Zveřejňujeme zkrácenou verzi překladu článku britského teoretika Alexe Callinicose
o současném fašismu ve světě a způsobech, jak mu čelit.
Dynamika fašismu, zejména v nejčistším případě nacionálního socialismu, zahrnovala zejména: i) politický styl slibující revoluční rozchod se současností, ii) ideologii stavící do protikladu rasově definované „národní společenství“ vůči destruktivním cizákům, obzvláště „kosmopolitnímu židovskému finančnímu kapitálu“ a charakterizované zhoubným antimarxismem, iii) vytvoření masového hnutí s polovojenským křídlem, rekrutovaným zejména z řad maloburžoazie (drobných živnostníků, v obecnější rovině drobných producentů, relativně privilegovaného „salariátu“ meziválečných let a odborníků; iv) dynamiku radikalizace, která se u moci naplno projevila nacistickým pokusem vyhladit Židy v Evropě.[1]
Fašistická masová hnutí, stmelená a poháněná zpátečnickou utopickou ideologií, poskytla impuls potřebný k rozdrcení a atomizaci organizované dělnické třídy. Přesto, a to je třeba zdůraznit, se dostala k moci díky podpoře, byť neochotné, vládnoucí třídy. Ani Mussolini, ani Hitler nevyhráli svobodné volby, i když se oba dostali do úřadu ústavní cestou. Poté přistoupili k rozdrcení levice a soustředili moc ve svých rukou, přičemž Hitler tak učinil obzvláště rychle a brutálně v „Machtergreifungu“ (uchvácení moci) během jara 1933. Fašismus u moci tak kombinuje kontrarevoluci shora i zdola.
Vztah mezi národním socialismem a německým kapitálem je možno nejlépe charakterizovat jako konfliktní partnerství. Byl založen na omezené konvergenci zájmů nacistů a částí německého kapitálu (zejména toho spojeného s těžkým průmyslem), které sdílely společné cíle, zejména zničení organizované dělnické třídy a imperiální program expanze na Východ.
Současná krajní pravice a „permanentní katastrofa“
Tento historický náčrt poskytuje srovnávací test pro pochopení současnosti – ne proto, že by se historie opakovala, ale protože nám pomáhá určit, co je v současnosti jiné, stejně jako to, co je (nebo by mohlo být) stejné.
Současné období není charakterizováno tak proměnlivým geopolitickým soupeřením, jaké představovala éra klasického imperialismu v letech 1870 až 1945. Jde spíše o to, že USA, jako kapitalistický stát, který je hegemonem od roku 1945, zažívá dlouhý pokles svého podílu na globálním HDP a utrpěl těžkou geopolitickou porážku v důsledku neúspěšných okupací Afghánistánu a Iráku. Nástup Číny do čela výrobní a exportní ekonomiky a její rostoucí vojenské kapacity přitom představují nejzávažnější výzvu, jíž americká hegemonie dosud čelila.
Pomalý růst poháněný financemi, který se ještě zhoršil rostoucí krizí ve vztahu lidstva k přírodě: Režim neoliberální hospodářské politiky, zavedený v 80. letech a zahrnující především globální restrukturalizaci výroby a deregulaci financí, nedokázal překonat krizi ziskovosti, která se v 60. a 70. letech vyvinula ve vyspělých kapitalistických státech. Výsledkem je to, co Michael Roberts nazývá „dlouhou hospodářskou krizí“, při níž i poměrně nízká tempa růstu dosažená v USA a Evropě od doby globální finanční krize závisela na obrovských přísunech levných úvěrových peněz ze strany nejvýznamnějších centrálních bank.[2]
Řada hnutí a povstání vyprovokovaných neoliberalismem se střetává s rozvojem reakčních hnutí. Stále ničivější povaha neoliberálního kapitalismu od konce 90. let minulého století vyvolala jev, který Joseph Choonara popisuje jako tři cykly revolty zleva. Za prvé, vzpoura Zapatistů v Mexiku a další povstání proti neoliberalismu na Jihu, především v Bolívii, jakož i mezinárodní hnutí za jinou globalizaci a odpor proti válce v Iráku (1994-2005); za druhé, arabská povstání, okupace náměstí v Řecku a ve Španělsku a okupace Wall Street (2011); a za třetí, „nový cyklus revolty“, který začal na jaře 2019 – povstání v Alžírsku a Súdánu a masové protesty v Hongkongu, Chile, Ekvádoru, Kolumbii, Libanonu, Haiti, Guineji, Kazachstánu, Iráku, Íránu, Francii a Katalánsku.[3]
Tento cyklus přežil vypuknutí pandemie díky hnutí Black Lives Mater, kterému se v létě 2020 dostalo celosvětové vlny solidarity. Proti těmto hnutím však stojí globální vzestup krajní pravice, příznačné nejen volebními průlomy (Módí, Trump a Bolsonaro), ale i sledem státních převratů v Egyptě (2013), Thajsku (2014), Bolívii (2019) a nyní Myanmaru (2021).
Abych to shrnul: neoliberální verze kapitalismu se hroutí uprostřed mnoharozměrné krize, která je současně hospodářská, politická i biologická. Závažnost této několikanásobné krize chápe přinejmenším část západní vládnoucí třídy. Janet Yellenová, poté, co se ujala funkce Bidenovy ministryně financí, napsala svým zaměstnancům: „Pokud jste v posledních týdnech poslouchali prezidenta Bidena, slyšeli jste ho hovořit o ,čtyřech historických krizích‘. COVID-19 je jednou z nich… Země také čelí klimatické krizi, krizi systémového rasismu a hospodářské krizi, která se rozvíjí už padesát let.“[4]
Výsledkem je krize hegemonie: rozklad dominantních forem buržoazní vlády.[5] Přesto nedošlo k žádnému průlomu směrem vlevo a ničemu ani vzdáleně srovnatelnému s ruskou revolucí z října 1917. Nejblíže byla egyptská revoluce ze dne 25. ledna 2011, v níž politická opozice proti diktátorskému Mubarakovu režimu splynula s nespokojeností způsobenou ekonomickými a sociálními dopady neoliberalismu a globální finanční krize. To vyvolalo povstání, které začalo u mladých lidí, ale přitáhlo dělnickou třídu s dlouhou bojovnou tradicí.[6] To však rozdrtil vojenský převrat, který 3. července 2013 zahájil polní maršál Abdal Fattáh Sísí, jenž nastolil ještě brutálnější a represivnější diktaturu, než byla ta Mubárakova.
Na globálním Severu došly pravděpodobně nejdál boje proti úsporným opatřením zavedeným Evropskou unií v letech 2010-12 v Řecku. To vedlo k volebnímu vítězství levicové strany Syriza v lednu 2015, avšak její vůdce, premiér Alexis Tsipras kapituloval před Bruselem a Berlínem o šest měsíců později. Inspirující vzedmutí na reformní levici vedené Berniem Sandersem v USA a Jeremym Corbynem v Británii skončily volební porážkou. Významnou výjimkou však zůstává Irsko, kde se radikální levice People Before Profit rozvíjí na obou stranách hranice – což je velmi důležitý vývoj vzhledem k tomu, jak Brexit destabilizuje sto let staré rozdělení ostrova.
To je kontext, v němž výzvám proti stávájícímu řádu dominuje krajní pravice. Krajně pravicové proudy se v posledních několika letech velkolepě rozrostly díky nahromaděné nespokojenosti z neoliberálního období, umocněné hospodářským strádáním a rozvratem způsobeným globální finanční krizí. Těmto proudům se podařilo nasměrovat výsledný hněv, alespoň v určitých částech obyvatelstva, na jednu stranu na „kosmopolitní elitu“ a na druhou stranu na migranty a uprchlíky. V rétorickém prosazování pracovních míst a blahobytu proti globalizaci, jak říká Walden Bello, „pravice snědla levici oběd“.[7]
To, co Tárik Alí nazývá neoliberálním „extrémním středem“, ať už ve své konzervativní či sociálnědemokratické podobě, se ocitlo pod tlakem voličů.
Nicméně se v žádném smyslu nejedná o prosté opakování toho, co se dělo mezi světovými válkami. Můžeme identifikovat čtyři klíčové rozdíly mezi tehdejší a současnou dobou. Prvním je širší společenský kontext, v němž se objevila dnešní krajní pravice. Na globálním Severu byla krajní pravice méně otevřeně kontrarevoluční, méně reagovala na pokrok levice než ve dvacátých a třicátých letech. Poslední velký globální vzestup v bojích pracujících na přelomu šedesátých a sedmdesátých let podnítil neoliberální snahu posunout rovnováhu třídních sil zpět ve prospěch kapitálu.[8]
To, čeho jsme dnes svědky, je rozpad neoliberálního řádu bez – zatím – dostatečně silného tažení dělnických bojů zdola, které by tak nabídly progresivní alternativu schopnou zaujmout představivost mas. To umožnilo krajní pravici těžit z nespokojenosti a hněvu vyvolaných četnými dysfunkcemi statu quo.
Když svůj pohled zaměříme globálně, obraz se poněkud změní. Vidíme například v Asii vzestup toho, co Priya Chacko a Kanishka Jayasuriya nazývají „autoritářským etatismem“. To je koncept, který převzali od Poulantzase, pro kterého to znamenalo „intenzivnější státní kontrolu nad všemi sférami socioekonomického života kombinovanou s radikálním úpadkem institucí politické demokracie a s drakonickým a mnohostranným omezováním takzvaných „formálních“ svobod“.[9]
Jak zdůrazňují Chacko a Jayasuriya, dobrým příkladem tohoto procesu je BJP v Indii. Strana Bharatiya Janata (Indická lidová strana, BJP) je volebně mimořádně úspěšnou hinduistickou šovinistickou stranou, jejímž jádrem je fašistická Rashtriya swayamsevak sangh (Národní svaz dobrovolníků, RSS), jejíž zakladatelé dávali jasně najevo svůj obdiv k Hitlerovi. BJP dokázala využít rozpadu základny historického nacionalistického Indického národního kongresu díky neoliberálním politikám, jichž byla průkopníkem. Dále je tu to, co Bello nazývá „fašistickým originálem“, Rodrigo Duterte, který získal filipínský úřad prezidenta na základě programu boje proti kriminalitě, a na vlně všeobecného odporu proti desítkám let neúspěšného neoliberalismu inspiroval k vraždě tisíců uživatelů drog. Příklady jsou i mimo Asii, především v Brazílii. Tam mohl Bolsonaro těžit z rozpadu vlády Strany pracujících (PT) pod vlivem globální finanční krize a z podílu PT na všudypřítomné korupci brazilské politické elity.[10]
Do tohoto schématu zapadá i Sísího puč v Egyptě. Předcházela mu dne 30. června 2013 obrovská demonstrace středních vrstev proti předsedovi Muslimského bratrstva Muhammadu Mursímu. Tu částečně mobilizovali vůdci, kteří byli spojenci levice, zejména násirista Hamdín Sabahi, hlavní kandidát levice v prezidentských volbách v roce 2012, a nezávislý odborář Kamal Abu Aita. Sísí k svržení Mursího nepoužil jen vojenskou sílu; konflikt koncipoval jako konflikt mezi sekularismem a islamismem, což je past, do níž padla velká část levice.[11] Těžil také z finanční podpory autokracií z Perského zálivu, nejmocnějších kapitalistů v regionu.
Nicméně vidíme, že rudá řeka revolty mnohem silněji teče na globálním Jihu. Nejvýraznějším příkladem jsou arabská povstání – revoluční proces, který pokračuje otřesy v Alžírsku a Súdánu, navzdory porážce v Egyptě a Sýrii. Vezměme si však případ Bolívie, která v posledních 20 letech zažila dvě masová povstání, která v letech 2003 a 2005 sesadila neoliberální prezidenty, v roce 2006 zvolení levicové vlády vedené Evem Moralesem z Hnutí za socialismus (Movimiento al Socialismo, MAS) a založené na domorodých chudých pracujících, v říjnu 2019 pravicový převrat a o rok později prezidentské vítězství Luise Arceho z MAS. Zde existuje velmi přímá souhra revoluce a kontrarevoluce. Podobně i indické farmářské hnutí z roku 2021 podniklo ve velkém militantní přímé akce, v nichž se střetlo nejen s pořádkovou policií, ale i s fašistickými hrdlořezy Módího RSS.
Druhým klíčovým rozdílem mezi krajní pravicí v meziválečném období a dneškem je výrazný posun v ideologii reakce. Klíčovým prvkem krajně pravicové ideologie je dnes islamofobie. V jednom důležitém článku Ed Pertwee identifikuje nadnárodní oblast protimuslimské politické akce známou jako „protidžihád“:
„Politická geografie kontradžihádu je především transatlantická… Pestrost bílého nacionalismu pěstovaného v rámci kontradžihádu byla v době, kdy se poprvé objevila, neotřelá.Hitlerovskou filosofii dějin jako darwinistického boje mezi různými biologickými „rasami“, v níž byl Žid považován za antitezi árijce, nahradilo kulturalistické melodrama agonistického boje mezi radikálně nesouměřitelnými „civilizacemi“, v němž byl „islám“ považován za mladistvou a mužnou antitezi skomírající slupky „židovsko-křesťanského Západu“. Vliv těchto myšlenek na krajně pravicové skupiny v Evropě, Severní Americe a Australasii, a zejména na trumpovský republikanismus, lze jen těžko přeceňovat.“[12]
Zde vidíme spojení mezi současnou krajní pravicí a imperialismem. Islamofobie získala své hluboké ukotvení v západních společnostech v důsledku „války proti terorismu“, kterou rozpoutali George W. Bush a Tony Blair ve svém neúspěšném pokusu o upevnění americké nadvlády nad Blízkým východem. Krajně pravicovou verzí je radikalizace státu a médií zaměřených na muslimy jako na „vnitřní nepřátele“. Rasistická stereotypizace muslimů jsou reakcí na ozbrojený odpor a masová povstání, která oslabila sevření Blízkého východu a v severní Afriky západním imperialismem. Část krajní pravice se odklonila od své tradiční podpory podřízenosti žen, čímž chtěla zdůraznit údajnou neslučitelnost mezi islámem a „západními hodnotami“.[13]
Pertwee však tvrdí, že současné krajně pravicové diskurzy jsou silně spřízněny s „revolučně konzervativními“ ideologiemi meziválečného fašismu, a zejména s romantickou nostalgií po mytologizované minulosti. „Mají společnou kontrarevoluční časovou strukturu s mýtickou minulostí mobilizovanou k legitimním projektům kulturní očisty v současnosti.“ Pertwee rozlišuje mezi „protidžihádem“ samotným, „trumpovskými republikány“ a „zapřisáhlými rasisty a misogyny z alt-right“ a tvrdí:
Tato kontrarevoluční časová struktura je také tím, co všechny tři tendence staví do těsné blízkosti „klasického“ fašismu a nacismu… Dnes je tato kontrarevoluční časová struktura vepsána do trumpovského sloganu „Učiňme Ameriku znovu velkou“.[14]
Kromě toho existuje kontinuita v obsahu krajně pravicové ideologie: i) nevraživost vůči levici zůstává důležitým prvkem, už proto, že kulturní rozpad západních společností, který údajně umožnil jejich islamizaci, je typicky vystopován do 60. let. Trumpovo osočování demokratů jako socialistů a útoky na Kritickou teorii rasy jsou příznačné pro přetrvávající antimarxismus. V Latinské Americe se tradiční antikomunismus prolíná s tím, co by se po vzoru Pierra Bourdieu dalo nazvat třídním rasismem namířeným proti chudým původním obyvatelům, zejména v hnutích proti levicovým vládám v Bolívii a Venezuele; ii) antisemitismus zůstává důležitý zejména pro fašisty, protože jeho pokračující role je základem pseudokritiky kapitalismu, která lokalizuje zdroj problému nikoli v systému, ale v rozkladných účincích „kosmopolitního židovského finančního kapitálu“. Obě témata se prolínají v diskurzu o „kulturním marxismu“.
Třetím charakteristickým rysem současné krajní pravice je převaha rasisticko-populistických volebních stran, ačkoli i zde se nachází také nebezpečný a podstatný fašistický prvek. V Evropě je kontext velmi odlišný od 20. a 30. let, kdy se autoritářské režimy vyvíjely převážně jako rozšíření dominance tradičních agrárních elit. Rekonstrukce západní Evropy po roce 1945 v režii USA poskytla liberálnímu kapitalismu mnohem stabilnější základnu, a to především díky rozvoji fordistické masové výroby a vyspělých sociálních států. To bylo posíleno procesem evropské integrace, který prosazoval i Washington.[15]
Státně kapitalistické režimy instalované Rudou armádou na druhé straně železné opony ve východní a střední Evropě smetly staré třídy.[16] Absorpce těchto států do západního neoliberálního kapitalistického řádu po revolucích v roce 1989 zahrnovala přijetí liberálně-demokratických ústav a začlenění do NATO a EU (opět pod patronátem USA). Rozpaky, které autoritářský příklon Polska a Maďarska způsobuje Bruselu, jsou známkou toho, že otevřená diktatura není (zatím) tolerovatelná.
Současná krajní pravice však stejně jako ve 20. a 30. letech představuje spektrum. Existují fašistická politická jádra, která se dokázala přestrojit za volebně úspěšné strany. Zaměřují se také na rasisticko-populistická témata, ale hledají radikální autoritářská řešení. Nejvýznamnější z nich jsou Rassemblement National (RN, dříve Front National) ve Francii, jejíž vůdkyně Marine Le Penová v současnosti dohání Emmanuela Macrona v průzkumech pro prezidentské volby v příštím roce, Svobodná strana v Rakousku, Švédští demokraté a Fratelli d’Italia („Bratři Itálie“).
Čtvrtým charakteristickým prvkem současné krajní pravice je skutečnost, že ačkoliv těží z nespokojenosti s neoliberalismem, postrádá výrazný ekonomický program.
Jak tento přehled naznačuje, hranice mezi mainstreamovými konzervativními, krajně pravicovými a přímo fašistickými formacemi jsou velmi rozostřené. Tato beztvarost je nevyhnutelná, zejména v rychle se vyvíjející situaci, kdy například hráči dříve vedleších rolí jako Bolsonaro a Trump náhle udeřili ve velkém. To vede i tak vnímavého analytika, jako je Enzo Traverso, k tvrzení, že máme co do činění s „postfašismem“.
Traverso však silně podceňuje význam charakteristického druhu protimuslimského rasismu, který Pertwee rozeznává v současné krajně pravicové ideologii. V každém případě nejde ani tak o to určit, jakou nálepku přiřadit konkrétním formacím, ale spíše o pochopení současné krajní pravice jako dynamického silového pole, které se rychle mění. Fašismus na tomto poli působí jako gravitační síla nikoli primárně kvůli historickému odkazu různých formací, ale proto, že radikalizace pravice je v současnosti skutečnou politickou možností. Můžeme to vidět například na frakčním boji mezi „národně-konzervativním“ a „národně-revolučním“ křídlem AfD.
Spojené státy: slabý článek řetězu?
Může se zdát zvláštní popisovat USA jako slabý článek vyspělého kapitalistického světa. USA koneckonců zůstávají hegemonickým státem a jejich vojenské a finanční kapacity jsou nesrovnatelně větší než u jakéhokoli jiné politické formace. Nicméně je to myšlenka, kterou musíme po 6. lednu brát vážně. Zdá se, že v popředí stojí tři jevy:
Zaprvé ekonomické dopady neoliberalismu a globální finanční krize. Trumpovská rétorika „Učiňme Ameriku znovu velkou“ představuje USA jako oběť globalizace, což však není popis, který by uznávaly velké americké banky a korporace. Z globalizace výroby a ve finančnictví nástupu toho, co Peter Gowan nazval „režimem dolar-Wall Street“, nesmírně profitovaly.[17]
Pět IT gigantů, FAANG (Facebook, Amazon, Apple, Netflix a Google), navíc reprezentujeí ambici USA dominovat budoucnosti kapitalismu a představujeí významná esa Washingtonu v konfliktech s Pekingem i Bruselem.
Široké vrstvy obyvatel USA zažily v minulosti stlačování mezd, ztrátu velkého množství pracovních míst ve výrobě a ztrátu úspor a domů během globální finanční krize. Navíc řada jejich rodinných příslušníků byla zabita, zmrzačena a traumatizována v prohraných válkách na širším Blízkém východě. Tuto rozdílnost zkušeností (kdy se mnoho lépe placených bílých límečků mnohem skromněji podílí na prosperitě, které se těší velký kapitál) využili Trump a republikánská pravice.
Zadruhé nefunkční politické struktury stále více zvýhodňující republikány: Velký i malý kapitál těží z ústavy, kterou její tvůrci navrhli s cílem chránit majetek před vládou většiny. K tomu slouží řada mechanismů: prezident s exekutivními pravomocemi, který je i v éře všeobecného volebního práva stále volen nepřímo sborem volitelů; mimořádně silná, ale vysoce nereprezentativní horní komora (senát), v níž mají státy stejné zastoupení bez ohledu na rozdíly v počtu obyvatel; a Nejvyšší soud složený ze soudců jmenovaných doživotně, jejichž moc ústavních arbitrů byla posílena patovou situací ve Washingtonu. Výsady kapitálu dále posílil povolební systém, který omezuje politickou soutěž na dvě hluboce prokapitalistické strany, a soudem potvrzené právo korporátních boháčů zaplavit ochotné politiky penězi. V posledních desetiletích Republikánská strana, která za posledních 30 let vyhrála jediné prezidentské volby, nemilosrdně používá manipulaci s hranicemi volebních obvodů a potlačování volebních preferencí, aby se uchytila, zejména na úrovni jednotlivých států a v Kongresu. To vše bylo velmi výhodné pro kapitál, který kolonizoval všechny úrovně státu, ale výsledkem je politický systém, který je do značné míry odolný vůči lidovým hnutím, ať už jde o změnu v jakémkoliv směru.[18]
Poslední dvě demokratické administrativy (Billa Clintona v letech 1993 – 2001 a Baracka Obamy v letech 2009 – 2017) přitom fungovaly jako výkonní manažeři neoliberálního řádu, zklamaly své progresivnější stoupence a pomohly v roce 1994 republikánům obsadit obě komory Kongresu, Sněmovnu reprezentantů znovu v roce 2010 a Senát v roce 2014;
Zatřetí rasismus: Všechny vyspělé kapitalistické státy jsou strukturálně rasistické, ale nikde není rasový útlak tak výrazný jako v USA.
Porážka pokusu černochů a jejich bílých spojenců o obnovu Jihu po vítězství Unie v roce 1865 znamenala, že byla Afroameričanům odepřena formální právní a politická rovnost, kterou zaručovaly 14. a 15. dodatky ústavy.
Afroameričané stále zůstávají na dně socioekonomického žebříčku. Navíc jsou cílem systémového státního násilí, ať už co se týče střelby ze strany policie nebo masového věznění ve „vězeňsko-průmyslovém komplexu“, který Michelle Alexanderová označila za „další rasový kastovní systém v USA.“[19]
Co se týče Trumpa, není to žádný fašista, ale dobrodruh, který své obchodní styky s celebritami a mediální slávu přetavil do zdání velkého bohatství a využil tento obraz k tomu, aby oslovil širší publikum pro svůj krajně pravicový výklad, že USA jsou podvedeny globalizací a konkrétně svými spojenci a Čínou.[20]
I v Bílém domě však zůstával pro velký kapitál problematický. Jeho nejvýraznější hospodářská politika – obchodní války s Čínou a EU a repatriace globálních dodavatelských řetězců vyvinutých v neoliberální éře – se přímo střetla se zájmy hlavních amerických nadnárodních korporací a bank.
Trumpova třídní základna pocházela odjinud, jak vysvětluje Mike Davis v brilantním nástinu sociální geografie trumpismu:
„Jestliže se Reagan dostal k moci jako spojenec historické protiodborové ofenzívy vedené Business Roundtable – koalicí korporací Fortune 500 – Trump se dostal do Bílého domu díky lásce k Ježíši a nesourodé partě těch, které Sam Farber označuje za ‚lumpenkapitalisty‘. Jistěže, zbrojní dodavatelé, energetický průmysl a Big Pharma platí poplatky Bílému domu, jak je tomu vždy, když jsou u moci republikáni. Dárcovská koalice, která financovala vzpouru proti Obamovi a sjednotila se za Trumpem po porážce Teda Cruze v primárkách v roce 2016, je však pro tradiční místa ekonomické moci značně okrajová. Kromě rodinných dynastií… jako jsou Kochovi, kteří tu jsou už od dob Barryho Goldwatera a Společnosti Johna Bircha, jsou Trumpovými klíčovými spojenci postindustriální loupeživí magnáti z vnitrozemí jako Grand Rapids, Wichita, Little Rock a Tulsa. Jejich jmění pochází z nemovitostí, soukromého kapitálu, kasin a služeb od soukromých armád až po řetězovou lichvu.“[21]
Z dlouhodobějšího hlediska však byl na Trumpovi významný ani ne tak jeho rozpolcený vztah k velkému kapitálu jako jeho proměna pravicové politiky v USA, počínaje tím, co Davis popisuje jako „jeho rychlé převzetí moci a nemilosrdné čistky v Republikánské straně v letech 2017-18… Trumpovou velkou výhodou byla jeho ohromující popularita u základny, šílenství běžně rozdmýchávané evangelikálními vůdci, Fox News a samozřejmě jeho nekonečnými tweety.“[22]
Navíc dnes vidíme, že slavná republikánská základna není jen masou pasivních uctívačů. Trump poskytl celostátní vedení, mediální pozornost a politickou legitimitu plejádě krajně pravicových skupinek, počínaje milicemi „vlastenců“, které se začaly objevovat v 90. letech, a konče konspiračními teoretiky z QAnonu. Pete Simi z Chapmanovy univerzity říká: „Trump je taková inkoustová skvrna, kde spousta těchto různých segmentů krajní pravice – a i hlavního proudu – je schopna si do něj promítnout své naděje, obavy, úzkosti a frustrace.“[23]
Zde je důležité zdůraznit, že pro zúčastněné skupiny byl útok na Kapitol úspěchem, i když nezachránil Trumpovo prezidentování. I když se nyní proti „vzbouřencům“ nasazuje moc federální vlády, mučedníci, které FBI a soudy vytvoří, mohou živit mytologii kolem 6. ledna.
Útok na Kapitol nicméně vedl ke skutečné roztržce mezi Trumpem a americkou vládnoucí třídou. Jedna věc je být vulgárním rasistou a sexistickým tyranem, ale něco úplně jiného je podněcovat krajně pravicový dav ke zrušení ústavy; koneckonců tato ústava slouží kapitálu velmi dobře.
Z pohledu velkého kapitálu tedy Bidenova inaugurace znamenala vítaný návrat k normálu, neboť do úřadu nastoupila administrativa plná veteránů Obamova prezidentství. Nicméně, nikdo by si neměl nic namlouvat. Trump otevřel Pandořinu skříňku, z níž by mohlo vzejít skutečné národní fašistické hnutí. Timothy Snyder rýsuje zřetelnou hranici:
„Právě teď je Republikánská strana koalicí dvou typů lidí: těch, kteří chtějí hrát hru v rámci systému (většina politiků, část voličů), a těch, kteří sní o jeho rozbití (několik politiků, mnoho voličů). V lednu 2021 to bylo viditelné jako rozdíl mezi těmi republikány, kteří hájili současný systém s odůvodněním, že je zvýhodňuje, a těmi, kteří se jej snažili rozvrátit.
Republikáni během čtyř desetiletí od zvolení Ronalda Reagana překonali napětí mezi hráči a narušiteli tím, že vládli v opozici vůči vládě nebo volby označili za revoluci (Tea Party) nebo tvrdili, že se staví proti elitám. Narušitelé poskytují v tomto uspořádání hráčům krytí.“[24]
Útok na Kapitol přivedl hráče – v čele s Pencem a McDonnellem – do otevřeného konfliktu s narušiteli: nejen samotného Trumpa, ale především Teda Cruze a Joshe Hawleyho, dva republikánské senátory, kteří vedli odpor v Kongresu proti potvrzení výsledků voleb. V poněkud analogickém duchu Davis tvrdí, že „Republikánská strana právě prošla nenapravitelným rozkolem“ mezi těmi, kdo upřednostňují „přeskupení moci uvnitř strany“ a „tradičnějšími kapitalistickými zájmovými skupinami, jako jsou Národní sdružení výrobců a Business Roundtable.“ Tvrdí, že „skuteční trumpisté se stali de facto třetí stranou, která se opevnila ve Sněmovně reprezentantů.“[25]
Nejdůležitější otázkou zde není, zda se těmto dvěma frakcím podaří nějak držet pohromadě. Volební síla „pravých trumpistů“ je silnou motivací k tomu, aby se nerozdělili. V nechvalně známém průzkumu YouGov ze 7. ledna 45 procent republikánů podpořilo útok na Kapitol.[26] V průzkumech mezi 23. a 25. lednem 81 procent republikánských voličů uvedlo, že na Trumpa mají stále pozitivní názor.[27] Trumpovo odvolání podpořilo jen 13 procent republikánů, oproti 92 procentům demokratů a 52 procentům nezávislých.[28]
Analýza těch, kdo čelí obviněním spojeným s útokem na Kapitol, naznačuje, že „povstalci“ se rekrutovali především z živořící maloburžoazie. Podle deníku Washington Post „téměř 60 procent… vykazovalo známky předchozích finančních potíží, včetně bankrotů, oznámení o vystěhování či exekuci, nedobytných dluhů či nezaplacených daní v posledních dvou desetiletích.“ Kolem 40 procent tvořili živnostníci nebo bílé límečky.[29]
Trumpovy zastánce v Kongresu bezpochyby motivují především jejich vlastní politické ambice a zejména přitažlivost, kterou jim dodává velikost a nasazení jeho základny. Aby však uspokojili tuto základnu, musí napodobit Trumpovu polarizující rétoriku. Sám Trump dal jasně najevo, že se drží stranou, když vystoupil 28. února na konferenci Konzervativní politické akce, vyloučil třetí stranu a naznačil další prezidentskou kandidaturu. Tím se narušitelé dostanou do dalšího konfliktu s hráči, kteří se chtějí držet blízko velkého kapitálu.
Výsledné politické a ideologické boje mohou nabídnout prostor ryze fašistickým silám. Doposud se těmto silám nepodařilo vytvořit věrohodné národní vedení. Dříve či později se však unaví závislostí na rozmarech nevyzpytatelného a egoistického pseudomiliardáře, natož na zjevnějším oportunismu slizounů, jako jsou Hawley a Cruz.
Prozatím mohou fašisté nadále těžit ze svého prosazování krajně pravicových témat. Kontinuita Clintonovy a Obamovy administrativy ve Washingtonu přitom bezpochyby nabídne nové příležitosti pro celou krajní pravici.
Odpor korporací k útoku na Kapitol podtrhuje, že situace není stejná jako v Itálii na počátku dvacátých let nebo v Německu o deset let později. Velký kapitál není natolik zoufalý, aby sázel na autoritářská řešení, natož na fašismus, a to ani v USA, ani v Evropě. Proč by měl? Vůdci organizovaných pracujících se podvolili neoliberální ofenzivě minulé generace a chabě reagovali na ničivé útoky na pracovní místa, mzdy, podmínky, bezpečnost – vlastně život samotný – které se objevily po vypuknutí pandemie.
Nicméně existují dva důvody, proč nereagovat s uspokojením na současnou neochotu velkého kapitálu podporovat krajně pravicové autoritářství. Zaprvé, situace se může dále zhoršovat, zejména v případě USA. Rana Forooharová ze CNN a Financial Times předložila tuto fascinující prognózu, spojující bitcoinovou bublinu, úpadek impéria z 6. ledna a politiku snadných peněz Federálního rezervního fondu:
„Vzestup popularity vysoce nestabilních kryptoměn, jako je bitcoin … by bylo lepší interpretovat jako raný signál nového světového řádu, v němž USA a dolar budou hrát méně významnou roli… Vzestup bitcoinu odráží přesvědčení některých částí investorské komunity, že USA se nakonec budou určitým způsobem podobat výmarskému Německu, neboť po finanční krizi v roce 2008 měnová politika zaměřená na stabilizaci trhů ustupuje monetizaci rostoucího amerického dluhového zatížení.“[30]
Závažnost četných krizí, jimž dnes čelí kapitalismus, může podnítit část vládnoucí třídy k ještě brutálnějšímu útoku na pracující a k pokusu využít dostatečně mocného fašistického hnutí k posílení tohoto útoku. Už dnes vidíme to, co Ugo Palheta nazývá „autoritářským přitvrzováním“ liberálních kapitalistických států. Francie pod Macronovým vedením je pozoruhodným příkladem s přemírou represivních opatření a ideologickou ofenzívou proti absurdní směsce „islamo-levičáctví“.[31]
Zákon o policii, prosazovaný Johnsonovou vládou, a útoky na migranty jsou součástí téhož procesu. Klasickým argumentem antifašistů za posledních 50 let je, že nás historie učí, že se musíme zmobilizovat proti fašistům, jakmile se objeví, a snažit se je rozdrtit, než se stanou příliš mocnými na to, abychom je mohli porazit.
Za druhé existuje nebezpečí sebenaplňujícího se proroctví: krajní pravici se může podařit dostatečně destabilizovat politický systém, aby část vládnoucí třídy začala vítat fašisty jako sílu schopnou obnovit pořádek. Kvaziimploze, jimiž od roku 2016 trpí americká a britská politika, ilustrují, jak zjevně malé změny ve složitém systému mohou rozpoutat náhlou a ohromující transformaci.
Boj s fašismem zdola
Paul Mason má tedy pravdu: „Musíme tomu čelit. Existuje plebejská masová základna amerického fašismu a Trump se ji rozhodl vést, přestože jeho vlastní politický projekt a modus operandi nebyly zpočátku fašistické, a přestože mezi mainstreamovou korporátní elitou má tento projekt mizivou podporu.“[32]
Výzvou pro radikální a revoluční levici – nejen v USA, ale i v mezinárodním měřítku – je otázka, jak proti této stále nebezpečnější a naléhavější hrozbě bojovat. Masonovou strategií je zvýšit represivní schopnosti státu a spojit se s liberálním středem:
„Chápu leninský postoj: stát je ramenem buržoazie, chceme ho rozdrtit. Ale ve 20. století, tváří v tvář fašismu, všechny marxistické strany, které se ocitly na přijímacím konci, zjistily, že: a) antifašistické násilí nestačí – nemůže se vyrovnat fašistickému násilí v jeho útočném, mobilním, rtuťovitéým charakteru; b) musíte vyzvat stát, aby bránil demokracii a vládu práva… Stojíte proti kapitalistické třídě. Buď přijmeme strategii jejích svržení, a hodně štěstí s tím, stojíme proti 75 milionům ozbrojených Trumpových voličů, nebo pochopíme rozpory uvnitř vládnoucí třídy, využijeme prostor demokracie, která umožňuje levici a dělnickému hnutí mobilizovat, a tím můžeme bránit to, co máme…
Hannah Arendtová označila fašismus za ‚dočasné spojenectví elity a lůzy‘.[33] To je doslova to, co se stalo 6. ledna… Poučení Evropy ze 30. let je, že jediná věc, která porazí spojenectví elity a lůzy, je dočasné spojenectví středu a levice. A že když se to stane, jako ve Francii a Španělsku v letech 1934 až 1936, nevyhrajete jen volby, ale můžete také vytvořit masovou lidovou antifašistickou kulturu.“[34]
Přes to, jak jsou Masonovy spisy prozíravé, je to katastrofálně mylná strategie. Za prvé, předkládá falešnou dichotomii. V posledku jedině socialistická revoluce, která skoncuje s kapitalismem, může eliminovat hrozbu fašismu. Nicméně, samozřejmě, tady a teď bychom měli „využít prostor, který nám demokracie umožňuje.“ Ve své kritice stalinistické politiky „třetího období“, která stavěla na roveň reformismus a fašismus, Trockij ukazuje jeden ze svých nejbrilantnějších postřehů, když zdůrazňuje, jak je pro dělnické hnutí důležité tento prostor bránit:
„V průběhu mnoha desetiletí dělníci vybudovali uvnitř buržoazní demokracie tím, že ji využívali a bojovali proti ní, své vlastní bašty a základy proletářské demokracie: odbory, politické strany, vzdělávací a sportovní kluby, družstva a tak dále. Proletariát nemůže dosáhnout moci v rámci formálních mezí buržoazní demokracie, nýbrž pouze cestou revoluce: to dokazuje jak teorie, tak zkušenost. A tyto bašty dělnické demokracie uvnitř buržoazního státu jsou naprosto nezbytné k tomu, abychom se vydali revoluční cestou.“[35]
Navzdory proměnám v dělnickém životě v rozvinutém kapitalismu od 30. let 20. století je nadále nezbytné hájit buržoazní demokracii, a to z důvodů, které uvádí Trockij. Tvrdí však, že to vyžaduje použití metod třídního boje, nikoli třídní spolupráce. Strategie lidové fronty přijatá Komunistickou internacionálou v roce 1935, po katastrofálním neúspěchu její předchozí politiky v Německu, představovala spojenectví mezi dělnickým hnutím a liberální buržoazií. To je podstata přístupu, který Mason prosazuje, a i ten by vedl ke katastrofě, stejně jako ve 30. letech.
Abychom zjistili proč, vraťme se k 6. únoru 1934 v Paříži. Vítězství davu, který vyhnal Daladiera, vyvolalo silnější reakci levice. Brian Jenkins a Chris Millington ve své výborné studii k 6. únoru píší:
„Komunistická a socialistická strana jednání davu okamžitě odsoudila jako pokus o fašistický převrat. Dne 9. února zorganizovala komunistická strana demonstraci jako pohotovou odpověď, během které zemřeli při potyčkách s policií čtyři muži… Přesto právě 12. února nastal pro levici okamžik pravdy. Toho dne vyhlásila Socialistická strana a odborový svaz CGT generální stávku. Komunistická strana se neplánovala k této akci připojit. Místo toho pokračovala v odsuzování svého soka ze Socialistické strany jako spoluviníka na zabíjení dělníků 9. února. Straně se však nepodařilo zabránit, aby se její členové v ulicích Paříže spontánně nestýkali se svými protějšky ze Socialistické strany. Tento projev jednoty řadových členů vzbudil naděje na koalici. Oficiální spolupráce nepřišla hned. Avšak v červenci 1934, socialistická a komunistická strana vytvořily formální spojenectví proti fašismu, Rassemblement Populaire. V následujícím roce se koalice rozšířila o Radikální stranu. Tato „Lidová fronta“ se těšila volebnímu úspěchu v červnu 1936, kdy se Léon Blum stal prvním francouzským premiérem za Socialistickou stranu.“[36]
Takže 6. únor vedl k další polarizaci napravo i nalevo, což byl začátek toho, co Paxton nazývá „virtuální francouzskou občanskou válkou poloviny 30. let“.[37]
Jenkins a Millington však bezprostředně zdůrazňují, že „společná socialistická a komunistická demonstrace ze dne 12. února 1934 byla mnohem větší než demonstrace ze dne 6. února a navíc měla větší odezvu po celé Francii… Zemí se přehnala vlna solidarity a ve 346 lokalitách se konaly demonstrace a stávky“.[38]
Jednota byla do značné míry vnucena vedení socialistických a komunistických stran tlakem zdola (skupina komunistických válečných veteránů se v souladu s politikou „třetího období“ zúčastnila 6. února pochodu).
Rozšíření Rassemblement Populaire o radikály a vytvoření Lidové fronty však nebylo přirozeným vyvrcholením tohoto procesu, jak naznačuje Mason. Socialisté a komunisté byly dělnické a formálně marxistické strany. Radikálové však byli dominantní stranou Třetí republiky. Trockij je označuje za „onen politický nástroj velké buržoazie, který je nejlépe přizpůsoben tradicím a předsudkům maloburžoazie.“[39]
Spojení s radikály znamenalo v praxi podřízení zájmů dělnické třídy zájmům francouzského kapitálu.
To se projevilo v květnu a červnu 1936, kdy volební vítězství Lidové fronty podnítilo vlnu masových stávek a obsazování továren. Nová vláda, dychtící uklidnit panické finanční trhy, si stanovila jako svou prioritu ukončení stávek; v rámci Matignonských dohod nabídla některé významné ústupky, zejména zvýšení platů o 12 procent a dvoutýdenní placenou dovolenou ročně. Důsledkem však byla demobilizace pracujících, zatímco nová vláda bojovala s neúnavným odlivem kapitálu, devalvací franku a rostoucí inflací, která nahlodávala zisky dosažené v červnu 1936. Blumův kabinet přežil jen jeden rok.
Paradoxně to byl Daladier, politická oběť z 6. února, kdo nakonec pohřbil Lidovou frontu, když v dubnu 1938 nahradil druhou Blumovu velmi krátkodobou vládu středopravou koalicí. Daladierovi bylo přiznáno právo vládnout na základě dekretu, který parlament Blumovi odmítl, a tak v mnoha ohledech pokračoval v Doumergueově cestě. V září 1938 podepsal s Hitlerem mnichovskou dohodu, v listopadu rozdrtil generální stávku a v srpnu 1939 komunistickou stranu zakázal. Dávat větší výkonné pravomoci státu, jako už tolikrát, znamenalo ukovat nové zbraně, které by se daly používat proti levici. Jenkins a Millington podotýkají:
„Lze tvrdit, že v průběhu roku 1938 zažila francouzská levice podobnou drtivou porážku [jako německá dělnická třída před nástupem Hitlera k moci]. Naděje a energie, které vzbudilo hnutí Lidové fronty, se rozplynuly, jeho úspěchy byly zatlačeny zpět a nastal ostrý konzervativní odpor. Daladierův diktát, živený zhoubným antikomunismem a zahrnující rozsáhlé využívání pravomocí na základě dekretu, byl stále konzervativnější a autoritativnější. Radikální strana se sama pohybovala podobně napravo a zaujímala antisemitské a sociálně regresivní postoje, které do jisté míry zpochybňovaly představu, že jde o jednu z klíčových pilířů republiky proti fašismu.“[40]
Ve skutečnosti to byla německá blesková válka z května až června 1940, která zničila třetí republiku, nikoliv francouzská krajní pravice. Dne 10. července 1940 odhlasoval parlament Lidové fronty plnou moc maršálu Philippu Pétainovi, jehož režim nadšeně kolaboroval s nacisty a podílel se na holocaustu. Liberální novinář William L Shirer píše, že hlasování „bylo zdrcující: 569 pro, 80 proti a 17 deklarovaných zdržení se. Většina socialistů a Radikální strany, dvou stran, které byly po dvě generace oporou republiky, se připojily k většině konzervativců, aby zvýšily počet hlasů pro.“[41]
Zkušenost Francie z 30. let tedy sotva naznačuje, že „dočasné spojenectví středu a levice“ je cestou, jak porazit fašismus. Střed nejenže nevydržel: zradil. Tento historický úsudek je posílen, vezmeme-li v úvahu povahu současného „extrémního středu“. Mezi její hlavní politické představitele patří Hillary Clintonová, Barack Obama, Joe Biden, Tony Blair, Gordon Brown, David Cameron, Angela Merkelová, Emmanuel Macron, Matteo Renzi. To jsou manažeři současného neoliberálního řádu. Právě jejich selhání je zdrojem současné krize. Kdybychom se spojili s takovými lidmi, ještě více usnadníme krajní pravici, aby se mohla prezentovat jako skutečný vyzyvatel statu quo.
Jaká je tedy alternativa? Mason píše: „Antifašistické násilí nestačí.“ Je však chybou vyjadřovat se takto, což znamená prostou volbu mezi lidovou frontou a spoléháním se na malé skupiny antifašistických pouličních bojovníků. Je tu ještě jedna možnost – masová mobilizace vedoucí k tomu, aby se fašisté přestali organizovat a pochodovat ulicemi. To je poučení z boje proti British Union of Fasicst ve 30. letech, z Anti-Nazi League v 70. letech a z novějších bojů proti British National Party, English Defence League a Footbal Lads´ Allinance.[42]
Vybudování masového antifašistického hnutí vyžaduje, jak tvrdí Trockij, nikoliv lidovou frontu, ale jednotnou frontu – jinými slovy, spojení různých politických tendencí levice, reformistických a revolučních a dělnických organizací obecněji v mobilizaci proti fašistům. To není v žádném případě jednoduché, především proto, že spojenectví se sociální demokracií otevírá most do „extrémního středu“. Reformisté jsou navíc náchylnější žádat o podporu stát, který, jak ukazují zkušenosti z 30. let, využije svých posílených pravomocí proti levici. Bez zapojení seriózních reformistických sil je však schopnost antifašistů proniknout hluboko do života a organizací pracujících lidí fatálně omezená.
Takže způsob, jak porazit fašisty, je zmobilizovat se proti nim zdola na základě jednotné fronty levice. Analýza předložená v tomto článku však zdůraznila souhru mezi krizí, revolucí a kontrarevolucí, která vedla k vzestupu krajní pravice jak mezi válkami, tak dnes. Masová hnutí, která reagovala na úpadek neoliberalismu, pomohla vyprovokovat současnou reakci od globální finanční krize, ale zároveň vyjadřují sílu porazit krajní pravici. Doba katastrofy je také, jak jsme viděli, dobou revolt. Během prvního roku nákazy došlo k významným vítězstvím – uvěznění vůdců fašistického Zlatého úsvitu v Řecku a zvrácení bolivijského puče.[43]
Protesty Black Lives Matter ukazují, že antirasismus se stal mobilizující silou, která dalece přesahuje černošskou komunitu a vlastně i USA. Počítá-li afroamerický marxista August Nimtz, že 6. ledna do Kapitolu vpadlo pouhých 800 lidí, kritizuje liberály za:
„Povýšení důležitosti činů tak mála… nad možná 25 milionů lidí všech barev pleti a dalších identit, kteří vyšli do ulic loni na jaře a v létě, uprostřed pandemie Covid-19, ve všech možných částech Ameriky, aby protestovali proti vraždě George Floyda. Rok 2020, navzdory pandemii, nebyl pro náš druh nejhorším obdobím, jak by nás mohli přesvědčovat někteří lidé zaseklí v lockdownové mentalitě. Mít příležitost zúčastnit se některé z akcí bylo doslova závanem čerstvého vzduchu.“[44]
Hnutí tohoto druhu mohou podrazit nohy fašistům vykouzlením progresivní a demokratické alternativy k neoliberálnímu imperialismu. Síla, která může smést krajní pravici, se teprve začala vynořovat. Pokud se skutečně zmobilizuje, ohrozí více než nejnovější generaci malých Hitlerů.
Alex Callinicos je emeritním profesorem evropských studíí na King´s College v Londýně, koeditorem Routledge Handbook of Marxism and Post-Marxism a sloupkařem novin Socialist Worker. Článek z časopisu International socialist journal 170 (jaro 2021) přeložil Martin Šaffek. Zkráceno. Originál zde: http://isj.org.uk/implodes-catastrophe/
[1] Viz přehled v knize Roberta Paxtona Anatomie fašismu. Praha, 2007
[2] Roberts, Long Depression, Haymarket, 2016
[3] Choonara, Joseph, 2019, “A New Cycle of Revolt”, International Socialism 165 (winter), http://isj.org.uk/a-new-cycle-of-revolt
[4] S Department of the Treasury, 2021, “Day One Message to Staff from Secretary of the United States Department of the Treasury Janet L Yellen” (26 January), https://home.treasury.gov/news/press-releases/jy0003
[5] Palheta, Ugo, 2018, La possibilité du fascisme: France, le trajectoire du désastre (La Découverte). kapitola 2
[6] Callinicos, Alex, 2011, “The Return of the Arab Revolution”, International Socialism 130 (spring), http://isj.org.uk/the-return-of-the-arab-revolution
[7] Bello, Walden, 2019, Counterrevolution: The Global Rise of the Far Right (Practical Action Publishing)., 2019, s166. Jedná se velmi hodnotnou a informativní studii současné evropské krajní pravice, zejména jejího fašistického křídla.
[8] Harman, Chris, 1988, The Fire Last Time: 1968 and After (Bookmarks) a Harvey, David, 2005, A Short History of Neoliberalism (Oxford University Press).
[9] Poulantzas, Nicos, 1980, State, Power, Socialism (Verso), část čtyři.
[10] Bello, Walden, 2019, Counterrevolution: The Global Rise of the Far Right (Practical Action Publishing). Kapitoly 6 a 7 a doslov.
[11] Díky Johnu Rosovi za tento zásadní bod.
[12] Pertwee, Ed, 2020, “Donald Trump, the Anti-Muslim Far Right and the New Conservative Revolution”, Ethnic and Racial Studies, volume 43, issue 16, https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/01419870.2020.1749688, s. 212-213
[13] Orr, Judith, 2019, “Women and the Far Right”, International Socialism 163 (léto), http://isj.org.uk/women-and-the-far-right
[14] Pertwee, Ed, 2020, “Donald Trump, the Anti-Muslim Far Right and the New Conservative Revolution”, Ethnic and Racial Studies, svazek 43, číslo 16, https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/01419870.2020.1749688, s. 223-224.
[15] Van der Pijl, Kees, 1984, The Making of an Atlantic Ruling Class (Verso).
[16] Harman, Chris, 1983, Class Struggles in Eastern Europe, 1945-83 (Pluto).
[17] Gowan, Peter, 1999, The Global Gamble: Washington’s Faustian Bid for World Dominance (Verso).
[18] Lazare, Daniel, 1996, The Frozen Republic: How the Constitution is Paralysing Democracy (Harcourt Brace).
[19] Alexander, Michelle, 2010, The New Jim Crow: Mass Incarceration in the Age of Colourblindness (The New Press).
[20] Viz detailní analýza Trumpa a jeho vztahu ke kapitálu a státu v Callinicos, Alex, 2016, “The End of the World News”, International Socialism 153 (zima), http://isj.org.uk/end-of-the-world-news a Callinicos, Alex, 2017, “The Neoliberal Order Begins to Crack”, International Socialism 154 (jaro), http://isj.org.uk/the-neoliberal-order-begins-to-crack. Existuje pronikavá freudo-marxistická analýza jeho politického stylu v Zaretsky, Eli, 2021, “The Big Lie”, London Review of Books blog (15 February), www.lrb.co.uk/blog/2021/february/the-big-lie.
[21] Davis, Mike, 2020, “Trench Warfare: Notes on the 2020 Election”, New Left Review, II/126 (listopad/prosinec), https://newleftreview.org/issues/ii126/articles/mike-davis-trench-warfare.
[22] tamtéž
[23] Chaffin, Joshua, 2021, “How the Far Right Fell into Line behind Donald Trump”, Financial Times (18 January).
[24] Snyder, Timothy, 2021, “The American Abyss”, New York Times (9 January).
[25] Davis, Mike, 2021, “Riot on the Hill” (7 January), New Left Review, https://newleftreview.org/sidecar/posts/riot-on-the-hill
[26] The Economist, 2021, “Nearly Half of Republicans Support the Invasion of the US Capitol” (7 ledna), www.economist.com/graphic-detail/2021/01/07/nearly-half-of-republicans-support-the-invasion-of-the-us-capitol
[27] Durkee, Alison, 2021, “Trump’s Popularity with GOP Bounces Back after Capitol Attack, Polls Finds” (27 ledna), www.forbes.com/sites/alisondurkee/2021/01/27/trump-popularity-with-gop-bounces-back-after-capitol-attack-poll-finds/?sh=6381e1711806
[28] Fedor, Lauren, 2021, “Impeachment Dilemma: Republicans Rally behind Trump before Senate Trial”, Financial Times (7 únor).
[29] Frankel, Todd C, 2021, “A Majority of the People Arrested for Capitol Riot had a History of Financial Trouble”, Washington Post (10 únor).
[30] Foroohar, Rana, 2021, “Bitcoin’s Rise Reflects America’s Decline”, Financial Times (15 únor).
[31] Palheta, Ugo, 2021, “Fascism, Fascisation, Antifascism” (7 leden), www.historicalmaterialism.org/blog/fascism-fascisation-antifascism. Palheta bohužel používá velice problematický koncept „fašizace“, který vede k postupnému a mírumilovnému přechodu k fašismu.Ohledně Macrona viz Michel, Louise, 2021, “Essay: Emmanuel Macron Promised a New French Liberalism. Now He’s Crushing It”, Prospect (2 březen), www.prospectmagazine.co.uk/essays/emmanuel-macron-promised-a-new-french-liberalism-now-hes-crushing-it
[32] Mason, Paul, 2021b, “The Trump Insurrection: A Marxist Analysis”, Medium (12 January), https://medium.com/mosquito-ridge/the-trump-insurrection-a-marxist-analysis-dc229c34cdc1
[33] Hannah Arendtová, Původ totalitarismu (Oikumené, 2013)., kapitola 10. Studie Arendtové je velice hodnotná, stopuje kořeny fašismu v imperialismu a racismu.
[34] Mason, Paul, 2021b, “The Trump Insurrection: A Marxist Analysis”, Medium (12 leden), https://medium.com/mosquito-ridge/the-trump-insurrection-a-marxist-analysis-dc229c34cdc1
[35] Trockij, Lev, 1971, The Struggle against Fascism in Germany (Pathfinder).s.158-159.
[36] Jenkins, Brian, and Chris Millington, 2015, France and Fascism: February 1934 and the Dynamics of Political Crisis (Routledge).s.126-127
[37] Paxton, Robert O, 1972, Vichy France: Old Guard and New Order 1940-1944 (Alfred A Knopf).s. 254
[38] Jenkins, Brian, and Chris Millington, 2015, France and Fascism: February 1934 and the Dynamics of Political Crisis (Routledge). s. 154.
[39] Trockij, Lev, 1935, “Once Again, Whither France?” (28 March), https://tinyurl.com/2acup2ym
[40] Jenkins, Brian, and Chris Millington, 2015, France and Fascism: February 1934 and the Dynamics of Political Crisis (Routledge)., s. 169
[41] Shirer, William L, 1971, The Collapse of the Third Republic: An Inquiry into the Fall of France (Simon & Schuster).s. 952.
[42] Viz svědectví těchto zápasů z 30. a 70. let 20. století z pera dvou klíčových antifašistických organizátorů: Piratin, Phil, 1978 [1948], Our Flag Stays Red (Lawrence & Wishart)., a Holborow, Paul, 2019, “The Anti-Nazi League and Its Lessons for Today”, International Socialism 163 (léto), http://isj.org.uk/the-anti-nazi-league
[43] Ohledně Řecka, viz Constantinou, Petros, 2021, “How We Smashed Golden Dawn”, International Socialism 169 (zima), http://isj.org.uk/how-we-smashed-golden-dawn
[44] Nimtz, August, 2021, “The Trump Moment: Why It Happened, Why We ‘Dodged the Bullet’, and ‘What Is To Be Done?’”, Legal Form (24 February), https://legalform.blog/2021/02/24/the-trump-moment-why-it-happened-why-we-dodged-the-bullet-and-what-is-to-be-done-august-h-nimtz
