Koronavirus a zaměstnání

Koronavirus v posledním roce citelně zasáhl téměř každou oblast našeho života. Pravděpodobně nejdůležitější oblast, kde se pandemie a s ní související opatření odráží nejvíce, je zaměstnání. Zeptala jsem se proto několika lidí, jak je covid postihl v práci, a co by uvítali, aby se jejich situace zlepšila.

Jan Š., zdravotník z Kladna:

“Rok 2020 se bezesporu dá přejmenovat na rok COVIDU. I na naší klinice uro VFN COVID určoval skoro vše. Na jaře o COVIDU nikdo toho moc nevěděl, a tak to bylo takové tápání skoro ve všem. Avšak postupem času se vše celkem zaběhlo. No od podzimu to byla jiná káva. Lidé byli otrávení. Kašlou, kašlali na opatření. A protože za zdi nemocnice není vidět, novináři všichni lžou. Ani nevěří rozsahu katastrofy zvané COVID. Počtu mrtvejch. Tohle bohužel částečně platí i pro zdravotníky. Je to občas dost depresivní. Prostupuje to vše v mojí práci. A zatím není moc světlo na konci tunelu. Řešení je samozřejmě vakcinace, vypnout totálně republiku a v první řadě také dát všem obětem COVIDU lidskou tvář. Dehumanizace obětí COVIDU je problém. Také tvrdé vymáhání opatření. Plus samozřejmě také řádné kompenzace, což je asi největší problém. A naděje umírá poslední.”

Hana (jméno bylo redakcí změněno), úřednice na home office:

“Pracuji ve státní správě. Prakticky od začátku koronavirové krize začal náš úřad využívat home office. Podle toho, jak byla situace vážná, jsme buď pracovali z domu naplno, nebo se v kanceláři střídali. Home office jsem v minulosti vnímala jako atraktivní benefit a vadilo mi, že ho můžeme čerpat jen ve velmi omezené míře. Teď si ale připadám, jak kdybych se přecpala čokoládou. Chybí mi lidský kontakt s kolegy, vadí mi, že problémy nemohu jednoduše řešit zaklepáním na protější dveře, frustrují mě neustálé technické komplikace a nespolehlivé připojení, to, že všechno je tak nějak těžkopádnější a úmornější. A jsem naštvaná i sama na sebe, protože si nedokážu udržet denní režim, práci doháním o víkendech a hranice mezi prací a volným časem mizí. Zároveň ale vím, že mám štěstí, protože zaměstnavatel k nám přistupuje férově, nenutí nás chodit nemocné do práce, respektuje naše soukromí a finančně nám kompenzuje náklady, které se s prací z domu pojí. Jako bezdětná nemusím řešit ani domácí výuku děti, která je pro rodiče dost náročná. Některým lidem ale jejich zaměstnavatelé práci z domu v době pandemie neumožňují (i když tomu žádné závažné provozní překážky nebrání) a vystavují je tak zbytečnému riziku nákazy, anebo vynuceného home office zneužívají, zasahují zaměstnancům do osobního života, zneužívají vágně nastavené pracovní doby a úkolují je klidně i v noci nebo o dovolené. Proto mi do budoucna přijde důležité, že se o fungování home office začaly více zajímat odbory a vzniká tak šance vyřešit právní vakuum, ve kterém práce na dálku pořád ještě vězí.”

Tomáš Křemen, Once Upon a Beer, OSVČ v pohostinství:

“Pražský bar provozuji od února 2018. Za první dva roky se mi víceméně dařilo vyrovnávat se se začátečnickými chybami (od administrativních zádrhelů přes drsné obchodní praktiky, až po personální přehmaty). Výhled nabízel možnost se přesunout zpoza baru na více organizační pozici, což mělo umožnit legalizaci veškeré činnosti a rozvoj poskytovaných služeb.

České pohostinství trpí odkazem devadesátých let, kdy se okrádání státu stalo modlou. Ti, kteří systém ustanovovali, si pěkně vydělali a často jsou již mimo obor. My, kteří jsme s pohostinstvím začali později, se v systému musíme nejprve zavést, tzn. podvádět stát podobně jako ostatní, abychom byli konkurenceschopní, případně onen rozdíl dotovat z osobních prostředků. Mrzí mě, že roční omezení provozu politická reprezentace není schopná využít k nápravě.

Místo rozvoje přišel na jaře 2020 covid a následný lockdown. Z výdejního okénka a rozvozů jsem z lidí cítil odhodlání s covidem bojovat, podpořit své oblíbené podniky a víceméně ochotu dodržovat vládní opatření. Se spřátelenými hospodskými jsme si zavtipkovali na chaotičnost jejich přijímání, ale shodovali jsme se, že je lepší mít radši tvrdší opatření, a o to dřív otevřít, než se v polouzávěře plácat dlouho.

Byla to náročná doba, ale díky neuvěřitelné podpoře stálých zákazníků a zákaznic bar přežil. S výhledem na podobná, snad lépe promyšlená, omezení na podzim během očekávané druhé vlny jsem si mohl dovolit na začátku léta vytvořit 3 plné úvazky, které jsem rozdělil mezi 5 zaměstnaných, a přislíbit finance do konce roku. Ve smlouvě mají skutečnou výplatu (30500 hrubého), a dále dohodu o benefitech: týden dovolené navíc, příspěvek na dopravu, spropitné, podíl na zisku poměrně dle odpracovaných hodin, příspěvek na odborovou činnost. Stejné podmínky jako mám já sám, jelikož práce svých lidí si vážím stejně jako té své.

Za normálních okolností bývají prázdniny pro pražské hospody nejslabší, jelikož se Praha vylidňuje na prázdniny. Prázdniny 2020 byly pochopitelně ještě horší, ale s výjezdy na festivaly jsme to zvládli. Koncem srpna a v září jsme se zděšením sledovali dovoz covidu z Chorvatska. S dalšími hospodskými jsme volali po rychlém lockdownu, abychom stihli naši hlavní sezónu (listopad a prosinec). Místo toho se čekalo na volby. Po nich byla vláda snad ještě chaotičtější než na jaře, začala prosakovat porušování opatření ze strany vysoce postavených politiků. Lidé to nesli nelibě a mnozí se začali potýkat s vlastními finančními problémy. Prodej z výdejového okénka a rozvozy znatelně klesly.

Pak přišel z mého pohledu ten úplně největší přešlap, ani ne týdenní rozvolnění, které hospodským přidělalo pouze starosti a zapříčinilo následné uzavření, ve kterém přes legislativní kličky žijeme de facto dodnes.

Za hlavní potíže, se kterými se potýkám, považuji nekomunikaci ze strany politiků, neustálé změny, které znemožňují cokoli plánovat. Konkrétně v mém případě třeba i pomoc v nemocnicích, mám pečovatelský kurz a několikaletou praxi včetně oddělení intenzivní péče. Na podzim jsem chvilku pomáhal v léčebně dlouhodobě nemocných, ale 12hodinové směny a následných několik hodin dohledávání nových informací a vyřizování žádostí o kompenzace se ukázaly jako dlouhodobě neudržitelné, resp. jsem na to příliš slabý. S kompenzacemi se to pak má tak, že se hledá jakýkoliv důvod jejich neposkytnutí. Vyplácí se zpětně, tedy nejdříve musíte zaplatit (nájem, odvody), teprve potom můžete žádat. Následně čekáte, zda žádost projde, a potom dalšího půl roku a více, než peníze skutečně dorazí na účet (tedy obdobně jako prémie zdravotníkům). K tomu musíte platit komerční ceny za veškeré služby (elektřina, telefon, stočné atd.). A samozřejmě vyplácet alespoň část výplat, platit vlastní nájem apod. Čtvrtý měsíc za sebou sháním peníze na výplaty v posledních dnech, dluhy rostou.

Nad vírou návratu k normálu převažuje pochybnost, zda jsem neměl zavřít po prvním lockdownu. Zatím jsem to neudělal, nad vodou mě drží slibný vývoj v předcovidové době a věrnost zákazníků a zákaznic, kteří se nás stále snaží podporovat, přestože sami řeší spoustu problémů. A především náš pracovní kolektiv! Pokud někdy budeme moci normálně otevřít, se současnými lidmi zvládneme dluhy splatit a zase bavit naše hosty.”

Situace nám přerůstá přes hlavu

Já během koronaviru pracuji jako skladník. Na směně je nás asi 250, pracujeme 11 hodin a každý den nachodíme okolo 20 kilometrů. S rouškou nasazenou celý den to není úplně legrace, o bezpečnostních přestávkách nás nikdo neinformoval, a teď se nám ještě kvůli nařízení vlády zavře jídelna (pozn. zákaz závodního stravování vláda nakonec stáhla). Musím říct, že na tom nejsme tak zle, jako v jiných podnicích, ale přesto nám ta situace trochu přerůstá přes hlavu. Z práce totiž chodíme domů utahaní a nemáme pořádně čas ani sílu na naše rodiny. Mnozí z nás musí nechávat malé děti, které mají zavřené školy, samotné doma, aby je vůbec uživili. Opatření proti šíření koronaviru u nás existují – máme určené rozestupy na obědech nebo v kuřárně, nosíme roušky a neměli bychom se shlukovat. V rámci možností se to všechno samozřejmě dodržuje, ale v takovém počtu to stejně nejde uhlídat. Nakazí se jeden a v nebezpečí je minimálně dalších 10 lidí. Myslím, že nejvíce by pomohlo všechny provozy (kromě potravin a léků) třeba na 3 týdny úplně uzavřít.

Jak vyplývá z uvedených výpovědí, současný stav, kdy lockdown funguje jen napůl a hledí se více na zisky velkých firem než na zdraví a životní potřeby běžných lidí, je nevyhovující. Je třeba jít cestou tvrdého lockdownu po dobu několika týdnů s náležitými náhradami pro všechny, které takové opatření zasáhne a urychlit očkování na maximum. Jedině tak se budeme moci zase brzy vrátit ke svým běžným zaměstnáním, k běžné péči ve zdravotnictví, do svých hospod a do svých kanceláří.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •