Koncem roku 2023 vyšel český překlad vskutku přelomové publikace Úsvit všeho Davida Graebera a Davida Wengrowa. Jak praví citát C. G. Junga, který autoři vytkli na samotný začátek dotyčné knihy: „Žijeme v čemsi, čemu Řekové říkali kairos – v příhodné době pro „metamorfózu bohů“, tj. fundamentálních principů a symbolů.“ Anglický originál se stal okamžitě po svém vydání v roce 2021 skutečným bestsellerem a vyvolal v akademickém světě řadu protichůdných emotivních reakcí.
Kniha přináší skutečně „revoluci“ nejen ve výzkumu prehistorie, ale i v oblasti teorie a metodologie sociálních věd obecně a v neposlední řadě i co se týče politických konsekvencí předkládaných teorií (reálně nelze tyto úrovně ve výkladu – především v jeho úvodní filosoficko-historické části – oddělit).
Jedná se o politicky angažovanou vědu v tom dobrém slova smyslu. Není divu, je to výsledek dlouholeté spolupráce antropologa a aktivisty hlásícího se k anarchismu Davida Graebera (1961-2020) a komparativního archeologa zaměřujícího se na předovýchodní problematiku Davida Wengrowa (nar. 1972). Předmluvu napsal Wengrow sám, neboť Graeber tři týdny po dokončení textu náhle zemřel. David Graeber byl ideovým lídrem hnutí Occupy Wall Street bojujícího proti majetkové nerovnosti v USA a je považován i za autora známého sloganu „We are 99%“. Svoje politické názory vyložil v článku z roku 2011. Úsvit všeho je vlastně snahou podložit tyto vize vědeckou analýzou.
Autoři zvolili poněkud provokativní podtitul Nová historie lidstva, ač samozřejmě neslibují – a ani nemohou – podat vyčerpávající výklad pravěkých struktur a procesů. To však nic nemění na tom, že přichází s novým, neotřelým pohledem. Ano, nová a převratná je právě perspektiva – a tomu odpovídá i výběr faktů a především způsob, jak jsou interpretována (často se jedná o zjištění nedávná, která dosud nepronikla ani mezi odbornou veřejnost, jindy o objevy již poměrně starého data, ale dosud téměř nepovšimnuté a nedoceněné). Závěry řady výzkumů, a platí to již o posledních několika desetiletích, skutečně odporují zaběhnutému narativu. Ke složení nového, pravdě bližšího obrazu lidské prehistorie bude potřeba shromáždit a ověřit obrovské množství dat a především změnit teoretický přístup k celé problematice.
Odhalení předpokladů „ideje pokroku“
Graeber s Wengrowem se proto pouští do kritiky samotných předpokladů našeho chápaní obecných dějin. V první řadě je třeba si uvědomit, že „vyprávění o minulosti“ nejen utvářejí kolektivní identitu etnické či náboženské komunity, ale především to, že v hierarchizovaných společnostech slouží vládnoucí skupině (třídě, vrstvě apod.) jako nástroj legitimizující její panství.
Pro období prehistorie, kde je málo konkrétních (natož písemných) dokladů, plní v moderní západní společnosti tuto úlohu schémata sociální evoluce. Jejich platnost je velmi těžké byť jen nahlodat – protože ono malé množství nálezů bez historického kontextu je obtížné interpretovat, o sociální realitě vypovídají jen nepřímo a nikoli jednoznačně.
Osa obvyklého liberálního i levicového pohledu na dějiny lidstva vyrůstala tradičně z „ideje pokroku“. Přitom se jedná zcela jasně o konstrukt, o striktně dobově a třídně podmíněnou sociální teorii. V žádném případě nelze v dějinách hovořit o přímém jednosměrném pokroku a motorem změn nemusí být ekonomický či technologický pokrok. Zde bych odkázal na práci Georgese Sorela Iluze pokroku, jejíž nedávné české vydání jsem recenzoval v předminulém čísle časopisu Solidarita. Idea „sociálního pokroku“, tak jak ji obvykle chápeme, je skutečně striktně historicky podmíněná, je to ideologický výtvor „bojující buržoazie“, tedy progresivní třídy deroucí se k moci. Ostatně nelze nevidět, že v éře vítězné buržoazie tato teorie záhy „ochládá“ a v průběhu 20. století se „pokrok“ relativizuje.
Řečená identifikační schémata (v zásadě jakási moderní, pseudovědecká mytologie lidstva) však zůstala v platnosti. Stala se běžnou intelektuální výbavou obyvatel Západu vštěpovanou nám již v průběhu školní výuky. Je proto krajně obtížné z tohoto modu myšlení vystoupit. Graeber a Wengrow nás k tomu ale explicitně vybízejí. Přitom předesílají, že neexistují žádné železné zákony historické nutnosti. Jediné „zákony“ (říkejme jim spíše trendy) jsou ty, které si sami vytváříme.
Osvícenský model: Rousseau nebo Hobbes?
V prvé řadě zavrhují předevolucionistické přístupy k řešení otázky, jak se zrodila civilizace, stát a soukromé vlastnictví. Lidé určitě nikdy nežili ve „stavu rajské nevinnosti“, jak se tvrdí v knize Genesis. Tuto vizi převzal a v sekularizované formě rozvinul jak známo Rousseau. Je však třeba zdůraznit, že Rousseau vůbec netvrdí, že tento stav skutečně někdy existoval – podnikl prý jenom „myšlenkový experiment“, aby mohl lépe osvětlit podstatu problému! Jenomže pokud neměl pravdu Rousseau, byl k ní snad blíže Thomas Hobbes se svým pesimistickým pohledem na lidskou přirozenost?!
Graeber a Wengrow zavrhují obě tyto protikladné alternativy. Mají k nim v zásadě tři kategorie výhrad:
1. jednoduše nejsou pravdivé – odporují většině novějších poznatků o lidské prehistorii.
2. mají strašné politické důsledky. Absurdní hledání historického „původu nerovnosti“ totiž téměř vždy skončí u představy blízké Rousseauově, že rovnost byla možná pouze v malých pravěkých tlupách (známý závěr: „všichni si byli rovni, protože byli všichni stejně chudí“).
3. dělají historii nezajímavou, schematickou, deformovanou – a tím mrtvou a neschopnou hovořit k dnešku! Je tak zablokována možnost myslet společenskou změnu. Autoři publikace slibují mnohem zajímavější a hlavně z hlediska budoucích perspektiv lidského rodu nadějnější příběh.
Zásadním problémem dneška není „nerovnost“ (ta tu byla vždycky), ale její míra a hlavně skutečnost, že v naší společnosti se dá majetek přímočaře převést na politickou moc a naopak, což ve většině historicky existujících společností takto jednoduše nefungovalo!
Domorodá kritika evropské společnosti 17. století
Dalším krokem, k němuž autoři publikace přistupují, je vystopovat předpoklady pojetí sociální evoluce jako řady společensko-historických stádií. Tato myšlenková konstrukce vzešla podle jejich mínění z konzervativního odporu vůči osvícenské kritice evropské civilizace, která byla zase silně inspirována severoamerickými domorodými pozorovateli evropské civilizace, jako byl v recenzované publikaci hojně zmiňovaný a citovaný huronsko-wendatský předák Kondiaronk, který sám z iniciativy a v doprovodu zchudlého francouzského aristokrata barona Lahotana navštívil Montreal, New York a Paříž. Lahotan s ním pak vedl rozhovory o jeho dojmech a postřezích z těchto pozorování, které vydal roku 1703 pod příznačným názvem Pozoruhodné hovory s divochem, který měl zdravý rozum a cestoval. Tento Lahotanův spis se těšil v tehdejší Francii značné popularitě a každý tamější intelektuál jej musel znát.
Kritika evropské civilizace z úst příslušníků recentních archaických společností nebyla až dosud správně chápána. Jejich argumenty byly často z rasistických pozic bagatelizovány jako irelevantní a prostoduché. Dnes převládl opačný extrém: představitelé multikulturních studií mnohdy přistupují k domorodému myšlení a kultuře téměř v posvátné úctě přesvědčeni o její hlubokomyslnosti. Je však třeba si uvědomit, že tito lidé stejně jako my a stejně jako lidé pravěku nebyli ani ďáblové ani andělé. Byly to nedokonalé bytosti z masa a kostí – a tak musíme chápat i jejich názory.
Obě strany dialogu si nemohly navzájem porozumět. Důvodem bylo ale odlišné pojetí svobody, nikoli rovnosti. Domorodí Američané 17. století pohlíželi na Evropany jako na otroky svých vůdců. Možná by se dalo říci – systému, který sami vytvořili v dobré víře, že jim bude sloužit a ulehčí jim život. Bohužel, stal se pravý opak.
Kondiaronk se pohoršuje nad rozdělením bohatství v evropské společnosti, které podle jeho mínění vede k nesvobodě. Evropané na něj působí nepřirozeně, strojeně, mají strach ze zákonů, jež si sami neuložili, pachtí se za spoustou podivných, zbytečných potřeb, nechávají se svazovat společenskými konvencemi. Dějiny dobývání Ameriky Evropany jsou plné případů, kdy se mnozí z nich dostali do zajetí domorodců. Později když uprchli nebo byli propuštěni, rozhodli se po krátkém pobytu pro návrat do „divočiny“.
Závěry
Autoři nás tedy nenechávají na pochybách, že lidé pravěkých i recentních tzv. primitivních společností byli svobodnější než občané dnešních tzv. západních demokracií, kteří musí čelit nejen ekonomickému tlaku a ideologické manipulaci, ale proti nimž vládnoucí vrstva neváhá mnohdy použít nevybíravé donucovací prostředky, nevyjímaje mnohdy ani přímé fyzické násilí. Opájíme se iluzí formální ekonomické a politické svobody a výše uvedené jevy chápeme jako „nutné zlo“ – ve smyslu: bez omezení osobní svobody a ústřední vlády v civilizačním projektu zkrátka pokračovat nelze! To nás prý učí celé dějiny lidstva. Graeber a Wengrow dokazují na řadě příkladů, že tato perspektiva je nejen zjednodušující, ale zcela mylná.
Autoři samozřejmě uznávají, že velká část dějin lidstva je našemu poznání nedostupná. Rozhodně však odmítají – jak to bylo dosud obvyklé – chápat sociální realitu tohoto období jako nějaký statický monolit s nálepkou „prvobytně pospolná společnost“. Zcela logicky podotýkají, že ani tehdejší sociální realita nemohla být prosta náhlých zvratů, slepých vývojových uliček a určitě i tehdy došlo uvnitř dotyčných komunit k celé řadě „regresů“, ač nemáme možnost o těchto událostech nic konkrétního zjistit. Písemné prameny zcela chybí a hmotná kultura, kterou studují archeologie a antropologie, poskytuje pouze obecný obraz převažujících dlouhodobých tendencí.
Dějiny jsou pro Graebera a Wengrowa nepřetržitou hrou, jevištěm, na němž homo ludens experimentuje s nejrůznějšími formami společenské organizace. Samozřejmě, že pravěké společnosti postrádaly jakoukoli větší míru „komplexity“. Na druhou stranu se nejednalo o žádné malé vysoce mobilní tlupy lovců. I v této době musel jistě probíhat vývoj společenských struktur a politické změny. Archaické společnosti nám připadají statické, protože neznají historický čas v našem slova smyslu. Jejich vývoj byl často spíše cyklický. To platí nejen o způsobu života, pracovních a volnočasových aktivitách, ale do jisté míry určitě též o sociálních poměrech. Autoři přicházejí s hypotézou, že politické uspořádání se mohlo měnit i periodicky, dokonce v průběhu ročního cyklu. Střídala se tak období centralizovanější sociální organizace s prvky represivní kontroly s obdobími radikální decentralizace společenství.
Autorská dvojice nabourává celou řadu zažitých mýtů o lidské prehistorii. Na příkladech z kolébek zemědělství dokazují, že jeho rozšíření neznamenalo počátek soukromého vlastnictví ani nezvratný krok k „nerovnosti“. Většina raných (a i některé pozdější) zemědělských společností byla bez hierarchie, také mnohá z nejstarších měst byla organizována dosti rovnostářsky. Naopak lovecko-sběračské společnosti mohou být i poměrně přísně hierarchické, jak dokládá případ kanadských sběračů, kteří si dokonce vydržovali otroky (na rozdíl od zemědělců ze severní Kalifornie). Většina z těchto společností měla obranné mechanismy, jak zabránit zbytečnému abnormálnímu hromadění majetku a moci v rukou několika málo rodů. Je jisté, že lidé se jen neradi zříkali své svobody a snažili se i v případě nutnosti nastolení centrální nadvlády (zpočátku ji obvykle chápali jako dočasnou) eliminovat její autoritářské tendence.
Je třeba ocenit styl autorů, který je stejně jako jejich přístup k předmětu výzkumu velmi vtipný a provokativní. Často používají ironii. Pro obeznámeného čtenáře jsou srozumitelné hlavně sarkastické narážky na pseudovědecké apologetické práce, např. z pera byznysmena Yuvala Noaha Harariho.
Mnozí kritici poukazují na to, že práci chybí metodologické ukotvení a že vzorek dat není standardizován. Autoři prý pomíjejí ideologickou nadstavbu, tedy v případě archaických společností náboženství a mytologii. Ty však nejsou nutně primárně dané a nepodmíněné, ale vyrůstají ze sociální reality, byť zde působí i aspekty přírodní a psychologické povahy.
Ale vraťme se k úvodnímu citátu C.G. Junga o době příhodné pro metamorfózu bohů. Kapitalismus se skutečně vyžil, neustále nás přesvědčuje, že není schopen řešit nejnaléhavější problémy dneška. Graeber a Wengrow ukazují, že civilizace městského typu se nevyznačovaly velkými sociálními rozdíly a spravovaly se na principech přímé demokracie. Když to šlo tehdy, proč by to nemohlo jít i v budoucnu?
Apologeti kapitalismu obvykle říkají: My jsme přeci dosáhli nejvyššího stupně sociálního pokroku, zvítězila parlamentní demokracie a tržně konzumní ekonomika a ti, co to nevidí a požadují spravedlivější společenské uspořádání, jsou nebezpeční blázni či podvodníci (nebo obojí), výsledkem jejich snažení by byl ve skutečnosti ústup z dosažených pozic – chaos, všeobecný rozvrat a výrazný pokles životní úrovně! Graeber a Wengrow však nevolají po návratu na stromy. Pouze se snaží ukázat, že civilizaci lze zkrátka budovat i bez toho, že bychom se zříkali své svobody.
