Pravicoví autoři lacině spojující ideologii socialismu s minulým režimem (ve skutečnosti spíše státně kapitalistickým) s oblibou poukazují na četné ekologické katastrofy ve východním bloku – ať už šlo o Černobyl, či Aralské jezero v SSSR, nebo o kyselé deště a měsíční krajinu povrchových dolů v severních Čechách. Jde podle nich o výsledek utilitaristického přístupu marxistů k přírodě, která pro ně představuje pouze surovinovou základnu.
Někdejší disident Václav Havel na začátku 80. let napsal ve svém známém textu Krize identity (též dopis Olze č. 118 z 6.3. 1982) následující slova: „Kráva už není zvíře: je to stroj, který má své vstupy (jadrná krmiva) a své výstupy (mléko) (…) Kráva nám opravdu efektivně slouží, ovšem za tu cenu, že už není krávou (…), podobně jako třeba severní Čechy jsou nám významným zdrojem paliva za tu cenu, že přestávají být kusem naší domoviny (stávajíce se čímsi mezi Měsícem a smetištěm).“ A uzavírá: „Člověk uchopil svět způsobem, kterým ho de facto ztratil; podmanil si ho tak, že ho zničil.“ Tato Havlova slova však platí stejně tak dobře dnes jako platila před 40 lety v minulém režimu. Pokud za tu dobu u nás došlo ke zlepšení životního prostředí, nebylo to zásluhou volného trhu, ale naopak zavedením státních či evropských restrikcí. Podstata problému však zůstává stejná – na přírodu a životní prostředí se stále hledí jen jako na technický problém.
Technický problém
Globální klimatická změna je největší výzvou, jaké v současnosti lidstvo čelí. Zatímco dříve se vedly spory o tom, zda (případně do jaké míry) je za klimatickou změnu odpovědný člověk, dnes se to bere víceméně jako fakt a diskuze se vede spíše na téma, zda se hrozící katastrofa vůbec dá ještě odvrátit. Velké naděje se dnes vkládají do vývoje technologie CDR (Carbon Dioxide Removal) spočívající v zachytávání přebytečného CO2 z atmosféry a jeho ukládání do země (tzv. sekvestrace uhlíku). Tuto technologii pak doplňuje celý katalog dalších technických řešení – fertilizace oceánu, tj. jeho hnojení železem k posílení růstu planktonu požírajícího oxid uhličitý, či metodou tzv. upwellingu spočívající ve vyzvedávání spodních vod ze dna oceánu bohatých na živiny; alkalizace vod, tedy přidání minerálů vázajících uhlík například umělým posílením přirozeného zvětrávání skal; umělé zalesňování; výroba čisté energie spalováním biomasy se zachytáváním a ukládáním uhlíku (BioEnergy with Carbon Capture and Storage, BECCS) a využitím zuhelnatělé biomasy (tzv. biouhel) ke zvyšování kvality půdy.
Všechna tato řešení jsou typická pro naší moderní průmyslovou společnost. Na klimatickou krizi stále pohlížíme pouze jako na technický problém, který lze vyřešit vynálezem nějaké převratné technologie. To ostatně platí i pro přechod energetiky na obnovitelné zdroje výstavbou solárních či větrných elektráren. Jde samozřejmě o vysoce sofistikovaná a nezbytná řešení, bez kterých se neobejdeme, ke skutečnému řešení klimatické krize je toho však potřeba mnohem více – zcela změnit způsob našeho myšlení, pochopit, že enviromentální krize není jen technickým problémem, ale především problémem společenským a kulturním.
Tento sociální a kulturní aspekt je při tom přehlížen nejen v rovině řešení, ale i v rovině příčin enviromentální krize. Panuje shoda na tom, že klimatická změna započala nadměrnými emisemi CO2 způsobenými průmyslovými revolucemi v 18. a 19. století – vynálezem parního stroje (roku 1765) při první průmyslové revoluci, a vynálezem spalovacího motoru a praktického využití elektřiny při druhé průmyslové revoluci (po roce 1870). Ve veřejné diskuzi je však zcela přehlížen fakt, že k rozhodujícímu a zcela rapidnímu nárůstu emisí došlo až po roce 1945, což lze snadno rozpoznat na grafu. Na vině zde nebyla nějaká další průmyslová revoluce, ale nástup konzumní společnosti – stalo se v té době normou, že skoro každá rodina má najednou vlastní automobil, domácí spotřebiče (do té doby těžko dostupný luxus) a touží i po vlastním bydlení namísto dosud běžného bydlení vícegeneračního či komunitního. K tomu je potřeba přičíst i obrovskou poválečnou populační explozi, tzv. baby boom.
Kořeny antropocénu tedy musíme posuzovat v širších souvislostech, nikoli izolovaně. Stejně tak se při hledání řešení musíme zaměřit na celý náš společenský systém a konzumní kulturu a pokusit se je změnit.
Eko-marxistická tradice
Americký profesor John Bellamy Foster poukazuje ve svých dílech Marx’s Ecology a Return of the Nature na dlouhou tradici marxistické ekologické teorie. Již Marx pracoval s konceptem tzv. metabolické trhliny (metabolic rift). Lidská společnost podle něj potřebuje k udržení dosažené životní úrovně neustálou reprodukci, tj. nahrazování spotřebovaných a opotřebovaných statků novými (jednoduše řečeno: vše, co se spotřebuje, je nutné znovu vypěstovat či vyrobit), přičemž hrozí, že tento metabolismus může být narušen „trhlinou“ v podobě vyčerpání zdrojů (čímž se v Marxově době myslelo především vyčerpání půdy zemědělstvím). Engels pak například sepsal spis Dialektika přírody stojící na základní tezi, že příroda je důkazem dialektiky.
Zřejmě nejvýznamnějším představitelem této tradice byl přední bolševický ideolog Nikolaj Bucharin (1888 – 1938), později popravený ve stalinských procesech. Ve svém klíčovém díle Historický materialismus z roku 1921 rozšířil dialektický materialismus o moderní koncept biosféry, který ve stejné době rozpracoval sovětský vědec Vladimir Vernadskij. Je ostatně často opomíjeným faktem, že sovětští vědci patřili ve 20. letech (tj. ještě před nástupem byrokratickou protekcí protlačovaných pseudovědců typu Lysenka) k hlavním průkopníkům ekologické vědy; vedle Vernadského můžeme jmenovat například Alexeje Pavlova, který přišel jako první s konceptem antropogenní epochy – tj. antropocénu.
Bucharin rozvinul Marxovu myšlenku metabolismu a přišel s konceptem rovnováhy mezi lidskou společností a přírodou, kterým již před sto lety přesně popsal východiska moderní ekologie. Diskutujeme-li dnes o možnostech trvale udržitelného rozvoje, nebo o populárních konceptech nerůstu či „ekonomie koblihy“, teoretický podklad můžeme najít právě zde.
Bucharinův koncept rovnováhy
Podle Bucharina vztah mezi lidskou společností a přírodou neustále přirozeně inklinuje k rovnováze (podobně jako u přírodních zákonů), což je hlavní hybnou silou dialektického procesu. Technologie pak představují jakýsi ukazatel tohoto vztahu – jako všichni živočichové, i člověk je nucen přizpůsobovat se okolnímu prostředí, na rozdíl od ostatních druhů má však schopnost přizpůsobovat též okolní prostřední sobě a svým potřebám, využívat přírodní síly. Technologický rozvoj je odrazem sociálního a kulturního rozvoje (pokud je společnost nerozvinutá, zaostává technologický vývoj), předpokládá však také dostatek přírodních zdrojů.
V Bucharinově modelu tak představují lidská společnost, příroda a technologie tři vrcholy trojúhelníku či jakási ozubená kolečka, která se vzájemně ovlivňují. Jde o proces neustálého narušování a obnovování rovnováhy. Podle Bucharina existují v zásadě 3 možné scénáře:
Ve stavu stabilní rovnováhy dochází k prosté reprodukci – lidská společnost využívá veškeré prostředky a čas k pokrytí svých potřeb, takže zůstává na stejné vývojové úrovni. V případě nestabilní rovnováhy s kladnou indikací umožňuje dostatek přírodních zdrojů, že společnosti stačí k pokrytí potřeb jen část svých prostředků a času, takže zbytek může být věnován duševní činnosti – technologickým inovacím i kultuře, výsledkem je rozšiřování výroby a růst životní úrovně. Nejjednodušším příkladem může být pravěká tlupa, která se přestěhovala do oblasti s hojností zvěře, takže jí lov zabírá méně času a ten zbylý může být věnován zdokonalováním nástrojů, což vede k ještě větší efektivitě. Nové technologie se odráží ve zvyšování produktivity práce, která je dalším předpokladem pro populační růst, protože umožňuje uživit více lidí.
V důsledku postupného vyčerpání zdrojů však může dojít k situaci, kdy je k pokrytí potřeb nutné vynaložit více úsilí i času. Při této nestabilní rovnováze se zápornou indikací se reprodukuje stále menší množství statků (menší než se spotřebuje) a rovnováha se neustále obnovuje na nižší a nižší úrovni; dochází k poklesu životní úrovně i kulturnímu úpadku. Vrátíme-li se k našemu příkladu s pravěkou tlupou, tak v důsledku postupného vybití většiny lovné zvěře na daném místě je obstarávání potravy stále náročnější – lov zabírá stále více času i energie, takže lovci nezvládají ani opravovat či vyrábět nové nástroje a jejich efektivita klesá, kultura upadá, kvůli hladu se postupně snižují počty populace.
Lidstvo pravděpodobně v blízké budoucnosti narazí na tento Marxem i Bucharinem předvídaný ekologický bod zlomu. Problémem není pouze populační růst, jak se mnozí domnívají (apokalyptické řeči o nekontrolovatelně rostoucí světové populaci a potřebě jejího omezení zavánějí až určitou výzvou ke genocidě). Světový populační růst ve skutečnosti již dávno není exponenciální – to platilo zhruba do roku 1960 (kdy světová populace dosáhla 3 miliard), od té doby roste již pouze lineárně přibližně o jednu miliardu obyvatel za cca 12 – 13 let. Většina současných modelů očekává, že se populační růst v budoucnosti úplně zastaví a světová populace možná i začne klesat. Zatímco ve vyspělých zemích je tento dlouhodobý trend výsledkem společenského i technologického pokroku (plánované rodičovství, antikoncepce), na globálním jihu pravděpodobně velmi záhy nastane situace, že místní zdroje při nízkém stupni rozvoje nepostačí k uživení stále rostoucí populace. Podle Bucharinova modelu je na vině naše neschopnost sladit populační růst s odpovědným využíváním přírodních zdrojů a rovnoměrnou distribucí technologií.
Válka s mloky
Mluvíme-li o přírodních zdrojích, nesmíme opomínat ten nejdůležitější – naše životní prostředí. Zatímco za nerostné suroviny se platí krvavé peníze a vedou se o ně války, životní prostředí mohou kapitalisté drancovat prakticky bezplatně vypouštěním emisí (emisní povolenky a pokuty jsou jen symbolické). Tyto externality jsou typickým příkladem tržního selhání, které poněkud zpochybňuje pohádku o spravedlivosti a racionalitě tržní ekonomiky.
Nyní však v souvislosti s globální klimatickou změnou nastává konec legrace. Až děsivě se začíná naplňovat rčení „po nás potopa“, protože ona potopa opravdu přijde. Již v dohledné době se některé části pevniny ocitnou pod vodou a nízko položeným ostrovním státům v Pacifiku zcela reálně hrozí bezprecedentní zánik. Hladiny světových oceánů stoupají nikoli pouze jako následek tání ledovců, ale i pouhou teplotní roztažností při růstu průměrné teploty na zemském povrchu způsobeném narůstající koncentrací skleníkových plynů v atmosféře. Postupujícím oteplováním navíc taje trvale zmrzlá půda na Sibiři a do ovzduší se uvolňuje methan, který je také skleníkovým plynem – nastává ďábelský kolotoč, který od určitého bodu již nepůjde zastavit.
Všichni si uvědomujeme, že pokud se nesníží emise CO2, tak se lidstvo samo zahubí, v realitě kapitalismu je však možnost omezení průmyslové výroby nemyslitelná. Kapitalismus je systém založený na neustálém hospodářském růstu, výrobě pro výrobu. Od ní se odvíjí všechny ostatní faktory jako je zaměstnanost, výše mezd i spotřeba, výroba je podmiňuje a limituje. Jako bychom se ocitli v čapkovské válce s mloky, kterým sami dodáváme zbraně, přestože zaplavují mořem naši pevninu. Ačkoli bylo Čapkovo podobenství původně směrováno především proti byznysem živenému imperialismu a expanzionismu, lze jej vztáhnout i na současnou enviromentální krizi. Také v tomto případě se totiž lidstvo stalo obětí nelidských sil, slepých mechanismů trhu. Svět neřídí ilumináti ani žádná podobná konspirace, ve skutečnosti je to mnohem děsivější – neřídí jej nikdo. Sedíme ve vlaku řítícím se několikasetkilometrovou rychlostí do temnoty před námi a v kabině chybí strojvůdce.
Hromadění pro hromadění
To, co pohání kapitalismus vpřed, je neustálý nelítostný závod mezi jednotlivými kapitalisty o co nejvyšší zisky. Marx to označoval za „vnější donucovací zákon“. Pro kapitalistu jakékoli klopýtnutí v tomto závodě znamená krach a převzetí jinou korporací. Jak říká hlavní antagonista klasického filmu Wall Street, finančník Gordon Gekko:„To není o tom mít dost. Je to hop nebo trop.“ Podle Marxe je kapitalista ostatně pouhým ztělesněním kapitálu – jinou společenskou úlohu nemá, ve skutečnosti postrádá i rysy vlastní osobnosti. Hodnoty neshromažďuje kvůli užitku, ale pouze kvůli jejich směnné hodnotě; sám jich neužívá, omezuje vlastní spotřebu ve prospěch akumulace kapitálu. Může si sice dopřát luxusní výstřelky, ale musí být ve dne v noci ve střehu, neustále připraven reagovat na výkyvy na trzích. Podívejte se například na osobnost Andreje Babiše – věčně uštvaný, naříkající šedý krysák, který svou společenskou úlohu bere jako těžký úděl.
Aby zůstali kapitalisté v zisku, snaží se vyždímat stále více peněz ze svých zaměstnanců i spotřebitelů a získané prostředky reinvestovat do nákupu dalších podniků a strojů, do rozšiřování výroby. Marxisticky se tomu říká akumulace kapitálu. Jde o začarovaný kruh – kapitalisté vykořisťují a investují, aby mohli dále vykořisťovat a investovat. Je to hromadění pro hromadění, výroba pro výrobu. Navzdory tvrzením o tom, že kapitalismus je logický a racionální systém, jde ve skutečnosti o absurdní stav věcí.
Stále větší část příjmů obyvatel končí v rukou kapitalistů, kteří zisk nevyužívají ke spotřebě, ale k dalšímu rozšiřování výroby. Nutným důsledkem tohoto ekonomického systému je podle Marxe nadprodukce – produkce nad absorpční možnosti trhu v důsledku nedostatečné kupní síly obyvatel – a cyklicky se opakující ekonomické krize. Ty často provází absurdní obrázky ničení zboží, protože jen samotné náklady na skladování bývají vyšší než možný zisk z prodeje; za velké hospodářské krize ve 30. letech se vylévalo mléko do kanálů, podobně jsme byli v nedávné době v čase pandemie svědky vylévání ropy, když její cena klesla do záporných hodnot. To je v přímém rozporu s tezí, že poptávka vytváří nabídku, jak je nám vštěpováno již od základní školy. Důvod proč není nadprodukce trvalá spočívá pouze v opotřebovávání fixního kapitálu (např. strojů) a nutnosti jej omlazovat, kapitalistická spotřeba výrobních prostředků tak částečně nahrazuje běžnou spotřebu spotřebního zboží. Rusko-ukrajinský ekonom Tugan-Baranovsky napsal na začátku 20. století, že jediným řešením vedoucím k trvalému ekonomického růstu je neustále se rozšiřující výroba výrobních prostředků – tedy výroba strojů na výrobu strojů na výrobu strojů atd., čímž by se výroba stala zcela nezávislou na poptávce. Podstata kapitalismu dotažená ad absurdum.
Tento systém z nás všech dělá oběti a zároveň i komplice. Reklamní masáž zakotvila ve většině z nás představu, že konzum je projevem individuální svobody. Nejde o stupidní letáky nebo reklamy v televizi, ale o sofistikovanou psychologickou manipulaci. Známá dokumentární série The Century of Self od BBC ukazuje, jak moderní marketing za pomoci psychoanalytických postupů zneužívá nevědomých lidských tužeb. Je to tak ve skutečnosti nabídka, která vytváří poptávku. Spotřebitelé se nechovají racionálně, namísto skutečných potřeb často uspokojují své skryté tužby. Osobní automobily již dávno neslouží pouze k uspokojení potřeby někam se dostat, ale jsou též ukazatelem společenské prestiže; off-roady se staly symbolem svobody a nespoutanosti, silné motory stimulují pocit nadřazenosti na ostatními. Podobně i z oblečení se stal prostředek sebevyjádření, móda je vydávána za projev individuality. Na trh jsou chrleny stále novější a dokonalejší smartphony, disponující převratnými funkcemi, bez kterých prý nemůžeme žít. Spotřebiče, které by mohly sloužit léta, jsou kvůli morálnímu zastarávání spotřebním zbožím. Konzumní společnost je kulturou tužeb místo skutečných potřeb.
Revoluce
Třídní boje byly až dosud vedeny především za účelem dosažení sociální spravedlnosti. Dnes se však nacházíme v historicky výjimečné situaci, kdy je kvůli klimatické změně ohrožena samotná existence lidstva. Kapitalismus již není pouze neuvěřitelně nespravedlivý systém, ale stal se skutečnou existenční hrozbou. Na reformy bohužel již nemáme čas, jediným řešením je revoluce – tedy radikální změna systému, ve kterém žijeme. První fáze této revoluce se však musí odehrát především v našich hlavách, změnou našeho myšlení.
V klasickém socialistickém pojetí představují masy vykořisťovaných rozhodující sílu, která uskuteční revoluci. Je však nutné říct, že jsou-li tyto masy neuvědomělé, představují pro revoluci naopak tu největší překážku. V oblasti ekologie dokázali kapitalisté přesvědčit velkou část pracujících, že sdílí stejné zájmy – omezení průmyslové výroby povede k poklesu jejich životní úrovně. I proto býváme svědky takových obrázků, kdy horníci demonstrují za rozšíření těžby. Na odborové demonstraci organizace KOVO před úřadem vlády 29. března 2023 pak nastala naprosto absurdní situace, když mezi mnoha řečníky z různých částí politického spektra vystoupil i oligarcha Andrej Babiš či poslanec populistické SPD Radim Fiala, který ve svém projevu mobilizoval proti green dealu a zákazu spalovacích motorů. Těmto silám se bohužel daří přesvědčovat velkou část pracujících, že enviromentální krize je jen výplodem šílených aktivistů a navrhovaná řešení je existenčně ohrožují. Tito „falešní přátelé obyčejných lidí“ je tím však ve skutečnosti pomáhají udržet v postavení, kdy jsou pouhými otroky produktu své práce.
Neuvědomělost je však problémem i zelených liberálů. I oni uvěřili kapitalistům, že sdílí podobné zájmy, když si od nich s dobrým pocitem kupují výrobky označené nálepkou eco-friendly. Stále více marketingu cílí na individuální odpovědnost („A co uděláš pro ekologii ty?“), až v tom zcela zaniká fakt, že k odpovědnosti by měl být hnán především zadavatel reklamy. Tak jako z každé alternativy i z ekologického přístupu učinil kapitalismus jen další obchodní artikl; ekologie se stala módou, lifestylem, kdy my drobní spotřebitelé svědomitě třídíme odpad a jsme neustále pronásledováni pocity viny, zatímco velcí výrobci, kteří se na znečišťování podílí drtivou měrou, nás v tom cynicky povzbuzují. Někteří z nás pak dokonce spatřují poslední naději v moderních mesiáších, jakým je například Elon Musk, slibujících vynalézt geniální technologické řešení enviromentální krize.
Revoluci nám však nepřinesou technologie, ale pouze odmítnutí současného technokratického přístupu k přírodě a společnosti. Hlavním a odvěkým problémem moderní průmyslové společnosti je, že obrovskému technologickému pokroku neodpovídá pokrok sociální a kulturní. Jako levice musíme diskutovat s pracujícími a přesvědčovat je, že kapitalisté – ze své podstaty – nemohou sdílet zájmy s pracující třídou, ať už jde o vztah zaměstnanecký nebo spotřebitelský. Stejně tak musíme neustále opakovat, že řešení enviromentální krize v rámci kapitalismu je – opět z jeho podstaty – nemožné. Řešením je pouze ekonomický a společenský systém, ve které by výrobu neřídily pouze motiv zisku a neviditelná ruka trhu, ale racionální úvaha o společenské užitečnosti vycházející ze skutečných lidských potřeb a možností této planety.
