Krajinu nejen v České republice, ale i v Evropě a leckde ve světě, trápí dlouhotrvající sucho. Stavy podzemní vody jsou nejnižší od roku 1981. V některých okresech chybí celý jeden roční úhrn srážek, v průměru jsme pak na 60 % normálního stavu vody. Dubnové průtoky řek a potoků byly na 20 až 40 % normálu. Převedeno na milimetry v krajině chybí kolem 840 mm srážek. Situace se zhoršuje vlivem klimatické změny, prokazatelně způsobené člověkem, kdy při oteplení vzduchu dochází k většímu výparu vody. Klimatická změna způsobuje klimaticky extrémní vlivy, kdy dochází k prudkým srážkám, které se však nestačí vsáknout do spodních profilů půdy a rychle odtékají pryč z krajiny, případně dokonce způsobují ničivé záplavy. Podzemní vody nemohly být z důvodu nadprůměrně teplé zimy dotovány postupně tajícími sněhovými srážkami, které jsou pro doplnění zásob podzemní vody nejzásadnější. Během letošní teplé zimy se teplota držela nad nulou i ve středních nadmořských výškách (500–800 m n.m.).
Klimatické modely na tento průběh klimatu, i přes všechny klimatické skeptiky zaplacené těžařskými lobby, poukazovaly již dávno. Právě teplé zimy bez sněhových srážek a velmi suchá jara by nás tedy neměly překvapovat. Již několik desítek let jsme měli čas se na tuto nelehkou situaci připravit. Proběhlo několik klimatických summitů, kde bylo apelováno na světové leadery, aby přikročili k radikálnímu snižování emisí uhlíku a byl rozpracován plán adaptačních opatření. To, co se slíbilo, se vzápětí porušilo. Kapitál měl a stále má přednost před zdravým životním prostředím. A tak dále ve velkém měřítku chřadnou lesy, úroda zasychá, dále vysychají studny.
Házet vinu za sucho pouze na klimatickou změnu by však bylo alibistické, ba i nebezpečné. Lví podíl na suchu a neschopnosti krajiny zadržovat vodu má především neudržitelné hospodaření založené na touze po co největším zisku. Tento problém se táhne již od kolektivizace zemědělství v 50. letech minulého století, kdy došlo ke scelování pozemků drobných rolníků, rozorávání mezí, vysoušení mokřadů, odvodňování a napřimování vodních toků. Z pestré krajiny se staly uniformní plantáže plné chemikálií. A to vše ve jménu maximalizace produkce.
Problém chřadnutí lesů, především těch jehličnatých, sahá až k počátkům průmyslové revoluce. V tomto období bylo území Čech z větší části odlesněné, ale biologicky pestré. Kvůli nově vznikajícím továrnám, které potřebovaly palivové dříví, se začaly zakládat převážně smrkové monokultury. Jaký to byl katastrofální omyl ukázal žír bekyně mnišky ve 20. letech 20. století. Tehdy tento nenápadný noční motýl zlikvidoval na 600 tisíc hektarů smrkových porostů. Po tomto holožíru byly lesy obnoveny opět smrkem a dnes již tyto dospělé porosty ničí gradace kůrovcová. Předpokládaný vyšší výnos z rychle rostoucího smrkového dříví zvítězil nad zdravým rozumem.
I přes naděje vkládané do Sametové revoluce však transformace zemědělského a lesnického sektoru v 90. letech problémy jen prohloubila. JZD se rozpadla či přeměnila v akciové společnosti a s.r.o., malé restituované rodinné farmy zastínili velcí průmysloví hráči. Tito agrobaroni, a nejen ti, dále nechali rozorávat zbytky přírodních prvků mezi poli a dostali chemikáliemi a způsobem hospodaření půdu do stavu, kdy už sama od sebe nedokáže poskytnout kvalitní živiny pro plodiny. Dotace, které nahrávají velkým vlastníkům půdy, dále způsobují, že se pěstují plodiny lépe prodejné na trzích než potřebné plodiny k výživě. Právě průmyslové zemědělství je hlavní příčinou, proč půda není schopna zadržet vodu. Potenciální retence půd je o 40 % nižší, než byla před rokem 1950. Navíc se vlivem chemických hnojiv a pesticidů stávají mnohé vodní toky toxickými. Lesnický sektor poznamenaný tři staletí trvajícím diktátem produkce a rychlé obnovy, i přes ekologické proklamace, se mnoho nezměnil. Stále je lesní ekosystém většinově považován pouze za zdroj dřevní hmoty a jsou opomíjeny jeho mimoprodukční funkce, jako sekvestrace uhlíku, retence vody, ochrana půdy, biodiverzita a jiné.
Řešením je pestrá krajina. Krajina udržitelného hospodaření, jak na polích, tak v lesích. Ekonomická krize z roku 2008 nás poučila, že proškrtat se lze jedině do bídy. Měli bychom na to myslet právě dnes, v době koronavirové krize. Dala nám obrovskou šanci nastavit společnost jinak. Abychom překonali následnou ekonomickou krizi, musíme začít investovat do přechodu hospodářství směrem k větší udržitelnosti, rovnosti a solidaritě. Je to nutné i pro adaptaci na klimatickou změnu a pro ozdravění krajiny. Je třeba podpořit Green new deal, ale ne ten zlobbovaný korporacemi, který nám předkládá Evropská komise, myslím tím Green new deal jednotlivých obcí a komunit. Pomocí něho můžeme investovat do obnovitelných zdrojů energie v lokálním měřítku, každá obec si bude moci předkládat plány na obnovení krajiny. Obnovit významné prvky pro zadržení vody v krajině, jako jsou remízky, mokřady, drobné rybníčky a tůně, zasakovací pásy, obnovené polní cesty, revitalizace vodních toků a v neposlední řadě výsadba stromů. Jeden z nejdůležitějších kroků je podpořit pestrou skladbu lesů, kdy budou nároky dřevin odpovídat stanovištním podmínkám. Důsledkem bude lepší zadržení vody v krajině a doplnění podzemních vod, zvýšení evapotranspirace a návrat malého vodního cyklu do krajiny, kdy zeleň a vodní plochy napomůžou vytváření lokálních srážek. Dotacemi je nutné podpořit lokální ekologicky udržitelnou produkci potravin, drobné vlastníky půdy i místní trh zboží a služeb. Pro vládu „Žlutého barona“ nejsou však drobné výdaje na obnovu krajinných prvků zajímavé, raději by utopila miliardy v betonu nesmyslných přehrad, které problém sucha neřeší, ba jej mohou místy i prohloubit.
S ekonomickou krizí také souvisí nezaměstnanost. Tento zelený přechod není uskutečnitelný bez tvorby nových pracovních míst, uplatnění najdou jak ekologové a projektanti, tak dělnické a zemědělské profese. Díky těmto krokům lze předpokládat zlepšení zdraví obyvatel, zvýšenou diverzitu rostlin a živočichů a v neposlední řadě zlepšení estetického rázu krajiny.