Americké útoky na Venezuelu v noci z 2. na 3. ledna a únos a uvěznění prezidenta Nicoláse Madura jsou zjevnými akty imperialistické agrese. Prohlášení Donalda Trumpa, že „budeme vládnout Venezuele“, vystihuje aroganci americké moci. Jeho zdůvodnění – že Maduro je šéfem drogového kartelu, že jeho režim je nedemokratický atd. – jsou, abychom použili jedno z jeho oblíbených slov, falešná. Jde o svržení režimu, který zejména za vlády Huga Cháveze byl Washingtonu dlouho trnem v oku, a o zmocnění se největších zásob ropy na světě. Trump se chlubí: „Necháme tam vstoupit naše velké americké ropné společnosti, největší na světě.“ Odhalil tak prázdnost svých obvinění předchozích amerických administrativ z „nekonečných válek“ a pokusů o změnu režimu.
Útok na Venezuelu je třeba vnímat v kontextu Trumpova potvrzení Monroeovy doktríny v jeho nové Strategii národní bezpečnosti. Tato politika, varující evropské mocnosti, aby se držely dál od Ameriky, vyjadřovala původní záměr Spojených států ovládnout západní polokouli. Teprve na konci 19. století se Washington stal dostatečně silným na to, aby začal vytlačovat Británii, do té doby dominantní imperialistickou mocnost v Latinské Americe. V rámci tohoto procesu došlo k válce se Španělskem a četnými vojenskými intervencemi ve Střední Americe.
Po druhé světové válce reagovaly Spojené státy na vzestup levice v Latinské Americe tím, že pomáhaly zorganizovat řadu vojenských převratů (Guatemala, Brazílie, Chile, Argentina), napadly Dominikánskou republiku a Grenadu a financovaly krvavé kontrarevoluční války (Bolívie, Guatemala, Salvador, Nikaragua). V roce 1989 byl při invazi Spojených států sesazen a uvězněn někdejší agent CIA Manuel Noriega, prezident Panamy.
Nyní se však globální dominance amerického imperialismu ocitá pod narůstajícím tlakem. Čína se stala jeho největším vojenským a technologickým rivalem a největším trhem, kam se dováží suroviny a zemědělské vývozy z Latinské Ameriky. Trumpova administrativa si jako svou nejdůležitější strategickou prioritu stanovila posílení dominance USA na západní polokouli a nad jejími zdroji. Odtud pramení hrozby vůči Panamě, Grónsku a Kanadě. Odtud také finanční podpora ultra-neoliberální vlády Javiera Mileiho v Argentině. A proto nyní útok na Venezuelu.
Svržením Madura namířil Trump svou zbraň na hlavu každého latinskoamerického prezidenta. Pokud se USA podaří prosadit změnu režimu ve Venezuele, dalším cílem by mohla být Kuba. Trump a jeho ministr zahraničí Marco Rubio, syn kubánských exulantů, chtějí vymýtit všechny zbytky revolučních výzev americkému imperialismu v Americe. Většina vlád se pravděpodobně omezí na verbální protesty a bude se snažit Trumpovi zalíbit. Požadujeme, aby každý stát, který tvrdí, že podporuje demokracii, jednoznačně odsoudil zásah USA a podnikl kroky k izolaci agresora.
Jediná účinná reakce na útok USA přijde zdola, především od pracujících mas Venezuely a zbytku regionu. Odpor proti těmto útokům nemá nic společného s podporou Madurova zkorumpovaného autoritářského režimu. Je výhradním právem venezuelských mas, se svou dlouhou revoluční historií, ho sesadit. Musí být podpořeny globálním hnutím solidarity s venezuelským lidem. Vyzýváme všechny, kteří podporují boj palestinského lidu proti genocidní okupaci Izraelem, aby se k tomuto hnutí připojili. Ruce pryč od Venezuely! Pryč s Trumpovým gangsterským impériem!
