Letos v červnu se konal v nizozemském Haagu summit NATO. Hlavním výsledkem tohoto třídenního setkání bylo zvýšení na obranu z 2 % HDP na neuvěřitelných 5 % HDP do roku 2035 – cíl, který ještě v roce 2018 narazil na značný odpor, když ho navrhoval prezident Trump. K tomu se zavázaly všechny státy aliance kromě Španělska, které požádalo o výjimku s odvoláním na domácí rozpočtová omezení a priority sociálního zabezpečení. Itálie požádala o prodloužení termínu, podobně Velká Británie požádala o tříletý odklad a Německo muselo kvůli novému cíli novelizovat svou ústavu a zrušit dluhovou brzdu. Česká republika se již před summitem zavázala do roku 2030 zvýšit výdaje na obranu ze současných dvou procent (tato hranice byla poprvé splněna v roce 2024) na procenta tři. Premiér České republiky Petr Fiala řekl, že pokud budeme ročně navyšovat výdaje na obranu o 0,2 procenta ročně, pak hranice 3,5 % dosáhneme do roku 2032. Podle dohody uzavřené v Haagu musí být 3,5 % HDP určeno jako přímé výdaje na obranu, zbylých 1,5 % pak mají být výdaje na širší infrastrukturu spojenou s obranou.
Realita zbrojení ještě před summitem v Haagu byla již tak alarmující. Všechny státy aliance NATO již před summitem aktivně zbrojily. Do roku 2021 pouze 6 členských států NATO splnilo předchozí 2% hranici. Během tří let tento počet vzrostl na 23 států, což jsou dvě třetiny členských států. Kromě toho několik evropských zemí – Estonsko, Řecko, Lotyšsko a Polsko – vydává na armádu více než 2 % HDP. Celkově vojenské výdaje NATO vzrostly o 25 %, ze 1177 miliard amerických dolarů v roce 2021 na 1506 miliard amerických dolarů v roce 2024. Pouze tři členské státy NATO (Belgie, Kanada a Island) vynakládaly méně než 20 % těchto výdajů na hlavní vojenské vybavení. Členové NATO dlouhodobě čelí potížím se zvyšování stavů vojenského personálu a tak se očekává, že většina výdajů půjde na nákup nového vybavení a údržbu stávajícího.
Opětovný nárůst výdajů je přímou reakcí na hrozby ze strany Ruské Federace, generální tajemník NATO Mark Rutte v prosinci 2024 v Bruselu vysvětloval: „Vím, že utrácení za obranu znamená menší výdaje na jiné priority… V průměru Evropské státy utrácí až čtvrtinu svého rozpočtu na důchody, zdravotnictví a sociální zabezpečení. Potřebujeme však malou část těchto peněz, abychom mohli zlepšit naši obranyschopnost a zachovat náš způsob života.” Též předsedkyně evropské komise Ursula von der Leyenová urgovala členské státy EU, aby vytvořily fiskální prostor pro řešení této bezpečnostní krize (aniž by se u toho jakkoliv zmínila o krizi klimatické). Tato rétorika však maskuje skutečnost. Pokud bychom navýšili výdaje na obranu na 3,5 % HDP pak členské státy bez USA budou utrácet za výdaje na obranu třikrát více než Ruská federace. Při současném stavu ruské ekonomiky není možné, aby nás Rusko vojensky dohnalo, či snad předehnalo. Aliance NATO jakožto silný globální hráč nastavuje jakousi laťku pro výdaje na obranu i pro nečlenské státy. Když v roce 2014 se NATO rozhodlo nastavit cílovou laťku na 2 % HDP, tak to vedlo ke zvýšení výdajů na armádu globálně a oproti roku 2015 jsou globální výdaje na obranu o neuvěřitelných 37 % procent vyšší.
Nový cíl výdajů na obranu představuje velký zásah do rozpočtové politiky každého členského státu. Státy stojí před zásadním dilematem: jak takové navýšení financovat? V zásadě existují tři možnosti. Státy si mohou půjčovat, což je zřejmě dlouhodobě neudržitelné. Mohou zvýšit své příjmy skrze vyšší zdanění, anebo musí osekat náklady na správu státu. Vzhledem k tomu, že v současné době všechny členské státy NATO bojují s deficity a provádějí škrty v sociálních službách, vzdělávání a zdravotnictví je jasné, kam se bude situace ubírat. Náklady na vzdělání, zdravotní péči a sociální zabezpečení budou stále více přesouvány na občany, což se samozřejmě nejvíce dotkne především proletariátu a malé buržoazie.
Pro ilustraci: Příjmy České republiky jsou pro rok 2024 podle ministerstva financí ve výši 1940 miliard korun českých, celkové výdaje pak činí 2192 miliard. Dle ČSÚ byl hrubý domácí produkt za rok 2024 v hodnotě 8057 miliard. Pokud bychom tedy v roce 2024 měli splnit kvótu 5 % HDP museli bychom na obranu a infrastrukturu spojenou s obranou vynaložit 402,9 miliard korun. Výdaje na armádu jsou v rozpočtu řazeny mezi takzvané kvazimandatorní výdaje, nejsou tedy tyto výdaje dány zákonem, ale stát je považuje za důležité a do jisté míry jsou prioritní, tyto výdaje v roce 2024 zhruba 331,6 miliard korun, což je o 70 miliard méně, než by měl tvořit náš rozpočet na obranu. Pro porovnání s jinými výdaji státu podívejme se třeba na školství, v současné době nás stojí zhruba 290 miliard korun. Jenom poznamenejme, že koalice Spolu slibovala, že by zvýšila výdaje na školství na úroveň 4.9 % HDP, což je průměr výdajů na školství zemí OECD – tento slib nebyl naplněn a kvůli dalším zbrojení nejspíš ani nikdy naplněn nebude. Důchody, které činí zhruba 31 % státního rozpočtu pak stojí 685 miliard korun, tedy předpokládané výdaje na obranu by pokryly polovinu všech důchodů v zemi.
Zatímco obyčejní občané budou čelit škrtům, někdo na této situaci vydělá astronomické sumy. Americké zbrojní koncerny jako Lockheed Martin, Raytheon nebo Northrop Grumman již hlásí rekordní zisky. Není divu – většina výdajů evropských zemí na obranu směřuje právě do USA na nákup amerických zbraní a technologií. Stíhačky F-35, systémy protiraketové obrany THAAD, tanky Abrams – to vše je americký byznys. Evropská unie sice mluví o “strategické autonomii”, ale realita je jiná: jsme závislí na americkém zbrojním průmyslu. A Washington to velmi dobře ví. Není náhoda, že právě americký prezident Trump nejvíce tlačil na navýšení výdajů NATO. Pro USA je evropské zbrojení lukrativní obchod.
Tyto výdaje nejsou pouze zátěží finanční, ale též jsou i velkou zátěží pro klima. Za současných podmínek státy NATO díky těmto výdajům na zbrojení vyprodukují uhlíkovou stopu o váze 273 miliónů tun CO2 ekvivalentu (MtCO2e). Pokud bychom počítali s výdaji ve výši 3.5 % HDP pouze na vojenské výdaje, pak by země NATO vyprodukovaly jenom touto činností 2330 MtCO2e. Čili jenom zbrojení států členů NATO by mělo stejnou uhlíkovou stopu jako je kombinovaná roční uhlíková stopa Japonska a Brazílie. Podle jiných mírnějších odhadů by členské státy NATO bez USA mohly produkovat navíc mezi 87 a 194 MtCO2e. Tímto bychom prakticky vynulovali naše snažení o snížení uhlíkové stopy Evropy, do roku 2030 jsme chtěli snížit produkci skleníkových plynů o 134 MtCO2e ročně. Nehledě na to, že právě díky zvýšeným výdajům na obranu by pak nezbyly peníze na boj s klimatickou krizí. Abychom mohli naplnit cíle Evropské Unie pro snížení uhlíkové stopy, odhaduje se, že státy by měly investovat kolem 2 % HDP ročně do zelených iniciativ.
Spirála zbrojení místo bezpečnosti
Navýšení výdajů na obranu přitom startuje nový závod ve zbrojení, kde jednotlivé mocenské bloky budou investovat stále více do armády. Dostáváme se tak do nebezpečné spirály: když “nepřátelské” státy začnou zbrojit, použijeme to jako záminku pro další miliardy na zbraně. A oni zase odpoví stejně. Kde to skončí? V takovém případě by důsledky byly devastující. Nejchudší vrstvy pocítí zhoršení životní situace kvůli škrtům v sociálním státu, zdravotnictví a vzdělávání. Infrastruktura bude chátrat. A protože neexistují zelené tanky ani klimaticky neutrální zbraně, uhlíková stopa NATO poroste – což paradoxně podkopává to, co má zbrojení chránit: naši bezpečnost. Klimatická krize totiž není abstraktní hrozba. Její dopady už teď nejtvrdší dopadají na globální jih. Když tamní ekosystémy kolabují a miliony lidí ztrácejí domovy, nevyhnutelně se to dotkne i nás. Masivní migrace, kterou evropské země tak zoufale chtějí zastavit, bude jen sílit – jako přímý důsledek toho, že jsme dali přednost zbrojení před klimatem.