80 let po hrůzách nacismu zažíváme opět nárůst krajní pravice po celém světě. Fašismus se vrátil v nové podobě pravicového populismu, jeho rétorika však zůstává stále stejná – stojí především na odmítání společenského pokroku a umělém vytváření nepřátel. Největším nebezpečím dnes již paradoxně nejsou samotné krajně pravicové antisystémové strany, ale fašizace politického mainstreamu, který přebírá jejich narativ. To se týká bohužel i příslušníků tzv. konzervativní levice, kteří pouze rozbíjí jednotu pracující třídy a v ČR dosáhli historického znemožnění levice. Se zvolením Donalda Trumpa jako bychom se ocitli zpět ve 30. letech – liberální elity jsou stejně jako tehdy příliš odtržené od potřeb pracujících a slabé na to, aby dokázaly čelit nástupu fašismu, část z nich se navíc sama fašizuje. Naší jedinou možností je proto oživení autentické levice a masového antifašistického hnutí.

Zákeřnost současného fašismu spočívá především v tom, že se k němu po historických zkušenostech 20. století samozřejmě žádný soudný politik nehlásí. Samotný pojem fašismus je navíc dost neohraničený – všichni to slovo známe a používáme, ale málokdo dokáže říct, co přesně znamená. Levicoví aktivisté jsou často kritizováni za to, že tento pojem nadužívají a nazývají fašistou kdekoho, velká část politologů dokonce odmítá označovat pravicové populisty za fašisty. Tento častý omyl spočívá v představě, že fašismus je jednotnou ideologií, kterou lze nějakým způsobem definovat. Fašismus je však ve skutečnosti spíše než ideologií ideologickým chaosem a jako takový přesnou definici postrádá.

Ideologický chaos

Populární italský sémiolog a spisovatel Umberto Eco ve svém známém eseji Ur-fašismus¹ poukazoval na to, jak byly meziválečné fašistické režimy ve skutečnosti odlišné. Například Mussoliniho fašistický režim v Itálii nikdy nedosáhl úrovně totality, jaká existovala v nacistickém Německu, což lze ilustrovat například na přístupu k umění – v Německu byly moderní umělecké směry odmítány jako degenerované umění (Entartete Kunst), zatímco ve fašistické Itálii vedle sebe působila pestrá směs umělecké avantgardy představovaná futuristy, průkopníkem moderního dramatu Pirandellem či dekadentním básníkem D’Annunziem. Jak říká Eco, nebyl to rozhodně výsledek tolerance, ale spíše ideologické zmatenosti. Mussolini byl populista postrádající skutečnou zastřešující ideologii, pravý ideologický zmatkář (v mládí člen komunistické strany, ateista a antiklerikál obdivující Jana Husa), jakých bychom mezi tehdejšími i současnými populisty nalezli spoustu. Existovaly jasné rozdíly mezi režimy ve fašistické Itálii, nacistickém Německu, austrofašistickém Rakousku či později za války na klerofašistickém Slovensku nebo v ustašovském Chorvatsku. Režimy v salazarovském Portugalsku, frankistickém Španělsku či Metaxasově Řecku se lišily ještě více, takže dnes váháme, jestli je nazývat fašistickými či polofašistickými, a podobné dilema existuje i u perónistické Argentiny či pozdějších pravicových diktatur v Latinské Americe.

Eco ve zmíněném eseji vypočítává 14 znaků či kořenů fašismu, z nichž ne všechny musí každý fašistický politik či fašistický režim naplňovat. Spíš než o definiční znaky tak jde o jakési možné symptomy, které se mohou nebo nemusí projevit; fašismus tak více než ideologii připomíná nemoc společnosti. V době, kdy je fašismus opětovně na vzestupu, je myslím důležité víc než kdy jindy naučit se tyto znaky rozpoznat a zlo přesně pojmenovat.

Čelné místo ve fašistickém myšlení zaujímá odmítání progresivismu. Fašisté přijímají pouze vnější aspekty pokroku v podobě technického rozvoje, odmítají však pokrok společenský a vůbec veškeré moderní myšlení pramenící z racionalismu a osvícenství – zejména myšlenku univerzálních lidských práv, včetně práv menšin a sociálních tříd, a potřeby emancipace těchto utlačovaných skupin (ze které ostatně vychází i současné hnutí Woke). Fašismus pramení z pocitu nepochopení moderního světa, kterému fašisté nerozumí a ani nechtějí rozumět. Opakují fráze o rozvratu starého dobrého řádu a hledají svou identitu ve ztotožnění se s národem či domnělými kulturními tradicemi, k jejichž obraně hlasitě vyzývají. Obojí je však ve skutečnosti iluzorní a vytržené z kontextu. Koncept národa vznikl až v 19. století a byl jím dobově podmíněn; podobně i různé kulturní tradice jsou současnými „tradicionalisty“ přes sebe plácány bez jakéhokoli kontextu a navzdory vzájemným rozporům. Příkladem mohou být komické figurky jako Daniel Landa, bývalý frontman skinheadské kapely Orlík, v jehož osobní mytologii se vedle sebe vyskytují germánské runy, keltské menhiry, templáři, blaničtí rytíři, husité, Karel Kryl či árijští afghánští bojovníci s krycími jmény z Pána prstenů. To vše bývá obyčejně prodchnuto mysticismem a esoterikou a vytváří obraz programového iracionalismu. V masovém měřítku jsou podobné nálady podobně groteskní – z Čechů, kdysi hrdých kacířů a ateistů, jako by se v poslední době stal národ hájící křesťanskou instituci manželství a tradiční rodinu a bojující za evropskou křesťanskou kulturu proti imigrantům z Blízkého východu. Desatero však u nás umí vyjmenovat málokdo.

Kořeny fašismu

Dalším z hlavních znaků fašismu je vytváření iluze společného nepřítele. V duchu „vampyrismu“ je společenská frustrace směřována vůči skupinám osob, kteří podle fašistické rétoriky naší společnost ohrožují a vysávají, okrádají ji o zdroje. V nejprimitivnější podobě využívá tato rétorika xenofobii – strach z cizího, který je do určité míry přirozeným atavistickým živočišným pudem, člověk jako rozumem obdařená bytost by jej však měl být schopen potlačit, protože iracionální. Terčem uměle vyvolávané xenofobní nenávisti mohou být jednou bohatí židovští obchodníci, podruhé pak „nepřizpůsobiví“ Romové zneužívající sociální dávky; absurdita pak nabyla svého vrcholu v současné nenávisti vůči uprchlíkům z Ukrajiny, kteří podobně jako Schrödingerova kočka zároveň nepracují a pobírají dávky, a zároveň pracují a berou práci „našim“ lidem. Projevy nenávisti vůči nim byly dokonce zaznamenány i u některých českých Romů, kteří byli předtím sami dlouhá léta oběťmi rasismu i systémové diskriminace. Namísto přirozené solidarity slabých se slabými jsou tak obyčejní pracující lidé různé národnosti či rasy uměle poštváváni proti sobě, což je největší svinstvo, jaké ve společnosti existuje, a které nahrává do karet našim skutečným vykořisťovatelům.

Fašismus cílí na masy lidí, kteří se cítí ohrožení turbulentním vývojem světa – vznikl v neklidné době po první světové válce, v čase těžkých hospodářských krizí, inflace, vysoké nezaměstnanosti a politické nestability, který pro mnohé znamenal ztrátu jistot. Původně cílil na příslušníky střední třídy, postupně však i na příslušníky širokých dělnických mas, kteří byli procesem industrializace a urbanizace vytrženi ze svého dosavadního života a zažívali pocit „vykořenění“. Fašisté předstírali zájem o blaho dělníků (který se odrážel v názvech jako Nacionálně socialistická německá dělnická strana či pozdější Mussoliniho loutková Italská sociální republika) a příležitostně hlásali i antikapitalistická hesla, ve skutečnosti však byli podporovaní průmyslníky a finančníky, kteří v nich viděli protiváhu dělnického hnutí a využívali je k rozbití odborů a stávek, ze stejných důvodů si získali určité sympatie i mezi příslušníky buržoazních liberálních stran (Mussoliniho zpočátku obdivoval i Winston Churchill, který v něm spatřoval nástroj proti šíření socialistické revoluce). Lev Trockij ve své dobové analýze Fašismus – co je to? z roku 1931 výstižně napsal: Svým původem je to hnutí plebejské, řízené a financované velkými kapitalistickými silami. Vzešlo z maloburžoazie, lumpenproletariátu a do jisté míry i z proletářských mas (…) Je to masové hnutí, jehož vůdci používají velkou míru socialistické demagogie. Ta je pro vytvoření masového hnutí nezbytná.²

Pravicový populismus

Fašismus byl ve 2. světové válce vojensky poražen a jako ideologie zjevně zdiskreditován. Po několika dekádách se však začal pomalu vkrádat zpět na politické výsluní ve zpočátku nenápadné podobě pravicového populismu.

Pravicový populismus se v Evropě objevil na začátku 70. let, tedy v době, která po zhroucení snů a nadějí na lepší svět typických pro předchozí dekádu přinesla všeobecné znechucení politikou a ztrátu důvěry v demokratické principy, což je ostatně stav přetrvávající dodnes. První pravicoví populisté se podobně jako fašistické strany původně zaměřovali především na střední třídu a do jejich agendy typicky patřil boj proti zkorumpované státní moci a požadavek omezení vládních výdajů s cílem minimálního státu. Zajímavé je, že tedy šlo o protestní strany převážně neoliberálního či libertariánského zaměření, což se dodnes odráží v názvu některých z nich, jako je například Svobodná strana Rakouska (FPÖ). Teprve později došlo k jejich zaměření na široké masy a k obratu k šovinistickým tématům, jako je odpor vůči přistěhovalcům – ukázkovým příkladem byla právě FPÖ za předsednictví Jörga Heidera na přelomu 80. a 90. let.

K podobnému obratu ostatně došlo v nedávné době i u německé AfD, která původně vznikla jako „akademická“ konzervativně-liberální iniciativa vyznávající fiskální neoliberalismus a evropské hodnoty (na což dodnes odkazuje název jejich think tanku Nadace Erasmus), aby se následně za uprchlické krize přeorientovala na tvrdou protiimigrační rétoriku vydávanou za civilizační obranu. V českém prostředí mohou být podobným příkladem Svobodní, kteří se svým názvem hlásí právě k již zmíněné rakouské FPÖ. Současný argentinský pravicově populistický prezident Javier Milei pak zváštním způsobem kombinuje radikální libertarianismus (či dokonce až anarchokapitalismus) s ultrakonzervativní agendou, jako je například jeho slib zákazu potratů. Opět se nám tak skýtá pohled na pořádný ideologický chaos.

K prvnímu opravdovému boomu pravicového populismu došlo v 90. letech. Dobový kontext byl podobný jako u nástupu fašismu – turbulentní doba nastupující globalizace po pádu bipolárního uspořádání světa, která s sebou pro mnohé přinesla ztrátu životních jistot. Přesun výroby do regionů třetího světa znamenal zánik celých průmyslových odvětví a pro miliony pracujících ztrátu zaměstnání. Potřeba stěhovat se za prací a bezduchá amerikanizovaná konzumní kultura se staly pro mnohé opět zdrojem pocitu vykořenění a hledání vlastní identity ve ztotožnění se s národem či tradicemi se stalo zdrojem opětovného nárůstu nacionalismu. Britský trockista Tony Cliff označil tehdejší atmosféru jako „třicátá léta ve slow-motion“³. Někteří pravicoví populisté působili jako nepovedené karikatury někdejších fašistických diktátorů – do série zjevně vyšinutých osobností, jakými byli například Jean-Marie Le Pen či Vladimir Žirinovskij, můžeme zařadit i prvního velkého českého pravicového populistu Miroslava Sládka (přezdívaný díky vzhledu „český Mr. Bean“), který proslul zejména svými otevřeně rasistickými výroky vůči Romům. Pro většinu společnosti tehdy zůstávali spíše komickými figurkami – stejně jako jí byl Adolf Hitler v době neúspěšného mnichovského pivního puče v roce 1923.

Po letech zdánlivého klidu se však pravicoví populisté vrátili v mnohem silnější inkarnaci. Dnes zažíváme další velký boom pravicového populismu, který započal souběžně s uprchlickou krizí v roce 2015 a nárůstem islamofobie. Rasismus se opět vrátil na politickou scénu, tentokrát však skryt za roušku řečí o „kulturních rozdílech“, které jsou údajně nepřekonatelné a různé kultury neslučitelné. V roli společného nepřítele migranty doplňuje i neoblíbená Evropská unie, dle pravicových populistů údajně ovládaná „neomarxisty“ či jinými skupinami, jejichž jediným cílem je rozbít národní suverenitu či přímo islamizovat Evropu. S protiimigrační a euroskeptickou rétorikou dosáhly krajně pravicové strany jako německá AfD, francouzská Rassemblement National, nizozemská PVV či italská Fratelli d’Italia dvouciferných výsledků ve volbách, poslední dvě jmenované v nich dokonce vyhrály a zasedly ve vládě.

Političtí šmejdi

V Česku patří k těmto stranám zejména SPD Tomia Okamury. Ten je výmluvným příkladem toho, že pravicoví populisté jsou ze všeho nejvíce obchodníky s ideologiemi či spíše politickými šmejdy – podvodnými prodejci, kteří jsou schopní prodat svým obětem cokoliv. Někdejší senátor Okamura začínal stejně jako většina populistů s agendou kritiky zkorumpovaných politiků a nefunkčního politického systému, na který nabízel lék v podobě přímé demokracie. To, že byl svým voličům vždy ochoten nabídnout cokoliv, co se zrovna hodí, dokazuje i jeho pozoruhodný text Zase tu běhá strašák komunismu⁴ z roku 2012, ve kterém se s radikálně levicovým narativem hlásil k odkazu Pařížské komuny a komunismus v pojetí komunardů označil za „nejdemokratičtější systém, který svět poznal“. Okamura se se svou stranou Úsvit přímé demokracie dostal ve volbách 2013 poprvé do parlamentu, ze svého programu přímé demokracie však nedokázal prosadit vůbec nic a jeho strana se záhy ocitla v programové krizi. Její volební spoty z následujícího roku jsou zajímavé především svou naprostou bezradností v hledání nových témat: před evropskými volbami 2014 Okamura poprvé vytáhl xenofobní kartu v podobě plakátu s černou ovcí v bílém stádě (převzatého od populistické švýcarské SVP), utrpěl však porážku (3,12 %) a ještě větší debakl pak v následných komunálních volbách na podzim (0,65%). Následující rok se strana Úsvit rozpadla poté, co část členů obvinila Okamuru z tunelování stranické pokladny, a ten by zřejmě následoval osud svého předchůdce Miroslava Sládka, nebýt vypuknutí uprchlické krize, která mu přinesla nový vítr do plachet. Přestože se tehdy s krajně pravicovými a populistickými subjekty u nás roztrhl pytel (vedle zbytkového Úsvitu zmiňme neúspěšný Blok proti islámu, Trikoloru či Realisty), Okamurovi se s novou stranou SPD podařilo díky marketingové obratnosti a bezkonkurenční práci se sociálními sítěmi opět uspět a trvale zakotvit v parlamentu opírajíce se o stabilní voličské jádro.

Okamura je především podnikatel. Jeho strany mohly kvůli těžko prosaditelnému programu či extremistické orientaci jen těžko realisticky pomýšlet na podíl na vládě (to se po posledních parlamentních volbách bohužel zřejmě změní), přišly si však na pěknou sumičku peněz ze státních příspěvků – například SPD získala podle údajů Transparency International mezi lety 2021 – 2024 ze státního rozpočtu 216 milionů korun⁵. Okamura je opakovaně obviňován, že finanční prostředky ze své strany tuneluje prostřednictvím faktur za „poradenské a mediální služby“ proplácené podezřelým firmám s fiktivními sídly. Podobná obvinění byla mimochodem svého času vznesena i proti Miroslavu Sládkovi.

Okamura možná není přesvědčeným rasistou (ve svých autobiografických úvahách několikrát popisoval, jak coby poloviční Japonec zažil v dětství kvůli své rase šikanu), jeho nechutné rasistické billboardy s černošskými „chirurgy z dovozu“ jsou prostě jen reklamní trik. Podobně například spolupředsedkyně německé AfD Alice Weidel žije ve stejnopohlavním svazku a se svou partnerkou původem ze Šrí Lanky má dvě adoptované děti, zatímco její strana bojuje proti imigraci a za tradiční rodinu. Tito populisté ve své cynické vypočítavosti ignorují fakt, že vyvolávají ve společnosti nebezpečné xenofobní nálady, kterými mohou být jednoho dne ohroženi i oni osobně, protože uvolněná stavidla nenávisti jdou už jen těžko zastavit.

Fašistická rétorika

Jsou tedy pravicoví populisté fašisty? Jak již bylo uvedeno na začátku, fašismus není ideologie, ale soubor symptomů. Vraťme se proto ještě jednou ke znakům fašismu podle Eca. Fašističtí politici praktikují tzv. kvalitativní populismus – oproti demokracii stojící na kvantitativních výsledcích hlasování se dovolávají vůle neohraničeného „lidu“ a stavějí se do role jejích vykladačů (například „hlas umlčované většiny“), zpochybňují tím legitimitu demokraticky zvolených zástupců, kteří se podle nich lidové vůli zpronevěřili. Od toho je již jen krůček k vůdcovskému principu, kdy je vůdce jakýmsi univerzálním zmocněncem vyjadřujícím společnou vůli monolitního národa. Název fašismus vznikl z latinského pojmu fasces, jakým se nazývaly svazky prutů udělované v antickém Římě jako atribut moci vysokým státním úředníkům jako symbol centralizované moci a národní jednoty.

O vytváření iluze společného nepřítele již byla řeč. Frustrace mas nabyla podoby „tekutého hněvu“ – po opadnutí prvotní paniky z uprchlické krize se jej pravicoví populisté snažili nasměrovat znovu vůči Romům (viz například popírání romského holokaustu v koncentračním táboře v Letech ze strany představitelů SPD), aby se pak nově přelil proti válečným uprchlíkům z Ukrajiny. Platí však, že čím je nám nepřítel vzdálenější, tím lépe zapadá do plánů populistů – s Romy či Ukrajinci žijícími kolem nás se osobně známe například z práce a zažíváme se jako lidé, takže jako předmět démonizace jsou mnohem účinnější migranti z Blízkého východu či Afriky, kteří se u nás prakticky nevyskytují. Podobně se hledání společného nepřítele projevuje i v nárůstu konspiračních teorií o domnělých spiknutích různých tajemných skupin. Moderní teorie o projektu nového světového řádu (New World Order, NWO) jsou jen obměnou staré teorie o židobolševickém spiknutí opírající se o podvodné tzv. protokoly sionských mudrců ze začátku 20. století – i dnes v nich ostatně vystupuje např. židovský miliardář Soros nebo jacísi „neomarxisté“ či „kulturní marxisté“ (aniž by většina lidí vůbec tušila, co tyto pojmy vlastně znamenají). V nedávné koronavirové pandemii jsme pak byli svědky četných anti-waxerů a anti-rouškařů spatřujících v protipandemických opatřeních vládní spiknutí za účelem omezení osobní svobody.

Programový odpor k radám odborníků („žádní odborníci nám nebudou diktovat, co si máme myslet!“) si u nás tehdy vyžádal krutou daň v podobě několika desítek tisíc mrtvých. Podobným případem je i popírání globálního oteplování navzdory četným vědeckým důkazům, které přinese katastrofální následky. Jde zároveň také o projev antiintelektualismu – inteligence je odvěkým nepřítelem fašistů, kteří si často berou na mušku univerzity jako „hnízda neomarxismu“ a posmívají se „v praktickém životě nepoužitelným intelektuálům“ (dle Ecova poznatku jsou nepřátelé v myslích fašistů zároveň slabí a hodní posměchu a zároveň silní a nebezpeční).

Proti nepoužitelným intelektuálům a neschopným politikům odtrženým od reality stavějí populisté kult činu („nekecáme, ale makáme“). Populisté se vymezují proti elitám a establismentu, i když ve skutečnosti jsou většinou sami příslušníky elit (například miliardáři Berlusconi, Trump, Babiš či podnikatelé Okamura, Rajchl). Jejich elitářství a vůdcovský princip se projevují i v jejich politických stranách, které berou jako svůj osobní majetek, a jejich přisluhovači a poskoci se od nich nechávají dobrovolně zesměšňovat a ponižovat (například takový Miroslav Sládek si svého času dle různých svědectví zcela bezostyšně přivlastňoval peníze ze stranické kasy a členové strany mu dokonce měli sloužit jako osobní otroci například vytrháváním plevelu z příjezdové cesty u domu). Populističtí vůdci odmítají jakoukoli kritiku své osoby, kritickým nezávislým médiím tak prostě nedávají rozhovory a označují je za nepřátele.

Typický je pro ně newspeak, do kterého spadají pojmy jako výše zmíněný „kulturní marxismus“ či „LGBT ideologie“ (průkopník vymýšlení novotvarů Václav Klaus kdysi používal podobný pojem „homosexualismus“, místopředseda slovenské strany Smer-SD Bláha pak mluvil dokonce o „duhovém fašismu“). Fašisté hlasitě vykřikují fráze o kulturních válkách, ve skutečnosti jsou to oni sami, kdo je vede – nikdo přeci nechce po něm nic kromě respektu: oslovovat každého v rodě, jakým se identifikuje, je obyčejná lidská slušnost, která nic nestojí. Fašisty charakterizuje i machismus v podobě pohrdání ženami a sexuálními menšinami, či záliby ve zbraních a silných autech (obojí má ostatně původ v touze po moci v úrovni sexuálních pudů).

Nejnovějším přírůstkem fašistů tohoto druhu jsou u nás Motoristé (ve skutečnosti jen další podnikatelský projekt, v jehož pozadí stojí milionář Richard Chlad). Podle historických názvů – Referendum o Evropské unii, později Strana nezávislosti ČR, dnes Motoristé sobě – jde zjevně o hnutí euroskeptického, národně konzervativního a antiekologického zaměření. Vyznačuje se typicky fašistickou rétorikou založenou na odmítání progresivismu; v osobnostech stranických lídrů Petra Macinky a Filipa Turka nabývá rozměrů až jakéhosi programového primitivismu v podobě toxické maskulinity a ostentativního porušování dopravních předpisů rychlou jízdou. Přiléhavě na ně sedí někdejší slova T. G. Masaryka adresovaná původně Andreji Hlinkovi: „Základním jeho rysem je ohromná primitivnost, nevzdělanost, naprostá nepotřeba kultury.“ Turek má navíc bizarní zálibu v nacistické symbolice (doma uchovává jako relikvii dýku SS), zjevně jej fascinuje osobnost Adolfa Hitlera a rád hajluje na veřejnosti. Nedávné zveřejnění jeho skandálních rasistických a neonacistických příspěvků na sociálních sítích vlastně není nic překvapivého.

Fašizace mainstreamu

Jestliže v poslední dekádě minulého století docházelo dle Cliffa k fašizaci ve zpomaleném pohybu, dnes je tento pohyb až ďábelsky rychlý. Přítomnost krajně pravicových stran v parlamentu dává fašistické rétorice novou legitimitu a krajně pravicová témata se stávají součástí obecného politického diskurzu. Podle modelu tzv. Overtonova okna se tím oblast témat tolerovaných ve veřejné diskuzi posouvá ke krajním pozicím – myšlenky, které byly dosud pro většinu lidí nepřijatelné, se postupně normalizují. I velké mainstreamové strany tak v zájmu zachování voličů do určité míry přebírají jazyk krajní pravice a části jejího programu – typicky omezení migrace, ochranu hranic a národní identity, euroskepticismus či klimatický skepticismus.

To jsme v ČR mohli poprvé sledovat na začátku migrační krize v letech 2015-2016, kdy proti (u nás prakticky neexistující) nelegální migraci a přijímání uprchlíků vystupovali do jednoho představitelé všech parlamentních stran. Petr Fiala pózoval na fotografii u Orbánova plotu, zatímco se někteří regionální sociálnědemokratičtí politici neštítili použít nechutná rasistická slova o „přemnožených slimácích“ na naší zahradě. Prezident Miloš Zeman, v 90. letech snad nejvýraznější oponent Miroslava Sládka, označil migraci za řízenou invazi a na státní svátek 17. listopadu 2015 vystoupil na jednom pódiu s příslušníky krajně pravicového uskupení Úsvit-Národní koalice (vzniklého dočasným spojením zbytkového Úsvitu a Konvičkova Bloku proti islámu), se kterými si zazpíval státní hymnu; později v jednom svém vánočním poselství (!) mluvil o „nepřizpůsobivých občanech“, kteří nechtějí pracovat, čímž jsou obecně myšleni Romové. Příkladem ze zahraničí pak může být například tehdejší předseda křesťanskodemokratické Rakouské lidové strany (ÖVP) Sebastian Kurz, který nasadil tak silnou protiimigrační rétoriku, že s ní v roce 2017 během pár měsíců přetáhl voliče krajně pravicové FPÖ a vyhrál parlamentní volby.

Největším nebezpečím tak již paradoxně nejsou samotné extremistické strany, ale fašizace mainstreamových stran. Zatímco extremisté stojící v opozici proti demokratickému systému budou mít vždy jen omezený okruh voličů, o který navíc soupeří vzájemně mezi sebou, jejich myšlenky a program pomalu přebírají velké strany, které jsou u moci. Maďarská strana Fidesz Viktora Orbána se v 90. letech profilovala jako liberální centristická či dokonce sociálně-liberální strana, podobně i Ficův Smer-SD na Slovensku byl původně proevropskou sociálnědemokratickou stranou, za jejíž první vlády země přijala euro; dnes se z obou staly národně konzervativní síly budující ve svých zemích autoritářské režimy a ženoucí je do mezinárodní izolace.

České republice v současné době reálně hrozí podobný vývoj po vítězství hnutí ANO v parlamentních volbách, po kterých se rýsuje jeho vládní spolupráce s SPD a Motoristy. Andrej Babiš je populistou typu Berlusconiho s ideologicky nevyhraněnou catch-all party, stejně jako on však nemá problém spojit se ve vládě s krajní pravicí (Berlusconi sestavil několik vlád s neofašistickým Italským sociálním hnutím a Ligou severu). Babiš začínal stejně jako jeho italský vzor s typickou protikorupční agendou a hnutí ANO při svých prvních volbách v roce 2013 přitáhlo především zklamané pravicové voliče; později se kompletně přeorientovalo na sociální témata a přetáhlo voliče levicových stran. Na evropské úrovni se ANO dlouho profilovalo jako proevropská liberální strana a pod vedením Pavla Teličky zamířilo do evropské frakce ALDE (Aliance liberálů a demokratů pro Evropu). Během uprchlické krize však Babiš naskočil na xenofobní a fašistickou rétoriku s heslem „nepřijmeme ani jednoho migranta“, popíráním romského holokaustu v koncentračním táboru v Letech (čímž se dostal na úroveň Okamurovy SPD) či strašením „neomarxisty“. Fašizace ANO pak byla dovršena v roce 2024, když Babiš spolu s Viktorem Orbánem a rakouskou FPÖ založil novou krajně pravicovou evropskou frakci Patrioti pro Evropu, do které záhy přešly nizozemská PVV Geerta Wilderse, francouzské Rassemblement National Marine Le Penové či italská Lega (někdejší Okamurovi spojenci z bývalé frakce Identita a demokracie). Babiš se ostatně nedávno před volbami nechal slyšet, že má podobné názory jako SPD. Hnutí ANO navíc vedle pragmatických kariéristů umožňuje ve svých řadách seberealizaci i lidem jako jsou například ultrakonzervativec, odpůrce potratů a účastník pro-life pochodů Aleš Juchelka, či Patrik Nacher, který uspořádal na půdě sněmovny obludnou konferenci na téma LGBT (na které vystoupili takoví experti jako hoteliér odmítající zaměstnávat „homosexuálně nemocné lidi“) a jehož odporná publikace Dvojí metr připomíná encyklopedii fašistických narativů.

Zdivočelá pravice

Fašizace není problémem pouze antisystémových stran. Druhá nejsilnější česká strana ODS je členem evropské ultrapravicové frakce Evropští konzervativci a reformisté, ve které se bratří s italskou postfašistickou stranou Fratelli d’Italia premiérky Giorgie Meloniové (nástupce zmíněného neofašistického MSI), ultrakonzervativním polským PiS či pravicově populistickými Švédskými demokraty.

ODS je konzervativní strana s ideologií ekonomického liberalismu a zahrnuje poměrně široké spektrum od ultrapravice až po umírněné středopravicové křídlo, které má blíže k evropským křesťanským demokratům – tím připomíná americkou Republikánskou stranu ve stavu před nástupem Donalda Trumpa. Nesmíme zapomínat, že stranický mainstream ODS u nás v rámci pravicového verbálního boje proti zneužívání sociálních dávek zavedl před lety do širokého používání eufemistický pojem „nepřizpůsobiví“, kterým jsou ve skutečnosti rasisticky označováni Romové. Fialova vláda až do krajnosti podporuje a dodává zbraně apartheidnímu režimu v Izraeli, který páchá genocidu palestinského obyvatelstva (v široké podpoře Izraele u nás bohužel nelze nevidět podtext rasisticky předpojaté nenávisti vůči Arabům a muslimům). Ultrapravicové křídlo ODS se pak realizuje zejména v Evropském parlamentu, kde v duchu klausovského euroskepticismu hájí národní suverenitu; jeho současný představitel Alexandr Vondra patří k hlasitým obdivovatelům Donalda Trumpa.

Část stranické ultrapravice má blízko k Liberálnímu institutu, který do Prahy v roce 2024 pozval autoritářského argentinského prezidenta Mileie a ocenil jej medailí – ve skutečnosti nic nového, již v 90. letech podobní lidé obdivovali chilského diktátora Pinocheta pro jeho důchodovou reformu a tvrdý postoj vůči levici, který byl ve skutečnosti masovým vražděním. Nejviditelnější představitelé klausistického křídla stranu opustili a postupně přechází k Motoristům, například Boris Šťastný či Jan Zahradil. Fašističtí Motoristé tak do určité míry představují „zdivočelou ODS“, jejich předseda Petr Macinka je ostatně dlouholetým spolupracovníkem Václava Klause. Samotný Václav Klaus je pak zajímavý příklad posunu od devadesátkového neoliberála k pozici nestora české krajní pravice – po odchodu z ODS postupně podporoval Svobodné, bizarní populistické uskupení Hlavu vzhůru Jany Bobošíkové, působil jako expert v rodinném projektu Trikolora a dnes podporuje Motoristy, zatímco jemu blízcí lidé (jako poradce Jakl či ekonom Ševčík) kandidovali na kandidátkách SPD. Na konferenci 13. září 2024 trefně nazvané Pátek třináctého pro českou pravici (šlo o skutečnou hororovou show s účastí fašistických zombies) se sešli ultrapravičáci z různých politických stran – vedle Šťastného a Zahradila též Filip Turek z Motoristů, Patrik Nacher z ANO a lidovecký senátor Jiří Čunek, který v roce 2006 smutně proslul vystěhováním Romů z centra Vsetína do uměle vytvořeného ghetta. Krásně to ilustruje slova britského marxisty Alexe Callinicose, že současná krajní pravice je široké spektrum, které zde sahá od tradičních konzervativců až po otevřené neonacisty.

Fašizace české pravice se projevuje i v sílícím strašení levicí, přestože je u nás marginální a na svém historickém minimu. Ve svém předchozím článku jsem psal, jak se vůči iluzorním „levičákům“ a „komoušům“ verbálně vymezují všechny parlamentní strany včetně Pirátů a jak premiér Fiala svým výrokem „neodevzdám zemi levici“ (kterým měl však zřejmě na mysli hnutí ANO či Stačilo!) pasoval levici na jakousi nelegitimní sílu hodnou vyloučení z demokratického boje. Pojem „neomarxismus“ nabyl pro všechny politiky významu univerzální nadávky, kterou lze napasovat na vše, vůči čemu se chtějí zrovna vymezit. Démon neomarxismu je zkrátka společným nepřítelem, proti kterému je nutné bojovat všemi prostředky – například pravicový portál Echo24 (který je ve skutečnosti ukázkovým příkladem fake news v původním slova smyslu, tedy něčeho, co se tváří jako zpravodajství, ale ve skutečnosti jím není, protože je názorovou publicistikou) se takto před americkými prezidentskými volbami vyznamenal hysterickými články o tom, že „Trump prostě musí vyhrát“ jako civilizační obrana před levičáky a progresivisty.

Konzervativní levice?

Fašizuje se však bohužel i část nominální levice. Zejména ve středoevropském regionu se prosazuje tzv. konzervativní levice – její samozvaní příslušníci se dle vlastních slov chtějí soustředit na ekonomická a sociální témata namísto „kulturních témat“, jako je ochrana menšin či životního prostředí, což je údajně odlišuje od tzv. progresivní či kulturní levice. Výtky, že část levice zdůrazňující enviromentální či genderová témata jaksi zapomněla na každodenní problémy příslušníků pracující třídy jsou snad do určité míry oprávněné; konzervativní levice však není návratem k původnímu socialismu 19. století, jde o kulturně a národně konzervativní směr, který nemá s klasickou levicí nic společného. Jsou to ve skutečnosti sami příslušníci konzervativní levice, kdo zdůrazňuje kulturní témata, protože většinu jejich rétoriky zaplňuje vymezování se vůči progresivistům, „genderové ideologii“ či multikulturalismu. Tím se blíží pravicovým populistům jako jsou u nás Babiš a Okamura, kteří zase naopak do svého programu integrovali část sociálních témat. To nahrává buržoazním politologům, podle jejichž teorií se krajní pravice a levice dotýkají (někteří dokonce považují nacismus za druh socialismu a pojem krajní pravice za pouhý konstrukt stalinské politologie).

Rozdělení na konzervativní a progresivní levici je od samého začátku nesmyslné, protože zájmy pracující třídy a zájmy cizinců či menšin přeci nejsou v rozporu – to tvrdí pouze fašisté. Petr Uhl v jednom ze svým posledních rozhovorů trefně poznamenal, že konzervativní či národovecká levice je contradictio in adiecto, tedy vnitřně rozporný pojem, protimluv. Levice vždy od samého počátku stála na straně společenského pokroku a vedla boj za emancipaci všech skupin utlačovaných třídní patriarchální společností, progresivismus je její podstatou. Osvobození od útlaku lze dosáhnout pouze společným úsilím všech lidí různého genderu, sexuální orientace, národnosti či rasy; nadnárodní kapitál může porazit pouze uvědomělá mezinárodní pracující třída. Socialisté proto již od svého počátku v 19. století vyznávali princip internacionalismu a byli úzce provázáni s feministickým hnutím. Klíčovým heslem je, že „proletář nemá vlast, jen své okovy“ – nikdo nemůže být socialista a zároveň vlastenec. Nacionalismus a fašismus jsou efektivními mocenskými nástroji vládnoucích tříd k rozbití jednoty pracující třídy.

Fašizace části levicových intelektuálů je však bohužel poměrně častým jevem. Učebnicovým příkladem je u nás spolek Svatopluk, jehož členové se dle svých slov „hlásí k tradiční levici, ale dívají se na svět očima konzervativní pravice“. Svým názvem spolek odkazuje na pověst o knížeti Svatoplukovi, který dal svým synům svazek prutů symbolizujících národní jednotu – podobnost s Mussoliniho fašistickou symbolikou není náhodná, Svatoplukovy pruty jsou ve skutečnosti římskými fasces přejatými do českého folklóru. Spolek je hierarchickou organizací rozdělenou do několika sekcí, tzv. prutů v čele s jejich správci – vedle sociálního prutu Solidarita jsou to například prut Tradice či prut Odolnost, který nepříjemně připomíná paramilitantní bojůvku. Čelnými představiteli spolku jsou kdysi levicoví intelektuálové jako politolog Petr Drulák či ekonomka Ilona Švihlíková, která například nemá problém účastnit se opakovaně seminářů organizovaných SPD. Samotný spolek Svatopluk uspořádal letos obludnou konferenci se strašidelným názvem „Východiska a vůle ke změně režimu“, na které vystoupili představitelé SPD (včetně jejího lídra Tomia Okamury), Motoristů, Trikolory i Stačilo!.

Konečná, Stačilo!

Na úrovni politických stran je konzervativní levice fenoménem zejména středoevropského regionu – vedle slovenských stran Smer-SD a Hlas (které byly vyloučeny ze Strany evropských socialistů) jde především o Spojenectví Sahry Wagenknecht, které se v roce 2024 odtrhlo od německé strany Die Linke a bodovalo v zemích bývalého východního Německa. V České republice se k nim pak zařadila KSČM a jí vytvořená volební koalice Stačilo!.

KSČM najela pod vedením předsedkyně Kateřiny Konečné na pravicový populismus, jako by se bez něj již politika nedala dělat. Jakkoli byl za jejího předchůdce Vojtěcha Filipa převládající stranickou ideologií neostalinismus, strana měla alespoň nějakou ideologii (jakkoli zhoubnou). Dnes však nemá ani to – z nominálně komunistické strany se fakticky stala strana národně konzervativní a pravicová. Markéta Juřicová před rokem na stránkách Solidarity ve svém článku Může být KSČM naděje pro českou levici?⁶ přehledně shrnula důvody, proč stranu nelze nazývat levicí. Za všechny myslím mluví vyjádření stranického regionálního lídra Jana Dvořáka vymezujícího se vůči progresivismu (jak může komunistický politik vůbec něco takového říct?), soukromé názory Leo Luzara na plození dětí v zájmu přežití evropské civilizace či oslavování Donalda Trumpa ze strany některých členů na sociálních sítích. Tvrdý odpor proti migraci a green dealu vyvrcholil vystoupením KSČM z evropské frakce Levice (The Left), což Konečná zdůvodňovala ochranou národních zájmů. Strana opustila veškerý radikálně levicový program (program volební koalice Stačilo! již například neobsahuje požadavek progresivního zdanění) a Konečná se otevřeně chlubí tím, jak v Evropském parlamentu hájí zájmy českých kapitalistů. Tradiční nostalgická zahleděnost strany směrem k Moskvě (která byla posledních 35 let vždy nesmyslná vzhledem k tomu, že Rusko je oligarchickým kapitalistickým státem) vyústila v podporu Putinova fašistického režimu, který vězní levicovou opozici a dopouští se imperialistické agrese vůči Ukrajině.

Někdejší ideolog stranického neostalinismu Josef Skála, který je znám svými přátelskými vztahy s představiteli SPD, zafungoval v KSČM jako spojka na krajně pravicové kruhy. Kateřina Konečná se tak postupně zúčastnila několika demonstrací krajní pravice vedle lidí jako Jindřich Rajchl či Ladislav Vrabel. V roce 2023 pak KSČM za doprovodu frází o sjednocování levice uzavřela volební koalici Stačilo! s bizarními národně konzervativními straničkami Spojení demokraté-Sdružení nezávislých (SD-SN) a Česká strana národně sociální (ČSNS). Zatímco SD-SN je paskvil vzniklý převzetím zbytku někdejší proevropské strany SNK Evropští demokraté, ČSNS je strana s více než stoletou demokratickou tradicí, která se však pod vedením předsedy Klusáčka posunula ke skutečnému nacionálnímu socialismu, který má v názvu – charakteristické je hraní si na vojáčky v podobě výcvikových táborů domobrany, který Klusáček organizuje ve spolupráci se spolkem Svatopluk (konkrétně prutem „Odolnost“, jehož je správcem). S touto sebrankou slavilo Stačilo! v roce 2024 nečekaný úspěch v Evropských volbách a následně se v rámci obcházení zákona o volbách do parlamentu (vyžadujícího pro volební koalice vyšší hranice vstupu než 5%) transformovalo v samostatnou politickou stranu, čímž byl ideologický zánik KSČM symbolicky dokonán.

Strana Stačilo! před parlamentními volbami doplnila svou kandidátku podivnými osobnostmi napojenými na krajní pravici. V čele strany stanul soukromý zemědělec a dezinformátor Daniel Sterzik vystupující pod přezdívkou Vidlák, který je napojen mj. na agrobarona Jandejska (dříve expert pro zemědělství hnutí Trikolora a dodavatel masa na předvolební jarmarky SPD). Ještě větším úletem jsou Jiří Kobza, který ke Stačilo! přešel z SPD, Petra Rédová původem z Rajchlova PRO a konečně Jana Bobošíková, která má za sebou pestrou historii neúspěšných kandidatur za obskurní subjekty jako Suverenita či Volný blok. Na poslední chvíli se na šílenou kandidátku Stačilo! nechali zapsat i členové Sociální demokracie pod vedením Jany Maláčové – je to opravdu smutný pohled na nejstarší a kdysi nejsilnější českou politickou stranu, jejíž vedení se z prosté touhy po politických korytech stalo ocáskem KSČM, vůči které se strana 35 let vymezovala. Společnými silami tak zatloukli poslední hřebíček do rakve české levice. Většina lidí v ČR si bohužel myslí, že levice vypadá takhle a je tak pro ně čirým zlem, což blokuje jakoukoli politickou alternativu na dlouhá léta dopředu; jediným, kdo na koalici Stačilo! nakonec politicky vydělal, byly strany Fialovy vládní koalice, kterým strach z této „levice“ pomohl mobilizovat voliče. Je nesmazatelnou vinou a historickou ostudou KSČM a Sociální demokracie, že se na této degradaci české levice podílely. Voliči nakonec dali Stačilo! na pamětnou, což je dobrá zpráva.

Představy některých levicových politiků, domnívajících se, že přilákají voliče převzetím rétoriky pravicových populistů, jsou od počátku scestné. K čemu je takový kovaříček (či nácíček), když si může každý zajít rovnou ke kováři?

Zpátky ve třicátých letech

Jako bychom se ocitli opět ve třicátých letech, 80 let po hrůzách nacismu a holokaustu znovu zažíváme růst fašistických sil po celém světě. Nově je morálně posílilo i druhé volební vítězství Donalda Trumpa a jeho návrat do funkce nejmocnějšího muže planety. Trumpa ještě před deseti lety nebral nikdo vážně, přesto se mu podařilo za pomoci té nejsprostší šovinistické rétoriky vyhrát dvoje prezidentské volby a z Republikánské strany s více než 150letou tradicí (sahající až k Abrahamu Lincolnovi) učinit stádo poslušných přitakávačů. Jeho první šílené kroky po opětovném nástupu do úřadu letos v lednu připomínají nástup Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 – cizinci žijící v USA často dlouhá léta i s rodinami jsou odchytáváni na ulicích a násilím deportováni, takže se bojí vycházet z domů; levicoví aktivisté jsou vylučováni ze studia a antifašisté stíháni z terorismu; jsou potlačována práva transgender osob a exekutivní příkaz nařizující přemístění transgender žen do mužských věznic (kde se logicky stávají obětí násilí a sexuálního zneužívání) se rovná zločinu proti lidskosti; nebinárním osobám byl odebrán legální status a lidem bez označení Muž/Žena v průkazu totožnosti je znemožněn vstup do země (některé země jako např. Nizozemsko tak dokonce vydalo pro své občany varování před cestou do USA). Povolání ozbrojených jednotek národní gardy k „ochraně pořádku“ do některých velkých amerických měst připomíná státní převrat.

Potlačováním práv LGBT, perzekucí opozice a nechutnou nacionalistickou rétorikou se Trumpovy USA začínají přibližovat Putinově režimu v Rusku. Společné jsou jim i imperialistické ambice – Trump vyslovil požadavek na navrácení kontroly nad Panamským průplavem a zcela neslýchaně hovoří o anexi Kanady či dánského Grónska (američtí spojenci v NATO by tak měli znervóznit, zda mají zbrojit více proti Rusku či proti USA). Stejný charakter má smlouva či spíše koloniální dohoda o nerostných surovinách hyenisticky vnucená válce čelící Ukrajině nebo vojenská podpora Izraeli, který páchá genocidu palestinského obyvatelstva (dle jednoho Trumpova plánu měla být etnicky vyčištěná Gaza přestavěna na luxusní přímořský rezort).

Krajní pravice po celém světě nástup Trumpa oslavuje. Nechvalně známý Project 2025 amerického ultrakonzervativního think tanku Heritage Foundation v něm vidí příležitost ke „konzervativní revoluci“ spočívající v potlačení „rozmanitosti, rovnosti a inkluze“ včetně omezení práv menšin. Po celém světě se šikuje fašistická internacionála, jakkoli paradoxně ten pojem zní. S jejím projektem již v minulosti přišel někdejší Trumpův ideolog Steve Bannon a po něm i Elon Musk – oba mimochodem Trumpův návrat do funkce oslavili veřejným hajlováním. Musk jako současný nejbohatší muž planety pomocí svých financí a mocných vlivových nástrojů v podobě jím ovládaných sociálních sítí umetl Trumpovi cestu k moci a stejným způsobem podporuje i evropskou krajní pravici, ať už jde o německou AfD či britského neonacistu Tonyho Robinsona; tím by vznikla mezinárodní fašistická síť s prakticky neomezenými prostředky. Pouze Muskova psychická labilita vedoucí k jeho osobní roztržce s Trumpem a roztěkanost mezi více megalomanskými projekty zřejmě prozatím zabránily jejímu vzniku v institucionalizovanější podobě.

Vidíme však, jak se fašisté z celého světa semkli k uctění památky zavražděného ultrakonzervativního aktivisty Charlieho Kirka, ze kterého se stává mučedník typu Horsta Wessela, jeho portréty se například objevili na nedávné Robinsonově demonstraci v Londýně. V ČR byla k uctění památky Kirka odsloužena mše kardinálem Dukou, na které se sešel výkvět českých fašistů z různých politický stran – vedle zástupců Motoristů též Jaroslav Foldyna z SPD, předseda PRO Jindřich Rajchl, neonacista Tomáš Vandas z DSSS, ale i konzervativní senátor Zdeněk Hraba ze senátorského klubu ODS. Kdo tvoří českou sekci fašistické internacionály může napovědět i složení hostů na druhé Trumpově inauguraci, na které Českou republiku zastupovali představitelé hnutí ANO a Motoristů. Obě politická uskupení pravděpodobně vytvoří příští vládní koalici s SPD.

Liberální elity vs. dezoláti

Stejně jako ve třicátých letech jsou vládnoucí liberální elity odtržené od potřeb většiny obyvatel a příliš slabé na to, aby dokázaly vzdorovat nástupu fašistů (část z nich se navíc sama fašizuje).

I v rozvinutých zemích je dnes společnost hluboce rozdělená na vítěze a poražené – někdy se pro ně používají označení „Anywhere“ a „Somewhere“. Do skupiny Anywhere patří úspěšní lidé, kterým globalizace zajistila přístup ke kvalitnímu vzdělání a kariéře (nejvíce důležitá je v tomto znalost cizích jazyků). Jde o kosmopolitní světoobčany, jejichž domovem je celý svět, díky cestování mají široký kulturní rozhled a liberální názory. Většinu společnosti však tvoří ti méně úspěšní – Somewhere, kteří jsou z různých důvodů vázáni na jedno místo. Nedostává se jim rovných příležitostí nejen kvůli sociálnímu původu, ale i kvůli pouhému místu jejich bydliště na periferiích s horší úrovní školství (zkuste jen srovnat úroveň škol v Praze a ostatních regionech!), kvůli nedostatečnému vzdělání a jazykové bariéře jsou pak nuceni zůstat po zbytek života ve vyloučených lokalitách s nedostatkem pracovních příležitostí. Postupně roste izolace obou těchto skupin, jejichž příslušníci žijí v oddělených sociálních bublinách. Již od věku cca 11 let, kdy u nás děti z privilegovaných skupin nastupují na 8letá gymnázia, se spolu příslušníci těchto kast v podstatě vzájemně nestýkají a sociální sítě jim filtrují pouze uživatelsky přizpůsobený obsah, takže sdílejí informace jen v rámci své bubliny. Netřeba dodávat, že masy frustrovaných lidí se takto stávají snadným cílem populistů, zatímco příslušníci elit nad nimi opovržlivě kroutí hlavou.

Frustrovaní voliči populistů nejsou hloupí. Naopak, na rozdíl od většiny městských liberálů si dobře uvědomují, že nežijeme v ideálním a fungujícím systému, na vlastní kůži pociťují jeho nespravedlnost a krizi. Bohužel, kvůli existenčním problémům a pracovnímu vytížení nemá většina z nich čas, sílu ani náladu zabývat se hlouběji politickou analýzou; stačí jim jednoduché odpovědi, které jim v příspěvcích na sociálních sítích nabízí populisté. Liberálové se reálně vůbec nesnaží získat tyto lidi na svou stranu – hluboce jimi pohrdají a řečmi o „dezolátech“ hloubí ve společnosti nepřekonatelný příkop, snaží se jimi mobilizovat pouze svůj tábor. Proto v politickém souboji s populisty pravidelně prohrávají. Hillary Clinton například během své prezidentské kampaně v roce 2016 pronesla o Trumpových příznivcích, že půlka z nich patří do „koše ubožáků“ (basket of deplorables). V ČR byla v tomto přelomová již první přímá volba prezidenta v roce 2013, ve které měly liberální elity jasného favorita v Karlu Schwarzenbergovi a mainstreamová média se nijak netajila jeho podporou; Zeman byl vykreslován jako kandidát buranů a byl kritizován pro své vulgarity i celkovou sprostotu, zatímco v podobných projevech Schwarzenberga spatřovali stejní lidé šlechtickou noblesu a nonšalantnost. Toto elitářství stálo na začátku dialektického procesu, ve kterém se Zemanovi příznivci i někteří nerozhodní voliči začali postupně k buranství hrdě hlásit a Zemanovo vítězství přijali s uspokojením jako důkaz toho, že hlas lidu se dokáže vzepřít mediální manipulaci a nevyžádaným radám odborníků.

Jakkoli liberální strany představují opozici vůči populistům, jejich elitářství odcizené od potřeb pracujících nemůže vzbuzovat žádné sympatie. Typickým příkladem může být vyjádření nizozemského liberálního politika a současného generálního tajemníka NATO Marka Rutteho, který na otázku, z jakých zdrojů mají evropské země financovat zvyšované náklady na zbrojení, doslova doporučil vzít peníze důchodcům. Podobně netaktické a hloupé bylo v tomto směru celé působení Fialovy vlády složené ze stran koalice SPOLU a Starostů, které jako by čtyři roky ze všech sil pracovaly na tom, aby příští volby vyhrál Andrej Babiš. Zdrcující je u nich především ona neuvěřitelná faleš s jakou vyzývají k občanské zodpovědnosti a uskromnění nás všech, zatímco velkých byznysmenů se tento morální apel v jejich společenském modelu netýká – ti se zodpovědně chovat nemusí, protože soukromé vlastnictví je svaté a nedotknutelné. Podobně spolek Milion chvilek pro demokracii sice dosáhl pozoruhodných výsledků v podobě mobilizace stovky tisíc lidí proti oligarchovi a populistovi Babišovi, do kritiky ostatních oligarchů stojících na „správné“ straně se však raději nepouští, jde tak pouze o selektivní moralizování.

Ve svém předchozím článku jsem již psal, že se politické poměry u nás začínají pomalu blížit těm v USA, kde mají voliči na výběr v podstatě jen ze dvou stran. Jakkoli u nás formálně existuje stran více, jde v podstatě již jen o dva bloky – na jedné straně jsou populističtí národní konzervativci a na druhé pak strany liberálního bloku. Tomuto stavu jen nahrávají opakující se apely k volbě rozumem, protože „teď jde o všechno“ a „je čas stát na správné straně“. Podobně jako v USA jsou obě hlavní strany pravicové, vyznávají individualismus a volný trh; jakákoli alternativa k nim se prosazuje jen těžko. Elitářství liberálů se nedá skrýt žádným pinkwashingem ani slovy o inkluzivním kapitalismu, jaké jsme v USA viděli u Hillary Clinton i u Kamaly Harris. Jakkoli se tonoucí se čeští progresivní levicoví voliči chytají stébla naděje například v podobě společné kandidátky Pirátů a Zelených, ani jedna z těchto stran se u nás k levici otevřeně nehlásí a Piráti pod Hřibovým vedením připomínají spíše druhou „topku“.

Jak řekla lídryně amerických Zelených Jill Stein, jedinou možnou odpovědí na neofašismus je zastavení neoliberalismu. Zvolení dalšího liberála pouze ještě více rozdmýchá plamen pravicového extremismu.

Jak z toho ven?

Liberální politici jsou proti populismu bezmocní. Ti naši nebyli za 12 let schopní najít proti Babišovi a Okamurovi účinnou strategii, lék na populismus.

Řešení je tu při tom celou dobu na očích. Prezidentské volby v USA v roce 2016, které přinesly nečekané vítězství Donalda Trumpa, byly jedním z prvních velkých vystoupení pravicového populismu a také názornou historickou lekcí, ze které si však nikdo nevzal ponaučení. Již výše jsem naznačil z jakých důvodů byla původní jasná favoritka Hillary Clinton poražena – jakkoli je Trump odpuzující postavou, liberálku Clintonovou bylo zkrátka těžké mít rád (člověku se vybavuje klasický americký protestsong z 60. let Love Me, I’m a Liberal), za jejím vlažným progresivním programem se skrývala elitářská faleš a zákulisní stranické intriky. První velký šok však přišel již v primárkách v Demokratické straně, kde Clintonová narazila na nečekaně silného soupeře v osobě senátora Bernieho Sanderse. Sanders se na americké poměry profiloval nezvykle silně levicově a dokonce se hlásil k demokratickému socialismu, ve svém programu volal v duchu doznívajícího hnutí Occupy po regulaci finančníků z Wall Street a po vytvoření sociálního státu po evropském vzoru s veřejným zdravotnictvím a bezplatnými vysokými školami, který by byl financován zdaněním 1% nejbohatších. Nejde ani tak o samotného Sanderse, ale o neuvěřitelný fakt, že i v tak zdánlivě beznadějně individualistické společnosti, jakou je ta americká, dokázal svou otevřeně levicovou rétorikou strhnout miliony lidí – v primárkách pro něj hlasovalo přes 13 milionů registrovaných voličů Demokratické strany a s Clintonovou tak prohrál jen poměrně těsně. Tato skutečná politická revoluce byla bohužel zcela zastíněna následným vítězstvím Trumpa.

Trumpovo vítězství bylo politickými komentátory popisováno jako historický posun příslušníků bílé dělnické třídy k pravici (vzpoura „naštvaného bílého muže“), už málo se však mluví o tom, že existoval zajímavý překryv mezi voliči Trumpa a Sanderse – určitá část Sandersových podporovatelů z primárek přešla v prezidentských volbách k Trumpovi. Znamená to, že lidé, kteří hlasovali pro populistu Trumpa a jeho odpornou ultrapravičáckou rétoriku, byli zároveň připraveni dát hlas sociálnímu státu a zdanění bohatých.

Neznamená to pouze, že pravicový populismus je zaměnitelný za populismus levicový. Autentická levice není populistická, oproti populistům se nechce zalíbit každému – vedle slibů sociálních výhod zároveň říká i to méně příjemné B, tedy že to něco bude stát, že je nutné přerozdělení bohatství. Populisté nic takového neříkají, takový Andrej Babiš sice chce rozdávat lidem peníze, ale zároveň odmítá zvyšovat daně – to je bezprogramový populismus.

Autentická levice se nesnaží urvat politické body tím, že se sveze na vlně xenofobie. Naopak, musí vysvětlovat pracujícím, že osvobození si mohou vybojovat pouze jako uvědomělá a organizovaná třída, ve spojení s ostatními pracujícími a utlačovanými menšinami z celého světa; cokoliv jiného pouze rozbíjí třídní jednotu a spolu s ní i jakékoli naděje na změnu. Nacionalismus je relikt 19. století a do něj také patří; tehdy snad dávalo politické uspořádání na základě příslušnosti k národu o něco větší smysl než uspořádání na základě dědičného feudálního vlastnictví v čele s panovnickými rody v obrovských říších („žaláře národů“ jako Rakousko-Uhersko či Ruská říše) či naopak malých feudálních státečcích, na které byly rozdrobeny Německo či Itálie. Nacionalismus však zároveň sloužil nastupující nové buržoazní třídě k ospravedlnění imperialismu, což si vyžádalo mnohé krvavé tragédie v podobě válek a genocid trvajících dodnes. Proti nacionalismu se však již v revolučním roce 1848 objevila lepší alternativa – socialistická myšlenka, že dělníci nemají vlast, že příslušnost k sociální třídě je mnohem logičtější hledisko než příslušnost k národu a jediné správné, chceme-li svrhnout skutečný zdroj útlaku.

Socialismus je především ideologií naděje. Chmurná slova o bezmoci a o směřování světa do záhuby jsou doménou fašistické rétoriky. Jako socialisté proto berme optimismus jako politický úkol. Jakkoli to v našich českých poměrech vypadá, že fašismus se stává mainstreamem, společnosti na západ od nás se spíše politicky polarizují. V zemích jako Francie, Německo či Spojené království se daří mobilizovat masové lidové antifašistické hnutí a levice je zde opět na vzestupu. Ve Francii se v roce 2024 proti hrozbě očekávaného vítězství krajně pravicové Rassemblement National v předčasných parlamentních volbách podařilo během několika dní sjednotit levici do Nové lidové fronty, která následně nečekaně zvítězila, zatímco RN skončila až třetí. Německo letos zasáhly statisícové demonstrace proti krajně pravicové AfD a jejímu sbližování s CDU/CSU, když poslanci obou stran prohlasovali v parlamentu rezoluci požadující zpřísnění imigrační politiky – CDU/CSU, která na demonstrace doplatila několika rozbitými okny, si další spolupráci s AfD raději rozmyslila; dalším výsledkem pak byla mobilizace voličů odepisované levicové strany Die Linke, která v následných parlamentních volbách dosáhla překvapivě dobrých výsledků (na rozdíl od odštěpeného Spojenectví Sahry Wagenknecht, které se do parlamentu nedostalo). Ve Spojeném království se v roce 2024 při nepokojích robinsonových bojůvek podařilo zmobilizovaným antifašistům vytlačit tyto neonacisty z ulic; nedávno pak projevily zájem o zapojení se do nově zakládané levicové strany Your Party v čele s Jeremy Corbynem během prvních dnů statisíce lidí. Po celém světě se pak miliony lidí organizují v hnutí solidarity s Palestinou čelící genocidě, a to i navzdory četným represím a policejní brutalitě; do protestů se vedle univerzitních studentů zapojují i pracující a leckde dokonce celé odborové organizace. Konečně i v České republice přispěla válka v Palestině, klimatická krize či zpochybňování ženských a LGBT práv k radikalizaci tisíců mladých lidí, kteří odmítli cestu pohodlného konformismu. Naděje tedy žije.

1Umberto Eco: Il fascismo eterno (též Ur-fascismo), 1995. V češtině vyšla v souboru Umberto Eco: Migrace a nesnášenlivost/Věčný fašismus. Argo, 2021

2Původně dopis anglickému soudruhovi z 15. listopadu 1931, otištěn v The Militant 16. ledna 1932. Text vyšel v souboru Lev Trockij: Fašismus. Co to je a jak ho porazit, 1944; v české překladu vydala SOP v roce 2001. Anglická i česká verze dostupné online na www.marxists.org

3Tony Cliff: Marxism at the Millennium, 2000; chapter 14. Dostupné online na www. marxists.org

4Dodnes dostupné na https://blog.idnes.cz/okamura/zase-tu-beha-strasak-komunismu.Bg12113077.

Okamurův text je natolik pozoruhodný, že si z něj dovolím citovat jeden odstavec: „Pokud máme dnes občanskou rovnost a svobodu, pak i díky komunardům, komunistům a socialistům a jejich pokračovatelům, kteří rovná volební a občanská práva prosazovali proti konzervativcům, navzdory tzv. pravici. Prosazovali sociální práva – osmihodinovou pracovní dobu, právo na stávku, bezplatné školství, důchodové a zdravotní pojištění. Vždy navzdory pravici. Za dnešní sociální a demokratický systém kdysi bojovali a umírali vraždění pravičáky výše zmínění „komunisté“. Hlásit se k takovým lidem není ostuda. Je to čest.“

5Zpráva Transparency International z roku 2025 – https://www.transparency.cz/snemovnim-stranam-priteklo-z-verejnych-rozpoctu-pres-23-miliardy-korun-za-roky-2021-2024/

6Markéta Juřicová: Může být KSČM naděje pro českou levici? in Solidarita 129, 2024