdrželi. Trockij ohlásil, že ačkoliv nechce většinovému rozhodnutí překážet, nechce za něj ani nést odpovědnost a vzdává se tedy funkce lidového komisaře pro zahraničí, v podobném duchu čtyři lidé včetně Bucharina zase složili mandát členů ústředního výboru.
Usnesení strany nemělo samo o sobě formálně žádnou platnost: závazné rozhodnutí měl právo udělat pouze výkonný výbor všeruského sjezdu sovětů, zvolený třetím sjezdem sovětů na začátku ledna – a v něm byli bolševici pouze jednou ze stran, byť nejsilnější. U jejich koaličních spojenců, strany levých socialistů–revolucionářů (levých eserů), naopak jasně převážilo odmítnutí německých podmínek. Stejný postoj zaujali i menševici–internacionalisté a anarchisté, kteří ovšem byli ve výboru zastoupeni velice slabě. Z tří seti šestadvaceti členů výkonného výboru tak 24. února hlasovalo pro přijetí míru 126, proti 85, 26 se zdrželo. Návrh prošel jen díky tomu, že ti bolševici, kteří spolu s Bucharinem a dalšími nesouhlasili s rozhodnutím vlastní strany, se hlasování nezúčastnili. 3. března byl mír s Německem, Rakouskem a Tureckem podepsán. Po podepsání musela následovat ještě ratifikace. Od 14. do 16. března proběhl v Moskvě čtvrtý všeruský sjezd sovětů, který přes odpor levých eserů odsouhlasil mírovou smlouvu zhruba dvoutřetinovou většinou (opoziční umírnění socialisté volbu sjezdových delegátů bojkotovali a nebyli na něm téměř vůbec zastoupeni). O týden dříve, 6. až 8. března uspořádali bolševici sjezd vlastní strany, který navzdory vášnivým polemikám předcházejícího měsíce vedení podržel: postup ústředního výboru schválily dvě třetiny delegátů (zároveň byla schválena změna názvu strany z RSDRP/b, neboli Sociálně demokratické dělnické strany Ruska – bolševiků, na RKP/b, tj. Komunistickou stranu Ruska – bolševiky; trvalo však ještě dlouho, než si veřejnost zvykla říkat bolševikům „komunisté“). Tentýž sjezd v tajné rezoluci dával vedení právo „kdykoliv porušit všechny mírové dohody s imperialistickými a buržoazními státy, případně vyhlásit jim válku“.
Vnitropolitické důsledky míru
Podmínky míru byly pro revoluční Rusko těžkou ránou. Země přišla o velkou část svého území i obyvatelstva, a to nejen toho neruského. Ztráty zahrnovaly například průmyslová centra východní Ukrajiny, důležitá pro celou ekonomiku a jejichž dělnictvo (převážně ruské) sovětský režim výrazně podporovalo. Stejně citelné bylo i odtržení zbytku Ukrajiny, jejíž obilí nyní místo do Ruska proudilo do Německa a Rakouska v době, kdy potravinová krize v ruských městech nabývala stále hrozivějších obrysů. Také úpadek průmyslu byl ještě prohlouben vývozem potřebných surovin, k nimž se vláda sovětů zavázala. Výsledkem bylo další uzavírání fabrik a ještě vyšší nezaměstnanost. Situace byla o to horší, že Německo, které dobře cítilo slabost protivníka, v následujících měsících neváhalo podmínky dohody porušovat a obsazovat další území, jejichž zdroje se mu mohly hodit pro vedení války na západě. Ještě v srpnu si vynutilo dodatky ke smlouvě, které Rusko ekonomicky ještě více vysávaly.
Uzavření míru také urychlilo postupné budování jednotné fronty proti bolševikům. Týkalo se to jednak bývalých spojenců Ruska – Anglie, Francie a Spojených států – kteří počínání nového režimu sledovali s velkou nelibostí, do té doby však zaujímali vyčkávací stanovisko pro případ, že by tváří v tvář nepřijatelným německým požadavkům dal přednost obnovení konfliktu, jak se v jednu chvíli zdálo pravděpodobné. V únoru dokonce francouzská i anglická vláda oficiálně nabídly sovětům přímou vojenskou pomoc v podobě dodávky zbraní, instruktorů a důstojníků, což ještě prohloubilo vnitřní spory mezi bolševiky (ústřední výbor strany se těsnou většinou usnesl v případě potřeby nabídku přijmout, s čímž souhlasili i Lenin a Trockij; rozhodnutím přistoupit na mír se toto usnesení po několika dnech stalo irelevantním). Po vyjasnění situace začátkem března se Spojenci začali orientovat na podporu odpůrců sovětské vlády. Už během února vysadili Britové expediční sbor v Murmansku (u hranic s Finskem), Francouzi v Oděse (jižní Ukrajina) a Američané u Vladivostoku při Tichém oceánu. Cíle neměly tyto expedice jednoznačně vytyčeny, ve hře byla původně i možnost jejich nasazení na podporu sovětům proti německé armádě – murmanský sovět dokonce podepsal s Brity dohodu, která jejich přítomnost legalizovala. Za nových okolností bylo otázkou, co od těchto jednotek očekávat. Zatím zůstávaly nečinné.
Radikalizovali se i vnitřní odpůrci režimu: vedle liberálů to byli zejména umírnění (pravicoví) socialisté, kteří se také proti mírovým podmínkám stavěli od začátku, ovšem ze zcela jiných důvodů než leví eseři a bolševici kolem Bucharina. Roli hrál v jejich případě nacionalismus, i když v méně šovinistické podobě než ten liberální. Stejně jako v roce 1917 umírnění socialisté i nyní argumentovali dodržením slova daného demokratickým spojencům (a jejich podporou proti poloautoritářským říším Střední Evropy), nově také nevratnými škodami, které odtržení části území způsobí ruskému hospodářství. Jejich prohlášení ve smyslu, že nejlepší cestou k prosperitě Ruska je jeho obnova v hranicích z roku 1914 (tedy včetně mj. Polska), už byla přinejmenším dvojznačná: k návratu imperialismu už tu byl jen krůček (nutno podotknout, že leví socialisté se sice na rozdíl od pravých už v dubnu 1917 přihlásili k právu národnostních menšin na sebeurčení včetně odtržení, i oni však setrvání všech národností v rámci nového, třeba i federálního revolučního Ruska, byť na čistě dobrovolné bázi, považovali za nejvýhodnější pro Rusy i pro menšiny). Zhoršení ekonomické situace v důsledku míru jim do jisté míry dodalo vodu na mlýn, zatím jim to ovšem moc nepomáhalo: část dělnictva na jejich argumenty slyšela, novou válku si nicméně přál jen málokdo.
Mnohem větším problémem byl rozkol, který mír vyvolal v táboře levých socialistů. Bolševici, kteří nesouhlasili se stranickou linií, nakonec zachovali jednotu a podřídili se většinovému rozhodnutí, zato u jejich koaličních partnerů, levých eserů, převládlo stanovisko, že menším zlem než nečestný mír je revoluční válka. Nic na tom nezměnilo ani společné zasedání ústředních výborů obou stran, které se konalo 24. února (zápis z tohoto jednání se nedochoval, nevíme tedy, co si obě strany toho dne řekly). Rozepři mezi oběma stranami nebylo možno překonat: začátkem dubna leví eseři oznámili odchod z koalice a demisi svých členů v Radě lidových komisařů. To bylo to poslední, co bolševici v tu chvíli potřebovali.
Přitom leví eseři proklamovali svou ochotu i z opozice s bolševiky spolupracovat v otázkách, na kterých se shodnou. Zejména pak zdůrazňovali, že mír s Německem v předkládané podobě odmítají ze zcela jiných důvodů než umírnění socialisté: válku s Německem vnímali jako mezinárodní občanskou válku mezi proletariátem a kapitalisty napříč národními hranicemi, na rozdíl od pravých socialistů, kteří v ní viděli způsob, jak sjednotit národ napříč třídami a otupit tak třídní boj. Otázka revoluce měla u nich přednost před otázkou války a míru.
Rozpad koalice měl mimo jiné za neblahý důsledek, že poté, co se bolševici stali jedinou vládnoucí stranou, začalo být stále častějším jevem, že důležitá rozhodnutí byla fakticky přijímána na půdě stranických orgánů, zatímco Rada lidových komisařů, sověty a další lidové instituce, které byly do té doby místem živých diskusí a kompromisů mezi různými proudy, pouze stvrzovaly předem dohodnutá opatření. Bolševici tak poprvé vykročili k modelu státostrany, který známe z pozdějších let a který se za minulého režimu uplatnil i u nás. Na jaře 1918 ještě nemusel být tento vývoj nezvratný: jak dnes díky otevření postsovětských archivů víme, nebyla na vypovězení koalice mezi levými esery shoda, a na jejich druhém stranickém sjezdu na konci dubna zaznívaly i hlasy označující toto rozhodnutí za chybu, kterou by bylo vhodné při co nejbližší příležitosti napravit. Události však nabraly jiný směr: k původnímu kameni úrazu přibyl další ještě zásadnější, a to neshoda na řešení agrární otázky.
Socializace venkova
Agrární otázka pálila Rusko ještě déle, než otázka dělnická. Protože na venkově žily nejméně tři čtvrtiny ruského obyvatelstva, nebylo vyřešení druhé dlouhodobě možné bez uspokojivého řešení první.
Hlavním požadavkem rolníků bylo přerozdělení zemědělské půdy. Jejich původní požadavek navrácení té její části, o kterou je stát připravil při reformě roku 1861 (asi čtvrtinu jejich už tak malých hospodářství převedl jako kompenzaci za zrušení nevolnictví jejich bývalým vrchnostem), což i po padesáti letech právem vnímali jako krádež, se v posledním desetiletí radikalizoval: v duchu programu socialistů–revolucionářů (eserů) usilovali nyní o převedení veškeré půdy (státní, šlechtické, církevní i jiné) na rolníky podle zásady, že půda patří tomu, kdo na ní pracuje vlastníma rukama.
Právě když se po únorové revoluci 1917 eseři ocitli u moci, začali před prosazováním svého základního programového bodu couvat a všemožně ho oddalovat. Vedla je k tomu neochota štěpit společnost v době války, za kterou se však skrýval celkový odpor jejich umírněného křídla proti třídnímu boji, od něhož přes své vzývání revoluce už před válkou začínalo ustupovat. Proti tomu se vymezovala radikální frakce (leví eseři), která trvala na původním radikálním programu a nedělala si iluze o tom, že by zásadní změnu společenských poměrů bylo možné prosadit bez boje, pouze skrze volby do Ústavodárného shromáždění. Odcizení mezi oběma křídly vedlo nakonec v listopadu 1917 k odštěpení levých eserů v samostatnou stranu.
Rolníkům došla trpělivost už dříve: již od září brali agrární reformu do vlastních rukou a panskou půdu zabírali silou. Když po nástupu k moci bolševici vyhlásili své dekrety o půdě, rolnictvo už jejich duch uvádělo v praxi tak jako tak.
Přerozdělení bylo třeba dát určitý systém. Bolševici si rychle uvědomili, že něco takového není v jejich silách: neměli na venkově žádnou oporu a jejich program sloučit veškerou půdu (panskou i rolnickou) do kolektivních, rolníky demokraticky řízených velkostatků by mezi vesničany narazil na okamžité odmítnutí. Nová sovětská moc se mohla na venkově prosadit jen za součinnosti levých eserů, kteří v té době vytlačovali pravé esery z místních rolnických výborů a stávali se na vesnici jedinou relevantní silou. V jejich režii také agrární reforma proběhla, aniž by do ní bolševici přes své výhrady výrazněji zasahovali.
Základními pilíři nového uspořádání, stvrzeného zákonem z 27. ledna (9. února) 1918, bylo rovné rozdělení statků, zásada, že pouze ten, kdo na půdě pracuje, má právo ji užívat, a zákaz půdu kupovat, prodávat, směňovat nebo jinak převádět (tzv. „zespolečenštění“). Přerozdělena nebyla jen statkářská půda, ale i rolnická, aby se odstranil majetkový rozdíl mezi bohatšími a chudšími rolníky (toto rovnostářství se neuplatnilo všude stejně důsledně: v severním Rusku se přerozdělení dosavadních rolnických hospodářství zpravidla netýkalo, v jižním a středojižním bylo naopak provedeno bezezbytku). Výměra půdy přidělované jednotlivé domácnosti se odvíjela podle počtu jejích příslušníků, přičemž se přihlíželo jak k počtu práceschopných rukou (tj., kolik je domácnost schopna vlastní prací obhospodařovat), tak k počtu krků k nakrmení (tedy kolik půdy potřebuje pro vlastní spotřebu). Například muži mezi osmnáctým a šedesátým rokem věku byli počítáni jako plnohodnotní pracovníci, ženy od osmnácti do padesáti let byly započítávány jako 0,8 pracovníka, děti od dvanácti do šestnácti platili za polovinu pracovní jednotky. Děti do dvanácti let a starci byli hodnoceni jako práceneschopní. Každých několik let měla vesnická občina provést nové přerozdělení, aby zohlednila demografické změny, které se na vesnici od minulého přerozdělení odehrály – to byla zažitá praxe už za carského režimu, nový byl kromě zabrání půdy bývalých vyšších tříd nebývale silný rovnostářský důraz. Lesy, rybníky, pastviny a další přešly pod kolektivní správu občiny. Zakázáno bylo využívání námezdné pracovní síly za účelem zisku – podnikání (nikoliv tedy pro vlastní potřebu).
Nutno říci, že velikost průměrného rolnického hospodářství se přes zabrání panské půdy nijak dramaticky nezvýšila – její velkou část totiž měli rolníci už dříve v nájmu. Přesto si materiálně přilepšili a uskutečnili sen, který snili už nejméně tři sta let a kvůli kterému vypuklo v ruských dějinách mnoho krvavě potlačených rebelií. Ekonomičtí historici uvádějí, že s takovým systémem si mohlo Rusko vystačit nějakých deset let či více, než by zaostalost ruského zemědělství oproti západnímu začala vést k potížím (nový stav věcí rozhodně nepobízel k technickému rozvoji). To však rolníci nemohli vědět.
Bolševici pozorovali tento vývoj bez nadšení. Jak o několik měsíců později za zcela změněných okolností prohlásil Lenin, „My bolševici jsme byli proti zákonu o zespolečenštění půdy. Nicméně jsme jej podepsali, neboť jsme nechtěli jít proti vůli většiny rolníků. Vůle většiny je pro nás vždy závazná a jít proti ní znamená zradit revoluci“. Říkal to ovšem v době, kdy se vztahy bolševiků s „většinou rolníků“ v důsledku jejich bezohledných zásahů do venkovské ekonomiky rapidně zhoršovaly. Tyto zásahy rozhodně nebyly předem plánované. Bolševici naopak předpokládali, že po odstranění společného nepřítele v podobě velkostatkářů si chudí rolníci postupně uvědomí rozpor mezi svými zájmy a zájmy rolníků majetných, „kulaků“ (v pojetí bolševiků venkovských drobných kapitalistů; že sociální rozdíly mezi jednotlivými vrstvami vesnického obyvatelstva nebyly nikdy tak velké a po reformě se ještě zmenšily, jim zjevně ušlo). Domnívali se proto, že stačí pasivně vyčkávat.
Jejich plány nezměnily události na venkově (kde naopak bouře z přelomu roku vystřídal na jaře 1918 podivuhodný klid), nýbrž akutní potravinová krize ve městech. Venkov nebyl ochotný dodávat do měst obilí především proto, že krizí zpustošená města nebyla schopna dodávat vesnici průmyslové výrobky (mimo jiné zemědělské náčiní), které od nich rolnictvo očekávalo, a oživení průmyslu bylo v nedohlednu. Zadarmo nebo pod cenou ovšem rolníci svou produkci dávat nechtěli. Tváří v tvář hladu byla nějaká forma konfliktu mezi městem a venkovem asi těžko vyhnutelná (včetně nucených rekvizic obilí). Nebyl ovšem nevyhnutelný způsob, jakým se k němu postavili bolševici (označení části rolníků za kulaky a kontrarevolucionáře), kteří si tak vytvořili ideové nepřátele tam, kde původně žádní nebyli. Později jejich politika přerostla ve válku režimu proti většině obyvatel země, jejichž jménem revoluci prováděl. Na jaře 1918 se ovšem zdálo, že větším nebezpečím je pro bolševiky rodící se opoziční dělnické hnutí ve městech.
Dělnictvo: od krize k revoluci a zpět:
Dělníci byli hned po vojácích skupinou, která říjnovou revoluci podporovala nejaktivněji. K jejich radikalizaci přispěla zejména ekonomická krize, která během léta nabyla dramatických rozměrů a vyhrotila jejich vztah jak k vládě, tak k podnikatelům. Úměrně tomu klesala jejich ochota ke kompromisu.
Bolševici se celkem shodovali na politických krocích, které hodlali v případě dobytí moci uplatnit: měly se dít v duchu předání „vší moci sovětům“ tj. prostřednictvím sovětů dělnické třídě a dalším nemajetným pracujícím vrstvám (tedy v duchu pověstné „diktatury proletariátu“, která ale nebyla ještě chápána jako diktatura jedné strany).
V čem zdaleka nepanovalo takové jasno, byl ekonomický program. Nikdo mezi radikály (ba dokonce ani mezi „umírněnými socialisty“, kteří byli říjnovou revolucí smeteni) nezpochybňoval, že konečným cílem revoluce je socialismus, tedy zrušení soukromého vlastnictví a nastolení ekonomické demokracie, v níž si pracující sami budou rozhodovat o organizaci své práce. Spor se vedl o to, jak rychle lze k takovému stavu dospět, a to i v řadách samotných bolševiků. Už v září byly ve straně patrné dva hlavní proudy: opatrnější kolem Lenina, a tzv. „levá opozice“ kolem Bucharina.
Lenin se hospodářské otázce během září věnoval ve dvou obsáhlých brožurách: Hrozící katastrofa a jak jí čelit a Udrží bolševici moc?. V obou dával jasně najevo, že zastavení ekonomického úpadku (zejména boj proti hladu) je v nejbližší době naléhavější, než budování socialismu, byť se zlomením moci kapitalistů a zaváděním ekonomické demokracie požadoval začít ihned a k socialismu se měl nový model aspoň přiblížit a stát se jeho předstupněm. Mezi opatřeními, která vyjmenovával, jistě nechybělo znárodnění bank a klíčových průmyslových odvětví (uhelného, ropného a hutního průmyslu, cukrovarnictví aj.), zároveň však Lenin zdůrazňoval, že „znárodnění“ si nelze „plést s konfiskací soukromého majetku“, neboť by „ve skutečnosti nepřipravilo žádného „vlastníka“ ani o jedinou kopějku“. „Znárodněním“ se tu rozumělo sloučení všech podniků v určitém odvětví do jednoho syndikátu – tento vývoj v celé Evropě beztak pod taktovkou státu začal spolu s vypuknutím války, aby mohlo být národní hospodářství plně zapřaženo do podpory válečného úsilí. Urychlila se tak tendence koncentrace kapitálu a přechodu ekonomiky k monopolům a centralizaci, což podle Lenina likvidaci kapitalismu usnadňovalo. Rozdíl byl v tom, že dosud sledovala tato koncentrace pouze zájmy vlád a vlastníků. V Leninových představách měly být syndikáty (až už byly zřízeny během války carským režimem, nebo je revoluční vláda zřídí v odvětvích, kde ještě nebyly) demokraticky kontrolovány svými zaměstnanci, ať už dělníky, inženýry nebo bankovními úředníky, kteří měli mít nárok na „určitou část zisku“. Vlastníci a manažeři sice měli dál zůstat na svých místech, i oni s právem na podíl na zisku, avšak již pouze jako správcové vykonávající rozhodnutí zaměstnaneckých sjezdů, pod hrozbou těžkých trestů (včetně trestu smrti) v případě sabotáží (bolševici sice v té době vedli kampaň za zrušení trestu smrti, již v září 1917 však veřejně říkali, že odmítají trest smrti pouze jako nástroj kontrarevoluce proti revolucionářům, vítězná revoluce že se však proti kontrarevolucionářům bez takové zbraně těžko obhájí). A dále: „ekonomům, statistikům a technikům dobře zaplatíme, ale… ale nebudou–li tuto práci dělat svědomitě a plně v zájmu pracujících, nedáme jim jíst“.
Zcela jinou představu měla „levá opozice“. Jejím ideálem byla urychlená likvidace soukromého vlastnictví a zavedení plánovaného hospodaření, které by zahrnovalo všechny stránky ekonomického života: „Pracuje se koordinovaně, na základě dobře promyšleného a vyčísleného plánu. Ústřední statistický úřad vypočítá množství bot, kalhot, salámu, krému na boty, obilí, plátna atd., jež je třeba během jednoho roku vyrobit; úřad vypočítá, že na polích je k tomu potřeba tolika a tolika soudruhů, v továrnách na salám tolika, ve velkých textilkách zase tolika; tak se vhodným způsobem rozmístí pracovní síla. Veškerá výroba je řízena podle propočítaného a velmi pečlivě uváženého plánu, na základě přesného inventáře všech strojů a nástrojů, základních surovin i výrobních sil ve společnosti“, popisoval Bucharin svůj ideál v roce 1918 (tytéž názory hájil již v roce 1916).
„Levá opozice“ byla o rychlé uskutečnitelnosti svého plánu tak pevně přesvědčena, že Bucharin v září 1917 ve vnitrostranické diskusi k předpokládanému brzkému stranickému sjezdu navrhoval zrušení „minimálního programu“ strany coby nadbytečného. Na to Lenin odpovídal, že je naopak potřeba po uskutečnění minimálních požadavků jako znárodnění bank nejprve vyhodnotit praktické zkušenosti a vzniklé problémy, „a pak se uvidí“. „Je možné, ba pravděpodobné, a dokonce nepochybné, že bez přechodných „kombinovaných typů“ se to neobejde ani tady; například malé hospodářské podniky s jedním či dvěma námezdními dělníky nebudeme moct hned ani znárodnit, ba ani dát pod skutečnou dělnickou kontrolu“. Lenin varoval před předčasným a příliš podrobným plánováním dalších kroků.
Obě tyto představy předpokládaly kontrolu zdola kombinovanou s celostátní centralizací (tím se bolševici lišili od anarchistů, kteří se zastávali samostatné malovýroby). Po revoluci v říjnu 1917 však obě okamžitě vzaly za své: dělníci totiž již v prvních dnech po převratu zahájili živelnou vlnu vyvlastňování podniků a jejich přebírání do vlastní správy. Vývoj to byl nečekaný – už od února 1917 se sice ve fabrikách prosazoval princip „dělnické kontroly“, tím se však rozumělo právo zaměstnanců spolurozhodovat se zaměstnavatelem o otázkách jako propouštění a najímání pracovníků, výše platů, pracovních podmínkách, benefitech atd. Když se během srpna začala prohlubovat hospodářská krize, rozšířili dělníci své požadavky na kontrolní pravomoci i na vlastní podnikatelskou činnost firmy, což ale byla spíše snaha o zachování pracovních míst, než o skoncování s kapitalismem. Jen v málo firmách došlo k vyloženému vyvlastnění, a to byly většinou firmy již krachující, které se dělníci zoufale snažili oživit poté, co majitel již své úsilí vzdal.
O to překvapenější byli všichni náhlou změnou v jednání dělníků hned po 25. říjnu (7. listopadu) 1917. Fabriky, kde zaměstnanci vyháněli majitele i manažery a kde správu přejímaly volené tovární rady, se nyní počítaly v tisících. V té době zároveň dostupovaly vrcholu rovnostářské tendence, které pozvolna sílily už od únorové revoluce: dělníci si na mnoha místech vynutili zvýšení mezd nekvalifikovaných dělníků na úroveň těch kvalifikovaných, což ukazuje, že rovnost v jejich pojetí neznamenala jen odstranění kapitalistických tříd. Platová rovnost se během několika let vžila natolik, že když se v době tzv. „nové ekonomické politiky“ (NEP, od roku 1921) sovětský režim vrátil k principu „zásluhovosti“ a odměňování dělníků podle kvalifikace, vyvolalo to mnohde protesty a nespokojenost, která doutnala ještě několik dalších let.
Bolševici sledovali vývoj v továrnách se smíšenými pocity: ačkoliv těžko mohli odsuzovat hnutí dělníků zdola, spád, který události nabraly, byl v rozporu s jejich přesvědčením, že jak překonání ekonomické krize, tak časem i socialismu se nejlépe dosáhne centralizací. Proti tak mocnému proudu ovšem nemohli nic dělat, a tak byl 14. (27.) listopadu 1917 přijat tzv. „zákon o dělnické kontrole“, který se vyvlastňování a následnému uspořádání dělnické samosprávy snažil dát nějaký rámec. Příznačně byl zákon přijat právě ve dnech, kdy začínalo být jasné, že se neuskuteční další z požadavků, s nímž dělníci na politiky tlačili – vznik koaliční vlády všech socialistických stran. V tomto případě mohli bolševici poukazovat na to, že kompromis ztroskotal na neochotě jejich odpůrců, i tak však museli dělníkům ustoupit jinde, a v této otázce jim ustoupili na celé čáře. Zákon legalizoval vyvlastňování zdola, kdežto jeho ustanovení ve smyslu širší ekonomické koordinace (tovární rady již několik měsíců pořádaly celoměstské, regionální a posléze i celoruské sjezdy svých delegátů, kterým se nyní mělo dostat vyšších pravomocí – vyšší články měly těm nižším pomáhat mimo jiné expertizou) byla zatím jen bezmocnými proklamacemi.
A bylo toho hodně, co bylo z hlediska bolševiků na pováženou. Problematické pro ně bylo například, že v mnoha podnicích se dělníci chovali jako klasičtí vlastníci usilující o co nejvyšší zisk na úkor konkurence – družstevní kapitalismus ovšem nebyl tou cestou k socialismu, kterou si radikální socialisté představovali. Horší bylo, když „zespolečenštění“ bylo pouhou záminkou k zmocnění se zboží na skladě nebo výrobních surovin a jejich levnému výprodeji na trhu – třeba přes inzerát. V takovém případě nebyla již zcela jasná hranice mezi vyvlastněním a pouhou defraudací.
Co však vyvolávalo největší obavy, byl úpadek produktivity práce, ale i pracovního nasazení. Současný ruský historik Dmitrij Čurakov parafrázuje dobového pamětníka popisujícího jeden petrohradský závod v prosinci 1917: „Obří závod stál, jeho dvacetitisícový pracovní kolektiv postupně degeneroval. Bylo možné projít všechny dílny – a jen zřídka narazit na skupinu při práci. Část dělníků docházela na pracoviště „pouze z letitého zvyku“, jiní, aby prostě zabili čas, dověděli se novinky, podělili se o své politické názory a následně odešli s ještě větším zmatkem v hlavě, než s jakým přišli“ (je třeba říci, že citovaný svědek byl opozičním menševikem).
Historikové (zejména ti levicoví) si při vysvětlování takových jevů často vypomáhají dělením dělníků na „uvědomělé“ (ty, kteří se s jasným cílem angažují pro revoluci…) a „neuvědomělé“ (kteří pouze využívají uvolněných poměrů k osobnímu prospěchu nebo povyražení). To je dost schématické rozlišení, stejně jako v případě zdánlivě bezúčelných výtržností během revolučních dnů (kdo se někdy účastnil většího pouličního protestu, ví, jak může nabitá atmosféra strhnout i toho, kdo přišel s jasným politickým cílem). Rozdíly v postojích dělníků pravděpodobně leží jinde. Někteří (dá se asi očekávat, že mimo jiné ti kvalifikovaní) mohli cítit hrdost na své řemeslo, realizovat se prostřednictvím práce a odstranění kapitalismu vnímat jako příležitost plně rozvinout své schopnosti. Pro jiné byla práce naopak úmornou a nevděčnou dřinou (ve srovnání s dneškem byla tehdy práce v průmyslu krajně náročná a často se na ni předčasně umíralo), a vědomí, že jsou nyní na pracovišti vlastními pány, jim bylo jen slabou útěchou (i když jistě ocenili zvýšení platů a omezení pracovní doby na osm hodin). Zahálka pro ně byla dlouhým svátkem do doby, kdy se, jak se dalo předpokládat, věci vrátí do starých kolejí, revoluce nerevoluce.
Bolševici reagovali v několika směrech. Jednak tlačili na co nejužší spojení, ba i sloučení továrních rad s odborovými organizacemi (které byly na rozdíl od továrních rad už dávno sdruženy do celoruských svazů a v představách bolševiků se tak lépe hodily ke „koordinování“ hospodářské politiky, tím spíš, že jejich vedení v té době přecházelo do rukou jejich sympatizantů). Petrohradské odbory na své městské konferenci koncem ledna 1918 takové sloučení hladce podpořily (proti byla jen malá skupinka anarchosyndikalistů), na městském sjezdu delegátů továrních rad, kde byli anarchisté naopak silně zastoupeni, se pro změnu strhla vášnivá polemika, která nakonec vyústila ve vítězství bolševického tábora. Tak se tovární rady staly dalším mezičlánkem organizační sítě, která ovšem již v následujících měsících začala nabývat podoby hierarchického systému pod taktovkou státu, i když zatím jen v některých regionech.
Druhou reakcí bolševiků byla snaha o obnovu „pracovní kázně“ a o co největší pozvednutí produktivity, a to využitím nejmodernějších metod vyvinutých tehdy na Západě, zejména taylorismu a fordismu, které Lenin s velkým zájmem sledoval. Plně se začali tématu věnovat zejména od března a dubna. Když uvážíme, že např. taylorismus spočíval v tak důsledné dělbě práce, že dělníkova pracovní činnost se v podstatě omezovala na jediný monotónní pohyb, který musel u pásu opakovat od rána do večera, není divu, že takový přístup jim na popularitě nepřidával – je ovšem také pravda, že vzhledem ke své slabé pozici byli zatím bolševici schopni jakoukoliv politiku v praxi prosazovat jen velmi omezeně, a tak je otázkou, do jaké míry byly „fordismus“ a „taylorismus“ jevy, které dělníci zažívali na vlastní kůži, a do jaké míry jen pojmy, o kterých se dočítali v novinách, vládních i opozičních.
Ještě je třeba podotknout, že „zespolečenštěná“ byla zatím jen menšina průmyslu. Ve většině podniků zůstávali původní vlastníci, i když vztahy se zaměstnanci měli napjaté a jakýkoliv konflikt vedl k jejich obvinění z „kontrarevoluční sabotáže“. Vlna vyvlastnění se většinou vyhnula firmám s malým počtem zaměstnanců (ty zůstaly v rukou podnikatelů do roku 1920), a také velkým závodům se stovkami až tisíci pracovníků. Situace se radikálně změnila 20. června 1918, kdy vláda nečekaně a v záchvatu improvizace vyhlásila okamžité zestátnění všech velkých firem. Důvodem bylo, že Německo a Rakousko po uzavření „loupežného míru“ v březnu neustále stupňovaly své požadavky a byly náznaky, že by mohly v blízké době zažádat o navrácení německých a rakouských investic konfiskovaných při vypuknutí války v roce 1914, čemuž sovětská vláda předešla znárodněním velkokapitálu bez ohledu na národnost vlastníka.
Během zimy a začátku jara 1918 se mohlo zdát, že situace se uklidňuje. Díky faktické eliminaci vlivu podnikatele si mohli dělníci prosadit zvýšení platů tak, aby alespoň částečně dorovnaly inflaci (a zejména ti nejhůře placení si pomohli výrazně), nehledě na úpravu pracovní doby a další vymoženosti v podobě nemocenské atd. Vlna protestního hnutí, která v posledních měsících roku 1917 dostoupila svého vrcholu a umožnila říjnovou revoluci, nyní opadávala, a ti dělníci, kteří stáli v jejím čele, se přesouvali do různých podnikových rad a jiných politických či zaměstnaneckých institucí, které jako houby po dešti vznikaly na těch pracovištích, kde dosud chyběly.
To vše mohlo jen dočasně zastřít, že ekonomická krize je tu stále. Zespolečenštění podniku umožňovalo sice dělníkům plně se těšit plodům své práce, aniž by jim z nich ukrajoval dřívější majitel, nebylo však zárukou proti krachu, pokud nemohl závod sehnat za rozumnou cenu suroviny nebo udat vyrobené zboží. Vedle nedostatku potravin, který jsme už zmínili, byla tím pádem rostoucím problémem i nezaměstnanost, tím spíš, že bolševici, aby ukázali, jak vážně míní svůj odpor proti válce, demonstrativně uzavřeli většinu zbrojních továren. Přechod z válečné ekonomiky na mírovou se nedařil a vzhledem k společenskému konfliktu se mohl dařit jen těžko. Schylovalo se tak k novému propuknutí nespokojenosti.
Výzvu z této strany bolševici nečekali. S obavami
v té době sledovali činnost bývalých západních spojenců Ruska a jejich
vojenských jednotek na ruském území, stejně jako například československých
legií v Povolží, jejichž záměry si nebyli jisti. Očekávali také
pokusy o násilný zvrat situace ze strany
nesocialistických sil (liberálů a konzervativních skupin napravo od nich),
možná se západní pomocí. Stejně tak pozorovali snahy umírněných socialistů
agitací získat dělníky zpět na svou stranu a jejich zásadní odmítání
poříjnového režimu, ale i aktivitu spřízněných radikálů (levých eserů a
anarchistů), kteří sice zdůrazňovali, že v boji proti kontrarevolucionářům
stojí na straně bolševiků, kritizovali je však stále tvrději, často i zleva.
Všechny tyto konflikty dospěly na přelomu jara a léta k výbuchu: střet
s československými legionáři na konci května se stal signálem začátku občanské
války. S čím bolševici vůbec nepočítali, bylo, že nebude jen třídní
válkou, ale i válkou uvnitř dělnické třídy, neboť část dělnictva vystoupí proti
sovětskému režimu. Když Lenin o několik měsíců dříve mluvil o „přeměně
imperialistické války ve válku občanskou“, rozhodně takový vývoj do svých úvah
nezahrnul.
