Evropské volby nedopadly pro českou levici dobře. Na jedné straně se Stačilo! ukázalo jako efektivní, ale naprosto oportunistická cesta, jak získat mandáty ve volbách, na druhé straně cokoli progresivního a více nalevo od Pirátů propadlo z hlediska zisku europoslaneckých křesel. Pokud se nepodaří skutečný průlom ve spolupráci a orientaci levicových a progresivních sil, zůstane skutečná levice mimo poslaneckou sněmovnu na dlouho. V Evropě jsou pak důležité zejména výsledky v jednotlivých zemích, samotný Europarlament se příliš nezměnil, priority Evropské komise ale ano.
Když se před evropskými volbami vyjednávala společná kandidátka Socdem, hnutí Budoucnost a strany Levice, existovala naděje na spojení sil, které mohou zejména na evropské úrovni najít řadu styčných bodů. Neschopnost vedení Socdem (https://casopisargument.cz/55376) vedla ke krachu jednání a samostatné kandidatuře Levice v evropských volbách. Ačkoli naše interní cíle kampaně byly naplněny, takže jsme se skromnými prostředky, které má strana Levice k dispozici, dosáhli toho, co jsme chtěli, všeobecná situace levice je vážná.
Oportunistické Stačilo!
Koalice Stačilo!, která stojí na KSČM, je pro tuto stranu v podstatě katastrofou. Po dlouhých letech velice vstřícné a pragmatické politiky jejího bývalého předsedy Vojtěcha Filipa se strana stále více politicky vyprazdňovala. Vojtěch Filip neváhal navrhovat zákon proti příživnictví, strašit migranty, nebo lobovat za byznysové zájmy. Na konci Filipova předsednictví byla podpora vlády Andreje Babiše, ze které si KSČM odnesla konec své přítomnosti v poslanecké sněmovně – a konec Vojtěcha Filipa.
Kateřina Konečná jako jeho náhrada však nedokázala nabídnout žádnou alternativní perspektivu a ucelenou politickou vizi. A jediné, co sice jako odporná, ale pořád svým způsobem koherentní ideologie ve straně přežívalo, byl stalinismus. Josef Skála, kterého si Konečná vybrala za spojence, ji také uvedl mezi nacionalistickou a konspirační scénu.
Koalice Stačilo! je organizačním vyjádřením tohoto spojenectví. Nebyl tak problém, aby členka evropské parlamentní skupiny The Left (Levice) opakovala hesla a tvrzení krajní pravice o zhoubnosti migračního paktu, zeleném šílenství a obraně národních zájmů. To vše v příkrém rozporu s tím, co evropská parlamentní skupina hlásala a prosazovala.
Proč je to katastrofa pro KSČM? Protože se potvrzuje Filipova politická orientace na naprostou pragmatičnost, která si s programem a hodnotami nedělá hlavu. Jsme zkrátka proti – Fialovi, Bruselu, migrantům, Green Dealu, ale zejména kvůli tomu, že je to způsob, jak se zalíbit určitému množství lidí. Starý stranický program KSČM bude při pokračování koalice Stačilo! hrát stále menší roli, až bude opuštěn úplně. Možná bude tento postup opět slavit úspěch z hlediska poslaneckých mandátů, ale s levicí bude mít pramálo společného. Konec konců není náhodou, že pro Kateřinu Konečnou mají slova chvály jak ODS blízký mediální podnikatel Michal Půr, tak předseda strany Motoristé Petr Macinka.
Okamura má problém
Právě zmínění Motoristé udělali čáru přes rozpočet místní krajně pravicové SPD. Ta se viděla na dva až tři mandáty a na svou kandidátku získala bývalého předsedu strany Svobodných Petra Macha. Macha nakonec překroužkoval a přeskočil Ivan David a stal se tak jediným europoslancem SPD. Velké plány na účast v nové a silné krajně pravicové skupině v evropském parlamentu ale překazil ostrý posun doprava v ANO, které svojí silou představuje mnohem zajímavějšího partnera než SPD. Evropskou skupinu „Patrioti pro Evropu“ tvoří 12 stran, z nichž 7 bylo v minulém období členy „Identity a demokracie“ a nyní se spojilo s nováčky i přeběhlíky od konzervativců. Vedoucí silou této skupiny je fašistické Národní sdružení Marine Le Penové, které nyní vede Jordan Bardella, dále pak fašisté z rakouských Svobodných a maďarského Fideszu, které ještě doplňuje španělský neofrankistický Vox. A protože část ODS zablokovala vstup Přísahy a Motoristů do konzervativní frakce ECR, skončili v Patriotech také dva poslanci této formace. Největší česká opoziční strana ANO tak spolupracuje s evropskou krajní pravicí a podle toho také bude vypadat kampaň do Poslanecké sněmovny, kde se bude ANO snažit využít všech zkušeností z Francie od Národního sdružení.
Pro Okamuru je to dvojí problém. Jednak zůstává v druhé, slabší a méně významné skupině, která může kritizovat Patrioty maximálně za to, že jsou málo fašističtí a „podléhají liberálům“, ale také proto, že jeho strana se bude zdát zbytečnou, když je tu větší a stejně pravicové ANO. Navíc se o hlasy rozhořčených lidí budou ucházet i Motoristé s Přísahou a i oni budou znovu slibovat návrat starého dobrého světa, kde bylo vše tak, jak má být. Tím se jen posílí celkové směřování politiky doprava.
Piráti jdou ke dnu
Pirátská strana se vůbec nedokázala zorientovat v situaci, do které se dostala. Nejprve ji v parlamentních volbách podrazil koaliční partner STAN a na její účet získal největší počet poslanců, jaký kdy měl. Ivan Bartoš místo toho, aby zavelel k okamžitému rozchodu a odvelel Piráty do opozičních lavic, zopakoval chybu Zelených a nechal se s minimálním počtem poslanců obsadit do role užitečných otloukánků nejméně populární vlády, kterou kdy ČR měla. Tento krok mu samozřejmě usnadňovala pravicová část Pirátů jako jsou Ferjenčík nebo Michálek, kteří by sami patřili spíše do TOP 09. Právě jejich vliv pomáhá prosadit směřování Pirátů ke stále konformističtějším postojům. Pamětníci pirátské politiky musí uronit slzu, když si vzpomenou na stálici pirátského programu jako byl boj proti Ochrannému svazu autorskému (OSA), který vybírá poplatky a zastupuje tak umělce. Tato parazitující organizace se však o svoje příjmy bát nemusí. Z rebelství zbyly Pirátům jen Bartošovy dredy.
Levice v Pirátech byla v době diskusí o dopadu volebního výsledku příliš slabá a neměla ujasněno, jak postupovat, takže bylo snadné prosadit vládní angažmá i přes děsivý volební neúspěch.
Pokud by se Piráti rozhodli pro opoziční úlohu, mohli sehrát roli hlasu protestního hnutí, které by nebylo neseno antivaxerskými, nacionalistickými a konzervativními sentimenty, ale levicovým programem. Hlas proti pravicové politice by tak měl možnost zaznívat nikoli z národně-konzervativních pozic, ale z pozic přinejmenším progresivních, byť by pirátská pravice jistě skřípala zuby nad spojenectvím s různými „ultralevičáky“. Piráti by na tom samozřejmě vydělávali, protože by byli jedinou progresivní opozicí oproti krajně pravicové SPD a podobně odpornému hnutí ANO. Na druhé straně by měly všechny skupiny protestující proti vládě spojence a nemuseli bychom být svědky demonstrací, které se ideově inspirovaly u nejrůznějších proudů krajní pravice.
Zkušenosti z minulých masových protestů ukazují, že právě neexistující parlamentní spojenec chyběl levici v širokém slova smyslu, aby byla schopna postavit se vládní politice s vlastním programem. Vrábel nebo Rajchl se mohli s klidem odkazovat na tvrzení, která do televize pronášeli Babiš nebo Okamura. Levice nic takového neměla. Jak hnutí proti škrtům z let 2010–2012, tak předešlé hnutí proti americkému radaru, čerpala svoji legitimitu právě ze skutečnosti, že jejich požadavky si osvojila část tehdejší parlamentní opozice.
Pirátská strana je díky své vládní účasti na sestupu a opisuje po trochu jiné trajektorii vývoj Bursíkovy Strany zelených. Pirátská levice by se tak měla začít poohlížet po smysluplném plánu, jak zachovat co nejvíce organizačních struktur, které ale musí fungovat už v jiné straně.
Získat srdce a mysl
Skutečnou levici čeká nelehká dvojí práce. Na jedné straně si musí odpracovat ideovou a ideologickou práci, aby mohla poskytnout ucelený pohled na svět tak, jak si ho představuje. „Ale doba ideologií je přeci pryč, rozdělení na levici a pravici je zastaralé,“ volají mnozí. Právě naopak! I tento rozšířený názor je důkazem vítězství dominantní pravicové ideologie tak, jak ji systematicky a dlouhodobě pěstuje ODS. I výše zmínění Motoristé jsou produktem ODS a sami o sobě mluví jako o „ODS revival“. Kdo by snad pochyboval, že je ideologie opravdu to, co ODS definuje, ať se podívá na slavný projev bývalého ministra životního prostředí v Topolánkově vládě Tomáše Chalupy o „víře v kapitalismus“ (https://youtu.be/PmYlb5JeZq8) nebo na nedávné projevy z kongresu této strany v podání „potřebujeme více ideologů“ Marka Bendy (https://www.ods.cz/clanek/25532-projev-predsedy-poslaneckeho-klubu-ods-marka-bendy-na-31-kongresu) a „odbory jsou nepřítel“ Pavla Drobila (https://www.ods.cz/profil/302-pavel-drobil/clanek/25571-vystoupeni-pavla-drobila-v-ramci-politicke-diskuse).
Levice se nesmí bát vystoupit se svým viděním světa, který je založen na sociální spravedlnosti. Svět, ve kterém nevládnou nadnárodní korporace skrze svou obrovskou koncentraci moci, ani oligarchové schopní skrze vlastnictví medií zajistit vítězství jim nakloněných stran. Zejména stranická levice tak zkrátka musí znovu objevit své antikapitalistické kořeny, protože systém založený na nekonečné honbě za ziskem vede v důsledku až k destrukci demokracie, ze které se stává jen prázdná hra – kdo nemá dost peněz na reklamu, ten si může říkat co chce, ale nikdo ho poslouchat nebude.
Přitom není potřeba si myslet, že praktických a bezprostředních reforem, o které se dá usilovat, je málo. I umírněné návrhy na regulaci nerovností a odstraňování nejviditelnějších nespravedlností jsou pravicí odmítány jako útoky na svobodu či soukromé vlastnictví.
Tím druhým úkolem je, aby se levicové strany staly přirozenou součástí všech sociálních hnutí, iniciativ a odborů, které vedou každodenní zápas za obhajobu práv obyčejných lidí. Ať už je to Iniciativa nájemníků a nájemnic, klimatické hnutí, hnutí za solidaritu s Palestinou, feministické a queer aktivity, boj odborů proti nevyplácení mezd či šikaně na pracovišti nebo boj proti rasismu a fašismu, tam všude by měli členky a členové stran být a aktivně pomáhat, aby bylo cílů oněch hnutí dosaženo.
Ruku v ruce s touto orientací na organizování a budování hnutí jde také opuštění voleb jakožto jediného a výsadního cíle. To neznamená, že by měla stranická levice na své zvolení rezignovat. Ale její působení se musí soustředit na více úrovní a více oblastí, než jsou jen volby do různých zastupitelských orgánů. Volby jsou hodně, ale nejsou všechno.
Oba úkoly jsou dlouhodobé, ale jsou nezbytné pro to, aby levice získala potřebnou sílu pro realizaci své vize spravedlivé společnosti. Nikdy nás nebudou podporovat miliardáři, abychom mohli spoléhat na dostatečný příliv peněz. Naše síla musí vycházet z lidí a z jejich energie, podpory a aktivní účasti. Revoluční i reformistická levice ale musí nejprve dokázat, že je k něčemu dobrá. Tak tedy nesmutnit, ale organizovat!
