Situace v českém vysokém školství je i nadále neutěšená. Kvůli nedostatečnému rozpočtu zvažují učitelé dokonce bojkot státnic. To, co původně začínalo jako protest podfinancovaných sociálněvědních fakult a pracovišť, nakonec vedlo k odhalení problému celosystémového. Avšak pokud půjdeme důsledně ke kořeni věci, zjistíme, že žádná kosmetická reforma nebude schopná tuto krizi vyřešit. Proč?
Vraťme se na začátek příběhu k problému financování sociálních věd, protože právě na těchto oborech lze ilustrovat několik zajímavých trendů platících pro vzdělávací systém jako celek. Rétorické útoky na tyto obory – jejich označování za zbytečné a nehodné peněz – nejsou případem zdaleka jen České republiky, ale objevují se i v zahraničí, například v USA či Velké Británii. To naznačuje, že jde o daleko hlubší problém. Jak vůbec něco jako sociální vědy vzniklo?
Immanuel Wallerstein ve svojí knize Analýza světosystému: Úvod upozorňuje, že ještě Kant neměl problém vyučovat společně astronomii, poezii a metafyziku. „Na začátku období sjednocené vědy pátrání po pravdě, dobrotě a kráse bylo úzce provázáno, ne-li bylo totožné.“ V průběhu 18. století v době pomalého rození kapitalismu ale dochází k velkému rozchodu, z nějž vznikají separátní vědy přírodní a sociální. Vědce již nezajímá dobro a krása, tyto témata přenechávají filozofům, jejich úkolem je nyní jen hledání pravdy. Avšak věda zbavená morálky dláždí cestu ničivým a nebezpečným objevům. Obzvlášť v dnešní době vzhledem k pokrokům na poli umělé inteligence se znovu objevuje potřeba provázat hledání pravdy s hledáním dobra.
Často se setkáváme s tvrzením, že sociální vědy jsou zbytečné. Kapitalistická logika zdařile kolonizovala oblast vzdělávání – to vnímáme jako zboží. Úcta ke klasickému humanitnímu vzdělání zmizela spolu s relevancí aristokracie, která jej tak ráda pěstovala. Sammy Wright v rámci sběru materiálů pro svoji knihu Exam Nation položil stovkám britských školáků jednoduchou otázku: k čemu je škola? Převažovala jednoduchá odpověď: „potřebuji dobré známky, abych měl dobrou práci.“ Pippa Bailey toto ve svém článku pro The New Statesman výstižně popisuje jako chladnou transakční logiku, která upozadila další důležité aspekty vzdělávání jako je osobnostní rozvoj či komunitní život.
Jelikož sociální vědy nepřináší dechberoucí technologické průlomy a ani ve většině případů nejsou nezbytně nutné pro výrobu, tak jim tato chladná transakční logika přikládá velmi malou váhu. Proč tedy vůbec v kapitalismu sociální vědy existují? Ruský bolševik Nikolaj Bucharin ve svojí knize Historický materialismus – systém sociologie poskytuje následující odpověď: „Když je buržoazie vládnoucí třídou, musí vyřešit velké množství otázek: jak udržet kapitalistický řád věcí; jak zajistit takzvaný „normální vývoj“ kapitalistické společnosti, což znamená pravidelný příliv zisků; jak za tímto účelem organizovat své ekonomické instituce; jak vést svou politiku vůči jiným zemím; jak udržet svou nadvládu nad dělnickou třídou; jak eliminovat neshody ve vlastních řadách; jak vychovávat své štáby úředníků: kněží, policistů, učenců; jak vést výuku tak, aby se dělnická třída nestala divokou a nezničila stroje, aby nadále byla poslušná svým utlačovatelům, atd. Za tímto účelem buržoazie potřebuje společenské vědy; tyto vědy jí pomáhají při adaptaci na složitý společenský život a při výběru správného postupu při řešení praktických problémů života.“
Z této definici ovšem vyvstává okamžitě další otázka – pakliže jsou sociální vědy tak prospěšné vládnoucí třídě, proč česká vládnoucí třída sociální vědy nepodporuje? Odkud se berou stávající útoky na tyto obory? Již vězněn stalinistickým režimem napsal Bucharin své Filozofické arabesky, kde pod silným dojmem hrozby fašismu píše toto: „Jsou to nepřátelé dělníků, kdo hrají roli nevědomců. Jsou to oni, kdo stále více obracejí záda k intelektu, který odmítá sloužit jejich cílům. Jsou to oni, kdo popadají kamenné sekery, svastiku, horoskop.“
Sociální vědy odhalují nepříjemné pravdy, které potencionálně ohrožují stabilitu režimu. Narušují jeho neoliberální mantry, například tu, že pokud se každý bude dostatečně snažit, může se stát bohatým a úspěšným. Podfinancování sociálněvědního výzkumu spolu s vypisováním grantů pouze na úzce vymezené pole témat pak zajišťuje, že se sociální vědy budou věnovat jen určitým bezpečným tématům a jiná budou opomíjet. Vezměme si například jak málo se píše o jevu polarizace výdělků, tedy jevu, kdy rostou práce s extrémně vysokými či nízkými platy. Tento jev při tom dobře vysvětluje současnou politickou polarizaci. Nevědomost je hlavní zbraní vládnoucích. Jak to popsal již před více jak osmi lety Slavoj Žižek: „Na konci to budeme my levičáci, kdo budou poslední nadějí pro vysokou kulturu, protože to, co ti u moci chtějí od nás stále více je vzdělávání, jehož cílem je produkce expertů…Týpek, který se dokonce později chtěl stát ministrem mi dal úžasný příklad – to bylo před pár lety, kdy se na pařížských předměstích zapalovala auta – řekl mi: podívejte se, teď tam hoří auta, mi nepotřebujeme nějakou abstraktní filozofii. To, co mi potřebujeme od vás intelektuálů, jsou speciální psychologové, aby nám popsali psychiku divokého davu a jak ho kontrolovat, potřebujeme městské architekty, abychom mohli plánovat města tak, aby se zamezilo masovému shromažďování, a tak a tak dále.“ Žižek tento problém nedávno výstižně popsal takto: „Odborníci jsou ze své podstaty sluhy těch, kteří mají moc: oni skutečně NEMYSLÍ, pouze aplikují své znalosti na problémy definované mocnými.“
Skutečné vzdělávání, které vede k rozvoji kritického myšlení a plnohodnotnému osobnostnímu růstu je dnes na pokraji vymření. Právě proto se před pár lety stal v anglosaském světě velkým hitem estetický styl Dark Academia, který vytvářel zvláštní druh nostalgie po akademickém prostředí 19. století doprovázeném hlubokou koncentrací na studium spolu s nadšením pro objevování a učení. Tento styl je pravým opakem současného akademického prostředí. Univerzity nevzdělávají, ale pouze informují, to znamená, že dodávají mechanicky sady faktů, které si student musí zapamatovat – dobře je to popsáno ve článku Vzdělání nenajdeme na Univerzitě, ale pod ní. Feministický potížismus ve sklepení školy. Jsou to v podstatě továrny na znalosti, jejichž úkolem je vyprodukovat jedince, který se „jen“ dokáže dobře uplatnit na trhu práce. Akademici jsou v tomto systému nuceni vydávat velké množství článků v zahraničních odborných časopisech – takto se měří jejich osobní úspěch a i úspěch jejich pracoviště. Není tak možné systematicky a více do hloubky rozvádět nějaké myšlenky, navíc jsou tímto jejich poznatky uzavřeny před domácím laickým čtenářem. Vědění se stává nepřístupným běžnému člověku, který často neovládá angličtinu a nerozumí odbornému jazyku.
Britský sociolog Stuart Hill prohlásil: „Univerzita buď je kritická instituce, anebo vůbec není.“ V tomto směru můžeme říct, že žádné univerzity nemáme. Tento stav je nejen odrazem toho, jak kapitalismus zničil vzdělávání, ale i toho, jakou roli v rámci tohoto systému má Česká republika. Máme jeden z nejnižších počtů vysokoškolských absolventů v Evropské unii. Počet lidí jen se základním vzděláním je na vzestupu – existují však v této statistice propastné regionální rozdíly. Zatímco v Karlovarském a Ústeckém kraji tyto počty strmě stoupají, v ostatních krajích jde o vzestup mírný. V Praze pak dokonce počty lidí, co dokončí jen základní školu, klesají. Jak v Karlovarském, tak Ústeckém kraji pak kvalita školství odpovídá kvalitě v Rumunsku či Malajsii. V obou těchto krajích svojí ekonomickou strukturou převažují takzvané montovny. A právě zde leží kámen úrazu.
Když Piráti před loňskými volbami do poslanecké sněmovny slibovali, že z montovny Česká republika udělají mozkovnu, tak šlo o blouznění. Něco takového není v zájmu vládnoucích, kteří ze stávajícího stavu bohatě profitují. Ostatně, kolik let již slýcháme řeči, že je potřeba mít ekonomiku, která vyrábí výrobky s vysokou přidanou hodnotou? A že je potřeba mít dobrou vědu a výzkum? A jaké reálné kroky byly k naplnění tohoto ambiciózního cíle podniknuty? Vzdělávání, věda a výzkum jsou dlouhodobě podfinancované. A pakliže sledujeme tento trend dlouhou dobu, tak je jasné, že nejde o omyl či náhodu.
Nemluvím zde při tom o nějaké konspiraci, kdy se v temné místnosti sešli zástupci byznysu a ve spolupráci s politiky zařídili tento stav věcí. Je to jen prostý výsledek chladné mechaniky kapitalismu – výsledek modelu levné práce. Hejtmani a starostové chtějí hlavně u sebe udržet zaměstnanost, a tak tlačí na školství, aby upřednostňovalo učňovské obory, jejichž absolventi budou pracovat v již existujících montovnách přilákaných vstřícnou politikou českých vlád. Vzhledem k tomu, že naše školství nedokáže potlačit dědění chudoby, tak lidé s nižšími příjmy v něm nevidí žádný potenciál pro lepší životy svých dětí. Je pro ně tak výhodnější své děti co nejdříve poslat do zaměstnání, aby mohli vypomáhat s rodinnými financemi.
Takže, jak situaci ve vzdělávání změnit? Nelze se spoléhat, že postačí pár zázračných změn. Italský komunista Antonio Gramsci se problému vzdělávání pečlivě věnoval a byl si vědom jeho širokých souvislostí, proto již v roce 1919 v článku Problém školy pro L’Ordine Nuovo napsal: „V parlamentně-demokratickém státě nemůže existovat technické a politické řešení problému školství. Ministři školství jsou do funkce dosazeni proto, že patří k politické straně, a nikoli proto, že vědí, jak spravovat a řídit vzdělávací funkci státu.“ Naplnění sloganu z montovny mozkovnu by se povedlo jen při širší společensko-hospodářské transformaci. Avšak nemůžeme čekávat, že až po revoluční události budeme moct začít měnit vzdělávací systém. Revoluční změna je totiž podmíněna právě tím, že se lidé budou dozvídat úplnou pravdu a budou pěstovat své kritické myšlení. Jak to popsal Mark Fisher ve svojí přednášce o třídním uvědomění vydané posmrtně ve sbírce Postcapitalist Desire: „Vědomosti se mohou stát základem pro jednání; jednání může skutečně měnit věci. Takže jen podřízení mají potenciál skutečně měnit věci. Ti, kdo jsou ovládáni, jsou sami ovládáni svou vlastní ideologií. Jsou uvnitř snu, ze kterého se nemohou probudit.“ Na první pohled to vypadá, že jsme narazili na neřešitelný problém, ale není tomu tak.
Sociální vědy díky svojí tradici kritického nazírání a současných nízkých platových podmínek představují ideální semeniště radikální politiky. Ostatně jako první zahájily protesty, plnily tak funkci lakmusového papírku situace ve vysokém školství.
Pro revoluci jsou potřeba dvě základní ingredience: nespokojené masy a od režimu odcizení intelektuálové. První ingredienci již máme, stále více lidí volí proti liberálně-kapitalistické hegemonii. Pěstujme proto kontakty a kultivujme debatu mezi těmi odcizenými intelektuály, které nyní máme.
Další krok nacházíme v Gramscim, ten opakovaně zdůrazňoval roli politického vzdělávání. To by však nemělo probíhat ve vulgarizované podobě. Podle Gramsciho je totiž učení proces sebepoznávání a sebeovládání, jinými slovy jedná se o proces sebeosvobození. Musí tak vždy odpovídat konkrétním potřebám konkrétního proletáře. Gramsci volal po vzdělávací instituci nového typu. V našich podmínkách si můžeme představit jakési guerillové vzdělávání mimo zavedené instituce, které by šířilo vědění a zpřístupňovalo by ho širokým masám lidí. To by zároveň formovalo tolik chybějící pojítko mezi dělnictvem a pracující inteligencí a zvyšovalo počty odcizených intelektuálů.
Bucharin ve svém textu Církev a škola v sovětské republice z roku 1919 píše: „Cíl komunistů-bolševiků je zcela jiný: chtějí osvobodit veškeré vzdělání od kontroly kapitálu; chtějí zpřístupnit veškerou vědu pracujícím masám, chtějí zničit monopol (výhradní právo) bohatých na vzdělání…Kultura pro bohaté, duchovní degradace pro chudé – to je metoda kapitalismu. Kultura pro všechny, duchovní osvobození od jha kapitálu – to je heslo strany pracující třídy, Komunistické strany.“
Tento cíl je i nadále platný. Ty nejdůležitější problémy socialistického hnutí jsou dnes spjaty právě se vzděláváním – s otázkou, jak porazit neoliberální ideologii a prezentovat socialismus jako životaschopnou alternativu. Protilátku proti kapitalistickému rozkladu vzdělávání tak je budování toho, co Bucharin v roce 1921 při psaní svého Historického materialismu považoval za již existující věc, je zkrátka potřeba proletářská sociální věda.
