Rok s Macronem aneb bída antipopulismu

Když se před rokem francouzským prezidentem stal Emmanuel Macron, oslavovali liberálové po celém světě vítězství „rozumu“ a „demokracie“ nad „populismem“ a samotného Macrona jako absolutní protiklad Donalda Trumpa. Realita je trochu jiná: Macron byl od začátku kandidátem elit, jeho skutečným programem byla podpora zájmů bohaté menšiny na úkor všech ostatních. A co se „Antitrumpa“ týče, s rozdíly mezi oběma prezidenty to není tak horké. Ve francouzské společnosti se hromadí nespokojenost, která ale zatím nedokáže vládu ohrozit.

I když ten, kdo během roku 2017 sledoval francouzská média, mohl mít dojem, že se kandidát Macron těší obrovské popularitě, nebyla jeho oblíbenost ve skutečnosti nikdy až tak vysoká. Je pravda, že pro něho určitá část společnosti nadšeně horovala, především vysokoškoláci s kvalifikovaným a dobře placeným zaměstnáním a také s dobrým přístupem do mediálního prostoru (právě novináři patřili a dosud patří k jeho velkým fanouškům). Nebyla to skupina až tak velká: v prvním kole dostal Macron pouze 24 %, a i z těch ho podle průzkumů mnoho (v některých až 45 %) volilo jako menší zlo, z obav před „extrémnějšími“ kandidáty (reálně tenkrát hrozilo, že se do druhého kola spolu dostanou krajně pravicová Marine Le Pen a konzervativní katolík a ekonomický ultraliberál v jedné osobě François Fillon). V druhém kole sice získal působivé dvě třetiny hlasů, proti všeobecné odmítané Le Penové to však nebyl až tak velký výkon. Nehledě na to, že v druhém kole byla volební účast podstatně nižší, než bývá ve Francii obvyklé, a z těch, kteří přišli, kolem desetiny hodilo do urny bílý nebo neplatný lístek (Macronův dvoutřetinový výsledek se ovšem počítal pouze z platných hlasů…).

Jak je vidět, stal se Macron prezidentem země, která o něj vlastně ani moc nestála (v tom je podobný Trumpovi, který ve volbách ani nezískal většinu hlasů). Také je dnes jeho popularita ještě nižší než Trumpova (v průzkumech mu vyslovuje důvěru sotva třetina Francouzů). Jaké tedy bylo jeho dosavadní vládnutí?

Ekonomická politika jen pro vyvolené

Macronův styl lze charakterizovat jednoduše: něco jiného říkat, něco jiného dělat. Macron celý život patřil k několika desítkám nejelitnějších úředníků, kteří soustavně střídají vysoké posty ve státní správě s manažerskými místy v nejvýznamnějších francouzských firmách, jsou skutečnými tvůrci francouzské hospodářské politiky a svou kariéru často spojují s některou z velkých politických stran – v Macronově případě se socialisty. Přesto se ve volební kampani prezentoval jako člověk zvenku, který má odstup od systému a chce ho radikálně změnit. Rád se odvolává na „start-upovou“ firemní kulturu, což je pozoruhodné u člověka, který nemá zkušenosti z jiného typu podniků, než jsou investiční banky se staletou tradicí.

Podobně se to má i s jeho programem. Macron, který v roce 2016 odešel ze socialistické vlády i strany, odmítá přiřazování k pravici i levici a tvrdí, že si vybírá to nejlepší z obou. Jeho heslem ve volební kampani bylo „libérer et protéger“ – osvobozovat a chránit, tj. odbourat regulace, které údajně brzdí společnost, a zároveň se postarat o ty, kteří z nějakého důvodu přicházejí zkrátka. První část hesla naplňuje beze zbytku. Už jako socialistický ministr hospodářství se vyznamenal novelou zákoníku práce, která dávala firmám výrazně větší volnost v zacházení se svými zaměstnanci: možnost sjednat v určitém hospodářském odvětví kolektivní smlouvu méně výhodnou pro zaměstnance, než na co jim dává nárok zákon, a na vnitropodnikové úrovni zase smlouvu méně výhodnou, než je smlouva celoodvětvová, právo sjednat se zaměstnancem při podpisu pracovní smlouvy doložku umožňující rozvázání pracovního poměru v případě blíže neurčené „změny v hospodářské situaci podniku“ (uchazeč, který má na vybranou mezi podepsáním a úřadem práce, pak v podstatě nemá na výběr), rozložení pracovního konta z jednoho na tři roky (po takové době si málokdo pamatuje, kolik napracoval přesčasů a těžko si spočítá, o kolik ho šéfové obrali)… Druhou část, o „ochraně“, bychom naopak v jeho vládnutí hledali marně.

Co dělal jako ministr, dělá už rok i jako prezident. Několik měsíců po svém zvolení, během léta 2017, schválila Macronova vláda další „reformu“ zákoníku práce: obsahovala například právo obejít při kolektivním vyjednávání odbory a předložit zaměstnancům návrhy změn ve vnitropodnikovém referendu (což dokořán otevírá dveře vydírání a pohrůžkám propouštění nebo i možného uzavření podniku z „ekonomických“ důvodů), sloučení všech podnikových orgánů zástupců zaměstnanců do jednoho (výsledek: zástupců bude méně a budou mít méně času seznamovat se s větším okruhem témat, od ekonomických otázek po zdraví, hygienu a bezpečnost při práci), zastropování odškodného , které mají soudy právo přiřknout bývalým zaměstnanců, u nichž dospěly k názoru, že jejich propuštění bylo neoprávněné (tedy snaha, aby se porušení zákona zaměstnavateli vyplatila)… To vše zavedené bez jakékoliv diskuse a s obejitím parlamentu (francouzská ústava vládě umožňuje takto zákony přijímat) v době letních prázdnin, kdy bylo pro odpůrce obtížné mobilizovat.

Také rozpočtová politika  je zcela zaměřena na zvýhodňování bohatších domácností. Rozpočet na rok 2018, který vláda předložila, ruší tzv. „solidární daň z velkých majetků“ a namísto ní zavadí „daň z velkých nemovitých majetků“, tj. osvobozuje od této daně investice do akcií, dluhopisů apod. Oficiální cíl: podpořit investování bohatých do podnikání; skutečnost: jak poukázali kritici, kdo kupuje na burze akcii, v naprosté většině případů kupuje akcii již dříve emitovanou, kupní cena tedy nejde firmě, která by ji využila k tvorbě nových pracovních míst, nýbrž z kapsy bohatého soukromníka do kapsy jiného bohatého soukromníka. Na rozdíl od „reformy“ pracovního práva tedy Macronova daňová politika spíš než podnikům pomůže rentiérům a spekulantům           (mimochodem: čím movitější domácnost, tím nižší podíl nemovitého vlastnictví na jejím celkovém majetku: pro typickou rodinu tvoří většinu majetku dům nebo byt, v němž žije; u nejbohatšího jednoho procenta Francouzů tvoří naopak 71 % majetku finanční investice), i když ani podnikatelé si nemusejí stýskat, jak hned uvidíme.

Vláda totiž výrazně snížila také zdanění kapitálových výnosů, zahrnutých dosud pod progresivní daň z příjmů. Nejmajetnějším domácnostem s celkovými příjmy přes 152 260 € ročně (tj. v přepočtu více než 300 000 Kč měsíčně) se příjmy z kapitálu zdaňovaly sazbou 45 % (a k tomu sociálními odvody ca 15 %). Nyní budou všichni vlastníci platit rovnou daň z kapitálu ve výši 30 % (včetně sociálního pojistného). Sníženo bylo i zdanění firem (z 34,5 % na 25 %). Vláda sice přikročila i ke snížení „daně z bydliště“, která nejvíc zatěžuje chudší obyvatele (80% domácností od ní bude napříště osvobozeno, dosud to bylo 60 %). Celkově vzato však jde o rozpočet pro milionáře.

O co stát přichází snížením daní majetných, to si vynahrazuje osekáváním výdajů. Počet státních zaměstnanců se má za pět let snížit o sto dvacet tisíc, ačkoliv jen ve zdravotnictví v současné době chybí přes dvě stě tisíc lidí a pracovníci nemocnic jsou stále přepracovanější. Škrtat se bude i v příspěvcích na bydlení: příspěvek se má plošně snížit o 5 €, což Macron zdůvodnil bojem proti přemrštěným cenám nájmů. Na jeho velkolepý apel v médiích, aby majitelé bytů plošně snížili o 5 € výši nájemného, reagovala ovšem sdružení pronajímatelů okázale předváděným pohoršením. Na druhou stranu o plných 50 € za byt se sníží státní příspěvek obcím na sociální byty. V tomto případě sice opravdu dojde k snížení nájmu, ovšem na úkor údržby bytového fondu a výstavby nových bytů. Pravděpodobný výsledek: zvýší se poptávka po už tak předražených soukromých nájmech a tudíž i jejich ceny, a to nejen pro nejchudší, nýbrž pro všechny. Fakticky tedy i v tomto případě vláda tahá peníze z kapes běžným lidem, aby je jako na stříbrném podnose darovala vlastníkům nájemního fondu. Je málo pravděpodobné, že by si to neuvědomovala. A není třeba říkat, že taková politika nutně přispěje ke koncentraci chudých do určitých míst a k dalšímu růstu vyloučených lokalit…

Také další výdaje na sociální politiku se budou v dohledné době drasticky snižovat, jak se shora již nějakou dobu naznačuje: krátce před prázdninami zveřejnila prezidentská kancelář video, které nenechalo nikoho na pochybách o tom, co se chystá. Macron se v něm okázale pohoršuje nad „šílenými prachy“, které stát údajně bezvýsledně sype na podporu chudých, nezaměstnaných a podobně. Máme tedy celkový obrázek sociálního programu těch, kteří dnes stojí v čele Francie: maximální vstřícnost k těm, kteří se už teď mají lépe, ze všeho nejvíc pak (i když nejenom) k úzké elitě, a to převážně na úkor běžných lidí a lidí znevýhodněných, pro které platí zákony kapitalistické džungle a kteří jsou tu jen od toho, aby se dali dobře oškubat. Nedosti na tom, politici vůči nim projevují otevřené opovržení (Macron tím byl už před svým zvolením vyhlášený), které občas hraničí s děláním schválností.

Divadlo a realita

Zatímco v ekonomické a sociální oblasti si politická garnitura pomalu už ani na nic nehraje, jinde se stále ještě schovává za maskou „pokrokové“, „humanistické“ politiky – a v praxi dělá pravý opak.

Vezměme si ekologii. Vzletné formulace v Macronově předvolebním programu ohledně boje s klimatickou změnou, principu předběžné opatrnosti (tj. nutnosti prokázat ekologickou neškodnost libovolné technické novoty, než bude umožněno její plné uplatnění), přechodu na obnovitelné zdroje, na ekologicky šetrnou dopravu, a tak dále, nedokázaly zakrýt fakt, že na všechny tyto plány byly v témže programu přislíbeny směšně nízké částky. Macronem vybraný premiér, do té doby téměř neznámý Edouard Philippe, je úzce spojený s jaderným průmyslem, a ekonomické kruhy, které Macrona před volbami podporovaly, se zdaleka neomezovaly jen na finanční sektor: významnou úlohu hrála také betonářská lobby. Nečinnost vlády na poli ekologie ostře kontrastuje s horlivostí, s jakou dopilovává prováděcí předpisy např. k usnadnění vyhazovu z práce, a populární ekologický aktivista Nicolas Hulot, kterého Macron jmenoval ministrem životního prostředí, v ní byl spíš pro ozdobu a na konci srpna z ní raději odešel.

O nic lepší to není v otázce přistěhovalectví a uprchlíků. Macron nešetří velkými slovy o pomáhání lidem v nouzi, nedělá pro to však dohromady nic. Dobře to ukazuje francouzský postoj v době široce zmedializovaného případu lodě Aquarius. Když tato neziskovkou provozovaná loď nabrala u libyjských břehů několik stovek tonoucích uprchlíků a odmítnutí italské vlády umožnit jim vylodění vyvolalo v západní Evropě pohoršení části veřejnosti, vynikla francouzská vláda svým mlčením. Až poté, co ochotu dotyčné přijmout projevilo Španělsko, přišla Francie s hlasitým odsouzením „nehumánního“ italského přístupu. Proti množícím se dotazům, proč tedy sama nic neudělala, se ministři pokusili argumentovat větší blízkostí španělských přístavů ve srovnání s francouzskými – což snadno vyvrátil i letmý pohled na mapu. Macron tu navazuje na své předchůdce: už v letech 2015–16 kritizovali francouzští socialisté neochotu středoevropských zemí přijímat uprchlíky, sami však – byť méně přímočaře – nenechávali nikoho na pochybách, že ani ve Francii nejsou uprchlíci vítáni. Červen byl také měsícem, kdy celý svět rozrušily záběry z Trumpovy Ameriky, v níž celní úřady právě začaly na příkaz shora násilně odebírat děti nelegálních přistěhovalců a zavírat je do klecí. Při té příležitosti řada lidí poukázala na to, že nezletilí přistěhovalci bývají běžně internováni na způsob vězňů i ve Francii. V tomto případě nejde o násilné rozdělování rodin ale o děti bezprizorní, faktem však je, že stejně jako v Americe i ve Francii jsou děti vězněny v nelidských podmínkách a v rozporu s mezinárodními dohodami, které země podepsala – a politikům i novinářům je to jedno.

Není to jediná doména, kde mají Trumpova i Macronova politika mnoho společného, i když liberálové na celém světě rádi Macrona oslavují jako Trumpův „antipopulistický“ protiklad. Vezměme si oblast občanských práv. Po pařížském teroristickém atentátu z listopadu 2015 vyhlásila socialistická vláda výjimečný stav, což v praxi znamenalo výrazné omezení svobody shromažďování, možnosti pořádat protestní demonstrace a podobně. Vláda ho využívala mimo jiné k šikaně ekologických aktivistů, kterým úřady mezi jiným udělovaly preventivní domácí vězení apod. Každý půlrok výjimečný stav systematicky prodlužovala na další období. Macron sice splnil svůj předvolební  slib ho zrušit, udělal to však až poté, co řadu jeho prvků vtělil do běžných zákonů, čímž ho ve skutečnosti prodloužil natrvalo. Také policejní brutalita vůči pouličním a jiným protestům se stupňuje – i zde nová vláda navazuje na socialistickou, což je o to snazší, že v ní sedí řada bývalých socialistů.

Proti svobodě informací

Nikde však není autoritářství francouzské politické garnitury (a skrze ní i francouzských elit obecně) tak dobře patrné, jako na jejím přístupu k svobodě informování. Uveďme tzv. „zákon o obchodním tajemství“, který prosazovali už socialisté a Macron ho nyní zrealizoval – kriminalizuje zaměstnance, kteří zveřejní nebo zpřístupní médiím informace o neetickém či potenciálně protizákonném jednání svého zaměstnavatele, zatímco těm usnadňuje podávání žalob na novináře, kteří takovou informaci převezmou. Zákon byl schválen v červnu a nyní ho bude posuzovat ústavní rada (obdoba našeho ústavního soudu), ke které proti němu podalo stížnost na sto dvacet poslanců. Ať už to dopadne jakkoliv, jedno je z toho zřejmé: Macronovu okolí nestačí šít zákony elitám na míru. Snaží se jim i zajistit co nejpříznivější prostředí k obcházení nebo i porušování pravidel, pokud by jim přeci jen byla příliš těsná, a garantovat jim, že neponesou za své konání zodpovědnost.

Do práce novinářů se Macronova vláda snaží zasahovat i jinak – samozřejmě pod zástěrkou boje proti „dezinformacím“, „fake news“ a „ruské propagandě“, jak je dnes v prostředí establishmentu na celém světě běžné. Oficiálně proti nim je namířen nyní projednávaný „zákon proti falšování informací“, který má být v případě schválení uplatňován zejména v předvolebním období. Předpokládá mimo jiné právo soudce během osmačtyřiceti hodin rozhodnout o pravdivosti či nepravdivosti informace (jejíž důsledné ověření, jak ve svém protestu uvedl Národní syndikát novinářů, může ve skutečnosti vyžadovat až několik měsíců) a případně vycházení dotyčného média dočasně pozastavit, přičemž pojem „falešné informace“ je v textu vymezen velmi mlhavě. Roli v posuzování „pravdivosti“ obsahu má navíc hrát i vrchní rada pro rozhlasové a televizní vysílání, jejíž členové jsou jmenováni podle politického klíče. Netřeba dál rozvádět: jako všude jinde, i ve Francii brání liberálové „demokracii“ svérázným způsobem.

Přitom se nedá říct, že by francouzská média byla protimacronovsky naladěná. Během loňských prezidentských voleb se naopak vyznamenala servilním podkuřováním, které připomínalo (i když v méně otevřené podobě) česká média, když se před pěti lety snažila za každou cenu protlačit na hrad Schwarzenberga. Do (nepříliš) skryté kampaně se zapojily nejen deníky a zpravodajské týdeníky, ale i časopisy pro popularizaci vědy nebo historie a dokonce i největší vinařský časopis.

Pak přišlo zvolení, nástup do úřadu a každodenní vládnutí, méně nablýskané než kampaň, stejně jako informování o něm: i přes svůj obecně kladný postoj k nové vládě média ne vždy zamlčují tu úsměvné, tu povážlivější zádrhely, které se v její režii objevují, ať už jde o odhalení podezření z korupčního jednání některého politika, dopady zpackané reformy vysokých škol na maturanty hlásící se na vysokou nebo i to, že s výjimkou slavnostních tiskových konferencí ministři s novináři o své politice téměř nekomunikují. I na mírně kritické zpravodajství jsou ovšem nynější vládní politici alergičtí, což dávají s prezidentem v čele najevo stále častějšími slovními útoky na novináře, kteří „se nedrží své role“, používají „inkvizitorské metody“, jsou „ostudou našich spoluobčanů“ (prohlásil Macron osobně o veřejnoprávním vysílání) atd. Přidejte výhrůžné telefonáty do redakcí, podávání trestních oznámení, přijímání zákonů, o kterých už byla řeč, jmenování spřátelených redaktorů (v některých případech Macronových bývalých spolužáků!) na vedoucí posty ve veřejnoprávních médiích, a máte obrázek současné situace, nemluvě o případech, kdy jsou novináři při pokrývání dění v ulicích napadeni policií nebo kdy je policie od demonstrace či protestu z „bezpečnostních důvodů“ zkrátka odvede pryč. Nic z toho není nové, v posledním roce se však takové události neobyčejně hromadí. Nemusíme ovšem za vším vidět Macrona: spíš jde o obecný posun francouzských elit k stále autoritářštějším metodám.

Skandál jménem Benalla

Během letních prázdnin média z ničeho nic vrátila vládě úder. Hlavním aktérem prvního velkého Macronova skandálu se stal vedoucí zaměstnanec prezidentské kanceláře Alexandre Benalla, který měl na starost prezidentovu osobní bezpečnost. Během Prvního máje, který byl poznamenán velkými pouličními protesty proti vládní politice, doprovázel, oficiálně pouze jako pozorovatel, policii při jejích operacích toho dne. Aniž by tušil, že je snímán kamerou, nespokojil se s rolí pozorovatele a sám se do jednoho zásahu zapojil, což konkrétně znamená, že si osobně zabouchal do dvou nenásilných demonstrantů a dával přitom hlučně najevo své nadšení. Jako nepolicista ovšem neměl vůbec právo se do činnosti policie plést. Kamerový záznam několik týdnů koloval v zasvěcených kruzích (prezidentovo okolí o případě vědělo s předstihem), až nakonec v červenci vypukla aféra naplno.

Je příznačné, jak prezidentovo okolí na celou věc zareagovalo. Teprve poté, co byl případ několik dní propírán celou francouzskou veřejností, byl Benalla z funkce odvolán, přičemž mu Macron neopomněl poděkovat za jeho dosavadní služby a veřejně prohlásit, že je pyšný na to, že ho zaměstnal. Dál pak podle svého zvyku odsoudil „mediální štvanici“, zatímco lidé v jeho okolí se nechávali slyšet, že se jedná jen o bouři ve sklenici vody, která obyčejné Francouze nezajímá – ve skutečnosti už dlouho žádná kauza tolik nezaplnila všechny sociální sítě. Aféra neodezněla a potvrdila, co se dalo už dávno tušit: že Macron a spol. považují zákony za něco, co mají dodržovat ti druzí, zatímco oni sami si mohou dělat, co chtějí.

To, jak se média po dobu několika týdnů ke kauze zase vracela a přinášela nové informace o chování lidí Macronova okolí tváří v tvář aféře, ovšem vyvolalo u některých pozorovatelů  na levici otázky: proč najednou takový obrat, když do té doby byla většina redakcí ochotna leccos ututlat? Na jednu stranu je pravda, že o odhalení takového rázu se dalo ve věku internetu a sociálních sítí mlčet opravdu těžko. A je také pravděpodobné, že svými pravidelnými útoky na nepřátele si mezi nimi macronovci neudělali jen samé přátele. Na druhou stranu je třeba myslet na to, že většina francouzských médií je koncentrována do rukou několika málo vlastníků–oligarchů, kteří se mají nebo měli s Macronem celkem zadobře. A i když není pro novináře nemožné otisknout nebo odvysílat reportáž, která není v souladu s názory majitele, nemohou to dělat soustavně. Vlastníci se nerozpakují obsah „svých“ médií v různé míře přímo či nepřímo ovlivňovat, jak se v minulosti nezřídka ukázalo – francouzská žurnalistika je svobodná jen zčásti.

Pokud by takové úvahy byly něčím víc než pouhými domněnkami, mohlo by to naznačovat, jak někteří říkají, že část francouzské elity se od Macrona odtahuje, ať už proto, že se obává, aby přílišným tlačením na pilu nevyvolal velký společenský konflikt, nebo protože se domnívá, že Macron koncentruje všechnu moc do vlastních rukou a chová se přitom málo kolegiálně (plánuje v současné době i ústavní změny v tomto duchu). Cílem by přitom asi nebylo Macrona nějak vážně ohrozit, spíš jen varovat, aby se trochu uklidnil, a hlavně aby si nemyslel, že bude o všem rozhodovat sám.

Ať už jsou takové spekulace opodstatněné či nikoliv (nemusí být!), faktem je, že případ Benalla pokropil dosud mdlou opozici živou vodou. Jaká je tedy protimacronovská opozice?

Pravice v krizi, ale stále v záloze

Pravice (zejména „Republikáni“, jak se nejsilnější pravicová strana jmenuje), která si na začátku roku 2017 brousila zuby na velké vítězství, nakonec ostrouhala, mimo jiné i kvůli skandálům kolem svého kandidáta. Přesto nedopadla až tak tragicky: Macronovo „hnutí“ Republika v pohybu (LRM) přebralo sice voliče napravo i nalevo, levici však více. Pravice nakonec dokázala jak v prezidentských, tak v parlamentních volbách získat kolem 20 % hlasů a sto dvaceti křesel ve sněmovně (z celkových 577).

Naopak krajně pravicová Národní fronta (FN), přejmenovaná od té doby na Národní sdružení (RN), zažila neúspěch: poté, co se Marine Le Pen s 22 % probojovala do druhého kola, udělala v debatě s Macronem velmi slabý dojem. Ve volbách do sněmovny klesla podpora strany pod 14 %, což jí při většinovém systému stačilo jen na čtyři mandáty. Od té doby v ní proti Le Penové doutná vzpoura, řada jejích představitelů (včetně příbuzných) práskla dveřmi a pokouší se zakládat konkurenční uskupení. Marine Le Pen mezitím pokračuje ve své snaze odpoutat stranu od jejího krajně pravicového obrazu (k velké nelibosti jejího tvrdého jádra), což není lehké: problémem je pro ni už sehnat mediální tváře, na které by se záhy po dosazení neprovalilo, že v nedávné minulosti popírali holokaust. Zatím tedy krajní pravice přešlapuje na místě.

Zatímco bývalá Národní fronta se snaží svůj obraz u veřejnosti „normalizovat“, posouvají se naopak Republikáni směrem ke krajní pravici. Z jejich úst dnes zaznívají především poplašné zprávy o nebezpečí „zániku evropské civilizace“, o „rozpínavosti cizích kultur“ na francouzském území, o ohrožování státu ze strany islámu a o odmítání cizinců se „integrovat“. Druhým velkým tématem Republikánů jsou daně, především vysoké zdanění středních vrstev.

Voličskou základnu Republikánů dnes tvoří konzervativní katolíci, drobní podnikatelé a zejména důchodci (jejich typickému voliči je nad pětašedesát). Mezi příznivci krajní pravice je oproti tomu nezanedbatelný podíl mladších voličů, a lidí z dělnických profesí, zejména nezaměstnaných. Programově se odlišují hlavně v postoji k Evropské unii, kterou Republikáni podporují a „Národní sdružení“ odmítá – což je hlavní důvod, proč novináři stále označují druhé za extremisty, zatímco první jsou pro ně s výhradami přijatelní (na rozdíl od euroskepticismu dnes xenofobie vadí stále méně).

Vidíme tu i rozdíly mezi voliči Republikánů a Macronovy Republiky v pohybu (LRM). Macrona volí v první řadě střední vrstvy z velkých měst, lidé v kvalifikovaných profesích, za které vděčí svému vysokoškolskému vzdělání. Nízké daně a omezení regulace podnikání je jistě mohou oslovit (zvlášť pokud pracují v soukromém sektoru nebo pokud mají zainvestováno do nějakého penzijního připojištění či něco podobného), zároveň však mají zájem na státních investicích do vzdělání pro sebe a své děti, do kultury, do městských infrastruktur, nebo i do jejich platu, pracují–li v sektoru veřejném. Nejsou zásadně proti sociálním výdajům na chudé, často se přímo honosí svým sociálním cítěním, současně se ale obávají, aby zbylo na výdaje pro ně a pro jejich potomky (viz opět vysoké školství…) a lze je tak přesvědčit o nezbytnosti škrtů. Zároveň mohou někteří z nich sami trpět vysokými nájmy, tlakem ze strany zaměstnavatele, nejistými pracovními smlouvami a tak dále. Není tedy divu, že k nim promlouvají politici, kteří sami sebe nechtějí řadit ani napravo, ani nalevo.

Naproti tomu volič, který zůstal věrný tradiční pravici, patří spíš ke skupinám, které mají pocit, že z veřejných investic oproti jiným tolik nemají a nejsou na nich tolik závislé (například ti drobní podnikatelé, pro které není formální vzdělání tak stěžejní, nebo kteří se domnívají, že jsou diskriminovaní oproti velkým korporacím). Otázky daní a regulací pro ně neobyčejně nabývají na významu. Máme tu tedy dvě frakce dnešní pravice, liberální a konzervativní. Není to francouzská zvláštnost – podobně probíhala v například Americe dělící čára mezi demokraty a republikány, aspoň do nástupu Bernieho Sanderse.

Zatím se francouzské pravici moc nedaří: působí bezradně a jako neschopná oslovit kohokoliv mimo řady svých skalních stoupenců. To ale není do budoucnosti záruka: nezapomínejme, že i Trump je neschopný, ba dokonce dělal vše pro to, aby nevyhrál – a před volbami roku 2016 liberálové jásali, že američtí republikáni páchají sebevraždu. Vzpomeňme i na Itálii, kde premiér Matteo Renzi, jenž měl politicky i charakterově s Macronem mnoho společného, udělal z bývalé levice zcela liberální stranu, i on byl evropskými komentátory svého času opěvován jako hráz proti „populismu“ – a v letošních volbách byla jeho Demokratická strana rasistickou pravicí a tzv. „populisty“ rozdrcena. Liberální sebedůvěra se tedy nejeví jako příliš oprávněná. Může Macron dopadnout lépe než Clintonová, Renzi a další? Budoucnost je nepředvídatelná, takže stát se to jistě může – ale asi by nebylo opatrné vsadit si na něho příliš vysokou částku…

[Tak je na tom tedy „antipopulistický“ liberalismus: dost bídně, vzhledem k tomu, že většině lidí nemá co nabídnout, což se snaží skrýt za maskou snobismu a pokrytectví. Není divu, že taková „hráz na obranu demokracie“ málokde dokáže proti autoritářské pravici odolat dlouho. Kdo hledá takovou „hráz“, musí se ohlížet doleva: v jakém stavu je dnes francouzská levice a jak se (ne)vzpamatovává z loňské volební katastrofy, a tom bude řeč v druhém (a posledním) dílu tohoto článku.]

Socialisté v předsmrtných křečích

Pravice je na tom ještě celkem dobře, když ji porovnáme se socialisty, kteří se ve výsledku svých pěti let vládnutí propadli do bezvýznamnosti. Na rozdíl od pravice, která dělala v podstatě to, co od ní tvrdé jádro jejích voličů čekalo, totiž socialisté dělali přesný opak toho, co si přáli voliči levice. V loňských prezidentských volbách dostal jejich kandidát pouhých 6,5 % hlasů, v následujících parlamentních pak nepřekročili 10 %. Z nadpoloviční většiny křesel, kterou ve sněmovně měli, jich obhájili třicet (z 577). Kandidáti, kteří se hlásili k levému křídlu strany a kteří v minulém volebním období platili za vnitrostranické rebely, nedopadli u voličů o nic lépe než zdiskreditovaní ministři – jejich měkká a loajální opozice pro ně byla zkrátka málo (zato dalších dvacet bývalých socialistů, kteří ze strany včas vystoupili, bylo znovu zvoleno za Macronovu LRM).

Socialistům nepomohlo ani to, že jejich prezidentské primárky na začátku roku 2017 překvapivě a k nelibosti jejich vedení vyhrál právě představitel „rebelů“ Benoît Hamon, který odklonil kampaň strany aspoň v slovní rovině doleva. Zaprvé to nebyl odklon až tak výrazný: Hamon sliboval zavedení nepodmíněného základního příjmu, který je dnes na levici populární, v určité podobě ale může být jen sociální dávkou, která umožní zaměstnavatelům ušetřit na platech (fakticky tedy spíš nepřímou dotací firmám), a podrobnosti, které jeho štáb kapku po kapce poskytoval, naznačovaly, že to tak v jeho podání skutečně bude; zdanění robotů je zase návrhem, který nadšeně prosazuje americký miliardář Bill Gates – těžko to tedy bude něco, co radikálně změní společenské poměry ve prospěch znevýhodněných. Zadruhé nebyl Hamon zrovna věrohodným symbolem takového odklonu: profesionální politik, který nikdy v životě nepracoval jinde než v politických institucích – ať už v parlamentu, stranickém aparátu nebo ministerských kabinetech – když nepočítáme zaměstnání, která mu strana dohodila: díky kompetencím ministerstva školství vůči vysokým školám například na jedné z nich získal úvazek „externího vyučujícího“, což mu umožnilo představovat se na vizitkách jako „vysokoškolský pedagog“, ačkoliv má pouze bakalářský diplom. Během své kariéry pravidelně lavíroval mezi frakcemi na pravém i levém křídle strany, „rebelem“ se stal až nedávno a poměrně náhodou. Žádný Corbyn, jinými slovy… Po volební prohře (jeho kampaň částečně sabotovala i vlastní strana) od socialistů odešel a nyní zakládá vlastní hnutí, které ovšem vyvolává celkem malý ohlas.

Po této krátké epizodě se Socialistická strana rychle vrátila zpátky doprava. Její poslanecký klub vypustil slovo „socialismus“ ze svého názvu (nazývá se nyní „Nová levice“) a na jejím letošním dubnovém sjezdu se prosadili lidé, kteří s politikou, již jejich strana pět let prováděla, nemají výrazný problém: pro kandidáta na generálního tajemníka blízkého bývalým „rebelům“ hlasovala pouze pětina členů – a to bylo až potom, co velká část pravého křídla strany přeběhla k Macronovi. Strana slovně kritizuje Macronovu „asociální“ politiku, sebekritiku za to, že dělala přesně totéž, však neprovádí. Bývalí vůdcové strany (například exprezident François Hollande, expremiér Bernard Cazeneuve nebo exministr financí a současný eurokomisař Pierre Moscovici), dnes sepisují paměti, ve kterých si žádné pochybení během svého vládnutí nepřipouštějí. Svůj neúspěch vysvětlují výhradně chováním vnitrostranických „rebelů“, kteří svým vystupováním údajně narušili „jednotný obraz“ socialistů u veřejnosti a navodili u ní dojem, že vláda je „slabá“, což jí mělo u voličů ubrat na popularitě. A zdá se, že je toto vysvětlení mezi zbývajícími členy strany dobře přijímáno… Někomu může být divné, že taková strana si ještě nedávno vybrala za kandidáta člověka, jako je Hamon. V primárkách ovšem mohli volit i sympatizanti strany (tj. kdokoliv, kdo se sám za sympatizanta označil) a lístek do urny vhodilo celkem mezi půldruhým milionem a dvěma miliony lidí. Kdyby volili pouze členové, výsledek by byl patrně tenkrát jiný.

Členů už ostatně moc nemají. V době, kdy v roce 2012 nastupovala Socialistická strana k moci, jich ještě měla sto třicet tisíc. Loni již její představitelé rozhořčeně popřeli zprávy z médií, že podle uniklých interních informací zbývá straně pouze dvaačtyřicet tisíc řádně platících členů. Lístků do urny bylo ovšem v rámci dubnového sjezdu vhozeno jen asi třicet sedm tisíc. Pro srovnání: v komunálních volbách roku 2014 získala strana třicet tisíc zastupitelů. Mnoho jich asi mezitím vystoupilo, typickým členem strany je ale i tak volený politik nebo funkcionář.

Nemá proto smysl očekávat, že by se v Socialistické straně objevil někdo, kdo by ji na způsob Corbyna nebo Sanderse začal táhnout doleva. Na rozdíl od britské Labour party, která vždy zahrnovala širokou škálu názorů sahající od krajní levice po pravý střed (a měla také mnohem početnější členskou základnu), nebyli francouzští socialisté ani v minulosti příliš radikální – a pokud náhodou ano, většinou to jen předstírali. Lidé s antikapitalistickými názory se až na výjimky obvykle sdružovali v stranách dál nalevo. Je proto na místě si přát, aby se socialisté ze svého debaklu už nikdy nevzpamatovali.

Nejednoznačný Mélenchon

Když se v souvislosti s Francií řekne „radikální levice“ (což je mimochodem výraz, který se v samotné Francii z jistých historických důvodů téměř neužívá), vybaví si našinec okamžitě jméno Jean–Luc Mélenchon. A není divu: kromě toho, že tento dlouholetý bývalý socialistický senátor a ministr (ministrem byl mimochodem zrovna ve vládě, jež má dodnes na kontě nejvíc privatizací), který v roce 2009 práskl dveřmi a založil svou vlastní Stranu levice (PG), skončil v prezidentských volbách s téměř 20 % jako čtvrtý (a třetí místo mu uniklo jen o vlásek), má i mimořádnou schopnost soustředit pozornost na svou osobu.

Názorově má Mélenchon v řadě věcí blízko například k hnutí Podemos ve Španělsku: na jednu stranu u obou nacházíme obecně levicový program, odpor proti prohlubování nerovnosti ve společnosti, proti „oligarchii“ a proti privatizování sociálního státu a veřejných služeb; na druhou stranu se stejně jako Podemos Mélenchon nehlásí k antikapitalismu ani k třídnímu boji. Za nepřátele neoznačuje kapitalisty jako takové, nýbrž pouze ty kapitalisty, kteří narušují sociální smír „překračováním míry“ (nejsou to jeho slova, ale nejspíš by proti takovému výkladu svého programu neprotestoval), parazitují na systému nebo coby oligarchové soustřeďují ve svých rukou moc a bohatství v zemi. Podobně jako Podemos se také Mélenchon otevřeně hlásí k teoretikům tzv. „postmarxismu“, kteří propagují „levicový populismus“, jenž „nabídne lidem příběh“, a tím je motivuje k politické angažovanosti. Reálné protichůdné zájmy různých společenských skupin jsou tu tak trochu odsouvány na druhou kolej.

Spíš než radikální levičák je Mélenchon něco jako radikální demokrat. K jeho heslům patří mimo jiné nová ústava, která by hluboce změnila veřejné instituce a nastolila „šestou republiku“ (pátá se datuje od schválení ústavy z roku 1958), lidové referendum, národní suverenita. Tedy v podstatě aby bylo politické rozhodování v rukou většiny, k čemuž se nezbytně pojí i trocha té ekonomické demokracie. To se projevuje i na jeho stanoviscích ke konkrétním problémům: v době masových protestů proti reformám zákoníku práce nevolá po generální stávce, nýbrž po celonárodním referendu (které má ale podle ústavy právo vyhlásit výhradně prezident), případně označuje nejbližší volby (do Evropského parlamentu v roce 2019) za „referendum proti Macronovi“, v němž dostane prezident „na frak“. Radikálnější „podvratná činnost“, zvlášť pokud je spojená s nedodržováním pravidel, přesahuje jeho obzory.

Ještě problematičtější je Mélenchonovo pojímání „suverenity“. Ještě donedávna byl Mélenchon neochvějným stoupencem federální Evropy. Pod dojmem z toho, jak Evropa v roce 2015 zatočila s Řeckem, které zpacifikovala v podstatě ekonomickým terorismem, se část radikální levice v celé Evropě posunula k názoru, že Evropská unie je nereformovatelným nástrojem vládnoucích tříd, ze které je lépe odejít. Tak i Mélenchon v roce 2017 již nevylučoval konflikt s EU a v krajním případě i vystoupení z ní, i když vycházel z toho, že bez Řecka se EU možná obejde, bez Francie ovšem nikoliv a tudíž tváří v tvář takové hrozbě ostatní evropské vlády rády Francii ustoupí. Zároveň vždy proklamoval přání spolupracovat s levicovými silami z ostatních evropských zemí a tak Evropu udržet. V takovém pojetí neznamená „suverenita“ nic jiného než rozhodování většiny, které není narušované ani vnitřními, ani vnějšími oligarchickými silami. Jiné jeho výroky ovšem naznačují, že to není tak jednoduché, zejména když se staví „proti německé Evropě“ a dělá narážky na „německou kulturu“ či „mentalitu“, případně na Bismarcka. V tomto světle se „suverenita“ jeví jako něco horšího, nacionalisticky zabarveného.

Výmluvné jsou v tom směru pasáže v knize, kterou Mélenchon vydal v roce 2015 s příznačným podtitulem „Německý jed“ („Le hareng de Bismarck. Le poison allemand“). Litoval v ní na příklad, že se předsedou evropské komise nestal francouzský politik Michel Barnier, který byl sice pravicový, nicméně zároveň „Francouz, což je samo o sobě programem“. Údajný protiklad zájmů mezi Německem a zbytkem Evropy se knihou táhne jako červená nit (Mélenchon v ní mimo jiné bláznivě tvrdí, že i NATO je pod palcem Německa), do té míry, že např. na třídní rozpory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli její autor zapomněl.

Jak by si taková politika vedla u moci, až by se střetla s odporem elit obecně a  podnikatelských kruhů zvláště a měla by na výběr mezi radikalizací a selháním? Můžeme si tu otázku klást nejen o Nepoddajné Francii, ale i o Podemos ve Španělsku, o Corbynově Labour party v Británii nebo o rodící se levici kolem Sanderse v USA. U Nepoddajné Francie je ale pravděpodobnost selhání značně vysoká: Mélenchon stojí výrazně méně nalevo než dejme tomu Corbyn. Má možná konfliktní politický styl a rád provokuje, konflikt si však představuje jako něco, co lze překonat zneškodněním malé příživnické elity, což umožní obnovu sociální soudržnosti.

Nepoddajná Francie“

Nakonec je třeba zmínit ještě podobu Mélenchonova hnutí „Nepoddajná Francie“ („France insoumise“, FI). Zde se musíme vrátit trochu do minulosti. Hnutí Podemos ve Španělsku vznikalo téměř na zelené louce. Naopak v Británii levice od roku 2015 usiluje o ovládnutí a přetvoření již předtím existující Labour party, což je proces, který ani po třech letech ještě není dokončen. Ve Francii je situace někde uprostřed: levicové struktury nalevo od socialistů existovaly, nebyly však dostatečně silné, a Mélenchonova „Levá fronta“ (FG) tak v roce 2009 vznikla spojením několika různých uskupení. „Strana levice“ (PG), kterou po odchodu od socialistů založil, nikdy neměla víc než osm tisíc členů. Spolu s ní Levou frontu vytvořily komunistická strana (asi padesát tisíc členů) a koalice „Ensemble“ („Společně“), spojující kolem tuctu menších levicových organizací. Vztahy uvnitř Levé fronty nikdy nebyly příliš dobré, zejména komunisté celou dobu pravidelně pošilhávali po socialistech, s nimiž přes veškerou kritiku jejich politiky doufali, že se nakonec přeci jen jako vždy dohodnou na volební spolupráci, aby si zachovali své mandáty. Právě pod vlivem těchto zkušeností nastartoval Mélenchon v roce 2016 několik měsíců před volbami Nepoddajnou Francii.

Jeho krok vyvolal mnoho zlé krve, zejména kvůli tomu, jak bez porady s kýmkoliv prohlásil sám sebe kandidátem levice – obešel přitom svou vlastní Stranu levice i všechna ostatní uskupení, která k němu měla blízko. Nakonec, po jisté době trvající tvrdé kritice, ho většina z nich podpořila, často s výslovným zdůvodněním, že levice nemá nikoho lepšího.

Nepoddajná Francie (FI) sama sebe neoznačuje za politickou stranu. Uvádí, že roli politických stran uznává a nepřeje si je nahradit, nýbrž jejich činnost doplňovat. Připouští dvojí členství ve vlastních řadách a v některé levicové straně a těm stranám, které ji oficiálně podporují, chce dle svých slov zajistit hlas ve svém vnitřním rozhodování. Nezná institut přijímání členů: za člena se může považovat každý, kdo vyplní přihlášku na internetu (tak se odehrává i velká část rozhodování a vnitřních referend) a sám si určuje, do jaké míry se chce zapojit; dobrovolné jsou i členské příspěvky. Od strany se FI dále odlišuje tím, že nemá aparát: základní jednotkou jsou v ní místní, profesní, nebo tématická sdružení, jejichž členstvo v zájmu nehierarchičnosti nesmí překročit počet patnácti lidí, výslovně lze v jednom místě založit i několik místních sdružení. Mezi nimi a celostátním vedením nejsou žádné okresní nebo regionální mezičlánky, pouze celostátní „tématické prostory“ (např. programové, pro „sociální konflikty“ atd), kde jedinou funkcí je funkce moderátora. Různé výbory jsou obsazovány částečně volbou, částečně losem, v duchu teoretických diskusí na dnešní levici, které volby považují za zdroj nerovnosti a klientelismu, pokud vše stojí pouze na nich. Sám Mélenchon nemá v hnutí žádnou funkci, s výjimkou předsednictví poslaneckého klubu.

Aparát tu ovšem fakticky je: v prezidentské volební kampani, na níž by výše popsaná volná struktura možná nestačila, ho zajišťovala Mélenchonova Strana levice a také místní organizace Komunistické strany, s níž jinak Mélenchon už několik let válčí. To ovšem dává velký neformální vliv lidem, kteří ani nemusejí být členy hnutí, a strukturám, na něž členové hnutí nemají žádný vliv. Přímo to bije do očí u výběru kandidátů do Evropského parlamentu, který na základě složité kombinace navrhování zdola, losování a výběru shora proběhl v červnu: prvních dvanáct míst na kandidátce obsazeno členy Strany levice nebo lidmi jí blízkými – tedy strany s osmi tisíci členy, zatímco Nepoddajná Francie jich má (alespoň formálně) cca pět set šedesát tisíc!

Také role samotného Mélenchona je mnohem zásadnější, než se hnutí tváří: je jeho zakladatelem i tváří. Porovnejme na chvíli s Macronem a jeho „hnutím“ Republika v pochodu („La République en marche“, LRM), které má téměř čtyři sta tisíc „členů“: i v něm se setkáváme s členstvím na základě internetové přihlášky, neexistencí aparátu a regionálních struktur stejně jako s losováním a internetovými referendy, vše je však zařízeno tak, aby členové nemohli rozhodovat o ničem podstatném – např. kandidáti do parlamentu měli zaslat přihlášku s životopisem a motivačním dopisem a poté byli jako ve firmě zváni na pohovor před komisi, kterou Macron jmenoval osobně. Zatímco v Macronově případě šlo od začátku o klamavou reklamu a promyšlený podvod, Mélenchon se snaží, aby byla FI něčím víc, než pouhým jeho fanklubem, nicméně evidentně nepočítá s tím, že by jeho fanklubem být přestala.

Může si to zatím dovolit: necelé dva měsíce po prezidentských volbách, v nichž získal Mélenchon téměř 20 %, dosáhla Nepoddajná Francie v parlamentních volbách na 11 % hlasů a sedmnáct mandátů (zatímco komunisté skončili se svými dvěma procenty na jedenácti křeslech). FI vděčí za své pozice Mélenchonovi, nikoliv naopak (také proto, že hlavními volbami jsou ve Francii ty prezidentské, zatímco parlamentní, které vždy bezprostředně následují, jsou voliči vnímány jako druhořadé; politika většiny stran se tomu přizpůsobuje).

 Vady ve vnitřním fungování Nepoddajné Francie však nejsou jejím hlavním problémem, ať už jde o protlačování stanovisek dobře organizované menšiny, o napjatou atmosféru na některých schůzích, o manipulace při losování kandidátů nebo jen o podezření z takové manipulace. Vybudovat masovou organizaci, v níž by k takovým jevům nedocházelo, je nejspíš prakticky nemožné, i když Mélenchon nedělá zrovna mnoho pro to, aby se tomu aspoň částečně zamezilo (jeho pověstný sklon k narcisismu také určitě nepomáhá). Závažnější je krátkozraký program FI, který, jak jsme řekli výše, je v politických otázkách radikálně demokratický a v ekonomických sociálně demokratický. Nepoddajná Francie ve svých stanovách výslovně podporuje zakládání buněk zaměřených na činnost v terénu – konflikty na pracovišti, boj za zachování veřejných služeb v obci, ekologické protesty a tak dále. Takové sice v FI vznikají, nejsou v ní však převažující. Vzhledem k tomu, jak se FI upíná na volby a jak lidé od Mélenchona slýchají převážně hesla o „referendu“ (třeba jen symbolickém), „suverenitě“ apod, zato jen málokdy o jiných formách aktivity, než jsou volební kampaně a demonstrace, není ani divu. Zevnitř se ozývají hlasy kritizující přístup FI v době jarních odborářských protestů proti Macronovým reformám. Omezovat se na činnost v rámci oficiálních institucí s cílem je někdy v budoucnu legální cestou změnit je ovšem pro jakékoliv radikálně levicové hnutí velký problém.

Nalevo od Mélenchona: tápání

Nalevo od Nepoddajné Francie se nachází tzv. „krajní levice“, jak se říká té části levice, která se hlásí k antikapitalismu a volá po revolučním svržení systému. Jedna z jejích nejsilnějších organizací, Nová antikapitalistická strana (NPA), obdržela ve volbách jedno procento hlasů. Před deseti lety (těsně před vznikem Mélenchonovy Levé fronty) nakrátko dosahovala i šesti a více procent, její potíž tedy není v tom, že by o ní lidé nevěděli. Ačkoliv si oproti Nepoddajné Francii NPA drží tradiční stranickou strukturu, již dávno zbavenou někdejší trockistické zakonspirovanosti, zdůrazňuje na rozdíl od ní, že volby nejsou tím, co vposledku rozhodne o osudu společnosti, pročež dlouhodobě nebude pro úspěch levice rozhodující volební aktivita, nýbrž účast v konfliktech na pracovištích, v ulicích a podobně. Její jednotliví členové se také v podobných akcích často angažují, ať už jde o hnutí proti rasismu nebo proti policejní brutalitě (která je rovněž často rasisticky motivovaná), ekologické přímé akce, akce na podporu zaměstnanců některého podniku a další, o přítomnosti na velkých odborářských protestech ani nemluvě. Navzdory tomu zůstává největší část stranické činnosti NPA spíše volebního, propagačního a teoretického rázu. Přes soustavné kritizování (většinou trefné, někdy iracionální) Mélenchona zleva je její podpora stagnující: ani po deseti letech se NPA nevzpamatovala z krize, do níž upadla, když jí většinu podpory sebral reformista Mélenchon – a to zrovna v době vypuknutí světové hospodářská krize, od které by někdo mohl čekat, že bude hrát revoluční levici do karet. NPA tehdy zažila vlnu štěpení a odchodů a její vnitřní diskuse se dodnes nesou v duchu trpkých sporů o to, co dělá strana špatně.

Pravda je, že v nerevoluční době by revoluční levice asi neměla očekávat bůhvíjaké úspěchy. Bylo by asi naivní si myslet, že kladné oceňování zapojení jejích příznivců do terénních bojů zákonitě povede k široké podpoře jejího nekompromisního antikapitalistického pohledu. Stejně tak by ale nebylo dobré automaticky předpokládat, že současný stav je to nejlepší, čeho může krajní levice dosáhnout.

Mimo stranickou politiku, mimo zorné pole

I mimo zavedené politické struktury se totiž dějí věci. Největší dopad na veřejnost měla asi měsíční okupace Bastilského náměstí v Paříži, která vešla do dějin jako „Nuit debout“ („Noc vzhůru“). Vznikla spontánně 31. března 2016 během protestů proti reformě pracovního práva, když se protestující rozhodli navzdory výjimečnému stavu, vyhlášenému po listopadových teroristických atentátech, strávit na náměstí noc, a přes zásahy policie se na místo den co den vraceli, až zde vzniklo stanové městečko organizované podle principů autonomního kolektivu. Přespávání a denních plén se účastnila velmi pestrá škála účastníků: jak lidé, kteří se dosud na žádné radikální akci nepodíleli, tak i členové politických stran a aktivisté z nevládek a občanských spolků, přítomni byli i anarchisté a lidé anarchismem se volně inspirující (tvořili sice menšinu přítomných, jejich vliv byl ale jasně patrný na metodách konsensuálního rozhodování, indikativních hlasování, dorozumívání pomocí gestikulace, apod), přicházeli i lidé z NPA a dalších krajně levicových organizací (naopak Mélenchon celé věci příliš velký význam nepřikládal)… Pařížský příklad inspiroval i v jiných francouzských městech. Nuit debout nakonec odezněla důsledkem postupné únavy, mnozí její účastníci se ovšem přelili do jiných, dílčích a mediálně mnohem méně sledovaných hnutí. Její velkou slabinou bylo, že se víceméně minula s dělnickými a vůbec manuálně pracujícími nebo prostě nekvalifikovanými a prekérními profesemi, lidmi, kteří se vzhledem k pracovním vytížením a bydlištím daleko od městských center mohli účastnit jen stěží (byť na místě provedený sociologický průzkum ukázal, že třetina účastníků přichází protestovat z předměstí). Jak je to s nimi?

Velké masové protesty, které se dostávají do médií (a k nimž se média zpravidla stavějí velmi nepřátelsky), mívají podobu jednodenních výstražných stávek spojených s demonstracemi, které v celé zemi typicky dostanou do ulic kolem milionu lidí. Dál než za symbolickou rovinu dospěli pouze železničáři, kteří letos v červnu uspořádali dlouhodobou přerušovanou stávku vždy dva dny v týdnu – aniž by vládu donutili couvnout a aniž by se stávka rozšířila do jiných odvětví. Velké odborářské centrály nemají zájem na ničem radikálnějším (v tomto ohledu si dobře rozumějí s Mélenchonem), navzdory tlaku části místních organizací. Ne že by zrovna to bylo příčinou slabosti hnutí pracujících. Naopak je spíš důsledkem této slabosti, že odborářským bossům takový přístup prochází. Faktem nicméně je, že živěji je tam, kam jejich vliv nesahá.

Před třemi lety, tedy ještě za vlády socialistů, se krajně levicový sociolog Jacques Chastaing blíže podíval na to, jak vypadá ve Francii protestní hnutí, o němž se obecně tvrdí, že je na mrtvém bodě. Na základě podrobného rozboru regionálního tisku zjistil, že i když oficiální statistiky vykazují velmi nízký počet stávek, obrovské množství konfliktů se odehrává v drobných podnicích s méně než deseti zaměstnanci, ještě více však ve veřejném sektoru: na poštovních pobočkách, v nemocnicích, v státních a komunálních úřadech, tedy v místech, která nejsou do statistik zahrnována (nehledě na to, že tyto statistiky částečně stojí na hlášení ze strany zaměstnavatelů). Jsou to také místa, kde nejsou početně silné a na centrály napojené odborové organizace – ty se nacházejí ve velkých firmách, které už léta jen zřídka najímají nové pracovníky, a proto je jejich osazenstvo starší, usedlejší a vůči odborům trpělivější. I v prostředí, o kterém je nyní řeč, věkově o poznání mladším a obecně prekérnějším, jsou odbory přítomny a nehrají zrovna malou roli, zdejší důvěrníci a řadoví členové jsou však k vyšším článkům svých svazů mnohem kritičtější a nevyhýbají se postupům mimo zaběhnuté zvyklosti.

Co tedy zjistil Chastaing? Jen za šest týdnů od začátku června do poloviny července napočítal na sedm set padesát stávek a několikahodinových přerušení práce, v říjnu jich podobným způsobem rozboru napočítal přes dva tisíce, a to ještě podotkl, že mnohem větší počet mu jich musel uniknout. Většina z nich byla v nejlepším případě předmětem kratičké zmínky v místním deníku. Výsledkem je, že rok 2015 patřil podle Chastaingova odhadu k nejkonfliktnějším za uplynulé čtvrtstoletí, tato konfliktnost však byla neviditelná nejen pro úřady a veřejnost, ale i pro samotné účastníky těchto konfliktů, kteří měli pocit, že vedou osamocený boj ve společnosti, kde je jinak ticho po pěšině.

Byla neviditelná i pro krajní levici, která na toto „ticho“ soustavně naříkala. Chastaing (který je jinak blízký NPA) jí vytkl, že i přes časté zapojování jednotlivců z jejích řad do podobných drobných bojů se jako celek víc zaměřuje na kritiku vládní politiky a politiky parlamentní levice a elit než na skutečnou práci s pracujícími, „aniž by si všimla, že život z ní vyprchává a znovu vytryskává jinde“. Ozvěnou mu byl komentář radikálního odboráře z veřejného sektoru, podle něhož levicoví aktivisté, kteří nejsou sami součástí odborového hnutí, ať už patří k socialistům, Levé frontě nebo i ke krajní levici, jsou v takových situacích spíš na překážku než ku pomoci.

Chastaing zdůrazňoval, jak velký potenciál tyto bojovné nálady na pracovištích podle jeho názoru mají, zvlášť (ale nejen) ve veřejném sektoru, kde se protestující zaměstnanci oháněli nejen vlastním zájmem, ale i zájmem veřejným, a kde se k jejich boji za zachování školní třídy, provozní doby na poštovní pobočce nebo rozsahu služeb v denním stacionáři připojovala i místní veřejnost. Uznával, že takové hnutí krajní levice příliš neovlivní organizačně, domníval se však, že mu může dát výraz politicky. Těžko posoudit, zda je jeho úsudek správný, za tři roky, které od té doby uplynuly, se tak každopádně nestalo. O jeho názoru, že krajní levice potřebuje provést svou „vnitřní“, „psychologickou revoluci“ ale stojí za to přemýšlet.

Sdílejte
  • 2
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
    2
    Shares