Perex
Raná léta revolucionářky
Alexandra Kollontaj se narodila v roce 1872 v Petrohradu do bohaté rodiny. Matka Alexandra Alexandrovna Masalina pocházela z finské sedlácké rodiny. S prvním manželem, za kterého se vdala v dohodnutém sňatku, se po letech nešťastného manželství rozvedla, aby se mohla vdát z lásky, za otce Alexandry Kollontajové Michaila Alexejeviče Domontoviče. Domontovič byl armádním generálem a pocházel z ukrajinského šlechtického rodu, jehož kořeny sahají až do 13. století.
Kollontajová byla, jak píše ve své autobiografii, nejmladší, nejrozmazlovanější a nejopečovávanější člen rodiny. Materiální zabezpečení nikdy nebyl problém, Kollontajové však od dětství chyběl pocit svobody. Vyrůstala na finském venkově, kde si hrála s dětmi chudších sedláků a už jako dítě kritizovala nespravedlnost a nerovnost, kterou viděla na vlastní oči kolem sebe. Kvůli obavám o její zdraví (a z případné radikalizace jejích politických názorů) ji rodiče nechali vzdělávat doma. Byla dobrou studentkou, hovořila rusky, francouzsky, anglicky, finsky a německy. S otcem sdílela zájem o historii a politiku. Střední vzdělání dokončila v 16 letech a toužila po studiu na univerzitě, což jí ovšem rodiče nedovolili. I přestože, jak píše Kollontajová, byli její rodiče na svou dobu spíše progresivní, u svého dítěte se drželi tradic a pokoušeli se ji už v raném věku provdat do dobré rodiny. Kollontajovou pomyšlení na domluvený sňatek/manželství z rozumu upřímně vyděsilo, chtěla se vdát pouze z opravdové lásky a nakonec si navzdory přání rodičů zvolila svého bratrance, mladého inženýra, jehož příjmení si při sňatku osvojila.
Toto manželství trvalo 3 roky a narodilo se z něj jedno dítě, syn. I přesto, že dítěti věnovala veškerou péči a svého manžela milovala, život matky v domácnosti nikdy nebyl jejím snem a cítila se v něm „jako v kleci“. Její sympatie se čím dál více obracely k revoluční práci a boji za osvobození ruské pracující třídy. Hodně četla a studovala sociální otázky, účastnila se také pololegálních přednášek. Materialistické pojetí historie jí bylo blízké, určujícím myslitelem pro ni byl v té době Georgij Plechanov (Ruský marxistický teoretik známý jako „otec ruského marxismu“, překládal Marxova díla do ruštiny a původně spolupracoval s Leninem. Nakonec se kvůli postoji k Prozatímní vládě a celkovým názorovým rozdílům s Leninem přidal k menševikům). V roce 1896 navštívila textilku Kreenholm v Narvě (nyní Estonsko). Tato návštěva továrny s 12000 zaměstnanci a zaměstnankyněmi v ní zanechala hluboký dojem a později to označila za „bod zlomu“ v jejím životě. Kollontajové došlo, že dokud budou pracující takto zotročeni, nebude nikdy moct žít šťastným a klidným životem. Přidala se k revolučnímu hnutí, což vedlo k rozporům s jejím manželem, který to bral jako akt osobního nepřátelství namířený vůči jeho osobě. Kollontajová tedy od manžela (a od dítěte) odešla a odjela do Curychu studovat politickou ekonomii.
Alexandra Kollontaj v politice
Po jejím návratu do Petrohradu v roce 1899 vstoupila do ilegální Ruské sociálně demokratické strany, kde pracovala jako spisovatelka a propagandistka. V té době se zajímala obzvlášť o otázku národního osvobození Finska, které jí bylo blízké z osobních důvodů (ve Finsku vyrostla). Její první rozsáhlejší vědecká práce byla všestranná investigace životních a pracovních podmínek finského průmyslového dělnictva, kterou vydala jako knihu v Petrohradu v roce 1903. Po odchodu od manžela a po smrti rodičů již plně zasvětila svůj život ruskému a světovému revolučnímu dělnickému hnutí. Když v roce 1905 vypukla tzv. První ruská revoluce, měla už Kollontajová reputaci na poli ekonomické a sociální literatury. Byla také velmi schopnou a oblíbenou řečnicí, jak se brzy ukázalo. V té době také začala pozorovat ve vlastní straně takřka nulový zájem o problémy pracujících žen a osvobození žen obecně a začala se intenzivně věnovat budování socialistického ženského hnutí. K tomu se ale ještě dostaneme.
V následujících letech vypukl ve straně frakční boj mezi bolševiky a menševiky. Kollontajová v té době patřila k menševikům, protože nesouhlasila s čistě odmítavým postojem bolševiků k Dumě (carský pseudo-parlament) a tvrdila, že i pseudo-parlament se musí využít jako pole působnosti pro stranu a že volby by měly sloužit jako nástroj k sdružování pracující třídy. V otázce spolupráce s liberály se však s menševiky neshodla.
V roce 1908 musela Kollontajová kvůli policejnímu pronásledování uprchnout z Ruska do Německa, kde vstoupila do místní sociálnědemokratické strany a seznámila se s osobnostmi, jako Karl Liebknecht, Rosa Luxemburgová nebo Karl Kautsky. Pro stranu psala o sociálních a politických otázkách a agitovala mezi pracujícími v celém Německu. I přesto, že neusilovala o místo ve vedení strany, stala se brzy oblíbenou řečnicí a uznávanou politickou pisatelkou. Od vedoucích pozic se držela dál i v ruské straně, a to zejména proto, že se plně neztotožňovala s politikou svých soudruhů. Kollontajová sice měla, stejně jako každý aktivní člověk v revolučním hnutí, politické ambice, nikdy ji však nehnala kupředu touha po vysokých postech. Jak píše ve svém životopise, to „kdo jsem“ pro mě bylo vždy méně důležité než „co dokážu“, respektive „čeho můžu ze své pozice dosáhnout“.
Její zápal pro věc byl nejvíce viditelný v boji pro ni nejdůležitějším – boji za osvobození pracujících žen. Za svůj nejdůležitější úkol považovala získat pracující ženy v Rusku pro socialismus a pracovat na osvobození a zrovnoprávnění žen. I přes dlouhá léta v exilu Kollontajová stále udržovala kontakty se soudruhy a soudružkami z Ruska a na žádost soudruhů z menševické frakce působících v Dumě dokonce sepsala návrh zákona o mateřské podpoře. To ji motivovalo k sepsání 600 stránkové studie na toto téma „Mateřství a společnost“. Základní návrhy a požadavky, které shrnula na konci této knihy, byly implementovány v prvních zákonech o sociálním pojištění v Sovětském Rusku v roce 1917.
Léta ve vyhnanství byla pro Kollontajovou velmi hektická. Cestovala po celé Evropě, v roce 1911 organizovala v Paříži stávku žen v domácnosti proti rostoucím životním nákladům, v roce 1912 pomáhala organizovat stávku horníků v Belgii a v tomtéž roce byla stranou vyslána do Švédska, aby pomohla posílit antimilitaristické tendence ve Straně. Kromě toho působila také ve Velké Británii nebo v Itálii. Domovem pro ni však byl Berlín, jak píše, v Německu byly ideální podmínky pro vědeckou práci. Pak začala válka.
Protiválečné aktivity
Kollontajová vždy, zejména v době vypuknutí První světové války, tvrdě odmítala válku jakožto zvěrstvo, šílenství a zločin a nikdy se neztotožnila s myšlenkou patriotismu, ať už ruského nebo německého. Ani v Německu, ani v Rusku však většina Sociálních demokratů její myšlenky nesdílela. V socialistickém boji proti válce tak zůstala s výjimkou Karla Liebknechta a několika dalších v podstatě sama. V srpnu 1914 s pomocí několika německých soudruhů uprchla se svým synem z Německa do Švédska, kde se okamžitě pustila do práce. Psala protiválečné texty, které tajně šířila do Ruska a dalších zemí, a hovořila na veřejných shromážděních. Švédští soudruzi, na rozdíl od německých, stáli pevně proti válce stejně jako, jak se později dozvěděla, vůdčí osobnosti ruské Strany – Trockij a Lenin.
Uprostřed tvrdé a důležité práce však byla jako jedna z prvních evropských socialistek za protiválečné aktivity zatčena a odvezena do věznice na izolovaný ostrov Kungsholm. Později byla vyhoštěna do Dánska, kde v politické práci pokračovala s ještě větší vytrvalostí. Od dánských Sociálních demokratů se však podpory nedočkala, navíc měla neustále v patách policii, a tak v roce 1915 emigrovala do Norska, kde společně se Šljapnikovem sloužila jako spojka mezi Švýcarskem, kde v té době sídlil Lenin, a Ruskem.
V té době se Kollontajová oficiálně přihlásila k bolševické frakci, která nejkonzistentněji vystupovala proti válce a patriotismu, a začala intenzivně komunikovat a spolupracovat s Leninem. Kvůli neshodám v sociálnědemokratické straně ohledně postoje k válce byla na stole otázka rozdělení strany a Kollontajová přirozeně pokračovala v práci jakožto členka nově vzniklé Bolševické strany.
Její text „Kdo vydělává na válce?“ se rozšířil v milionech kopií a byl přeložen do několika jazyků. Ve válečné době věnovala veškeré své úsilí protiválečné práci. Byla pozvána do Ameriky, aby zde přednášela o mezinárodním socialismu a i přesto, že cesta byla kvůli válce velmi nebezpečná, pozvání přijala a v Americe strávila 5 měsíců, během kterých navštívila 81 měst v celých Spojených státech. Na jaře 1916 se vrátila do Norska, kde v pokračovala v organizační práci. Sdílela Leninův názor, že válka může být poražena jen revolucí. Brzy opět odjela spolu s dalšími soudruhy, mezi kterými byl například i Trockij, do Ameriky a intenzivně pracovala na vytvoření nové Dělnické internacionály. Intervence Spojených států do války však jejich úsilí zmařila.
Po Únorové revoluci, kdy se Rusové vzbouřili a svrhli cara, se Kollontajová v očekávání dalšího revolučního vývoje vrátila jako jedna z prvních politických emigrantek do Ruska. Přestože neměla doklady, podařilo se jí dostat se přes hranice, což popsala jako jeden z nejšťastnějších okamžiků jejího života.
Říjnová revoluce
Jak píše Kollontajová, revoluční období bylo obdobím masové akce bez hrdinů a vůdců. Byli to pracující, ať už v uniformě nebo v civilu, kdo řídil situaci a kdo nesmazatelně zapsal svou vůli do dějin země a lidstva. Třídní boj zuřil naplno na venkově i ve městech. Kollontajová měla jakožto členka bolševické frakce od prvních dnů napilno. Spolu se soudruhy vedla boj proti válce, proti liberální buržoazii a za moc sovětů (rad pracujících). Přirozeným důsledkem bylo, že ji buržoazní tisk označoval za „šílenou bolševičku“. Tisk ji sice nenáviděl, ale zato byla velmi populární mezi dělníky a dělnicemi. Kollontajovou útoky tisku příliš nezajímaly, protože dle vlastních slov měla mnohem důležitější práci.
Jako nejdůležitější otázky se ukázaly vysoké životní náklady a rostoucí nedostupnost základních životních potřeb, což doléhalo zejména na pracující ženy. Kollontajová ve svých textech burcovala pracující ženy k boji proti válce a proti vysokým životním nákladům, což přineslo své ovoce. Prvního masového mítinku, který bolševici za Prozatímní vlády uspořádali, se zúčastnily tisíce lidí. Tlak na Kollontajovou a na bolševické soudruhy ze strany Prozatímní vlády a buržoazního tisku byl obrovský, pro Kollontajovou však bylo mnohem důležitější, že za ní stálo víc a víc soudruhů z řad spolustraníků i pracujících. V dubnu se stala členkou sovětského vedení, což byl de facto rozhodující orgán celého hnutí, kde po dlouhou dobu působila jako jediná žena.
Na konci června byla vyslána stranou do Stockholmu, kde měla hovořit jako delegátka na mezinárodním kongresu, když se však dozvěděla o vypuknutí Červencového povstání a extrémních opatřeních, která Prozatímní vláda podnikala proti jejím soudruhům, rozhodla se i přes varování svých spolustraníků okamžitě vrátit do Ruska. Jak uvádí Kollontajová, zůstat v zahraničí zcela imunní vůči persekucím Prozatímní vlády, zatímco její soudruzi sedí ve vězení, by považovala za akt zbabělosti. Na hranicích však byla zatčena a následně převezena do Petrohradu do vězení ve striktní izolaci. Čím více represí však Prozatímní vláda podnikala proti bolševikům, tím více rostl jejich vliv mezi lidmi. Dělníci protestovali za propuštění vězněných bolševiků. Kollontajová byla propuštěna z vězení měsíc před Říjnovou revolucí a pustila se do organizování hnutí pracujících žen. Byla svolána konference, která se konala v době svržení Prozatímní vlády a ustavení Sovětské republiky. Kollontajová byla v té době členkou Ústředního výboru a hlasovala pro ozbrojené povstání. Reprezentovala stranu také v různých státních institucích jako přechodný parlament nebo demokratický kongres.
Když se konečně dostavil výsledek tvrdé a náročné práce, proběhla Říjnová revoluce a byla ustavena Sovětská vláda, Kollontajová se stala jedinou ženou ve vládě a historicky vůbec první ženou, která se kdy stala členkou vlády. Od října 1917 do března 1918 byla ministryní sociálních věcí a také lidovou komisařkou. Hlavní náplní práce Kollontajové jakožto lidové komisařky bylo zlepšit situaci lidí zraněných ve válce, odstranit náboženské instituce ze státních škol, uvést do praxe systém samosprávy ve školách, sloučit sirotčince s dětskými domovy, aby se nedělaly rozdíly mezi dětmi v těchto institucích, zřídit ubytovny pro chudé nebo sestavit výbor složený pouze z lékařů, který měl vytvořit dostupný zdravotnický systém pro celou zemi. Z jejího pohledu bylo ovšem největším úspěchem úřadu lidového komisaře zřízení ústřední kanceláře pro mateřskou podporu. Návrh zákona byl Kollontajovou podepsán v lednu 1918 a hned poté vydala nařízení, kterým změnila všechny porodnice v domovy pro mateřskou péči, které byly pro všechny zdarma.
Alexandra Kollontaj a feminismus
Kollontajová již od raného věku bojovala proti společenským normám, které způsobují útlak žen (například domluvené sňatky). Na začátku 20. století, kdy se začala naplno angažovat ve stranické politice, si začala všímat nedostatku zájmu o řešení ženské problematiky v sociálnědemokratické straně, zatímco buržoazní feministky již v Rusku za osvobození žen bojovaly. Kollontajová poznamenává, že z marxistického pohledu může osvobození žen nastat pouze změnou ekonomického systému a vytvořením nové, socialistické společnosti.
I přesto, že v tomto boji byla zcela sama, přesvědčovala soudruhy z dělnického hnutí a ze strany, aby ženskou otázku zakomponovali do svého programu. V letech 1906-8 se jí ovšem podařilo získat na svou stranu skupinu soudružek, se kterými v roce 1907 založily první Spolek pracujících žen. Většina členek spolku se později stala významnými funkcionářkami v komunistické straně. V tomto roce se také jako ruská delegátka zúčastnila první Mezinárodní konference pracujících žen ve Stuttgartu. Zde se setkala s Clarou Zetkin, která konferenci předsedala a která ji stejně jako mnohé další marxistky inspirovala při budování hnutí.
V roce 1908 se v Rusku konal ženský kongres svolaný buržoazními feministkami, kterého se Kollontajová se skupinou pracujících žen zúčastnila, což vyvolalo v její straně odpor. Socialistické účastnice kongresu byly obviněny z kladení přílišného důrazu na čistě ženskou problematiku, ve straně zase neexistovalo pochopení pro důležitost role pracujících žen. Skupina Kollontajové však vytrvala a na kongresu vystoupila s vlastním programem, který se vymezoval proti buržoaznímu pojetí feminismu. Buržoazní feministky se v té době zaměřovaly téměř výhradně na zavedení volebního práva pro ženy, zcela ignorovaly třídní podstatu útlaku žen a požadavky pracujících žen. Kollontajová říká, že osvobození žen může nastat pouze odstraněním kapitalismu. Kapitalismus totiž vykořisťuje jak ženské, tak mužské pracující i přesto, že ženy musí čelit vícenásobnému útlaku a nerovnosti, které přináší patriarchální uspořádání společnosti (dodatečné břemeno v podobě péče o rodinu a domácnost, diskriminace ve společnosti, v podstatě nulová rozhodující pravomoc v osobním životě,…). Přestože tedy Kollontajová považovala osvobození žen za stěžejní téma své politické práce, nenazývala se feministkou, ale revoluční socialistkou.
Krátce před útěkem z Ruska napsala knihu „Sociální základy ženské otázky“ – polemiku s buržoazním feminismem a zároveň výzvu Straně k vybudování silného hnutí pracujících žen v Rusku. Tato kniha sklidila obrovský úspěch. Psala také pro legální i ilegální tisk a zároveň se snažila přesvědčit soudruhy a soudružky ve Straně, aby si otázku osvobození žen osvojili. V cestě jí však stálo nepochopení a nezájem stranických soudruhů. V roce 1914 na pokraji První světové války se však obě frakce, bolševici i menševici, konečně rozhodly toto téma uchopit. Začaly vycházet 2 periodika pro pracující ženy, což Kollontajovou žijící v té době stále v exilu nesmírně potěšilo.
V praxi ženy po revoluci získaly rovná práva, i přesto ale stále čelily patriarchálnímu útlaku – bez autority v rodinném životě, zotročené prací v domácnosti a nesoucí celé břemeno mateřství, o to více po válce, kdy se mnoho žen ocitlo bez muže a musely tak navíc rodinu i samy živit, bylo tedy opravdu co dělat.
Osobní život
Pro Kollontajovou byly po celý život velkým tématem vztahy a láska, protože vztahy tak, jak v té době fungovaly (a koneckonců takhle fungují i dnes), neodpovídaly principům svobody, solidarity a rovnosti tak, jak za ně bojovala Kollontajová a celé socialistické hnutí. Na toto téma napsala více textů, pravděpodobně nejznámější z nich je „Cestu okřídlenému Erosu“, který byl vydán v roce 1923.
Kollontajová se v tomto textu zabývá otázkou lásky, respektive vztahu lásky k revolučnímu hnutí a transformací milostných vztahů v socialistické společnosti. Hned v úvodu Kollontajová uvádí: „Spolu s vítězstvím komunistických principů a ideálů v oboru politiky a ekonomie musí se dokonati i revoluce ve světovém názoru, v citech, ve stavbě duše pracujícího lidstva.“ Kollontajová pracuje s otázkou „záhady lásky“, což je, jak píše Kollontajová, jev, k jehož řešení lidstvo přistupovalo v dějinách různě, tedy záhada zůstává, klíče se mění. Kollontajová říká, že odpověď na „záhadu lásky“ nalezneme jen v socialistické ideologii.
Jak už bylo řečeno na začátku, Alexandra Kollontaj se vzbouřila plánům svých rodičů na domluvený sňatek „z rozumu“ a vzala si muže, kterého milovala. Vždy pro ni však byla hlavní politická práce a v roli manželky a matky se cítila svázaná (Kollontajová říká „jako v kleci“). Po třech letech tak od manžela odešla, aby se mohla politické činnosti plně věnovat.
I Kollontajová však byla jenom člověk a i přes neúnavnou práci měla v průběhu života další vztahy, které určitým způsobem formovaly její pohled na problematiku lásky a rovnoprávnosti žen. V životopise Kollontajová píše, že si bohužel našla čas i na lásku. Bohužel, protože tyto zážitky a zkušenosti obnášely příliš mnoho starostí, zklamání a bolesti, a protože bezúčelně spotřebovaly příliš mnoho energie. I přes neustálou touhu po lásce a porozumění její vztahy často pohořely na tom, že v ní muži viděli pouze její ženský element a snažili se předělat její osobnost, aby vyhovovala jejich egu. Jak píše Kollontajová, čím více revolučních úkolů na ni čekalo, tím víc toužila po lásce, která jí však neustále přinášela zklamání.
Porevoluční léta a příchod Stalina
V roce 1919 byla Alexandra Kollontajová vyslána na Ukrajinu, kde sloužila jako předsedkyně osvětového oddělení armády a během občanské války se jí povedlo zachránit 400 komunistek, které nechala odvézt z ohrožených oblastí poblíž Kyjeva. Poté, co na několik měsíců vážně onemocněla, přesunula se do Moskvy, kde si vzala na starost Řídící kancelář pro práci mezi ženami. Založila noviny pro komunistické ženy a pořádala ženské konference a kongresy. Podařilo se jí spolu s dalšími prosadit zákon legalizující potraty a na osmém kongresu Sovětů prosadila také návrh na dlouhodobou práci se ženami. V té době byla Kollontajová obklopená pracovitými a oddanými soudružkami z Řídící kanceláře a její práci podporovali také Lenin a Trockij.
Tehdejší sovětský zákon o manželství nebyl vlastně o nic progresivnější než stejné zákony, které existovaly v jiných demokratických zemích, ale i přesto otázky rozvodu nebo nemanželských dětí vyvolávaly ve společnosti (i ve straně) kontroverze. Ve straně se okolo této otázky zformovalo radikální křídlo. V otázkách sexuality a morálky narážela na odpor soudruhů i soudružek a když během svého působení na diplomatické misi v Norsku ve 20. letech napsala dílo „Okřídlený Eros“, vyvolala tím obrovský rozruch. Kollontajová se ve svém psaní skutečně činila, kromě okřídleného Erosu napsala v Norsku také („jen“, jak uvádí ve své autobiografii) tři krátké novely „Cesty lásky“ a zpátky v Rusku knihu „Nová morálka a dělnická třída“ a socioekonomickou studii „Podmínky žen ve vývoji politické ekonomie“.
Během dvacátých let, zatímco se Leninovo zdraví zhoršovalo, začal Stalin jako generální tajemník postupně upevňovat svou moc, dosazovat na významné pozice své podporovatele a nenápadně se zbavovat opozice. Jak už jsem zmínila výše, Kollontajová byla v roce 1922 vyslána na diplomatickou misi do Norska. Bylo to vůbec poprvé v historii, kdy žena oficiálně působila jako velvyslankyně. Konzervativní tisk, který měl Kollontajovou již předtím „v oblibě“ zejména kvůli jejím radikálním a neobvyklým postojům k manželství a lásce, se do ní pustil s ještě větší vervou. To ji však neodradilo, naopak povzbuzovala k výraznějšímu zapojení do politické práce i ostatní ženy ve svém okolí. Kromě své velvyslanecké práce se stala také zmocněnkyní pro obchodní vztahy Ruska a Norska. V této roli si vytyčila za cíle de iure uznání Sovětského svazu a obnovení obchodních vztahů mezi Ruskem a Norskem, což se jí na přelomu let 1923 a 1924 také podařilo.
Diplomatická mise Kollontajové v Norsku byla na první pohled obrovským průlomem v postavení žen v politice, ve skutečnosti ji však Stalin tímto způsobem „odklidil“ z Ruska do exilu a pohodlně se tak až do konce jejího života zbavil oponentky ve straně. Emma Davis v Rebelovu průvodci Alexandrou Kollontajovou píše: „Rozhodnutí Kollontajové přijmout tuto pozici bylo pravděpodobně odrazem izolace a ústupu revolučního Ruska. Znamenalo to ale, že se stáhla z boje o zachování výdobytků v ženských právech v době, kdy je Stalin začal systematicky potírat.“
Trockij v roce 1923 zformoval ve straně frakci „Levá opozice“. Kollontajová s touto frakcí krátce spolupracovala, ale odmítla ji politicky podpořit s odvoláním na potřebu „jednoty strany“, za což ji její tehdejší partner Šljapnikov odsoudil jako kariéristku. Poté, co se však Stalin po Leninově smrti (i přes Leninovo výslovné přání, aby byl Stalin z nejvyšších struktur odstraněn) stal jeho nástupcem ve vedení Komunistické strany a celého Sovětského svazu, začal se zbavovat všech Leninových nejbližších spolupracovníků, kteří by ho mohli na pozici moci ohrozit. Kollontajová byla jedinou, která Stalinovy čistky přežila. Její ideologický obrat byl tak pravděpodobně důsledkem pudu sebezáchovy, obav o osud vlastní rodiny a z dlouhých let v exilu a izolaci.
Kollontajová nijak neprotestovala proti patriarchálním zákonům a Stalinově ústavě, které byly přijaty ve dvacátých a třicátých letech a které sebraly ženám práva, která si vydobyly v době Říjnové revoluce s významným přispěním Alexandry Kollontajové. Kollontajová obhajovala své ústupky stalinismu takto: „Všechno se tolik změnilo. Co s tím já můžu dělat? Není možné jít proti aparátu. Co se mě týče, odložila jsem principy stranou a prosazuji politiku, kterou mi diktují, jak nejlépe dovedu.“ Její absolutní rezignaci na kritiku stalinistického režimu vidíme také v její autobiografii, kde před vydáním sama vyškrtala všechny potenciálně nebezpečné poznámky (původní verze se však naštěstí dochovala), a nakonec v odpovědi Trockému na jeho kritiku jejího posunu ke stalinismu tvrdě zpražila stranickou opozici. V dalším textu z roku 1946 o postavení žen v Sovětském svazu můžeme vidět její obrat také co se týče postoje k osvobození žen – Kollontajová ve zmíněném článku tvrdí, že přirozená povinnost ženy je být matkou a pečovat o domácnost.
Alexandra Kollontaj pro dnešní dobu
Po celém světě vidíme, že i přes nepopiratelné dílčí úspěchy v boji za zrovnoprávnění máme do skutečného osvobození žen stále ještě velmi daleko. Myšlenky, kterými Alexandra Kollontajová na začátku dvacátých let tolik šokovala veřejnost i konzervativní tisk, se od její smrti (respektive od jejího odklonu od radikální politiky ke stalinismu v posledních letech života) z veřejného prostoru v podstatě vytratily a zejména volání po transformaci rodinných a milostných vztahů se dodnes setkává s nepochopením a kritikou, pro naprostou většinu lidí je odklon od tradičního formátu rodiny a vztahů i v dnešní době nepředstavitelný. Pro osvobození (nejen) žen je však transformace rodiny a vztahů jednou z klíčových otázek, na kterou bychom jako marxistické a feministické hnutí neměli zapomínat.
I dnes čelíme akutnímu ohrožení ženských práv, jako jsou přísné zákony proti interrupcím, které platí v Polsku nebo některých státech USA a které se konzervativní síly po celém světě snaží prosazovat. Díky zákonu, který formulovala a prosadila právě Kollontajová, se Sovětský svaz stal první zemí na světě, která interrupce legalizovala. Celkový přínos Kollontajové pokrokům v ženských právech je obrovský, Kollontajová však vždy zdůrazňovala, že otázku osvobození žen nelze oddělit od otázek ekonomických a od boje proti útlaku a vykořisťování všech pracujících v kapitalismu. Kollontajová se snažila otázky marxismu a antikapitalismu vnášet do tehdejšího feministického hnutí a jako revoluční socialisté v tom musíme pokračovat i dnes.
Během první světové války Kollontajová, v té době žijící v Německu, jako jedna z mála tamějších socialistek po celou dobu důrazně protestovala proti zbrojení a proti válce a odsuzovala německé sociální demokraty za jejich podporu Německa, jakožto jedné ze stran bojujících v imperialistické válce. Na socialistickou tradici antimilitarismu a internacionalismu nesmíme zapomínat ani v dnešní době závodů ve zbrojení a imperialistických válek.
V neposlední řadě nesmíme zapomínat na nebojácnost a vytrvalost, s jakou Kollontajová navzdory kritice a nenávisti ze strany médií a navzdory perzekucím ze strany carského režimu i kapitalistických režimů v Evropě bojovala za osvobození pracující třídy a zejména pracujících žen. I přesto, že její postoje na sklonku života (zemřela v 80 letech v roce 1952) byly v rozporu s revolučně socialistickou politikou i s morálními principy, které celý život prosazovala, její dílo je pro současné marxistické i feministické hnutí důležité a v mnohém inspirativní. Odkaz Alexandry Kollontajové nám ukazuje, že je možné prosazovat myšlenky revolučního socialismu i v nepříznivých časech a že je nezbytné za tyto myšlenky bojovat nejen ve volbách, ale také na pracovištích, v ulicích, na všech frontách.
Text byl podpořen Nadací Rosy Luxemburgové
