Tento článek vychází z knihy Johna Molyneuxe Marxistická kritika anarchismu, a jak už název napovídá, bude vůči anarchismu z marxistických pozic kritická, ale bude hovořit také o průnicích mezi marxistickým a anarchistickým hnutím. Kdo čte jak marxistickou, tak anarchistickou teorii ten ví, že tyto směry mají ve skutečnosti opravdu hodně společného a ty průniky jsou zejména v českém kontextu, kdy levicové hnutí nemá moc lidí ani síly, velmi důležité. Výstupem by měla být identifikace rozdílů a společné půdy marxismu a anarchismu a tato společná půda by měla být základem pro spolupráci v boji jak proti kapitalismu, tak proti krajní pravici, která dnes přebírá levicovou rétoriku a jejíž růst je ohrožením pro všechny.
Kouzlo anarchismu
Anarchismus má spoustu zajímavých myšlenek a není to samozřejmě pravidlo, ale anarchistické myšlenky oslovují zejména mladé, radikální, idealistické lidi, lidi v prekarizovaných zaměstnáních. Proč? To je jednoduché – anarchismus říká jasné NE kapitalistickému vykořisťování a nespravedlnosti, říká, že nemusíme žít tak jako dosud – nemusí tady být bohatí a chudí, utlačovatelé a utlačovaní, války, rasismus, vykořisťování a nemusí existovat nadvláda jedné skupiny lidí nad druhou, lidé můžou být svobodní. Anarchismus odmítá narativ, že většina lidí je hloupých a potřebuje vedení, zastává myšlenku, že lidé od přírody dokážou harmonicky žít ve společnosti.
Dalším typickým jevem anarchismu je zklamání z tradičních politických stran, to zklamání s anarchisty sdílí velká část společnosti, i proto v posledních letech obliba anarchistických myšlenek ve světovém měřítku lehce narůstá. Máme tady mnoho příkladů jak z historie, tak ze současnosti, kdy se i levicoví politici zpronevěřili svým původním myšlenkám, etablovali se do kapitalistického systému, stali se z nich reformisté. Anarchismus radikálně odmítá kapitalismus a na rozdíl od marxistického a socialistického hnutí má výhodu, že nemá historickou zátěž v podobě stalinismu (celý minulý režim od Stalina až po pád režimů ve východním bloku v letech 1989/1991), který pro mnoho lidí marxistické myšlenky diskreditoval.
Otázka zní: Je anarchismus ideologie schopná dovést boj za lidskou emancipaci k vítězství?
Anarchistické myšlenky
Anarchismus má mnoho proudů – anarchistické organizace, individualističtí anarchisté, anarchisté, kteří mají důvěru v lid bez ohledu na třídu, anarchokomunisté a anarchosyndikalisté, kteří se zaměřují na pracující třídu, anarchisté, kteří ctí Machnovu tradici, anarchopacifisté, insurekcionisté, zelení anarchisté. Klasičtí anarchističtí myslitelé jsou například Bakunin, Kropotkin nebo Proudhon.
Stát
Anarchisté tvrdí, že stát jako takový (množina lidí, kteří mají právní a fyzickou moc nad společností) je utlačující a neslučitelný s lidskou svobodou a že lidé jsou schopni žít bez státu. My jako marxisté s tím souhlasíme, mimochodem to psal i Lenin ve svém díle Stát a revoluce.
Ve společnosti panuje velmi rozšířený názor, že to je nemožné, utopie, že bez státu by nastal absolutní chaos a nevyhnutelně by se objevil člověk nebo skupina lidí, který by se prohlásil za vůdce a nastala by totalita, tím pádem nejlepší možný systém je parlamentní demokracie. Existují ale historické příklady, které toto vyvrací, jako například Křováci v Jižní Africe, kteří dokázali fungovat bez státu. V čem je tedy ten hlavní rozpor? Je to v otázce, jak se zbavit státu a čím ho nahradit.
Na první otázku se odpověď mezi různými proudy nebo různými skupinami anarchistů liší – někteří se strategií nezabývají vůbec a podnikají pouze individuální kroky, někteří zakládají samosprávné komunity, kde „unikají“ z kapitalistické nadvlády, a další (stejně jako marxisté) tvrdí, že jediná cesta, jak se zbavit státu, je revoluce, tzn. masové povstání, při kterém pracující třída rozloží základní instituce státu – policii, armádu – což se v historii podařilo při říjnové revoluci v Rusku a španělská revoluce v roce 1936 nebo íránská revoluce v roce 1979 měly také tyto tendence.
Z toho vyplývá ta druhá otázka: čím nahradit stát? Anarchismus tvrdí, že stát musí být hned nahrazen decentralizovanými samosprávami, a to je jádro problému. Marxisté tvrdí, že jakmile bude dosaženo socialismu na mezinárodní úrovni, zaniknou třídy a tím pádem i třídní boj a jsou zajištěny základní životní potřeby pro všechny, stát zanikne. To ale nejde udělat hned uprostřed revoluce. Proč? Původní vládnoucí třída se bude nevyhnutelně bránit, navíc je nepravděpodobné, že by se socialistická revoluce podařila na celém světě najednou – revoluce tedy čelí ohrožení – pokusy o puč, občanská válka, zahraniční intervence, to jsou všechno situace, na které je potřeba se připravit a po přechodnou dobu zachovat armádu pracujících a centrální vládu.
Revoluční stát je také nezbytný pro zajištění nového ekonomického systému. Samozřejmě, velká část bude zajištěna zezdola organizací pracujících. Máme tady ale například problém s vlastnictvím podniků – pokud by bezprostředně po revoluci všechny továrny vlastnili zaměstnanci těch konkrétních továren, hrozila by vzájemná konkurence a štěpení pracující třídy. Nebo, jak uvádí Friedrich Engels, dopravní infrastruktura. Někdo musí koordinovat provoz např. na železnicích, aby se nestávaly nehody. Celospolečenské vlastnictví podniků je řešením, ale až v pozdější fázi, kdy bude společnost dostatečně sjednocená. Dále otázka nezaměstnaných, nemocných, důchodců apod. V plně rozvinuté socialistické (nebo anarchistické) společnosti budou prostředky distribuovány na základě potřeb, ale pokud by zanikl stát bezprostředně po revoluci, není se o tyto lidi jak postarat. Můžeme si představit přechodný stát jako stávkový výbor fungující na nejvyšší úrovni.
Někteří anarchisté budou tvrdit, že v momentě, kdy existuje stát, nevyhnutelně vznikne i nová elita, můžeme se ale podívat např. na Pařížskou komunu, kdy bylo vzniku elit zabráněno demokratickými volbami, odvolatelností a běžnými platy pro všechny veřejné činitele. Sověty v Rusku zase měly volené delegáty přímo z pracovišť. Může vyvstat argument, že takový systém vylučuje lidi, kteří nepracují, ale pokud budou existovat např. sdružení nezaměstnaných, důchodců, nájemníků apod., mohou také vysílat delegáty a nikdo není vyloučen. Všechny skupiny lidí by měly být zastoupeny.
Rozdílný přístup marxistů a anarchistů ke státu vychází mimo jiné také z rozdílné definice státu. Zatímco pro marxisty je stát nástroj vládnoucí společenské třídy, který zajišťuje, aby společenské vztahy udržovaly vládnoucí třídu u moci, a udržuje systém majetku a vykořisťování, anarchisté považují stát za samostatnou třídu, která existuje napříč dějinami. Zakládá se na principu nadvlády menšiny nad většinou a spolupracuje s dominantní ekonomickou třídou, jejíž zájmy vymáhá silou. V tom se anarchisté příliš neliší od sociálnědemokratické definice státu, která říká, že stát je neutrální pole, kde se politicky střetávají společenské třídy a společně utváří řízení společnosti. Slouží k zajištění soudržnosti, demokracie a třídního kompromisu. Jak anarchisté, tak sociální demokraté vnímají stát jako samostatný orgán, který stojí mimo třídní uspořádání nebo je schopen jej ovlivňovat zvenčí. Podle anarchistů má stát své vlastní třídní zájmy, které je schopen bránit i navzdory dominantní ekonomické třídě, tudíž i proletářský stát by měl podle anarchistů vykořisťující charakter.
Už Lenin se v díle Stát a revoluce s anarchisty shodnul v tom, že každý stát je nesvobodný a nelidový a jakmile proletariát uchopí státní moc, zruší stát jakožto stát, nastane něco, co Lenin nazývá polostátem, který bude sloužit k obraně revoluce ze strany výborů samosprávy, sovětů… Revoluce má za cíl svrhnout vykořisťující třídu (t.j. dnes buržoazii), zničit její (buržoazní) stát, který zajišťuje společenské vztahy vykořisťování, a místo něj zkonstruovat nový (proletářský) stát, který bude udržovat moc proletariátu, dokud celosvětově nezanikne třídní uspořádání společnosti. Potom proletářský stát odumírá, protože zmizí vztahy, které ho reprodukují.
Moc
Anarchismus myšlenku nadvlády nebo moci zavrhuje. To je pochopitelné – v současném kontextu je moc asociována s arogancí, šikanou a privilegii. Existuje mnoho příkladů, kdy moc zkorumpovala nespočet radikálních levičáků, kteří obrousili hrany, zavrhli principy a etablovali se do kapitalistického systému kvůli vlastním ekonomickým výhodám, ať už mluvíme o odborových předácích nebo levicových politicích po celém světě. Taková moc je politická katastrofa – ve chvíli, kdy se masy pracujících odhodlají ke stávkám a revoluční činnosti, snaží se takoví vůdci zpravidla uklidnit situaci, a tím hnutí pracujících škodí.
Takovým příkladem byly protesty v květnu 1968 ve Francii – spontánní masové hnutí studentů a pracujících ohrozilo de Gaullův režim masovými protesty, studentskými okupacemi a generální stávkou a vedení (zejména) Komunistické strany a CGT zúžilo požadavky na zvýšení mezd a zlepšení pracovních podmínek, hlavně ať se všichni co nejdříve vrátí do práce. Z takových příkladů je snadné si odvodit, že vedení nebo moc jako taková je špatná. Existence moci je ale nezvratný fakt, a to ne kvůli přirozené špatnosti lidí, ale proto, že každý má jinou úroveň schopností, znalostí a zkušeností. V každé organizaci a při každé akci se najdou lidé, kteří jsou schopni a ochotni na sebe vzít více zodpovědnosti než ostatní, a to platí i při spontánních demonstracích – vždy je tam někdo, kdo například zakřičí „Vpřed!“. To se týká i anarchismu – i v anarchistickém hnutí existují a vždy existovali vůdci (Proudhon, Bakunin, Kropotkin, Machno, Goldmanová, Durutti…).
Fakt, že anarchisté myšlenku vedení neuznávají, zvětšuje problém – znamená to, že nevolené vůdce nelze demokraticky kontrolovat, nefunguje tam odvolatelnost apod. Pokud anarchisté problém moci nevyřeší, nevyřeší ani problém vedení pracující třídy jako celku. Existence anarchismu jako takového je výzvou pro kapitalistickou hegemonii a tím, že anarchisté šíří své materiály nebo mluví na demonstracích, ve skutečnosti bojují o moc v levicovém hnutí a v pracující třídě, ale dokud nebudou myšlenku moci uznávat, nepřispějí tím osvobození pracující třídy. Největší moc má samozřejmě lid, bez masového hnutí není revoluce možná, ale někdo musí učinit rozhodnutí. Bez toho není možné uspět při revoluci a nahradit stávající struktury. Jedinou možnou alternativou je vedení hnutí pod demokratickou kontrolou, odolné proti korupci a schopné najít cestu vpřed.
Strana
Anarchistické odmítání myšlenky politických stran (včetně revoluční strany) je svým způsobem pochopitelné – takzvaně komunistické stany v minulosti jsou zodpovědné za utrpení milionů lidí a většina současných stran z celého politického spektra je nedůvěryhodná. Budování revoluční strany je ale nezbytné ze dvou důvodů. Jednak kvůli tomu, že nepřítel je vysoce organizovaný a v boji proti němu (kapitalismu) je nezbytné, aby se pracující organizovali také, a to jak na pracovištích v odborech, tak v revoluční straně, protože neorganizovaný jednotlivec toho moc nezmůže.
Dalším důvodem je, že třídní vědomí se vyvíjí nerovnoměrně – kapitalisté mají pod kontrolou veškerá média i vzdělávací systém a to má velký vliv na třídní vědomí pracujících. To určitě neznamená, že by pracující měli „vymyté mozky“ nebo nebyli schopni samostatně přemýšlet – naprostá většina autorů článků v Solidaritě je také pracující třída – a koneckonců už jenom zkušenost s vykořisťováním, útlakem, chudobou apod. znamená, že třídní vědomí tam ve větší či menší míře existuje, liší se ale člověk od člověka podle jeho vlastních zkušeností. Konzistentně antikapitalisticky vystupuje jen malá část pracujících. Proto je nezbytné koncentrovat tyto lidi v organizaci – revoluční straně – aby organizovaně šířili myšlenky mezi ostatními pracujícími.
I proto mnoho anarchistů souhlasí, že nějaká forma organizace pracujících je potřeba, např. anarchosyndikalisté prosazují myšlenku revolučních odborů. To je krok správným směrem, ale nestačí. Odbory totiž působí jen na pracovištích, zatímco revoluční strana může působit i na nezaměstnané, studenty apod. Anarchisté, kteří zakládají vlastní organizace s podobným záměrem, de facto zakládají revoluční strany, jen pod jiným názvem. Odmítnutí toto uznat znamená strategickou nevýhodu.
Jaká je záruka, že revoluční strana nepůjde stejnou cestou, jako mnohé v historii – autoritářství, byrokratizace a podobně? Záruka samozřejmě neexistuje, stejně jako neexistuje záruka úspěchu revoluce nebo jednotlivých demonstrací a stávek. Anarchisté často vysvětlují selhání revolučních stran přirozeným hladem po moci, kdyby to tak ale bylo, byl by to argument i proti anarchismu. Další argument je nevyhnutelné autoritářství v leninistických organizacích. To ale postihuje všechny typy organizací, včetně těch anarchistických, stejně jako byrokratizace.
Marxistická analýza selhání revolučních stran je ve vnějším tlaku ze strany kapitalistické společnosti. Ten se projevuje na dvou úrovních: na jedné straně vykořisťování, útlak a odcizení práce ztěžuje pracujícím vyvinout si sebevědomí a uvědomění nezbytné pro kontrolu vlastních vůdců. Na druhé straně kapitalismus záměrně korumpuje a odcizuje levicové vůdce od pracujících. Například po Říjnové revoluci vyvolal světový kapitál v Rusku občanskou válku, která rozdrobila a oslabila pracující třídu tím, že musela čelit hladu, válce a ekonomickému kolapsu. V těchto podmínkách nebylo demokratické řízení společnosti možné. Tlak kapitalismu na byrokratické vedení (symbolizované Stalinem) jej svedl z orientace na celosvětovou revoluci k soupeření s kapitalismem za jeho podmínek (v tomto případě zavedení státně-kapitalistického vykořisťování za účelem soupeřivého hromadění kapitálu).
Jak se může revoluční strana těmto tlakům ubránit? Základem jsou 4 opatření:
- Strana musí být zapojena v každodenních bojích pracující třídy.
- Strana se musí striktně držet revolučních principů.
- Žádná materiální privilegia pro vedení strany.
- Struktura strany musí kombinovat demokracii s centralismem.
Jedinec, společnost a třída
Otázka vztahu mezi jedincem, společností a třídou je jednou z nejdůležitějších, ale zároveň produkuje nejvíce rozporů mezi některými proudy anarchismu a marxismem. Nutno zdůraznit, že se jedná skutečně pouze o některé proudy. Extrémně individualistický anarchismus, který reprezentoval Max Stirner, v dnešní době není téměř vůbec zastoupený, občas se však objevují takové tendence.
Marxismus bývá často vnímán jako striktně antiindividualistický, to je však dezinterpretace. V první řadě je potřeba říct, že čistý, ničím neomezený egotismus se v lidské historii nevyskytuje z praktických důvodů – člověk je společenský tvor, to znamená, že jeho přežití je závislé na soužití s ostatními. Když se podíváme například do pravěku, lov byl jednoznačně skupinová práce. Kdo se jí odmítal účastnit, byl v podstatě odsouzen k smrti. Tak je tomu i dnes, přežití v dnešní společnosti je přímo závislé na spolupráci, ať už v zaměstnání nebo při navazování a udržování vztahů.
Marxistický pohled na vztah jedince a společnosti rozhodně není zavržení individuální svobody a rozvoje individuální osobnosti. V Komunistickém manifestu naopak Marx a Engels kritizují kapitalismus právě za potlačování svobody jednotlivce: „Svobodu jednotlivce potlačuje zejména kapitalismus, a přestože v kolektivním boji musí mít své limity, cílem je svoboda každého jednotlivce a tím pádem i svoboda celé společnosti.“
K revoluci, a tedy osvobození společnosti je však potřeba identifikovat sílu, která je schopna kapitalismus překonat a postavit základy nové společnosti. Pro marxisty je to pracující třída, neboli proletariát – třída pracujících, kteří nevlastní výrobní prostředky a jsou nuceni prodávat svou práci, aby přežili. Tato identifikace je základním argumentem marxismu. Někteří anarchisté (např. anarchosyndikalisté) v tomto s marxisty souhlasí, ale někteří tyto myšlenky odmítají, k tomu se ale dostaneme později.
Historie anarchismu
Anarchistické tendence existovaly ve společnosti víceméně odjakživa, jako definovaná ideologie se anarchismus poprvé objevil v polovině 19. století. Jednou z nejvýznamnějších postav anarchismu byl Michail Bakunin, ruský anarchistický teoretik a revolucionář. Bakunin odmítal marxismus jako státnický a autoritářský a na tomto základě se také pokoušel zakládat frakce v První internacionále. Bakuninova představa cesty k revoluci však přímo ztělesňovala rozpory v anarchistickém hnutí. Bakunin zakládal tajné organizace pro uzavřený okruh lidí, které vedl on sám, a v dopisech soudruhům popisoval fungování budoucí anarchistické společnosti jako „tajnou diktaturu“.
V Rusku má anarchismus delší tradici než marxismus, role anarchistů pří Říjnové revoluci však byla překvapivě malá. V sovětech měli pouze zanedbatelné zastoupení a propagandu v ulicích téměř žádnou. Šlo o souboj dvou států – sověty proti carskému státu – a v tomto anarchisté zkrátka neměli šanci. V občanské válce však sehráli významnější roli díky podpoře z řad rolnictva. Například Kronštadtské povstání bylo zakořeněno v rolnickém odporu proti vyvlastňování jejich majetku v rámci tzv. válečného komunismu. Povstalci v Kronštadtu pocházeli zejména z řad ukrajinského rolnictva, často z oblastí pod vlivem Nestora Machna. Jedno z hesel Kronštadtského povstání bylo „třetí revoluce“. Rolnická revoluce by však v tehdejších podmínkách znamenala otevření dveří kapitalismu nebo rovnou návratu carismu a pravděpodobně by znamenala také obnovení občanské války.
Anarchisté kritizují bolševismus jako celkově autoritářský kvůli potlačování opozice i samotných dělnických rad. Tvrdí také, že bolševismus vedl ke vzniku stalinismu, což jsme si ale již vyvrátili ve článku v Solidaritě 127 (https://solidarita.socsol.cz/2024/teorie/100-let-od-umrti-lenina). Anarchistická kritika autoritářství opomíjí kontext – občanská válka ohrozila revoluci a ekonomicky zdevastovala Rusko. V takové situaci zkrátka nebyla jiná možnost než autoritářské vedení. Kdyby bolševici pevně neuchopili moc do rukou, znamenalo by to pravděpodobně nejen úplné zhroucení infrastruktury, ale také pravděpodobnou vojenskou intervenci ze strany kapitalistických mocností, což by pro revoluční stát bez silného vedení znamenalo porážku.
Španělská revoluce ve 30. letech byla jednou z nejvýznamnějších událostí anarchistického hnutí a také ukázkou, jak anarchismus selhává jako revoluční strategie. Anarchistický odborový svaz CNT měl cca milion členů a byl v té době nejvýraznější silou ve španělském hnutí pracujících. Španělská revoluce začala v roce 1936 po Frankově fašistickém převratu, ozbrojení (zejména) anarchističtí pracující obklíčili kasárna v Madridu a Barceloně a za několik dnů se jim podařilo získat kontrolu i ve městech. Po revoluci dělnické výbory úspěšně organizovaly veškerou infrastrukturu, nastal také výrazný posun v lidských právech – například legalizace potratů.
Z důvodu přetrvávající fašistické hrozby se však anarchisté přidali k vládě Lidové fronty a tím revoluci de facto zradili. V prohlášení CNT stojí: “Buď budeme spolupracovat, nebo zavedeme vlastní diktaturu. Nic nemůže být vzdálenějšího anarchismu než prosazování vlastní vůle silou. Neujali jsme se moci ne proto, že bychom toho nebyli schopni, ale protože jsme nechtěli, protože jsme proti všem druhům diktatury.“
Anarchismus dnes
Postupem času se vyvinulo množství anarchistických směrů, některé z nich jsou marxismu jak ideologicky, tak strategicky poměrně podobné jako například anarchokomunismus nebo anarchosyndikalismus – pro oba je velmi důležité působení v revolučních organizacích a zaměřují pozornost na pracující. Existuje také téměř neznámý fenomén, platformní anarchismus, který tvrdí, že pro úspěch revoluce musí být všichni anarchisté sdruženi v jedné organizaci s homogenním programem, která zajistí v anarchistickém hnutí hlavní a taktickou politickou linii, také prosazuje nutnost revoluční armády s jednotným velením a operačním plánem, což jsou argumenty shodné s těmi marxistickými pro revoluční stát, do anarchistického rámování tak tento směr nezapadá.
Oproti tomu autonomismus se stejně jako „lifestylový anarchismus“ snaží hledat skuliny v systému a žít „mimo“ kapitalistickou společnost. Taková strategie ale nemá šanci oslovit pracující a nenabízí perspektivy změny systému. Autonomismus navíc považuje pracující za kolaboranty s kapitalistickým systémem a odmítnutí práce za revoluční čin. Tím přispívá k rozdělení pracující třídy na pracující a nezaměstnané. Pracující třídu autonomismus na rozdíl od marxismu nepovažuje za revoluční sílu a namísto termínu „pracující třída“ používá termín „zástup“. Jedná se o reformistickou strategii.
Anarchisté s oblibou využívají jako hlavní strategii přímou akci, což je široká škála taktik, ale obecně jde o protestní akce porušováním kapitalistických zákonů. Přímá akce může být násilná nebo nenásilná a využívá ji jako jednu ze strategií mnoho politických hnutí, včetně marxistických. Anarchisté však často upřednostňují přímou akci před jinými formami protestů i před nutností zapojit a mobilizovat masy. Přílišný důraz na přímou akci může vést až k odcizení odhodlané menšiny a ještě nepřesvědčené většiny.
Anarchismus odmítá účast v parlamentních i dalších oficiálních volbách jako buržoazních, zkorumpovaných a jako legitimizaci kapitalistického státu. I přes stejné výhrady jako marxisté účast ve volbách podporujeme, protože pro nás jsou volby prostředím pro získávání podpory a posilování třídního vědomí. V případě zvolení je navíc větší možnost pro propagandu i pro alespoň částečná opatření pro zlepšení podmínek pracujících. Je zde samozřejmě stále riziko zkorumpování revolucionářů, kteří se dostanou do politiky, to se však dá minimalizovat zachováním hlavního zaměření činnosti na nevolební politiku, demokratickými procesy ve straně, jako je například odvolatelnost všech volených zástupců na základě diskuze a hlasování. Anarchistický bojkot voleb navíc dává prostor reformistům a pravici.
V anarchistickém hnutí je upřednostňováno rozhodování konsenzem před rozhodováním za pomoci hlasování. Pokud konsenzus existuje, jedná se o ideální situaci, jak ale víme z praxe, ne vždy je možné se na všem jednoduše shodnout. Často jde proto o nepraktický a zdlouhavý způsob rozhodování, může také vést až k nedemokratičnosti, protože v něm neexistují mechanismy, jak zabránit vzniku samozvaných vůdců. V případě nutnosti rozhodnout rychle nebo nemožnosti dosáhnout konsenzu využívají marxisté hlasování. Hlasování po předchozí debatě je nejdemokratičtějším způsobem rozhodování, které si musíme udržet i po porážce kapitalismu v dělnických radách.
Cesta vpřed
Krize kapitalismu se stále prohlubuje a je nezbytné jej překonat, v sázce je osud celého lidstva. Jak jsme si však ukázali v tomto článku, anarchismu chybí strategie pro porážku kapitálu a pro realizaci ideálů. Pro marxisty je nejdůležitější strategickou otázkou identifikace společenské síly, která má potenciál změnit systém. Touto společenskou silou je mezinárodní pracující třída definovaná jako soubor lidí, kteří jsou nuceni pro své přežití prodávat svou práci, jsou zaměstnáváni a vykořisťováni kapitalisty. Důvod, proč se Marx zaměřil právě na pracující třídu, není v jejím utrpení, ale v její síle – fungování celé společnosti stojí na pracující třídě. Boj pracujících je navíc ze své podstaty kolektivní, což přináší výhody jak v boji proti kapitálu – když se pracující z jednoho nebo více odvětví zorganizují a rozhodnou se práci zastavit, společnost bude paralyzována a v takové situaci se dá lépe tlačit jak na samotné kapitalisty, tak na politickou reprezentaci – tak i v následné socialistické společnosti, která bude postavená na solidaritě a spolupráci. Organizace pracujících je nezbytná, a to jak v odborech, tak v revoluční straně, která má za úkol zejména šířit ideologii, vzdělávat a v revolučních časech vést a starat se o chod společnosti, dokud nezanikne stát.
A co z toho plyne pro současnou radikální levici v Česku? Všichni víme, že situace radikální levice u nás dnes není růžová. Lidí, kteří jsou nějakým způsobem aktivní v hnutí, není mnoho, ale i přesto tady máme hned několik jak marxistických, tak anarchistických organizací, které mají v nejlepším případě desítky členů. To je naprosto logické – konkrétních myšlenkových proudů a směrů je více a spojení všech do jediné organizace by přineslo jen zmatek, taková organizace by byla beztvará. Každá organizace má svoje témata, kterým se věnuje a oslovuje jinou skupinu lidí. Je ale nezbytně nutné si uvědomit, že i přes naše ideologické a strategické rozdíly nejsme nepřátelé. Naším nepřítelem je kapitalismus a všechny problémy, které z něj vyplývají – rasismus, fašismus, klimatická změna – proti tomu všemu musíme bojovat jak společně v nezávislých iniciativách, jako je například Společně proti rasismu a fašismu, tak každý ve vlastní organizaci, bok po boku.
