Zatímco u nás i ve světě čelíme extrémnímu posilování a radikalizaci krajní pravice, představitelé celé řady států opět šermují pojmem „terorismus“ proti svým odpůrcům. Donald Trump označil za teroristickou organizaci hnutí Antifa, Maďarsko a Nizozemsko se jej chystají následovat. Co to znamená v situaci, kdy jsou systematicky potlačována práva a ohrožovány životy marginalizovaných skupin obyvatel? Můžeme něco dělat s mainstreamizací fašismu a návratem neonacistů do ulic?

Terorismus jako užitečná nálepka

I přesto, že dodnes neexistuje ustálená a mezinárodně přijímaná definice terorismu, představitelé vládnoucí třídy se zejména v posledních dvou desetiletích tímto pojmem rádi ohání a označují za teroristy „nepohodlné“ organizace i jednotlivce, zejména pak z řad marginalizovaných skupin obyvatel.

Pod rouškou „války proti teroru“ tak například nechal v roce 2002 tehdejší americký prezident George Bush vybudovat věznici Guantánamo, sloužící k zadržování osob podezřelých z terorismu, samozřejmě zejména z řad migrantů z Blízkého východu. Ironií osudu se tato věznice nachází na Kubě na americké vojenské základně v zálivu Guantánamo, ke které Spojené státy přišly na začátku dvacátého století pod nátlakem (jedině výměnou za vojenské základny a za možnost zasahovat do kubánských vnitřních záležitostí byly totiž Spojené státy ochotny uznat kubánskou suverenitu). Řada svědectví bývalých vězňů, lidskoprávních organizací či uniklé dokumenty na WikiLeaks také hovoří o protiprávním zadržování, mučení, celkově nelidském zacházení s vězni a porušování Ženevských konvencí. V roce 2006 tak OSN neúspěšně žádala uzavření věznice.

Jak USA, tak řada evropských zemí je také proslulá dlouhodobou dehumanizací, násilím a dezinformační kampaní vůči migrantům zejména z Blízkého východu, která se začala naplno projevovat ve dvou vlnách – po útocích 11. září v roce 2001 v souvislosti s již zmíněnou „válkou proti teroru“, a poté od roku 2015 po vypuknutí tzv. uprchlické krize. V posledních letech jsme tak byli svědky například násilného odtahování lodí s migranty Frontexem a pobřežními strážemi jednotlivých zemí jižní Evropy, což například v roce 2023 způsobilo potopení lodi a utonutí více než 600 lidí u řeckého města Pylos, dále přetlačování na hranicích mezi Běloruskem a Polskem či razií imigrační policie v USA a masového věznění a deportací lidí (včetně amerických občanů) z politických či rasových důvodů.

Nesmíme opomenout také snahy o kriminalizaci palestinského hnutí, které ve Velké Británii nedávno vyústily v klasifikaci aktivistické skupiny Palestine Action zaměřené na přímou akci jako teroristické organizace a masivní vlnu represí vůči jejím členům a podporovatelům, kterých bylo britskou policií zatčeno již přes 1600.

Mainstreamový fašismus

Nyní čelíme další výzvě. Donald Trump totiž označením hnutí Antifa za teroristickou organizaci nejen přímo ohrožuje svobodu a bezpečí antifašistických aktivistů v USA, utvrdil tím také společenský diskurz, ve kterém je považováno za nevhodné nebo dokonce nepřijatelné jakýmkoliv způsobem bojovat za práva utlačovaných skupin a stavět se proti neustále posilující a radikalizující se krajní pravici. Přitom právě celosvětový nárůst násilných útoků motivovaných krajně pravicovou ideologií, které by se daly označit za teroristické, označila už v roce 2022 OSN jako bezpečnostní hrozbu, a pro některé členské státy jsou nenávistné útoky „nejrychleji rostoucí nebo dokonce nejvýraznější hrozbou pro domácí bezpečnost“.

Krajně pravicová ideologie však zejména v posledních letech prosákla do mainstreamu natolik, že například právě islamofobií a nenávistí vůči migrantům operují téměř všechny dominantní politické síly po celém západním světě, což s sebou nese reálné dopady na politiky celé řady zemí, nejvýrazněji v oblasti svobody pohybu (detenční centra, přísné kontroly či ploty na hranicích, Frontex…).

V českém kontextu se od začátku tzv. uprchlické krize v roce 2015, kdy byli lidé typu Martin Konvička liberálnější částí veřejnosti zavrhováni jakožto extremisté, posunuly do protimigrační sféry téměř všechny politické strany se zastoupením, včetně rádoby progresivních Pirátů, zejména pak Ivana Bartoše, který se distancováním od dřívějšího antifašistického aktivismu a prohlášením, že „nechce muslimskou Evropu“ stal sám součástí problému.

Společně s protimigrantskou rétorikou čím dál více prosakuje mainstreamem také konzervativní (resp. antiprogresivní) sentiment, který v sobě zahrnuje hned 11 ze 14 znaků fašismu v různých podobách, kombinacích a v různé intenzitě – od odmítnutí modernity či odlišnosti, přes selektivní populismus a newspeak (nepřizpůsobiví, hamástina, sluníčkáři, pětidemolice, libtardi, feminazi, ukrofašisti…), po machismus nebo paradox nepřítele (nepřítel je zároveň příliš silný i příliš slabý). Ten můžeme pozorovat u subjektů, u kterých se ani nic jiného čekat nedá (SPD, Stačilo!) a které jsou v politickém mainstreamu přeci jen alespoň částečně ostrakizované, ne však tolik kvůli rasismu, spíše z důvodu údajné „antisystémovosti“, v podobně alarmující míře, i když s některými odlišnými atributy, se však tento sentiment projevuje také u ANO a SPOLU.

Poměrně specifickými příklady jsou pak krajně pravicoví politici Filip Turek z Motoristů, který se dostal do Poslanecké sněmovny a uchází se o místo ministra zahraničí, nebo Olga Tietz z SPD, kteří cíleně napodobují americké republikánské krajně pravicové influencery a zachází ve své rétorice až tak daleko, že se nevyhýbají relativizaci nacismu a fašismu, v případě Filipa Turka pak hajlování a schvalování rasově motivovaných násilných útoků či nacismu, v případě Olgy Tietz odkazům na kontroverzní eugenickou reklamu Sydney Sweeney („s kolegou máme dobré džíny“) a cílenému překrucování reality, aby odpovídala jejímu rasistickému a konzervativnímu vidění světa.

Skutečně nepotřebujeme antifašismus?

Právě Olga Tietz Trumpovo označení Antifa za teroristickou organizaci na síti X uvítala prohlášením „Antifašisti jsou teroristi. Tečka,“ čímž zároveň odkryla celou podstatu problému: Trump a další politici, kteří se jeho krok chystají následovat, totiž necílí na prevenci domnělého násilí, a už vůbec ne na prevenci domnělého terorismu, ale právě na potlačení jakýchkoliv snah o odpor proti, nebo jen samotnou kritiku, rasismu a všech forem xenofobie, fašismu, autoritářství, či sociálních nerovností a nespravedlnosti. Samotná myšlenka antifašismu má být brána jako něco negativního a odsouzeníhodného. To však není minimálně v českém kontextu nic nového ani neobvyklého.

Když antifašisté bránili romské domovy před útoky neonacistů, když blokovali neonacistické pochody v Židovském městě, když pořádali demonstrace proti islamofobním a protimigrantským shromážděním na začátku uprchlické krize, a byli u toho zmláceni neonacisty či policií, většina komentářů na sociálních sítích toto schvalovala s poukazem na to, že „sluníčkáři“ konečně dostali co proto, nebo že Antifa jsou vlastně fašisti, koledovali si o to a vlastně se přišli jen pobít.

Nejinak tomu bylo i v případě nedávného útoku neonacistů na antifašistickou demonstraci ve Frýdku-Místku, kdy na demonstraci naběhlo několik desítek zakuklených a vytrénovaných nácků, kteří začali do demonstrantů bušit pěstmi (za téměř naprosté absence příslušníků bezpečnostních složek) a jednoho z účastníků demonstrace musela odvézt sanitka poté, co jej neonacista udeřil tyčí a způsobil mu vážné zranění v obličeji. Poté, co se tato informace objevila v médiích a na sociálních sítích, komentáře zde opět zaplavila vlna schvalování tohoto útoku a odsuzování napadených antifašistů.

Na tomto útoku je pozoruhodná zejména jeho nebývalá intenzita, kdy se po letech relativního klidu opět zmobilizovala neonacistická úderka natolik silná, že demonstraci sice nepřečíslila, ale narozdíl od předchozích let byla schopna na antifašisty skutečně naplno zaútočit a jednoho dostat až do nemocnice. K tomuto útoku nepochybně přispěla právě i čím dál konzervativnější a nenávistnější celospolečenská atmosféra, kterou dlouhodobě rozdmýchávají politici a veřejné osobnosti napříč spektrem. Je těžko uvěřitelné, že kdyby tomu bylo jinak, získali by útočníci tolik kuráže.

Zejména ze strany politiků a části politicky aktivní veřejnosti se v posledních letech ozývá řada hlasů, že antifašismus není zásadním tématem, že je tématem „salónních levičáků“ a že pojmem „fašismus“ se dnes nerozvážně šermuje. Jistě, Robert Fico a jeho „duhový fašismus“ nerozvážným šermováním pojmem bezpochyby je, označení Olgy Tietz za fašistku, nebo spolku Svatopluk, který se zaklíná propojováním levice a pravice za účelem budování silného a konzervativního národního státu, za fašistický je však zcela na místě a naprosto v souladu s definicí tohoto pojmu.

Analyzovat fašistické tendence v politice a ve společnosti, nazývat je jejich pravým jménem, upozorňovat na ně a bojovat proti nim je nezbytné a i přestože se bohužel nepodařilo je zadupat a zničit v zárodku, ať už proto, že byly dlouhá léta přehlíženy jako věc minulosti, záměrně dezinterpretovány krajní pravicí nebo podporovány velkým kapitálem, jako socialisté tento boj nesmíme vzdát ani když nám světové vlády neustále hází klacky pod nohy a nazývají nás teroristy. Je obrovská chyba předpokládat, že rasismus a fašismus zmizí sám od sebe jen bojem proti ekonomickým nerovnostem. Ty se totiž bez vymýcení rasismu a fašismu podaří maximálně při troše štěstí zmenšit, ale rozhodně ne odstranit, a už vůbec ne odstranit kapitalismus jako takový.

Více než kdy dříve je nyní nezbytné, aby každý z nás dělal vše, co je v jeho silách, a bojoval proti fašismu všemi dostupnými prostředky. Ať už to znamená zapojení do organizace demonstrací a happeningů například s iniciativou Společně proti rasismu a fašismu, obranu těchto demonstrací a ohrožených komunit, teoretickou práci, praktickou pomoc ohroženým komunitám, podporu antifašistických politických stran, jako je Levice, a v neposlední řadě organizování se v Socialistické Solidaritě.