Po kolapsu před pěti lety levice posiluje a dává se do pořádku, zatím ale není zdaleka ani v půli cesty a vzhledem k nebývalému vzestupu krajní pravice jí na obrodu moc času nezbývá – a i kdyby ano, úspěch by ani tak nebyl zaručen.
Volby letos pořádně zamíchaly politickými kartami, i když méně než před pěti lety, kdy výsledkem bylo úplné překopání stranického systému. V roce 2017 se zhroutili socialisté: strana, která obhajovala funkci prezidenta republiky, nyní získala ve volbách 6,5 % hlasů, zatímco z její nadpoloviční většiny v parlamentu zbyla jen třicítka křesel (z celkových 577). Socialistům se vymstilo, že po výrazně levicové kampani ve volbách roku 2012 během několika měsíců nastolili vyloženě pravicový kurz (deregulace pracovního práva toho byla nejmarkantnější ukázkou).
Z krachu socialistů nakonec netěžila pravice, jak se původně čekalo. Stejně tak síly nalevo od socialistů dokázaly v prvním kole prezidentských voleb v osobě Jean–Luca Mélenchona získat pětinu hlasů, v parlamentních volbách o dva měsíce později však spadly na podobný výsledek jako socialisté: Mélenchonův imponující výsledek se tak jakoby vypařil.
Vítězem situace se stal ještě před nedávnem neznámý vysoký úředník a bankéř Emmanuel Macron, kterého si prezident Hollande vybral za ministra financí. Tehdy ani ne čtyřicetiletý Macron v roce 2016 odešel z vlády a založil své vlastní politické hnutí („En Marche“ neboli „Vpřed“), oficiálně odmítající zařazení na pravici i levici stejně jako klasickou stranickou strukturu (což znamená, že bylo vidět převážně na internetu a fakticky bylo řízeno úzkým kruhem Macronových blízkých). Za svou výhru vděčil nejen tomu, že se strefil do vkusu určité části středového publika, ale i výrazné, až nezřízené podpoře většiny novinářů, a také tomu, že v druhém kole ho proti krajní pravici většina voličů podpořila jako menší zlo.
„A současně…“ vyčpělé kouzlo jednoho otřepaného slovíčka
V čele nového „hnutí“ se ocitli lidé, kteří k Macronovi přešli jak z pravicových, tak levicových stran. Macron se také prezentoval jako politik, který překonal rozdělení na pravici a levici a umí spojit to nejlepší z různých přístupů. A tak se jedním z nejčastějších výrazů vládních politiků stalo „et en même temps…“ („a současně…“): vláda bude podporovat pružnost pracovního trhu a současně zajišťovat ochranu zaměstnanců, prosazovat rozpočtovou kázeň a současně potřebné investice do veřejných služeb, bojovat proti klimatické změně a současně zohledňovat zájmy francouzských firem…
Rozdíl mezi proklamacemi a skutečností nebylo během následujících pěti let těžké vypozorovat, i přesto, že na něj francouzská média pokud možno neupozorňovala. Označení „pravicové“ se pro jeho hnutí sice nepoužívá, Macron je ale jasněji než před pěti lety vnímaný jako prezident bohatých a dobře zajištěných. Díky tomu k sobě přitáhl voliče, kteří v roce 2017 ještě zůstali věrní tradičním pravicovým stranám, ztratil však část bývalých voličů levice.
Z krize do krize
Macron se od začátku své vlády dostal do konfliktu s odbory. Není divu, vzhledem k tomu, že jeho vládnutí bylo pokračováním útoků socialistické vlády (a Macrona v ní) na práva zaměstnanců. Obvyklé jednodenní stávky a masové demonstrace vládu ustoupit nedonutily. Jedním z důvodů bylo, že odbory tradičně sázely na zastavení strategických odvětví (typicky např. pracovníků hromadné dopravy), která dokáží na jeden den paralyzovat zemi, zaměstnávají však poměrně malý počet lidí. O skutečně masovou mobilizaci se odbory nepokusily.
Mnohem víc Francií otřáslo hnutí „žlutých vest“, vyvolané v listopadu 2018 „ekologickou“ reformou daní z energií. Proti ekologické dani, která nejvíce doléhala na střední a nižší vrstvy, zatímco bohatých domácností se nedotýkala, se nečekaně rozmohly živelné protesty vrstev do té doby ve veřejném životě neviditelných. Žluté vesty se na rozdíl od odborů neobtěžovaly dodržováním pravidel a zvyklostí, jejich blokování dopravních komunikací a střety s policií dostatečně ochromily zemi na to, aby ministři začali veřejně vyjadřovat obavy z dopadů na francouzskou ekonomiku. Hnutí žlutých vest také postupně dalo vzniknout mnohem obecnějším a radikálnějším požadavkům, než byl původní protest proti většímu zdanění paliv a energií: kromě volání po větší ekonomické spravedlnosti to byla představa demokratičtějšího politického systému včetně odvolatelnosti politických zástupců (sama struktura hnutí s jeho skupinami na facebooku či na messengeru, které byly neustále rušeny a nahrazovány novými, stejně jako se rychle střídali lidé, kteří se za ně vyjadřovali v médiích, byla té představy odrazem).
Hnutí žlutých vest trvalo tři měsíce, což vzhledem k jeho odmítání pevných struktur bylo i tak docela dlouho. I když vládu vyděsilo, donutilo ji pouze k dílčím přilepšením v podobě úprav daňového balíčku, malého zvýšení minimální mzdy, snížení daňového zatížení přesčasových hodin… O změně své celkové politiky naopak nebyla ochotna uvažovat, jak o rok později ukázala její penzijní „reforma“, proti které se o rok později v předvečer pandemie zvedlo několikaměsíční stávkové hnutí napříč obory. O to víc se zaměřila na kulturní války. Už v době vrcholení hnutí žlutých vest v prosinci 2018 sděloval Macron v jednom ze svých projevů, v němž svým typickým slavnostním tónem sliboval řešit všechny příčiny, které hnutí vyvolaly: „Chci také vytvořit v národě shodu ohledně jeho bytostné identity, otevřít otázku přistěhovalectví. Musíme se s jí postavit čelem“, řekl o tématu, které od žlutých vest zaznívalo jen velmi ojediněle.
Otázku přistěhovalců, zejména z muslimských zemí, rozdmýchávají francouzští politici už více než čtyřicet let. Dlouho to byla v první řadě záležitost krajní pravice, od roku 2007 z ní pod prezidentem Sarkozym udělala jedno ze svých hlavních témat i pravice vládní. Xenofobní tématika se přitom posunula od útoků na migranty, kteří „berou práci našim“ (i když i k takovým argumentům Macron občas sáhne, k údajnému ohrožení národní identity. Socialisté, kteří tuto rétoriku odsuzovali, dokud byli v opozici, ji po svém příchodu k moci roku 2012 po několikaměsíční pauze opět rozjeli na plné obrátky. Totéž udělal Macron, zvlášť poté, co jeho sociální politika podobně jako ta socialistická začala narážet na odpor.
A tak se posledních několik let neslo ve znamení intenzivních útoků vládních i velké části opozičních politiků na „islámský separatismus“, domnělou neochotu obyvatel původem z muslimských zemí „integrovat se“ do francouzské společnosti. Za projev takové neochoty se označoval jakýkoliv projev příslušnosti k islámu na veřejnosti, třeba i doplňkem k oděvu. Nebyla to až taková novinka: těžko překonat rekord předchozího volebního období, kdy jistá střední škola zahájila kárný postih proti žačce severoafrického původu za to, že přišla na výuku v dlouhé černé sukni, a socialistická ministryně školství postup školy veřejně pochválila.
Za Macrona se k tomu přidalo pronásledování muslimských občanských spolků, zejména Výboru proti islamofobii (CCIF), který nechalo ministerstvo vnitra na podzim 2020 rozpustit pro údajné „separatistické tendence“ a „útočení na zákony republiky“ (hlavní činností výboru bylo vydávání výroční zprávy monitorující islamofobní projevy, dále poskytování právní pomoci jejím obětem). Ministr vnitra Gérald Darmanin zašel ve své rétorice tak daleko, že obvinil i vůdkyni krajní pravice Marine Le Pen z příliš měkkého přístupu k islamismu.
Macronova vláda se vyznamenala i nebývalými útoky na vysoké školy, a to nejen v souvislosti s tzv. „islamolevičáctvím“, které viděla na každém rohu (ministr školství vícekrát obvinil vysokoškolské učitele v humanitních oborech z „intelektuální spřízněnosti s terorismem“), ale i s tématy jako zkoumání rasismu nebo kolonialismu (tzv. kritická rasová teorie, postkolonialismus aj.). Ministr Jean–Michel Blanquer nevynechal příležitost ukázat se s pravicovými a někdy i levicovými intelektuály volajícími po vládním zásahu proti „rozkladným ideologiím“ a „americkým importům“ a požadujícími omezení nezávislosti vysokých škol. Byly k tomu přijaty i praktické kroky: v listopadu 2020 byl přijat zákon omezující vliv akademické samosprávy na jmenování vyučujících ve prospěch ministerstva. Pod tlakem bylo nakonec ze zákona vypuštěno ustanovení, že „akademické svobody jsou realizovány v souladu s hodnotami republiky“ – zato zůstalo zavedení trestu jednoho až tří let vězení pro studenty za účast na protestu na akademické půdě – tento článek byl posléze zrušen ústavním soudem. Macron, který se od začátku prezentoval jako „antipopulista“ a ochránce liberální demokracie, tak svou praktickou politikou silně připomíná Viktora Orbána.
Byly jiné krize, které pro změnu Macronovi na chvíli daly příležitost povznést se nad polemiky a stylizovat se do role stmelitele. První byla samozřejmě pandemie. Dlouhodobě ovšem televizní vystoupení, v nichž prezident v ceremoniální atmosféře shrnoval situaci a oznamoval nová opatření, nemohla zcela zakrýt, jak se na přetížení zdravotnictví podepisuje také jeho dlouhodobá podfinancovanost, která se za Macrona ještě zhoršila. Lokální stávky zdravotníků, zprávy o urgentních příjmech, které mají z důvodu nedostatečného personálního pokrytí otevřeno pouze přes den, to vše dávalo jeho pečlivě budovanému obrazu trhliny. Když pak v roce 2021 přešel od boje proti covidu k boji proti neočkovaným a při představování opatření, která měla co největší počet lidí k očkování dotlačit, prohlásil „Budeme neočkované srát“, působil už stmelitelsky velmi málo.
Válka na Ukrajině těsně před volbami pomohla Macronovi ještě méně. Zpočátku to vypadalo, že se opět úspěšně vpraví do role kormidelníka v bouřlivé době. Chyba lávky: velkou starostí většiny lidí se rychle staly dopady války na inflaci, zejména na ceny energií, které ostatně začaly stoupat již před ruskou invazí – a to vše nezmiňoval Macron ani slovem, nehledě na to, že ani na diplomatickém poli nebyly výsledky jeho telefonátů na všechny strany nikde vidět. V sociální politice ostatně přitvrdil: v posledních předvolebních měsících oznámil záměr zvýšení věku odchodu do důchodu z dvaašedesáti let na pětašedesát. Taková byla situace před prvním kolem voleb.
Macron se stejně jako před pěti lety těšil sotva skrývané přízni většiny velkých médií. Fanouškovská horečka se tentokrát neopakovala v tak vypjaté podobě – pochopitelně: Macron už nebyl neznámý mladý outsider, který se jako meteor znenadání zjevil na politickém nebi, nýbrž hlava státu, na niž si lidé zvykli a jejíž vládnutí novináři nemohli jen nekriticky opěvovat. Ne že by letos chyběly fascinované portréty a rozhovory s „fenoménem roku“, které se v roce 2017 objevovaly nejen v zpravodajských, ale i nepolitických médiích, ať už v historických, populárně vědeckých, nebo dokonce vinařských časopisech. Byl tu ale přece jen rozdíl způsobený nejen tím, že se Macron během svého mandátu zákonitě „okoukal“: jednak některá konzervativní média tentokrát jednoznačně nestála na jeho straně, jednak si novináři našli nový „fenomén“.
Fenomén Zemmour
Všeobecně se čekalo, že hlavní Macronovou vyzyvatelkou bude předsedkyně krajně pravicové strany Národní sdružení (RN) Marine Le Pen, která proti němu postoupila do druhého kola už v roce 2017 a prohrála s ním v poměru 66:34. Na podzim roku 2021 ji nicméně načas zatlačil do pozadí nečekaný konkurent, komentátor Eric Zemmour.
Zemmour je ve Francii už dvacet let známou postavou. Jako sloupkař v pravicovém deníku „Figaro“ (nejčtenější ve Francii), který zároveň pravidelně publikuje v řadě pravicových týdeníků a je pečený vařený v rozhlasových i televizních pořadech, pravidelně vyvolává skandál svými rasistickými, sexistickými a homofobními prohlášeními, které záměrně formuluje co nejprovokativněji. Jeho věčným motivem je úpadek Francie zaviněný podle něj přílivem cizinců, vlivem „nižších kultur“, „krizí mužství“ a „politickou korektností“. Příkladů by se dalo uvádět mnoho, ať už jeho chvástání v televizi v roce 2006, že zásadně nikdy nepřebalil své dítě, aby neohrozil svou mužnost, další televizní prohlášení roku 2008, že věří v relevanci pojmu „rasa“, tvrzení z téhož roku (opět v přímém přenosu), že právě vypuklá finanční krize, způsobená pochybnými investicemi bankovního sektoru, je ve skutečnosti důsledkem migrací, výrok z roku 2011, že je v pořádku, když si policie všímá převážně lidí odlišné barvy pleti, neboť mezi nimi je zločinců nejvíce, nebo jak v roce 2014 označil za „zajímavý“ nápad odsunout ze země pět milionů obyvatel muslimského původu, z nichž většina má francouzské občanství.
Zemmourovy výstupy pravidelně vyvolávají pohoršené reakce, přesto je do diskusních pořadů zván znovu a znovu. Jedním z důvodů je, jak dnes média fungují: jsou postavena na honbě za sledovaností a internetovými kliky, a tak jsou pro ně skandální prohlášení nebo diskuse, které se zvrhnou v hádku a křik, vyhledávaným materiálem. Je tu ovšem i závažnější tendence: podávat o Zemmourovi přikrášlený obraz „kontroverzního polemisty“, který „vyvolává debatu“ a možná „přehání“. Přimyslíme–li si k tomu, jak politici v posledních dvou desetiletích víc a víc přebírají témata a teze krajní pravice a jak se nad těmito tezemi novináři již ani nepozastavují, nepřekvapí, že Zemmourovi se už dvacet let daří a své výpady stupňuje. Krátce před svým vstupem do politiky prohlásil, že Francie se již nachází v podmínkách občanské války a komu na vlasti záleží, měl by podle toho jednat. Ve stejné době se přihlásil i k odkazu maršála Pétaina, představitele válečné kolaborace s nacisty (jiná věc je, že Pétainovi vzdal čest i Emmanuel Macron, i když pouze za jeho zásluhy v první světové válce – i tak porušil dlouholeté tabu a ukázal, jak všeobecný je posun Francie doprava).
Svůj úmysl kandidovat na prezidenta oznámil Zemmour na podzim 2021, krátce po vydání nové knihy, v rámci jejíž prezentace byl opět hostem všech televizních studií. Hned se stal jedním z hlavních předmětů denních zpráv. I proto se v průzkumech rychle dostal na druhé místo a zdálo se, že může projít do druhého kola místo Le Penové. Do velké míry se opakoval mediální kolotoč podobný tomu před pěti lety s Macronem: neustálé upírání pozornosti na Zemmoura dovedené stejně jako v minulých volbách do absurdního konce, když některý novinář po týdnech setrvalého psaní o Zemmourovi najednou konstatoval, že všichni píší jen o Zemmourovi, a zamýšlel se, čím to jenom je.
Zájem, kterému se Zemmour těšil, nebyl většinou na rozdíl od zájmu o Macrona spojován s jednoznačnou sympatií – na to měla jeho kampaň přeci jen příliš odpudivé rysy. I tak ho novináři do velké míry „normalizovali“, jak se ve Francii říká: nejen že už tradičně pro „odpudivé“ využívali raději slovo „polemické“; v rozhovorech se ho vyptávali převážně na jeho oblíbená témata, kladli si otázku, do jaké míry je skutečně rasista, případně používali eufemismy („jeho pohled na ženy“ místo „sexismu“ či „misogynie“), vyzvedávali jeho inteligenci a vzdělání. Ve většině případů nešlo o přímou podporu –což neznamená, že v některých mainstreamových médiích takovou podporu neměl.
Není překvapivé, že Zemmoura celkem kladně prezentovaly pravicové zpravodajské týdeníky jako „Marianne“ nebo „Valeurs actuelles“, které ostatně nepatří co do čtenosti mezi největší. Nové je, že krajní pravice se tentokrát mohla spolehnout i na pomoc části televizního zpravodajství. Řeč je o mediální skupině, jejímž majitelem je miliardář Vincent Bolloré: podnikatel, který po skončení studií zahájil svou dráhu zakoupením papírny v konkurzu za symbolickou cenu, během čtyřiceti let vybudoval impérium jednak v logistice a dopravní infrastruktuře, jednak v médiích. Bolloré dnes ovládá řadu tištěných titulů, během letoška získal téměř monopolní postavení na nakladatelském trhu, provozuje i síť divadel, hlavně však je majitelem televizní skupiny Canal+ a nově i rozhlasové stanice Europe 1. Kam vstoupil, tam brutálně vnutil svá pravidla prosazením vlastních lidí do čelních pozic, výměnou části nebo i většiny řadových zaměstnanců, osobním zasahováním do práce novinářů. Ukázkou jeho přístupu je likvidace satirických televizních pořadů, kterým nejprve zakázal vysmívat se politikům a vlivným osobnostem, nakonec je po několikaletém živoření zrušil úplně. Kdo informuje o jeho kauzách, toho systematicky žaluje u soudů, a i když své pře pravidelně prohrává, mají soudní výlohy a ztracený čas patřičný odrazující účinek.
Vlajkovou lodí skupiny Bolloré je zpravodajská televizní stanice CNews, která se během několika let stala „francouzskou Fox News“, tedy obdobou ultrakonzervativní stanice v USA. Konzervativní orientace je u CNews patrná z mnoha detailů, například z nebývale častého vysílání mší v přímém přenosu, hlavně však z masové přítomnosti redaktorů a komentátorů výrazně napravo od hlavního proudu. K těm nejpropagovanějším patří Eric Zemmour, o němž Bolloré potvrdil, že ho pro svou stanici vybral osobně. O tom, jakou pozici si vydobyl, svědčí případ redaktorky rozhlasové stanice Europe 1, která v červenci 2021, několik měsíců před jeho vstupem do politiky, raději odešla, než aby ze svého humoristického ranního pořadu vypustila vtip o Zemmourovi, jak po ní nadřízení žádali. Když v říjnu oznámil svou kandidaturu, z televize odešel, zůstal však jejím prominentním hostem nad rámec požadavků volebního zákona, který stanice obcházela (rovnosti vysílacího času věnovaného jednotlivým kandidátům dosáhla mimo jiné tím, že vládní a levicoví politici se nadprůměrně objevovali v opakovaných vysíláních v nočních hodinách). Nad praktikami skupiny se pozastavila i jinak měkká rada pro rozhlasové a televizní vysílání (CSA), která jí udělila několik pokut. Sledovanost ovšem stanici CNews v posledním roce stoupá – své konzervativní publikum si našla.
Za takových podmínek tedy začaly průzkumy Zemmourovi brzy věštit postup do druhého kola proti Macronovi. Kromě Le Penové, jejíž úpadek začali všichni sborově předpovídat, odloudil i voliče do té doby věrné „demokratické“ pravici. Do jeho nové politické strany „Reconquête“ začali přebíhat politici z obou stran. Potom začal rychlý pád: Zemmour byl vždy spíš provokatér a žádný organizátor, kromě kulturních válek neměl žádné téma, na rozdíl od Le Penové, která měla dost duchapřítomnosti, aby zmiňovala také ekonomické problémy (byť jinak žádná řešení). Komentátory tím nudila, víc je přitahoval Zemmour se svým okázale předváděným vzděláním (spíše předstíraným: aby v médiích zazářil, vystačí si Zemmour obvykle s odkazem na známého autora, nazpaměť naučeným citátem a nějakou statistikou, kterou si nejčastěji vymyslí – novináři ho neopravují), krajně pravicoví voliči ovšem o intelektuály nestojí. V předvečer prvního kola již Zemmourova hvězda zhasla. Jeho krátká kampaň měla i tak dlouhodobý efekt: posunula hranice toho, co je v médiích přijatelné říkat, a vedla k tomu, že Le Penová ve srovnáním s ním působila „umírněně“.
Volební výsledky
V prvním kole prezidentských voleb získal Macron téměř 28 % hlasů, o čtyři procenta více než minule. Ve skutečnosti mnoho voličů ztratil, více jich ale získal. Obrovská byla jeho podpora mezi důchodci: z voličů starších sedmdesáti let ho volili dva z pěti – jeho plán zvýšit věk odchodu do důchodu na pětašedesát let nejvíc podporují ti, kteří již měli možnost odejít do důchodu dřív (hlavně proto, že chtějí, aby byly peníze na jejich vlastní důchody). Vysoký byl jeho podíl mezi vysokoškolsky vzdělanými, v kvalifikovaných profesích, ve vyšších příjmových skupinách, ve velkých městech. Nadprůměrný byl jeho výsledek v západní Francii, kdysi spíše zaostalé a konzervativní oblasti, která se v posledních padesáti letech rozvíjí a na rozdíl od dříve vyspělejších částí se nemusí vyrovnávat s úpadkem tradičního průmyslu. Volili ho tedy převážně ti, na které krize nedoléhá nebo na ně doléhá méně, a i když se k tomu Macron nehlásí, stal se fakticky reprezentantem pravice. Neznamená to, že by bývalé voliče levice ztratil všechny: mnoho lidí, kteří dříve volili socialisty a jejich posun doprava jim vyhovoval (a takových nebylo zas tak málo), mu zůstali věrní.
Marine Le Pen dostala něco přes 23 %, o půl druhého procenta více než v roce 2017. Nejvíc bodovala u lidí mezi třiceti a padesáti lety, u voličů s nízkým vzděláním, u dělnických profesí a nezaměstnaných, v satelitních městech a na venkově. V zásadě její podpora stoupá spolu s vzdáleností od města: lidé, které od měst žene vysoká cena bydlení a dojíždějí do nich z velké dálky, podílejí se na jejich prosperitě ale sami z ní moc nemají, v posledních letech je drtí stoupající ceny pohonných hmot (a rekrutovala se z nich velká část hnutí „žlutých vest“, což neznamená, že by „žluté vesty“ vesměs celé tíhly ke krajní pravici), představují pro Le Penovou úrodnou půdu (její podpora dosahuje vrcholu cca šedesát kilometrů od velkoměst, byť ani tam nemá nadpoloviční většinu; ještě dál, na „skutečném“ venkově, který si uchovává vesnický ráz a s městem už příliš v kontaktu není, je její podpora sice stále vysoká, ale nižší: lidé tu více zůstávají věrni tradiční pravici). Její volební bašty jsou v deindustrializované a chudnoucí severní a východní Francii (kdysi tahounu celé země), dále na jihovýchodě v provensálském regionu.
Eric Zemmour skončil na sedmi procentech, volili ho převážně lidé starší a dobře zajištění, byť se za něho výrazně angažují také mladí katoličtí aktivisté, kteří se poprvé objevili před deseti lety během protestů proti manželství pro stejnopohlavní páry. Z toho ovšem plyne, že dohromady krajní pravice přesáhla třicet procent.
Naopak Republikáni, tj. „demokratická“ pravice, která se v rétorice od té krajní liší stále méně, spadla pod záštitou své kandidátky Valérie Pécresse na katastrofických 4.8 % – voliči jí utekli na všechny strany.
Nejsilnější levicový kandidát Jean–Luc Mélenchon měl necelých 22 % – oproti roku 2017 svůj výsledek vylepšil o cca 2,3 %. Stejně jako Macron a Le Penová i on o některé hlasy přišel a jiné nově přitáhl. Na rozdíl od nich jsou v jeho voličstvu zastoupeni lidé s vyšším i nižším vzděláním, kvalifikovaným i nekvalifikovaným zaměstnáním, průměrný vzorek populace to ovšem zdaleka není: velmi výrazně uspěl mezi nejmladšími voliči (do pětadvaceti let), u vysokoškoláků (rozumí se hlavně mladého věku), u občanů cizího původu. Ve velkých městech se blížil Macronovi nebo ho místy i předběhl (v tomto případě hrály ceny nájmů výraznou roli), vysoké výsledky měl v předměstích, kde mnoho voličů s přistěhovaleckými kořeny žije, stejně jako mezi voliči nízko kvalifikovaných povolání, byť tam byl druhý za Le Penovou (mezi nezaměstnanými byl ovšem jejich výsledek vyrovnaný), mizivá byla naopak jeho podpora u důchodců, v satelitních městech a na venkově. Nejvíc mu přála jižní Francie. Celkově se dá říct, že ho volili z velké části lidé, na které nedoléhá krize přímo nejhůře, pociťují ji však a obávají se nejen o sebe, ale i klimatické změny, mizení veřejných služeb, rozvratu zdravotnictví… Tím se liší od voličů krajní pravice, kteří žijí v místech, odkud služby (nemocnice, lékařská ordinace, pošta…) zmizely již natolik dávno, že už jim odvykli.
Když se v roce 2002 do druhého kola k všeobecnému šoku dostal Jean–Marie Le Pen, po němž jeho dcera stranu zdědila, prohrál v něm v poměru 18:82. Marine Le Pen v roce 2017 prohrála 34:66. Letos byl výsledek těsnější: 41,5 % proti Macronovým 58,5 %. Přitom stejně jako před pěti lety skoro desetina voličů (byť letos méně než minule) ve skutečnosti hodila do urny bílý nebo neplatný lístek, zatímco volební účast se snížila o 2,5 %. Trend nevypadá bezpečně, přesto se média už po několika dnech chovala, jako by se nic nestalo, a v očekávání parlamentních voleb začala útočit na levici.
„Normální“ Le Penová?
Národní frontu (FN), předchůdkyni dnešního Národního sdružení (RN), založili v roce 1972 krajně pravicoví aktivisté, kteří měli často minulost v proněmecké kolaboraci a výslovně odmítali parlamentní demokracii. Její předseda Jean–Marie Le Pen rychle odstřelil nejextremnější elementy, svými výroky o nerovnosti ras a antisemitskými útoky (v roce 1986 prohlásil, že neví, zda existovaly plynové komory, a že je to ostatně jen „historický detail“) dával vždy najevo, kde stojí. Po roce 2007 postupně předal otěže své dceři Marine, ta se od té doby pokusila zmírnit obraz své strany na veřejnosti a rozšířit tak své voličstvo, k velké nelibosti svého otce, který do jejích snah dlouho házel vidle pečlivě plánovanými provokacemi, nakonec byl ze strany vyloučen a dnes (je mu třiadevadesát) jí nemůže přijít na jméno.
To, že se strana pod novým vedením se střídavými úspěchy vyhýbala největším výstřelkům, vedlo pozorovatele k domněnkám, že krajní pravice již není, čím bývala, nastoupila dráhu „normalizace“ a integrace do systému. Ve skutečnosti strana pouze přešla k o něco méně vyhrocenému slovníku („V naší vyměklé a bojácné společnosti vyvolávají přepjaté výroky u velké části lidí obavy, nedůvěru a odmítání … Tutéž myšlenku lze stejně důrazně vyjádřit klidným a veřejností uznávaným jazykem. Máme–li trochu karikovat: místo „Všechny čmoudy do moře!“ říkejme „Musíme zorganizovat návrat přistěhovalců z Třetího světa do jejich domovů,““ psalo se v jedné interní stranické brožuře už na začátku devadesátých let). Řady svých voličů skutečně rozšířila, všechny průzkumy však ukazují, že rasismus, islamofobie, ba i antisemitismus, který Národní sdružení dnes co možná nejvíc drží pod pokličkou, u nich stále hrají prim: v jednom průzkumu z roku 2014 80 % voličů Národního sdružení označilo samo sebe za rasisty (otázka je, jak by podobný průzkum dopadl dnes: pozoruhodný je případ francouzských Antil, kde obyvatelé, většinou černoši nebo míšenci, v prvním kole dali hromadně hlas Mélenchonovi, v druhém Le Penové, v parlamentních volbách se pak vrátili k levici; vtipný je pak případ Korsiky, kde prezidentské volby vyhrála Le Penová, parlamentní pak korsičtí nacionalisté, kteří požadují odtržení od Francie).
Národní sdružení se pečlivě vyhýbá spojování s násilím. Jeho pořádkový sbor, složený částečně z bývalých vojáků a policistů, který ještě na konci devadesátých let zajišťoval nejen ochranu stranických činitelů a veřejných akcí, ale občas organizoval i „kárné akce“ proti politickým odpůrcům, byl novou předsedkyní postupně redukován a dnes už o něm není prakticky slyšet. Straničtí předáci (nikoliv samotná Le Penová) se nicméně několikrát pochvalně vyjádřili o přímých akcích krajně pravicových organizací na straně nezávislých, typu Generace identity nebo Sociální bašty, ať už šlo o bránění vstupu migrantům v horských průsmycích na italské hranici nebo napadání studentských stávkových shromáždění. Nekladou na to ovšem důraz a spíš volají po tvrdším postupu policie, v jejíchž řadách má krajní pravice mnoho stoupenců – jiného, než státního násilí tak nemá zapotřebí.
Proč tedy panuje mínění, že se strana „normalizuje“? Inu, protože to média neustále opakují. Když Zemmour načas předstihl Le Penovou, tvrdili novináři, že na vině je její posun do středu. Když Zemmourova bublina splaskla, obrátila média list. Nijak je neznepokojil výrok Le Penové v době vrcholení Zemmourovské konjunktury, že nevidí, co oproti ní Zemmour přináší nového – rozhodně tedy neřekla, že by byl Zemmour na její vkus příliš radikální nebo že by chtěl něco jiného než ona.
Strana se pokouší působit usedle. Kdyby se dostala k moci a musela se popasovat s ekonomickými problémy, na které nemá odpověď (její program, který málokdo čte, je v tomto ohledu značně liberální, pouze se pravidelně zaklíná ekonomickým nacionalismem a ochranou proti zahraniční konkurenci), je pravděpodobné, že by svou neschopnost na tomto poli kompenzovala stále brutálnější politikou vůči menšinám a utahováním šroubů, jako to vidíme v Polsku a Maďarsku.
Pokračování?
Zatím téměř nebyla řeč o levici. To proto, že v prezidentských volbách téměř žádnou roli nehrála. Šla do nich rozdělená, žádný z jejích kandidátů neměl pár měsíců před volbami v průzkumech ani deset procent a všechny pokusy o dohodu kandidáti odmítali.
O tom, jak Mélenchon nakonec na poslední chvíli a proti očekávání přetáhl většinu levicových voličů, jak mu těsně uniklo druhé kolo, jak se levice nakonec sjednotila do parlamentních voleb a v jejich prvním kole skončila první s 35 %, k čemu jí to nakonec bylo platné, jak Macronův tábor ztratil v parlamentu většinu, jak se začal sbližovat s krajní pravicí a jaké vyhlídky mají dnes levicové strany, které se sice spojily a vypracovaly společný program, navzájem se však nemusejí a představy mají víc než odlišné, to vše uvidíme příště.
