Na první pohled by se mohlo zdát, jako by dělnická třída v západní civilizaci postupně vymizela. Ve vyspělých ekonomikách, ke kterým se řadí i Česká republika, je dnes většina obyvatel zaměstnána v sektoru služeb a z deindustrializované Evropy se stává jakési administrativní centrum pro zbytek světa. Optimisté proto hovoří o „postindustriální společnosti“, ve které třídní boj pomalu utichne a všichni se nakonec sejdeme ve střední třídě. Tato představa je však mylná a vychází ze zkreslených představ o kategorii zaměstnanců ve službách – ti ve skutečnosti tvoří třídně velmi nesourodou skupinu zahrnující na jedné straně vrcholové manažery a na druhé straně kancelářské zaměstnance s příjmy mnohdy nižšími než mají vyučení řemeslníci. Těmto lidem však bohužel zcela chybí jakékoli třídní uvědomění.
V Marxově době vypadal svět podstatně jinak než dnes – drtivou většinu obyvatel tvořili manuálně pracující dělníci vykonávající produktivní práci, zatímco v dnešních vyspělých ekonomikách tvoří již jen menšinu. V České republice je v sektoru průmyslu a stavebnictví zaměstnáno nějakých 36,5% pracujících a toto číslo patří k jedněm z nejvyšších v EU. Pokles počtu produktivních dělníků je průvodním jevem ve všech vyspělých ekonomikách a souvisí jednak s růstem efektivity práce, jednak s přesouváním výroby do zemí 3. světa s levnou pracovní silou a většími zásobami nerostných surovin. Z průmyslem kdysi hustě protkané Evropy se tak pomalu stává administrativní centrum, ze kterého se řídí výroba ve zbytku světa.
Většina obyvatel (v ČR přes 60%) je zaměstnána v sektoru služeb a za příslušníka dělnické třídy by se z nich sám označil již jen málokdo. Zatímco příslušníci klasické dělnické třídy si byli většinou velmi dobře vědomi svého společensky znevýhodněného postavení a přirozeně se domáhali svých práv (protože mohli „ztratit jen své okovy“), dnes většina pracujících nad svým třídním postavením nepřemýšlí vůbec, případně v této otázce cítí určitý zmatek. Proto je více než užitečné vrátit se ke klasické teorii tříd a na jejím základě se pokusit současné společenské vztahy nově definovat.
Maléry pana účetního
Vedle dopravy a obchodu tvoří sektor služeb zejména těžko uchopitelná skupina „bílých límečků“ – anglicky white-collars, v češtině o nich mluvíme také jako o „kravaťácích“, či o lidech „pracujících hlavou“. Jedná se nejčastěji o kancelářské pracovníky, kteří ve vyspělých ekonomikách převyšují počty manuálně pracujících dělníků (kteří jsou někdy pro kontrast označováni jako blue-collars podle modré barvy pracovních oděvů). Jde ve skutečnosti o třídně velmi různorodou skupinu zaměstnanců zahrnující manažery a řídící pracovníky, vysokoškolsky vzdělané odborníky (typicky například inženýři, právníci) i nižší administrativu (různí asistenti, účetní, sekretářky). Příslušníci firemní exekutivy a část odborníků tvoří většinu dnešních vyšších tříd – někdy se o nich mluví jako o odborně-manažerské třídě, Alex Callinicos pro ně zavedl pojem „nová střední třída“. Oproti nim řadoví administrativní pracovníci vykonávající špatně placenou práci, mají ve skutečnosti postavení dělnické třídy.
Považovat řadové administrativní pracovníky za příslušníky střední třídy je omyl, jehož příčiny jsou historické. Úředníci představovali v 19. a v 1. polovině 20. století určitou společenskou elitu. Šlo o kvalifikované zaměstnance pracující většinou v malých kolektivech v přímém kontaktu se svým zaměstnavatelem (jakým mohl být například majitel továrny). Jejich příjmy nebyly nikterak závratné, ale zaručovaly jim ve své době vyšší životní úroveň, takže si mohli dovolit žít v lepších čtvrtích, kde měli často doma k dispozici dokonce i hospodyni či služku, a účastnili se kulturního života – šlo o klasickou střední třídu.
Obraz idylické středostavovské domácnosti byl však podstatně narušen zhruba v polovině 20. století, kdy struktura západní společnosti prošla hlubokou změnou. V důsledku akumulace kapitálu a větší produktivity práce poklesl počet manuálních dělníků vykonávajících produktivní práci a naopak vzrostl rozsah administrativy, ze které se stala masová záležitost. Dělnická třída je postupně přesouvána z manuální práce do administrativy, u které došlo k jakési industrializaci – masy zaměstnanců vykonávající mechanickou kancelářskou práci ve velkých open space kancelářích jsou ve skutečnosti jen další součástí výrobního procesu. Kancelářští zaměstnanci, kteří dříve tvořili klasickou střední třídu, byli vyloučeni z jakékoli participace.
Typický úředník již není oním středostavovským elegánem v dobře padnoucím obleku, ale spíše životním smolařem jakým je účetní Fantozzi z populární série italských komedií. Je to ubožák vykonávající stereotypní kancelářskou práci pro kterou nepotřebuje prakticky žádnou kvalifikaci kromě gramotnosti. Je dokonalou obětí manažerského feudalismu, vydán na milost svým šéfům, firemním psychopatům, a jejich šíleným nápadům, zatímco svého zaměstnavatele (legendami opředeného „megaprezidenta společnosti“) nikdy v životě nezahlédl. Odcizení práce v jeho případě dosáhlo absurdních rozměrů, jaké si nedovedl představit snad ani Marx, pracuje spolu se stovkami dalších zaměstnanců v obří kancelářské budově, aniž by tušil, čím se jeho společnost vlastně přibližně zabývá a jeho práce nemá naprosto žádný smysl (jde o typický příklad pojmu bullshits jobs, zavedeného nedávno Davidem Graeberem). Přesto si žije dál svůj sen o kariérním a společenském postupu a o svém skutečném třídním postavení nemá ani potuchy.
Myslím trochu třídně!
Pojmy jako proletariát či vykořisťovaní u nás patří k zapovězeným slovům. Lépe na tom není ani pojem dělnická třída. Dokonce i levicoví autoři se dnes raději uchylují k termínu „pracující většina“, který je však z mnoha důvodů problematický. Zavání totiž duchem zásluhovosti a může být verbálním základem k ofenzivním výpadům vůči nepracujícím či „nepřizpůsobivým“ (nehledě k tomu, že legitimních práv náležících příslušníkům společenské většiny se dovolávají například i samozvaní mluvčí heterosexuálních bílých mužů). Jde možná pouze o slovíčkaření, ale s pojmy je třeba zacházet opatrně. Namísto dělení osob na pracující a nepracující je mnohem užitečnější přistupovat k nim podle jejich pozice ve společenském a ekonomickém systému.
V klasickém marxistickém pojetí jsou třídy definovány čistě na základě výrobních vztahů, ostatní okolnosti (jako je například výše příjmu, či dosažené vzdělání) nejsou pro určení třídního postavení nijak podstatné. Důležitým ukazatelem je zejména distribuce výrobních prostředků (tj. kapitálu, v klasické teorii též půdy) – ty jsou koncentrovány v rukou kapitalistů, zatímco proletariát nemá žádné, vyjma vlastní pracovní síly. Nejde zde však primárně o vlastnictví výrobních prostředků. Dnes kapitál často formálně vlastní i běžní pracující jako drobní investoři, které obava ze znehodnocení úspor inflací donutila uložit peníze do nákupu akcií, bylo by však absurdní považovat je pro to za kapitalisty. Určujícím faktorem tedy není právní vlastnictví, ale skutečné ovládání výrobních prostředků – jejich efektivní kontrola, kterou drobní akcionáři samozřejmě nemají. Dalším důležitým faktorem je pak kontrola samotné pracovní síly, tedy řízení a rozdělování pracovních úkolů mezi dělníky.
V klasickém kapitalismu 18. a 19. století tuto kontrolu a řízení vykonával v manufakturách většinou přímo vlastník–kapitalista sám, případně za pomoci hrstky úředníků či předáků. S rostoucí akumulací kapitálu a rozšiřováním výroby to však již postupně nebylo možné, takže kapitalisté byli nuceni kontrolu a řízení postupně delegovat na jiné zaměstnance – manažery a řídící pracovníky, čímž došlo k vytvoření podnikové byrokratické hierarchie. V 60. letech 20. století pak došlo v rámci tzv. manažerské revoluce k definitivnímu oddělení vlastnictví výrobních prostředků od jejich efektivní kontroly, kterou zcela převzali manažeři i když nejsou jejich majiteli.
Dělníci naopak nemají kontrolu ani nad vlastní prací ani nad jejím produktem. Oproti dřívější společenským systémům, jako bylo otrokářství a feudalismus, jsou dělníci sice svobodní a svou pracovní sílu nabízejí na trhu zdánlivě dobrovolně (protože neovládají výrobní prostředky, tak jim nic jiného ani nezbývá), jako zaměstnanci však nad svou prací nemají žádnou kontrolu a jsou subjektem řízení ze strany vedoucích zaměstnanců (na rozdíl například od dřívějších poddaných rolníků, kteří si svou práci rozvrhovali sami).
Vedle dělníků existují kategorie zaměstnanců se zvláštním postavením, kteří mají díky své odbornosti exkluzivní postavení a jsou nadáni jakousi autonomií. Jde typicky o vědce a vysokoškolské pedagogy nadané akademickou svobodou, kteří mají kontrolu nad svou prací a částečně i nad jejím produktem (sami si rozvrhují svou práci a její odborné směřování), ti jsou však řazeni do samostatného sektoru ekonomiky, tzv. kvartéru. V rámci sektoru služeb sem mohou spadat tzv. vyšší odborníci (též specialisté), kteří mají rovněž díky své odbornosti kolem sebe vytyčen pověstný „nedotknutelný kruh“, který je pro jejich šéfy po odborné stránce neproniknutelný – typickým příkladem jsou dnes zaměstnanci IT oddělení vyskytující se dnes prakticky u každého zaměstnavatele, jejichž předmět práce je pro ostatní těžko pochopitelný, takže jim do něj nikdo nezasahuje. Mezi vyšší odborníky vedle inženýrů spadají například lékaři, právníci či ekonomové (nejsou-li přímo součástí managementu). Díky své odborné exkluzivitě mají alespoň částečnou kontrolu nad svou prací i když neovládají výrobní prostředky.
Dělnická třída
Pod pojmem dělnická třída si většina lidí představuje pouze manuálně pracující zaměstnance, typicky v průmyslovém sektoru. Dle klasického marxistického pojetí dělnickou třídu skutečně tvoří jen zaměstnanci vykonávající produktivní práci – tedy práci, která přímo rozšiřuje majetek zaměstnavatele, jeho kapitál. Dělníci vykonávající produktivní práci jsou nutně obětí vykořisťování, protože dostávají zaplaceno jen za část jimi odvedené práce (pokud by jim měl zaměstnavatel zaplatit celou hodnotu jejich práce, pak by mu totiž po odečtení celkových nákladů nezbyl žádný zisk), zbytek tvoří tzv. nadhodnotu, která připadá kapitalistovi. Neproduktivní práce majetek zaměstnavatele nerozšiřuje, sama o sobě nevytváří nadhodnotu a naopak z ní může být dotována (v Marxově době šlo typicky například o domácí služebnictvo). Bráno stricto sensu tak dělnickou třídu skutečně tvoří pouze zaměstnanci v primárním (zemědělství) a sekundárním (průmysl) sektoru ekonomiky, ze sektoru služeb pak pouze zaměstnanci v dopravě, kteří zvyšují směnou hodnotu zboží jeho dopravou ke spotřebitelům. Při takovémto tradičním výkladu pak všichni ostatní zaměstnanci do dělnické třídy nespadají a tvoří jakousi malou buržoazii.
Existuje však i širší pojetí dělnické třídy, podle kterého sem v rámci Marxova pojmu „kolektivní dělníci“ mohou spadat i zaměstnanci sektoru služeb vykonávající neproduktivní práci, protože i oni jsou svým způsobem zapojeni do výrobního procesu tím, že zajišťují kapitalistům administrativní či odborný aparát, případně v ještě širším rámci zajišťují výchovu (školství) a tzv. regeneraci pracovní síly (pohostinství, rekreace). Sice sami nevytváří nadhodnotu, ale umožňují kapitalistům přivlastňovat si ji od jiných, jsou tedy pro ně rovněž zdrojem zisku. I oni mohou být předmětem vykořisťování, pokud nedostanou zaplacenu veškerou svou odvedenou práci, pak odvádí tzv. nadpráci – a zde je právě onen zásadní rozdíl odlišující dělníky od příslušníků nové střední třídy. Manažeři, řídící zaměstnanci a vyšší odborníci pobírající vysoké platy neodvádějí nadpráci, dostávají fakticky podíl z výnosů vykořisťování dělnické třídy.
Nová střední třída
Nová střední třída je pojem zavedený britským marxistou Alexem Callinicosem (v dnes již klasickém článku The New Middle Class and Socialist Politics z roku 1983). Řadí se sem vyšší firemní administrativa (manažeři, řídící pracovníci) a vedle nich též polo-autonomní zaměstnanci z řad vyšších odborníků. Nepatří sem naopak nižší specialisté (například zdravotní sestry, učitelé, laboranti, úředníci, asistenti), kteří jsou součástí dělnické třídy.
Oproti třídám buržoazie a proletariátu, které mají přesně definované (vzájemně odlišné) třídní zájmy, se příslušníci nové střední třídy ocitají v třídně protichůdných pozicích. Na jednu stranu mohou fakticky kontrolovat výrobní prostředky i pracovní sílu (v případě manažerů a řídících pracovníků), mají podíl na vykořisťování a stejně jako kapitalisté tak plní funkci kapitálu (podílí se na reprodukci kapitalistických třídních vztahů). Na druhou stranu jsou i oni námezdnými zaměstnanci a jsou podobně jako dělníci závislí na nabízení své pracovní síly na trhu práce.
S dělnickou třídou je pojí i přesvědčení o svém pracovní úsilí. Příslušníci nové střední třídy se často vyloženě chlubí svou pracovní vytížeností (např. jak brzy vstávají, jak dlouho si už nevzali dovolenou apod.) a kritizují stát, že jim hází klacky pod nohy v podobě daní. Vedle toho je pro ně typický rovněž zájem o lifestyle. Slovy Callinicose je jejich svět „světem Volva, aerobiku, rozvoje osobnosti, moderního nábytku a joggingu“. Mezi manažery se najde nemalá část těch, kteří inklinují k alternativnímu životnímu stylu či východním filozofiím, často však jde o stejné psychopaty jakým je postava pana Kopfrkingla z Fuksova románu Spalovač mrtvol – hlásají buddhismus a přitom zabíjejí lidi.
Jaké jsou počty lidí spadajících u nás do nové střední třídy? Odpověď je poměrně obtížná, protože většina tuzemských statistických ročenek nerozlišuje jednotlivé kategorie zaměstnanců ve službách. Podařilo se mi najít pouze statistiku Českého statistického úřadu z let 2015/2016, podle které tehdy představovali manažeři a řídící pracovníci 5,4% a specialisté 12,5 % zaměstnanců, z druhých jmenovaných však spadá do nové střední třídy pouze část, tzv. vyšší odborníci. Všichni ostatní zaměstnanci ve skutečnosti spadají do dělnické třídy, což má velmi daleko k představám o idylické postindustriální společnosti.
Pro novou střední třídu byla kdysi charakteristická třídní prostupnost. Zatímco u klasické buržoazie hrál odjakživa velkou roli zděděný majetek a od něj se odvíjející možnosti vzdělání, do nové střední třídy se jde teoreticky propracovat kariérním postupem v byrokratické hierarchii. To určitě platilo v polovině minulého století, kdy se její příslušníci na západě rekrutovali z řad dělnictva. V podmínkách hospodářského boomu 50. let šlo o ztělesnění amerického snu – příběhy o úspěšných jedincích, kteří vzešli z chudých poměrů, daly vzniknout představě o tom, že se každý může vlastní pílí vypracovat do vyšších tříd. Současná realita je však bohužel trochu jiná. I z nové střední třídy se pomalu stává uzavřená kasta, což je zapříčiněno opět především odlišnými podmínkami v přístupu ke vzdělání, které mají děti a mladí lidé pocházející z různých společenských tříd (kdo si snad myslí, že všichni lidé u nás mají rovné příležitosti, měl by si udělat krátký výlet z Prahy po dálnici D8 směrem na sever a nahlédnout do některé ze státních škol). Uvádí se, že lidé pocházející ze střední třídy mají dnes několikanásobně větší pravděpodobnost, že si svou třídní pozici během svého života udrží, než jakou mají pravděpodobnost příslušníci nižších tříd, že do ní proniknou.
Důsledky pro levici
Expanzí sektoru služeb dělnická třída nevymizela. Pouze zásadním způsobem změnila svou strukturu a velká část jejích příslušníků ztratila třídní uvědomění, což pro socialisty přineslo negativní důsledky.
Většina zaměstnanců ve službách spadá i nadále do kategorie dělnické třídy, výjimkou je vrstva manažerů a vyšších odborníků, kteří tvoří tzv. novou střední třídu. Postup do této společenské třídy je přirozeným individuálním cílem všech lidí z nižších společenských tříd. Zaměstnanci v sektoru služeb k tomu mají zdánlivě otevřené možnosti – mohou mít stejný stupeň vzdělání a stejnou možnost kariérního i platového postupu v rámci byrokratické hierarchie. Z toho důvodu se s novou střední třídou ztotožňují, přejímají její kulturu i politické názory. Nepovažují se sami za dělnickou třídu (chápou se spíše za odborný personál než za dělníky) a často mají dokonce pocit určité profesní nadřazenosti nad manuálně pracujícími. Mohou tak představovat konzervativní prvek ve společnosti – snahu po kariérním a společenském postupu zcela přirozeně provází i snaha udržet dosažené společenské postavení pro sebe i své děti.
U většiny z nich sice chybí vyložená loajalita ke kapitalismu a soukromému vlastnictví výrobních prostředků (kterým nedisponují), v dobách sociálních otřesů však pro svůj odpor k rovnostářství většinou nepodporují radikální levicová řešení a jde jim pouze o reformu kapitalismu, například formou rozšíření státní kontroly a státních zásahů v duchu keynesiánství. V minulosti se tak z této skupiny zaměstnanců typicky rekrutovali voliči sociální demokracie. To ostatně koresponduje s odtržením sociálně demokratických stran od skutečných zájmů dělnické třídy, protože jejich ideou již není dosažení společenské rovnosti, ale společnosti zásluh oceňující individuální pracovní zásluhy jednotlivce.
Úkolem levice je cílit na dělnickou třídu, ať již pracuje v továrnách nebo v kanceláři. Všem je společné to, že jsou námezdními zaměstnanci, nekontrolují výrobní prostředky ani vlastní práci a jsou tak obětí vykořisťování. Jejich přirozeným východiskem musí být spojit své síly v třídním boji, k tomu je však potřeba jejich třídního uvědomění. Skutečná levice si tak nemůže vystačit pouze s populistickými sliby, ale musí být především nositelem idejí a jednoznačného socialistického programu, jakkoli mohou být v současné době požadavky rovnosti či zrušení soukromého vlastnictví nepopulární. Protože pouze tehdy, pokud se nám podaří navrátit pojmy dělnické třídy a jejího vykořisťování zpět do veřejné diskuze, může dojít k třídnímu uvědomění pracujících.
