Když se na začátku loňského roku rozjížděla prezidentská předvolební kampaň, bylo hlavní otázkou, zda se hlavním protivníkem prezidenta Macrona, který provádí pravicovou politiku, aniž by se k pravici hlásil, stane tradiční pravice nebo některý z obou kandidátů krajní pravice – a který přesně.
Na levici soupeřilo čtyři nebo pět kandidátů, kteří měli v průzkumech vesměs jednociferné výsledky, dohromady sotva přesahovali pětinu hlasů a pozornost poutali hlavně svou neochotou se sjednotit. Prakticky v posledním měsíci došlo ke zvratu: Jean–Luc Mélenchon vysál voliče svým konkurentům, jen těsně se neprobojoval do druhého kola a následně inicioval spojení francouzské levice pod hlavičkou „Nové lidové, ekologické a sociální unie“ (NUPES), která v prvním kole parlamentních voleb skončila na prvním místě, v druhém ale získala jen něco přes čtvrtinu křesel. Oproti volbám roku 2017, v nichž kandidovala rozděleně a křesel dobyla sotva desetinu, je to zmrtvýchvstání. Otázkou zůstává jednak, zda dokáže oslovit i další společenské vrstvy, bez kterých nemůže doufat, že někdy získá většinu, jednak, jestli se křehké nové spojení udrží.
Nejednota je u francouzské levice normální. Ani to, že se navzájem nenávidí, není u ní nic mimořádného. Něco jiného to ovšem znamenalo v době, kdy ji podporovalo kolem poloviny voličů, něco jiného to znamená dnes, kdy má podporu ani ne třetiny. Tehdy byla možnost urovnat spory mezi prvním a druhým kolem voleb, v současné situaci už se druhé kolo levice netýká. Po prohraných prezidentských volbách se dohodla na společném postupu do voleb parlamentních – možné to bylo jedině proto, že voliči právě jednoznačně určili, kdo v ní bude hrát první housle.
K pochopení, kdo je kdo na levici, bude užitečné velmi stručně si povědět o jejím předchozím vývoji.
Kratičké dějiny francouzské levice
Před padesáti lety byla levice ve Francii (dohromady cca 45 %) rozdělená přibližně půl na půl mezi komunisty a nekomunistickou levici, přičemž té druhé vévodili socialisté. Nebyli bůhvíjak silní (kolem 12 %), ostatní nekomunistická uskupení však byla ještě slabší. Vládu zatím držela pevně v rukou pravice (1958–1981).
V 70. letech se Socialistická strana stala na levici dominantní silou a v 80. letech již obsadila post prezidenta, byla největší parlamentní stranou a běžně sestavovala vládu. Umožnil jí to jednak úpadek Komunistické strany, který tehdy začal, jednak (a hlavně) úspěšné oslovení voličů, kterým byla dosud levice cizí – především voliče z křesťanského prostředí v konzervativnějších regionech, které přitahoval program sociálních reforem (někdy i těch radikálnějších) a kterým pravicová politika přestávala vyhovovat.
Naděje, že se francouzští socialisté stanou masovou stranou typu britské Labour Party nebo německé SPD se ovšem během třiceti let opakovaně ukazovaly jako krátkodobá iluze: jejich podpora se periodicky vracela někam mezi dvacet a pětadvacet procent. Získávání nových voličů totiž maskovalo odliv voličů tradičních.
Menší levicové strany, především zelení a slábnoucí komunisté, slibovaly voličům protiváhu vůči postupnému posunu socialistů doprava. Jinak než v koalici s nimi už o politice neuvažovaly. Jelikož nestály o skutečný konflikt a rozkol, socialistické směřování příliš neovlivnily a neprospěly tím ani samy sobě.
Zklamaní voliči se načas uchýlili k antikapitalistickým a vysloveně revolučním uskupením – především trockistické Revoluční komunistické lize (LCR), která se v roce 2009 přetransformovala v (již netrockistickou) Novou antikapitalistickou stranu (NPA) a v letech 2006 až 2008 dosahovala někdy až osmi procent. Poté i jejich podpora upadla – důvodů bylo mnoho, kromě vnitřních rozporů k nim patřila pokračující deindustrializace, která smetla zbytky radikálního dělnického prostředí.
Za této situace práskl v roce 2008 (to už byli socialisté šest let v opozici) mnohaletý socialistický politik Jean–Luc Mélenchon dveřmi a založil vlastní stranu.
Jean–Luc Mélenchon, aneb lesk a bída levicového populismu
Mélenchon se ve vysoké politice pohybuje přes čtyřicet let – až na tři roky, kdy učil francouzštinu na střední škole, v ní strávil celý dospělý život. V 80. letech byl ministrem, znovu pak v roce 2001–2002. Ve straně patřil k platformě „Socialistická levice“, která kritizovala vládu za příliš liberální politiku (což mu nebránilo do ní v roce 2001 vstoupit, zrovna když tento kurz začal být ještě zřejmější). Kolem roku 2009 byla Socialistická strana ve vleklé krizi. Tehdy založil Mélenchon Stranu levice (PG).
Strana levice nikdy neměla víc než cca osm tisíc členů, asi dvacetkrát méně, než měli tenkrát socialisté. Samotná jim nemohla konkurovat, a tak spolu se skomírajícími komunisty a koalicí „Spolu“ („Ensemble“, složené z tuctu menších radikálně levicových uskupení) vytvořila Levou frontu (FG). Pod touto značkou fungovaly síly nalevo od socialistů zhruba pět let.
Roku 2012 získal Mélenchon v prezidentských volbách 11 %. V tom roce se prezidentem stal socialista François Hollande, jehož strana o měsíc později získala v parlamentu pohodlnou nadpoloviční většinu. Levá fronta skončila s deseti poslanci (z 577), z toho sedmi komunisty, zatímco Strana levice měla poslance jediného. Už tehdy se ukázalo, že Mélenchon dokáže získat velkou podporu pro svou osobu, má však problém přetavit ji v něco dlouhodobějšího – pokud se o to náhodou snaží.
Následný vývoj to potvrdil. François Hollande sliboval obrat doleva. Místo toho socialisté pod jeho vedením vládli, jakoby vyhlásili válku vlastním voličům: jejich reforma pracovního práva oslabila právo zaměstnanců, snižování zdanění firem ohlašovalo omezování sociálních výdajů, k tomu se socialisté rozhodli svézt na vlně islamofobie. Přesto Levá fronta táhla zklamané voliče méně, než by se dalo čekat: v evropských i místních volbách její průměrná podpora nepřekračovala šest procent, což se nedalo říct o krajní pravici.
Dalším problémem bylo, že Levá fronta ani zdaleka netáhla za jeden provaz. Komunisté si žárlivě střežili svou nezávislost, i ostatní formace byly často ve sporu mezi sebou ohledně žádoucího postupu, v neposlední řadě bral Mélenchon jakoukoliv kritiku jako osobní útok a jeho reakce tomu odpovídala. Mélenchonovo ego se stávalo stále větším kamenem úrazu.
Jako problematický se ovšem začínal jevit i Mélenchonův program, nebo spíš národovecké prvky v jeho rétorice. Mélenchon ani na levici nepatřil k těm, kteří v tomto ohledu zacházeli nejdál. Pokud hovořil o suverenitě, pak šlo o možnost běžných lidí rozhodovat o směřování státu navzdory (nejen nadnárodnímu) kapitálu a nevoleným evropským institucím. Jistě to stále bylo mnohem lepší než postoj vládních socialistů, kteří jeho „nacionalismus“ rozhořčeně pranýřovali a zaklínali se svým evropanstvím, zároveň však aktivně ostrakizovali rasové a náboženské menšiny (samozřejmě jménem pokroku a zachování sekulárního státu). Nic to nemění na tom, že nacionalistické podbarvení jeho projevů bylo reálné. Když se vymezoval proti Německu a jeho vnucování škrtové hospodářské politiky celé Evropě, bylo to vymezování oprávněné, dokud do něj nezačal zanášet kulturní argumenty o národní povaze, která se v německé politice údajně projevovala nejpozději od Bismarcka. Ještě více zarážející bylo, když obvinil prezidenta, že neprosadil na určitý post v Evropské komisi francouzského politika „sice pravicového, ale francouzského, což je samo o sobě programem“ (zdůrazněme, že ne všechna obvinění byla opodstatněná: když Mélenchon v roce 2015 apeloval na nakladatele plánujícího využít blížící se vypršení autorských práv na dílo Adolfa Hitlera k vydání nového překladu Mein Kampfu, aby od svého záměru upustil, a novináři to označili za projev Mélenchonovy „germanofobie“, vypovídá to víc o novinářích než o Mélenchonovi – a taky o tom, jakým mediálním kampaním Mélenchon a obecněji levice čelí).
Slovo „levice“ bylo od Mélenchona slyšet stále méně, až nakonec svým stoupencům zapověděl jeho používání, což by nemuselo být tak podstatné, kdyby nemluvil víc o znovusjednocení národní pospolitosti než o protichůdných zájmech tříd, z nichž se skládá (byť toho chtěl dosáhnout nápravou ekonomických nerovností). Nad jeho vášnivými projevy, v nichž se neustále odvolával na francouzskou revoluci roku 1789 a hledal v ní analogie k současné situaci (elitu označoval za novou šlechtu a novináře za nové katolické duchovenstvo), kroutili hlavou i mnozí jeho stoupenci.
Vyvstávala otázka, jestli není Mélenchon spíš koulí na noze levice. I přes jeho úlety ovšem byla celková levicovost jeho programu stále nesporná. A pak – žádné jiné politické uskupení na levici nedokázalo získat takový ohlas a voličskou podporu.
Vznik „Nepoddajné Francie“
V roce 2016 zasadil Mélenchon ránu z milosti rozhádané Levé frontě a aniž by se s jejími členskými uskupeními poradil, oznámil založení nového hnutí „la France insoumise“ (LFI), což lze přeložit jako „Nepoddajná Francie“ stejně dobře jako „Nepodrobená Francie“.
Jedním z cílů tohoto kroku bylo překonání stranických aparátů s jejich fungováním ze setrvačnosti, sebestředností a tíhnutím k oligarchickému fungování. Zejména komunisté byli příkladem toho, jak může zkostnatělost levici brzdit. Nepoddajná Francie měla oproti tomu být postavena na co nejvyšší míře přímé demokracie a byla silně inspirována španělským Podemos: k členství stačilo vyplnit internetovou přihlášku, místní organizace si samy určovaly svou strukturu a způsob fungování, přičemž v jednom místě mohlo vedle sebe působit i několik organizací LFI, bylo uplatňováno internetové hlasování, zástupci nebyli většinou voleni, ale vybíráni losem – tak některé zásadní programové dokumenty byly před všeobecným internetovým hlasováním prodiskutovány a připraveny shromážděním složeným ze sedmi stovek vylosovaných členů.
Počet členů rychle přesáhl půl milionu, ovšem vzhledem k tomu, jak snadné je formálně se členem stát, od začátku nikdo nevěděl, kolik z nich se skutečně zapojuje. I přes zdůrazňovanou demokratičnost byla jedna otázka zásadně mimo diskusi, a sice kdo stojí v čele. Nepoddajná Francie byla Mélenchonovým projektem, podání přihlášky znamenalo faktické přikývnutí tomuto faktu. Jistě, teoreticky ho mohli členové začít ignorovat (neměl žádnou formální funkci), Mélenchon však byl jedinou všeobecně známou tváří tohoto jinak trochu neurčitého hnutí, které s ním stálo i padalo (v tomto světle je paradoxní, že Mélenchon jinak vždy kritizoval přehnaně prezidentskou povahu francouzského politického systému a navrhoval oslabení prezidentských pravomocí ve prospěch parlamentu). Nepoddajná Francie tak měla řadu styčných bodů s „hnutím“ které ve stejné době založil ministr financí a prezidentský kandidát Emmanuel Macron.
Brzdící vliv hierarchizovaných stranických aparátů je jedna věc, propracovaná stranická organizace ovšem může ve volební kampani chybět. Nepoddajná Francie v roce 2017 tento problém řešit nemusela: kde bylo zapotřebí, zhostily se úkolu místní a regionální organizace Komunistické strany, která toho roku Mélenchonovu prezidentskou kandidaturu ještě podpořila (než se po volbách rozešli ve zlém). Opět je téměř ironické, že podobně na tom bylo Macronovo „hnutí“ „En marche“ („V pohyb“): kde organizačně nedostačovalo, pomohl místní aparát Socialistické strany, v níž celé organizace aktivně pracovaly pro Macrona proti svému vlastnímu kandidátovi, vnímanému jako příliš levicovému. V obou případech na okázale nehierarchické hnutí vrhalo trochu pochybné světlo, když v jeho kampani hráli nezastupitelnou úlohu lidé, kteří ani nebyli jeho členy, a struktury, jejichž vzniku přímo v hnutí měly stanovy zabránit – a nezastupitelnost může rychle začít obnášet vliv na rozhodování.
Dodejme, že Nepoddajná Francie přes všechny problémy (a že stížností na údajné manipulace ze strany vedení za účelem dosažení žádoucího „nezávislého rozhodnutí“ členů nebylo málo) nebyla postavena na tak pokryteckém základě jako Macronovo „En marche“, v němž vnitřní demokracie nikdy nebyla cílem, hlasování byla pořádána čistě pro formu a bez možnosti cokoliv ovlivnit a kandidáti do sněmovny byli vybíráni Macronem vybranou komisí, která s uchazeči o mandát konala pohovory jako při přijímání do zaměstnání. Mnoho místních skupin LFI navíc skutečně odvádělo aktivistickou činnost v místě své působnosti, na rozdíl od místních organizací „hnutí“ (nebo spíše firmy) „En marche“, od nichž se nahoře žádná iniciativa neočekávala. A ještě je třeba říct, že přes velkohubou a poněkud prázdnou, místy s národovectvím hraničící Mélenchonovu rétoriku se v jeho kampani i celkově v LFI obrovské množství osob angažovalo v klasicky levicovém duchu, se zaměřením na ekonomické a sociální problémy, odbory apod.
2017: Náhlé zazáření, pak pětileté klopýtání
Když pomineme rétoriku, šel Mélenchon do voleb s celkem umírněným, téměř sociálně demokratickým programem obsahujícím mimo jiné výrazné posílení daňové progrese i výdajů na veřejné služby. Více si veřejnost všímala jeho proklamované ochoty jít případně do konfliktu s Evropskou unií a v případě nutnosti porušovat její pravidla. O případném konfliktu s domácími ekonomickými elitami v případě sabotáží z jejich strany se naopak nezmiňoval.
Oproti roku 2012 Mélenchon výrazně posílil: z 12 % na 19,6 %. Skončil v pořadí čtvrtý, jen zlomek procenta chyběl, aby se umístil jako třetí, jen něco necelá procenta, aby se dostal do druhého kola. V něm LFI (po interní konzultaci členů) vyzvala k házení prázdných či neplatných hlasů, což udělalo kolem desetiny hlasujících (a volební účast byla nižší než obvykle). Macron vyhrál s 66 %.
Stejně jako v roce 2012 ani tentokrát nedokázala Nepoddajná Francie své voliče udržet a v parlamentních volbách o měsíc později jich víc než polovinu ztratila: s cca desetinou hlasů dosáhla na sedmnáct mandátů, což byl jistě pokrok oproti volbám předchozím, v nichž měla Levá fronta bez komunistů jen tři poslance, jinak to ale bylo velké zklamání. Komunisté, kteří se s Nepoddajnou Francií rozkmotřili a kandidovali samostatně, získali pouhá tři procenta, poslanců ovšem díky svým tradičním baštám jedenáct. Socialisté dosáhli voličský výsledek shodný s LFI, křesel ovšem téměř třicet, i když v jejich případě to bylo naopak naprosté zhroucení (předchozí parlament ovládali). Celkově byla levice v nové sněmovně marginální. Macronovo čerstvě vzniklé „hnutí“ mělo naopak třípětinovou většinu, část pozic uhájili Republikáni (tradiční pravice, cca sto dvacet křesel), zatímco krajně pravicové Národní sdružení, jehož kandidátka Marine Le Pen v prvním kole prezidentských voleb získala 23 % a v druhém 34 %, mělo v prvním kole parlamentních voleb 13 % a po druhém pouhých osm poslanců. Tento (jinak jistě příliš podrobný) výčet snad dostatečně ukázal, jak extrémně deformuje francouzský volební systém výsledky a s čím se musí v této zemi každá protisystémová strana potýkat.
Tak jako o pět let dříve se potvrdilo, že Mélenchon kolem sebe dokázal soustředit vysokou podporu, ani on, ani levice na ní ovšem nedokázali vybudovat něco stabilního a na Mélenchonovi aspoň relativně nezávislého. Mezi lety 2017 a 2022 šla LFI od neúspěchu k neúspěchu. V komunálních (2020) i regionálních (2021) volbách se jí prakticky nikde nepodařilo prorazit, naopak mnohé radnice získali celostátně zdiskreditovaní socialisté, ale i zelení, kteří se stali nejsilnější stranou v mnoha z největších měst. Celkem se dařilo i pravici, naopak všude prohráli macronovci. Místní volby jasně nepřály novým hnutím a zvýhodnily tradiční strany (pokud k nim řadíme i zelené), které jinak propadaly v celostátních volbách. Toto vysvětlení ovšem nemohlo zdůvodnit prohru LFI ve volbách do evropského parlamentu (2019), v nichž místní vazby a autority nehrají roli: LFI stejně jako socialisté v nich získali po 6,5 %, zelení naopak přes 12 %. Závěr byl celkem jasný: Nepoddajná Francie nepůsobila přesvědčivě. Ani její proklamovaná podpora hnutí tzv. „žlutých vest“ na přelomu let 2018 a 2019 na tom nic nezměnila. LFI si zkrátka nemohla najít cestu k většině, za jejíž zájmy chtěla mluvit.
2022: Nečekaný posun
Dva měsíce před dalšími prezidentskými volbami nic nenasvědčovalo tomu, že by Macronovi zleva hrozilo nějaké nebezpečí. Socialisté, komunisté, zelení i LFI postavili každý svého kandidáta. Průzkumy ukazovaly, že v případě sjednocení má levice vysokou šanci dostat se proti Macronovi do druhého kola. Pokud by se naopak jediné z uskupení nepřipojilo, byly šance téměř nulové. O nějaké dohodě ovšem odmítali představitelé levicových stran i jednat. Jelikož se podpora žádného z nich ani neblížila deseti procent, a jelikož pravicová strana „Republikáni“ se právě v té době začala volebně hroutit, zdálo se, že jediným prvkem napětí (novináři tak trochu uměle vytvořeným) bude v těchto volbách souboj na krajní pravici mezi Zemmourem a Le Penovou, zatímco vlevo převládal dojem naprosté trapnosti.
Během března se nicméně Mélenchon začal od svých konkurentů odlepovat a odčerpávat jim podporu. V předvečer voleb už byl jeho postup do druhého kola reálnou možností. O tom, v jaké vzájemné nepřátelství vztahy na levici během minulých pěti let přerostly, svědčí mimo jiné, že když byli kandidáti komunistů a zelených (kteří si jinak nemůžou navzájem přijít na jméno) v televizi dotazováni, zda v takovém případě Mélenchona proti Macronovi podpoří, odmítli na otázku odpovědět (u socialistické kandidátky byla záporná odpověď natolik jasná, že bylo zbytečné se ptát).
Oproti svým předchozím dvěma kampaním Mélenchon mírnil své rétorické výlevy a snažil se nepřecházet do hysterie, kterou se dříve často vyznačoval. Především ale přestal vystupovat jako jediná tvář svého hnutí a v rámci kampaně výrazněji zviditelňoval lidi kolem sebe i roli, kterou měli v jeho případné vládě hrát, aby Nepoddajná Francie dostala obraz hnutí, které nestojí na jednom člověku. Jinak v jeho programu nedošlo k většímu posunu: tvrdá prohlášení proti sobeckým elitám okořeňovala sice rázné, nicméně vcelku sociálně demokratické plány většího ekonomického přerozdělování a růstu veřejných investic.
Výsledkem bylo tentokrát 22 %, o necelá dvě procenta více než roku 2017, kdy měl ovšem Mélenchon podporu komunistů (ti nyní získali 2,3 %). Kandidát zelených získal 4,6 % a kandidátka socialistů katastrofických 1,8 %. Od druhého kola dělilo tentokrát Mélenchona sotva jedno procento. Nad levicí se tak na několik týdnů opět zavřela voda, byť si média všímala vnitřního referenda v Nepoddajné Francii, zda vyzvat k volbě Macrona v druhém kole nebo k vhození bílého lístku (stejně jako minule zvítězila první varianta, což dalo médiím příležitost k pohoršeným výlevům a komentářům o extrémech, které se přitahují).
Parlamentní volby a vznik „Nové lidové ekologické a sociální unie“ (NUPES)
Po Macronově znovuzvolení na konci dubna měla celá levice jedinou možnost, jak zabránit opětovnému rozplynutí svých kombinovaných 30 % na dalších pět let: koalici do červnových parlamentních voleb. Nejisté bylo pouze, zda se menší strany dokážou odhodlat ke koalici pod vedením Nepoddajné Francie, proti které se měsíce vymezovaly.
Poměrně jednoduchá byla dohoda s komunisty, navzdory sporným programovým otázkám, mj. kolem jaderné energetiky (LFI podporuje její opuštění, komunisté zachování). Větší výhrady se ozývaly u zelených, kde se nakonec velká většina vyslovila pro koalici. Vlažně se k spojenectví stavěl zejména její prezidentský kandidát Yannick Jadot, kterému nezbylo než se sklonit a ustoupit do pozadí.
Nejobtížněji se s dohodou smiřovali socialisté. Od první chvíle se proti ní stavěly její nejznámější tváře, od exprezidenta Hollandea přes několik bývalých premiérů, ministrů a generálních tajemníků až po některé předsedy regionálních zastupitelstev (i když na druhou stranu k ní vyzýval velký počet starostů). Jaké rozhodnutí nakonec padne, bylo nejisté vzhledem k tomu, jaká mezi socialisty vůči LFI panovala nenávist, o čemž si ještě povíme. Širší vedení strany nakonec ke koaliční smlouvě přistoupilo, byť mnohdy jen z pocitu, že opačné rozhodnutí by stranu navždy pohřbilo.
Tak byla vytvořena „Nová lidová ekologická a sociální unie“ aneb NUPES (správná výslovnost této zkratky se v následujících dvou měsících ve Francii stala jednou z častěji přetřásaných otázek). Koalice přijala společný program kladoucí důraz na ekonomické a sociální otázky a v němž si u některých citlivých bodů strany ponechaly volnost rozhodování (vedle jádra to byla zejména otázka postoje k Evropské unii, kde ochota Nepoddajná Francie ke konfrontaci u ostatních naráží).NUPES musela řešit jeden zásadní problém. Od roku 2002 je pravidlem, že volby do sněmovny následují vždy měsíc po prezidentských. Voliči tak jdou k urnám s pocitem, že o orientaci země již bylo rozhodnuto a prezident by měl mít volné ruce pro uskutečňování programu, s nímž byl zvolen, což znamená, že parlamentní volby jsou chápány hlavně jako potvrzovací. Volební kampaň bývá plytká, účast oproti předchozímu měsíci výrazně nižší a výsledek prezidentovy strany nebo koalice vysoký (pravidlem je nadpoloviční většina mandátů). Proti tomu letos levice postavila argument, že Emmanuel Macron žádný mandát od voličů nedostal: příliš mnoho lidí ho volilo nikoliv proto, že by se s jeho programem ztotožňovali, nýbrž pouze proto, aby zabránili zvolení fašistky Le Penové. Macron sice v druhém kole zvítězil poměrem 58 % ku 42 %, ve skutečnosti však cca 8 % těch, kteří k volbám přišli, odevzdali prázdný nebo neplatný hlas, a i s jejich započtením byla volební účast nebývale nízká. NUPES tak vyrazila do voleb s tím, že skutečné rozhodnutí musí teprve padnout, a s Mélenchonem jako kandidátem na premiéra – nikoliv ovšem do parlamentu: Mélenchon, kterému bylo letos šestasedmdesát, prohlásil, že buď bude NUPES natolik úspěšná, že se stane premiérem, nebo opustí vedení a předá štafetu v LFI jiným (ve Francii funguje prezidentský režim, ovšem jen pokud je prezident schopný prosadit vládu podle svých představ; pokud nezíská parlamentní většinu, řídí zemi fakticky premiér, pokud má sám většinovou podporu).
Mediální orgie nenávisti
Od prvních chvílí narážela NUPES na nepřátelství médií. Už ve dnech, kdy se o jejím vzniku teprve rozhodovalo, byli do studií jako na běžícím páse zváni politici menších levicových stran, kteří se stavěli proti ní, někdy i bývalí politici, kteří už před léty odešli do soukromého sektoru. Nepoddajná Francie získala v prezidentských volbách dvaapůlkrát více hlasů než ostatní levicové strany dohromady, přesto nejenže dostávali během května prostor převážně politici těchto „ostatních“ stran, ale zváni byli zpravidla odpůrci dohody, a to i poté, co skončili ve vlastních stranách v menšině. Byl tu očividný, i když nakonec neúspěšný pokus novinářů dotlačit představitele levicových stran k odmítnutí koalice.
Proti NUPES se ihned semkla téměř jednotná mediální fronta: „fašismus s lidskou tváří“ (rozhlasová stanice Europe 1), „nadcházející totalitarismus“ (deník Le Figaro), „neobolševici“ (televizní stanice LCI), „křiklouni“ (týdeník Le Point), „malinké nepoddajné mozky“, „kašpar vykolejené levice strhávané do propasti tragického šaškovství“ (regionální deník L’Est républicain), „kejklíř“ (deník Le Monde)… O ekonomickém programu NUPES se média nevyjadřovala lépe: „archaičnost“, „sovětizace francouzské ekonomiky“… Obsah programu, složeného celkem z šesti set padesáti bodů, přitom většina médií nerozebírala.
Útoky vedly i jiným směrem, jmenovitě obviňováním Mélenchona z islamismu – ano, tak. „Islamolevičáctví“ (v posledních letech je tento výraz u francouzských pravicových novinářů velmi oblíbený), „Mélenchon, šestý pilíř islámu“, „69 % francouzských muslimů volilo Mélenchona“, „Mélenchon se shlíží v roli premiéra v čele koalice levice s mešitou“ (autorem posledního výroku byl Philippe Val, dříve šéfredaktor týdeníku Charlie hebdo, na který si jistě všichni pamatují v souvislosti s heslem „Je suis Charlie“ – to jistě napoví, co je to ve skutečnosti za časopis). Takto hystericky se vyjadřovala především pravicová média, mimo jiné deník Le Figaro nebo redaktoři mediálního impéria, jež v nedávné době vybudoval krajně pravicový miliardář Vincent Bolloré. Veřejnoprávní média a liberální deník Le Monde měly trochu jiný přístup: místo aby podobná obvinění vznášely přímo, schovávaly se za formulace typu „některé hlasy na levici říkají, že…“ (míněni odpůrci vzniku NUPES v menších levicových stranách).
Nechyběla ani obviňování z antisemitismu, nejen v souvislosti s podporou Palestiny: zejména u obyvatel muslimského původu ho média vidí všude, a vzhledem k Mélenchonově popularitě mezi nimi a k tomu, jak byla tato taktika použita v Británii proti Corbynovi, bylo její nasazení ve Francii nevyhnutelné. Volbami to neskončilo: 31. července udělal nedělník Le Journal du dimanche rozhovor, v němž mediální intelektuál („filosof“) Michel Omfray s vážnou tváří tvrdil: „Vstoupili jsme do třetí fáze antisemitismu: po křesťanské antijudaistické variantě, která hovořila o bohovražedném národu, následované variantou antikapitalistickou, k níž se až na výjimky hlásili socialisté devatenáctého století včetně Marxe a Engelse, spojující Židy s Kapitálem a financemi, s nimiž je třeba skoncovat, nadešla nyní doba varianty antisionistické, jež od roku 1948 umožňuje levici ostnatých drátů popouzet k nenávisti vůči národu Izraele s odvoláváním na kolonialismus, zločiny proti lidskosti a apartheid“. Bojovník proti antisemitismu tu ve svém popisu dějin antisemitismu zapomněl na nacisty a holokaust. U dotyčného nedělníku takový přístup nepřekvapí (je konec konců součástí Bollorého impéria), je ale příznačné, že v médiích hlavního proudu nevzbudil žádný rozruch. Uveďme ještě Mélenchonovu reakci na podobné útoky: „Nejsem Corbyn, neskloním se!“
V kontrastu s tím byl nevzrušený přístup médií ke krajní pravici, která v prvním kole prezidentských voleb získala 30 % a v druhém 42 %. Otevřeně rasistické výroky řady jejích kandidátů nijak nevypichovala, stejně jako dřívější zpochybňování holokaustu některých z nich.
Parlament bez většiny
K červnovým volbám přišla méně než polovina oprávněných voličů. Téměř vyrovnaně skončily NUPES (25,75 %) a Macronova nová koalice „Spolu“ („Ensemble“) s 25,66 % hlasů (procentní údaje mohou být trochu jiné podle toho, kdo všechno se započítává jako kandidát některé z obou koalic – ne vždy byla příslušnost jednoznačná). Krajně pravicové Národní sdružení (RN) získalo 18,7 %, její konkurent, Zemmourova nová strana Reconquête, pohořel s 4,2 % a žádný z jejích kandidátů se nedostal do druhého kola – ani sám Zemmour, který je přesto od té doby pravidelně zván do médií. Pravicoví „Republikáni“, ještě před patnácti lety největší strana v zemi, dosáhli na 10,4 %.
Levici kolem Mélenchona se tak podařilo prolomit prokletí a udržet si větší část svých voličů z prezidentské volby. Stejně tak se to ovšem podařilo i krajní pravici, pro kterou to do té doby také býval problém.
Druhé kolo přineslo jiný výsledek: Macronovo „Spolu“ získalo zhruba 245 křesel z 577, NUPES mezi sto třiceti a sto padesáti (z toho 75 Nepoddajná Francie, necelá třicítka socialistů, třiadvacet zelených a dvanáct komunistů; u některých kandidátů hlásících se obecně k levici nebylo zcela jasné, zda je k NUPES řadit). Republikáni si udrželi šedesátku křesel, zhruba polovinu toho, co měli předtím. Skokově posílilo Národní sdružení, které navýšilo počet svých poslanců z osmi na 89. Neplatí tedy už to, co donedávna, že ti, kteří nevolili krajní pravici v prvním kole, volí aspoň zčásti proti ní v kole druhém (Macron během celé kampaně označoval Národní sdružení a LFI za dvě tváře jednoho zla, což nevyhnutelně ovlivnilo voliče LFI i jeho vlastní a urychlilo to dosavadní trend).
Prezident tak ztratil v parlamentu absolutní většinu, tu ovšem nedala dohromady ani žádná jiná síla, což je ve Francii nezvyklá situace (od roku 1958 se to stalo pouze jednou, v roce 1988, tenkrát ovšem socialistické vládě chyběla k většině jen hrstka hlasů, které ve sněmovně vždy někde sehnala). Po vleklých a neúspěšných jednáních nakonec Macronem jmenovaná vláda v čele s premiérkou Elisabeth Borne získala v červenci důvěru díky tomu, že poslanci krajní pravice při hlasování o důvěře odešli ze sálu. Ukázalo se, že „systémový“ Macron a „antisystémová“ Le Penová k sobě nemají tak daleko, jak oba tvrdí, což ostatně plyne i z porovnání ekonomických programů jejich stran.
Od té doby pokračuje Macron ve své asociální liberální politice. Odpor obchází i díky článku ústavy, který vládě umožňuje přijímat zákony bez parlamentu: jsou považovány za přijaté, pokud sněmovna do osmačtyřiceti hodin nevysloví vládě nedůvěru. Hlasování o nedůvěře už byla v posledním půlroce řada: pokaždé NUPES i Národní sdružení iniciovaly dvě paralelní hlasování, přičemž každé uskupení hlasovalo pro to své a proti tomu druhému, neboť odmítají jakoukoliv vzájemnou spolupráci. I kdyby spojila hlasy dohromady, na svržení vlády by to nestačilo, neboť jazýčkem na váhách jsou Republikáni, kterým politika vlády celkem vyhovuje, nicméně chtějí být vnímáni jako opozice a na vládu tak slovně útočí a komplikují jí práci, aniž by ji ovšem nechali padnout.
Jak je na tom levice?
Levice se dnes ve Francii opírá o 25 % až 30 % (jen o trochu víc než v roce 2017) hlasů a v parlamentu má něco přes čtvrtinu křesel (dvaapůlkrát víc než v roce 2017). Pokud je cílem návrat z bezvýznamnosti, není zatím ani v půlce cesty. Řada nadějí, na které Nepoddajná Francie sázela, se totiž prozatím nenaplnily: oproti minulým letům lépe udržela své voliče, i tak ale NUPES získala zhruba o 5 % méně než prezidentští kandidáti stran, které ji utvořily. Účast voličů do pětadvaceti let, kteří byli na jaře Mélenchonovou největší oporou, se v červnu ze všech věkových skupin nejvíc snížila. LFI doufala, že zmobilizuje část sociálně znevýhodněných voličů, kteří už dlouhá léta k volbám nechodí. Celková volební účast (cca 48 %) byla nakonec nejnižší v historii. Jistě, je to trend, který trvá už přes třicet let a nemohla ho zvrátit jedna volební kampaň, ovšem vzhledem k tomu, že Mélenchon letos kandidoval již potřetí, napovídá to, že strategie předchozích deseti let přinejmenším nebyla dobrá.
NUPES je navíc především manželstvím z rozumu, které nemusí vydržet. Podívejme se na strany, které ji tvoří.
Socialisté na koalici přistoupili, aby nebyli vymazáni z mapy. Od své vyloženě pravicové sociální politiky v letech 2012–2017 se příliš nedistancovali, stejně jako od svých vyloženě xenofobních podtónů v té době. Není to náhoda: na začátku tohoto článku jsme si řekli, že socialisté se před padesáti lety stali ze středně velké strany velkou stranou díky tomu, že se prosadili v dosud konzervativních regionech, kde byli do té doby marginální. Brzy na to začali slábnout v těch regionech, kde byli naopak dříve silní. Tak se stalo, že po několika desetiletích vývoje ležely jejich volební bašty v kdysi pravicových regionech, zatímco pravice převládala v regionech dříve levicových (dokud všude neovládl pole Macron). Není překvapivé, že ani řadové členstvo již po takové proměně nebylo tím, čím bývalo. Prošlo také značným početním úpadkem: k roku 2012 měla strana kolen sto třiceti tisíc členů, což odpovídalo dlouhodobému průměru. Loni se hlasování v rámci sjezdu zúčastnilo již jen na dvacet tisíc lidí. Převážná většina z nich jsou komunální zastupitelé či členové různých komunálních komisí a společností. Ze socialistů se tedy stala v podstatě strana kádrů a funkcionářů, což na jedné straně zajišťuje, že se jen tak nerozplyne, na druhé straně jí to sotva pomůže jinde než v místní politice. Vztah socialistů k Nepoddajné Francii dosáhl po porážce roku 2017 nenávistných rozměrů, zvlášť v horních patrech strany, jež zcela ovládla islamofobie: od socialistických starostů a poslanců byla nejednou slyšet obviňování LFI, že se stala nástrojem islamizace společnosti. Takto smýšlejících není ve straně málo a ti, kteří překousli vstup do NUPES a neodešli, čekají na svou příležitost.
Méně vyhrocený byl přístup zelených, jejichž oficiální název zní „Evropa, ekologie, zelení“ (EELV). I jejich vztah k nepoddajné Francii je ovšem odměřený: názorové rozpětí ve straně sahá od středu k vyhraněné levici (před několika lety v ní zuřil spor, jestli se vůbec k levici hlásit, proti byl zejména Cohn–Bendit, celebrita z roku 1968, který na protest vystoupil), a tak v ní není shoda na spolupráci všeobecná. Na přelomu listopadu a prosince proběhl sjezd, na němž neuspěl ani středový proud kolem prezidentského kandidáta Jadota, ani levicově „tmavozelený“ proud. Staronové vedení se chce na NUPES podílet dál, potenciálním kamenem úrazu je stejně jako u socialistů vztah k EU. V dějinách francouzských zelených se periodicky vyskytovaly náběhy ke kritizování socialistů zleva, vždy ale nakonec skončili jako jejich loajální koaliční partner. Mají přibližně deset tisíc členů, stejně jako socialisté jsou už dávno spíš funkcionářskou než aktivistickou stranou a v protisystémovosti by nebyli ochotni jít příliš daleko.
Komunisté jsou dnes ve Francii marginální, doplatili na deindustrializaci země i na vlastní zkostnatělost. Jejich podpora je soustředěná do některých lokalit, kde ještě drží komunální pozice. Před pětadvaceti lety měli víc členů než socialisté, dnes možná také – je to už ovšem jen třicet tisíc, proměna z dělnické strany v kádrovou postupuje i u nich. Projevuje se v ní konzervativnější proud, který dobře ztělesňuje její předseda a prezidentský kandidát Fabien Roussel, jehož lze označit za oblíbeného levicového politika pravicových médií: jeho výroky o muslimech, přistěhovalectví, ale i vegetariánství a sociálních dávkách v nich nacházejí příznivý ohlas. S Nepoddajnou Francií se dostává do sporu mimo jiné při hodnocení případů policejního násilí, které odmítá odsuzovat, a i když komunisté vstoupili do NUPES, dával Roussel okázale najevo svůj odstup. Ne ve všem mluví za svou stranu, zejména když nedávno prohlásil, že diskuse je lepší než stávka.
Zbývá Nepoddajná Francie, která po volbách váží víc než ostatní strany dohromady. Oproti minulým letům si dokázala vydobýt trochu trvalejší pozice, díky nimž nebude možné ji do příštích voleb ignorovat (pokud nezanikne). Osmina křesel v parlamentu je však stále velmi málo, k získání skutečného vlivu by LFI musela proniknout mezi společenské vrstvy, které jí jsou zatím vzdálené. Vysoká je její podpora ve větších městech, kde se mnohdy vyrovná Macronově: LFI tu volí zejména mladí voliči, kteří mají sice poměrně vysoké vzdělání a kvalifikaci, nejsou ale bezpečně zajištěni (mimo jiné bydlí obvykle v nájemním bydlení, které je stále dražší) a mají obavy z budoucnosti vlastní i obecné. Vedle toho LFI letos výrazně posílila v předměstích kolem těchto měst, v nichž se soustředí velká část přistěhovalců a jejich potomků (už z toho důvodu, že jinde si bydlení často dovolit nemohou) a která trápí chudoba, obtížné hledání práce (mnoho obyvatel tu jinak dojíždí za špatně placenou prací do měst) a mnohde i sociální vyloučení. Před dvaceti lety předměstí běžně volila krajní pravici, což se změnilo poté, co mnoho nově příchozích postupně získalo občanství a s ním i volební právo. Nepoddajná Francie si ovšem mimo prezidentskou volbu získávala jejich přízeň těžko, neboť do voleb často stavěla kandidáty bez výraznějších vazeb na lokalitu, kteří pohořeli proti sice nepopulárním, nicméně zavedeným stranám. Až letos dokázala LFI udělat výrazný průlom, především díky spolupráci s místními občanskými kolektivy, které tu v posledních letech vznikly v reakci na zanedbávání těchto lokalit státem, diskriminace, zejména však na policejní násilí: ve stejné době jako v USA tu došlo k řadě zabití mladých místní policií, což vyvolalo francouzskou obdobu hnutí „Black lives matter“ (i když si tak neříkala), byť méně masovou, lokálnější a méně medializovanou. LFI se jako jedna z mála politických stran těchto protestů zastávala, jako jediná se také stavěla proti islamofobii, díky čemuž navázala s těmito kolektivy spolupráci a do letošních parlamentních voleb nasadila několik kandidátů z jejich řad. Neznamená to, že by se místní hnutí do LFI integrovala, neboť jak za chvíli uvidíme, nemají jak.
Vzdálíme–li se od městských center ještě dál, dojdeme do satelitních měst. I zde žijí lidé, kteří si nemohou dovolit život v centru nebo ho museli opustit, o i oni do něj nezřídka pendlují za prací. Vzhledem k větším vzdálenostem se neobejdou bez auta, z čehož plyne, že mají oproti předměstím přeci jen vyšší životní úroveň – na předměstí ostatně pohlížejí velmi negativně, příliš rádi nemají ani „privilegované“ lidi z velkoměst. Častěji také bydlí ve vlastním. V tomto prostředí vzniklo roku 2018 hnutí „Žlutých vest“. Část jeho nejaktivnějších členů se poté začala angažovat buď na pravici nebo na levici (obecně tu jinak bývá volební účast nízká), celkově tu ovšem má levice pozice velmi slabé: její podpora klesá s rostoucí vzdálenosti od města, u krajní pravice je to obráceně – její podpora kulminuje asi šedesát kilometrů od měst, pak opět začíná klesat, neboť to se už postupně dostáváme na stárnoucí venkov, kde dominují Macron a tradiční pravice, zatímco levice tu opět absentuje. LFI měla také slabé výsledky v kdysi průmyslových regionech severní a východní Francie, tedy na bývalém komunistickém území (bývalo ovšem komunistické před jednou až dvěma generacemi a voličů, kteří tu dobu pamatují, už zas tolik nezbývá).
Jak oslovit voliče v těchto místech je dnes v LFI předmětem vášnivé diskuse. Ozývají se v ní hlasy, podle nichž byl důraz na antirasistická a antidiskriminační témata v uplynulých pěti letech příliš jednostranný, neboť pomohl získat určité vrstvy ale nemohl nic říkat jiným. Doporučují proto klást tato témata méně do popředí a místo toho podtrhávat tematiku ekonomickou a sociální, která podle nich osloví všechny. Proti tomu se ozývají jiní, že obojí by se nemělo vylučovat.
Naopak se v Nepoddajné Francii nediskutuje o tom, do jaké míry jí pomáhá nebo překáží její organizační strukturado jaké míry jí pomáhá nebo překáží její organizační struktura. Stejně jako při svém vzniku ani dnes LFI téměř nemá volené orgány, ani na celostátní, ani na regionální úrovni – nemá ani regionální či okresní organizace. Počet skutečných členů je nemožné zjistit, neboť po vyplnění internetové přihlášky nemají členové povinnost platit příspěvky. Jak říkají pozorovatelé, nemají žádné povinnosti, ale také skoro žádná práva. Stranický život se odehrává na internetových fórech, s výjimkou místních organizací, které ale mají málo prostředků a často vysejí ve vzduchu, celostátní orgány či pracovní skupiny bývají nejčastěji obsazovány losem. Do voleb mohou místní organizace navrhovat kandidáty, rozhoduje však centrum, s potvrzujícím hlasováním všech členů strany – není pak divu, že LFI tak často postavila do místních voleb lidi, kteří neměli šanci do místního prostředí zapadnout. Cílem takové organizace bylo zabránit vzniku další „funkcionářské“ strany, v níž by voleným stranickým představitelům šlo jen o uchování vlastních pozic a v níž by se život vyčerpával ve frakčních bojích a střetávání osobních ambic. Výsledkem je ovšem velmi málo demokratická strana, která nemá ani volené celostátní vedení – do vedení patřil ten, kdo byl jednak aktivní, jednak měl důvěru Mélenchona, čímž celek trochu připomínal panovnický dvůr. Mélenchon po parlamentních volbách oznámil, že se z vedení stahuje a zůstává řadovým členem. Vedení nadále tvoří zkrátka ti, které jsou členové a veřejnost zvyklí slyšet, jak se vyjadřují za stranu, zvlášť pokud mají poslanecký mandát. U strany, která chce demokratizovat společnost, se podobné uspořádání jeví jako problematické – a také to ztěžuje oslovování různorodých regionů a skupin, neboť komunikace navenek je velmi centralizovaná.
Jedna struktura tu je, ta ovšem není součástí LFI: původní Mélenchonova Strana levice, o níž si málokdo ještě pamatuje, že existuje, neboť nikde nekandiduje pod vlastní značkou. Přesto k ní patří sedmnáct z pětasedmdesáti poslanců LFI, i když počet jejích členů nepřesahuje šest tisíc (LFI má teoreticky členů půl milionu).
Zůstává ovšem faktem, že síly na levici, které takový stav kritizují a poukazují na nedostatky LFI v podobném duchu jako tento článek, samy nemají velké úspěchy. Revoluční strany jako Nová antikapitalistická strana (NPA) nebo Dělnický boj (LO) se pohybují pod jedním procentem hlasů a ať už vlastní vinou či ne, mají menší ohlas než před patnácti lety. I lidé, kteří s nimi tradičně sympatizují, letos mnohdy takticky podpořili Mélenchona. Na tahu je tedy prozatím Nepoddajná Francie – a pak se uvidí.
