Po celém světě již delší dobu sledujeme hned několik nebezpečných trendů. Od potlačování práv a neustále se zhoršujících životních podmínek pracujících, přes (navzdory nejrůznějším mezinárodním smlouvám a deklaracím) pokračující destrukci životního prostředí a potlačování práv žen, po masivní militarizaci a posilování politického vlivu kapitalistické třídy, s čímž je úzce propojen také strmý nárůst krajní pravice. Je jasnější než kdy dříve, že taková situace je naprosto neudržitelná. Jak se k tomu staví česká levice? Může pracujícím pomoci pragmatické využívání nacionalistické propagandy ve volebních kampaních? A co by na to řekl Lenin?
Konzervativně proti pravici
Všichni čtenáři se jistě shodnou, že česká politická realita je rok od roku tragičtější. Čeká nás pravděpodobně posledních několik měsíců po právu nepopulární vlády pětikoalice (po odchodu Pirátů už jen čtyřkoalice), která se neskrývaně snaží předehnat Nečasovu vládu v množství škrtů a asociálních opatření, ke kterým navíc připojila nezodpovědné mrhání státním rozpočtem na podporu izraelské genocidy v Gaze a celkové zvyšování výdajů na zbrojení. Jako nejpravděpodobnější vítěz podzimních voleb do Poslanecké sněmovny se jeví hnutí ANO velkopodnikatele Andreje Babiše, který se jako vždy staví do role ochránce pracujících a tato strategie mu, zdá se, opět vychází. V české parlamentní politice se celá aréna již před několika lety zredukovala na úroveň Fiala versus Babiš. I přesto se však okolo evropských voleb vynořila další síla, která by mohla být schopná do určité míry politický boj v ČR ovlivnit.
Řeč je pochopitelně o koalici/hnutí Stačilo v čele s předsedkyní KSČM Kateřinou Konečnou. I přestože je toto uskupení v mnoha ohledech velmi problematické, značná část levice v něm vidí naději pro návrat levicové politiky do sněmovny. S blížícími se parlamentními volbami hnutí Stačilo a jeho představitelé postupně zveřejňují volební priority, a také nejrůznější prohlášení k aktuální politické situaci. Pojďme se na některé z nich podívat blíže.
Na nedávno proběhlé tiskové konferenci hnutí Stačilo představila Kateřina Konečná 6 základních bodů do voleb. Proti „důslednému auditu toho, co Fialova vláda napáchala“ nebo odmítnutí NATO jistě nelze z levicového pohledu mnoho namítat, stejně tak proti „daňové reformě, aby se ti nejbohatší nemohli vysmívat těm nejchudším“, čímž pravděpodobně myslela progresivní zdanění. Od evropských voleb však stále zůstalo zpřísnění migrační politiky, kterému jsme se podrobněji věnovali v Solidaritě 129, k čemuž nově přibyly také neméně problematické požadavky na zestátnění veřejnoprávních médií a zákon o registraci zahraničních agentů a neziskových organizací. Takový zákon existuje sice i v USA, jak správně připodotkla Konečná, ale také například v Rusku, a v obou zemích jej vládnoucí třída úspěšně využívá k likvidaci jakékoliv opozice.
V jejím proslovu kromě těchto šesti priorit sice zazněly také chvályhodné požadavky na zvyšování minimální mzdy a důchodů, snižování věku odchodu do důchodu a odmítnutí zvyšování nákladů na zbrojení, je však záhadou, proč tyto požadavky nejsou zahrnuty mezi výše zmíněných 6 priorit. Z registrace zahraničních agentů se pracující ani důchodci nenají.
Co však na tiskové konferenci chybělo z hlediska obsahu, to představitelé KSČM, ČSNS, SD-SN i Stačilo dohnali na formě. Jak Kateřina Konečná, tak Michal Klusáček, Alena Dernerová a Daniel Sterzik nezapomněli zdůraznit, že jsou vlastenecká koalice, jde jim o návrat konzervativní levice do sněmovny, prosazování národní politiky a ctění národních zájmů. V průzkumech se preference Stačilo pohybují mezi pěti a devíti procenty, tato taktika jim tedy zjevně vychází a návrat do sněmovny je pro konzervativní levici (kandidáty za Stačilo) reálný. Bude to však skutečně taková výhra pro „celou levici, každého pracujícího, každou maminku samoživitelku, každého OSVČ a každého důchodce,“ jak tvrdila na tiskové konferenci Kateřina Konečná?
Nic než národ
Na přelomu ledna a února z webových stránek hnutí Stačilo zmizela sekce „O nás“, která obsahovala velmi zajímavé formulace jako „STAČILO! je levicové a vlastenecké hnutí, které se ujímá obrany politických, společenských a sociálních výdobytků našich předků, mezi které řadíme především naši státní suverenitu, nedotknutelnost hranic, všeobecné volební právo, právo na soukromý majetek,…“, „Hlásíme se k historii naší země v celé její šíři, ideálům humanismu, české státnosti, ale především pak k českému jazyku jakožto základnímu prvku naší pospolitosti. Kontinuitu našeho národa přijímáme se všemi vrcholy i pády, pravdami i omyly, přičemž to dobré chceme zachovat a z toho zlého se poučit,“ nebo „Usilujeme o pragmatickou politiku prosazování národních zájmů, která je v ustavujícím se dynamickém multipolárním světě jediná možná.“
Namísto toho se zde nyní nachází „Naše vize a hodnoty“ pro volby do Poslanecké sněmovny, odkud již nejproblematičtější prohlášení zmizela, soustředění tohoto hnutí okolo konceptu národa a identitářské politiky jako takové je však stále naprosto zřetelné: „Jsme hnutí vlastenců, kteří kladou důraz na tradiční levicovou politiku, národní identitu a hrdost na kulturní dědictví a historickou tradici naší země.“ „Národní hrdost a tradice“ tvoří také celý jeden bod volebního programu Stačilo.
Na stránkách Stačilo (konkrétně v programu pro současné funkční období Evropského parlamentu) nalezneme také „vytvoření podmínek pro investice financované českým kapitálem (banky s českými vlastníky)“. Tento závazek krásně vystihuje podstatu problému. Oba programy Stačilo totiž sice obsahují i požadavky na zlepšení sociální a ekonomické situace obyvatel ČR, dokud ale jedním dechem dodávají, že český kapitál je vlastně takový lepší kapitál, mohou přinést (pokud tyto požadavky vůbec někdy prosadí), jenom dílčí zlepšení, nikoliv systémové řešení. Prosazováním politiky národní hrdosti kapitalisté už po staletí rozdělují pracující třídu, která se kvůli vzájemné nenávisti a dělení na „lepší“ a „horší“ národy nemůže efektivně organizovat. Takové příklady jsme viděli v historii nesčetněkrát, od vzniku rasismu, kdy cílená dehumanizace otroků dovezených do Ameriky z afrických zemí výrazně zkomplikovala vzájemnou organizaci pracujících v boji proti otrokářství a otřesným pracovním podmínkám, přes boje pracujících v britských továrnách, kde se kapitalistům podařilo vrazit klín mezi anglické a irské dělníky, až po současný protimigrantský sentiment, bez kterého by se však mohli společně organizovat například čeští a ukrajinští pracující, které přitom vykořisťují jedni a titíž lidé. Tomu se však budeme důkladněji věnovat později.
Souvisejícím problémem je, že koalice Stačilo nevyloučila povolební koalici s hnutím ANO. Kdo v poslední době sledoval českou politickou scénu ví, že hnutí ANO spolu s několika krajně pravicovými subjekty loni v červnu založilo novou frakci v Evropském parlamentu – Patrioti pro Evropu. V této frakci se po boku ANO nachází například Orbánova strana Fidesz, rakouská krajně pravicová strana FPÖ, španělský VOX, nizozemská Strana pro svobodu, které předsedá Geert Wilders známý například svým kontroverzním přirovnáním Koránu k Mein Kampfu, Národní sdružení Marine Le Penové, italská Liga severu nebo europoslanci za fašizující Motoristy Filip Turek a Nikola Bartůšek. Hnutí ANO je terčem veřejné kritiky již dlouhodobě, často však z pravicových pozic – Andrej Babiš je „estébák“ a populista. Pro nás jako marxisty je však nejpodstatnější ono již zmiňované propojení velkokapitálu s krajní pravicí. Andrej Babiš se, stejně jako další miliardáři soupeřící o politickou moc, staví do role ochránce pracujících a seniorů i přesto, že podstatnou část zaměstnanců v jeho firmách tvoří agenturní pracovníci ze zemí východní Evropy, kteří nedostanou ani spravedlivě zaplaceno, a ani jejich pracovní podmínky nemají s lidskou důstojností nic společného. Jeho čeští zaměstnanci na tom nejsou o moc lépe. Babiš však mezitím hraje na vlasteneckou strunu, což mu skvěle vychází, a za oponou boje proti „vnějším hrozbám“ tak může nerušeně skupovat média, vykořisťovat své zaměstnance a hromadit kapitál podobně jako Elon Musk, který spojení akumulace moci s akumulací kapitálu v USA dotáhl k dokonalosti a jeho propojení s krajní pravicí také nemůže být zřetelnější (koneckonců sám Musk se nijak netají štědrou podporou německé AfD a svými sympatiemi k nacismu). Že chce hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem skutečně „řídit stát jako firmu“ se vším všudy krásně vystihuje samotná webová stránka ANO: „Máme totiž vizi, kam chceme Českou republiku posunout a každé volební období chápeme jako další krok, kterým ji naplňujeme. Jde o první politickou vizi této země od doby, kdy Jan Antonín Baťa napsal Budujme stát pro 40 milionů lidí. To bylo v roce 1937. Od té doby nikdo další žádnou vizi této země nedefinoval. Až Andrej Babiš v knížce O čem sním, když náhodou spím.“ Máte pocit, že vize velkokapitalisty, který si nemůže vzpomenout na jinou vizi než na tu od jiného velkokapitalisty, přinese pracujícím (ať už českým nebo zahraničním) něco dobrého?
Zlaté české ručičky
Vize rodiny Baťů se od té Babišové podle všeho skutečně příliš nelišila. Již zakladatel firmy a nevlastní bratr zmiňovaného Jana Antonína Tomáš Baťa, který je dnes v ČR považován za příklad toho „správného“ podnikatele, v rámci zvyšování zisků zaváděl pokuty za nedostatečnou produktivitu, které dosahovaly výše i několika měsíčních výplat a když zaměstnanci zakládali odbory a stávkovali, bez milosti všechny vyrazil. V době poválečné krize propustil více než polovinu dělníků a těm zbývajícím snížil mzdy v průměru o 40 procent. Jako každý správný kapitalista se také i po smrti vyhnul placení daní fiktivní smlouvou o prodeji firmy svému nevlastnímu bratrovi. Ten ve vytyčeném směru samozřejmě pokračoval a zasloužil se o největší expanzi firmy, i přes některé bohulibé kroky, jako zajištění bydlení nebo dostupnějších potravin pro zaměstnance tak bratři Baťové nebyli našimi přáteli o nic více než jiní kapitalisté.
Že česká národnost daného podnikatele (i když nevlastní zrovna výrobní impérium) automaticky nepředpokládá shodné zájmy s českým pracujícím se přesvědčujeme neustále. V roce 2015 zaměstnanci spolu s anarchistickými solidárními sítěmi protestovali proti praktikám provozovatele restaurace Řízkárna Vladimíra Krulce, který zaměstnancům nevyplácel mzdy. Za COVIDu se zase stal nechvalně proslulým například David Gladiš z pražského Klubu cestovatelů, který ze dne na den propustil své zaměstnance bez odstupného a zpětně jim zrušil také platby zdravotního a sociálního pojištění.
Privatizace do českých rukou Zdeňka Bakaly se pak hrubě vymstila v případě společnosti OKD, která na Ostravsku vlastní kromě důlních podniků také naprostou většinu nemovitostí určených k bydlení. „Díky“ tomu, že tato společnost má v Moravskoslezském kraji na trhu s bydlením de facto monopol, mají její nájemníci značně omezené možnosti obrany proti nekalým praktikám, jako je nadsazování nájmů, notorické zanedbávání údržby domů a bytů ze strany majitele, nebo obchod s chudobou a záměrné vytváření vyloučených lokalit. Od roku 2004, kdy k privatizaci došlo, změnily byty OKD několikrát název i majitele – nejdříve Bakala byty prodal nadnárodní firmě Blackstone, dnes firmu vlastní švédský gigant Heimstaden. Nájemníci si nijak nepolepšili a Zdeněk Bakala si jen pouhým prodejem firmy přišel na 20 miliard.
Řada čtenářů si také jistě vybavuje volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010, po kterých nastoupila k moci asociální pravicová vláda Petra Nečase. I tehdy řada českých firem jasně ukázala, kde jsou skutečně jejich zájmy. V období předvolební kampaně totiž nabízely zákazníkům slevy nebo dárky, pokud při nákupu odevzdají volební lístky ČSSD a tehdy ještě levicové KSČM. (1)
Takové kapitalisty musí, jak si určitě říkáte, odsuzovat i Stačilo. Jak je to ale s těmi českými bankami, které by zde měly mít lepší podmínky pro investice? Měla by to být třeba Air Bank, spadající do Kellnerovy (nechť je mu země těžká) investiční skupiny PPF, stejně jako například společnost Home Credit, která neoprávněně uvrhla tisíce lidí do exekuce?
Marxismus a národní otázka
Vztah marxismu a nacionalismu skvěle popsal Alex Callinicos v článku Marxism and the National Question. Jak říkal již Marx v Komunistickém manifestu: „Proletář nemá vlast.“ Pro marxisty je hlavním konfliktem v moderních dějinách konflikt mezi mezinárodní dělnickou a kapitalistickou třídou, národní otázka je podružná. Nacionalismus vnímá svět opačně – vidí jej jako rozdělený národy, nikoliv třídami. Třídní boj je hrozbou pro všechny druhy nacionalismu a i přesto, že nacionalismus může mít jak reakční, tak radikální podobu podle toho, která třída je vnímána jako ohrožení daného národa, je nacionalismus stále ideologií, která staví národ nad třídu.
Marxismus se od nacionalismu liší nejen v teorii, také marxistická revoluční praxe musí být postavena na základě internacionalismu. Proto také bolševici pod vedením Lenina v roce 1919 zakládali Komunistickou internacionálu – socialismus v jedné zemi budovat nelze, základní podmínkou pro vznik komunismu je internacionalizace světové pracující třídy. Na vývoj a zostřování národních konfliktů má zásadní vliv vznik imperialismu. V pozdně kapitalistických zemích má imperialismus tendence posouvat se ke státnímu kapitalismu (stát a kapitál se „slučují“ do jednoho velkého komplexu). Konflikt mezi soupeřícími kapitalisty tak získává podobu válek mezi národními státy. S tímto vývojem je spojen také vývoj v dělnických hnutích v jednotlivých zemích, kdy pracující vnímají své zájmy jako do určité míry propojené s vládnoucí třídou vlastní země. Ve vykořisťovaných zemích třetího světa pak boj proti imperialismu na sebe téměř bez výjimky bere podobu nacionalismu. Nakonec je tady fenomén známý jako „subimperialismus“, kdy nově industrializované země soupeří o dominantní postavení ve svém regionu (Indie, Brazílie, JAR), což může vést k závodům ve zbrojení (Řecko vs Turecko), nebo dokonce až k válkám (Írán vs Irák). Je tak v menším měřítku reprodukován vzorec velkých kapitalistických válek (1. a 2. sv. v.).
Už na začátku dvacátého století Rosa Luxemburg argumentovala proti nacionalismu a bojům za národní osvobození tím, že vznik světové kapitalistické ekonomiky zničil materiální základnu pro národní osvobození. Tvrdila, že spojení světových kapitalistických vlád (konkrétně hovořila o ruské a polské) povede také ke spojení světového proletariátu se společným cílem a společným nepřítelem (světovým kapitálem). Marxisté v Rakousku-Uhersku zaujímali poněkud odlišný postoj. Chtěli zachovat jednotu pracující třídy v rámci monarchie bráněním jejího rozpadu, chtěli tak učinit za pomoci určitých reforem, jako například zajištěním určité míry autonomie pro jednotlivé národy, čímž však v konečném důsledku pomáhali hájit zájmy buržoazní vlády a podkopávali jednotu pracující třídy.
Během první světové války se na základě jak postojů k válce, tak národnostní otázky, rozštěpila Druhá internacionála, přičemž na jedné straně stáli sociál-patrioti v německé Sociální demokracii jako Noske, Ebert nebo Scheidemann a ruští Menševici a na straně druhé Luxemburgová a bolševici včetně Lenina, Trockého a Bucharina. Lenin se však k otázce národního osvobození stavěl jinak než Luxemburgová. Lenin podporoval právo národů na sebeurčení jako součást boje proti imperialismu. Lenin věřil, že pokud se mu podaří přesvědčit pracující v imperialistických zemích k podpoře práva na sebeurčení národů pod nadvládou těchto zemí, bude to nejen součástí obracení obyvatel kolonií proti imperialismu, ale také důležitý předpoklad pro oslabení vlivu nacionalistické a imperialistické propagandy. Argumentoval, že pod vlivem této propagandy jsou pracující rozděleni podobně jako za dob otroctví v USA, kdy se dělník „nadřazeného“ národa obrací proti dělníkovi národa „méněcenného“ místo toho, aby se společně organizovali proti kapitalistické třídě, která je jejich skutečným nepřítelem. Stejně jako za časů Lenina i dnes vládnoucí třída využívá nacionalismu k rozdělování a oslabování pracující třídy, úspěšnost šíření nacionalistické propagandy je tím tajemstvím, jak se daří vládnoucí třídě udržovat se u moci.
Leninovo stanovisko ohledně přístupu k obyvatelům kolonií bylo oproti orientalistickému přístupu, který do té doby převažoval i mezi socialisty (na revoluční činnost se zaměříme v Evropě a „rozvinutých“ zemích a kolonie zůstanou pod jejich nadvládou, aby „přinesly kulturu barbarům“) unikátní a převratné. Pro Lenina byli obyvatelé kolonií dělníci, které bylo potřeba získat na svou stranu v boji proti kapitalismu a imperialismu. Lenin rozlišoval mezi úlohou pracující třídy v utlačovaných a utlačovatelských zemích. V utlačovatelských zemích je hlavním nepřítelem nacionalismus utlačovatelů a socialisté tedy musí podporovat právo na národní sebeurčení utlačovaných, a to jak jako praktickou ukázku internacionalismu, tak jako odpor proti vlivu nacionalistické propagandy na dělnické hnutí. V utlačovaných zemích musí revolucionáři spojit pevnou opozici proti imperialismu s jasnou podporou mezinárodního spojenectví pracující třídy. Je nezbytné zdůraznit, že Leninova pozice tím pádem neměla nic společného s pokusy podřídit pracující třídu mezitřídním bojům za národní osvobození. Existují příklady z mnoha zemí, které takto vedly k eliminaci levicové opozice v těchto zemích.
Trockij Leninův přístup následně rozpracoval ve své teorii permanentní revoluce. Podle této teorie mohla být revoluce v „nerozvinutých“ zemích úspěšná pouze pokud se pracující třída chopí vedení tohoto boje a v tomto procesu jej transformuje v boj za osvobození pracující třídy a rozšíří úspěšnou socialistickou revoluci i do dalších zemí. Ve zkratce, dokud existuje imperialismus nemůže boj za národní osvobození uspět, pokud se nepromění v mezinárodní boj pracující třídy proti kapitalismu. Narozdíl od jejich současníků, kteří zdůrazňovali ekonomický nebo kulturní aspekt viděli Lenin a Trockij otázku národního osvobození stejně jako všechny ostatní, tedy jako otázku politickou. A co z toho vyplývá pro současné levicové hnutí?
Socialismus namísto nacionalismu
Již léta marxisté poukazují na nesmyslnost nacionalismu a na to, že identitářská politika, kterou dnes prosazuje naprostá většina politických stran v ČR i ve světě (ať už se hlásí k pravici nebo k levici) nepovede k ničemu dobrému. Třídní povaha nacionalistické propagandy snad už ani nemůže bít do očí více než nyní. Osobnosti, které se ve veřejném prostoru nejvíce ohání národem (a že jich je), jsou právě kapitalisté, jako například Elon Musk a Donald Trump v USA, v ČR zase Tomio Okamura, Filip Turek, nebo Andrej Babiš.
Zejména „díky“ Muskovi je po osmdesáti letech opět považováno za normální ve veřejném prostoru hajlovat ve jménu „svobody projevu“. Tímto gestem na inauguraci Donalda Trumpa se mu podařilo symbolicky završit dekády nastolování falešných témat a konfliktů ze strany vládnoucí třídy a de facto prokázat, že skutečná podstata celého problému leží ve skutečnosti stále pouze a jen v třídním boji. Není nic symptomatičtějšího pro kapitalismus, než „antisystémový“ miliardář, který spolu s dalším „antisystémovým“ miliardářem Donaldem Trumpem rozděluje pracující třídu nacionalistickou a imperialistickou propagandou, zatímco kolem všech obyvatel USA se pomalu, ale jistě utahují okovy, ať už se jedná o ty s migrantským původem, kteří čelí hrozbě uvěznění nebo deportace, nebo o „domácí“ obyvatele, kterým je pomalu, ale jistě upírán přístup k informacím a vzdělání v důsledku zákazu „nevhodných“ knih (jako je například 1984 od George Orwella) nebo výrazného omezení povoleného slovníku ve vědeckých pracích, nemluvě o ekonomické i bezpečnostní situaci pracujících, která se v důsledku „celní války“, masivního rušení pracovních míst například i v úřadech, které kontrolují bezpečnost leteckého provozu, nebo neustále rostoucí militarizaci, výrazně zhoršila.
To vše můžeme mít už brzy i u nás. Navzdory obecnému přesvědčení jsou totiž neoliberální vládní strany, parlamentní i neparlamentní krajně pravicová opozice i takzvaná konzervativní levice v otázce nacionalismu na jedné vlně, z čehož přímo i nepřímo profitují namísto pracujících pouze a jen kapitalisté. Například politika hnutí Stačilo! je názorným příkladem toho, že nacionalismus jako nástroj oslabení třídního boje funguje naprosto skvěle. Namísto toho, aby široké hnutí, které vzniklo okolo Komunistické strany usilovalo o spojení mezinárodní pracující třídy proti mezinárodnímu kapitálu, sklouzlo spolu s většinou politických stran v ČR do nesmyslné soutěže o to, kdo je větší Čech, což se samozřejmě neobejde bez podpory českých kapitalistů (protože jsou čeští, tudíž lepší než ti ostatní).
Jako marxisté musíme stát vždy bez výjimky proti nacionalismu a krajní pravici. Ne proto, abychom se předháněli v autentičnosti. Jedině pokud se pracující budou organizovat společně, je možné kapitalismus porazit. Vyvracení nacionalistické propagandy a budování mezinárodního hnutí všech pracujících, je tedy naprosto nezbytné.
