Jaký význam má Ernest Mandel, ekonom, politický teoretik, historik a především socialistický aktivista, dnes, téměř třicet let po své smrti? Jaký je jeho vliv v roce 2023, v roce stého výročí jeho narození? Ian Parker uvedl, že ti, kdo se připojili ke Čtvrté internacionále v 60. a 70. letech, začali být známí jako „Ernestova generace“, a z Mandelových textů je jistě patrné, že v této době předával naději na revoluční změnu. Ve Spojeném království měl úzké spojení s Mezinárodní marxistickou skupinou (International Marxist Group – IMG) a jejím prostřednictvím s časopisem New Left Review a s tím, z čeho se stalo nakladatelství Verso Books. Zde, ale také v časopisech jako Socialist Register a Critique, najdete mnoho jeho textů. Vliv IMG a generace 68 měl zase výrazný vliv na ty z nás, jež jsme se stali politicky aktivními v 80. letech. Například mě nejprve na univerzitě učil marxistický učenec Norman Geras a následně jsem nepřímý vlil Mandela a IMG pocítila jako odborová aktivistka v Národním svazu učitelů v 90. letech.
Kdo byl Mandel?
Mandel nemá v České republice žádnou skutečnou historii, a tak je důvod věnovat v této recenzi trochu prostoru jeho představení. Ernest Ezra Mandel se narodil v roce 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem v sekulární židovské rodině. Dalšími dvěma významnými marxistickými badateli, kteří pocházeli z podobného prostředí, byli Ralph Miliband (1924-1994) a Marcel Liebmann (1929-1986). Dospíval v době 2. světové války a holocaustu. Po vypuknutí války se okamžitě zapojil do undergroundu a také do belgické trockistické organizace. Během války byl dvakrát zatčen, ale v obou případech se mu podařilo uprchnout.
Po válce, v roce 1946, se stal nejmladším členem sekretariátu Čtvrté internacionály a je třeba říci, že ačkoli byl rozhodně loajálním trockistou, byl také důsledně ortodoxní, což vedlo některé antistalinské socialisty k tomu, že ho označili za sektáře. Nedávno jsem byla ve Vídni na socialistické feministické konferenci pořádané Mezinárodní socialistickou alternativou. Knihkupectví vedl sympatický belgický soudruh. Zeptala jsem se, proč tam nejsou žádné knihy od „slavného Belgičana“ Mandela, a on to bral jako vtip. Místo toho jsem si koupila knihu od Liebmana. Toto sektářství, zhouba trockistického hnutí, funguje oběma směry.
Mandel kvůli válce nedostal univerzitní vzdělání, a tak se živil jako novinář pro rozličné levicové noviny v Belgii. Na mezinárodní frontě se v roce 1963 podílel na sjednocení sekretariátu Čtvrté internacionály (z níž se stala USFI) a byl aktivní v belgické trockistické organizaci Revoluční dělnická liga. Později odjel na Kubu a úzce spolupracoval s Che Guevarou na ekonomickém plánování. Mandel nakonec získal doktorát na Svobodné univerzitě v Berlíně, který byl publikován pod názvem Pozdní kapitalismus (1975). Od poloviny 70. let vyučoval na Svobodné univerzitě v Bruselu.
V roce 1968 podnikl rozsáhlou cestu po západní Evropě a Severní Americe, kde přednášel studentům a dělníkům o socialismu, imperialismu a revoluci. V různých obdobích byl zakázán úřady ve Spojených státech a v Západním Německu (dvakrát). Mandel mnohokrát psal o „jiném roce 1968“, invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Rozdíl v Mandelově hodnocení spočívá v tom, že namísto toho, aby se zaměřoval na svobodu slova a antikomunistické nálady, jak to dělali mnozí liberální komentátoři, psal, jako například v knize Sociální, ekonomické a politické pozadí československé krize (1969), materialistickou a třídní analýzu založenou na změnách ekonomické situace v zemi.
Mandelovy spisy
Mandel jako politický a socialistický teoretik hojně psal a publikoval. Následuje stručný komentář k tomu, co je k dispozici v angličtině. Mandelovi je věnován velký prostor ve vynikající online knihovně marxists.org, počínaje dílem z roku 1946. Mandelova blízkost k IMG znamená, že velká část jeho prací je k dispozici v archivu New Left Review, zatímco Verso vydalo dvanáct jeho knih. Pohybuje se od historie po marxistickou filozofii, ale významný je i jeho přínos jako ekonoma. Kromě Late Capitalism čtenáři tohoto časopisu, kteří četli anglický překlad Kapitálu vydaný nakladatelstvím Penguin, znají a ocení Mandelův obsáhlý úvod. Dalším významným dílem je jeho Formování ekonomického myšlení Karla Marxe: 1843 až Kapitál (1971), které je vynikajícím přehledem vývoje klíčových koncepcí Marxova díla. Předkládaná řada publikací vychází ze spolupráce Resistance Books a Mezinárodního institutu pro výzkum a vzdělávání. Řada v současné době obsahuje tři texty: Úvod do marxistické teorie (2020), Marxisté proti stalinismu (2021) a kniha, o které pojednává tato recenze, Naděje a marxismus (2022). Čtenáře tohoto časopisu a české čtenáře obecně může zajímat zejména kniha Marxisté proti stalinismu, neboť se jedná o rozsáhlou výměnu názorů mezi Mandelem a Chrisem Harmanem o povaze stalinského státu a diskusi o státním kapitalismu.
Naděje a marxismus
Tento svazek obsahuje jedenáct esejí na různá témata: historii, politickou teorii, ekonomii a filozofii. Budu se zabývat dvěma esejemi o myšlení a praxi Rosy Luxemburgové, titulní esejí Naděje a marxismu „Můžeme snít“ a také závěrečnou esejí o počátcích nacionálního socialismu.
Je dobré podotknout, že Mandel byl hluboce ovlivněn životem a dílem Rosy Luxemburgové. V závěru knihy Rosa Luxemburgová a německá sociální demokracie (1971) Mandel píše:
„Současný revoluční marxismus je Rosě Luxemburgové nesmírně zavázán. Byla první marxistkou, která definovala a začala řešit ústřední problémy revoluční marxistické strategie a taktiky, které společně mohou zajistit vítězství proletářské revoluce v hlavních zemích imperialismu.“ (str. 71)
V eseji staví do kontrastu revizionismus Bernsteina a Kautského s revizionismem Luxemburgové. Němečtí revizionisté vsadili na víru ve stále se rozšiřující kapitalismus, který se podle nich bude reformovat, s tím, jak se budou rozšiřovat politická práva a ekonomický blahobyt. Tento přístup byl nazýván „osvědčenou taktikou“ gradualismu a stále se rozšiřujícího elektorátu dělnické třídy. Luxemburgová se naproti tomu věnovala analýze současného kapitalismu konce 19. století a také agitaci uvnitř německé a polské dělnické třídy. Mandel ji popisuje jako „jedinou socialistku na západ od Ruska, která se vydala novým směrem“ (str. 57). Revoluce z roku 1905, v níž došlo k přímé akci mas, byla v příkrém rozporu s „osvědčenou taktikou“ a, jak poznamenala Luxemburgová, masy neležely v „nedotčeném stavu spontánní a neorganizované nevinnosti“ (str. 59), ale díky zkušenostem z masových akcí se zorganizovaly pro stále odvážnější akce v budoucnosti. Mandel dále píše, že Luxemburgová identifikovala „hluboké sympatie k životu a aspiracím mas, prokázala citlivost pro jejich nálady a pro dynamiku masových akcí“.
Luxemburgová dle Mandela píše o „klíčovém problému proletářské strategie ve 20. století: marnosti očekávání nepřetržitého růstu bojovnosti mas a skutečnosti, že pokud by byly frustrovány nedostatkem výsledků a špatným vedením, upadly by do pasivity“. (str. 67)
Musíme si uvědomit, v jakém kontextu Mandel píše. Je to v době, kdy vzpoury studentů a dělníků ve Francii a Itálii ztratily své momentum, jak Mandel upozorňuje v jiné eseji této sbírky, vedení stalinských komunistických stran se propadlo do reformismu, což je správné pojmenování eurokomunismu. Zdánlivě historická studie o Luxemburgové se tak stává pro trockistické aktivisty výzvou do zbraně.
Druhá z esejí o Luxemburgové, „Rosa Luxemburgová a politická ekonomie“, se zaměřuje na její analýzu ekonomického determinismu, zejména na její působení v SPD a její opozici vůči Kautskému. Klade si otázku, Jak může kapitalismus fungovat? Domnívala se, že současní marxističtí ekonomové se příliš zaměřují na krátkodobé výkyvy, nikoliv na dlouhodobý vývoj. Podle Mandela Kautsky zastával „stále fatalističtější ekonomický determinismus, v němž ‚ekonomická nutnost‘ nakonec odsoudila k nezdaru revoluční boje proletariátu“. (str. 95) Luxemburgová odmítá Lassallův „železný mzdový zákon“ a místo toho tvrdí, že hodnota práce kolísá podle síly socialistického a odborového hnutí v třídním boji (str. 98), a Mandel poznamenává, že Luxemburgová na rozdíl od Kautského uznává, že imperialismus je podstatnou součástí procesu prvotní akumulace kapitalismu (str. 100), „zvyšuje bídu lidových mas ve světovém měřítku“ (str. 105) a právě snaha o superzisky je hnací silou expanze kapitalismu. Zatímco Luxemburgová psala v období nového imperialismu, Mandel zde hovoří o zavádění nových technologií.
O nacionálním socialismu
Ve své eseji „Počátky nacionálního socialismu: singularita a opakovatelnost nacistických zločinů“ se Mandel vrací k období, které poznamenalo jeho generaci. Polemizuje s německým revizionistickým historikem Ernstem Noltem, který se pokusil vysvětlit holocaust jako jednu z řady masových vražd vedle teroru v Sovětském svazu. Nacismus také vykresluje jako kontrarevoluci a holocaust jako reakci na strach z bolševismu. Mandel s tím nesouhlasí a předkládá právnickou odpověď, v níž ukazuje, jak nacisté postavili svou eliminační ideologii na rasovém antisemitismu. Stejně jako ve většině svých politických prací však Mandel zasazuje vzestup nacistů do vývoje německé ekonomiky. Na několika posledních stránkách této eseje však Mandel ukazuje, že pro antifašisty má politický význam důkladné porozumění moderním dějinám. Odmítá to, co nazývá „historickým fatalismem“ (str. 257), a vysvětluje, proč nehistorický přístup ztěžuje boj proti současným verzím fašismu. Je to výzva do zbraně! Charakterizování nacistického režimu jako něčeho, „co lidská mysl není schopna pochopit a vysvětlit příčiny a rozsah nacistických zločinů (a co) vede k závěrům, které ztěžují boj proti fašismu“, apokračuje: „Čím přesněji bude fašismus vědecky analyzován a komplexně vysvětlen a rozpoznán, tím účinněji proti němu bude možné bojovat.“ (str. 258, 263)
Naděje a marxismus – Význam Ernesta Mandela
Jaký je tedy význam Mandela v roce jeho stého výročí? Projednávaný sborník je dobrou ukázkou jeho díla jako ekonoma, politického teoretika a historika. Mandel byl však nositelem praktických poznatků a z jeho chápání teorie vycházel jeho aktivismus. Jednou z věcí, které si mnozí, kdo ho znali, všimli, byl jeho optimismus a v jedné z esejí, která je zde uvedena, „Musíme snít: Anticipace a naděje jako kategorie historického materialismu“ (1978), píše, že „historicko-materiální skutečnost je vždy otevřenou totalitou, a tedy neúplnou totalitou, která zahrnuje přinejmenším množství různých možných vývojů. Některé z těchto možností se uskuteční, jiné ne. Nic není marxismu tak cizí jako historický fatalismus nebo mechanický ekonomistický fatalismus.“ (str. 113)
Právě to se míní, když revoluční socialisté hovoří o socialismu nebo barbarství. Ani jedno není nevyhnutelné a role lidského činu ve výsledku je rozhodující. Mandel byl optimista a měl sílu doufat, že vyzbrojeni materialistickou analýzou vybudujeme lepší svět.
