Rosa Luxemburgová a německý komunismus

Pokusíme se v této stati ve funkční zkratce popsat politické zápasy německé socialistické levice, především Spartakovců a Komunistické strany Německa, od listopadu 1918 do poloviny ledna 1919. Více pozornosti, než bývá u statí s biografickým tématem zvykem, budeme věnovat politickým diferencím v Německu. Poté se zaměříme na politické aktivity a texty Rosy Luxemburgové z tohoto období.

Tomuto tématu se věnují některé důležité práce. Německá revoluce let 1918 – 1919 je stále středem zájmu   většího množství seriózních prací.[1][i] Zrod a počátky německého komunismu také našly své autory.[2] Rosa Luxemburgová poutá pozornost historiků a ekonomů.[3] Prohloubení poznání přinášejí nová vydání díla Luxemburgové.[4] Cenné informace nalezneme u nových vydání korespondence.

V českém prostředí sledujeme v současnosti oživení zájmu o Luxemburgovou.[5] Významně však chybí nová česká vydání jejich prací.

Pro pochopení této problematiky je nutné stručně naznačit vývoj socialistické levice v Německu v letech 1914 – 1916. Vypuknutí první světové války v srpnu v roce 1914 způsobilo rozkol mezi evropskými sociálně demokratickými a socialistickými stranami v tehdejší Evropě.

Většina těchto stran podpořila válku a své vlády. Hlasovaly také v parlamentech pro poskytnutí úvěrů na vedení války. K této skupině stran patřila Sociálně demokratická strana Německa, dále též SPD. Určitou dobu byla chápaná jako vzor silné masové sociálně demokratické strany. Před válkou se v SPD aktivně angažovala Rosa Luxemburgová. Po příchodu do Německa uvedla, že SPD je její novou vlastí. Zklamání ji vedlo na konci života k odchodu z této strany a rozhodnému boji proti představitelům strany, například proti Fridrichu Ebertovi.

Hned na počátku války všichni poslanci této strany hlasovali pro válečné úvěry. Tento postup vyvolal mezi levicově smýšlejícími lidmi na celém světě velký otřes. V dalším období ovlivnily tyto skutečnosti německou revoluci v listopadu 1918. Luxemburgová významně přispěla na počátku války ke vzniku protiválečného socialistického seskupení Die Internacionale.

Později se ze seskupení, podle názvu ilegálního časopisu Spartakusbriefe, vyvinula organizace Spartakovců.  Když se v roce 1917 pacifisticky orientovaní členové a funkcionáři oddělili od německé sociální demokracie, SPD, vytvořili Nezávislou sociálně demokratickou stranu, USPD, dále též Nezávislí.   Spartakovci vstoupili do této strany. Působili zde jako frakce, která měla autonomii a představovala ve straně krajně levicové křídlo. Na tomto vývoji se významně podílela Luxemburgová, která byla za války několikrát vězněna.  Přesto se na vydávání článků a brožur Spartakovců velmi významně podílela.[6]

Zmiňme se nyní, v dílčích sondách, o práci Luxemburgové Ruská revoluce. Ta má určitý význam pro porozumění pozdějším aktivitám autorky. Zamyslela se zde nad Sovětským Ruskem z přelomu let 1917 – 1918.  V textu kriticky analyzovala stav demokracie v Sovětském Rusku. Zdůraznila však kladné stránky revoluce z listopadu 1917. Je zde připomenuta skutečnost, že demokratická práva jsou odebírána části pracujících. Autorka upozorňuje, že je opomíjeno chápání svobody jako svobody jinak smýšlejících.

Najdeme zde analýzu rozpuštění ústavodárného shromáždění v Rusku počátkem roku 1918. Zkoumá se otázka, zda nebylo realistické po uvedeném aktu vypsat nové volby.

Luxemburgová odmítla uplatnění agrárního programu bolševiků pro venkov. Avšak její agrární program obsahoval též slabiny, snad ještě větší než u bolševiků a levých eserů, tvořících krátce koalici s bolševiky. Autorka dost nepřesně hodnotila postavení středních rolníků. Řadu nedostatků obsahují podle našeho názoru i Luxemburgové návrhy na řešení národnostní otázky.  Odmítla, z pozice internacionalismu, relativně realistický Leninův požadavek práva národů na sebeurčení národů až do odtržení.

Připomeňme závěry Luxemburgové v textu Ruská revoluce, ve kterých uvádí, že Sovětské Rusko má těžké problémy, protože mu nepomohlo revoluční hnutí německého a západoevropského dělnictva. V těchto podmínkách by podle ní ideální ruská revoluce byla zázrakem. Tyto závěry, při četných modifikacích, se také promítly do její politické činnosti a do její publicistiky v období od listopadu1918 do ledna 1919.  Před interpretací těchto témat, se musíme dotknout některých obecných problémů německé předválečné společnosti. Poté zkratkovitě načrtneme typologii německých politických stran po skončení války.

Německo patřilo v poslední čtvrtině 19. století i ve sledované době k hospodářsky nejvyspělejším státům světa, vytlačilo z nejpřednějšího místa světové ekonomiky Velkou Británii.  Silné mocenské pozice zde měli statkáři, průmyslníci, armáda, oslabeny byly základy politické demokracie. Do skončení války byl stát monarchií s velkými pravomocemi císaře. Německo bylo zemí silného socialistického hnutí, zčásti však oslabeného nezdůvodněnou důvěrou v pozitivní změny dosažitelné cestou dílčích reforem.

Prohraná válka vyhrotila v roce 1918 rozpory německé společnosti.  Zhroutila se válečná ekonomika i zásobování civilního obyvatelstva. Jedna část obyvatel Německa podlehla depresím a přimkla se k ideologii tradiční vládnoucí třídy. Druhá část hledala řešení v radikálních reformách nebo v dobově chápané socialistické revoluci: byla vyhlášena republika, důležitou otázkou bylo, zda půjde o parlamentní republiku s volbami Národního shromáždění, nebo půjde o republiku rad.

Po kapitulaci Německa v roce 1918 život ve státě ovlivňovaly v určitém zobecnění tři politické síly. V prvním případě šlo o stoupence udržení a restaurace poměrů před 1. světovou válkou. Druhá skupina usilovala o dílčí reformy spojené také s udržením statu quo. Třetí skupina prosazovala revoluční změny. První a druhá skupina často spolupracovaly.

Připomeňme politické strany v Německu, které po kapitulaci v Německa významně ovlivňovaly vývoj, ať už jejich zástupci tvořili vládu nebo působili v opozici. Zaměříme se na přehled od krajní pravice ke krajní levici.

Na krajním pravicovém křídle působila především Německá nacionálně lidová strana/DNVP/. Šlo o stranu hlásící se k programu konzervatismu, návratu k monarchii, kladla důraz na udržení výlučného soukromého vlastnictví v ekonomice. Méně významná byla tehdy Německá dělnická strana, předchůdce Hitlerovy NSDAP.

Německá lidová strana patří k pravicovým stranám, odmítala kontakty s většinovou sociální demokracií i se stranami nalevo od ní. Byla rozhodně proti i omezené socializaci v ekonomice, hlásila se k principům nacionalismu, odmítala dobový pacifismus, žádala zahraniční politiku s používáním síly a armády.

Strana Centrum byla katolickou lidovou stranou, vstoupila brzy do koalice s většinovou sociální demokracií. Její levicové křídlo bylo zvlášť důrazné v úsilí o spolupráci s SPD, většinovou sociální demokracií.

Německá demokratická strana se považovala za stranu liberální, došlo u ní k posunu doleva, byla proti socializaci, souhlasila ale s odstraněním velkých monopolů. Také brzy vstoupila do koalice s většinovou sociální demokracií

Tato strana/ SPD/ byla tehdy největší politickou silou. Považovala se na rozdíl od doby 19. století za stranu sociálních reforem, byla již dříve v podstatě smířena s existujícím systémem, s monarchií.  Byla rozhodným odpůrcem rad, podporovala rychlé svolání Národního shromáždění.

Její představitel, předseda vlády z listopadu 1918, Fridrich Ebert, uzavřel tajnou dohodu s generálním štábem směřující k potlačení dělnických a vojenských rad a radikální levice, kterou též představovali Spartakovci. Dohoda byla pochybnou intrikou a pravice se Ebertovi za jeho tajnou spolupráci s reakčními silami odměnila divokými štvanicemi proti jeho osobě v době před jeho nemocí a smrtí.

Ovšem i v této straně byli řadoví členové, kteří podporovali rady a systémové změny přesahující horizont umírněných reforem. Strana v první den revoluce vytvořila vládní koalici s Nezávislou sociální demokracii. Nepravděpodobná, ale ne vyloučená, byla krátkodobá spolupráce Spartakovců s SPD, případně i s Demokratickou stranou a Centrem, zvláště při obraně občanských práv, což se krátce projevilo poněkud později, při generální stávce proti pravicovému Kappovu puči.

Významně nalevo od SPD stála Nezávislá sociální demokracie, dále též Nezávislí. Hlásili se k programu diktatury proletariátu a socializaci. Strana byla v podstatě rozdělena na dvě křídla. Pravé křídlo vidělo perspektivu ve spolupráci s SPD, považovanou za umírněnou levicovou stranou. Levicové křídlo chtělo prosadit v politickém systému silný vliv rad, jako cíl zmiňovali diktaturu proletariátu, někdy usilovali o spolupráci se Spartakovci.

Krajní levici v USPD, se sílicí tendencí oddělit se, představoval Svaz spartakovců, vedený Luxemburgovou a Karlem Liebknechtem, mezi vedoucí osobnosti patřili Luxemburgová, Liebknecht Leon Jogiches, Paul Levi a další. Spartakovci přijali na svém sjezdu název Komunistická strana Německa/Spartakův svaz/, dále též  KPD/S/. Opomenout nelze německý anarchismus, projevil se v bavorské republice rad na jaře roku 1919. Publicistika Luxemburgové ve sledovaném období je pozoruhodnou analýzou německých politických stran, především SPD.

9. listopad 1918 zvítězila v Berlíně revoluce a byla vyhlášena republika. Vznikla vláda lidových zmocněnců paritně složená z představitelů SPD a USPD. 10. listopadu se v manéži berlínského cirkusu Busch sešli zástupci revolučních dělníků a vojáků reprezentovaní také dělnickými radami.

Po dramatické diskusi podpořilo shromáždění vládu i přípravu voleb do parlamentu. Tím se shromáždění do značné míry vzdalo své vlastní moci i možné moci dělnických a vojenských rad a nesmírně posílilo postavení většinové pravicové sociální demokracie.  Jedinou nadějí pro revoluční síly bylo přijaté rozhodnutí o ustavení výkonné rady. Ta měla být vůči vládě kontrolním orgánem a zaručovat spoluúčast rad na vládě.  Převaha zástupců SPD ve výkonné radě činila tyto naděje stále méně reálnými.

Kongres dělnických a vojenských rad 16. – 20. prosince opět prokázal převahu SPD a rozhodl o zavedení parlamentního systému, volbě parlamentu a do značné míry o odstranění možnosti podílu rad na moci. 24. 12. velitel Berlína nařídil z podnětu představitelů SPD vojenským útvarům útok na lidovou námořní divizi v Berlíně, která zde byla významnou oporou revolučních sil. Útok se nezdařil, protože námořníky podpořili berlínští dělníci. Šlo o poslední vítězství revoluce na delší dobu. Ministři Nezávislých/USPD/ na protest proti útoku na námořníky podali demisi, nepokusili se však o žádné další akce.

Věnujme se nyní politické práci i dílu Rosy Luxeburgové v posledních třech měsících jejího života, tedy období od listopadu 1918 do ledna 1919.  Luxemburgová, ještě před týdnem vězeň, nyní osvobozena, dorazila 10. 11 1918 do Berlína. Okamžitě se zapojila do novinářské práce. Začala svou aktivitu v redakci Die Rote Fahne /Rudá vlajka/, tiskovém orgánu Spartakovců.  Intenzivně se věnovala této činnosti do posledních dnů svého života.

11. listopadu 1918 v berlínském hotelu Exselsior proběhla porada předních představitelů Spartakovců. Zde padlo rozhodnutí orientovat se dále na prosazení radikalizace Nezávislých. Delegáti změnili název organizace na Spartakův svaz a vytvořili své ústředí, které do té doby chybělo.

24. 11. publikuje Luxemburgová článek, v němž odmítá teror jako prostředek vhodný pro německou revoluci. Jedním z nejdůležitějších politických problémů, kterým se Luxemburgová v této době věnovala, byl nejnovější vývoj vztahu mezi Spartakovci a Nezávislou sociální demokracií. Spartakovci, jako frakce byli stále ještě součástí Nezávislých.

28. listopadu 1918 o této situaci píše: “Co dnes příliš neprospívalo, stává se   zradou revoluce. Horší než čestný nepřítel, je přítel, který překáží.“  Toto stanovisko bylo významným posunem od závěrů konference z 11. 11. 

Nadále pečlivě sledovala vývoj Nezávislých, zvláště jejich levicového křídla. Uvedené problémy si ověřila při konkrétní politické diskusi.

15. 12. na konferenci berlínských Nezávislých se Luxemburgová střetla s jedním z významných představitelů pravicového křídla Nezávislých, známým autorem knihy o imperialismu, Rudolfem Hilferdingem. Rosa Luxemburgová zde přednesla návrh rezoluce konference, stejně tak Hilferding. Návrh Hilferdinga získal 485 hlasů, návrh Luxemburgová 195 hlasů.

Po této zkušenosti se vrátila ke své starší myšlence, získat se Spartakovci levici uvnitř USPD a pracovat tam na dobytí většiny. V centrále Spartakovců však již byla s tímto názorem téměř úplně osamocena. Podporoval ji jen Leon Jogiches. Na jejich žádost požádalo spartakovské ústředí dopisem z 22. 12. představenstvo Nezávislých o konání sjezdu této strany do konce měsíce. Žádosti nebylo vyhověno.

Určitým neúspěchem Luxemburgové byla její absence na sjezdu rad 16.  – 20. 12. 1918. Téměř od počátku německé revoluce byly konference a sjezdy rad silně ovlivněny především delegáty podporujícími většinovou sociální demokracii/SPD/. V těchto podmínkách tedy Rosa Luxemburgová nebyla na sjezd pozvána.

30. prosince 1918 se sešlo 83 delegátů 46 místních organizací Spartakova svazu na sjezdu, který se stal zakládajícím sjezdem Komunistické strany Německa/Spartakův svaz/. Během dne se dostavilo 29 delegátů organizace Mezinárodních komunistů Německa /IKN/. Sjezd tedy také přinesl sloučení Spartakovců a Mezinárodních komunistů v Komunistickou stranu Německa/Spartakův svaz/. IKN představovala relativně nepočetnou radikálně levicovou skupinu. Existovaly významné rozdíly ale i shody mezi IKS a Spartakovci.

Karl Liebknecht ve sjezdovém referátu o vztahu k Nezávislým uvedl, že jejich vystoupením z vlády se nezměnila jejich politika formována pravicovým křídlem. Nevšiml si možnosti útoku sil spojených s vládou, SPD, pravicí a reakčními složkami armády.

Delegáti diskutovali o problému, zda revoluce bude vítězit postupně v jednotlivých krajích nebo dojde k vítězství na většině území státu. Správný byl názor o potřebě vítězství na většině území státu. Sjezd nepřijal k otázce žádné stanovisko. To do jisté míry vedlo k tragédiím izolovaných a poražených povstání.

Existovaly též neshody mezi některými představiteli Spartakovců a ruskou bolševickou stranou, zastoupenou na sjezdu čtyřčlennou delegací, ve které měl hlavní roli Karel Radek. Vztah Karla Radka k Luxemburgové byl komplikovaný, poznamenaný spoluprací i střety z minulosti německého a polského socialistického hnutí. V době sjezdu se zaměřoval na urovnání těchto konfliktů Paul Levi.

Jedním ze zdrojů napětí mezi Luxemburgovou a Radkem byla její kritika jednoho z představitelů bolševiků Dzieŕzyńského a jeho uplatňování rudého teroru v Rusku prostřednictvím politické policie Čeky. K této ústní polemice došlo 11. 12. a přítomní Karel Liebknecht a Leo Jogiches tehdy podpořili Radka.

Když přijel Radek do Německa, vyslala Rosa Luxemburgová do Moskvy k Leninovi Eduarda Fuchse s všeobecným dopisem a důležitou zprávou, kterou Fuchs sdělil ústně. Ústní sdělení bylo stručné, zakazuje se každé vměšování bolševiků do německých záležitostí, patrně byl míněn vnitřní vývoj a program německých komunistů.  

Tyto události však je třeba analyzovat současně s texty, kde Luxemburgová vyjadřuje velké uznání a respekt k výsledkům, kterých dosáhli v Rusku bolševici. Ve svých vystoupeních a textech často uváděla, že obtížné poměry v Sovětském Rusku jsou důsledkem toho, že němečtí dělníci revolučnímu Rusku nepomohli.

Po zahájení sjezdu referoval Paul Levi o vztahu strany k volbám Národního shromáždění.  Účastnit se voleb do Národního shromáždění, nebo ne? Jak ukázaly nejbližší týdny i pozdější období, kladná odpověď by stranu posílila a umožnila jí proniknout k širším skupinám občanů. Většina delegátů však věřila, že v brzké budoucnosti největší podíl na politické moci získají rady dělníků a vojáků a Národní shromáždění bude zbytečné.

V diskusi převažovalo odmítnutí účasti ve volbách. Větší prostor k vystoupení zde obdržela také Luxemburgová. Postavila se rozhodně za účast.  Řekla: „Volby se stávají novým instrumentem revolučního boje.“ Přestože dosavadní vedení Spartakovců podporovalo účast, většina delegátů tuto možnost zamítla. 31. prosince Rosa Luxemburgová vystoupila na sjezdu s referátem Náš program a politická situace.

Kritizovala v projevu naděje vlády Eberta a Scheidemanna i některých představitelů Nezávislých na získání podpory vojáků z fronty, kteří teprve získávali politické zkušenosti. Ve svržení současné vlády většinových sociálních demokratů neviděla počátek revoluce, ale její konec. Za počátek revoluce považovala formu boje, kterou propagovala ví než deset roků, politickou generální stávku.

Vedle toho prosazovala maximální úsilí dělnických a vojenských rad při trvalém pronikání  do existujících institucí ve městech a na venkově a vyzvedávala drobou politickou práci rad. Uvedla: “… co dělá, co může, co má dělat každá rada dělníků a vojáků v Německu … pronikneme do měšťáckého státu, … obsadíme všechny pozice a budeme je bránit zuby nehty … je nutno bojovat krok za krokem,  v každém městě, v každé vsi … o všechny mocenské pozice státu, které musí být kus po kuse vyrvány buržoasii a předány radám dělníků a vojáků …“

V jejím pojetí bylo třeba provést odzbrojení buržoazní policie a ozbrojení všeho mužského proletářského obyvatelstva ve formě dělnických milicí.

Převzetí politické moci v očekáváné revoluci bylo poněkud odlišné od běžných představ sociálně demokratických i pozdějších komunistických stran. Prohlásila: „… Spartakův svaz nikdy nepřevezme moc jinak než na základě jasné jednoznačné vůle většiny proletářské masy v Německu…“ Postavení strany v očekávané revoluci a v diktatuře proletariátu bylo formulováno takto: “… Spartakův svaz není stranou, která chce dosáhnout panství přes dělnickou masu nebo jejím prostřednictvím. Spartakův svaz je jen cílevědomější částí proletariátu, …která ukazuje na každém kroku na jeho dějinnou úlohu…“

Program podporoval proletářskou diktaturu a současně nabízel záruky demokratického charakteru nového systému. Měly ho představovat dělnické a vojenské rady. Členové těchto rad měli být pravidelně voleni, stejně tak místní rady volí nejvyšší celostátní orgán, ústřední radu. Ústřední rada by se scházela nejméně jednou za čtvrt roku a její delegáti se pokaždé znovu volí. Vzhledem k očekávané revoluci se program přednesený Luxemburgovou zabýval i problémy revolučního teroru.

Protože se proletariát opírá o poznání teorií vědeckého socialismu, měl by se vyhnout iluzím typickým pro buržoazní revoluce. Proto proletariát nepotřebuje tento prostředek, tedy teror. O této otázce proběhla v diskuse, zmíněné věty byly jedním delegátem chápány jako nepřímá kritika rudého teroru v Sovětském Rusku. Luxemburgová v závěrečném slovu uvedla, že chápe současnou špatnou situaci Sovětského Ruska, takže lze pochopit i dočasné použití teroru. Uhájila však v svůj přednesený výklad problematiky teroru, který v programu strany zůstal zachován v původní podobě.

Sjezd rozhodl o názvu strany. Zatímco Luxemburgová a Jogiches podpořili návrh na název Socialistická strana, většina sjezdu prosadila název Komunistická strana. V jednání o   oblasti hospodářské politiky byl schválen požadavek vyvlastnění dolů, bank a průmyslových velkopodniků, stejně tak vyvlastnění velkých a středních zemědělských hospodářství.  O rolnících Luxemburgová hovořila, jistě chybně a nediferencovaně, jako o fanatických stoupencích soukromého vlastnictví. Na sjezdu zazněly různé názory, zda pracovat v existujících odborech a sjezd se k této problematice nevyjádřil.

U otázky nové internacionály se sjezd vyslovil pro celosvětové sjednocení socialistických sil, podporu vytváření dělnických a vojenských rad a boj za mír. Současné výzkumy analyzují shody a rozdíly dvou programů, programu schváleného na tomto sjezdu, někdy označovaném za program luxemburgismu, a programu ruských bolševiků.

Základní shoda spočívala v očekávání brzké proletářské revoluce, která v podstatě odstraní kapitalismus. Uvedený program přednesený Luxemburgovou však předpokládal mnohem větší podíl početných skupin dělnictva, i toho, které bylo mimo stranu, na rozhodování. Předpokládal se zde uvědomělý souhlas velké většiny dělnictva s převzetím moci. Bolševická strana byla mnohem semknutějším a pevněji organizovaným útvarem. Organizace mladé rodící se KSN/S/ byla volnější.

Pohledy Luxemburgové v době po sjezdu poznáme z jejího dopisu Kláře Zetkinové. Předpokládala postupné úspěchy strany, která rychle vytvoří své nové organizace. Za několik dnů však nastal zcela odlišný vývoj.

5. ledna 1919 byl vládou odvolán berlínský policejní prezident Eichhorn, člen Nezávislých, který patřil k levicovému křídlu strany. Ústředí Komunistické strany spolu s vedením berlínské organizace Nezávislých a skupinou berlínských dělnických důvěrníků, dělnických starostů, zorganizovali proti sesazení Eichhorna protestní demonstraci. Ta se rychle měnila v povstání s cílem svrhnout vládu. Byl sestaven revoluční výbor, v němž zastupovali komunisty Liebknecht a Wilhelm Pieck. Výbor vyzval ke svržení vlády většinových sociálních demokratů. Zástupci komunistů ve výboru nekonzultovali další členy ústředí strany. Ti nesouhlasili s výzvou výboru ke svržení vlády a s povstáním.

Povstání bylo izolováno v Berlíně, nepodpořily ho další německá města a země. Po obsazení několika redakcí chyběly výboru přesnější představy o dalším postupu. Vláda postupně shromáždila část armády a sbory dobrovolníků, takzvané freikorpsy, a připravila plán útoku na povstalce. Rosa Luxemburgová odmítla povstání jako nepřipravené a nesmyslné. Její pojetí revoluce však předpokládalo důvěru pro iniciativu mas a nechtěla, aby nová strana vydala pokyn k ústupu a stala se brzdou iniciativy dělníků.

Nejrealističtější návrhy ústředí komunistů předložil již zmíněný Karel Radek. Doporučoval ihned ukončit povstání, ponechat si zbraně, v krajním případě vydat i zbraně. Luxemburgová nejdřív publikovala v Rote Fahne článek a v něm odsuzovala postup revolučních starostů a Nezávislých v revolučním výboru. V posledních článcích však přišla s poněkud odlišnou analýzou. „… nemá-li být socialismus jen snem, musí si revoluční dělnictvo vytvořit orgány, které jsou na výši.“

V posledním článku před zatčením napsala, že dělnická třída byla nucena sáhnout ke zbraním a že proletářská revoluce musí nutně projít řadou porážek. Uvedla, že revoluce byla je a bude.

Luxemburgová chtěla zůstat s poraženými, zatýkanými, někdy vražděnými, revolučními dělníky Berlína. Odmítla nabídku na odchod z města. Sužovalo ji vážné onemocnění. Po vypsání odměny na její zadržení byla zajištěna, vyslýchána důstojníkem freikorpsu, při dopravě do vězení byla omráčena a pak zastřelena. Stejný osud čekal Liebknechta.  Nenávist vedla vrahy z freikorpsů   k odhození těla Luxemburgové do kanálu berlínské Sprévy. Zachovala se fotografie připomínající svatební oslavu. Je to však oslava zavraždění Luxemburgové a Liebknechta. O něco později byl zatčen Leon Jogiches, vykonával funkci nového předsedy německých komunistů.  Byl ve věznění bez soudu zastřelen.

Luxemburgová byla nadanou teoretičkou, schopnou analyzovat význam hnutí pracujících, zkušenou političkou, ekonomkou, jejíž význam je v posledních letech náležitě doceňován. Byla rovnocennou spojenkyní i oponentkou Bebela, Lenina, Kautského, Trockého. Spolupracovala s bolševiky s cílem odstranit imperialismus, války a kapitalismus. Současně však analyzovala slabá místa teorií bolševické strany, které neposkytovaly dost prostoru pro kritickou iniciativu pracujících. Důležité jsou její odmítavé postřehy o použití teroru, velmi aktuální jsou zmíněné ekonomické analýzy zaměřené také na problémy Jihu. Byla múzickým člověkem s hlubokým zájmem o uměleckou literaturu.

Život a tvorba Luxemburgové jsou inspirací do dnešních zápasů směřujících k radikálnímu omezení globalizovaného kapitalismu. Tuto inspiraci bychom našli u zápasů proti moci MMF i nejnověji u hnutí Na černých životech záleží. Najdeme tuto inspiraci také v teoretické analýze postpandemického kapitalismu Williama Robinsona, varující před nárustem moci nadnárodních společností, vojenskoprůmyslového komplexu, globálního policejního státu i zneužíváním nejnovějších výsledků vědy a techniky současnou vládnoucí třídy.

V těchto souvislostech zní velmi podnětně následující názor Luxemburgové. Je třeba obrátit svět vzhůru nohama, ale každá zbytečně prolitá slza je obžalobou.

Vydáno za podpory Nadace Rosy Luxemburgové


[1] Kolb Ebehard: Die Arbeiterräte…Frankfurt 1978. Týž: 1918/19: Die steckenbliebene Revolution.In: Wendenpunkte deutscher Geschichte…Herausgegebene Stern Carola… Fischer…Verlag, Frankfurt am Main 2 001. Přehledně Moravcová Dagmar: Výmarská republika.Praha Carolinum 2006, především s. 16 – 33, 47 – 55.  Srovnej  Haffner Sebastian: Německá revoluce .Brno, Books 1998.

[2] Piper Ernst: Rosa Luxemburg. München 2019, Karl Blessing Verlag, především interpretace  na s. 455 – 692.Hájek Miloš, Mejdrová Hana: Vznik Třetí internacionály. Praha, Karolinum 2 000, především s. 27 -54.Deutschland, Russland, Komintern,Bd 2. Hrsg.Weber Hermannn… Berlin… 2014.Diktatur statt Sozialismus. Hrsg.Schütrumpf Jörn. Berlin 2017.Hobsbawm Eric: Revolutionaries…London 1972  s. 51. K tomu Hájek, c.d. s. 58.

[3] Pravěpodobně nejnověji Ernst Piper,c.d.poznámka 2. Hudis Peter: Překročit limity. A2, 02,2019. Též týž: advojka.cz/archiv 2019/2/prekrocit – limity/. Též Laschitza Annelies:Im Lebensrauch, trotz allerdem. Berlin 1996. Nettl Petr: Rosa Luxemburg. Köln- Berlin 1967. Kowalik Tadeusz: Rosa Luxemburg: Theory of Accumulation and Imperialism. London, Palgrave Macmillan 2 014. Pozornost si zaslouží kladné hodnocení Luxemburgové  Arendovou. Arendt Hanah: Menschen in finsteren Zeiten. München  1989, část o Luxemburgové je  s.49 – 74. Viz též Ettinger Elźbieta: Rosa Luxemburg. Bonn 1990.

[4] Například nově Luxemburg Rosa: Gesammelte Werke..Band 7…Berlin 2 017

[5] Připomeňme stručně starší práce Milana Hübla, Josefa Kolejky, Miloše Hájka s Hanou Mejdrovou i překlady Egona Bondyho. Srovnej též Dějiny nověku III, Praha,SPN 1973, s 190 – 199. Z mladé generace autorů připomeňme, Jana Májíčka, Stanislava Holubce, Michala Hausera, Jana Adamce. Viz Májiček Jan: Rosa Luxemburgová a Říjnová revoluce 1917. In: Říjnová revoluce v dějinách současnosti. Praha Ekumenická akademie 2 017, s 57 – 59 Čeští autoři s Američanem Petrem Hudisem publikovali příspěvky v časopisu A2 viz zde poznámka 3, jiné referáty viz stránky www.sok.bz Příspěvek Jana Adamce odvysílal Český rozhlas plus.   Reflexi Luxemburgové českými autory se budeme věnovat podrobněji jinde.

[6] Z uvedené literatury v poznámkách 1-5 pro nás měly největší význam práce Piperovy a dvojice autorů Hájek-Mejdrová. Viz poznámka 2.


Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •