Uprostřed celosvětové krize způsobené pandemií COVID-19 bylo v roce 2021 zvoleno nové složení Poslanecké sněmovny. Na základě protibabišovského sentimentu vyhrála volby pravicová koalice SPOLU, která následně sestavila vládu s Piráty a Starosty. Levicové strany vypadly ze Sněmovny a v opozici tak zůstaly pouze populistické ANO a SPD. Nejen že se tedy zopakovala situace z roku 2010, kdy se dostala k moci Nečasova vláda, ale ještě k tomu se populistickým stranám podařilo vysát voličskou základnu KSČM a ČSSD, a tím zničit jakýkoliv pokus o parlamentní levicovou opozici.
Na začátku roku 2022 začala ruská invaze na Ukrajinu, což se podepsalo na už tak prohlubující se ekonomické krizi. Inflace v ČR v důsledku války na Ukrajině narostla na jednu z nejvyšších v EU. Už tak špatná životní úroveň obyvatel ČR se ještě zhoršila a další tisíce lidí se propadly na hranici chudoby.
Škrty a populismus
Vláda se tak téměř na začátku svého funkčního období dostala do situace, kdy jí nezbylo nic jiného, než se aspoň na oko tvářit, že dělá i něco pro lidi. Ministerstvo průmyslu a obchodu například v roce 2022 přišlo s návrhem, jak bojovat s prudkým zdražováním energií – tzv. úsporným tarifem, což je jednorázový příspěvek domácnostem, na který vláda dala 27 miliard korun ze státního rozpočtu.
“Úsporný tarif” patří spolu s dalšími opatřeními, jako je například jednorázový příspěvek na dítě, pod tzv. deštník proti drahotě, na který vláda vydala celkově 177 miliard korun, čímž se na svém webu také náležitě chlubí – ČR se díky tomu posunula v míře pomoci občanům k HDP na 4. místo v rámci celé EU. Nějak přitom ale vládní PR tým zapomněl zmínit, že v ostatních evropských zemích na rozdíl od ČR existují zákony a opatření, které tamním obyvatelům pomáhají systematicky – jako například zastropování nájmů v Rakousku. To je u nás díky 30 letům vymývání mozků pravicovou propagandou vnímáno jako zlý komunismus, a tak se namísto efektivních opatření, jako je právě zmíněná regulace trhu s bydlením a energiemi nebo mimořádné zdanění energetických firem, které by do státní kasy přineslo tolik potřebné finance, můžeme dočkat leda tak výroků vrcholných politiků o tom, že přece můžeme čerpat sociální dávky, pokud nemáme peníze.
Jak se dalo očekávat, pravicová vláda Petra Fialy zanedlouho začala přistupovat i k neskrývaným škrtům, a to opravdu ve velkém. Nejvýrazněji se mimo aktuálního rušení poboček České pošty projevil také nechvalně proslulý konsolidační balíček. Zmiňovaný konsolidační balíček zahrnuje mj. zavedení nemocenského pojištění, často nesmyslné změny v sazbách DPH (jako například zvýšení sazby DPH na noviny, palivové dřevo nebo opravny obuvi na 21 procent), snižování platů státních zaměstnanců, zrušení slev na daních za manžela/manželku nebo dítě umístěné do školky, resp. zrušení odpočtu za členské příspěvky odborům (což je pro pravicovou vládní koalici koneckonců velmi příznačné). Součástí konsolidačního balíčku je také důchodová reforma, ve které je obsaženo například zvýšení věku odchodu do důchodu, znevýhodnění předčasných důchodů a zpomalení nárůstu důchodů.
Utahování opasků, ale jen těm dole
Výrok prezidenta Hospodářské komory ČR Vladimíra Dlouhého o tom, že “každý si musí utáhnout opasky”, ale zjevně přece jen neplatí úplně pro všechny. Vládní koalice totiž v březnu odmítla projednávat opoziční návrh na zmrazení poslaneckých platů a začala se touto otázkou zabývat až na nátlak prezidenta Petra Pavla. Je to vlastně celkem komické, protože zatímco medián mezd v ČR v roce 2023 je 34 741 kč, minimální mzda 17 300 kč a medián důchodů je 18 639 kč, což jsou při neustále se zvyšujících životních nákladech směšné částky, plat řadového poslance je 102 400 kč a plat předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéty Pekarové Adamové je dokonce astronomických 274 800 kč, a to bez náhrad.
Další oblastí, které se utahování opasků nedotýká, je zbrojení. Poslanecká sněmovna tak mj. na návrh ministerstva obrany schválila nákup zbraní a vojenských materiálů za více než 48 miliard korun, a následně i navýšení výdajů na zbrojení na dvě procenta HDP.
Schodek státního rozpočtu, kterým se od začátku předvolební kampaně vládní strany ohání, je největší v historii a neustále roste. Na vině je zejména nekoncepčnost a neefektivita úsporných opatření, kdy vláda na jedné straně běžným občanům utahuje opasky, jak se dá, ale na straně druhé vyhazuje miliardy za život poslanců a ministerských poradců v luxusu nebo za zmiňované zbrojení. Od vlády, která se není ochotná zaměřit na příjmovou stránku rozpočtu a přerozdělovat finance tak, aby šly do míst, kde je to skutečně potřeba, se koneckonců nic lepšího čekat nedá.
Proč zrovna Česko?
Ve srovnání se sousedním Německem mají lidé v ČR poloviční průměrnou mzdu, ale téměř srovnatelné výdaje na život. Jak je to možné? Česká republika, stejně jako mnoho dalších zemí bývalého východního bloku, totiž po roce 1989 v rámci boje proti “komunismu” naskočila na vlnu kapitalistické propagandy, podle které je každé sociálně citlivé opatření krokem zpět ke Stalinovi. Věci jako devadesátková privatizace, úsporná opatření nebo pochybné obchodní a vojenské dohody tak zde až na výjimky (např. demonstrace proti MMF v roce 2001, hnutí proti radaru nebo proti Nečasově vládě) prochází poměrně snadno, stačí je jen zarámovat demokracií, západními hodnotami nebo ochranou státního rozpočtu “pro příští generace”, a je vystaráno.
Česko navíc nemá prakticky žádnou historii sociálních bojů, která by stála za řeč. V 19. a na začátku 20. století sice probíhaly stávky, zejména mezi horníky, a pracující se byli (o něco více než dnes) zvyklí organizovat, během 2. světové války však bylo hnutí pracujících téměř zlikvidováno a minulý režim se státem kontrolovanými “odbory” dílo dokonal. V dnešní době se odbory a organizace na pracovištích netěší příliš velké důvěře, což spolu s přísnými zákony ohledně vyhlášení stávky (aby byla stávka považována za legální, musí se hlasování o vyhlášení stávky účastnit alespoň polovina zaměstnanců dané firmy a alespoň dvě třetiny hlasujících musí s vyhlášením stávky souhlasit) svazuje hnutí pracujících ruce. Tím se dostáváme ke srovnání s Německem a dalšími zeměmi západní Evropy. Levicová politika, stávky a sociální boje jsou v západní Evropě mnohem více normalizované a i přesto, že se stále jedná o kapitalistické státy, je zde poměrně běžné, že se podaří prosadit alespoň dílčí prosociální opatření. Ve zmíněném Německu tak například zaměstnanci dostávají po šest týdnů v pracovní neschopnosti náhradu mzdy v plné výši, v Rakousku funguje zastropování nájemného a ve Francii ještě donedávna odcházeli lidé do důchodu v 62 letech.
Zatímco například ve Francii se při každém zvýšení cen životních nákladů nebo asociálním opatření zvedne okamžitá vlna odporu, v ČR se jakýchkoliv demonstrací i přes dlouhotrvající zhoršování životní úrovně a pošlapávání občanských svobod vždy zpravidla účastnilo minimum lidí a společnost mobilizovalo až krajně pravicové protivládní hnutí z poslední doby. Hlavní tváře tohoto hnutí ale ve skutečnosti mají stejné třídní zájmy jako Fialova vláda – jedná se o podnikatele, kteří zneužívají frustrace obyvatel, co se propadají na hranici chudoby. Proto také nemůže být současné protivládní hnutí v podání Jindřicha Rajchla a spol. efektivní. Jeho cílem totiž není překonání kapitalismu, ale pouze nahrazení jednoho kapitalisty jiným, navíc s xenofobními a téměř i fašistickými tendencemi. Co ale pravicově extremistickým politickým podnikatelům jde naprosto skvěle, je paralyzování dělnické třídy uměle vytvořenými (zejména) národnostními spory.
Třídní boj je v ČR brán jako sprosté slovo a přežitek minulého režimu. Přitom obzvlášť v poslední době se třídní rozdíly projevují více než kdy dříve a čím dál více pracujících alespoň podvědomě ví, že jejich skutečným nepřítelem je vládnoucí kapitalistická třída. Nyní je potřeba ji umět identifikovat a pojmenovat a být imunní vůči falešným protivníkům, které vládnoucí třída vytváří.
Jediným řešením je konec kapitalismu
Jak proti vládním opatřením bojovat? Je tady několik rovin. Na volební úrovni je pochopitelně důležité podporovat levicové strany, a to zejména ty radikálnější, jako je Levice. Současná parlamentní opozice totiž sestává pouze z populistických stran ANO a SPD, které poměrně úspěšně vykrádají levicovou rétoriku a jejich (jakkoliv často i sympaticky vypadající) návrhy sociálních opatření předkládají jen aby si nahnali politické body, což se jim ironicky hlavně přičiněním vlády, která ve volbách do Sněmovny lákala voliče na to, že zbaví ČR Babiše, daří.
Další možnost boje je na pracovištích, což zastupují zejména odbory. ČMKOS v reakci na úsporný balíček v květnu vyhlásila stávkovou pohotovost. Jak se dalo očekávat, vládní poslanci a pravicoví komentátoři tento krok odsoudili s tím, že stávková pohotovost údajně brání dialogu a premiér Petr Fiala ji označil za nezodpovědnost a nátlakovou akci, před kterou nebude ustupovat. Fialovo vyjádření dokonale souzní s jeho dalšími podobně arogantními prohlášeními, ve zkratce by se jeho postoj dal shrnout takto: “Moc dobře vím, že většinu obyvatel ČR uvrhnu do chudoby, ale je mi to úplně jedno a můžete se snažit jak chcete, ale nic s tím neuděláte.” Pokud ale někdo má šanci prosadit alespoň dílčí změny ve vládních opatřeních, jsou to právě odbory. V minulosti už bylo mnohokrát prokázáno, že stávka je nástroj obzvlášť efektivní.
Poslední a nejdůležitější nástroj je ovšem budování revolučního hnutí zdola. Fialova vláda je totiž pouze symptomem mnohem většího problému, a tím je kapitalismus. I pokud se podaří Fialovu vládu dohnat k demisi, vystřídá ho zanedlouho někdo podobný nebo ještě horší. Pokud se nezbavíme kapitalismu, nikdy se nám nepodaří skoncovat s chudobou, nerovností a nespravedlností. Jediná rozumná alternativa je socialismus.
