V pondělí 22. listopadu se na Jungmannově náměstí v Praze sešlo na 150 lidí, kteří chtěli vyjádřit svou solidaritu s těmi, kteří jsou uvězněni na polsko-běloruské hranici. Akci inicioval Kolektiv 115 a podpořila ji celá řada dalších organizací.
V projevech zaznívala zejména kritika evropských vlád a pokrytectví, kterého jsme svědky. Magda Faltová ze Sdružení pro integraci a migraci připomněla, že „Evropská charta nezapomíná ani na mezinárodní závazky v oblasti azylu. Jasně odkazuje na ženevskou úmluvu o uprchlících a zakotvuje povinnost států EU umožnit přístup migrantů, uprchlíků k azylovému řízení. Zcela explicitně zakazuje hromadné vyhoštění nebo vydání, tedy přesně to, co se za hranicí na území Polska v oblasti vyhlášeného výjimečného stavu děje.“
Matouš z Balkan Solidarity Network prohlásil, že „již několik měsíců jsme svědky politické hry mezi Evropskou unií, Ruskem, Polskem a Běloruskem. Nástrojem státních orgánů se jako často v minulých letech stali lidé zbavení domova a hledající lepší život. Jsou považováni za nástroje v tomto konfliktu a nesou jeho přímé důsledky . Umírají na hranicích, jsou mučeni, biti, znásilňováni a týráni všemi možnými způsoby.“
Po úvodních projevech se pochod vydal přes Václavské náměstí k polskému konzulátu, kde účastníci skandovali „Hanba polské vládě“ a „Solidarność“.
Na závěrečném shromáždění na Petrském náměstí zazněly výzvy k dalším solidárním akcím, ať už se bude jednat o protesty, nebo příspěvky humanitárním organizacím, které se snaží pomáhat přímo na místě i přes šikanu ze strany polské policie a armády.
Mezinárodní solidarita je potřeba vždy. Proto je důležité, že se tento protest odehrál, aby také v ČR zazníval hlas někoho jiného, než odporné krajní pravice, nebo její o nic méně ošklivé sestry, pravice mainstreamové. Zejména v podobě ODS, která by ráda do Polska poslala místo pomoci humanitární, pomoc policejní. Není to náhoda. Militarizace evropských hranic jde ruku v ruce s dlouhodobou podporou zbrojního průmyslu v EU. Ten dostává veřejné prostředky a zároveň nabízí evropským vládám nejmodernější techniku, kterou je možné uzavírat hranice. Tím jsou politici uspokojeni, protože mohou hlásat, že hranice jsou dobře střeženy. Osudy těch, kteří prchají ze zemí, které pomáhal evropský militarismus a imperialismus rozvrátit, zůstávají bez povšimnutí.
Dlouhodobá politika EU je spojením militarizace hranic a pokrytectví. Hodnoty solidarity nejsou ničím. Proto potřebujeme novou evropskou spolupráci, která se rodí právě v solidárních sítích, které pomáhaly dříve na Balkáně, dnes v Polsku a zítra možná na Ukrajině nebo v jiném evropském regionu.
