Výroky feministek, které se vymezují proti genderovým teoriím, v současné době významně rezonují britskými médii.
Každý, kdo se o problematiku zajímá, zná stanoviska profesorky filozofie Kathleen Stock a její volání po „svobodě slova“. Socialistický časopis Counterfire nedávno (15. října 2021) zveřejnil krátký seznam deseti bodů s názvem „Osvobození žen a debata o trans problematice.“ Richard Seymour, známý socialistický spisovatel, komentátor a člen skupiny Salvage Collective, publikoval 13. října 2021 článek s názvem „V reakci na Stock“ („Stock response“), v němž některá tvrzení Kathleen Stock zpochybňuje. Nakonec je třeba zmínit i článek v socialistickém časopise Jacobin (publikovaný 10. září 2021), který vyšel pod názvem „Transfobie jako nejnovější fronta blairovské války proti levici.“ Je to zajímavý příklad, protože jeho titulní teze je v rozporu s řadou důkazů, které ukazují, že právě socialisté v hnutí pracujících, a mnohdy i mimo Labouristickou stranu, se nejhlasitěji vůči genderovým teoriím vymezují.
Studie: Women´s Place UK a Labour Party
Organizace Women´s Place UK (WPUK) o sobě říká, že je skupinou lidí z různých prostředí včetně odborů, ženských spolků, akademické obce a NHS (Národní zdravotní služby). Tvrdí, že je spojuje přesvědčení o nutnosti „obrany těžce vydobytých ženských práv“ (Women´s Place UK 2020). Mezi její cíle patří odpor proti všem formám diskriminace a právo každého jednotlivce na život bez diskriminace a obtěžování.[1] Ženy čelí rozsáhlé strukturální nerovnosti. Jde například o značný počet případů sexuálního obtěžování a násilí na ženách a dívkách, rozdíly v odměňování žen a mužů, či diskriminaci v zaměstnání. Proto je podle nich pohlaví v rámci Equality Act (zákonu o rovnosti) jednou z chráněných kategorií, kterou je potřeba bránit a zachovat.
Od svého založení v roce 2018 se WPUK stala terčem nesčetných stížností na transfobii a aktivity zaměřené proti trans osobám. Často se prezentovala jako proženská organizace, která je přesvědčena, že práva trans lidí by neměla narušovat práva ženská. Jejích původních pět požadavků zahrnovalo potřebu vyslyšet hlas žen při vyjednávání o Gender Recognition Act (GRA) a zachování prostorů určených výlučně pro ženy. Další požadavky se týkají definice žen na základě biologického pohlaví. Tyto požadavky i jazyk, které WPUK užívá, je podle všech kritérií možné označit za trans-vylučující a kritické vůči genderově konstruktivistickým teoriím. Ženy jsou podle nich definovány na základě biologického pohlaví, se kterým se narodily, nikoli na základě genderové identity.
Uznávaný anarchistický časopis Freedom uvádí prohlášení mluvčí WPUK, že „zákony musí být posíleny tak, aby zajistily, že všechny ženy, které potřebují nebo chtějí využít pohlavně oddělené prostory (od veřejných záchodků až po služby v oblasti domácího násilí), k nim budou mít bezpodmínečný přístup. Dále však uvádí, že „zákony je třeba zpřísnit a zabezpečit, aby byla v zemi zajištěna ochrana prostor a služeb určených pouze ženám.“ Jak článek ve Freedom upozorňuje, WPUK chce, aby se „nabídka trans-inkluzivních toalet a služeb stala zločinem, i když o tuto nabídku instituce nebo firmy stojí“ (Freedom, 2020).
Neoliberalismus a konec postmodernismu
Selina Todd je historička, která se ve svých publikacích zaměřuje na otázky historie žen a historie pracujících. Je také profesorkou moderních dějin na Oxfordské univerzitě. V květnu 2019 přednesla přednášku s názvem „Feminismus, postmodernismus a útlak žen“, v níž tvrdila, že nedůvěra vůči feminismu pramení z postmodernismu, který datuje od roku 1989. Postmodernismus je podle ní „přijatelnou tváří neoliberalismu“. Vysvětluje, že postmodernismus není tak radikální, jak se zdá, protože vyvolává dojem, že jedinec nemůže změnit svět, ale může změnit pouze svůj vztah ke světu „prostřednictvím svého sebepojetí a utváření genderu. Žádná jiná realita mimo toto sebepojetí neexistuje.“
V odborných kruzích nijak proslulá Todd hovořila na setkání pořádaném organizací Women´s Place UK, přičemž celá přednáška je uložena v archivu na jejích webových stránkách. Zajímavé je, že Todd ztotožňuje otázku trans osob s postmodernismem, neoliberalismem a „volbou“. Zatímco tedy pohlaví je „biologický fakt“ opřený o „vědu“, gender je zřejmě věcí rozmaru. Tento tropus, odmítání postmodernismu, je v genderově kritickém diskurzu stále častější. [2]
Beatrix Campbell je významná socialistická feministka. V říjnu 2018 byla jednou z bezmála 200 lidí, kteří podepsali otevřený dopis zveřejněný v liberálním nedělníku Observer a tvrdící, že debata o možných úpravách zákona Gender Recognition Act (GRA) z roku 2004 byla potlačena. Předchozí návrhy ze strany Skotska rovněž přilákaly lavinu reakcí. Odpor proti reformám ovládly dvě skupiny: konzervativní křesťanské organizace a některé ženské projekty. Několik z těchto ženských organizací podepsalo, stejně jako Campbell, výše zmiňovaný otevřený dopis.
V rozhovoru pro OpenDemorcracy Campbell uvádí: „Nemám problém s Gender Recognition Act,“ protože „je důležité zajistit, aby byla tranzice z ženy v muže co nejjednodušší pro ty, u kterých je to zásadní pro jejich kvalitu života. K tomu je žádoucí přispět.“ Oproti tomu, jak řekla, se její obavy soustřeďují na britskou politiku v oblasti sexuality a na to, co popisuje jako „hluboce autoritářský, dogmatický a sektářský obrat v představách o pohlaví a genderu“ (Archer 2018).
Odmítla také aktivisty za práva trans osob, kteří se snažili vysvětlit, proč je tak bolestné, když se s jejich identitou zachází jako s volbou, o které je možné diskutovat. „Zpochybnit představu, že muž je žena, pokud prohlásí, že je žena … je prezentováno jako eliminace osoby, popření její existence,“ říká, „což mi připadá jako zneužití jazyka“. Campbell tvrdí, že debaty o právech trans osob jsou „nejnesmiřitelnější … ve Spojených státech a Velké Británii. A není to náhoda. Tyto státy jsou průkopníky světového neoliberalismu.“ Naznačuje, že trans identity jsou „jakousi ukázkou neoliberální verze toho, co znamená být člověkem, v nejidiosynratičtější podobě, jakou si můžete vybrat! Můžete si vybrat, že budete čímkoli, co se vám zlíbí. No, je mi líto, ale nemůžete.“ Prohlásila, že nezná žádnou ženu, které by vyhovovalo „věčné obsedantní zkoumání svého těla,“ ale „teď se objevují pobídky k tranzici. Staňte se chlapcem! Nechte si uříznout ňadra. Opravdu tohle myslíme vážně? To, co vítáme jako novou dimenzi boje za lidská práva a emancipaci, je ve skutečnosti nesmírně konzervativní“, uvádí. „Jde o velmi konzervativní, tradiční návrat k polarizovanému pohledu na maskulinitu a femininitu.“
Je jasné, že Campbell těmito argumenty oslovuje ženy na levici tématy, která u nich rezonují: ohrožení demokracie, dopady neoliberalismu, konzervativní genderové normy. Apeluje na „souboj idejí“ a „demokratickou debatu o některých významných tématech naší doby.“ Za tím vším je ale předpoklad, že trans identity jsou volbou, nikoli součástí toho, kým trans lidé jsou. To je téma, které se v britských debatách opakuje, a zdá se, že právě toto umožňuje lidem, kteří by se nikdy otevřeně nedopustili diskriminace na základě sexuální orientace, zesměšňovat, relativizovat a zpochybňovat identity trans lidí (Archer 2018).
Campbell ztotožňuje práva trans osob s neoliberalismem a individualismem, což je zajímavé, protože se jí tak daří prezentovat trans lidi jako ideologickou hrozbu pro ženy jako skupinu a pro feminismus jako politické přesvědčení. Podobá se tím populistům, které popisuje maďarská socioložka Eszter Kovats. Populisté, kteří se mobilizují proti „genderové ideologii“, často nacházejí souvislosti mezi pojmy „gender“ a „individualismus/neoliberalismus“, a to na základě představy, že gender je záležitostí svobodné volby, nijak neomezené normami, přírodou a biologickým pohlavím. „Co tuto pravicovou kritiku komplikuje“, pokračuje, „je skutečnost, že ta samá kritika přichází i z feministické a levicové perspektivy, především v anglosaských zemích a Německu …“ (Kovats 2018). Kovats tak nachází spojitost mezi jazykem pravicového populismu a jazykem feminismu kritického vůči genderovým teoriím.
Levicová alternativa existuje
Ztotožňování trans identity s neoliberalismem a postmodernismem je přehnaná karikatura, to ale neznamená, že k tomu nedochází. Zdá se, že politika v oblasti trans problematiky má více než sentimentální náklonnost k ahistorickému fenoménu intersekcionality. Toto východisko kritizuje řada marxistických feministek jako nedostatečné a neoliberální. V některých kruzích by tedy možná i Todd nebo Campbell mohly obstát. Další obava se týká transfeminismu, jak můžeme vidět v Argentině nebo Itálii, kde se trans ženy v rámci feministického hnutí organizují odděleně. Aby heslo „Trans ženy jsou ženy!“ mělo nějakou politickou váhu, musí být přijímáno napříč feministickým hnutím, nejen jeho periferií.
Nicméně i ve Velké Británii se na levici ozývají hlasy, které jsou marxisticky a materialisticky laděné. Organizace jako Socialist Workers Party a Socialist Alternative vedou kampaně za trans lidi v rámci hnutí pracujících. Publikace jako Transgender Resistance (2020) a Transgender Marxism (2021) dokládají, že existují bohaté zdroje teoretické podpory pro životy trans lidí. Protože jde o boj, který se týká všech na levici. Na trans životech záleží.
Text vznikl za podpory
Nadace Rosy Luxemburgové.
Zdroje:
Nandini Archer, ‚UK sexual politics have become ‘profoundly authoritarian’ says Beatrix Campbell‘, OpenDemocracy, 1 November 2018, https://www.opendemocracy.net/en/5050/beatrix-campbell-uk-sexual-politics-profoundly-authoritarian/ (Accessed 25 June 2020)
L. Finlayson, K. Jenkins, and R. Worsdale, ‚“I’m not transphobic but…‘ A feminist case against the feminist case for trans inclusivity“, Verso Blog, 17 October 2018. https://www.versobooks.com/blogs/4090-i-m-not-transphobic-but-a-feminist-case-against-the-feminist-case-against-trans-inclusivity
Freedom 19 Feb 2020, https://freedomnews.org.uk/whats-wrong-with-womans-place/
Eszter Kovats, ‚Questioning consensuses: Right-Wing Populism, Anti-Populism and the Threat of ‚Gender Ideology‘, Sociological Research Online (2018)
Laura Miles, Transgender Resistance, Bookmarks, 2020
[1] To je zajímavá formulace, která implikuje, že kapitalismus trans lidi spíše diskriminuje, než obtěžuje.
[2] Tento přístup je bohužel ahistorický v tom, že ignoruje zkušenost trans a genderově nekonformních lidí napříč historií a kulturami. Viz https://womansplaceuk.org/2019/05/21/feminism-postmodernism-and-womens-oppression/ Další příklady levicových autorů odmítajících postmodernismus, je možné nalézt zde: Terry Glavin, Epilogue: reflections on the work of Norman Geras, The Norman Geras Reader (Manchester 2017), pp248-54 and Sylvia Federici, Beyond the Periphery of the Skin (2020).
