Koronavirus a pracující třída

Když mluvíme o pracující třídě, většina lidí si představí dělníky v továrně nebo na stavbě. Pracující třída je však mnohem širší – zahrnuje jak manuálně pracující, tak pracující v kancelářích, v pečujících profesích či ve vědě a výzkumu. Protože mezi “podskupinami” pracující třídy existují značné rozdíly, rozlišujeme je podle druhu práce na modré límečky – manuálně pracující, bílé límečky – pracující v kanceláři nebo růžové límečky – pracující ve službách a pečujících profesích. Těchto kategorií existuje ještě celá řada, pro naše účely nám však postačí tyto tři.

Za běžných okolností rozdíly v pracovních podmínkách, společenském statusu, nebo v samotném třídním uvědomění sice existují, ale nejsou až tolik patrné. Zatímco však epidemie koronaviru postupuje, prohlubují se nejen rozdíly mezi třídami, ale také rozdíly v rámci samotné pracující třídy.

Na začátku pandemie se viru ještě všichni báli, a podle toho také vypadala opatření na pracovištích. Pracující v kancelářích dostali home office, část výrobních a logistických provozů se zavřela nebo omezila počet zaměstnanců na směně a začala dbát na dodržování bezpečnosti práce. Už tehdy se však projevily první rozdíly, a sice že zatímco většina bílých a modrých límečku práci stále měla, a často dokonce v lepších podmínkách než před krizí, velká část růžových límečků o práci buď přišla (číšníci, turističtí průvodci) nebo začala mít pro svou práci podmínky mnohem náročnější než kdy dříve (zdravotníci, pokladní, poslíčci).

Jak se situace ustalovala, opatření se začala postupně rozvolňovat a zodpovědnost se nenápadně přesunula z vlády na jednotlivce, vyplula na povrch další část problému:

byli totiž postaveni proti sobě zodpovědní občané na home office a nezodpovědní dělníci, kteří si dovolili se od sebe vzájemně nakazit při setkávání v práci či mimo pracoviště. Takovým příkladem, který celou absurditu této situace dokonale ilustruje, je kauza nakažených horníků v dolech OKD na Karvinsku. Těžba stále probíhala bez jakýchkoliv bezpečnostních opatření, horníci chodili do práce ve stále stejných počtech a po práci spolu chodili do hospody. Poté, co se někteří z nich nakazili koronavirem, byli i nadále nuceni chodit do práce, čehož naprosto logickým důsledkem bylo, že se od nich nakazili v práci kolegové a po cestě do práce i v té hospodě i další lidé. Nejrůznější politici poté vydávali různá podivná prohlášení, kde za rozšíření viru na Karvinsku sváděli vinu na horníky.

Dodržovat opatření jde ale ve většině případů (nejen v dole, ale i v továrnách či skladech) skutečně jen těžko. Přece jen mít například nasazenou roušku 8-12 hodin v kuse ve vysokých teplotách, stísněných prostorech nebo při nachozených desítkách kilometrů denně a zvedání těžkých břemen bez náležitých bezpečnostních přestávek, není úplně legrace. My (manuálně pracující) se také ve většině případů nákazy bojíme, ale moc s tím nenaděláme. To, jestli se nakazíme nebo ne, totiž nezávisí na našich individuálních rozhodnutích, ale hlavně na tom, jaká opatření a jaké kroky učiní náš zaměstnavatel. A zaměstnavatelé na bezpečnostní opatření s postupem času také hledí čím dál méně. U nás ve skladu jedné nejmenované firmy například na jaře posílali do práce pouze minimum lidí, abychom se od sebe vzájemně nenakazili. Při podzimním lockdownu už jsme naopak chodili v plném stavu, hlavně aby byznys šlapal. Pokud se nás tísní desítky až stovky na jednom pracovišti, jaký má potom smysl sedět na obědě po jednom a neshlukovat se v kuřárně nebo po práci v hospodě?

Lidé, kteří jsou frustrovaní z toho, že po celou dobu epidemie sedí doma na home office, si pak za zvyšující se počty nakažených zcela logicky vylívají zlost právě na těch nezodpovědných jedincích, kteří nenosí roušky tak, jak by měli, nebo se po práci shlukují. Kvůli neustále se prodlužujícím opatřením jsou totiž tlačeni do práce z domova i přesto, že je to pro ně často silně nevýhodné, a to jednak kvůli zvýšeným nákladům za energie, které zaměstnavatelé ne vždy plně hradí, a jednak kvůli absenci hranice mezi prací a volným časem, která může často ovlivňovat jak samotný pracovní výkon, tak vztahy v rodině, se kterou dotyčný domácnost sdílí.

Lidé pracující z domova mají navíc prakticky znemožněno jakékoliv organizování se v boji za lepší pracovní podmínky, protože se na pracovišti setkávat nemohou a nemají tak takový vhled do problémů svých kolegů. Navíc přes skype se skotačícími dětmi za zády toho moc nevyřešíte.

Přes to všechno jsou však pracovní podmínky lidí na home office nesrovnatelně lepší než podmínky v továrnách či skladech – mohou se napít nebo zajít na záchod když potřebují, nehrozí jim, že kvůli chvilkové nepozornosti příjdou v práci o končetiny a mají kromě spánku a práce alespoň nějaký volný čas, který mohou trávit s rodinou.

A tak zatímco z rozhlasu, televize i billboardů ve městě zaznívá, že “společně to zvládneme”, vytvořila se v důsledku koronaviru a následných opatření vrstva “privilegovaných” pracujících na home office, kteří mají možnost se před nákazou koronavirem efektivně chránit, a vrstva těch, bez kterých by sice společnost nemohla fungovat, ale kteří mají zkrátka smůlu.

Tato situace bude minimálně v následujícím roce velkou výzvou pro levicové hnutí. Musíme totiž nejen přijít na řešení, které by pomohlo jak manuálně pracujícím, tak těm na home office, a zároveň nezpůsobilo rychlejší šíření koronaviru a začít ho prosazovat, ale také vymyslet, jak obě jmenované skupiny pracujících oslovit, aby začaly prosazovat své zájmy samy.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •