Posted on 26th June 2024
Ramsis Kilani
Po více než osmi měsících izraelské genocidy v Gaze palestinský odboj stále odolává.1 V současnosti tomuto odboji dominují islamistické organizace. Vedoucí vojenskou a politickou silou v pásmu Gazy (a od ofenzívy 7. října stále více i mimo něj) je islamistické hnutí Hamás.2 Vojenské operace jeho ozbrojeného křídla, Brigád Izz ad-Dín al-Kassám, jsou často prováděny ve spolupráci s druhou největší militantní skupinou, Palestinským islámským džihádem.3 Ačkoli levicové organizace, jako je Lidová fronta pro osvobození Palestiny (Popular Front for the Liberation of Palestine – PFLP), jsou členy Joint Room for Palestinian Resistance Faction [V českém prostředí tato organizace nemá ustálený název, tedy jej do českého nepřekládám; pozn. překl.] – zformovaného v roce 2018 za účelem koordinace ozbrojeného odboje v Gaze – vojenský a politický vliv historických proudů palestinské levice je v současné době marginální
Nebylo tomu tak však vždy. V 70. a 80. letech 20. století byla PFLP, největší palestinská politická strana, která se sama označovala za marxisticko-leninistickou, známá a i nechvalně proslulá po celém světě kvůli svým ozbrojeným operacím. Organizace vydávala arabsky psaný týdeník Al-Hadaf (Cíl) a měsíčník v angličtině PFLP Bulletin. Oba listy obsahovaly politické analýzy, teorii a zabývaly se také mezinárodními záležitostmi, sociálními otázkami a kulturou. Počet členů PFLP se jen v Jordánsku odhadoval na zhruba 5 000 a téměř polovinu z nich tvořili ozbrojení bojovníci.4 Organizace spravovala nemocnice, školy, poskytovala denní péči a další služby v Jordánsku i Libanonu. Můj otec a desítky tisíc dalších Palestinců v Gaze i mimo ni skutečně sympatizovali se sekulárními levicovými frakcemi v rámci Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která fungovala jako zastřešující uskupení pro palestinské frakce. Tyto levicové skupiny měly úzké vazby na palestinskou diasporu, komunistické strany a militantní organizace po celém světě.
V tomto článku tvrdím, že hlavní příčinou úpadku organizací palestinské levice v minulosti bylo především jejich upřednostňování vojenského přístupu, což je činilo závislými na strukturách OOP. Byrokratické soupeření mezi frakcemi OOP o financování a podporu ze strany režimů v regionu zužovalo prostor pro organizování se, což by mohlo uvolnit tvůrčí energii obyčejných lidí prostřednictvím boje zdola. Převaha stalinistických koncepcí „etapové“ revoluce, v níž národní boj měl vždy přednost před bojem za sociální osvobození od vykořisťování a útlaku, dusila revoluční dynamiku palestinského boje.
Dnes se otázky strategie znovu dostaly na povrch v důsledku arabských revolucí a kontrarevolucí od roku 2011, dramatické vojenské eskalace na Blízkém východě od ofenzivy vedené Hamásem proti Izraeli 7. října 2023, brutální izraelské reakce a ozvěn toho všeho v rostoucím hnutí palestinské solidarity v západních zemích. Zejména v diaspoře roste nová palestinská levice, přičemž formace, jako je Hnutí palestinské mládeže, hrají roli při formování radikálních proudů v solidárním hnutí.
Podle revolučních socialistů Palestinci vždy měli – a stále mají – plné právo bránit se všemi prostředky imperialisty podporované sionistické osadnické kolonii, která okupuje jejich zemi a utlačuje je. V boji za svobodu by měli mít naši bezvýhradnou podporu. Naše solidarita s bojem utlačovaného lidu nás však nemůže zbavit nutnosti kritiky taktiky a strategie, kterou používají palestinské organizace.5 Opětovné přezkoumání historie a otevření kontroverzních debat v rámci palestinské levice nám může poskytnout důležitý zdroj informací, který nám pomůže poučit se z minulosti a vypracovat strategii osvobození od sionistického kolonialismu v současnosti.
Počátky palestinské levice
V 50. letech 20. století rostla popularita určité verze arabského nacionalismu na celém Blízkém východě a v severní Africe. Tato ideologie považovala Araby za jeden národ („qawm“ v arabštině), který byl rozdělen uměle zavedenými hranicemi koloniální éry. V roce 1952 svrhli mladí vojenští důstojníci v Egyptě, v roce 1958 pak i v Iráku, monarchie podporované Brity a egyptský vůdce Gamál Abdel Násir se stal zastáncem arabského nacionalismu. Násirovi se podařilo v roce 1956 znárodněním Suezského průplavu postavit politickou a ekonomickou výzvu starým imperialistickým mocnostem, Británii a Francii. Tento vývoj nahrával myšlence, že „arabskou jednotu“ lze vytvořit prostřednictvím akcí radikálních nacionalistů v čele státu. V roce 1958 se Egypt a Sýrie dohodly na prvním velkém spojení arabských států, Sjednocené arabské republice. Osvobození Palestiny bylo vyzdvihováno jako hlavní cíl arabského nacionalismu a mnoho Palestinců očekávalo od Násira postup proti Izraeli.6
Palestinská levice vznikla z dvojí krize tohoto arabského nacionalismu. První krizový moment nastal v roce 1961, kdy se syrský stát odtrhl od Sjednocené arabské republiky, která vznikla pouhé tři roky předtím. Druhý a závažnější krizový moment se rozvinul se zničující porážkou arabských armád Izraelem v šestidenní válce v roce 1967. Vojenský neúspěch Egypta, Jordánska a Sýrie zpochybnil doktrínu, podle níž měla arabská jednota osvobodit Palestinu. V této chvíli levicově nacionalistické ideologie, označované jako „marxistické“, začaly s „Násirovstvím“ soupeřit v podobě Arabského nacionalistického hnutí [v anglickém jazyce Arab Nationalist Movement (ANM); pozn. překl.] – panarabistické organizaci založené skupinou palestinských studentů na Americké univerzitě v Bejrútu v důsledku Nakby („katastrofy“) – násilného vyhnání přibližně 750 000 lidí nově vzniklým státem Izrael v roce 1948.
Podle palestinského sociologa Džamila Hilála se levicoví kritici Nasirismu ohlíželi po „všem, co bylo na trhu k dispozici“.7 Na tehdejším „trhu“ byly nejpopulárnější ideologie, které vynikaly v rámci národněosvobozeneckého boje v Alžírsku a Vietnamu, k nimž mnozí Palestinci chovali velký respekt. Texty vůdčích osobností těchto protikoloniálních bojů – jako byli Mao Ce-tung, Che Guevara a Ho Či Min – byly hojně čteny a diskutovány. V této souvislosti získala v palestinské levici vliv stalinistická teorie etap [anglicky Stalinist stages theory; tento termín však není v anglické ani české akademické literatuře běžně používaný; pozn. překl.]. Tato teorie tvrdila, že úlohou komunistů v národně osvobozeneckých bojích je podporovat projekt budování národního státu domorodou kapitalistickou třídou a opatrně se vyhýbat riziku rozpadu spojenectví s kapitalisty tím, že se zdrží prosazování socialistické revoluce proti kapitalismu. Národní nezávislosti bylo třeba dosáhnout dříve, než by se na pořad dne dostal socialismus; první etapa, buržoazní revoluce, by musela být dokončena, než by mohla být zahájena druhá etapa, socialistická revoluce.
Mezi příznivci toho modelu národního osvobození byli dva zakladatelé ANM: George Habash, Palestinec, který zažil etnickou čistku ve vesnici Lydda během Nakby, a Wadie Haddad, jenž byl v roce 1948 vyhnán z vesnice Safad. Oba byli mladí panarabští lékaři a společně vedli lékařskou kliniku v jordánském Ammánu. Pomohli přeměnit palestinskou sekci ANM v PFLP sloučením s Frontou osvobození Palestiny a dalšími skupinami „fedajínů“.8
Naproti tomu OOP byla původně založena jako produkt a nástroj Násira uprostřed regionálního soupeření v roce 1964. To se však změnilo po Násirově vojenské porážce v šestidenní válce a překvapivě úspěšné partyzánské operaci proti izraelské armádě v Jordánsku v bitvě u Karamehu, kterou provedla palestinská partyzánská skupina Fatah.9 Fatah později převzal OOP a transformoval ji, přeměnil ji v masové hnutí a učinil ji nezávislejší na Káhiře. Nově vzniklé levicové skupiny, jejichž vůdci dříve OOP odmítali, se k ní nyní připojily.
V důsledku toho se OOP v tomto období skládala z řady ozbrojených odbojových frakcí se sekulární ideologií. Největší z nich byla Fatah, který existoval již od 50. let, ačkoli vojenské operace zahájil až v roce 1965. Jeho politika byla založena na formě nacionalismu „watani“, který udržoval společnou palestinskou národní identitu odlišnou od panarabského nacionalistického projektu „qawmi“.10 Nacionalismus Fatahu měl za cíl reprezentovat všechny palestinské sociální vrstvy. To našlo odezvu u palestinské kapitalistické třídy, která potřebovala masové hnutí, aby mohla vést svůj boj za vytvoření palestinského národního státu, ale zároveň se snažila vyhnout ohrožení svých spojenectví se stávajícími arabskými kapitalistickými státy. Fatah se stal stranou palestinské buržoazie. Vůdčí osobnosti Fatahu, stejně jako jeho levicoví konkurenti v rámci této nově vzniklé OOP, měli zázemí v palestinské střední třídě a inteligenci žijící v exilu v arabských státech.
Fatah se hlásil k politice nevměšování se do záležitostí arabských států a odmítal myšlenku, že by se zapojil do politických bojů v jiných arabských zemích. Naproti tomu PFLP považovala vměšování za nezbytné. Nedokázala se však zcela rozejít se svým panarabským zázemím a její koncepce vměšování nesměřovala k dělnickým revolucím a zničení kapitalistické státní mašinérie. Ideologická a organizační koncepce PFLP následovala příklad národně osvobozeneckých hnutí třetího světa, jejichž radikální intelektuálové se orientovali na čínský a sovětský model státního kapitalismu jako na metodu vytváření hospodářského růstu a nezávislosti. Organizace nadále považovala národní osvobození za podmínku podpory palestinského odboje ze strany arabských vlád. To měl na mysli Habash, první generální tajemník PFLP, když převzal panarabské heslo, které původně formuloval předseda OOP Ahmad Šukejrí: „Cesta do Palestiny vede přes Ammán, přes Bejrút, přes Káhiru a přes Rijád“, je zřejmé. 11 Když revoluční socialisté vznesou stejné heslo, má zcela jiný význam – že revoluční boje dělníků a zbídačených lidí v zemích kolem Palestiny jsou zásadní pro vítězství palestinské revoluce.
Cena za závislost
OOP použila taktiku asymetrické války, aby se postavila mocnému izraelskému nepříteli. Rizika pro ty, kteří vedli obětavý (a často nutně tajný) ilegální odboj proti vojenské přesile nepřítele, však byla obrovská. Po vítězství Izraele nad arabským nacionalismem během šestidenní války se osadnicko-koloniální stát stal hlídacím psem imperialismu Spojených států v regionu. Palestinským politickým vůdcům hrozilo, že budou zavražděni nebo uvězněni v Palestině i mimo ni, a jejich organizace byly Izraelem a Západem kriminalizovány.
Po rozchodu s Násirem přijala OOP podporu nových státních aktérů, od monarchií v Perském zálivu až po postkoloniální Alžírsko, Vietnam a Kubu. Organizace se snažila finančně, vojensky a diplomaticky prosperovat tím, že čerpala z meziimperialistického soupeření mezi Washingtonem a Moskvou během studené války a také z regionálního soupeření mezi arabskými režimy.
Levé křídlo OOP nebylo výjimkou v závislosti na vnějším sponzoringu ze strany státních aktérů. Omar Mostafa k tomu poznamenává:
„PFLP sice správně odmítala názor, že některé arabské režimy jsou socialistické, ale falešně rozlišovala mezi reakčními režimy, které se přizpůsobovaly imperialismu, a pokrokovými nacionalistickými režimy, které byly nuceny proti němu bojovat. Na základě tohoto rozlišení se PFLP spojila s řadou represivních arabských vlád, například s baasistickým režimem v Iráku a Asadovým režimem v Sýrii.“ 12
PFLP byla největší frakcí OOP nalevo od Fatahu, ale nebyla jedinou. Původně Demokratická lidová fronta pro osvobození Palestiny vznikla po rozkolu levicového křídla bývalých členů ANM a PFLP a organizovala se jako „pokrokové křídlo“ kolem časopisu Al-Hurríja („Svoboda“). V roce 1969 se oddělila od PFLP na základě odmítnutí teorie rozlišující mezi reakčními a pokrokovými arabskými státy a organizace v roce 1975 oficiálně přijala název Demokratická fronta pro osvobození Palestiny (DFLP). Její kritika PFLP zpochybňovala její vojenský přístup a zpočátku prosazovala přechod k plnohodnotné „lidové válce“ za osvobození prostřednictvím zvyšování „základního politického vědomí“ mas.13 DFLP se však nepodařilo udržet finanční nezávislost na arabských režimech, které teoreticky odmítala. Mamdouh Nofal, bývalý pokladník DFLP, v rozhovoru pro Al Džazíru prohlásil, že „DFLP dostávala v letech 1978 až 1980 z Libye měsíčně 1 milion dolarů, PFLP více než 1 milion dolarů a Hlavní velení [PFLP] 1,5 milionu dolarů“.14
Přestože DFLP začínala jako levicové křídlo odštěpené od PFLP a odmítala teorii „progresivních arabských režimů“, přičemž stále lpěla na jiných slabinách, jako byla teorie etap. Po krizi, které OOP čelila v Jordánsku v roce 1970, kdy proti ní jordánská monarchie vedla brutální občanskou válku, došlo k prudkému posunu doprava. V roce 1973, jen několik let poté, co hovořila o svém záměru vytvořit sověty, DFLP poprvé představila program nazvaný „politika etap“, který prosazoval „nezávislou bojovou národní autoritu“, jinými slovy palestinský mini-stát v Gaze a na Západním břehu Jordánu. Následujícího roku přijal na zasedání Palestinské národní rady tento předstupeň „dvoustátního řešení“ vůdce Fatahu a OOP Jásir Arafat.
Politický ústup DFLP a Fatahu v této otázce byl tragickou a chybnou reakcí na vážnou porážku, kterou palestinskému národnímu hnutí způsobily události v Jordánsku v roce 1970. Postoj regionálních států k palestinskému národnímu hnutí zůstal rozporuplný. Saúdská Arábie a Kuvajt tvrdily, že podporují OOP, ale zároveň finančně dotovaly jordánskou monarchii, která začala stupňovat útoky proti palestinským organizacím.15 Navzdory známkám nestability jordánského režimu a výzvám levicových palestinských stran v Jordánsku k ukončení reakční vlády krále Husajna se žádná z těchto organizací vážně nepřipravovala na možnost revolučního povstání proti monarchii v letech 1969-70. Mobilizace tisíců Palestinců a Jordánců směrem k masového hnutí proti monarchii mohla zabránit bezprostřední hrozbě vyhnání palestinských partyzánů z Jordánska a otevřít cestu k osvobození Palestiny. Avšak místo toho, aby se PFLP zakotvila v palestinské a jordánské dělnické třídě, zaměřila se na únosy letadel – zmocnila se několika západních dopravních letadel a v září 1970 s nimi přistála v Jordánsku.
Když jordánský režim zahájil represe proti OOP s odůvodněním, že jde o reakci na únosy letadel, žádná z palestinských sil nebyla připravena. Vedení Fatahu, které se stále chtělo vyhnout urážce svých arabských sourozenců z vládnoucí třídy, souhlasilo s příměřím uprostřed bombardování, což králi Husajnovi jednoduše umožnilo posílit disciplínu ve své armádě. Nedošlo k žádným vážným pokusům získat armádní řady proti jejich nepopulárnímu vedení. Po měsících neustálých bojů byli palestinští ozbrojenci poraženi a vytlačeni z Jordánska v době, která vešla ve známost jako „Černé září“.16 Údajně „radikálnější“ arabští vůdci nepřišli Palestincům na pomoc. Chris Harman ve své reportáži o jordánském bombardování palestinského odboje poznamenal: „Násir, dlouho samozvaný ‚vůdce arabské revoluce‘, zatím stojí stranou a doufá, že král zvítězí. “17 Stejný postoj zaujal i Háfez al-Assad, diktátor Sýrie, který pasivně přihlížel.
Navzdory Stalinově diplomatické a vojenské podpoře vzniku Státu Izrael se Sovětský svaz stal pro OOP klíčovým opěrným bodem. Do roku 1970 poskytovali Sověti nejen peníze a informace, ale také vojenský výcvik, granátomety, miny a rakety. Zbraně směřovaly zejména k bojovníkům PFLP. Orientace skupiny na Sovětský svaz přesahovala rámec přijímání materiálních výhod; zahrnovala přijetí organizačních koncepcí, jako byl ústřední výbor postavený na stalinském výkladu „demokratického centralismu“. V praxi se tento stalinský organizační model rovnal byrokratickému centralismu a podkopával vnitřní demokracii.
Sovětský svaz totiž usiloval o to, aby se organizace na něj napojené staly loajálními nástroji jeho vlastních zahraničněpolitických cílů. Zpráva sovětské tajné služby odhalila záměry, které stály za podporou partyzánů z PFLP: „Povaha našich vztahů s Haddádem nám umožňuje určitý stupeň kontroly nad činností sekce vnějších operací PFLP, [což nám umožňuje] uplatňovat vliv příznivý pro Sovětský svaz – a také dosáhnout některých vlastních cílů prostřednictvím činnosti PFLP při dodržení nezbytného utajení“.18 Závislost na Sovětském svazu znamenala přinejmenším určitou míru poslušnosti jeho pokynům a ideologickým imperativům.
Limity vojenské národněosvobozenecké strategie
Levicové síly v OOP, čerpající inspiraci z guevarismu, kladly velký důraz na ozbrojený boj a revoluční voluntarismus. Leila Khaledová, členka kádru PFLP a jedna z únosců letadel v září 1970, ve své autobiografii zopakovala Guevarova slavná slova o úkolu revolucionářů: „Jako revolucionáři jednáme proto, abychom inspirovali masy a vyvolali revoluční převrat v éře kontrarevoluce“.19 Vyjadřuje se zde myšlenka, že revoluční vůle jednotlivců může změnit kontrarevoluční fázi v revoluční. Ozbrojený odpor byl považován za prostředek k dosažení revoluce. Khaled si představovala strategii osvobození Palestiny, která vycházela z příkladu ozbrojeného boje v jiných koloniálních kontextech: „Musíme se naučit napodobovat naše alžírské bratry.“ Podobně PFLP tvrdila, že Vietnamská fronta národního osvobození „dokázala, že [pouze] pomocí vzorce partyzánské lidové války jsme schopni čelit imperialismu s jeho technologickou, ekonomickou a vojenskou převahou“.20
Mnohé síly v rámci palestinské levice právem odmítly logiku Fatahu spočívající ve falešné diplomacii, politických ústupcích a neplodných kolech jednání s izraelskou koloniální mocností. Ghassan Kanafani, spisovatel a přední člen PFLP, tato nerovná jednání známě popsal jako „rozhovor mezi mečem a krkem“.21 Jak však správně poznamenal Jabra Nicola, významný palestinský revoluční socialista, téměř výhradní zaměření na vojenskou strategii znamenalo, že levicoví kritici Fatahu upustili od potřebného zapojení se do bojů zdola, které by vedly aktivistické palestinské organizace.22 Ozbrojený odpor působil jako náhražka projektu masové účasti na procesu národní emancipace. Jabra, píšící pod pseudonymem „A Said“, v článku nazvaném „Teze o revoluci na arabském východě“ shrnul své chápání „příčin palestinské porážky“:
1. Neschopnost vedení uznat v teorii i praxi regionální (na Blízkém východě a severní Africe) dosah revoluce; oddělení boje za „osvobození Palestiny“ od boje proti všem arabským režimům za proletářskou socialistickou revoluci na arabském východě jako celku, která jediná může porazit imperialismus a sionistický Izrael.
2. Přijetí teorie „postupné revoluce“ a teorie „primárních a sekundárních rozporů“ podřizující třídní boj „určitému období národní jednoty“, a tedy považování arabských režimů a jejich vládnoucích tříd za spojence v boji proti imperialismu a boji proti Izraeli, nikoli za třídní nepřátele, proti nimž je třeba bojovat a které je třeba svrhnout.
3. Přijetí teorie „ohniska“, která klade téměř výhradní důraz na vojenský aspekt boje a odmítá uznat potřebu celoarabské revoluční vůdčí organizace a [potřebu] podřídit vojenské operace politické strategii a politickému vedení. Nevyvinula tedy žádné úsilí o politizaci mas v různých arabských zemích a jejich mobilizaci k revolučnímu boji nejen za „osvobození Palestiny“, ale i za osvobození celého arabského Východu od imperialistické nadvlády a od arabských vládců a režimů, jejichž prostřednictvím [imperialismus] dominuje. Její důraz na oddělení palestinského boje od místního boje v arabských zemích ji vedl k takové politice vůči arabským masám, že dokonce demoralizovala a znepřátelila jordánské a libanonské masy, mezi nimiž působila a měla svou základnu.23
Logika jejich zaměření na partyzánský boj vedla levicové síly v rámci OOP k tomu, aby vojensky soutěžily s Fatahem prostřednictvím zavádění stále velkolepějších ozbrojených operací. Avšak i vojensky nejradikálnější křídlo revolučního nacionalismu vidělo v činnosti mas pouze nástroj k budování národního státu, místo aby vidělo možnost, že obyčejní lidé dosáhnou vlastního sebeosvobození převzetím kontroly nad výrobními prostředky. Tento postoj lze skutečně vyčíst ze zakládajícího dokumentu PFLP z roku 1967, který vyzýval masy, aby plnily svou úlohu jako pomocníci ozbrojeného odporu:
Masy (ó, synové našeho hrdinného lidu!) jsou dechem života bojovníků a právě jejich zapojení do boje zajišťuje dlouhodobé vítězství. Lidová podpora bojovníků na všech úrovních v každé zemi tvoří základ skutečného, pevného a stupňujícího se boje a vytrvalosti, která roste, dokud nepřítele nerozdrtíme.24
Podle této perspektivy masové aktivity poskytují podmínky, které umožňují činnost malé skupiny militantů. Spíše než aby dělníci rozvíjeli vlastní schopnost revoluční samosprávy, očekává se od nich, že budou působit především jako podpora vojenských operací partyzánských organizací.
Od pušky k olivové ratolesti
Po porážce palestinských ozbrojených frakcí v Jordánsku silami krále Husajna v září 1970 byla OOP nucena opustit zemi a přesunout se do Libanonu, kde brzy zabředla do libanonské občanské války. Ta se ukázala být klíčovým bodem ve vývoji palestinské levice. Během svého působení v Libanonu vytvořila OOP kvazistátní útvar, což vedlo k byrokratizaci a institucionalizaci jejích frakcí, včetně těch levicových.25 To se dotklo i PFLP, která rovněž získávala finanční prostředky prostřednictvím kanálů OOP. Politický aktivismus podléhal „profesionalizaci“, byrokratické struktury se rozvíjely a zvyšovala se jejich materiální závislost na finančních prostředcích OOP a státních sponzorech. Tato byrokratizace „nenápadně ovlivnila akceschopnost PFLP a představovala překážku pro změnu“, protože jakákoli taková změna by „ohrozila zavedené pozice v organizaci“:
Kromě toho byrokratická struktura také představovala nástroj, který mělo vedení k dispozici, aby mohlo vykonávat silnější kontrolu nad členstvím ve frakci. Proto potřeba PFLP udržovat integraci v rámci institucí OOP a byrokratizace jejích struktur podporovala konzervativní přístup vedení PFLP.26
Rozsáhlá korupce v OOP ovlivňovala její levicové proudy prostřednictvím systému rozdělování financí mezi frakce, což také institucionalizovalo soutěž mezi nimi o prostředky od státních dárců. V konečném důsledku kontroloval rozpočet organizace výkonný výbor OOP, rozhodování a kontrola rozpočtu se stále více soustředily pod vedení vůdce Fatahu Jásira Arafata, který je využíval jako nástroj politického vlivu. PFLP opustila výkonný výbor v reakci na první kroky OOP směřující k přijetí dvoustátního řešení, tzv. desetibodový program z roku 1974, ale o sedm let později se do něj opět vrátila. Eroze vnitřní demokracie v OOP se odrazila i v Palestinské generální federaci odborových svazů, ve které se po roce 1981 nekonaly vnitřní volby a její vedení bylo vybíráno na základě stranického jmenování. Fatah určil šest z dostupných křesel, tři připadla PFLP a o zbývajících třech křeslech rozhodovaly ostatní levicové strany.
V průběhu 80. let ztratily část své váhy také nezávislé noviny, které byly dříve důležitým prostředníkem autonomie levicového křídla v rámci OOP. V roce 1984 přestal vycházet anglicky psaný Bulletin PFLP. Jeho nástupcem se stal dvouměsíčník Democratic Palestine, který však nepřežil ani deset let. Poté, co v roce 1986 přesunul své sídlo do Sýrie, podléhal týdeník PFLP Al-Hadaf cenzuře Asadova režimu 27.
Vedení OOP stále působilo z exilu a na aktivitách v okupované Palestině se výrazněji nepodílelo. V roce 1982 se ústředí OOP přesunulo do Damašku a Asadův režim se stal „jejím hlavním regionálním partnerem“.28 Před polovinou 70. let, kdy levicové frakce OOP začaly hrát roli v okupované Palestině, byla jedinou tamní frakcí OOP malá Palestinská komunistická strana.29
Vypuknutí první intifády v roce 1987 obrátilo pozornost na okupované pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu.30 Palestinci se izraelské okupaci bránili masovými mobilizacemi, generálními stávkami a občanskými organizacemi, které fascinovaly obyčejné lidi po celém světě. Samosprávné výbory organizovaly protesty, stávky a fyzický odpor proti izraelským okupačním silám, také zakládaly tajné zdravotnické a vzdělávací systémy. Roli těchto lidových výborů oslavovaly některé složky vedení palestinského hnutí v Gaze a na Západním břehu Jordánu. V komuniké vydaném 28. května 1988 vyzvalo Unified National Leadership of the Uprising [organizace, která nemá v českém jazyce ustálený název, jednalo se o organizaci, která koordinovala protesty, akce a strategie vůči izraelské ookupaci; pozn. překl.] Palestince, aby „prostřednictvím lidových výborů vybudovali aparát lidové samosprávy“.31 Vznikala potenciální alternativa k sebepojetí OOP jako „jediného zástupce“ palestinského lidu, i když levice nebyla v povstání dobře zakotvena.
Je zřejmé, že OOP pod vedením Fatahu by se tomuto vývoji bránila. Nebezpečí, že bude nahrazeno alternativním vedením vznikajícím zdola v Gaze a na Západním břehu, tlačilo Arafata k dalším jednáním s Izraelem a USA. To mohl být rozhodující moment pro revoluční levicovou alternativu. Nicméně přestože PFLP byla schopna vybudovat svou buňku v okupované Palestině prostřednictvím ilegální organizací, její byrokratizované vedení v exilu zůstalo svázáno s OOP. Proto zaujalo nejednoznačný postoj k Arafatově politice a toto postavení ho odcizilo její základně v Gaze a na Západním břehu Jordánu.
Revoluční energie první intifády nebyla udušena pouze byrokratickým nutkáním Fatahu ke spolupráci a kompromisu. Rozhodující roli při porážce povstání sehrála také historická fragmentace palestinské dělnické třídy izraelským osadnickým kolonialismem a vysídlením milionů Palestinců.32 Stávky a masové mobilizace zdola způsobily izraelské vládnoucí třídě velké problémy a vyvolaly vojenskou i politickou krizi. Samy o sobě však tyto boje nedokázaly paralyzovat a rozbít izraelský stát, který nadále fungoval díky ochotě židovských Izraelců nahrazovat palestinskou pracovní sílu a pokračující vojenské a ekonomické pomoci USA.
Od poloviny 90. let vedlo vytvoření Palestinské samosprávy jakožto nástroje okupace na základě dohod z Osla k upevnění a institucionalizaci procesu normalizace mezi OOP a Izraelem. Ve svých prohlášeních se PFLP i DFLP od počátku stavěly proti Oslu a PFLP dokonce iniciovala a vedla alianci „Fronta odmítnutí“ proti dohodám z Osla, k níž se připojila i DFLP. Avšak závislost struktur PFLP na OOP je zanechala nedostatečně vybavenými – ideologicky, organizačně i finančně – k tomu, aby mohly skutečně jednat v souladu se svým odmítavým postojem.
Hamás se objevil jako nový konkurent v boji o palestinské vedení mimo rámec OOP. V letech 1988-1989 PFLP stále zaznamenávala masivní nárůst počtu členů, který se však v roce 1991 dramaticky zpomalil. O rok později se růst zastavil zcela. Řada členů PFLP přešla k Hamásu, protože v něm viděla novou, perspektivní organizaci.33 Popularita PFLP klesla na pouhá 3 % v roce 1995, kdy vedení OOP po zahájení dalších kol jednání s Izraelem podepsalo dohodu z Taby, známou také jako „Oslo 2“.34 Podle Palestinského centra pro politiku a výzkum veřejného mínění (Palestinian Center for Policy and Survey Research) dosáhla v roce 2006 celková podpora Hamásu mezi palestinskými voliči 38,6 %, zatímco Fatahu 42,1 %.35 Ve stejném průzkumu získala PFLP jen 4,4 %, zatímco DFLP 1,2 %. Nejnovější průzkum Palestinského centra pro politiku a výzkum veřejného mínění, dokončený v prosinci 2023, zjistil podporu Hamásu 43 procent, Fatahu 17 procent a PFLP pouhé 1 procento.36
Žádná z levicových frakcí v OOP nebyla širokou částí palestinských obyvatel vnímána jako konzistentní a nezávislá alternativa k Fatahu, vakuum místo toho vyplnily islamistické strany.
Palestinská levice se po Oslu nedokázala vzpamatovat ze svého pádu v posledních několika desetiletích. Nicméně strategické a politické otázky, které její vzestup a úpadek vyvolal, hrají v současné palestinské politice stále svou roli. V současné době se vedoucí síly národního odporu do značné míry identifikují s politickým islámem, ale palestinské osvobozenecké hnutí stále čelí podobným výzvám, s jakými se potýkaly sekulární nacionalistické a levicové frakce OOP v období od 60. do počátku 90. let 20. století, včetně otázek spoléhání se odboje na vojenskou strategii a jeho závislosti na regionálních státních sponzorech.
Hlavním státním sponzorem palestinských odbojářů se v posledních několika desetiletích stal Írán. Jak již bylo uvedeno, PFLP a DFLP v Gaze jsou členy Joint Room for Palestinian Resistance Faction, který je součástí Íránem vedené Osy odporu, neformální politické a vojenské koalice vytvořené Íránem s jeho spojenci a podporovanými skupinami na Blízkém východě. Populární levicový intelektuál Nizár Banát před svým zavražděním rukou palestinské samosprávy položil v jednom ze svých videí řečnickou otázku: „Odkud máte rakety, které chrání Gazu?“ 37 Jeho pointa adresovaná neislamistickým frakcím byla, že Palestinci by měli být vděční za to, že Írán poskytuje zbraně některým z odbojových sil.
Jako vždy jsou však s íránskou podporou hnutí odporu spojeny určité podmínky. Když Hamás během syrské revoluce odmítl poskytnout bezpodmínečnou podporu diktatuře Asada, která je na straně Íránu, Írán snížil svou finanční podporu ze 150 milionů dolarů na necelých 75 milionů dolarů. Když palestinský Islámský džihád odmítl vyjádřit solidaritu s Íránem podporovaným hnutím Hútíů v Jemenu, byly jeho finanční prostředky odpovídajícím způsobem kráceny a přesměrovány na dnes již zaniklé hnutí Sabirín, šíitskou organizaci v Gaze. Islámský džihád nakonec vyhověl.38
V posledních letech vedení Hamásu žijící v exilu v Kataru rovněž projevilo známky toho, že chce jít cestou, kterou již vytyčilo vedení Fatahu a historické vedení OOP: přizpůsobit se západním mocnostem a mezinárodnímu státnímu systému. Zásadní je, že v roce 2017 to znamenalo úpravu Charty Hamásu – základního dokumentu skupiny – a odstranění formulace, která by vylučovala dvoustátní řešení. Upravená charta z roku 2017 rovněž akceptovala existenci palestinského státu v hranicích okupovaných palestinských území z roku 1967.39 Představitelé Hamásu navíc v dubnu 2024 zopakovali svůj závazek k „dočasnému“ kompromisu o dvou státech.40
Hamás zůstává organizací zmítanou řadou vnitropolitických a třídních rozporů. Přesto je jeho stranická základna a vojenské křídlo v Gaze odhodláno pokračovat v odporu. Odolnost politické základny i vojenské organizace Hamásu – navzdory obrovskému rozsahu vražedného izraelského útoku – překvapila jak jeho nepřátele, tak jeho příznivce.
Ozvěny v diaspoře
V souvislosti s tím, jak se Mezinárodní hnutí solidarity s Palestinou po ofenzivě Hamásu 7. října a genocidní invazi Izraelců do Gazy rozrostlo do dosud nepředstavitelných rozměrů, se znovu objevily staré spory o strategii osvobození.
V důsledku opakovaných etnických čistek v Palestině od roku 1948 tvoří komunity palestinské diaspory miliony lidí po celém světě. Ty se liší svým sociálním složením, místem původu a zeměmi, z nichž uprchly. Tomu odpovídají i jejich konkrétní zkušenosti s historickými a současnými problémy, kterým čelí Palestinci v Gaze, na Západním břehu Jordánu, v „Palestině roku 1948“ (tj. v oblasti, kterou si od Nakby oficiálně nárokuje Izrael), v Jordánsku, Libanonu, Sýrii, ve státech Perského zálivu a v dalších oblastech Blízkého východu. Spory a konflikty ohledně postojů k Hamásu a OOP, arabským revolucím i následným kontrarevolucím a strategiím palestinského národního osvobození tak často propukají i v rámci komunit diaspory a hnutí solidarity.
To by nemělo být žádným překvapením. Exilové komunity jsou domovem starých kulturních tradic, ale vyznačují se také vnitřními kontrasty. Staré struktury OOP stále existují na Západě a v čele komunit v diaspoře často stojí exiloví příslušníci kapitalistické třídy nebo dlouholeté stranické kádry. Některé z nich podporují diplomatické a finanční vztahy s těmi arabskými státy, které jsou spojeny s jejich politickými stranami. V některých ohledech se politické struktury v diaspoře podobají miniaturním modelům OOP. Vzhledem k tomu, že exilové politické formace působí již desítky let, mnohé z nich si zachovaly rysy, které hrály větší roli před vznikem Hamásu a ustavením Palestinské samosprávy. Některé z nich stále považují OOP za „jediného zástupce palestinského lidu“ – jak ji nazývá OSN i Liga arabských států – a považují se tak za jediné zástupce svých palestinských diaspor. Mnohé z těchto exilových politických struktur však čelí potížím s udržováním své organizace, někdy dokonce ztrácejí vlastní následovníky, kteří se nejsou schopni s těmito historickými skupinami ztotožnit jinak než na abstraktní úrovni.
Slibné nové formace palestinské diaspory jsou v posledních letech na vzestupu, zejména během hnutí Black Lives Matter v roce 2020 a po vzestupu hnutí solidarity, když se Palestinci vzepřeli vystěhování a etnickým čistkám v jeruzalémské oblasti Šejch Džarrá. Příkladem může být Hnutí palestinské mládeže v USA, Kanadě a Británii a Palästina Spricht (Palestina mluví) v Německu. Obecně platí, že tyto politické struktury byly iniciovány druhou a třetí generací Palestinců v diaspoře. Politické postoje, které aktivisté v těchto skupinách zaujímají na základě nějaké nejasné představy o palestinské identitě, se nutně liší. Například Hnutí palestinské mládeže uvádí: „Bez ohledu na naše odlišné politické, kulturní a sociální zázemí usilujeme o oživení tradice pluralitního přístupu k naší věci“.41 Veřejně organizace zdůrazňuje svou nezávislost, to že nepřísluší k žádné palestinské straně, stejně jako snahu o obnovu hnutí za osvobození Palestiny prostřednictvím zapojení se do bojů po boku dalších utlačovaných skupin. Její webové stránky například dokumentují její aktivity v rámci solidarity s protestujícími proti ropovodu Dakota Access Pipeline a její snahu najít souvislosti mezi palestinským bojem a zkušenostmi původních obyvatel Severní Ameriky s genocidou a útlakem.
Stejně jako v jiných skupinách mladých aktivistů je podíl studentů obvykle vysoký. Mnozí z těchto palestinských aktivistů byli socializováni jako migranti v západních zemích, než se začali politicky organizovat jako Palestinci. Jiní aktivní členové těchto skupin migrovali na Západ teprve nedávno, prchali např. před syrskou občanskou válkou, v důsledku zničení palestinského uprchlického tábora Jarmúk. Otázka státní příslušnosti k palestinskému odboji má konkrétní rozměr pro ty aktivisty, kteří byli svědky tvrdého zásahu proti tomuto táboru velitelství PFLP s cílem bránit Asadův režim.
V těchto formacích se samozřejmě objevují i výzvy týkající se jiných otázek, včetně soupeřících vizí svobodné Palestiny a tlaků na formy separatismu založené na nejasném pojetí palestinské identity. Navíc ti nejprozíravější palestinští aktivisté již pochopili, že i kdyby se jim nějakým způsobem podařilo zorganizovat celou svou komunitu v imperialistické zemi, ve které žijí, nestačilo by to k podstatnému oslabení podpory Izraele ze strany tohoto státu.
V těchto souvislostech se obvykle objevují diskuse o taktice jednotné fronty. Zcela pochopitelně, vzhledem k výše vysvětleným historickým zradám, panuje mezi palestinskými aktivisty rozšířený strach z tzv. normalizace: budování vztahů se sionisty a okupanty. Při pokusech o rozšíření solidárního hnutí se diskutuje o tom, jak rozlišovat mezi taktikou jednotné fronty, jejímž cílem je oslovit základnu dělnických organizací, a aktivitami, které normalizují zrazení palestinské věci.
Jednou z nejnaléhavějších debat, do kterých se socialisté zapojují během probíhajících masových protestů proti izraelské genocidě v Gaze, je otázka, jak se vztahovat k jiným hnutím a bojům, zejména k dělnickému hnutí. V posledních měsících proběhly inspirativní dělnické akce na zastavení dodávek zbraní do Izraele. Na prvomájových demonstracích po celém světě se solidarita s Palestinou stala jedním z klíčových hesel. Někde se k protestům dělníků připojili propalestinští účastníci pochodů, jinde dělníci a odboráři sami vznesli propalestinské požadavky. V několika částech světa se dělníci a aktivisté vzepřeli zákazům palestinských vlajek ze strany vlastní odborové byrokracie. Do těchto konfliktů a politických zkušeností se stále více zapojuje nová, mladá generace palestinských aktivistů.
Budování solidárního hnutí zakořeněného v dělnické třídě je obzvláště důležité vzhledem k rostoucím státním represím a policejním zásahům proti celosvětovému palestinskému solidárnímu hnutí, jak ukázaly studentské tábory v USA, Francii, Německu a Nizozemsku. Uprostřed brutálních státních útoků probíhají intenzivní diskuse o tom, jakou adekvátní taktiku zvolit proti těmto represím. Autonomní metody bojovnosti a tajných akcí se v těchto podmínkách mnohým líbí, zejména těm, kteří se inspirují ozbrojeným guerillovým odporem Palestinců. Kromě toho jsou aktivisté nuceni zaujmout stanovisko k otázkám vojenského boje ze strany vlády a mediální démonizaci všech forem palestinského odporu. Výměna raket a bezpilotních letounů mezi Izraelem a Íránem, stejně jako blokáda mezinárodní lodní dopravy v Rudém moři ze strany Hútíů, odstartovala nové kolo diskusí o tzv. ose odporu.
Analýza historických i nedávných událostí s cílem zaujmout fundovaný postoj ke strategiím směřujícím k osvobození Palestiny je pro Palestince i pro solidární hnutí v zahraničí nezbytností. Pochopení debat o vztahu mezi ozbrojenými akcemi a masovými hnutími v minulosti může pomoci objasnit strategie do budoucna. Jak bylo nastíněno výše, zkušenosti historických formací palestinské levice ukazují, že tajné činy několika málo profesionálů nemohou nahradit kolektivní sílu masové aktivity a masové solidarity.
Diskuze o guerillových taktikách se zdaleka neomezují jen na aktivistickou scénu. Švédský marxistický ekolog a spisovatel Andreas Malm je známý tím, že obhajuje strategie přímých akcí pro klimatické hnutí.42 V souladu s tím v nedávné analýze genocidního útoku Izraelců v Gaze vyslovil domněnku, že partyzánské operace vedené Hamásem 7. října byly dosud největším úspěchem palestinského hnutí a zastínily i první intifádu.43 Bashir Abu-Manneh, který vyučuje palestinskou a izraelskou literaturu, odpověděl Malmovi prostřednictvím článku v Jacobinu, kde ho správně obvinil, že „ignoruje, že První intifáda byla největším sebeorganizovaným masovým antikoloniálním hnutím v palestinských dějinách a že donutila Izrael k bezprecedentním politickým ústupkům“.44 Malmova neozbrojená propaganda činu souvisí s ozbrojenou propagandou činu ze strany guerill, protože obě vycházejí z hlubokých pochybností o potenciálu a síle organizované dělnické třídy.
Přesto Bashir Abu-Manneh nepředkládá o mnoho více alternativ; demoralizován genocidním krveprolitím v Gaze navrhuje, aby palestinské solidární hnutí mělo považovat boj za otázku mezinárodního práva, které nerozlišuje mezi utlačovatelem a utlačovaným, kolonizátorem a kolonizovaným. Ozbrojený odpor Hamásu podle něj nepřinesl nic jiného než zkázu a porážku. Z internacionalistického hlediska tento argument selhává. Situace v Gaze je zničující, ale genocidní praktiky Izraele předcházely říjnu 2023. Již v roce 2018 prohlásila OSN pásmo Gazy za „neobyvatelné“ kvůli izraelskému obléhání. 45 Izraelem není páchaná pouze odveta za 7. říjen, ale spíše jej využívá jako ospravedlnění své touhy po vymazání Gazy. Tato touha má totiž v izraelské politice velmi dlouhý rodokmen; v roce 1992 premiér Jicchak Rabin řekl: „Přál bych si, abych se jednoho dne probudil a zjistil, že se Gaza potopila do moře.“ 46 Intenzita útoku izraelských sil na palestinské civilisty navíc zdaleka není naprosto ojedinělá; mezi červnem a srpnem 1982 Izrael zabil v Libanonu přes 17 000 lidí, údajně jako ‘odvetu“ za pokus o atentát na izraelského velvyslance v Londýně. 47
Palestinský autor Toufic Haddad vysvětluje, že před 7. říjnem bylo palestinské národní hnutí „v nezáviděníhodné situaci, kdy jeho věc byla po částech rozmělňována vnitřními rozpory a svěrací kazajkou dohod z Osla“, což bylo ještě umocněno „arabskými normalizačními dohodami s Izraelem a skutečností, že nikdo nehnal Izrael k odpovědnosti“.48 Nyní však izraelský útok po 7. říjnu vyvolal bezprecedentní celosvětové hnutí solidarity, kdy se protestující v Jordánsku, Egyptě a Maroku dostali do konfliktu s režimy svých zemí. Kromě Blízkého východu a severní Afriky došlo k velkým mobilizacím na podporu Palestinců také v centrech západní imperialistické aliance, včetně USA, Velké Británie, Francie a Německa.
Podobná dynamika se objevila během druhé intifády, která vypukla v září 2000. Spíše než s masovým organizováním zdola, které bylo vidět během první intifády, byla druhá intifáda spojena s elitářskými vojenskými operacemi. Přesto však vyvolala solidární akce studentů v Egyptě, které byly později považovány za první známky organizování zdola, jež vedly k egyptské revoluci v roce 2011 a otřásly jedním z nejsilnějších pilířů podpory izraelského státu a imperialismu mezi arabskými režimy.49
Zásadním faktorem současné situace je vojenská odolnost palestinského odporu. To nyní uznávají jak izraelští vojenští analytici, tak i rostoucí část izraelského obyvatelstva. Navzdory drtivé převaze v palebné síle a vojenské technice, jakož i horlivé podpoře nejmocnějších států planety, se izraelské armádě nepodařilo „vyhladit“ Hamás. Neporazila ani palestinské hnutí. Naopak, Hamás obnovil politickou kontrolu v oblastech Gazy, které údajně izraelské síly dobyly před několika měsíci, což vede izraelské představitele k tomu, že předpokládají „vleklou bitvu“ a předpovídají, že se jejich silám nepodaří dosáhnout vojenských cílů do roku 2026 nebo 2027.50
I když argumentujeme proti strategii založené pouze na vojenských akcích, nemůžeme popřít skutečnost, že ozbrojený odpor vyvolal šokové vlny ve státech v centru západního imperialismu. Zkušenosti z minulosti však ukazují, že ozbrojený boj nemůže nahradit internacionalismus dělnické třídy a moc, kterou mají pracující v rukou proti globálnímu systému kapitalismu a imperialismu. I když je tato síla v současné době na Blízkém východě potlačována, je jisté, že právě v oblasti kolem Palestiny mají dělnická hnutí největší šanci vychýlit rovnováhu ve prospěch revoluce proti izraelskému státu a vytvořit podmínky pro trvalé odstranění sionistické válečné mašinérie. Jak již mnoho let tvrdí jiní autoři tohoto časopisu, zejména egyptská dělnická třída má potenciál masivně prohloubit krize způsobené palestinským bojem jak pro izraelský stát, tak pro USA a jejich západní spojence. Egyptští dělníci mají sílu ohrozit stabilitu egyptského vojenského režimu, který je klíčovým kanálem imperialistického vlivu v regionu.51 V době psaní tohoto článku diktatura polního maršála Abdela Fattáha el-Sísího stále prosazovala klid v egyptských ulicích i na pracovištích, přičemž využívala nástroje brutální represe. Přesto ho stále pronásleduje zkušenost egyptské revoluce v roce 2011, která měla důležitou, organickou vazbu na palestinský boj a solidaritu egyptského lidu s okupovanou Palestinou.
Palestinská levice se nikdy vážně nepokusila o důslednou strategii organizování s cílem rozvíjet sebeorganizaci a moc dělnické třídy, ať už v historické Palestině, v širším regionu nebo v palestinské diaspoře. Historické levicové formace se nedokázaly odpoutat od myšlenky, že cestu k národnímu osvobození palestinského lidu od osadnického kolonialismu otevřou spíše hrdinské činy ozbrojené menšiny než vlastní aktivita milionů lidí.
Jak jsem se snažil ukázat prostřednictvím této historické analýzy vzestupu a porážky palestinské levice, krize, které čelila během první intifády, byla krizí vedení. Vedení palestinských levicových organizací se opíralo o elitářské ozbrojené operace a podporu arabských států. Během intifády neexistovala žádná revoluční strana zakotvená v dělnické třídě, která by mohla nabídnout jasnozřivou alternativu ke kapitulaci OOP.
Bezpodmínečná podpora veškerého palestinského odporu musí být doprovázena vážnými debatami o tom, jak může být odpor nejúčinnější a jak může nakonec dosáhnout osvobození. Potřebujeme diskusi o chybách, kterých jsme se dopustili v minulosti, a dialog o tom, které strategie mohou být úspěšné. Potřeba strategického budování revolučních stran – v okupované Palestině i mimo ni – schopných čelit úkolu svržení sionistického kolonialismu roste každým dnem, kdy pokračuje genocida palestinského lidu.
