Pro levici je přístup k interrupcím otázkou lidských i sociálních práv. Rozhovor s Justynou z kolektivu Ciocia Czesia

Co přesně bylo pro vás impulsem založit kolektiv Ciocia Czesia? Jak dlouho už existujete a kolik vás přibližně je?

Ciocia Czesia (ve volném překladu Teta Češka, nebo česká tetička) vznikla v reakci na přijetí verdiktu polského Ústavního soudu, dle kterého je potrat z důvodu poškození plodu v rozporu s ústavou. To v praxi znamená téměř úplný zákaz provádění legálních interrupcí. Existují sice dva zákonem stanovené případy, kdy je přerušení těhotenství možné (z důvodu znásilnění, incestu, nebo ohrožení života matky), nicméně i tyto legální cesty jsou častokrát pro osoby v nevyžádaném těhotenství zavřené. Realita je taková, že je velmi obtížné znásilnění prokázat, policejní šetření bývají příliš zdlouhavá, a tak se mnoho žen ocitá v situaci, kdy na legální potrat je pozdě. Dalším problémem je nefunkční systém veřejného zdravotnictví, čekací fronty na vyšetření, kterých v případě podezření ohrožení života matky není málo, a opět se lidé dostávají do situace, kdy interrupce už není možná. Ostatně o realitě hovoří statistiky: za rok 2019 bylo v Polsku s 37 miliony obyvatel legálně provedeno pouhých 1 110 interrupcí, z toho celých 1 074 právě z důvodu vady plodu.

Ještě 22. října 2020, den před rozhodnutím soudu, se většina z nás neznala. Spojily nás pocity naštvání, šoku, bezmoci. Spojilo nás také odhodlání tyto emoce přetavit do akce, činnosti, solidarity. V některých z nás byla bezmoc posílená tím, že cestování bylo kvůli koronaviru omezené, a nechtěly jsme pouze sledovat, jak davy odhodlané bojovat za svá práva vychází do ulic. K organizování se jsme využily sociální sítě, daly dohromady nejdříve chat, kde jsme si živě vyměňovaly názory na situaci v Polsku, naše pocity, sdílely potřebu něco dělat.  Inspirací nám byly dvě jiné organizace: Ciocia Basia (Teta Bára) z Berlína a Ciocia Wienia působící ve Vídní.

Proč zrovna „teta“?

Teta je symbolem podporující osoby, která vždy poradí, pomůže, když bude zle.

Teď je nás ve skupině aktivních cca deset. Máme ale obrovskou síť dobrovolnic a dobrovolníků (kolem sedmi stovek), a byly jsme opravdu pozitivně překvapené za vlnu solidarity, kterou jsme my, a osoby neplánovaně těhotné z Polska, dostaly.

Jakou pomoc přesně ženám nabízíte? Víte o tom, že by existovaly podobné aktivity i v jiných zemích?

Především pomáháme s informovaností osob, které by do ČR chtěly přijet na provedení interrupce. Sdílíme informace o tom, jaká je legislativa, jak probíhá samotný zákrok, jaká je jeho cena. Díky veřejné sbírce si můžeme dovolit poskytnout i finanční nebo materiální podporu pro osoby, které si interrupci nemůžou dovolit. Kvůli tomu, že polská legislativa je jednou z nejpřísnějších v Evropě, Polky už dlouhá léta jezdily na umělé přerušovaní těhotenství do zahraničí (na Slovensko, do Německa, Velké Británie, Nizozemska). Tyto náklady (+cesta atd.) nemohou ovšem nést osoby v prekérním postavení, a ty, které nemají velký sociální kapitál. Teta ví, že potrat je také třídní záležitostí a proto nechce nechat tyto skupiny o samotě. Nabízíme asistenci s tlumočením, ubytováním, dopravou a také peer psychickou podporu, a v případě potřeby dokážeme zajistit i konzultaci s psycholožkou. Hodně energie a času jsme věnovaly rešerši zdravotnických zařízení, která se řídí stanoviskem Ministerstva zdravotnictvíz roku 2016 a jsou otevřená přijímat osoby z Polska. Inkluzivita je pro nás hodně důležitá, jsme různorodý kolektiv a naše podpora je směřovaná nejen pro cis ženy, ale kohokoliv, kdo může otěhotnět (transmuže, nebinární lidé atd.).

Kromě zmíněných Tet z okolních zemí, existuje ANA – Abortion Network Amsterdam a samozřejmě dále Women Help Women, Women on Web, Aborcja Bez Granic, které šíří osvětu, pomáhají s farmakologickým potratem. Rozhodně zajímavý a praktický je zin vydaný kolektivem Aborcyjny Dream Team. Jsou tam odpovědi na spousty otázek, co dělat v situaci nechtěného těhotenství a jak to dělat bezpečně.

Kolik Polek každoročně podstupuje interrupci v zahraničí?

Počet mimosystémových interrupcí není znám. Federace na podporu žen a plánovaného rodičovství (Federacja na rzecz kobiet i planowania rodziny) však odhaduje, že Polky ročně absolvují 100 – 200 000 interrupcí, z čehož je 10 – 15 % provedeno v zahraničí.

Ozývají už se vám ženy s žádostí o pomoc?

Ano, kontaktuje nás hodně osob. Dny, kdy nám na e-mailu nepřistane žádná zpráva, prosba o pomoc nebo dotaz, jsou výjimkou.

Jak to vlastně funguje z pohledu českého zdravotnictví, když tu chce žena z Polska, nebo třeba z jiné země, podstoupit interrupci? Pokud zákrok není pokryt ze zdravotního pojištění, na kolik peněz vyjde?

Je to hodně komplikované a zdá se, že samotné úřady v tom nemají jasno a nikdo neví, jaký by měl být výklad současné legislativy. Stávající zákon upravující umělé přerušení těhotenství pochází z roku 1986 (Zákon č. 66/1986 Sb.), kde se stále píše o Československé socialistické republice. K němu byla vydána vyhláška č. 75/1986 Sb., podle které je pro legální potrat u osob „cizí státní příslušnosti” potřeba mít trvalý pobyt, ledaže je přechodný pobyt udělen na základě mezinárodní dohody. Od té doby se reálie výrazně změnily, ČR je součástí EU a právě v evropské legislativě jsou ukotvená práva na volný pohyb osob a služeb. O tuto legislativu se opíralo Ministerstvo zdravotnictví, když v roce 2016 zveřejnilo své výkladové stanovisko a zdůraznilo, že potraty jsou pro osoby z Polska (a ostatních států EU) legální. Ostatně to potvrdil ve svém nálezu i úřad Veřejného ochránce práv, který vnímal odepření přístupu k potratům na území EU z důvodu národnost jako diskriminační. Konzervativnější výklad přijala Česká lékařská komora, která doporučila zdravotnickému personálu, aby se interrupce u osob z EU bez pobytu nedopouštěl, jelikož za to hrozí sankce včetně odnětí svobody. Ve svém stanovisku ČLK doporučuje osobám, kterým byl zákrok na území ČR odmítnut, žalovat stát u soudů. Asi je zbytečné zde vysvětlovat, proč žádná taková žaloba neexistuje a nejspíš nevznikne, protože si osobně nedovedu představit, která osoba nacházející se ve stresové, zátěžové situaci nechtěného těhotenství, bude shánět právní zastoupení a žalovat Českou republiku.

Existují tudíž dva různé výklady, což má dopad i na klinickou praxi. Drtivá většina veřejných zdravotnických zařízení tak odmítá přijímat osoby z Polska. Ve veřejné instituci stojí interrupce cca 4 – 5 tisíc Kč. Zatímco v soukromých ordinacích je to dvojnásobek (cca 10 – 11 tisíc). Z provádění interrupcí, které považujeme za jedno ze základních reprodukčních práv, těží primárně byznys.

Jaké politické změny by se podle vás musely v Polsku stát, aby se zlepšil přístup žen k reprodukčním právům?

Levice je v polské sněmovně zastoupená stále málo, a výzkumy veřejného mínění ukazují, že přestože jsou její poslankyně v ulicích ruku v ruce s protestujícími, popularita Razem neroste. Ostatní strany jsou většinou pro zachování tzv. statu quo z roku 1993, což znamená, že žádná liberalizace v potratové legislativě se konat nebude. Dobrou zprávou ovšem je, že díky protestům a úsilí spousty feministických aktivistek a aktivistů, roste podpora pro přístup k interrupcím do 12. týdne bez udání důvodu.

Proto si myslíme, že jedinou variantou politické změny je volba levicových stran, které vnímají potrat nejen jako lidské právo, ale také právo sociální.

Kromě toho je potřeba pokračovat v protestech, nacházet další způsoby vyjadřování nesouhlasu s omezováním práv, organizovat svépomoc zdola (psychickou, materiální, finanční), být solidární, otvírat tématu potratu ve svém okolí, rodině, s přáteli. Protože „soukromé je politické”. A samozřejmě je třeba radikální změna ve vztazích a sexuální osvětě na školách. Takovou revoluci bychom si přály. A ona se už v Polsku částečně odehrává.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •