V Berlíně vládne pořádek!

„Ve Varšavě vládne pořádek,“ prohlásil ministr Sebastiani roku 1831 v pařížské sněmovně…

„V Berlíně vládne pořádek,“ vítězoslavně hlásá měšťácký tisk, hlásá to Ebert a Noske, hlásají to důstojníci „vítězných jednotek“, kterým berlínská maloměšťácká luza mává šátkem a jimž provolává slávu! Sláva a čest německých zbraní je v očích světových dějin zachráněna. Bídně poražení od Flan­der a Argon napravili svou pověst skvělým vítězstvím nad třemi sty „spartakovců“ ve „Vorwärts“. Doby prvního slav­ného vpádu německých vojenských jednotek do Belgie, doby generála von Emmicha, podmanitele Lutychu, blednou před činy Reinhardta a soudruhů na berlínských ulicích. Pobití parlamentáři, kteří chtěli vyjednávat o předání „Vorwärtsu“ a kteří byli až k nepoznání zohaveni pažbami vládní solda­tesky, takže nelze provést identifikaci jejich mrtvol, zajatci, kteří jsou postaveni ke zdi a povražděni tak, že lebka a mozek stříkají kolem: kdo při pohledu na tak slavné činy myslí na potupné prohry s Francouzi, Angličany a Američany. „Spar­takus“ je jméno nepřítele, Berlín jméno místa, kde naši důstojníci dovedou vítězit, Noske — „dělník“ — jméno generála, jenž dovede organisovat vítězství tam, kde Ludendorff selhal.

Kdo by si tu nevzpomněl na vítězné opojení sebranky „pořádku“ v Paříži, na bakchanalie buržoasie nad mrtvolami bojovníků Komuny, téže buržoasie, která právě hanebně kapitulovala před Prušáky a vydala hlavní město země vněj­šímu nepříteli a sama jako poslední zbabělci práskla do bot! Ale když stáli proti špatně vyzbrojeným, vyhladovělým paříž­ským proletářům, proti jejich bezbranným ženám a dětem — jak tu opět vzplála mužná odvaha buržoasních synků, „zlaté mládeže“, důstojníků! Jak se tu ve zvířeckých ukrutnostech na bezbranných, zajatých a padlých vyřádila udatnost Martových synů, kteří klesli na kolena před vnějším nepřítelem!

„Ve Varšavě vládne pořádek!“ „V Paříži vládne pořádek!“ Tak obíhají hlášení strážců „pořádku“ každé půl století od jednoho střediska světodějného boje ke druhému. A jásající „vítězové“ nevidí, že takový pořádek, který musí být perio­dicky udržován krvavými jatkami, jde nezadržitelně vstříc svému historickému osudu, svému zániku. Čím byl tento poslední „spartakovský týden“ v Berlíně, co přinesl, čemu nás učí? Už uprostřed boje, uprostřed vítězného řevu kontrarevoluce musí si revoluční proletariát klást účty z toho, co se událo, musí velkým historickým měřítkem změřit události a jejich výsledky. Revoluce nesmí ztrácet čas, žene se dál — přes hroby dosud otevřené, přes „vítězství“ a „porážky“ — vstříc svým velkým cílům. Uvědoměle se řídit jejími směrni­cemi, jít po jejích cestách, toť první úkol bojovníků za mezi­národní socialismus.

Dalo se v tomto střetnutí očekávat vítězství proletariátu, dal se čekat pád Ebertů a Scheidemannů a zřízení diktatury proletariátu? Zajisté, že ne, uvážíme-li důkladně všechny okol­nosti, které o této otázce rozhodují. Místo, kde je věc revoluce v této chvíli zranitelná: politická nezralost mas vojáků, které se stále ještě dají svými důstojníky zneužít k protilidovým kontrarevolučním účelům, už to samo je důkazem toho, že v této srážce nebylo možné trvalé vítězství revoluce. Na druhé straně je tato nezralost vojska sama jen příznakem nezralosti německé revoluce vůbec.

Venkova, z něhož pochází velké procento vojáků, se i dnes revoluce sotva dotkla. Berlín je dosud od ostatní říše prakticky isolován. Venku sice existují revoluční střediska — Porýní, Wasserkante, Brunšvicko, Sasko, Virtembersko — a tělem i duší jsou na straně berlínského proletariátu. Co však ze­jména schází, je, že se při postupu nedodržuje stejný pochodový krok, že chybí přímé společenství akcí, které by učinily průbojnost a pohotovost berlínského dělnictva mnohem účin­nější. Konečně — což je pouze hlubší souvislost oné politické nevyzrálosti revoluce — hospodářské boje, vlastní sopečná síla, která neustále živí revoluční třídní boj — jsou teprve v počátečním stadiu.

Z toho všeho vyplývá, že s konečným trvalým vítězstvím se nemohlo v této chvíli ještě počítat. Byl proto boj posledního týdne „chybou“ ? Ano, kdyby vůbec šlo o úmyslný „výpad“, o tak zvaný „puč“! Co však bylo východiskem posledního týdne bojů? Jako ve všech dosavadních případech, jako 6. pro­since, jako 24. prosince: brutální provokace vlády! Jako dříve krvavý masakr bezbranných demonstrantů na ulici Chaussée, jako řež do námořníků, tak byl tentokrát úder proti berlín­skému policejnímu presidiu příčinou všech dalších událostí. Revoluce totiž neoperuje z vlastní vůle, na otevřeném širém poli, podle lstivého plánu, vymyšleného „stratégy“. Její pro­tivníci mají také iniciativu, ba uplatňují ji zpravidla mnohem víc než sama revoluce.

Když bylo revoluční dělnictvo postaveno před fakt drzé provokace Eberta a Scheidemanna, bylo nuceno chopit se zbraní. Byla to pro revoluci dokonce věc cti, aby ze všech sil ihned odrazila útok, neměla-li být kontrarevoluce povzbuzena k dalšímu postupu a neměly-li být otřeseny revoluční řady proletariátu a morální kredit německé revoluce v Internacio­nále.

Berlínské masy se také ihned postavily s tak samozřejmou energií na odpor, že si hned v prvním „náporu“ odnesla morální vítězství „ulice“.

Je tedy vnitřním životním zákonem revoluce nezůstat při tom, čeho bylo dosaženo, nikdy nestát nečinně, pasivně. Nej­lepší obrana je útok. Toto základní pravidlo každého boje platí obzvlášť pro všechny kroky revoluce. Je samozřejmé a svědčí to o zdravém instinktu, o vnitřní svěží síle berlínského prole­tariátu, že se nespokojil tím, že znovu dosadil Eichhorna na mís­to presidenta, ale že spontánně začal obsazovat další mocenské posice kontrarevoluce: měšťácký tisk, poloúřední zpravodajské kanceláře, list „Vorwärts“. Všechna tato opatření vyplynula u mas z instinktivního poznání, že se kontrarevoluce po poráž­ce, kterou utrpěla, neuklidní, nýbrž že bude vyhledávat vše­obecnou zkoušku sil.

I zde máme před sebou velký historický zákon revoluce, o niž se rozbije všechno chytráctví a všechny patenty na rozum oněch malých „revolucionářů“ druhu USPD, kteří v každém boji hledají jen záminku k ústupu. Jakmile byl jasně vytyčen základní problém revoluce — a tím je v této revoluci svržení Ebertovy a Scheidemannovy vlády jako první překážky, která stojí v cestě vítězství socialismu — vynořuje se tento základní problém v celé své naléhavosti stále znovu a každá jednotlivá episoda boje tento problém s osudovostí přírodního zákona v celém jeho rozsahu rozvíjí, byť je revoluce sebeméně připra­vena jej vyřešit, byť je situace sebeméně zralá. „Pryč s Ebertem a Scheidemannem!“ — toto heslo se nevyhnutelně obje­vuje v každé revoluční krizi jako jediná vyčerpávající formule všech dílčích konfliktů a žene tím samo, svou vnitřní objektivní logikou, ať chceme nebo nechceme, každou bojovou událost na ostří nože.

Z tohoto rozporu mezi vyhrocením úkolu a nedostatečnými předpoklady pro jeho řešení v počáteční fázi revolučního vý­voje vyplývá, že dílčí boje revoluce formálně končí porážkou. Avšak revoluce je jediná forma „války“ — a také to je jejím zvláštním životním zákonem — v níž může být konečné vítěz­ství připraveno jen řadou „porážek“!

Co nám ukazují celé dějiny moderních revolucí a socialismu? První vzplanutí třídního boje v Evropě: povstání lyonských tkalců roku 1831 skončilo těžkou porážkou. Chartistické hnutí v Anglii — porážkou. Povstání pařížského proletariátu v červ­nových dnech 1848 skončilo zdrcující porážkou. Pařížská komuna skončila strašlivou porážkou. Celá cesta socialismu — pokud se týká revolučních bojů —je poseta samými porážkami.

A přece vedou tyto dějiny krok za krokem nezadržitelně ke konečnému vítězství! Kde bychom dnes byli bez oněch „porážek“, z nichž jsme čerpali historickou zkušenost, po­znání, sílu a nadšení! Opíráme se dnes, kdy jsme se přiblížili až k poslední bitvě proletářského třídního boje, právě o ony porážky, z nichž bychom se nebyli směli žádné vyhnout, z nichž každá tvoří část naší síly, naší cílevědomosti.

S revolučními boji je tomu přímo naopak než s našimi par­lamentními boji. Po čtyři desítiletí jsme v Německu dosaho­vali samých parlamentních „vítězství“, kráčeli jsme zrovna od vítězství k vítězství. A výsledkem byla při velké dějinné zkoušce 4. srpna 1914 zdrcující politická a morální porážka, neslýchané zhroucení, bezpříkladný bankrot. Revoluce nám dosud přinášely samé porážky, ale právě tyto nevyhnutelné porážky hromadí záruky budoucího konečného vítězství.

Ale jen s jednou podmínkou! Je otázka, za jakých okolností jsme tu, kterou porážku utrpěli: zda byla důsledkem toho, že útočná bojovnost mas narazila na překážku, kterou jí postavila nedostatečná zralost historických předpokladů, anebo důsled­kem toho, že revoluční akce byla sama ochromena poloviča­tostí, nerozhodností, vnitřní slabostí.

Klasickými příklady obou případů je na jedné straně fran­couzská únorová revoluce, na druhé straně německá březnová revoluce. Statečná akce pařížského proletariátu v roce 1848 se stala živým pramenem třídní energie pro celý mezinárodní proletariát. Ubohosti německé březnové revoluce se pověsily celému modernímu německému vývoji na nohy jako závaží. Působily přes zvláštní dějiny oficiální německé sociální demo­kracie až na nedávné události německé revoluce — až na dra­matickou krizi, kterou jsme právě prožili.

Jak vypadá porážka tohoto tak zvaného „spartakovského týdne“ ve světle uvedené historické otázky? Byla to porážka způsobená útočnou energií revoluce a nedostatečnou zralostí situace anebo slabostí a polovičatostí akce?

Bylo to obojí! Dvojaký charakter této krize, rozpor mezi silou kypícím, rozhodným a útočným vystoupením berlínských mas a nerozhodností, váhavostí a polovičatostí berlínského vedení je charakteristickým znakem této nedávné episody.

Vedení selhalo. Ale vedení může být a musí být znovu vy­tvořeno masami a z mas. Masy jsou rozhodující síla, masy jsou skála, na níž bude zbudováno konečné vítězství revoluce. Masy byly na výši, masy učinily z této „porážky“ jednu z oněch historických porážek, které jsou pýchou a silou mezinárod­ního socialismu. A proto z této „porážky“ vykvete budoucí vítězství.

„V Berlíně vládne pořádek!“ Vy tupí drábi! Váš „pořádek“ stojí na písku. Však se revoluce zítra zase ,,s rachotem vztyčí“ a k vaší hrůze jako pozoun zazní její hlas:

byla jsem, jsem a budu!

„Die Rote Fahne“,
14. ledna 1919