Bude tomu brzy deset let, co se arabskými zeměmi přehnalo tzv. arabské jaro. Po roce nebo dvou skončilo většinou (s částečnou výjimkou Tuniska) masové hnutí za svobodnější a spravedlivější společnost špatně: buď občanskou válkou (Libye, Jemen, Sýrie) nebo nastolením diktatury ještě tvrdší, než jakou revoluce krátce předtím svrhla (Bahrajn a Egypt) – v nejlepším případě pak zůstal zachován status quo. Nyní vypukávají protesty znovu, tentokrát převážně v těch arabských zemích, kterým se první vlna v roce 2011 vyhnula: v Alžírsku, Súdánu, Iráku a Libanonu.
Není náhoda, že zrovna tyto země nezažily spolu s ostatními revoluci nebo pokus o ni. Všechny spojuje tu více, tu méně nedávná zkušenost občanské války: Alžírsko mělo za sebou válku s islamisty v devadesátých letech, spojenou s masovým terorismem ve většině měst, Súdán přes půl století trvající válčení v provinciích na periférii, Irák válku po americkém “osvobození” v roce 2003, která v době arabského jara sotva skončila (a dva roky na to vypukla nanovo), Libanon pak vnitřní válku mezi lety 1975 a 1990.
Výsledek byl, že tamní obyvatelé byli traumatickými zkušenostmi proti revolučním náladám naočkováni: báli se, kam případná destabilizace režimu povede, a vývoj v sousedních státech vypadal, že jim dává za pravdu. Tak se aspoň donedávna soudilo: v roce 2019 totiž lidé vyšli do ulic i zde. Frustrace z nevalných životních vyhlídek, nezaměstnanosti a oligarchických elit, které si rozparcelovaly ekonomiku i stát, nakonec převážila nad strachem z neznámého.
Libanon: náboženský komunitarismus z vůle Západu
Poměry jsou jinak v každé z těchto čtyř zemí různé. Irák a Libanon se od Súdánu a Alžírska liší zejména přítomností mnoha náboženských vyznání. Irák, jak známo, se dělí na sunnity a šíity (a Kurdy na severu, což je komunita národnostní, nikoliv náboženská). V Libanonu pak vedle sunnitů a šíitů žijí drúzové a křesťané různých konfesí (drúzové tvoří cca pět procent obyvatel, zbylé tři skupiny jsou si podle odhadů počtem přibližně rovny). Státy v tomto regionu odedávna přistupovaly k lidem podle jejich náboženské příslušnosti (při vyjednávání s menšinami se vždy obracely na jejich náboženské představitele, kteří tak fungovali jako komunitní lídři a zároveň prostředníci). Když západní země po první světové válce oblast kolonizovaly, tento přístup místy převzaly, ne všude však ve stejné míře. V Iráku i Sýrii bylo upřednostňování některých skupin z velké části neformální. Libanon naopak Francouzi rozdělili nebývale důsledně.
Když získal Libanon v roce 1947 nezávislost, vstupoval do ní s Francouzi naordinovanou ústavou, která obyvatele politicky dělila podle konfesí: prezidentem republiky je vždy povinně křesťan, premiérem sunnita, předsedou sněmovny šíita (senát, jehož předsednictví mělo být vyhrazeno drúzovi, nakonec nebyl zřízen). V takovém uspořádání se sice neustavila diktatura se silným vůdcem jako v mnoha jiných arabských zemích, demokracie však také mohla vzniknout jen těžko: libanonské politické strany fungují na konfesijním základě (i když každá konfese jich má několik) a elity jednotlivých náboženských komunit mají veřejný život pod palcem: jejich řadoví příslušníci se naopak zejména od občanské války vyhýbají vzájemnému styku, a v případech, kdy je nutné něco spolu řešit, tak činí prostřednictvím svých politických představitelů.
Ti se často opírají o podporu cizích spojenců (šíitské strany o Írán a Sýrii, sunnitské o USA a Saúdskou Arábii, zatímco křesťané jsou rozděleni a mohou tak být jazýčkem na váhách). V sedmdesátých letech už vyjednávání elit k vyrovnání protichůdných požadavků nestačilo, výsledkem byla dlouhá válka, jejíž stopy jsou i po třech desetiletích v libanonské společnosti znát. Odpovědnosti politiků voličům takový systém zrovna nesvědčí: tlak na to, aby volený zástupce nebyl kritizován a nebyla tak oslabována jeho pozice vůči zástupcům těch druhých, je tu celkem nepřekvapivý.
Takový je tedy libanonský politický systém. Podobný nastolili Američané po roce 2003 v Iráku, s ještě katastrofičtějšími důsledky – podle pozoruhodné logiky, kterou si západní politici oblíbili, že když se příslušníci různých náboženství nemají rádi, postavíme všechno na náboženství.
Nestabilita zakrývá strnulost
Občanská válka byla krutá: v hlavním městě Bejrútu a dalších konfesijně smíšených městech ovládaly milice jednotlivé čtvrtě a pouliční boje i ostřelování dělaly ze života civilistů každodenní kličkování před smrtí. Není divu, že po jejím skončení na sebe jednotlivé komunity dodnes pohlížejí s nedůvěrou a příliš spolu nemluví. I proto, že jejich ekonomické postavení nikdy nebylo stejné a ani z poválečné obnovy neprofitovaly stejnou měrou.
Ihned po válce se vůdcové bývalých milicí vrhli současně do podnikání i politiky. Obojí si rozdělili mezi sebou a získané pozice předávají potomkům. Kdo k nim nepatří a chce něco znamenat, musí si získat jejich přízeň a začlenit se do klientelistického systému, který tu už třicet let funguje. Oligarchové si přitom hlídají své sféry vlivu: například bankovnictví je převážně křesťanské, stavebnictví zase (donedávna) spíše sunnitské, zatímco šíité jsou chudými příbuznými. Regulace bývají nastavené tak, aby podporovaly monopolní postavení nejsilnějších podniků. Kolem toho se točí velká část (převážně zákulisních) politických sporů: elity z každé konfese se snaží uhájit své pozice a podle možností proniknout i do sektorů dalších. Skrze to nahlížejí na veškeré ekonomické reformy zaváděné pod taktovkou západních institucí (Mezinárodního měnového fondu a Světové banky), jejichž konkrétní podoba bývá dojednána v souladu s jejich zájmy.
Do toho zasahují zájmy zahraničních mocností. Jižní Libanon byl v letech 1978 až 2000 okupovaný Izraelem, ve zbytku země pobývaly do roku 2005 syrské jednotky, jejichž přítomnost rozdělovala libanonskou veřejnost v podstatě podle komunitního klíče. Prosyrský a protisyrský postoj byl léta hlavním dělítkem na politické scéně.
Právě to vedlo v roce 2005 k nebývalé politické krizi, když byl zavražděn sunnitský (a tudíž protisyrský) premiér Rafik Harírí, přičemž stopy vedly k prosyrskému a proíránskému hnutí Hizballáh. Následné protestní demonstrace zmobilizovaly dle údajů západních médií přes milion lidí, což v šestimilionové zemi nešlo ignorovat. Hnutí nakonec vedlo k stažení syrských vojáků a utvoření „prozápadní“ vlády. Na západě média nadšeně hovořila o „cedrové revoluci“ (bylo to v době „oranžové revoluce“ na Ukrajině, „nachové revoluce“ v Gruzii, „tulipánové revoluce“ v Kyrgyzstánu a jiných), která měla být součástí vlny demokratických revolucí po celém světě.
Pravdou je, že žádná demokratizace se v Libanonu nekonala, politický život se dál nesl ve znamení přetahování elit o zdroje a vměšování mocnějších zemí (o vliv tu stále zápolí Írán se Saúdskou Arábií, potažmo Západem), přičemž od roku 2012, kdy revoluce v sousední Sýrii přešla ve válku, rostly obavy, aby se situace nevymkla z rukou jako v sedmdesátých letech, neboť i vzájemná nedůvěra mezi komunitami se stupňovala, zvlášť když šíité jezdili bojovat do Sýrie na straně režimu, sunnité vytvářeli vlastní islamistické milice a i mezi křesťany začal sílit náboženský fundamentalismus.
Při tom všem běžní Libanonci většinou neměli o svých představitelích vysoké mínění: další konstantou vývoje byl totiž růst nerovností, bohatnutí jedněch a chudnutí ostatních, nefungující státní instituce a problematické veřejné služby. Nespokojenost občas prudce rašila na povrch: mezi lety 2011 a 2015 několikrát propukly živelné demonstrace dost masové na to, aby o nich referoval světový tisk: tu proti korupci, tu proti „konfesijnímu“ politickému systému, tu zas proti dlouhodobému neodklízení pouličních odpadků, které pomalu začínaly ucpávat ulice a ohrožovat zdraví (tzv. hnutí „Smrdíš“). V roce 2019 upoutaly mezinárodní pozornost smíšené kandidátky „občanské společnosti“ proti konfesijnímu establishmentu, které ovšem nakonec zcela pohořely.
V loňském roce se výrazně zhoršila ekonomická situace. Západem doporučované reformy se jako obvykle zrovna neosvědčily, státní dluh dělal stále větší vrásky politikům i ekonomům.
Odmítnutí systému
Rozpočtové problémy se politická garnitura pokusila vyřešit tradičně: uvalením nepřímých daní na spotřebitele, zatímco sáhnout na zisky velkých firem (často v jejím vlastnictví) nijak nehodlala. Mezi opatřeními, která vláda v polovině října 2019 oznámila, bylo i zdanění používání digitálních komunikačních aplikací typu v Libanonu populární WhatsApp, a to ve výši šesti dolarů měsíčně. Uvedla tím do pohybu nečekanou lavinu.
17. října započaly v celé zemi demonstrace spojené s blokádami silnic. Hospodářská aktivita byla v celém státě utlumena. Kvůli tomu byl tento výbuch přirovnáván k hnutí „žlutých vest“ ve Francii o rok dříve. Tím spíš, že stejně jako francouzské žluté vesty během několika dnů přešly od původního odmítání zvýšení daní z paliv a energií k obecnějším ekonomickým i politickým požadavkům, začali i demonstrující Libanonci téměř okamžitě žádat změny uspořádání v zemi. S podobnostmi mezi oběma hnutími jinak netřeba přehánět: i v libanonských událostech vystupují do popředí depolitizované lidové vrstvy, zapojuje se ale i část vrstev středních. Na rozdíl od Francie hlavní část protestů stále spočívá v masových demonstracích v centrech měst – celkový počet dvou milionů lidí, kterého demonstrace po celé zemi podle odhadů dosahují, patrně překonal rekord roku 2005. Větší úlohu také v libanonském případě hrají stávky: zejména školské instituce a úřady byly mnohde uzavřeny. To vše bez jakékoliv organizační výpomoci ze strany politických hnutí či nevládních organizací, kromě všudypřítomné libanonské vlajky nejsou vidět politické nebo náboženské symboly.
Oproti roku 2005 se toto hnutí podstatně liší svým odmítáním systému postaveného na komunitách. „Cedrová revoluce“ před patnácti lety mobilizovala sunnity a část křesťanů, zatímco šíité se k ní stavěli nepřátelsky. Příslušníci každé komunity tenkrát stáli za svými předáky. Dnes se stavějí proti nim, a zasaženy jsou tím všechny konfese.
Neznamená to, že by podoba protestů nevykazovala regionální rozdíly. V hlavním městě Bejrútu a okolí (kde žije 38 % obyvatel země a kam vláda nejvíc a na úkor zbytku země dává peníze) mají na demonstracích stále výrazný (ale ne výlučný) podíl střední vrstvy, které drtí rostoucí ceny bydlení a dalších nezbytností, kvůli nimž si život ve městě mohou stále méně dovolit. K jejich frustraci přispěl i způsob, jakým proběhla obnova válkou zničeného města: pod taktovkou vládnoucí oligarchie se centrum během třiceti let proměnilo ve čtvrť luxusních obchodů pro bohaté návštěvníky ze zemí Perského zálivu, kde se běžný Libanonec necítí doma.
Jiná je situace v severním Libanonu. Tato oblast, převážně obývaná sunnity a křesťany, zažívá v posledních letech výrazné chudnutí a zaostávání za zbytkem země, tím spíš, že vláda do tohoto regionu v podstatě přestala investovat. Hnací silou protestů je tu právě armáda nezaměstnaných a dalších lidí žijících pod prahem chudoby, nezřídka i bídy. Libanonské nejužší elity jsou převážně složené z křesťanů a sunnitů, většina příslušníků těchto dvou komunit je na tom však velmi zle. Těžko ještě budou věřit, že jejich političtí představitelé jsou přirozenými obhájci jejich zájmů, třeba už jen proti „těm druhým“.
Podobná trhlina se ale objevila i u šíitů, což je největší novinka.
Hizballáh v úzkých
Šíité tvoří ve většině muslimských zemí diskriminovanou menšinu, kterou sunnitští teologové považují za kacířskou. V Libanonu, kde žádné náboženství nemá mezi obyvatelstvem většinu, je takto ustrkovat nelze, přesto si ani tady oproti ostatním nestojí stejně dobře. Jižní Libanon, kde žije většina z nich, byl dlouho nejchudší částí státu. I šíité mají své movité elity, ty se však nemohou rovnat křesťanským a sunnitským multimiliardářům. Díky tomu u nich není sociální propast mezi „předáky“ a „obyčejnými lidmi“ tak výrazná jako u ostatních komunit a šíité bývají kolem svých politiků oproti jiným semknutější.
Přesto i jižní Libanon a potažmo celá šíitská komunita se za posledních dvacet let změnily. Díky ekonomickému rozvoji se vytvořila nebývale bohatá šíitská podnikatelská třída, která své postavení získala v první řadě skrze stavebnictví a mezinárodní obchod (provozovaný mimo jiné početnými libanonskými emigranty v Evropě, Americe, ale i Africe). V jižním Libanonu tak vedle sebe leží jak velmi bohaté, tak velmi chudé enklávy, a chudí, kterých je stále výrazná většina, často vidí zbohatlíkům téměř do oken.
Tak se stalo, že vystoupení proti elitám probíhá nyní u šíitů stejně radikálně jako u všech ostatních. Z obou jejich politických stran to nejvíc odnáší se státem a vůbec se systémem srostlejší Amal, která upadla do hlubokého opovržení. Složitější je to u Hizballáhu (arabsky doslova „Strany Boží“), strany mající svou vlastní milici silnější než libanonská armáda. Hizballáh není do takové míry hodnocený jako součást establishmentu a stále ještě si uchovává prestiž z doby svého válčení s Izraelem (jižní Libanon byl přes dvě desetiletí, do roku 2000, pod izraelskou okupací). I on je nicméně pod tlakem a úcta k němu již není, co bývala.
Hizballáh je konzervativní islamistická strana. Je tedy možná překvapivé, že se dlouho těšil příznivého hodnocení v částech arabské i západní radikální levice, která ho občas představovala jako sice nikoliv neproblematické, nicméně sociálně radikální hnutí, jakousi obdobu katolické teologie osvobození. Tento obraz má k pravdě daleko. V době svého založení v polovině osmdesátých let byl Hizballáh veden převážně příslušníky nižších středních vrstev a duchovními, dnes je však v zásadě v područí hospodářské elity. Velcí podnikatelé, jejichž vzestup jsme zmiňovali výše, bývají buď jeho sponzory, nebo přímo členy.
I na společenských aktivitách Hizballáhu je to znát. Hizballáh je stát ve státě, který kromě vlastní armády provozuje i své soukromé školství a zdravotnictví, o charitách nemluvě. Na jeho školách se platí značné školné, jejich posláním je vychovávat a zajistit si loajalitu dětí elity. Také jeho nemocnice nejsou právě levné. Hizballáh je nejen nábožensky konzervativní, ale i jeho ekonomický a sociální program je napravo, jak je ostatně u islamistických stran v arabských zemích časté (viz Muslimské bratrstvo v Egyptě).
„Pokrokovost“ Hizballáhu byla spatřována hlavně v jeho zahraniční politice – v boji proti západnímu a izraelskému imperialismu. Pokud jde o Izrael, několikrát v minulosti Hizballáh odrážel jeho útoky, již léta se však konfrontaci s ním vyhýbá – a platí to i obráceně. Jeho vojenské nasazení zejména v občanské válce v Sýrii je v praxi spíš podporou jednoho imperialismu (íránského) proti druhému (saúdskoarabskému).
Reakce Hizballáhu na současnou protestní vlnu je příznačná. Stejně jako všechny ostatní politické strany v zemi sice uznal oprávněnost stížností na poměry, zároveň však hnutí označil za zmanipulované provokatéry a zahraničními agenty, kteří mají v pozadí tahat za nitky. Hizballáh se také vyznamenal fyzickými útoky svých klacky nebo tyčemi ozbrojenými členy na demonstranty. Stoupenců má v zemi stále dost, už dávno však není povznesený nad kritiku.
Levice zatím jako kapka v moři
Levicové síly jsou v Libanonu odedávna slabé. Je pro ně příznačné, že se dlouho držely ve stínu Hizballáhu, který přes své výhrady z velké části podporovaly. To platí například pro jinak nepříliš vlivnou Komunistickou stranu Libanonu. S nejnovějším vývojem je tento postoj „kritické podpory“ už těžko udržitelný a staré vazby tak začínají pomalu brát za své. Levice se tak snaží zapojovat do protestů, v jejichž rámci občas zaznívají také feministické nebo ekologické požadavky (zemi sužuje řada problémů od nedostatku a špatné kvality pitné vody po rozsáhlé lesní požáry). Zcela naproti tomu absentují odbory. Oficiální odborová konfederace je zcela ovládána konfesijními stranami, které si v ní rozdělili vliv, a snahy o založení nezávislých odborových struktur během menších protestů v dřívějších letech se jim podařilo utnout. Pro hnutí zaměřené mimo jiné proti hmotným nerovnostem a ekonomické moci je to slabina (odhlédneme–li od toho, že nezúčastněné odbory aspoň nemohou nic brzdit).
Zatím protestující i bez levice pochopili, kde je nepřítel, jak ukazuje například útok na sídlo Národní banky (i tady se nabízí srovnání s podobnou akcí francouzských „žlutých vest“ v Paříži, i když jinak raději nebudeme s přirovnáními pospíchat), a také proti soukromým bankám je vztek davů zaměřen (většina z nich omezila po vypuknutí hnutí klientům výběry peněz a tím jim silně komplikuje život). Co bude dál, nevíme, snad ale můžeme soudit, že pokud náhodou levice v takové atmosféře nedokáže zvýšit svůj společenský ohlas, chyba bude na její straně.
Reakce státu
Politická garnitura reagovala od začátku vylekaně. Její první reakcí bylo zrušení oznámené daně z užívání elektronických komunikací, která stála u začátku bouří, a k tomu snížení některých jiných, stejně jako snížení platu poslanců a ministrů na polovinu. Když tato spíše kosmetická opatření nijak nepomohla, byla dalším krokem demise premiéra a jmenování nové vlády. Ani to k uklidnění nevedlo a davy začaly požadovat nejen demisi prezidenta (které se jim nedostalo), ale i změnu celého politického systému tak, aby nebyl již postavený na náboženských komunitách. O tom již politici nejsou ochotni uvažovat a systém se snaží udržet za každou cenu, neboť když jde o zachování vlastních privilegií, projevují věčně znesváření křesťanští i muslimští papaláši najednou vzácnou shodu.
Konfrontace represivních orgánů státu (a stran) s demonstranty jsou zatím poměrně mírné na blízkovýchodní poměry, zvlášť když je srovnáme s tím, jak probíhají podobně motivované (a rovněž proti konfesijnímu rozdělení zaměřené) protesty v Iráku: zatímco tam tečou od začátku potoky krve a počet zabitých protestujících se počítá na stovky (jak odpovídá zdrsnělým iráckým poměrům), v Libanonu se mrtví zatím počítají spíš v jednotkách. A jeden komentátor poznamenal, že postup libanonského státu snad ani není tak drastický jako taktika francouzské policie v době hnutí „žlutých vest“, během kterého také nebylo mrtvých úplně málo – západní demokracie se zkrátka nemají až tak čím chlubit.
Jak bude hnutí pokračovat, nelze soudit. Nemá za sebou silnou organizaci, a v tom mají jeho protivníci v mocenských pozicích velikou výhodu. Zatím ovšem vlna ani po čtyřech měsících neopadává, není to tedy krátkodobý výbuch frustrace, který by měl brzy vyšumět. Že si to myslí i elity, ukazuje masový útěk finančního kapitálu ze země. Jak hnutí časem promění libanonskou společnost, lze předvídat ještě méně. Může to být začátek pomalé změny, v důsledku které nebude už v Libanonu náboženská identita lidí určovat ve veřejném životě všechno, ale co my víme? V případě neúspěchu se mohou lidé snadno vrátit k dosavadním jistotám. 20. února ostatně během další demonstrace proti bankám, obviňovaným z organizování přesunu peněz vysokých politiků ze země, došlo k potyčkám mezi příznivci drúzkých a křesťanských politických stran, lidé souznějící s dosavadním rozdělením tu tedy stále jsou.
Každopádně by nebylo rozumné čekat, že společenské rozpory se rychle vyřeší. Když v Evropě na konci osmnáctého století propukla francouzská revoluce se svými demokratickými ideály, trvalo jejich prosazení přes sto let poznamenaných řadou neúspěšných revolucí, kontrarevolucí a více či méně dlouho trvajících oligarchických nebo přímo despotických režimů. Nemusí to jistě i tady trvat stejně dlouho, ale nemá ani cenu požadovat po obyvatelích muslimských zemí, aby podobného výsledku dosáhli během několika let, a z momentálních porážek automaticky usuzovat, že demokratická společnost není slučitelná s jejich kulturou, jak přímo nadšeně dělá tolik západních komentátorů: nejen v Libanonu to bude běh na dlouhou trať.
