Již sedm měsíců v Gaze trvá válka, která ani v tomto regionu zmítaného boji po desetiletí, nemá obdoby. A s tou pokračuje i bezprecedentní zabíjení Palestinců jak v Gaze, tak na Západním břehu. Většina obyvatel pásma Gazy je vysídlena v uprchlických táborech na jihu země, mnozí z nich jsou sužování hladomorem či nedostatkem pitné vody. Nadto jsou vražděni humanitární pracovníci, zdravotníci, bombardují se nemocnice, ničí se domovy Gazanů, školy a náboženské budovy. To vše za stálé podpory a dotování vlády USA a zemí tzv. „civilizovaného“ Západu, z nichž ve svém úsilí být neochvějným spojencem Izraele vyniká Česká republika. Její vládní činitelé stvrzují tento „pakt“ zasláním zbraní v říjnu 2023, svou nekritickou proizraelskou rétorikou, hlasováním v OSN a trvající obchodní spoluprácí. Avšak existují státy, které se rozhodly nepodílet se na genocidě palestinského lidu a zcela přerušují obchodní styky s Izraelem či dodávky zbraní. Další nadějí jsou protesty na univerzitách, a to jak v USA, tak i v dalších zemích, které, byť umlčovány silou, svědčí proto, že lidé si začínají být vědomí toho, co se v Gaze děje. Šířením povědomí o situaci v Gaze, bojkotem nadnárodních korporátů, které financují válku, a podporou studentských hnutí, můžeme společně vyvinout tlak na naši vládu, vlády evropských zemí a jejich prostřednictvím i na Izrael.
Černá čísla:
Ke 3.5.2024 bylo v Gaze za 7 měsíců války zabito nejméně 34 600 lidí, z nichž nejméně 14 500 bylo dětí. Na Západním břehu je evidováno 500 obětí, z toho 124 dětí. Pohled z globální perspektivy je alarmující – dle serveru Oddělení pro výzkum míru a konfliktů z University v Uppsale např. 2018 zemřelo ve všech válkách na celém světě 89 tisíc lidí, v roce 2019 79 tisíc. Dle serveru Statista.com v roce 2022 zemřelo ve válečných konfliktech 8647 dětí. Statistik ukazujících, jak je tato válka hrozivá je nespočet, např. údaje z ledna 2024 o počtu zabitých lidí za jeden den publikované neziskovou organizací OXFAM.
Committee to Protect Journalism (CPJ) je organizace, která se zaměřuje na ochranu svobody tisku a práv novinářů po celém světě. Shromažďuje data a informuje veřejnost o padlých, zraněných či nezvěstných novinářích z celého světa – v Palestině a Izraeli od roku 1992. Dle její zprávy bylo za rok 2023 zabito 99 novinářů na celém světě, z toho více než tři čtvrtiny ve válce v Gaze. A to navzdory nutné ochrany žurnalistů dle mezinárodního práva (rezoluce Rady bezpečnosti OSN 2222/2015). Ke 3.5. jejich počet vystoupal až na 97, z nichž naprostá většina je palestinského původu (92 Palestinců, 3 Libanonci, 2 Izraelci). To je dáno jistě i tím, že pro zahraniční novináře je téměř nemožné se do Gazy dostat. Nicméně jsou potvrzeny i cílené útoky na novináře, např na Hamza Al Dahdouha, syna šéfa úřadu Al-Jazeera Gaza Wael Al Dhdouha, a Mustafa Thuraye, nebo také Issama Abdallaha zabitého v jižním Libanonu. Pro úplnost – 4 další novináři jsou nezvěstní a 24 jich bylo zatčeno. Žádná válka v historii nebyla pro novináře smrtelnější.
Humanitární tragédie
Nicméně není to jen denodenní bombardování, kterému musí Palestinci čelit.JIž v prosinci 2023 organizace Integrated Food Security Phase Classification (ICP) upozornila na nedostatek potravin a riziko rozvoje hladomoru nejpozději během května 2024, pokud nedojde k ukončení bojů a neobnoví se dodávky základních potřeb. To se nestalo.
Navíc, v únoru 2024 celkem 17 zemí včetně USA a EU prakticky ze dne na den přestaly finančně podporovat Úřad pro palestinské uprchlíky na Blízkém výchově (UNRWA) poté, co organizace byla bez předložených důkazů Izraelem nařčena, že jejich 12 zaměstnanců se podílelo na teroristickém útoku 7. října. Jen pro zajímavost, jedná se o částku dosahující až 450 miliónů dolarů. Další obvinění zaměstnanců přibyla v březnu a dubnu. UNRWA sdílí seznamy svých zaměstnanců s Izraelem i s okolními státy, tedy pokud by Izrael věděl o integraci Hamásu do struktur OSN, měl by signalizovat svá zjištění již před útokem. Stále probíhající vyšetřování vnitřním orgánem OSN (OIOS) zatím neprokázalo žádnou spojitost zaměstnanců UNRWA s teroristickým útokem, Izrael zatím žádné důkazy neposkytl.
Toto nepodložené osočení následovalo poté, co Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) vydal prozatímní rozhodnutí ve věci genocidy Jihoafrické republiky vs Izrael. Zde je nutno krátce připomenout verdikt ICJ. Ten sice nepřikázal Izraeli pozastavit vojenské operace, ale nařídil mu, aby přijal opatření zamezující genocidě, předcházel a trestal podněcování ke genocidě, umožnil humanitární pomoc v pásmu Gazy, přijal více opatření na ochranu Palestinců. Posledním nařízení ukládalo Izraeli povinnost zaslat zprávu o přijatých opatřeních do jednoho měsíce. To Izrael splnil, nicméně zpráva není veřejně dostupná. Dle lidskoprávních organizací je však situace ještě horší než v lednu a dle Human Rights Watch (HRW) Izrael nesplnil ani jedno z nařízených opatření. Soud pokračuje.
Některé státy již svou podporu UNRWA obnovily, nicméně největší donor, USA, zatím ne, a ani tak neučiní minimálně do března 2025. USA však nejsou jediné, UNRWA zatím přišla o veškeré dotace ze Spojeného Království, Švýcarska, Rakouska a Itálie. To bez pochyb přispělo k humanitární katastrofě, která se v Gaze odehrává. Dle zprávy Oxfam z 3. dubna jsou lidé v severní Gaze nuceni žít v průměru 245 kalorií denně (dle doporučení WHO by měl být denní příjem dětí ve věku 1-5 let mezi 1000-1400 kalorií). Dle WHO stoupl počet dětí mladších 5 let, které jsou akutně podvyživené na 12.4 až 16.5% Ministerstvo zdravotnictví Gazy v dubnu uvedlo, že kvůli hladovění a dehydrataci zemřelo na severu Gazy 32 osob, z toho 28 dětí, což následně potvrdily i jiné organizace jako Save the Children a WHO.
Mezinárodní humanitární právo zakazuje hladovění civilistů jako způsob vedení války. Pokud k tomu záměrně dochází, jedná se o válečný zločin.
Central World Kitchen
V březnu bylo oznámeno, že se otevře námořní humanitární koridor z kyperského města Larnaka do Gazy. 30.3. dorazil do Gazy konvoj 3 lodí vezoucí humanitární pomoc o celkové váze 400 tun. 1. dubna však izraelská armáda zabila sedm humanitárních pracovníků a zaměstnanců World Central Kitchen (WCK), jedné z nejdůležitějších organizací zajišťující dodávky potravin v Gaze. Jedna z jejich hlavní ambicí bylo distribuovat humanitární pomoc, která se do Gazy dostane středomořským koridorem. Náklad obsahující potraviny, léky i hygienické pomůcky jeli vyložit ve třech řádně označených kamionech do skladu blízko Dajr al-Balah, jednalo se přibližně o 100 tun. V jednom z vozů snad měl jet ozbrojený muž, který se však ze skladu s ostatními již nevracel. Na zpáteční cestě, trase, která byla předem schválená IDF, zaútočila izraelská armáda z dronu postupně na všechny tři kamióny, a to i přesto, že pracovníci, kteří útok na první vůz přežili, ihned kontaktovali izraelské vedení. Zemřelo všech sedm osob, kromě Palestinců byli zabiti i tři Britové, Australanka, Polák a Američano-kanaďan. Jaké byly důsledky toho útoku? Jak WCK, tak ale i další humanitární organizace pozastavily svou činnost v Gaze, což vedlo k omezení dodávek jídla v zemi, která již tehdy byla na pokraji hladomoru. Benjamin Netanyahu ve své reakci na útok sdělil: „Došlo k tragické události, při které naše síly neúmyslně ublížily nebojujícím osobám v pásmu Gazy…to se děje ve válce. Provedeme důkladné šetření a jsme v kontaktu s vládami, uděláme vše pro to, abychom zabránili opakováni.“ To ale neodpovídá tomu, co následovalo. Vedením vyšetřování IDF byl pověřen generálmajor Yoav Har-Even, prezident a generální ředitel Rafael Advanced Defense Systems, zbrojní firmy, s níž obchoduje IDF a je pro něj naprosto zásadní. Dále, propuštěni byli dva důstojníci, kteří měli být za útok odpovědní. Jeden z nich, velitel Nochi Mandel, osadník na Západním břehu, v lednu 2024 podepsal se 130 záložními důstojníky dopis, v němž žádali, aby Gaza byla zbavena humanitární pomoci, včetně dodávek do nemocnic. Další tři byli napomenuti. Ve zprávě IDF není žádná zmínka o tom, že by mělo dojít ke stíhání těch, kteří s útokem měli něco společného. Je také otázka, nakolik představitelé izraelské vlády útok opravdu odsuzují, neboť krátce poté, co s vojáky IDF rozvázala pracovní poměr, se ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir vyjádřil, že: „Rozhodnutí náčelníka generálního štábu propustit vyšší důstojníky je opuštěním bojovníků uprostřed války a vážnou chybou, která vyjadřuje slabost.“
Izrael podle všeho však pouze plní to, k čemu vyzval ministr obrany Yoav Gallant ve svém projevu 9. října, jenž byl vysílán napříč televizními stanicemi v Izraeli, a kdy vyzýval k úplnému obležení Gazy, kde nebude elektřina, jídlo, voda, palivo a všechno bude zavřené. Dále řekl: „Bojujeme s lidskými zvířaty a podle toho jednáme.“ Není však jediný, kdo takto motivuje vojáky IDF. Dnes 95letý Erda Yachin, veterán, který se osobně podílel na masakru v Deir Yassin v roce 1948 jako člen milice Lehi, pronášel takováto slova povzbuzení k izraelským vojákům: „Vymažte je (Gazany), jejich rodiny, matky a děti. Tato zvířata už nemohou žít.“
K útoku na WCK se vyjádřili poněkud jednotvárně představitelé všech zemí zavražděných pracovníků, většinou s apelem, aby Izrael převzal plnou zodpovědnost a incident nezávisle vyšetřil. Nicméně jsou to právě oni, kteří se neohradili proti Gallantově výroku, a naopak poskytli Izraeli bianco šek, čehož důsledky dnes pozoruje celý svět.
Nelze však opomenout, že v Británii někteří poslanci, poté i 600 právníků včetně bývalých soudců Nejvyššího Soudu, vyzvali k ukončení prodeje zbraní do Izraele. Proti nim se ohradil bývalý premiér Boris Johnson s prohlášením, že by to bylo „ostudné“. Rishi Sunak opakoval mantru Západu: „Stojíme za právem Izraele porazit hrozbu teroristů z Hamásu a bránit svou bezpečnost.“ A to tedy zřejmě za jakýchkoliv okolností a s jakýmikoliv následky.
Na konci dubna WCK oznámila, že obnovuje svůj provoz v Gaze pozemní cestou, a nyní distribuuje Palestincům denně 200 tisíc porcí jídla. Nicméně stále je množství humanitární pomoci nedostatečné. Před 7. říjnem přijíždělo do Gazy denně 500 nákladních aut s potravinami a základními potřebami. V dubnu to bylo pouze něco kolem 300, nejvíce za půl roku bojů, nicméně ta se vůbec nedostane do severních oblastí Gazy, kde je momentálně situace nejhorší. Jako řešení některé státy, především ty, které poskytují Izraeli zbraně, navrhují shazování balíků z letadel, nicméně to je spíše kritizováno – například dle prohlášení 25 nevládních organizací z března nelze zajistit potřebné množství humanitární pomoci letecky. Jeden shozený balík váží cca 1 tunu, kdežto do jednoho kamionu lze naložit až 20 tun. Je také problém se správnou distribucí obsahu balíků, např. zdravotnických pomůcek, v neposlední řadě již bylo popsáno několik případů, kdy byli balíky zabiti a zraněni lidé. Rovněž alternativa pomoci po moři není na místě – to především z důvodu nutnosti vybudování přístavu, neboť v Gaze byly přístavy zničeny, a také obtížné logistiky vykládání a nakládání dodávek do nákladních vozů. 15. března dorazila do Gazy první loď, vezla pomoc o váze 200 tun, to odpovídá 10 kamionům. Koridory také nevyřeší vysokou mírou odepření přístupu a čekání na kontrolních stanovištích. A svým způsobem je to také legitimizace pozemní blokády.
Jedinou možností jak doručit potřebné množství pomoci je okamžité humanitární příměří a nechat proudit konvoje s humanitární pomocí neomezeně pozemní cestou.
Zdravotnická péče
Mimo to v Gaze kolabuje zdravotnický systém, neboť útoky Izraele byla vyřazena většina nemocnic. Jako první byla zasažena 17. října nemocnice Al-Ahli, nicméně nikdo nebyl pohnán k odpovědnosti. Z 36 nemocnic nyní v Gaze částečně funguje pouze 12. Jeden příklad za všechny – v březnu izraelská armáda zaútočila na největší nemocnici v pásmu Gazy Al-Shifa těžkými zbraněmi i tanky. V tu dobu ji využívalo jako úkryt tisíce Gazanů. Byly zabity desítky lidí a zničena většina zařízení. Izraelská vláda se odvolávala na to, že nemocnice byla střediskem Hamásu, nicméně na podporu tohoto tvrzení předložila jen málo ověřitelných důkazů. Dostupná svědectví zúčastněných vypovídají o neuvěřitelném utrpení, za všechny je nutno alespoň zmínit výpověď lékaře Ghassan Abu-Sitta, současného rektora Univerzity v Glasgow, který popisoval, jak tisíce lidí podstupovaly nesmírně bolestivé, život zachraňující výkony bez anestetik, protože nebyla dostupná. Nebo jak ošetřoval zranění způsobené chemickými bombami. Tento lékař chtěl kolaps zdravotnictví v Gaze přiblížit před pár dny francouzskému senátu, ale nebyl vpuštěn do země na základě zákazu vstupu do celého Schengenu zavedený německými úřady. Útoky na nemocnice, kde jsou civilisté, je další porušení mezinárodního humanitárního práva.
Je zřejmé, že jsme svědky jednoho z nejbrutálnějších konfliktů, který nemá ve 21. století obdoby. A proti jeho ukončení opakovaně hlasuje nejmocnější stát světa a také Česká republika (jak v v říjnu, tak v prosinci 2023 Česká republika ve Valném shromáždění OSN hlasovala proti rezolucím vyzývajícím k okamžitému příměří).
Případ Německo
Po celou dobu války v Gaze Německo dává mezinárodnímu společenství jednoznačně najevo, že stojí bezvýhradně na straně Izraele. Jak řekl 12. října kancléř Olaf Scholz: „Pro Německo existuje jen jedno místo, a to po boku Izraele“. Sami Němci palestinského nebo arabského původu byli vyzýváni samotným prezidentem, aby se distancovali od Hamásu a antisemitismu. Dokonce ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko byl vydán dekret, v němž žadatelé o občanství museli deklarovat svou podporu právu Izraele na existenci. Četné demonstrace na podporu Palestinců byly zakázány, někdy jen pár minut před jejich začátkem. Zdůvodněním byla ochrana veřejného pořádku či obava z antisemitismu. Naopak projevy islamofobie jsou tolerovány již desetiletí, a jen těžko lze čekat, že by se na tom něco mělo měnit vzhledem k růstu volebních preferencí krajně pravicové AfD
V říjnu i v prosinci 2023 během hlasování Valného shromáždění OSN o příměří v Gaze se Německo dvakrát zdrželo. Poprvé s odůvodněním, že nebyl zmíněn a odsouzen Hamás jako příčina války, podruhé s tím, že „Izrael má právo se bránit a zničit Hamás, který pro něj představuje největší hrozbu“, jak vysvětlil mluvčí CDU pro zahraniční záležitosti. Ministryně zahraničí Annalena Baerbock po hlasování alespoň poukázala na utrpení civilistů v Gaze. Tato vyjádřená lítost je však ve značném rozporu s rychlostí, s jakou Německo přestalo podporovat UNRWA, především však také s množstvím zbraní, které Německo exportuje do Izraele. Dle Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru z roku 2023 pochází 69% z nákupu zbraní od amerických firem, hned na druhém místě je Německo se svými přibližně 30%. Recipročně, Izrael je druhý největší vývozce zbraní do Německa, a to z 16%.
Svět zbystřil poté, co Nikaragua v březnu podala žalobu na Německo k Mezinárodnímu soudnímu dvoru (ICJ) z napomáhání genocidy v Gaze, a žádala, aby Německu soud nařídil zastavit vojenskou a jinou pomoc Izraeli a zároveň přikázal obnovit financování UNRWA. 28. dubna ICJ její žádost zamítl. Uvedl, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání takového příkazu, rozhodl proti žádosti v poměru 15:1. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že „okolnosti, jak se nyní Soudnímu dvoru uvedly, nejsou takové povahy, aby vyžadovaly výkon jeho pravomoci podle článku 41 statutu stanovit předběžná opatření“. Dále dodal, že ICJ je nepokojen situací v Gaze a připomenul všem stranám povinnost respektovat článek 1 Ženevské úmluvy. Ano, ten článek, který se týká ochrany osob ve válce, zejména civilistů.
V průběhu soudního procesu, přesně 12. dubna se však ukázalo, že ani pouhé vyjádření podpory Palestincům není v Německu myslitelné. Ten den vtrhla policie na palestinský kongres v Berlíně pořádaný Židovským hlasem pro mír a DIEM25 ve chvíli, kdy jeden z pozvaných řečníků – výše zmíněný Ghassan Abu Sittah, kterému byl předtím násilně odepřen vstup do Německa na letišti, jeho strýc Salman Abu-Sittah a Yanis Varoufakis, bývalý řecký ministr financí měl promluvit online přes ZOOM.
Při razii policie vypla proud, zabavila mikrofony a bylo zadrženo několik účastníků. O Izraeli se tedy může mluvit v Německu jen zcela nekriticky. I pouhý popis nezměrného utrpení v Gaze, jehož člověk, v tom to případě lékař, je sám svědkem, je bráno jako projev antisemitismu.
Mezinárodní trestní soud
Stále probíhá vyšetřování některých izraelských vládních a armádních představitelů u Mezinárodního trestního soudu (International Criminal Court; ICC). Palestina patří do jurisdikce ICC od roku 2015. O čtyři roky později si vyžádala tehdejší žalobkyně rozhodnutí k územnímu rozsahu pravomocí soudu kvůli statusu palestinských území. Již tehdy uvedla, že z předběžného vyšetřování z roku 2015 vyplývá, že v Palestině byly spáchány válečné zločiny. V roce 2021 bylo schváleno, že ICC může vyšetřovat možné válečné zločiny spáchané na palestinském území, tedy v Gaze, Západním břehu i Východním Jeruzalémě. 12. října, pár dní po propuknutí války mezi Izraelem a Hamásem, hlavní žalobce ICC Karim Khan prohlásil, že válečné zločiny spáchané jak Palestinci na izraelském území, tak i Izraelci na území palestinském, budou spadat do jurisdikce palestinského vyšetřování ICC. Izrael sám, stejně ani USA členy ICC nejsou.
8. listopadu 2023 podaly tři palestinské lidskoprávní organizace žalobu k ICC, v níž soud vyzvaly, aby vydal zatykač na premiéra Netanjahua, prezidenta Herzoga a ministra obrany Gallanta pro genocidu, podněcování ke genocidě a zločin apartheidu. Toto vyšetřování stále probíhá.
Izraelský premiér dlouhodobě ostře kritizuje ICC, například pro jeho údajnou ignoraci skutečných válečných zločinů, kdy na místo toho pronásleduje stát Izrael atd. Silné výroky, jenž z jeho úst planou ohledně pokračování mocných úderů na své nepřátele bez ohledu na verdikt ICC, jistě působí mobilizačně na jeho komplice, nicméně pokud by byl zatykač na jeho osobu i ostatní schválen, hrozilo by jim zatčení v případě vycestování mimo Izrael, třeba na půdu EU. Navíc by bylo pro izraelské spojence obtížné předstírat, že jejich vyzbrojování Izraele nepřispívá k válečným zločinům.
Mezinárodní podpora
Se vzrůstajícím počtem obětí a prohlubující se humanitární katastrofou v Gaze můžeme vidět, jak zástupci některých zemí odsuzují válečně praktiky Izraele. Prezident největší jihoamerické země Luiz Inácio Lula da Silva v únoru během summitu Africké unie dokonce přirovnal izraelské vraždění v Gaze k nacistické genocidě na Židech během druhé světové války. Prezident Kolumbie Gustavo Pedro 2. května prohlásil, že s Izraelem přerušuje veškeré diplomatické vztahy. To není příliš překvapivé vzhledem k propalestinské rétorice prezidenta Pedra, nicméně je to mimořádné co do dlouhodobých vztahů mezi Izraelem a Kolumbií. Ta se tak stala další ze zemí Latinské Ameriky, po Bolívii, Hondurasu, Belize, která k tomuto kroku přistoupila. Navíc se v únoru rozhodla pozastavit nákup izraelských zbraní.
Před několika dny informovalo Turecko o přerušení veškerého obchodu s Izraelem. Tyto tendence však na Západě zatím příliš patrné nejsou. Výjimkou je Kanada, která pozastavila dodávky zbraní do Izraele, a Nizozemsko, kterému soud zakázal prodávat do Izraele náhradní díly pro stíhačky F-35 vlastněné USA. Oproti tomu vlády Španělska, Malty, Irska a Slovinska projevily svou solidaritou s Palestinou tím, že v době masakrů civilního obyvatelstva jí chtějí uznat jako samostatný stát.
V únoru poslanci britské Labour Party (LP) podpořili pozměňovací verzi návrhu Skotské národní strany vyzývající k okamžitému zastavení bojů, masivní humanitární pomoci v Gaze s apelem na propuštění rukojmích. Těžko říci, co vedlo vedení LP k takovéto změně rétoriky. Zda uvědomění si hrůz, které se v Gaze odehrávají, nebo je to pouze prostý kalkul před nadcházejícími parlamentními volbami na přelomu roku.
Také USA sice opakovaně Izrael kritizuje za způsob vedení války a odpírání humanitární pomoci civilistům, nicméně na jejich politiku to zatím moc vliv nemá, s výjimkou hlasování o příměří v Radě bezpečnosti na konci března, kdy USA neuplatnily své právo veta, ale zdržely se. Nicméně již pár dní poté Bidenova administrativa schválila zákon o zahraničním financování ve výši 94 miliard dolarů, z nichž cca 60 miliard má jít na pomoc Ukrajině, zbytek si mezi sebe rozdělí Izrael a Taiwan.
Nová naděje?
Události, které by mohly mít potenciál mobilizovat občanskou společnost a zároveň vést k tlaku na administrativu USA i dalších západních zemích začaly poměrně nenápadně. 17.4. studenti Kolumbijské univerzity v New Yorku obsadili část areálu univerzity a postavili tam okolo 50 stanů jako protest proti dění v Gaze s požadavkem na ukončení veškeré spolupráce univerzity s Izraelem a s firmami investujícími v Izraeli. Univerzita totiž disponuje nadačním fondem v hodnotě přes 13.5 miliardy dolarů, většina těchto peněz slouží k investicím, například do IT firem, ale i do největší zbrojařské společnosti světa – Lockheed Martin, dále do firmy HEICO, což je letecká společnost vyrábějící elektronické součástky letadel, medicínského vybavení, která ale také pomáhá integrovat malá města a vzdálené regiony do izraelského), Black Rock (investiční firma s aktuálně největším objemem spravovaných aktiv na světě) atd. 18.4. byla rektorkou Minouche Shafik povolána newyorská policie, která po vstupu do kampusu začala hromadně zatýkat protestující. Následující den byly stany postaveny znovu, jednání s vedením univerzity selhala, postupně události vyústily v zatčení více než stovky protestujících. To zažehlo protesty na dalších univerzitách po celých USA a postupně i v Kanadě, Velké Británii, Francii, Německu a v mnoho státech celého světa.
Columbia nyní navíc čelí akademickému bojkotu poté, co více než 1400 akademiků z celého světa podepsalo dopis, v němž uvedli, že se nebudou účastnit akademických a kulturních akcí na univerzitě a její přidružené společnosti Barnard College, dokud nebudou zrušeny suspenzace studentů účastnících se protestů, nebude odstraněna policie z kampusu a dokud nerezignuje Shafik.
Nezbývá než doufat, že tyto protesty budou sílit a šířit se na další univerzity tím víc, čím víc bude vedení univerzit neústupněji lpět na investicích do firem, které Izraeli poskytují finanční krytí pro páchání genocidy. Natož pak v situaci, kdy se bude vedení univerzit nadále obracet k násilí proti vlastním studentům a k jejich vylučování. To by jistě administrativa USA nemohla ponechat bez povšimnutí, zvláště pak v roce, kdy se budou konat volby prezidenta Spojených států.
Co dál?
S napětím budeme očekávat vývoj mírových jednání mezi zástupci Hamásu, Izraele, Katarem a šéfem CIA, neboť to může být poslední diplomatický pokus, jak odvrátit hrozící pozemní invazi v Rafahu. Ta by byla nejspíše jednou z nejděsivějších ran pro palestinský lid a zároveň neobhajitelným morálním selháním Západu.
Ať rozhovory dopadnou jakkoliv, my z bezpečí svých domovů nesmíme polevit v šíření povědomí o dění v Palestině, v organizaci demonstrací a vyvíjení tlaku na naše vládní představitele, kteří, nevidouce pro své zájmy, omámeni spojenectvím s židovským státem, se ženou do role spolupachatelů rasově a nábožensky motivovaných jatek.
