Reformy pražského jara 1968 jsou dnes českou veřejností vnímány v nejlepším případě jako naivní pokus reformovat nereformovatelné, který musel nutně ztroskotat. Tento omezený a zjednodušující výklad, který posledních 30 let dominuje v domácích diskuzích o roce 1968, se nyní pokouší změnit kniha Pražské jaro. Logika nového světa: Od reforem k revoluci, kterou editoval Michael Hauser a vydalo nakladatelství Filosofia. Ta poukazuje na některé revoluční koncepce, kterým dal vzniknout historicky unikátní proces pražského jara – zejména tzv. rady pracujících – které by mohly být inspirací i pro dnešní dobu.
Již na přelomu let 1968 a 1969 se na stránkách literárních časopisů rozběhla známá „diskuse o českém údělu“ – na Kunderovu úvahu Český úděl, vyzdvihující výjimečnost pražského jara pro světové dějiny, tehdy odpověděl Václav Havel polemikou, ve které celé pražské jaro ironicky odbyl jako prostý požadavek návratu k normálu, tj. k občanským právům a demokratickému právnímu státu, na čemž není nic světoborného. Tento Havlův názor se pak po roce 1989 stal obecně přijímaným historickým výkladem událostí roku 1968. Neustále slýcháváme, že nebýt přerušeny tragickou srpnovou invazí, vedly by reformy pražského jara stejně dříve nebo později k obnovení liberální demokracie, protože ta je přeci jediným možným fungujícím modelem; „osmašedesátníci“ jsou pak spíše posměšným, či přímo negativním označením pro tehdejší naivy odtržené od reality.
Tento přístup je však neuspokojivou redukcí. Vůbec totiž nebere v úvahu fakt, že požadavky roku 1968 se neomezovaly pouze na otázky občanských práv, ale byly mnohem hlubší a komplexnější. Zcela opomíjí práci mnoha vědců a filozofů (jakými byli například Ota Šik, či Karel Kosík), činnost expertních týmů zabývajících se otázkami z oblasti ekonomie, politiky či právní teorie, stejně jako spontánní lidovou aktivitu, kterou byly uváděny do praxe revoluční socialistické prvky například v podobě rad pracujících. Jejich požadavky ve svých důsledcích šly nad rámec liberální demokracie a směřovaly naopak k jejímu překonání, k prohloubení demokracie formou společenské samosprávy se skutečnou účastí obyčejných lidí na správě veřejných věcí, takže mnozí aktéři roku 1968 jej vnímaly jako pokračování antikapitalistické revoluce.
Zatímco na západě vzniklo na toto téma několik studií (Hauser zmiňuje práce H. G. Skillinga či M. S. Wessela), v české odborné literatuře až donedávna zcela chyběly. Publikace Pražské jaro. Logika nového světa je na tomto poli první vlaštovkou a neklade si za cíl být komplexní studií. Vedle úvodní teoretické části tvoří její jádro 3 části zabývající se jednotlivými aspekty v oblastech ekonomie, práva a politiky – proti rozšířené vulgární tezi, že „to všechno bylo možná hezké, ale nikdy to nemohlo fungovat“, tak představuje konkrétní dobová řešení a výsledky pokusů o jejich realizaci v praxi. Může tak být pro mnohé objevná a doporučil bych ji všem, kdo se o danou problematiku zajímají. Zejména koncept a pokus o zavedení rad pracujících, kterým se v části zabývající se ekonomickými otázkami věnuje Petr Kužel, považuji za tolik důležitý, že se mu zde budu věnovat o něco hlouběji.
Dialektika pražského jara a dobové předpoklady
Dle základní teze knihy, artikulované Michaelem Hauserem v její úvodní části, bylo pražské jaro 1968 historicky ojedinělým, dynamickým procesem, při kterém na sebe dialektický působili a vzájemně se ovlivňovali na jedné straně představitelé oficiální moci (tj. vládnoucí KSČ) a na druhé straně široké lidové masy i vědecká obec. Hauser tuto dialektiku teoreticky popisuje jako proces o 4 fázích – v první fázi iniciují představitelé vládnoucí strany (ať už je k tomu vedou různé pohnutky) reformy a vyzývají veřejnost k diskuzi. Ve druhé fázi pak různé ustanovené expertní týmy i představitelé veřejnosti spontánně přebírají iniciativu a svými podněty zpětně působí na vládnoucí stranu, která pak ve třetí fázi část těchto podnětů realizuje formou přijetí příslušných zákonů. Ve čtvrté fázi se však spontánní lidové hnutí vymyká vládnoucí straně z ruky a ve svých požadavcích přerůstá její oficiální linii reforem, což znamená revoluci. Původní reformy iniciované shora tak přerostly v revoluci vedenou zdola – to vyjadřuje i podtitul knihy Od reforem k revoluci. Hauser tento proces srovnává s květnem 1968 ve Francii, kde se žádná podobná dialektika nekonala a řečeno v duchu Rancièrovy politické filozofie zde zůstala rozevřená propast mezi zákonem (či „policejním řádem“) a politikou (tedy jakýmsi veřejným, vzájemným působením).
Tuto historickou výjimečnost pražského jara zřejmě umožnilo splnění několika dobových předpokladů. Přestože tehdejší československá společnost se ze strukturálního hlediska příliš nelišila od průmyslové společnosti západního typu (jak ukázal dobový sociologický výzkum expertní skupiny pod vedením Pavla Machonina) a nadále v ní existovala velká sociální nerovnost, klasický třídní antagonismus byl alespoň částečně překonán – třídy tradičně nepřátelské socialismu po dvou dekádách od roku 1948 prakticky zanikly, což dokládá i průzkum veřejného mínění, podle kterého si v roce 1968 přálo návrat ke kapitalismu pouhých 5% obyvatel. Lidé požadovali pouze liberalizaci a demokratizaci režimu. Zájem se obecně zaměřil na lidská práva a ani z pohledu vládnoucího režimu se nyní, po odstranění nepřátelských tříd, nezdálo stát nic v cestě obnovení klasických „buržoazních“, tj. občanských a politických práv. Dubčekovské vedení vycházející z leninismu se v této situaci pokusilo oprášit ideály říjnové revoluce a odvážilo se postavit politiku na spontánním hnutí mas namísto centrálně diktované doktríny (tzv. ofenzivní socialismus založený na diskuzi a zdokonalování, oproti defenzivnímu socialismu).
Dalším důležitým předpokladem byla všeobecná hluboká důvěra ve vědce a experty, která byla v celém vyspělém světě pro šedesátá léta typická (například ve srovnání s dneškem, kdy je vůči vědcům pociťována stále větší nedůvěra, jak ukázala např. nedávná koronavirová pandemie, kdy byli hlasy expertů odmítnuty nejen iracionálně uvažujícími odpůrci roušek a vakcinace, ale i vládními představiteli dávajícími přednost nezodpovědnému mikromanagementu). Již od začátku 60. let vznikaly v Československu s požehnáním představitelů režimu různé expertní týmy, kterým byla zajištěna široká svoboda bádání oproštěná od dosavadního dogmatismu – mezi 4 nejdůležitější týmy patřila skupina Oty Šika pro ekonomickou reformu, skupina Zdeňka Mlynáře pro právní a politické reformy a dále skupiny Pavla Machonina (sociologický výzkum sociální diferenciace) a Radovana Richty (otázky vědecko-technické revoluce). S dobovou důvěrou ve vědu však souvisel i počátek technokratického požadavku „vlády odborníků“ s cílem větší efektivity.
Systémové rozpory a návrhy řešení
Otázky, kterými se zabývaly první dva výše zmíněné expertní týmy, vychází podle mě ze dvou sporných bodů, které s sebou nutně nese každý socialistický režim. Těmito spornými body jsou jednak ekonomická efektivita takového systému a jednak míra demokracie.
Zcela zjevným demokratickým deficitem v tehdejším Československu se zabývala expertní skupina pod vedením Zdeňka Mlynáře. Ta přišla s požadavkem politického pluralismu, který byl nakonec v roce 1968 zapracován do druhé části Akčního programu KSČ s názvem Za rozvoj socialistické demokracie. Otázkou však zůstalo, do jaké míry by měl být takový pluralismus v socialistické společnosti realizován. Klíčový problém zde představuje jakési morální dilema – v případě zavedení volné politické soutěže totiž hrozí, že zvítězí protisocialistické síly, které celý socialistický projekt zastaví. Mlynář se zasazoval o co nejširší politický pluralismus, který měl být doplněn jednoduchým ústavním korektivem: činnost politických stran by nesměla být v rozporu se socialistickou ústavou zakotvující například společenskou formu vlastnictví. Tím by podle něj odpadla potřeba vedoucí úlohy strany.
Ekonomická neefektivita centrálně řízené ekonomiky se v Československu naplno projevila krachem 3. pětiletky na začátku 60. let, který dal první impulz k reformám. Již v roce 1963 byl vytvořen expertní tým v rámci Ekonomického ústavu ČSAV v čele s Otou Šikem, který vypracoval návrh hospodářské reformy, v roce 1965 nakonec skutečně přijatý Ústředním výborem KSČ (byť v omezené míře). Reforma spočívala v zavedení tržních prvků do ekonomiky při zachování ekonomického plánování a socialistické formy vlastnictví výrobních prostředků. Její podstata spočívala v decentralizaci ekonomiky – národní podniky ve většině odvětví získaly autonomii v plánování a řízení výroby, centrální plán plnil úlohu pouze jakési státní poptávky. Osobní zainteresovanost zaměstnanců na hospodářských výsledcích měl zajistit podíl na zisku (či ztrátě) podniku promítnutý do mezd. Dalším podstatným prvkem pak mělo být zavedení podnikové demokracie formou zřízení tzv. rad pracujících v jednotlivých podnicích.
Rady pracujících v Československu
V rámci chystané reformy se v Československu vedla od začátku složitá diskuze o složení a rozsahu pravomocí podnikových rad. Proti konzervativní linii snažící se udržet byrokratický systém centrálního řízení stáli reformisté rozdělení do 3 proudů, z nichž každý se postupným vývojem dostal v určité fázi do popředí. Z počátku převažoval technokratický proud, jehož cílem bylo svěření řízení podniku dosazeným odborníkům, tedy schopným manažerům (mělo jít o jakousi obdobu „manažerské revoluce“ probíhající na západě), zaměstnanci by v podnikových radách měli být zastoupeni jen z jedné třetiny. Cílem měla být ekonomická efektivita prosazovaná na úkor podnikové demokracie, což bylo odpůrci kritizováno jako pouhé nahrazení byrokratické elity elitou manažerskou (není bez zajímavosti, že jedním z podporovatelů tohoto proudu byl i tehdy mladý ekonom Václav Klaus). Proti tomu se začal postupně prosazovat radikálně reformistický proud (do kterého se později zařadil sám autor reformy Ota Šik a čelní reformní komunisté), prosazující většinové zastoupení zaměstnanců v podnikových radách, které by samy volily vedení podniku, a to by se jim zodpovídalo. Zaměstnanci by tak získali postavení faktických majitelů podniku (podobné akcionářům na valných hromadách) v duchu marxistického požadavku dělnické kontroly produktů vlastní práce.
V roce 1968 začal být v Československu připravován zákon o socialistickém podniku, kterým by byly zavedeny tyto rady pracujících. Z jednotlivých návrhů je patrná dynamika tehdejšího vývoje – zatímco Akční program KSČ z dubna ještě implicitně počítal s třetinovou koncepcí (tj. technokratickým řešením), vládní rámcové zásady z 29. června již přinášely kompromis a poměr zastoupení v radách změnily ve prospěch zaměstnanců (ovšem s četnými výjimkami). Konečný návrh zákona, který měl být slavnostně přijat 28. října (což svědčí o významu, jaký mu byl přikládán), pak již zcela vycházel ze samosprávné koncepce prosazované radikálně reformistickým proudem. Rady pracujících podle něj měly mít od 3 do 30 členů a jmenovaní odborníci v nich měli tvořit maximálně 1/5, zbytek měl být složen ze zástupců zaměstnanců. V Hauserově pojetí šlo o třetí fázi dialektického procesu, tedy o realizaci podnětů (přišlých od vědců i široké veřejnosti) vládnoucí stranou formou přijetí příslušné legislativy. Rady pracujících však již mezitím začaly v různých podnicích vznikat spontánně, před oficiálním přijetím zákona – například v pražské ČKD z iniciativy zde zaměstnaného Rudolfa Slánského mladšího.
Od reforem k revoluci
V této situaci nastala čtvrtá fáze dialektického procesu, ve které šly lidové požadavky již nad rámec reformního procesu a přerůstaly v revoluci. Ve veřejné diskusi se totiž začal prosazovat třetí reformní proud, označovaný jako radikálně demokratický, který požadoval, aby se dělnické rady staly i politickým orgánem podílejícím se na řízení veřejných věcí, tedy i státu – tento model společenské samosprávy byl vlastně jakousi moderní obdobou prapůvodních sovětů vzniklých v Rusku během revolučního roku 1917 a měl být tedy pokračováním socialistické revoluce. Mezi podporovatele tohoto proudu patřili například marxističtí filozofové jako Karel Kosík, Ivan Sviták, Robert Kalivoda či Zbyněk Fišer (alias Egon Bondy).
Srpnovou invazí byl reformní proces v Československu násilně přerušen a k přijetí zákona o socialistickém podniku nakonec nikdy nedošlo. Počet spontánně zakládaných dělnických rad však naopak ještě narostl a ve výjimečné situaci pasivně vzdorující okupované země začala být realizována radikálně demokratická koncepce s cílem ustanovit rady pracujících jako jakési paralelní struktury, samosprávné politické orgány nezávislé na centrální vládě. Vrcholem těchto snah byl sjezd zástupců dělnických rad 9. ledna 1969, který dokonce dohodl vytvoření společné koordinační skupiny, což vyvolalo u vládních představitelů zděšení. Ve stejné době docházelo rovněž k unikátnímu propojení dělnického a studentského hnutí (ve srovnání například s květnem 1968 ve Francii, kde se příliš nezdařilo), které vyvrcholilo účastí dělníků na studentské okupační stávce 18. – 21. listopadu a následným uzavřením dohody mezi svazem studentstva a odborovým svazem pracujících v kovoprůmyslu (dohromady reprezentujícími 60 tisíc studentů a 900 tisíc dělníků) se společnými požadavky, mezi nimiž byl obsažen i radikální požadavek na sestavení nezávislého expertní skupiny ze zástupců pracujících i ekonomů, která měla navrhnout alternativní ekonomický program. Tím by fakticky došlo k rozšíření pravomoci dělnických samospráv i na otázku přerozdělení národního bohatství, což by byl krok k požadované společenské samosprávě.
Výsledky a historický odkaz
V roce 1969 byly nakonec rady pracujících nastupujícími normalizátory zlikvidovány. Důvody, proč nakonec došlo k potlačení jejich nadějné revoluční činnosti nebyly zatím podle mě dosud dostatečně zhodnoceny (dělnické hnutí a odbory přesto zůstaly posledními ostrůvky lidového odporu, který byl definitivně zlomen až po masivních čistkách iniciovaných v roce 1971 Ústřední radou odborů v čele s novým předsedou Karlem Hoffmanem). Krátká doba jejich existence bohužel rovněž znemožňuje objektivně zhodnotit praktické fungování tohoto výjimečného historického experimentu, přesto se nám z let 1968–1969 zachovaly některé zajímavé údaje. Do činnosti rad pracujících bylo celkově zapojeno 800–900 tisíc pracujících. Například na základě výsledků ze Škody Plzeň (která tehdy zaměstnávala 45 tisíc lidí) byli do zaměstnanecké rady zvoleni většinou techničtí experti a zaměstnanci s vyšším vzděláním (ve výsledku tedy více odborní než dosavadní byrokraticky dosazené vedení) a výsledky hospodaření za dobu několika měsíců skutečně ukázaly lepší hospodaření a efektivitu řízení, takže se nenaplnily obavy technokratů z nekompetentnosti rad a prosazování sobeckých zájmů dělníků.
Diskuze na téma roku 1968 by rozhodně neměla vést pouze k melancholickým úvahám typu „kde jsme mohli být, kdyby…“, ale měla by sloužit především jako inspirace pro dnešek, kdy stojíme tváří v tvář prohlubující se krizi zastupitelské demokracie a neustále se opakujícím krizím ekonomickým a sociálním, kterým můžeme dlouhodobě čelit pouze radikální změnou společenského uspořádání. Historický pokus o socialismus v zemích východního bloku tragicky ztroskotal a změnil se v jeho karikaturu s novou vládnoucí třídou v podobě stranické byrokracie – od západního kapitalismu se nakonec příliš nelišil a společným duchem roku 1968 byla právě snaha o revoluční překonání obou těchto systémů. Vůči nim stojí alternativa v podobě socialismu zdola, který by nebyl popřením demokracie, ale naopak jejím prohloubením. Zavedením samosprávných rad na pracovištích i v jiných kolektivech, které by samostatně rozhodovaly o ekonomických i politických otázkách, by bylo dosaženo samosprávné společnosti, ve které by se demokracie neomezovala jen na občasné hlasování ve volbách, ale stala by se esenciální součástí života.
Zájemce o problematiku rad pracujících mohu odkázat též na monografii Karla Kovandy Zápas o podnikové rady pracujících 1968 – 1969, která vyšla v roce 2014.
