Letos v lednu uplynulo 100 let od úmrtí revolucionáře a myslitele Vladimira Iljiče Lenina. Jaký byl jeho přínos pro ruskou revoluci? Vedl skutečně leninismus ke stalinismu? A čím je Leninův odkaz důležitý pro dnešní dobu?
Lenin jako revolucionář
Lenin se narodil v roce 1870 v Simbirsku do dobře zajištěné rodiny. Měl pět sourozenců, z nichž se politicky angažoval jen jeho starší bratr Alexandr, který byl ve 21 letech oběšen za pokus o atentát na cara Alexandra III., a který Lenina i přes jisté výhrady do velké míry inspiroval k revoluční činnosti. Lenin vystudoval gymnázium v Simbirsku s vynikajícími výsledky a nastoupil na univerzitu v Kazani, kde studoval práva a byl zvolen předsedou univerzitního spolku. Účastnil se demonstrace proti zákazu studentských spolků, za což byl z univerzity vyloučen.
Po vyloučení z univerzity začal číst levicovou teorii, zejména díla Karla Marxe, který nejvíce ovlivnil jeho budoucí politické směřování. Lenin se zapojoval do marxistických diskuzních kruhů a přeložil Komunistický manifest do ruštiny. V roce 1890 získal externí diplom z práva na univerzitě v Petrohradu a začal pracovat jako asistent u soudu a poté u místního právníka v Samaře. V té době už věnoval většinu času radikální politice, zejména otázce, jak aplikovat marxistickou teorii v Rusku, přičemž ho inspiroval zejména ruský marxistický teoretik Georgij Plechanov.
V roce 1893 se přestěhoval do Petrohradu, kde se stal jednou z vůdčích postav Sociálních demokratů, marxistické revoluční buňky (narozdíl od reformistické Sociální demokracie, jak ji známe dnes). V té době také začal jeho vztah s marxistickou učitelkou Naděždou Krupskou, se kterou se později oženil.
Nějakou dobu žil ve Švýcarsku, kde se seznámil s tamními marxisty, odkud přivezl do Ruska revoluční literaturu, kterou šířil mezi dělníky. Byl zatčen za pobuřování a rok vězněn, poté byl poslán do vyhnanství na Sibiř. Tam spolu s Naděždou Krupskou, která byla zatčena za organizaci stávky, překládali zahraniční marxistickou literaturu do ruštiny. Lenin ve vyhnanství také dopsal svou do té doby nejdelší knihu „Vývoj kapitalismu v Rusku“, kterou následně vydal pod pseudonymem.
V roce 1900 odjel Lenin opět do západní Evropy, kde se podílel na vydávání marxistických novin „Iskra“ a jejich pašování do Ruska, kde se staly jednou z nejpopulárnějších ilegálních publikací. Pseudonym „Lenin“ poprvé použil v roce 1901, při výběru tohoto jména se pravděpodobně inspiroval ruskou řekou Lenou. Pod tímto pseudonymem také vydal svou nejznámější publikaci „Co dělat?“, která hovoří o nutnosti založit revoluční stranu, která povede proletariát k revoluci.
V roce 1903 se v Londýně účastnil kongresu ruské Sociálně demokratické strany, kde se strana rozštěpila na 2 frakce – bolševiky v čele s Leninem a menševiky v čele s Martovem. Lenin a bolševici zdůrazňovali potřebu silného vedení s plnou kontrolou nad stranou, za což byli menševiky obviněni z autoritářství. Bolševická frakce ve straně však posilovala a v roce 1905, kdy v Rusku propukly nepokoje v reakci na masakr demonstrantů v Petrohradu, už byl celý ústřední výbor bolševický.
Lenin se vrátil do Petrohradu, odkud povzbuzoval stranu k rozšiřování členské základny, a také eskalaci protestů a konfrontací, protože věřil, že obojí může vést k úspěšné revoluci. Vzhledem k nedostatku financí pro revoluční činnost začali bolševici provádět bankovní loupeže, což odsuzovali menševici.
Během první světové války Lenin tvrdě kritizoval německou Sociální demokracii za podporu války a ve svých proslovech povzbuzoval pracující, aby přetavili imperialistický konflikt ve válku pracujících proti kapitalistům. V roce 1917 vydal knihu „Imperialismus: nejvyšší stádium kapitalismu“, ve které argumentoval, že imperialismus existuje proto, že kapitalisté zvyšují své zisky expanzí do nových oblastí, kde jsou levnější materiály a nižší mzdy. Věřil, že imperialistické války budou pokračovat, dokud mezinárodní pracující třída nesvrhne kapitalismus dělnickou revolucí.
V té době se také změnila jeho interpretace marxismu – zatímco dříve byl přesvědčen, že revoluční politika by se měla řídit čistě vědeckými principy, nyní věřil, že jediný způsob, jak ověřit, že je politika správná, je praxe.
V roce 1917 vypukla v Petrohradu únorová revoluce, kdy se vzbouřili dělníci proti nedostatku potravin a zhoršujícím se pracovním podmínkám. Car Mikuláš II. abdikoval a moc převzala prozatímní vláda. Leninovi se podařilo vyjednat s německými úřady povolení pro cestu do Ruska spolu s dalšími ruskými disidenty, kde získával podporovatele pro dělnickou revoluci, která by svrhla prozatímní vládu. V reakci na rostoucí nespokojenost navrhnul Lenin uspořádat ozbrojenou demonstraci v Petrohradu, aby otestoval reakci vlády. Demonstrace proběhla v jeho nepřítomnosti a vyústila v ozbrojený střet. Prozatímní vláda označila Lenina za německého provokatéra a nařídila jeho zatčení. Lenin se schovával před policií a začal pracovat na své další knize „Stát a revoluce“, kde nastínil, jak by se mohla socialistická společnost vyvíjet po dělnické revoluci a jak bude stát postupně zanikat, až zůstane čistá komunistická společnost. Argumentoval pro ozbrojené povstání vedené bolševiky, ústřední výbor strany však tuto myšlenku zavrhoval.
Situace v Rusku se postupně vyostřovala, prozatímní vláda ztrácela na popularitě, zatímco podpora bolševiků strmě rostla. V říjnu 1917 Lenin znovu předložil ústřednímu výboru návrh na zahájení ozbrojeného povstání proti prozatímní vládě, a ten byl tentokrát v poměru 10:2 přijat. Bolševici převzali kontrolu nad veškerou infrastrukturou a zmocnili se Zimního paláce, kde pozatýkali ministry prozatímní vlády.
Lenin veřejně oznámil svržení prozatímní vlády a bolševici sestavili vládu novou. Lenin nejdříve odmítnul pozici předsedy vlády, kterou nabídnul stranickému kolegovi Trockému, ale ostatní bolševici trvali na tom, aby se role ujal Lenin. Ten ji nakonec přijal a spolu s bolševiky zavedl řadu reforem, jako například znárodnění půdy, která patřila církvi a aristokracii a její přerozdělení mezi rolníky. Další z nejvýznamnějších opatření zahrnují zkrácení pracovní doby na 8 hodin denně, reforma školství, která garantovala dostupné vzdělání všem dětem v Rusku, právo národů na sebeurčení, na jehož základě vyhlásila řada zemí, jako Finsko, Litva, Lotyšsko, Polsko nebo Ukrajina, nezávislost na Rusku, legalizace homosexuality nebo zákony na podporu ženské emancipace, díky kterým ženy získaly ekonomickou nezávislost na mužích, právo na rozvod nebo na potrat.
Vede leninismus ke stalinismu?
Od roku 1928, kdy po smrti Lenina nastoupil k moci v Sovětském svazu Stalin, převzala moc nová vládnoucí třída. V důsledku postupné degenerace režimu nouzově přijatými opatřeními od Nové ekonomické politiky po zákaz ostatních politických stran a frakcí v Bolševické straně (tomu se budeme věnovat později), neměla nová vládnoucí třída žádného protivníka, protože přímá dělnická moc už nějakou dobu v podstatě neexistovala. Veškeré občanské práva a svobody byly násilím potlačeny a miliony lidí (z velké části příslušníků dělnické třídy) skončily v gulagu za převážně smyšlené zločiny. Ekonomická situace se zhoršila a v různých částech Sovětského svazu, jako například na Ukrajině nebo v Kazachstánu, propukl hladomor.
Zatímco díky Leninovi a říjnové revoluci se z Ruska stala jedna z nejprogresivnějších zemí na světě, Stalin řadu důležitých zákonů zrušil a rekriminalizoval tak například interrupce, homosexualitu, a utlačoval, nebo dokonce deportoval celé národy žijící v Sovětském svazu, jako například Krymské Tatary nebo Čečence. Stalinistický režim byl také otevřeně antisemitský.
Velká část západního světa (včetně části levicového hnutí) už od třicátých let s oblibou tvrdí, že mezi Leninem a Stalinem existuje kontinuita, že leninismus ze své podstaty vedl ke vzniku stalinismu. Na druhé straně stojí v podstatě jen trockisté, debata je tak značně nevyvážená. Zastánci teze kontinuity mají tu výhodu, že v jejich prospěch hrají povrchní jevy jako časová posloupnost (Stalinova diktatura navazuje na úmrtí Lenina) a (když se tím člověk nezabývá jakkoliv hlouběji) při pohledu zvenčí šlo o zdánlivě stejný režim – stejně se nazýval, používal stejný jazyk. Co je však podstatou teze kontinuity a jaké jsou argumenty proti ní?
Teze kontinuity stojí na klíčové myšlence buržoazní ideologie, a sice že kapitalismus je pro člověka přirozený, zatímco socialismus jde proti lidské přirozenosti, a tím pádem je možné jej zavést jedině tak, že ho společnosti vnutíme za pomoci síly a diktatury. Další jev, který zastánci této teorie obvykle považují za naprosto přirozený a nevyhnutelný, je společenská a politická hierarchie. Myšlenka, že masy dělníků nejsou schopny samy o sobě zajistit fungování společnosti a že vůdčí revolucionáři, jako byl Lenin, jen mažou dělníkům med emancipace lidu kolem úst, aby se sami dostali k moci, je pro tezi kontinuity důležitým argumentem. Pracuje totiž s Nietzscheho pojetím historie jako procesu poháněným vůlí k moci, ve kterém tvoří časová linie car-Lenin-Stalin jeden dílek z celkové skládačky.
Narativ kontinuity od Lenina ke Stalinovi je většinou prezentován jako prostý fakt bez ideologického základu, který jsme si popsali výše, a mimo jiné i proto jej společnost bez výhrad přijímá.
Narativ je tento:
- Lenin byl od začátku autoritářská osobnost s diktátorskými ambicemi.
- Bolševickou stranu vytvořil Lenin na základě vlastních představ jako nástroj pro prosazování těchto ambicí.
- V roce 1917 Bolševici využili chaosu a oslabené ruské vlády, aby se ujali moci v oportunistickém puči.
- To vedlo k totalitnímu policejnímu státu, jaký jsme viděli ve třicátých letech.
- Kontinuita mezi tímto pučem a Stalinovou diktaturou je dokázána Leninovým autoritářským chováním v prvních letech jeho vlády.
- Dalším důkazem je fakt, že kdekoliv se leninisté ujali vlády (Čína, Severní Korea, východní Evropa,…), dopadlo to stejně – totalitářský policejní stát s vládou jedné strany.
- Posledním, nejobecnějším a nejrozšířenějším, argumentem je sebeprezentace všech těchto režimů jako komunistických a leninistických.
Ve skutečnosti však ani v jednom z vyjmenovaných případů politická strategie ani trochu nepřipomínala tu Leninovu – například ve východní Evropě se nejednalo o dělnickou revoluci, ale o okupaci (stalinistickou) Rudou armádou. To není příklad leninismu vedoucího ke stalinismu, ale stalinismu vedoucího ke stalinismu. Body 1-3 se dají jednoduše vyvrátit na základě historických faktů. Například bolševická strana za Lenina byla demokratickou a dělnickou stranou, ne Leninovou diktaturou. Kromě toho úspěch samotné říjnové revoluce spočíval právě v tom, že nešlo o autoritářský puč, ale o dělnickou revoluci s masovou podporou.
Nelze popřít, že řada Leninových kroků v letech 1917-1922, jako například založení Čeky nebo zákaz ostatních politických stran i frakcí v rámci Bolševické strany, ke vzniku diktatury skutečně přispěla. Je však potřeba si položit zásadní otázku, a to proč? Proč Lenin a bolševici takto postupovali?
Bylo prokázáno, že ze začátku neexistovala žádná automatická Leninova nadvláda nad bolševiky, kdyby tedy mělo jít jen o jeho autoritářskou povahu, ostatní by ho z jeho pozic brzy odstranili.
Stejně tak je chybná i myšlenka, že autoritářství je výsledkem bolševické ideologie. Bolševici nepředpokládali, že revoluce v Rusku uspěje, a i vzhledem k tomu se na začátku vůbec nezabývali myšlenkou vlády jedné strany. Naopak, původní myšlenka byla taková, že stejně jako v buržoazních státech bude vláda formována stranou s parlamentní většinou, takže v sovětském státě bude státní moc spočívat v radě sovětů a vláda bude formována stranou s většinovou podporou v sovětech. Při pohledu na historická fakta a na Leninovy teze z let 1917-1921 je zřejmé, že hlavní roli v určování změn v řízení společnosti měly okolnosti nesouvisející s Leninovou ideologií. Původní záměr sestavit radu sovětů spolu s menševiky a pravými esery ztroskotal, když menševici a praví eseři i přes snahu části bolševiků o vyjednávání z rady sovětů odešli a leví eseři po podpisu brestlitevské smlouvy rozpoutali ozbrojené povstání proti bolševické vládě. Občanská válka, která v Rusku propukla, a masakry, které páchaly kontrarevoluční síly (běloarmějci ve Finsku zavraždili v roce 1918 okolo 23000 lidí a při protižidovských pogromech na Ukrajině v roce 1919 dokonce 150000 lidí), nedaly bolševikům za daných okolností jinou možnost, než vzít vládu do vlastních rukou a kontrarevoluci potlačit. Velká část politických stran, které byly v té době v radě sovětů, totiž běloarmějce podporovala.
V té době také začala intervence a blokáda ze strany Spojenců, která měla za následek rostoucí chudobu a v některých částech Sovětského svazu dokonce hladomor. Aby se podařilo zabránit hladomoru ve městech, byly na venkov vyslány dělnické milice, které měly za úkol vyvlastnit obilí. V důsledku krachu průmyslu spojeného s výrazným úbytkem pracující třídy způsobeného vynuceným podepsáním brestlitevského míru totiž nebylo možné rolníkům dávat za jejich produkty výrobky vyráběné ve městech a bylo nutné přistoupit k násilnému vyvlastnění. To vedlo k výraznému narušení vztahů s rolníky a ohrožení revoluce. Aby bylo možné revoluci ubránit a přečkat do doby, než bude možné provést revoluci světovou, jak věřil Lenin, bylo zkrátka nutné sáhnout k autoritativnějším opatřením.
Myšlenka „socialismu v jedné zemi“ přišla až se Stalinem a pohřbila tak původní ideály revolucionářů z roku 1917. Během občanské války měli rolníci na výběr: buď podpořit bolševiky, kteří jim zabavovali úrodu, nebo běloarmějce, kteří se k nim chovali ještě mnohem hůře a navíc by jejich vítězství znamenalo, že by přišli o důležitý výdobytek revoluce – půdu. Podpořili tedy bolševiky a i díky tomu se bolševikům v občanské válce nakonec podařilo zvítězit. Po skončení občanské války se však hněv rolníků obrátil proti nim, protože nebezpečí ztráty půdy již pominulo, stejně jako z jejich pohledu pominuly i důvody pro zabavování úrody. Revolta rolníků se následně začala šířit i do měst a vyvolala spory i v samotném vedení bolševické strany. Hrozba pro revoluci s koncem občanské války nepominula, naopak nyní hrozil rozpad samotné strany. Lenin tedy představil Novou ekonomickou politiku (částečné uvolnění trhu) současně se zákazem frakcí ve straně, ve snaze o její stabilizaci.
Nic z toho ovšem neznamená, že všechny kroky, které bolševici za Leninova vedení podnikli, byly správné a obhajitelné. Některé, jako například permanentní zákaz ostatních politických stran, se naopak nakonec ukázaly jako politické chyby. Pravdou je, že ani Lenin, ani bolševici jako celek, nemohli v náročných podmínkách, jaké proti nim stály, revoluci ubránit, aniž by nespáchali množství chyb, nebo dokonce zločinů. Zůstává tedy důležitá historická otázka, zda bránit revoluci bylo za daných okolností správné, což přímo závisí na možných alternativách (pokud tedy nějaké byly).
S jistotou můžeme říct, že jedna alternativa určitě byla: prohra a vítězství kontrarevoluce. Existovala ale třetí možnost: sociálnědemokratická nebo liberální střední cesta? Lenin tvrdil, že ne. A už vůbec v daných podmínkách nebylo možné doufat v model nebyrokratické socialistické společnosti, o jakém mluvil Lenin ve Státu a revoluci, nebo dokonce v anarchistickou představu „třetí revoluce“, která by vedla přímo k bezstátnímu komunismu.
Pro úplné vyvrácení teorie kontinuity leninismu a stalinismu je potřeba kromě výše uvedených argmuentů provést analýzu vzniku stalinismu a jeho vztahu k leninismu. Vznik stalinistické byrokracie byl kombinací dvou hlavních objektivních společenských faktorů: oslabení a vyčerpání ruského proletariátu a izolovanosti ruské revoluce.
Vzhledem k tomu, že ruská společnost byla před první světovou válkou z naprosté většiny tvořena rolníky, Lenin ani další marxisté nepředpokládali, že by Rusko bylo na socialistickou revoluci připraveno. Během první světové války, kdy velká část rolníků narukovala do armády (a tím se stali z rolníků v podstatě proletáři), zároveň došlo ke značnému poškození ruské ekonomiky, což kromě jiného vedlo k chudobě a hladomorům během občanské války. K té by s největší pravděpodobností nikdy nedošlo, kdyby se hned na začátku podařilo revoluci rozšířit i do zahraničí, zejména do Německa. V důsledku občanské války došlo k extrémnímu oslabení dělnické třídy – ať už proto, že dělníci umírali v bojích, nebo kvůli oslabení třídního vědomí v důsledku prostého fyzického a politického vyčerpání v důsledku hladu a chudoby.
Role dělnické třídy jako revoluční síly není definována nezkorumpovatelností jejích vůdců, ale schopností samotných dělníků řídit společnost, a tu po občanské válce postrádali.
V takové situaci byla byrokratizace společnosti nevyhnutelným a objektivním faktem. Lenin se těsně před smrtí snažil hledat způsoby, jak tento trend zvrátit. Navrhnul množství reforem, od rozšíření vedení strany o další lidi z řad dělnictva po odstranění Stalina z jeho pozice generálního tajemníka, rozjeté procesy ve straně a v ruské společnosti už však byly nezvratné.
Po Leninově smrti zvolila stranická byrokracie jako vůdce Stalina, který následně využil své pozice k vytvoření stranického aparátu, který byl loajální jeho osobě a kterému vyhovovala myšlenka „socialismu v jedné zemi“, jak ji představil Stalin v roce 1924. Díky tomuto sloganu mohl Stalin bojovat proti svým odpůrcům ve straně (Trockij, Zinověv, Kameněv,…), které obvinil z nedostatku víry v ruskou revoluci, protože trvali na myšlence revoluce celosvětové. Zároveň s tím za Stalina pokračovala NEP, která měla být původně pouze dočasným opatřením na oživení sovětské ekonomiky. V důsledku toho vznikla nová třída bohatých rolníků (kulaků) na venkově a obchodníků ve městech, která představovala stále větší ohrožení pro sovětský stát. Myšlenka socialismu v jedné zemi byla založena na předpokladu, že nedojde k zahraniční vojenské intervenci, pro což ovšem nikdy neexistovala záruka. Západní svět navíc zůstával vůči sovětskému Rusku ekonomicky popředu, což zdůrazňoval už Lenin. Přetrvávala tedy nutnost ekonomické soutěže se západem, na což měl Lenin a tradiční marxisté jednoduchou odpověď v podobě celosvětové revoluce, v případě socialismu v jedné zemi bylo však pro udržení ekonomiky potřeba posilovat armádu a zvyšovat zbrojení.
Do roku 1927 se Stalinovi podařilo zbavit se veškeré opozice ve straně a stal se tak absolutním vládcem. Začal znovu ve velkém zabavovat rolníkům obilí, poté začal také s masivní nucenou kolektivizací zemědělství a představil první pětiletku, která měla za cíl v rychlosti industrializovat Rusko. Kombinace všech těchto faktorů svědčí o kontrarevoluci. Ze Stalinova postupu dělá kontrarevoluci zejména transformace základních socioekonomických vztahů: přeměna byrokracie v novou vládnoucí třídu a přeměna ekonomiky založené na výrobě pro potřeby obyvatel v ekonomiku poháněnou kompetitivním shromažďováním kapitálu, což je základním znakem kapitalismu.
Během první pětiletky ekonomika velmi rychle rostla, kvalita života však naopak prudce klesala. Dělníci byli vykořisťováni byrokratickými elitami, ze kterých se stala v podstatě nová kapitalistická třída. Všechny znaky, včetně „výroby pro výrobu a hromadění pro hromadění“ (Marx, Kapitál), odpovídají vzniku státního kapitalismu.
Kontrarevoluce byla potvrzená i uvězněním a zavražděním milionů dělníků a rolníků, z nichž mnozí se podíleli i na samotné říjnové revoluci, využíváním otrocké práce v gulazích nebo opuštěním principu zastropování mezd stranických funkcionářů.
Stalinismus tedy nebyl pokračováním leninismu, ale naopak pošlapal všechny jeho principy a byl součástí vlny kontrarevolucí, které se v té době odehrávaly v celé Evropě.
Lenin pro dnešní dobu
V dnešní době, kdy se prudce zhoršuje životní úroveň pracujících po celém světě, miliony lidí jsou ohroženy vojenskými konflikty a změnami klimatu, a krajní pravice nabírá na síle, je nezbytné hledat cestu ven. Už dávno víme, že reformy v rámci kapitalismu jsou jen drobné náplasti, dokud bude ale existovat kapitalismus, lidé budou dále trpět. Jediným řešením je socialistická revoluce. Jak to provést a jak by měl svět vypadat po revoluci? Inspiraci můžeme hledat právě u Lenina.
Lenin se držel myšlenek Karla Marxe, který identifikoval dělnickou třídu jako hybnou sílu revoluce. I přesto, že v dnešní době je velmi rozšířené tvrzení, že pracující třída upadá a je potřeba hledat revoluční síly jinde – část levice například považuje za revoluční třídu kvůli prudkému nárůstu tohoto typu zaměstnávání prekariát – je však potřeba vzít v potaž řadu faktorů, které ostatní třídy z této role vylučují. Do pracující třídy z definice spadají všichni, kteří jsou v zaměstnaneckém poměru a berou za svou práci mzdu. Nejedná se tedy jen o dělníky v továrnách a na stavbách, ale také o pracující ve službách, v kancelářích, ve vědě,… Pracující třída neupadá, ale naopak roste a mění se její struktura. Ve vyspělých kapitalistických státech tvoří pracující třída okolo 70 procent populace. Revoluční potenciál pracující třídy nespočívá jen ve zkušenosti s vykořisťováním, ale také v tom, že pracující se ve většině případů sdružují v kolektivech na pracovištích a mají tak lepší možnosti se organizovat, než například již zmiňovaný prekariát. Díky tomu má pracující třída nejlepší pozici, co se týče stávek – víme, že když zastaví práci například zaměstnanci železnic, vlaky zkrátka nepojedou, kapitalisté tyto pracující ze dne na den nedokážou nahradit. Generální stávka, při které by se najednou zastavila práce v dopravě, výrobě, energetice a dalších odvětvích, by tak znamenala pro kapitalisty skutečně závažný problém, nefungovalo by totiž zhola nic.
Jak dopadl „socialismus v jedné zemi“ jsme viděli už za Stalina. Víme tedy také, že pro úspěch revoluce je obzvlášť v dnešním globalizovaném světě nezbytné se organizovat na mezinárodní úrovni. Vzhledem k pokračujícím závodům ve zbrojení světových mocností je potřeba to udělat poměrně rychle, protože už dnes čelíme hypermoderním zbraním, které se kapitalistické státy zcela jistě nebudou zdráhat použít, pokud budou zahnány do úzkých. I z tohoto důvodu je nutné získat na svou stranu také vojáky a další státní složky, což pomohlo také Leninovi při říjnové revoluci – kapitalistům jsou zbraně k ničemu, když je nemá kdo ovládat. Klást důraz na mezinárodní charakter revoluce znamená také bojovat proti rasismu, xenofobii a imperialismu. Musíme mít vždy na paměti, že nepřítelem je kapitalismus a vykořisťovatelská třída po celém světě, ne pracující v jiných zemích nebo jiných národností. Část levice se už od nepaměti dopouští té osudné chyby, že se v imperialistických konfliktech staví na stranu té či oné velmoci, jak jsme mohli pozorovat na začátku první světové války, kdy naprostá většina německých socialistů s výjimkou Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové válku podporovala. V dnešní době se zase setkáváme u liberální levice s podporou NATO a zavíráním očí před genocidou v Gaze, v případě konzervativnější části levice pak s podporou Putinova Ruska, odmítáním pomoci uprchlíkům a spoluprací s krajní pravicí.
Jako socialisté se musíme držet základních principů, jako to dělal Lenin, a ani v případě úspěšné revoluce, nebo dílčích úspěchů socialistických stran, nesmíme zabřednout do bahna oportunismu a byrokracie. Není možné, aby z revolucionářů vznikla nová vykořisťovatelská třída. Socialistická společnost musí být řízena radami pracujících a musí fungovat na principech rovnosti, spravedlnosti a svobody a musí fungovat pro lidi, ne naopak.
